Otče Tomáši, celkem nedávno jste převzal cenu kardinála Königa, letos v září cenu Romana Guardiniho, před týdnem vás dekoroval pražský arcibiskup Svatovojtěšskou medailí, což je nemýlím- li se první tuzemské církevní ocenění. Pak následovalo uznání od muslimů (Cena za mezináboženský a mezikulturní dialog od společnosti „Mozaika, platforma dialogu“) a čeká Vás titul Člověk smíření 2010, propůjčený Společností křesťanů a židů. Nemyslíte si, že život začíná až po šedesátce?
Život po šedesátce mne velmi baví, ne však kvůli vyznamenáním, na těch hodnota člověka nespočívá. Ty zahraniční chápu především jako dvířka, jimiž mohu myšlenky, které uzrály v českém prostředí, nabídnout širší veřejnosti - otvírají totiž mým knížkám cestu i do zemí, kde je česká spiritualita a teologie dosud prakticky neznámá. Svatovojtěšská medaile je pro mne důležité ujištění, že můj církevní představený, pražský arcibiskup, za mnou stojí a důvěřuje mi. To je pro kněze, který církevní autoritu bere vážně a i v církevním prostředí občas musí čelit nepříjemným útokům a neporozumění, povzbuzující. Působím totiž kromě jiného na velmi exponovaném a v mnohém smyslu riskantním a nelehkém úseku, v oblasti dialogu křesťanství se sekulárním světem a jinými náboženstvími, často se modlím za to, abych v této práci nesešel z cesty pravdy a dělal dobré a užitečné věci. Důvěra a ocenění ze strany české církve, zejména jejího nejvyššího pastýře, je určitě povzbuzující a zavazující.
Zároveň vám letos na podzim vycházejí knihy v sedmi světových jazycích. Chcete se stát českým Anselmem Grünem?
Můj přítel Anselm Grün mi nedávno srdečně gratuloval – a zejména k tomu, že se mi podařilo proniknout i na americký knižní trh, to pro současné evropské autory je hodně těžké a to se nepoštěstilo ani jemu. Přirozeně mne těší, když mohu reprezentovat české křesťanství v zahraničí a nesmírně mne zajímá, jak jsou mé myšlenky vnímány v úplně jiných kulturních kontextech. Upřímně mne překvapil tak velký ohlas v Polsku, jehož náboženská situace je tak odlišná od naší (a já při psaní většinou myslím zejména na své české čtenáře, jen jednu knihu jsem psal primárně na zahraniční, americkou „objednávku“). V Polsku jsem se opravdu stal integrální součástí tamní náboženské a kulturní scény, prý nemine týden, aby mne tam někdo v médiích, knihách či na kazatelně necitoval. Teď mne čeká série setkání při přednáškách a besedách s mými čtenáři v německy mluvícím světě a snad se podívám za čtenáři i na Ukrajinu, do Slovinska a Maďarska. Zpětná vazba při přímém dialogu s čtenáři je pro mne důležitá. Dokonce jsem díky svým anglicky vydaným textům dostal pozvání na jednu univerzitu v Jižní Africe, tam jsem ještě nebyl.
Je popularita pro kněze v podmínkách naší společnosti a naší církve přínosem nebo přítěží?
Popularita je věc prchavá jako jarní přeprška. Je dobré, když se člověku nedostává ve věku, kdy mu může poplést hlavu, ale spíš až tehdy, kdy se dokáže na tyto věci dívat s odstupem a nadhledem. Ale něco jiného než povrchní „popularita“ je autorita – to je zavazující a může to být pěkně těžké břemeno! Když si člověk uvědomí, že chtě-nechtě se stal pro nemálo lidí autoritou, tak mu občas z té odpovědnosti, s tím spojené, mrazí. Ale i tehdy je důležité, aby se přesto nebral příliš vážně.
Jak se se všemi těmi tlaky vyrovnáváte osobně a duchovně? Co je pro vás zdrojem rovnováhy, síly?
Pro rovnováhu je dobré, když dostáváte facky z různých, často protilehlých stran. Jednu dobu jsem dostával zároveň výhružné dopisy od komunistů, že jsem pravičák, od klausovců, že jsem typický „levicový intelektuál“, od ateistů, že jsem rafinovaný jezuitský agent Vatikánu a církve, usilující o moc ve státě a od ultrakatolíků, že jsem židozednáři nasazený rozvraceč církve. Tehdy mi byl potěchou výrok mého oblíbeného Chestertona, že je-li člověk hubenými považován za tlustého a obézními za hubeňoura, je to potvrzení, že je snad docela zdravě a normálně rostlý.
Samozřejmě, že za každý úspěch a zejména zahraniční ocenění člověk zaplatí doma projevy závisti, musí být připraven na pomluvy a nepřátelství, to je daň, s níž třeba předem počítat. Ale každý, kdo se kdy o něco snažil – našeho Pána nevyjímaje – měl nepřátele, je třeba si říci: Proč bych zrovna já měl být výjimkou? Chytří nepřátelé mohou být požehnáním: odhalí na vás něco, co opravdu může pomoci k sebepoznání, člověk – i když je trénovaný psychoterapeutickým výcvikem k realistickému sebepoznání a zpovědní praxí ke kajícímu sebezpytu - málo kdy pozná všechny stíny své povahy. A je moc dobré a důležité vědět o svých chybách a slabostech! Hloupí nepřátelé jsou však otravní jako komáři, člověku je jich - při pohledu na jejich zavilost – často až líto, v jakém dusném světě zloby musí žít. To je pak opravdu duchovní úkol: nenechat se zlobou vyprovokovat k zlobě a nenechat se otrávit. To je třeba při meditaci „vydýchat a promodlit“. Tady mi hodně pomáhá adorace před eucharistií: ve výdechu vydechnout všechno hořké v sobě, při vdechu čerpat z Krista pokoj.
Velkému zájmu nejen naší farnosti se v posledních letech těší nejrůznější exercicie a duchovní obnovy. Proč je vlastně nedáváte?
To je pastorační práce, která by mne asi ze všeho nejvíc těšila, ale nemohu stihnout všechno a je dobré přenechat druhým to, v čem člověk není nenahraditelný a v čem oni vynikají. Myslím, že moji mladí spolupracovníci to dělají velmi dobře, tak se jim nechci plést pod nohy. Ale až jim více předám vesla v kazatelské, zpovědní a přednáškové práci (hl. přípravě katechumenů), rád bych jako penzista, netlačený pravidelnými povinnostmi, zase exercicie více dával. Už se ta doba pomalu blíží.
Jaký díl vaší energie a investice pohltí salvátorská farnost?
To je těžké vyjádřit procenty, já pošetilec se snažím jak svou pastorační, tak svou vědecko-pedagogickou práci na fakultě dělat naplno a do toho přicházejí povinnosti ke Křesťanské akademii, rozsáhlá publikační činnost, spolupráce s médii, denní záplava korespondence a přednášení na mnoha místech doma i ve světě; občas mne potřebuje otec arcibiskup a také různé události veřejného života mne nutí zaujmout stanovisko, hlavně když se děje nějaká nepravost. Dobře rozumím steskům apoštola Pavla na břemeno rozličných povinností, starost o různé obce a „denní nával“. Povzbudilo mne, když jsem četl o životním stylu svatého Augustina, jeho mnohotvárných biskupských povinnostech (včetně soudní praxe a výuky katechumenů), činnosti v církevní diplomacii a poradenství – a kolik toho stačil napsat a promyslet! Anebo Mikuláš Kusánský – nebylo politického ani náboženského sporu v patnáctém století, do něhož by nemusel diplomaticky zasahovat – ale jaké dílo zanechal od matematiky po teologii a filozofii! Tajemství těchto lidí není jen v tom, že obětovali vše, co lidé pokládají za „soukromý život“, nýbrž že své poslání konali s vášní lásky, která vskutku dokáže zázraky. Já jsem mnoho času a sil promarnil tím, že jsem hledal, kde mne chce Pán Bůh mít, na co se mám připravovat – až jednou se mi dostalo „osvícení“ : Bůh chce, abys dělal to, co právě děláš. A nesmíš to dělat jen jako „koníček“, který tě baví, to je málo – tvá práce musí být tvou vášní, vášnivou láskou. Psychoanalytik by řekl: vlož do toho celé své libido. Pak se člověk nestačí divit. Když Pánbůh dal člověku nějaký úkol a člověk ho plně přijal za svůj, pak Pán dává i slabým schopnosti a sílu, aby bylo vykonáno to, co má být vykonáno. A když mne drtí vědomí propastného rozdílu mezi těmi úkoly a mezi mou slabostí, nedostatečností a únavou, vzpomenu si ten hezký dopis jednoho chlapce Pánubohu:“Pane Bože, dělám co můžu! Tvůj Franta.“ Člověk nemůže dělat víc, než na co stačí, to Bůh nepožaduje; ale nesmí dělat míň.
Co vás při pohledu na tuto farnost potěší a co naopak?
Nejkrásnější potěchou a odměnou je pohled do rozzářených očí dospělých, které po dlouhé přípravě o Veliké noci křtím. Asi jen zblízka je dostatečně vidět, jak jejich tváře zkrásní, jak vyzařují vnitřní světlo. Je také krásné, když vidíte, jak někteří lidé odcházejí od zpovědi opravdu osvobození od břímě, které jim dlouhodobě nedalo svobodně vydechnout. Je nádherné vidět, jak při kázání či výuce katechumenů někteří lidé s vámi souzní, jak přeskočí jiskra mezi vámi a jimi, jak se jim zableskne v hlavě a v očích, vidíte, jakou mají radost z poznání a pochopení věcí, s nimiž se dlouho trápili – a člověk si vzpomene, jak kdysi toto zakoušel v přítomnosti svých učitelů a teď to může sám předat dál. A možná oni se jednou postarají o to, aby další generace našly klíč k pokladu víry a sami ten poklad něčím kvalitním rozmnoží… Velmi mne těší, že jsem se všemi kaplany, kteří u nás během 20 let sloužili, měli skvělé bratrské vztahy – to není tak časté! A nechtěl bych to zakřiknout, ale mám radost teď z celého našeho farního týmu, i když je nás maličko, jsou to skvělí, obětaví, dobře vnitřně motivovaní lidé, táhneme za jeden provaz, víme, co chceme dosáhnout.
Co mne mrzí? Mrzí mne, když vidím, že příliš mnoho „návštěvníků kostela“ vnímá to, co se u nás odehrává, zcela konzumentsky, nekladou si otázku, zda by to společenství mohli sami něčím obohatit, někde přiložit ruku k dílu, za něco přijmout odpovědnost. Mrzí mne, když se do vztahů mezi mladými vkrade osobní či skupinová hašteřivost a řevnivost, mrzí mne, když i u některých mladých vidím sklon k strnulému myšlení v stereotypech, lenost hlouběji myslet, strach z nového (např. předsudky vůči modernímu umění v kostele) a zejména když vidím projevy nevychovanosti (přiznám se, že těžko snáším nevychované lidi, i když tuším, že větší část viny za to nesou jejich rodiče a prostředí).
Avšak to, co mne těší, stonásobně převyšuje ty zmíněné muší tečky na cenném obraze. Tato farnost je součástí mne samého, za dvacet let takové prostředí přiroste člověku k srdci tak, že bych si bez ní už vůbec nedovedl představit svůj život. Jsem šťastný, že mohu u oltáře říkat s plným vnitřním souhlasem a radostí slova: Děkujeme Ti, že smíme stát před tebou a můžeme Ti sloužit.
rozhovor vedli Paula Fassati-Jirsová a Martin Staněk
