Rozhovor s Janou Cíglerovou pro časopis KRAUS, 2011/2
Tak jsem se právě dozvěděla, že vlastně možná nejste ani kněz, ani profesor. Smím vám říkat pane inženýre? (Zásadní informaci zpochybňující vysvěcení a profesuru Tomáše Halíka svěřil již zřejmě definitivně blouznící poradce prezidenta Petr Hájek spřátelenému zpravodajskému serveru krátce před tímto rozhovorem)
Pan Hájek celkem směšně lže, když mě vydává za inženýra. Inženýrem jsem nikdy nebyl a mohu samozřejmě předložit svůj profesorský diplom Univerzity Karlovy. Když zpochybňuje, že jsem byl vůbec vysvěcen na kněze, používá přesně stejného výrazu, který užilo Rudé právo po Chartě v útoku na Josefa Zvěřinu "pán, který se vydává za kněze". Asi by si měl položit otázku, zda by mne v tom případě Jan Pavel II. jmenoval konzultorem papežské rady pro dialog a Benedikt XVI. jmenoval čestným papežským prelátem. Zcela zřetelně lže, když se dovolává kardinála Meisnera, že nic neví o mém svěcení. Nikdy jsem netvrdil, že mě osobně světil mons. Meisner - další Hájkova lež. Vždy uvádím, že mě světil jeho tehdejší nadřízený mons. Aufderbeck, a to 21. října 1978 tajně v kapli své rezidence.
Jakou roli ve vašem vysvěcení tedy mons. Meisner měl?
On to tehdy zprostředkoval. Druhý den pak se mnou koncelebroval mou první mši. Protokol o mém svěcení uchoval ve svém archívu a předal po listopadu 1989 kardinálu Tomáškovi, ten je dodnes na pražském arcibiskupství. (pozn. Pražské arcibiskupství v reakci na Hájkův útok vydalo prohlášení, že mons. Halík je platně vysvěceným knězem a publikovalo fotokopii potvrzení kardinála Meisnera ze svého archivu; totéž potvrdil i kardinál Vlk. Hájek na to odpověděl, že potvrzení nevěří a že si "pan inženýr Halík" je mohl sám vyrobit třeba včera.)
Kdybyste nekritizoval prezidenta, třeba by vás Hájek za kněze považoval.
Je zřejmé, že hlavním důvodem bylo mne očernit u veřejnosti (podobně se pan Hájek nedávno snažil poškodit pana Michálka, který předložil dokumenty o korupci na ministerstvu, tím, že ho lživě označil za příslušníka Svědků Jehovových). Je to pro mne dobré vysvědčení - nepodařilo se jim (podobně jako kdysi STB) najít nic, čím by mne mohli opravdu zkompromitovat, tak se úchylili k absurdní a okamžitě vyvratitelné lži, kterou se nakonec zkompromitovali sami. Tahle lež měla poměrně krátké nohy, jsem zvědav, s čím přijdou příště, až zjistí, že já nepatřím k lidem, které je možno zastrašit nebo si koupit.
Nepamatuju se, že by od revoluce bylo někdy hůř než teď. Společnost je v rozkladu ekonomickém, politickém i morálním. Kde jsme se to ocitli?
Nacházíme se v hlubší krizi celého moderního civilizačního modelu, která souvisí s globalizací. Kromě jiného ekonomika předbíhá politiku, tyto procesy nelze uřídit na rovině národních států. Stávající modely demokracie fungovaly v rovině národních států, ale jejich úloha slábne. Ještě vážnější než ekonomická krize je vyčerpání kapitálu důvěry – důvěry v demokratický systém, v politiku jako takovou a v typ civilizace, ve které žijeme.
Jaké to bude mít následky?
Dramatické. Bouře v Británii a dominový efekt antiglobalizačních protestů od Wall Street po nejrůznější země světa spolu jednoznačně souvisí. Taková krize nahrává extrémistům, ať už na krajní pravici nebo na krajní levici. Naše společnost je zatím spíš apatická a otrávená, ale extrémisté už zřetelně vystrkávají růžky.
Nenecháváme příliš velkou část moci na elitách? Proč častěji nebereme věci do svých rukou a nechováme se víc občansky?
U nás je nejnebezpečnější představa, že o nás rozhodují nějaké jiné mocnosti – Rakousko, pak nacisté, pak sověti - a nám nezbývá než sedět v hospodě a nadávat. Tomu nahrávají ti, kdo absurdně srovnávají EU s těmito „cizími nadvládami“, ale mnozí vítají takové alibi pro svou pasivitu. Na druhou stranu se ale také něco mění. Ta facebooková generace je schopná se zmobilizovat - podívejte se, jakou roli sehrály sociální sítě při arabských revolucích a u nás zas při protestech proti obsazení pražské radnice starými strukturami.
Ale k čemu to bylo? Lidé si zaprotestovali a radnici stejně ovládla ODS a sociální demokracie navzdory tomu, že prohrály volby.
Nejdřív se zdálo, že to bylo k ničemu, ale ten občanský tlak nakonec měl své výsledky a primátor Svoboda se koncem listopadu těch nejspornějších lidí zbavil. Zaregistroval, že lidem situace na magistrátu není lhostejná, a přestal hrát roli loutky korupčních mafií. Kdyby nevěděl, že tu je silná vůle občanů, možná by k tomu kroku nesebral odvahu.
Co říkáte na nejnovější aktivity Andreje Babiše?
Pozorně je pozoruju. Tím, že politická scéna ignorovala veškeré hlasy občanských iniciativ, je podnikatelská oblast tou poslední, z níž může vzejít nějaká obnova a změna. I když někteří podnikatelé mají máslo na hlavě z minulosti, tak si uvědomují, že pokud se ta všudypřítomná korupce nezastaví, celý systém se zhroutí. Investoři od nás prchají, korupcí jsme vyhlášeni i v zahraničí – je to situace, která se dotkne všech, i těchto podnikatelů.
Chápete neochotu lidí zase někomu uvěřit?
Úplně. Musíme být ostražití, protože máme z nedávné doby příklad ze strany Věci veřejné, kdy také jeden podnikatel - s účesem a mravy hrající si na Napoleona - vyhlašoval, že zahájí velký boj proti korupci. Poté se ukázalo, že chtěl jen zneužít situace a dostat se k mocenským a ekonomickým postům. Já ale zároveň vidím tuto krizi jako šanci. Dokud se lidem nesáhne na kapsy, málokdo si uvědomí, že je zle.
Kde jsme podle vás udělali chybu?
Zanedbali jsme oblast práva a občanské společnosti. Jednotlivé instituce jsou v demokracii jako orgány v těle. Aby vůbec mohly fungovat, musí být propojené krevním oběhem. Tím je občanská společnost. Teprve kvalita komunikace mezi občany a politickou elitou tvoří demokratickou kulturu. Totalitní systémy mají zájem na tom, aby občanská společnost neexistovala, a naopak demokracie z ní žije. Mnozí politici se na koncept občanské společnosti dívali velmi nepřátelsky a když se iniciativy občanů ozývaly, tak je okřikovali. Kdykoliv vyšly z morálně-kulturní sféry nějaké iniciativy, politicko-ekonomickou sférou byly ihned znevažovány a napadány, místo toho, aby byly brány jako nutný korektiv.
Tito lidé jsou většinou šmahem odsouzeni jako Pravdoláskaři, Svěrákovci nebo Halíkovci. Proč?
Protože se pletou kmotrům pod nohy. Ti v nich vidí buď skryté agenty konkurenčních mocenských klanů nebo idealisty, blázínky, kteří nevědí, jak to ve světě chodí. Jednou jsem byl v televizní debatě s jednou političkou a s jedním místopředsedou strany...
Neřeknete, se kterým?
Jméno není podstatné, jde o ten typ lidí. Po skončení té debaty jsem se ho zeptal: „ Ale vy přece víte, pane místopředsedo, že to, co jste tu celou hodinu říkal, není pravda?“ On se zasmál: „Prosim vás, pravda. Já mluvim ke svejm, a ona mluví taky ke svejm.“ Přeloženo: My víme, co naši potencionální voliči chtějí slyšet, a tak jim to řikáme. Co je pravda, nás vůbec nezajímá. To slovo pravda vyslovil s pohráním jako sprosté slovo. Vzpoměl jsem si na Pilátovo v evangelijní scéně soudu s Ježíšem: Co je pravda? To také nebyla zvídavost, spíš: Pravda – co to je? Cynici moci se sobě přes tisíciletí podobají jako vejce vejci.
Kam takovýhle stav společnosti může vést? Ať už se na to díváte jako sociolog, nebo teolog?
Je jistá naděje, jak řekl jeden rabín, že zlo má v sobě samozhoubný mechanismus. Zničí se samo. Lidé, kteří propadnou moci a mamonu, se nikdy nedokážou včas zastavit. Nemají v sobě sebekontrolu ani zpětnou vazbu. V tažení za mocí a penězi jdou dál a dál až jednou udělají tu tragickou chybu, kvůli které spadnou do propasti. Může to ovšem trvat dlouho a můžou zničit mnoho věcí kolem, ale vždycky to nastane.
Viděl jste nějaké konkrétní případy, kdy se to stalo?
Stalo se to všem diktátorským režimům.
A ze současné české politiky?
Například rozklad mafie pražské ODS a přistižení policejního ředitele s úplatkem. Síť, která zahrnovala policisty, soudce a politiky, byla tak silná, že se zdála být neprostupnou. Jenže protože v ekonomických krizích jsou lidé opravdu citliví na korupci a žádají si, aby za ni byl někdo potrestán, dříve nebo později ta parta musí někoho obětovat. Jakmile jeden uvázne v síti, síť se začne trhat. Neroztrhne se úplně, mafie z politiky nezmizí, ale citelně oslabí.
Jak důležité je, abychom měli komu věřit?
Nesmírně důležité. Čím víc se politická kultura posouvá směrem k divokému východu, politici se v parlamentu fackují a hrubě urážejí, tím víc se společnost instinktivně obrací k lidem, kteří vystupují aspoň osobně slušně. Ať už to byl Jan Fischer, který se objevil na krátkou dobu, nebo Karel Schwarzenberg, z nějž lidé cítí přes jeho lidovost vrozenou noblesu. O to závažnější je to, aby ten, kdo vzbudil naději, ji nezklamal.
Proč?
Protože naděje je vzácný statek. Když ji někdo vzbudí a následně zklame, společnost se propadne do ještě hlubší letargie. To se stalo po fiasku Věcí veřejných?
Ano. I premiér Nečas jistě není žádný hrubián a mafián, ale na svůj program očisty ODS a boje proti korupci nemá očividně dost síly.
I mezi nevěřícími jsou duchovní lidé
Pokud je každá krize předskokanem katarze, vnímáte nějak, že by se lidé víc obraceli k hlubším hodnotám? Plní se vám kostely?
V naší Akademické farnosti, v kostele Nejv. Salvátora si nemůžu stěžovat, u nás je ten nárůst pozvolný a stabilní. Obecně ale vnímám na duchovní scéně velké posuny. Ubývá lidí, kteří jsou s něčím totálně identifikovaní, takzvaných dwellers („zabydlených“), a přibývá těch, kteří hledají („seekers“). To je dnes ta nejdůležitější hranice. Lidé už se nedělí hlavně na věřící a nevěřící, ale na ty, kdo jsou opevněni ve svých hradbách, a ty, kdo jsou otevření a snaží se jít dál a hlouběji.
Podle údajů Statistického úřadu ale věřících v Česku ubývá.
Statistiky považují za věřící ty dwellers, ty „zabydlené“v instituční podobě církví. Těch skutečně ubývá. Ale velmi přibývá hledačů duchovních hodnot a mnoho lidí chápe svoji víru jako cestu a hledání. I mezi těmi, kdo se za věřící nepovažují, jsou lidé duchovně hledající. Tak, jako ubývá lidí, kteří jsou totálně identifikovaní s tradičními církvemi, ubývá i rozhodných ateistů a přibývá hledačů. A s těmi já se snažím komunikovat, protože mi připadají zajímaví.
Jak s nimi komunikujete?
Snažím se jim v církvi vytvořit prostor, kam můžou přijít, aniž by se obávali, že je někdo bude chtít manipulovat. Mají přece právo si sami najít vzdálenost či blízkost, kterou k církevnímu životu chtějí mít. Ale komunikuji s nimi ghlavně mimo kostel – na přednáškách a besedách, knihami – i rozhovory v časopisech.
Když říkáte přijít, myslíte třeba k vám do kostela Nejsvětějšího Salvátora na mši?
To je jedna z forem, ale i v naší farnosti je řada jiných aktivit. Nejde jen o to, nalákat lidi do kostela, ale probudit v nich zájem a nabídnout jim podněty k přemýšlení. Co z toho vyvodí, už je jen jejich zodpovědnost. Víte, že mi docela hodně lidí říká, že by rádi přišli na mši? Jenže když pak do kostela přijdou, připadají si nemožně, protože nevědí, kdy si sednout a kdy vstát.
To je pochopitelné. Liturgie je určitá řeč - formulací, znamení a symbolů, a pro někoho, kdo se jí nenaučil, je to prostě cizí řeč. Jsou lidé, kteří slyší angličtinu nebo francouzštinu, a byť jí nerozumí, tak se jim líbí. Stejně tak jsou lidé, kteří přijdou do kostela, a i když nevědí, co se tam děje, jsou tou atmosférou uchváceni. A pak jsou ti, pro které je to prostě španělská vesnice.
Nemohl byste jim dát nějaký krátký návod na vstávání a usedání? Takové rychlé kostelní minimum?
Liturgie není skupinová gymnastika, byť se tak zvnějšku může jevit. Pokud si nejste jistá, můžete se vždycky postavit do rohu, nebo pozorovat to, co dělají kolem vás ostatní – já jsem tak taky začínal. Pamatuju si, jak jsem se asi po půl roce chození do kostela odhodlal, že si kleknu. Měl jsem pocit, že se na mě všichni dívají a něco si o mně myslí. Všem jiným je to samozřejmě šumafuk, protože se dívají na oltář a nikdo si vás nevšímá.
Ateisté vymírají jako první
Nedávno jste v rozhovoru pro MFDnes řekl, že neochotou lidí uzavírat pevné svazky vytváříme prosto pro lidi z islámských zemí. Jak to?
Západní společnost vymírá. Tím, že je poměrně vysoké procento lidí, kteří nejsou ochotni zakládat rodiny, plodit děti a vychovávat je, vymíráme. Aby tu vůbec byly nějaké pracovní síly, přichází do takto uvolněného prostoru migrace ze zemí, kde je naopak dětí spousta. To jsou většinou islámské země, kde je velký důraz na soudržnost rodiny. Sami ten prostor dáváme všanc tím, že nemáme děti.
Ateisti vymřou?
Tak všimněte si, že u nás se nejvíc rozmnožují Romové a katolíci. S nadsázkou říkám, že ateisty prostě přežijeme. Rozpad instituce rodiny má děsivé sociální důsledky.
A není už čas na to, abychom se smířili s tím, že rodina prostě nemusí nutně být máma, táta, dvě děti a pes?
Jistě nelze jen moralistně naříkat nad rozpadem rodin, protože tento vývoj úzce souvisí se současnými civilizačními trendy. Je tu oprávněná touha žen po emancipaci a uplatnění v povolání, což vyžaduje dlouhodobé studium. Sloučit studium s mateřskou rolí je náročné a mnoho lidí na sebe dnes nechce brát náročné věci či závazky. Když se lidé před staletími brali a slibovali si věrnost aždo smrti, znamenalo to vzhledem k tehdejší průměrné délce věku na dvacet let. Dneska je to třeba na padesát.
To je těžší úkol.
Početné rodiny jsou v kulturách, kde má žena podřízenou roli. To ale budoucnost světa není, ženy jsou stejně hodnotné jako muži.
Proto nemá cenu jen vynášet morální apely. Je nutné opravdu promýšlet politiku, která bude příznivá k rodinám s větším počtem dětí. Ale stejně důležitá je osobní ochota něco obětovat a vyznávat hodnoty, jako jsou věrnost a sebeovládání. Dokud budou lidé brát sexualitu jako sport a výměny manželek se chápat jako znamení přináležitosti k určité společenské vrstvě, daleko nedojdeme.
Způsobují tedy tuto krizi muži?
Obecně pozoruju velký počet opuštěných manželek, jejichž manželé od nich odešli, když se dostali do určitého postavení a měli pocit, že musí mít nové auto a mladší ženu. Ty ženy jsou naprosto frustrované. Ale v další fázi jsou frustrovaní ti muži, protože jejich mladé manželky je coby starce opouštějí.
Jaká je z toho cesta ven?
Pozoruju to u té řady výborně fungujících rodin, které znám. Jsou to rodiny, které vyznávají hodnoty, o nichž jsem mluvil – zodpovědnost vůči dětem, věrnost a sebeovládání. Bývají to často křesťanské rodiny, i když samozřejmě i ty se někdy rozpadají. Často se setkávám s tím, že motivací mladých lidí pro vstup do církve je to, že poznali partnera z věřící rodiny, která byla stabilní. Jsou to lidé, kteří nezažili pevnou rodinu, otec je opustil a najednou skrze svého partnera poznali rodinu, která je úplná, kde se lidé mají rádi a žijí spolu. Přijdou s tím, že chtějí něco takového. Proto svým křesťanským studentům říkám, když chcete podávat nějaká svědectví, nemusíte chodit s plakáty Ježíš tě spasí. Stačí mít hezkou rodinu, která sama o sobě má obrovský misijní význam.
Proč je za naprostou většinou rozpadu manželství sex, respektive jeho nedostatek?
Sex dostal jinou funkci. Souvisí to i s rozšířením antikoncepčních prostředků. I když na jednu stranu antikoncepce dramaticky snížila počet potratů, zároveň také vede k tomu, že lidé berou sex jako jakési uvolnění ze stresu. Sex jako znamení toho, že k sobě lidé bytostně patří, se vytrácí. Sex se banalizuje. Dneska je sex všude kromě sexu. Dnešní tlak moci působí na bázi svádění. Moc už nepotřebuje násilí, ale moc svádí. Reklamy, i ty politické, mají kvazierotických charakter. Sexualita a erotika se přestěhovala ze sexuální sféry do sféry reklamy a sexualita se vyprázdnila. Stala se obětí komerce a zábavního průmyslu. Ve srovnání s takto prezentovanou sexualitou lidi potom ta jejich vlastní neuspokojuje a oni od ní hledají božské naplnění, které nutně vede k frustraci. Právě proto, že nemá osobní dimenzi, je odpoutaná od vztahů a citovosti.
Vy jako kněz byste schopný přijmout jiný model rodiny než manželství?
Rodinné modely se v dějinách proměňovaly. Když kněží o svátku svaté rodiny mluví o rodinných hodnotách, často mají před očima patriarchální měšťanskou rodinu z 19. století, která neodpovídá ani dnešní realitě, ani realitě biblické. I tenkrát v době Ježíšově byla struktura rodiny úplně jiná než v pozdním novověku, a jiná je i dneska. To, že se tvar rodiny, styl rodinného života a rodinná kultura proměňuje, je fakt. Ale přece jen jsou určité nezastupitelné prvky, a ty jsou podle mě věrnost a láska mezi mužem a ženou a zodpovědnost za děti.
Dřív se taky sňatky uzavíraly z důvody spojování majetku či společenské prestiže, takové svazky pak fungovaly, zatímco ty současné, z lásky, se rozpadají. Nepřeceňujeme příliš úlohu lásky?
Díky romantismu se láska zaměňuje za nějakou emoci. Jenže emoce jsou prchavé. „Už k němu nic necítím“, slyšíte lidi často říkat. Láska není jen taková nějaká emoce, láska je sebetranscendence, sebepřekročení. Miluju něco, pro co jsem ochoten něco obětovat, co je pro mě důležitější než já sám a co mě vyvádí z mého sobectví. Láska se rozlišuje na vlastnickou a obětavou. Když druhého milujete tak, že ho vlastníte jako předmět, tak ho pak můžete vyměnit. Ale když je někdo pro vás důležitější než vy sama, tak jste schopná věrnosti i tehdy, když to citové a erotické okouzlení pomíjí.
Co by vám tedy vztah s tím druhým měl především dávat?
Když lidi oddávám, vždycky se jich ptám, jestli jsou ve fázi zamilování nebo lásky. Zamilování znamená, že do toho druhého projikuji svůj ideální obraz muže nebo ženy, ale pak se může stát, že ho celý život trestám za to, že neodpovídá tomu mému vysněnému obrazu. Láska se rodí teprve poté, co toto zamilování projde nějakou krizí a já jsem schopný ho přijmout takového, jaký je. Láska je bezpečný prostor, ve kterém mohu být sám sebou a můžu jen tam rozvinout své možnosti, které bych nikdy neměl, kdyby nebylo toho prostoru. Lidé v něm mohou překročit sebe samotné a tím se vlastně naplnit. Proto má láska v sobě něco božského.
Co dělat s tou ohromnou mužskou potřebou sexu?
Náboženské tradice, a nejenom ty křesťanské, byly vždycky školou ke zvládání sobectví a pudového života. Jsou tu dva extrémy – potlačování sexuálního pudu, které vede k neurózám, a otročení pudovému životu, když ho dotyčný neumí ovládat. To, že je sex začleněný do osobních vztahů a citových vazeb, je spojeno s odpovědností.
Nelitoval jste někdy toho, že jste v životě sám?
Já si ty chvíle, kdy jsem skutečně sám, strašně vychutnávám. Protože jich mám tak málo. Jsem pořád zapřažený do nějaké práce. Neumím si představit, že v mém životním stylu by byl nějaký prostor pro osobní život.
Jste pořád hlavním zaměstnáním vysokoškolský profesor?
Samozřejmě je to pro kněze netypické, že mám hlavní povolání na univerzitě a role faráře akademické farnosti je na částečný úvazek, ale ve skutečnosti je to tak, že obě role plním na plný úvazek a k tomu se ještě rozsáhle podílím na veřejném životě. Do toho stále větší prostor věnuju spisovatelské roli, a upřímně nevím, jak dlouho to takhle ještě dokážu táhnout.
Jak má moderní kněz dneška uspořádaný týden?
Můj den začíná brzy ráno a končí zpravidla kolem druhé v noci. Někdy jsem rád, že se v rychlosti najím a poslechnu si zprávy. Čtyři dny v týdnu mám vyplněné jasně danými povinnostmi, ať už to jsou přednášky na univerzitě, konzultace s vedením vědeckých prací a pastorační činností, bohoslužby, či zpovídání. Jeden večer jsem dlouho do noci k osobním rozhovorům s lidmi, kteří za mnou přicházejí se svými problémy. Ty zbývající tři dny jsou pohyblivější, kdy mám nějaké mimořádné akce, píšu a studuju. Když se pohybujete v akademickém prostředí, máte nad sebou meč, že stále musíte studovat nové věci a nemůžete si dovolit ustrnout.
V čem jsou pro vás mladí lidé inspirující? Není už někdy nuda pomilionté poslouchat ty samé zásadní filosofické úvahy dvacetiletého buřiče?
Řídil jsem se v životě radou jednoho moudrého jezuity, který mi říkal: Do čtyřiceti let se drž se starými a od čtyřiceti let se drž s mladými. Když padl režim, bylo mi 42 let. Já celé dětství prožil s dospělými, hodně jsem se stýkal i s pamětníky první republiky a kněžími z žalářů. Po revoluci se mi otevřela možnost pracovat na univerzitě a působit ve studentském kostele. Tím pádem trávím velkou většinu života s mladými lidmi, což člověku nedovolí mentálně zestárnout. Je to obrovský zdroj inspirace a zároveň jakýsi seizmograf, kde můžete trochu tušit, co se ve společnosti připravuje, protože každá generace má nějaká svá témata.
Víte, že mě vždycky zajímalo, jak se o sebe staráte?
Mám třicet let vedle sebe spolupracovnici, která mi obrovsky pomáhá v těch organizačních věcech, a zároveň je mojí neúprosnou kritičkou všeho, co říkám. Také dbá na moji životosprávu, abych měl dostatek vitamínů a minerálů a občas vypnul.
Co děláte pro svoje fyzické zdraví?
Snažím se, abych si aspoň jeden půl den v týdnu mohl jít zaplavat, jít do sauny nebo se projít do lesa. Přečíst si něco, co není bezprostředně nutné.
Jdete třeba někdy do kina?
Velice výjimečně, když dostanu tip na nějaký dobrý film, tak to cítím jako kulturní povinnost. Ale že bych se šel do kina bavit, nepřipadá v úvahu.
Proč neřídíte auto?
Dostal jsem řidičský průkaz oproti přísaze, že ho nikdy nepoužiju. Ten policista tehdy říkal, že trochu váhá, zda mi dát průkaz, nebo mě má zažalovat za veřejné ohrožení. Jsem v těchto věcech velmi nepraktický člověk, a tak jsem to dodržel.
Co potom děláte v létě? Škola není, studenti odjedou na prázdniny a nechodí do kostela.
Část léta cestuju, projel jsem všech sedm kontinentů. Ale především už dvanáctým rokem pravidelně odjedu na čtyři až pět týdnů do poustevny, kde jsem úplně sám.
Kde to je?
V Německu v lesích, blízko jednoho kontemplativního kláštera, kam mi jen na smluvené místo přinášejí jídlo v košíchu na jeden den. Je tam všechno, co potřebuju k životu, ale není tam nic navíc. Není tam televize, internet, nemám zapnutý telefon, prostě nic, co by mě rozptylovalo. Mám velmi přísný klášterní rytmus, chodím meditovat do přírody, kde několik hodin nepotkám člověka.
Co tam kromě meditací děláte?
Především píšu. Do padesáti let jsem prakticky nic nenapsal, považoval jsem za drzost chtít před padesátkou něco napsat. Mám za to, že člověk má hlavně poznávat, studovat a cestovat. V padesáti jsem si řekl, „Květy opadaly, teď musí přijít plody“ a každý rok napíšu knížku. Je takovým vedlejším produktem mého meditačního času. Tajemství mé energie je právě ten pobyt v samotě. Každý rok se tam těším jako se žíznivý člověk plazí v poušti k oáze. Předchází tomu doba na univerzitě, kdy mám vyzkoušet několik set studentů a přečíst jejich práce, takže kolikrát už počítám hodiny, kdy budu v samotě. Strašně mě to naplňuje.
Jak dlouho trvá, než v té samotě vypnete hlavu?
Okamžitě, právě proto, že už je to nacvičené. Chodím na stejné místo dvanáct let, takže když tam vejdu, vybalím si kufr a první večer sloužím mši, okamžitě nasaju tu atmosféru a jsem v jiném světě. Tak, jak Židé říkají, že páteční večer příchází královna Šabat a dostává tu šabatovou duši, kterou bude mít v nebi. Je zakázáno, aby se člověk zlobil a trápil, má být radostně usebraný, tak já mám takový ten šabat celých pět týdnů hluboké radosti.
Vidíte, a já se vás chtěla zeptat, jestli si někdy nepřipadáte sám.
Naopak. Já po tom naprosto prahnu.
