Před rokem jste vyslovil vánoční přání: „Spasitel se narodil v chlévě. Snad tedy nebude váhat vstoupit i do současného stavu naší země a nadělí nám to, co teď budeme nejvíc potřebovat: schopnost svobodně a kriticky myslet, mít humorný nadhled, statečnost, důvěru a trpělivost.“ Zdá se vám, že se aspoň něco z toho vyplnilo?
Česká společnost je dnes hodně diferencovaná. Jezdím, pokud mohu, po různých besedách a přednáškách, i na malých městech tam často přijde dvě stě i více lidí. A z nich mám většinou báječný dojem. Jsou to lidé přemýšliví, kladou dobré otázky… Pak přijdu domů a někdy se neubráním tomu, že otevřu internetové chaty pod nějakým článkem. A to mám pocit, že jsem spadl do žumpy. Říkám si, jak vlastně ti chudáci s takovou mírou hlouposti, zášti a agresivity můžou žít.
Ti vám pod tímhle rozhovorem dají…
Já se na ně nezlobím, mně je jich spíš líto, co v sobě chudáci dusí a asi nikde jinde než pod tou zbabělou zástěnou anonymity nemohou vyzvracet.
Nemáte čím dál víc práce v dnešní době krize lidi povzbudit?
Povzbuzovat naději – tedy nikoliv laciné sliby a iluze, bez politických či náboženských frází – to opravdu není lehký úkol, chcete-li být poctivý. Co se týče ekonomické krize, obávám se, že ta na nás v nadcházejících letech teprve dopadne. Lidé dnes rádi naslouchají těm, kteří krizové jevy bagatelizují. Ale ne všichni.
Bývám nyní poměrně často zván různé semináře, debatní večery mezi vrcholové manažery. A zdá se mi, že mezi těmito lidmi trošku vyprchal takový ten“ marxismus namodro“ - přesvědčení, že všechno zařídí ekonomická základna a právo s morálkou že jsou jen „nadstavba“, která se nějak automaticky dostaví dodatečně.
Cítíte tento mírný optimismus i ve chvíli, kdy se podíváte na přenos z parlamentu, nebo na zpravodajství?
Na přenos z parlamentu se dívám opravdu výjimečně. A pokud jej sleduji, mívám pocit, že moje přirovnání, které jsem vám řekl před rokem, tedy že česká veřejná scéna se podobá chlévu, ve kterém se narodil Spasitel, bylo možná až příliš idylické. Dneska už nejde o ty idylické jesle s jedním oslíkem a jedním volem. Je to spíše hodně páchnoucí Augiášův chlév, ze kterého se to předvolební hýkání a bučení rozléhá po celém kraji. Když se dívám na předvolební plakáty za miliony korun daňových poplatníků, u nichž už nelze rozeznat, které jsou míněny vážně a které mají zesměšnit protivníka, zdá se mi, že jsou spíše nestydatou manifestací totální ztráty soudnosti.
Zklamal vás z české politiky někdo konkrétní?
Velmi znechutil pád vlády během evropského předsednictví a to, že při projednávání rozpočtu poslanci nedokázali odmítnout nebezpečný populismus levice, který nás všechny přijde draho. Také se mi už dlouho zdá, že někteří lidovečtí politici hojně přispěli k sebelikvidaci strany a nedali si říct. Konkrétně mám na mysli druhou prezidentskou volbu Václava Klause. Tehdy jsem je varoval, že pokud se budou pokoušet o to podivné svatokupectví – tedy vyměnit hlasy pro Klause za příslib návratu církevního majetku – tak to nejspíš způsobí, že žádný majetek stejně nevybojují, navíc ztratí čest a věrohodnost, zdiskreditují jméno „křesťan“ a zvolí eurofobního prezidenta. A ještě na to doplatí rozdělením strany. To vše se splnilo. Dnes ta strana balancuje na okraji propasti. A i když o ní nemám velké iluze, myslím si, že do politického spektra evropské demokracie tyto strany patří, že by tedy neměla ani u nás vypadnout z parlamentu, jakkoliv si o to dlouhodobě koleduje.
Mluvil jste o eurofobním prezidentovi. Nepřekvapil vás Václav Klaus mile aspoň tím, jak pilně se věnoval papežovi?
Já jsem spíš s jistou úzkostí sledoval, jestli ta jeho manifestační blízkost papežovi vyvrcholí tím, že vstoupí s papežem do papamobilu a začne žehnat věřícím. Václava Klause sleduji pozorně už tak dlouhou dobu, že ho nepodezírám z přílišné upřímnosti nebo konverze. V situaci, kdy si musí být vědom, že ve většině evropských zemí je persona non grata a že jeho diplomatický potenciál je ve velké části světa na bodu nula, samozřejmě vítá jakoukoli možnost se zviditelnit v blízkosti nějaké osoby s velkou morální autoritou.
Jako kritik Václava Klause jste znám. Občas se ale při nějaké příležitosti i vidíte. Jak takové setkání vás dvou probíhá?
O našich letmých setkáních v posledních letech džentlmensky pomlčím. Já jsem jistě ochoten v zájmu dobré věci se smířit a rozumně domluvit prakticky s kýmkoliv, ale obávám se, že doba, kdybychom s Klausem mohli být přátelé, už minula.
Zmínil jste KDU-ČSL. S tím souvisí i vznik TOP 09. Jak vy tuto stranu, kterou tvoří i recyklovaní politici nabízející novou politiku, vnímáte?
Start této strany sleduji pozorně. A oceňuji, že je tu subjekt, který by mohl v koalici s ODS zabránit tomu masivnímu příklonu k levici, která je u nás daleko od standardu evropské sociální demokracie. A chápu pokus využít zaslouženou autoritu Karla Schwarzenberga. Nicméně mě neopouští rozpaky z osoby Miroslava Kalouska, kterého považuji za jednoho z nejschopnějších českých politiků, ale nemohu se zbavit otázky, zda není schopen všeho. Také v něm tuším – za velkou verbální suverenitou – člověka, kterému v zátěžových situacích mohou snadno selhat nervy, to je u politika nebezpečné.
Také to tedy nebude strana vašeho srdce?
Nevím, nechci ji soudit předčasně. Vidím i na řadě svých přátel, kolegů a studentů, jak tito demokraticky, evropsky, prozápadně smýšlející, slušní a přemýšliví lidé nemohou na české politické scéně dnes najít subjekt, se kterým by se mohli opravdu upřímně plně ztotožnit. Volební akt je pro ně vždycky jen volba menšího zla s mírně zacpaným nosem. Opravdu nejsem zatím rozhodnut, která z těch stran bude i pro mne to nejmenší zlo příští rok představovat.
Čím se liší Jiří Paroubek od moderního západoevropského sociálního demokrata?
Český Tony Blair – jimž chtěl kdysi být upřímný Gross - to opravdu není, nebo ano?
Více k němu nemáte co říci?
Ne.
Co dnes české společnosti říká desatero?
Úcta k Desateru je poměrně vysoká. Rozhodně si ho většina společnosti váží nepoměrně víc než církve, možná i víc než evangelií. Pokud byste lidem předložila tezi: „Kdyby se lidé řídili Desaterem, naše společnost by vypadala mnohem lépe“, tipoval bych si, že velká většina lidí by vyjádřila souhlas. Ovšem už nedokážu odhadnout, kolik z těchto lidí by dokázalo vyjmenovat víc než tři z toho desatera přikázání. A nakolik je dodržují, to je zas úplně jiná otázka.
Jednou jsem se na to zeptala Kalouska, a přikázání vyjmenoval bez zaváhání.
Opravdu freudovsky nevynechal ani to sedmé a osmé? To je pěkné. Moje zkušenost říká, že většina naší společnosti není ateistická, jak se stále omílá, ale něco horšího: převládá tu náboženský analfabetismus. Lidé mají radikální názory na náboženství a církev, ale když se s nimi dostanete do rozhovoru, zjistíte, že o nich nevědí vůbec nic, papouškují hesla, nekrytá ani osobní zkušeností, ani solidními znalostmi. Obávám se, že se to netýká jen hlasitých odpůrců náboženství, nýbrž i části pravidelných návštěvníků kostelů, také u nich bývá náboženské vzdělaní pramizerné. Proto také já svoji úlohu vidím ne jako roli misionáře, který by se snažil za každou cenu lapat ovečky, ale jako člověka, který se snaží nabídnout solidní náboženské vzdělání. Až pak by se měli lidé rozhodnout, zda víře řeknou ano, či ne. Aby to byl svobodný akt. A poučený akt. Mojí zásadou je: všichni jsou pozváni, nikdo není nucen.
Zajímalo by mě, jestli člověk jako vy má s některým z přikázání permanentní problém.
Mám permanentní problém s dodržováním svátečního dne. Přestože jsem přesvědčen, že právě kultura svátku, neděle, je pro duševní zdraví člověka i společnosti strašně důležitá, sám málokdy dokážu zastavit ten řítící se tank práce a povinností a alespoň někdy opravdu vypřáhnout a odpočívat.
S jiným přikázáním nemáte problém?
To jsem neřekl, ale přenechal bych to spíše svému zpovědníkovi, než novinám.
Které přikázání porušujeme obecně nejvíce?
Za nejnebezpečnější považuji porušování toho prvního a posledního přikázání. Ony spolu hluboce souvisejí. To „V jednoho Boha věřiti budeš“ není především předpis, co si má člověk myslet o Bohu. Je to varování před tím, co řekl Chesterton – že lidé, kteří nevěří v Boha, jsou často ochotni věřit čemukoli. Domnívám se, že v člověku je jakási přirozená touha po absolutnu. A pokud to absolutnu škrtne ze svého života, tak do uvolněného prostoru vniknou nějaké jiné, relativní hodnoty, které si absolutizuje. Kariéra, peníze, strana, národ… A tomu se v tradiční náboženské terminologii říká modloslužba. A podle mě je modloslužba hlavním protikladem víry. Teprve nedávno jsem pochopil, že to poslední přikázání „Nepožádáš manželku bližního svého ani statku jeho“, které jsem dlouho považoval za nadbytečné zdvojení „Nepokradeš“ a „Nesesmilníš“, vlastně míří velice hluboko. Lepší překlad totiž je – nebudeš prahnout. Takže toto přikázání nás vede k vnitřní svobodě. Člověk by se měl osvobodit od svých závislostí, od svého prahnutí, od nezdravých tužeb.
Musíte i vy u sebe usilovat o to, abyste po věcech neprahnul?
Celý můj život je vyčerpávající zápas s tím horším ve mně a s mnoha pokušeními. Jak jinak bych mohl opravdu rozumět těm, kteří se na mne jako na zpovědníka obracejí?
Myslíte, že dnes už neplatí to předlistopadové heslo „kdo nekrade, okrádá rodinu“?
Dnes se toto ošklivé heslo ocitá v trochu jiném společenském kontextu. Za minulého režimu lidé, kteří kradli ze „socialistického vlastnictví“, často měli pocit, že vlastně vyvíjejí jakousi protistátní odbojovou činnost. Že sice nemají odvahu podepsat Chartu, během dne říkají pokorně „ano, soudruhu řediteli“ a večer pod duchnou poslouchají Svobodnou Evropu, ale že když občas něco ukradnou na pracovišti, tak se vlastně stávají takovým Jánošíkem, který bohatému (státu) bere a chudému (sobě) dává. A že je to vlastně velmi uvědomělá činnost. Tohle se lidé učili dělat po desetiletí, takže mnozí toho samozřejmě nenechali ani v situaci, kdy už nejde o poškozování anonymního socialistického vlastnictví. Neúcta k majetku souvisí jak se sobectvím a hamižností, tak s lhostejností, nezodpovědností a celkově nízkým právním vědomím. To není jen pozůstatek komunismu, nýbrž i ideologie divokého kapitalismu „české cesty k transformaci“, upřednostňování profitu před právem.
Vás nenapadlo vstoupit do politiky? Nabídky jste určitě dostal.
Dostal jsem celou řadu nabídek kandidovat do senátu, do Evropského parlamentu… O tom jsem nikdy neuvažoval, protože moje místo je někde jinde. Je pravda, že když před lety Václav Havel zmínil moje jméno v souvislosti s možnou kandidaturou na prezidenta, o téhle věci jsem chvíli uvažoval. Ta situace byla trošku vážnější, než si tehdy lidé mysleli. Dnes to již mohu odhalit – tenkrát za mnou přišli zástupci tří parlamentních stran a neformálně se mnou hovořili o tom, za jakých okolností bych byl ochoten do toho jít. Já jsem tehdy uvažoval, že bych kandidoval, tak bych přinejmenším do debaty před volbou mohl aspoň vnést určité tóny, určitou kulturu, která tam není obvyklá. Ucházet se vážně o tento úřad by pro mne mělo smysl jenom tehdy, kdyby u nás byla prezidentská funkce byla profilovaná jinak, než jen jako zdvojení funkce premiéra nebo zas jako trafika pro stárnoucí stranické politiky. Podle mého názoru by „řízení“, ten konkrétní management moci, měl být úkolem premiéra a prezident by měl mít úlohu „vedení“ – formulovat vize a motivovat pro ně, snažit se o komunikaci jak mezi politickými silami, tak uvnitř společnosti, sjednocovat, nerozdělovat a důstojně reprezentovat stát na mezinárodním, dnes tedy především evropském poli, kultivovat opravdové „evropské vědomí“ v našem národě, dát vlastenectví hlubší a širší rozměr než je zatuchlý nacionalismus a šovinismus. Ale pro takovou změnu tady není dostatečná politická vůle, dnes se už tradice českého prezidentství vydala jiným směrem. To by muselo nastat něco zcela mimořádného ve změně společenského klimatu, za současné situace to opravdu není úkol pro mě.
Ale neodmítáte to úplně.
Já sám o tom již neuvažuji, protože jsem dospěl k názoru, že moje místo je skutečně tam, kde nyní jsem. Moje biosféra je univerzita, tam je mi nejlépe a tam mohu nejlépe sloužit. Také moje kněžská služba se může plně rozvinout právě v prostředí akademické farnosti. I když v jistých křesťanských kruzích je řada lidí, kteří mě nesnášejí, tak skutečnost, že jsem našel své místo v akademické pastoraci a naprosto neaspiruji na žádné vysoké církevní posty, také přispěla k tomu, že si na mě české církevní prostředí víceméně zvyklo. A moje působení se hodně posouvá i do zahraničí, tam často přednáším a moje knížky vycházejí ve vysokých nákladech nejen u nás, ale jsou stále více překládány do jiných jazyků. Teď jsem dostal první nabídku dokonce na překlad do čínštiny. Například v Polsku vyšly všechny mé knihy, tam jsem dokonce po Hrabalovi nejpřekládanějším českým autorem. Nedávno mi moji polští přátelé řekli, že jsem se stal stálou součástí polské duchovní scény, prý téměř nemine týden, abych někde nebyl citován…
Je z vás bestsellerista.
To, že moje knížky bývají trvale na seznamu nejprodávanějších knih., beru jako důkaz, že to s tím českým ateismem není zas tak hrozné. Mé knížky jsou široce čteny nejen věřícími, vydávám je každý rok a spíš roste počet čtenářů a já jsem vděčný, že nad těmi knihami přemýšlejí, i když třeba se mnou ve všem nesouhlasí.
Možná budu nezdvořilá. Stal se z vás díky tomu bohatý člověk, nebo peníze z knih dáváte na charitu?
Vzhledem k žebráckému platu českého univerzitního profesora a spíše symbolické gáži duchovního na částečný úvazek mi jistě autorské honoráře umožňují jistou nezávislost a také to, že mohu trvale trochu podporovat několik konkrétních lidí v mém okolí, kteří jsou na tom opravdu špatně. Ale v dnešních Čechách člověk zpravidla nezbohatne prací, a vážnou literaturou už vůbec ne. A co se týče zahraničního knižního trhu, tak tam je to ještě složitější. Když zaplatíte literární agentuře a pak veškeré daně, mnoho vám nezbude. A například v jednom velmi prestižním německém nakladatelství, kde mi příští rok vyjde první kniha, dokonce požadují od autora, aby zaplatil část nákladů na knihu… Kdyby mi šlo především o peníze, zvolil bych si úplně jinou dráhu.
Jakou roli byste chtěl nebo snad i máte ve společnosti?
Snažím se být dobrým univerzitním učitelem a poctivým knězem. Ukázat, že kněz není především funkcionář nějaké instituce, obřadník či lapač dušiček. Že je to někdo, kdo přijímá spoluodpovědnost za důležitou duchovní dimenzi společnosti a její kultury. A že si na tento úkol nenárokuje monopol, že vede upřímný a vstřícný dialog se všemi, kteří mají otevřenou mysl. Jsem dnes to, čemu se na Západě říká „public intellectual“, intelektuál, vyjadřující se k společenským problémům. Vážím si toho, že mne berou vážně i mnozí z těch, kteří nesdílejí moje přesvědčení. A je logické, že mám i nepřátele. Když jsem se nedávno například díval na tu podivnou koalici, která se teď u nás vytvořila z nepřátel Lisabonské smlouvy… Na jedné platformě tam jsou komunisté, neonacisté, šovinističtí populisté, katoličtí fundamentalisté a také nepoučitelní zbožňovatelé Václava Klause… Tak jsem si uvědomil, že tenhle pestrý segment jsou zřejmě lidé, kteří mě asi mají upřímně neradi. Ale pokud by mě právě tito lidé měli vzývat a chválit, styděl bych se za to.
Když říkáte, že se pohybujete v prostředí, kde je vám nejlépe, nevolíte tu pohodlnější cestu? Místo abyste šel mezi politiky, o kterých říkáte, že jsou to lidé, co se morálkou příliš nezdržují…
Moje cesta není pohodlná. Vyžaduje obrovskou energii, obrovské úsilí. Pracuji od rána do noci. Přednáším, kážu, píšu, studuju, naslouchám stovkám lidí v jejich velice složitých životních situacích. To, že se cítím dobře, není proto, že by mi moje práce připadala jednoduchá, ale protože v ní konečně mohu to, co mi bylo dáno, co nejplněji užít k dobru druhých lidí – vím, že z toho budu muset před Bohem vydat jednou počet.
A není vám nejlépe v létě v poustevně, kam jezdíte meditovat? Jste tam odtržen od reality, nepotkáte živého člověka, říkáte, že se vám nechce zpátky…
Nemyslím si, že jsem tam odtržen od reality. Tam jsem právě blízko tomu skutečnému srdci reality. Určitě blíž, než na nějaké rušné ulici. Ale jistěže je to pro mě velice šťastný čas. Mě meditace a tvorba naplňují velikou radostí. Je velice osvěžující vystoupit z té každodennosti.
Jak se díváte na takový ten nový typ „turistiky“, kdy manažeři jezdí meditovat na pár dní do kláštera, aby se pročistili a mohli se znovu vrhnout do byznysu?
Samozřejmě, že motivace mohou být různé. Znám lidi, kteří skutečně cítí potřebu vystoupit z tohohle světa hluku a stresu, zastavit se, zamyslet se… To je určitě dobře. Jistěže to někteří lidé budou napodobovat z jakési módy, ze snobismu. Ale i tito lidé nakonec mohou být tímto prožitkem uchváceni. Lidé, kteří jdou ze snobismu na výstavu, tak koneckonců je ta díla také mohou oslovit. Já bych se toho neděsil, kdyby se to stalo módou. U mě to ale má trošku jiný charakter. Vzhledem k mému hektickému životu, kdy jsem v zápřahu od časných ranních hodin někdy zas do těch časných ranních hodin, je pro mě měsíc absolutní samoty naprosto nezbytný, mám-li duševně, duchovně i fyzicky přežít. Když se blíží léto, už se k tomu plazím jako žíznivý v poušti k oáze. Je to čas modliteb, meditací, nevidím člověka… A vedlejším produktem je ta knížka. Mám zkušenost, že když jsem mimo svět informací, nemám noviny, nemám rádio, internet, tak mozek začne úplně jinak pracovat. A nejen mozek. Zjistíte, že úplně jinak vnímáte zvuky, barvy, vůně… Mnohé věci se mi tam dějou ve spánku. V poustevně mám tak hluboké a živé sny… Mnohokrát se mi už stalo, že jsem třeba vůbec nevěděl, jak s knihou dál, a ráno jsem se probudil s celou kapitolou v hlavě. Mozek a smysly začnou fungovat daleko kvalitněji, když na sebe člověk vezme tuhle řeholi. A je to i určitý půst, omezení v jídle… V posledních deseti letech je to pro mě životní nutností. Naplňuje mě to velikou radostí a satisfakcí. Mohu realizovat dary, které jsem dostal. Neumím si představit, že bych začal psát dřív než v padesáti letech. Člověk si musí věci nejprve odžít, vidět jiné kontinenty… Po padesátce jsem zjistil, že květy opadaly a že je třeba sbírat plody.
Bude to možná znít divně, ale zažívá katolický kněz krizi středního věku?
Nikdo není chráněn před životními krizemi, včetně této. Já jsem v životě zažil dosti silné krize. Šlo třeba o můj rozchod s teologickou fakultou, o určité zklamání z podoby církve u nás po roce 1989… Já jsem křičel, co mi síly stačily, že se mi zdá, že se ta lodička vydává nepříliš dobrým směrem. A ti, kteří za to nesli hlavní zodpovědnost, to nechtěli slyšet. Následovaly osobní útoky… Samozřejmě mi to nebylo lhostejné a hodně to se mnou cvičilo. Ale dneska jsem za to strašně vděčný. Lidem, kteří mě z teologické fakulty vypudili, dneska líbám ruce, protože mi vlastně přechod na filozofickou fakultu otevřel ohromné možnosti. Byl to velmi šťastný krok, byť jsem ho tenkrát pociťoval jako křivdu.
Ptají se vás někdy vaši studenti, jak vypadá Bůh?
Většina studentů zná tu moji odpověď, že jednou velkou metaforou pro Boha je budoucnost. Budoucnost je také neviditelná, budoucnost je pro nás tajemstvím, budoucnost je něco, co nemáme ve své režii, a přesto je to něco, na co jsme bytostně odkázáni. Nemít budoucnost znamená být mrtvý. Pro archaického člověka tou velkou metaforou bylo nebe – ne že by si myslel, že Pánbůh sedí někde na obláčcích – ale protože to bylo něco, co je stále s námi, na co si nemůžeme sáhnout, co nemáme ve své režii a na co byl ten archaický člověk bytostně odkázán. Jestli pršelo, nebo se nebe zavřelo… Pro nás už obloha není tak výmluvnou metaforou. A proto používám metaforu budoucnosti. V těch posledních letech mě taky hodně inspiruje název knihy jednoho současného filozofa – Bůh, který může být. Bůh není „předmět“, o kterém by bylo možno říct, že je, nebo není. Bůh k nám přichází jako možnost, jako výzva, jako nabídka, jako pozvání. Tím se vracím k tomu svému heslo: všichni jsou pozváni, nikdo není nucen.
Jak jste si představoval Boha, když jste se stal věřícím?
Moje víra se rodila v době gymnaziálních studií. Asi dlouho by zůstala jenom filozofickou ideou, kdybych nebyl poznal církev v době tehdy velice věrohodné. Byla totálně vytěsněna z veřejného života, zbavena majetku… Lidé, kteří pro mne představovali církev, dlouhá léta pro svoji víru trpěli ve vězení. Právě v této podobě jsem si církev zamiloval. Já si myslím, že víru je možné přirovnat k zamilování. Člověk si nemůže naplánovat, že uvěří. Stejně jako si nemůže naplánovat, že se zamiluje. Jednoho dne překvapen zjistí, že je zamilován, a stejně tak mnoho lidí překvapeně zjistí, že věří. A teprve potom si kladou otázky, jestli je to rozumné, nebo nerozumné. A co to vlastně dělá s jejich životem. Jestli to z nich dělá lepší lidi, nebo horší lidi.
A jestli to bude láska na celý život.
Taky, ano. Samozřejmě že nejdůležitější životní kroky souvisí s láskou a nadějí. Když se člověk rozhoduje pro nějakého partnera, nemůže si to nějak dokázat, ověřit. Je to krok do neznáma. Já jsem přesvědčen, že víra nemá dávat člověku jistoty. Učí žít s tajemstvím.
Pochyboval jste někdy vážně o Bohu?
O Bohu ne. Ale neustále pochybuji o své víře, o tom, jak se k němu vztahuji.
Ptáte se lidí, jaká je ta jejich „lidská“ láska? Tu vy přece neznáte.
Přinejmenším – nechci-li být osobní – rozhodně si nemyslím, že kněz, žijící poctivě v celibátu, je člověk, který by si měl zakázat svůj vlastní citový život. Ale taky jsem už spoustu lidí připravoval na manželství a ve zpovědnici naslouchám příběhům mnoha lidí… Tam knězi lidé často svěřují věci, které neřeknou ani svým životním partnerům. Nejsem člověk který by o lásce a radostech i bolestech lidí nic nevěděl.
V čem je špatná homosexuální láska?
Já jsem dalek toho, abych démonizoval člověka pro jeho homosexuální orientaci. Myslím, že je špatné, když se člověk, který je schopný heterosexuálního života, věnuje homosexuálním praktikám a vztahům jakožto zpestření svého sexuálního jídelníčku. Jestliže ale je u někoho homosexuální orientace biologicky dána, tak ten člověk stojí před určitou škálou možností. Jsou lidé, kteří se vzdali sexuálního života a svou životní energii vrhli třeba do umělecké oblasti…
Nebo do církve…
…nebo do církve nebo do filantropie… Anebo jsou to lidé, kteří si zvolí partnerství, a tam se na citovou stránku jejich vztahu neodvažuji hodit kámen. Vím, že ti lidé jsou si vzájemně oporou… Ale byl jsem a jsem odpůrcem zákona o registrovaném partnerství, protože argumentace homosexuální lobby nebyla upřímná. Argumentovali tím, že jinak nemohou nabýt práv, jako je dědictví, informovanost o zdraví partnera… To prostě není pravda, tohle lze vyřešit jednou návštěvou u advokáta. Těmto lidem šlo o něco jiného. O to, aby ve společnosti to homosexuální partnerství bylo kladeno plně na roveň heterosexuálního manželství. A to být nemůže. Manželství muže a ženy, které naplňuje onu bytostnou komplementaritu lidství a může být zrodem pro další život, je něco opravdu kvalitativně jiného.
Co popřejete lidem? Jen připomenu, co jste řekl třeba před sedmi lety: „Tváří v tvář všemu, co nás asi čeká, bychom se na jedné staré modlitbičce asi mohli shodnout: Aby nás Pánbůh při zdravém rozumu zachovati ráčil.“
Asi to nebude jednoduché. A to nejen kvůli probíhající ekonomické krizi. A tak bych to přání do příštího roku vyjádřil slovy Shakespearova Hamleta: „Být připraven, toť vše.“
(Rozhovor vedla Renáta Kalenská, v zkrácené podobě otištěn v čas. Týden, prosinec 2009)
