Slušný člověk by měl výstavu preparovaných těl v pražské Lucerně bojkotovat, říká profesor Tomáš Halík
Pane profesore, viděl jste osobně kontroverzní výstavu lidských preparovaných těl v pražské Lucerně, kterou jste tak tvrdě kritizoval?
Jestli se ptáte zda vím o čem mluvím…
…ano, ta otázka mířila k tomu.
Jistěže vím, o čem hovořím. Měl jsem k dispozici velmi bohatou fotodokumentaci, dokonce i z předchozích výstav v jiných zemích. Ale osobně jsem tam nešel, protože jsem přesvědčen, že slušný člověk má podobné akce bojkotovat.
Řekl jste, že výstava je „jedním z nejodpornějších útoků na důstojnost lidské bytosti v dějinách naší civilizace“. Proč tak vyhraněný názor? Úcta k zemřelým a kultura pohřbívání je jedním ze základních znaků, kterým se člověk jako druh odlišuje od svých vývojových předků. Já se obávám, že tam, kde tuto úctu ztrácíme a kde se s lidskými těly zachází jako s výstavním materiálem a navíc z důvodů honby za senzací a ziskem, tak tím naše civilizace tu lidskost ztrácí. Vracíme se tím na podlidskou úroveň.
Církev tvrdí, že lidské tělo je chrám boží. Proto ta vaše ostrá reakce? Vede vás k odsouzení výstavě lidských těl v Lucerně hlavně to, že jste věřící?
Nejsem žádný oficiální mluvčí církve, k této reakci mne vedlo výhradně mé vlastní svědomí. Jako teolog bych zdůraznil, že křesťanství od počátku bojovalo s gnózí - učením, které v těle a hmotě vidělo jen vězení duše. Křesťanství se snaží vidět člověka celistvě, s tělem, duší i duchem, v souvislostech přírodních i sociálních. Základní články křesťanské víry, nauka o vtělení a vzkříšení těla, mluví o těle pozitivně. Proti učení o reinkarnaci, „stěhování duší“, křesťanství hájí jedinečnost lidské osoby jako jednoty těla a duše – tělo pro nás není jen nějaké zavazadlo, v němž si neseme duši od jednoho vtělení k druhému. I tělu proto náleží úcta.
Nejsou podobné názory tak trochu pasé? Vždyť nejenom pražská výstava, ale i výtvarné umění, divadelní hry či další věci moderní doby s těly nebývale experimentují a mnoha lidem to už vůbec nepřipadá divné.
Umění na to má jistě právo, ale existují – jako druhý extrém proti idealistickému pohrdání tělem - také jevy jako přehnaný kult těla (včetně patologického zeštíhlovacích diet a plastických modelací) anebo pornografie, ty z těla dělají předmět komerce. Já často v kázáních říkám…
…moment, vy promlouváte v kázáních o pornografii?
Nedávno jsem řekl, že nevíme, zda se Bohu líbí barokní kostely, ale můžeme se být jisti, že se mu líbí nahé lidské tělo, protože člověk je stvořen k jeho obrazu. A proto odmítání pornografie nemá pramenit z nějakého puritánského nepřátelství vůči tělesnosti a sexualitě, ale naopak z toho, že něco tak důstojného a krásného jako je tělo a tak intimního, jako je nahota, je třeba bránit proti banalizaci a komercionalizaci. A ještě horší je dělat z mrtvého těla – navíc bez souhlasu zemřelého či jeho příbuzných – senzační výstavní artikl.
To zní krásně, vznešeně a logicky. Dokonce bych řekl, že se s tím nedá nesouhlasit. Ale proč se většina lidí dnes chová jinak?
Všechny věci, které jsou kontroverzní, skandální, překračují uznávaná morální pravidla, určité lidi přitahují. Také ke smrti má člověk rozporný vztah: zároveň ho fascinuje i děsí. Smrt, krev, mrtvoly, popravy vždycky lidi vzrušovaly a přitahovaly jako droga a zároveň vyvolávaly obranné reakce – to je předmětem řady psychoanalytických studií. Jeden teolog zas napsal, že když se náboženství v době osvícenství příliš racionalizovalo a začalo se redukovat na morálku, tak „posvátné“ ve smyslu toho, z čeho rozum dostává závrať, se stáhlo do dvou oblastí – do násilí a sexuality. Proto právě tato dvě témata lidi tak magnetizují – což je bohatě zpeněženo v hororech, v akčních a pornografických filmech. Jistě – baroko si také hrálo s kostmi a lebkami, vzpomeňme na kostnici u nás v Sedlci či v Římě na Via Veneto, ale to mělo docela jiný kontext: mělo připomenout člověku krátkost pozemského života a potřebu obrácení k věčným hodnotám. Tohle poselství výstava v Lucerně předat určitě nezamýšlela, chce spíš vyvolat senzaci tím, že poruší další tabu. Ale existují jistá tabu, která mají svůj dobrý smysl.
Jaká další tabu se mají podle vás dodržovat?
Například, že každá osoba má právo na své soukromí. Bulvární hon za skandály politiků a hvězd či pořady typu „reality show“, kde se lidé prostituují tím, že prodávají své soukromí, ve skutečnosti ponižují a lidsky poškozují jak své „objekty“, tak i své konzumenty. Jistě, obě strany to dělají dobrovolně, já také nevolám po cenzuře, nýbrž jde mi o to, aby v tomto lunaparku banality nezanikl hlas zdravého rozumu a schopnost rozlišovat hodnoty.
Církev obratně pracuje s tématem pokušení. Co byste poradil při kázání věřícím? Jít na tu výstavu? Či odolat pokušení?
Nejít – už z úcty k těm zneužitým mrtvým. Já jsem byl vychován k tomu, že existují místa, kam džentlmen prostě ze zásady nevkročí.
Když hovoříme o úctě k tělu, co říkáte nabalzamovanému vůdci bolševiků Leninovi v mauzoleu v Moskvě? I když důvody jeho vystavovaní byly politické, ne komerční.
Těžko najít dva protikladnější fenomény, jako je prostý a prázdný Ježíšův hrob, jak jej nalezli jeho učedníci a honosná mauzolea s nabalzamovanými mrtvolami, které vybudovali učedníci falešných proroků a vůdců. Leninovo mauzoleum ovšem vnímám dnes jako historický dokument totalitní minulosti, proto tam jsem se byl po pádu komunismu podívat. Za komunistické vlády bych tam nešel.
Jaký to ve vás zanechalo dojem?
Je to trapný památník „kultu osobnosti“ a i když místo po Stalinovi je prázdné, „jeho duch tam kráčí dál“. A pak jsem se dozvěděl něco pikantního: nedaleko českého vyslanectví v Moskvě je ústav, který se léta zabývá udržováním Leninovy mrtvoly. Ale protože dnes jeho pracovníci mají hluboko do kapsy, tak jako melouch zařizují přepychová soukromá mauzolea pro ruské mafiány. Kdyby se Lenin dozvěděl, že strážci jeho relikvie opečovávají těla pionýrů vítězného ruského kapitalismu, tak by se asi ve své křišťálové rakvi permanentně obracel.
Když to ale vezmeme obecněji, tak ani takové zacházení s mrtvým tělem se vám nelíbí? Vadí vám třeba i mumifikace těl, které mnoho národů provádělo?
Asi je vždy třeba přihlédnout ke kulturnímu kontextu. Když vidíme v mnoha kostelech relikvie světců, tak je to možná také pozůstatek středověké touhy ukázat, že křesťanství je náboženství „vtělení“, že světec není jen nositel ideje, ale „bytost z masa a kostí“. Ve starém Egyptě je to zas symbol touhy po nesmrtelnosti ve smyslu „věčného přetrvání“. Nikdy tu ovšem nešlo o svévolné použití mrtvol. Avšak já si stejně myslím: mrtví patří do hrobu.
Dobře, ale nemůže být výstava v Praze i zdrojem poučení? Jsou tam třeba plíce kuřáka. Pak člověk vidí, že když kouří, nemusí dopadnout dobře.
Jistěže inteligentní člověk si může vzít ponaučení i z věcí nejodpornějších – to však ty odporné věci neospravedlňuje. Znám vkusnější způsoby zdravotnické osvěty a odvykání kouření.
Navíc tam probíhají odborné výklady mladých mediků. Ani to nemůže být poučné?
To mně vlastně vadilo nejvíc: že přítomností mediků si tato akce vytvářela pokrytecky jakési morální alibi, falešné zdání „osvětové akce“. Kdo však má vážný zájem o anatomii, má bezpočet možností poučit se v muzeích, knihovnách, na internetu, existuje mnoho výukových filmů a televizních pořadů . Bylo by jistě zajímavé spočítat, kolik lidí tam šlo opravdu z „vědeckého zájmu“ a kolik přivábila senzace. Nemohu se ubránit podezření, že pořadatelé toužili po skandálu a „negativní reklamě“, která samozřejmě zvyšuje návštěvnost.
Takže jste jim svým hlasem nakonec zvýšil zisk i vy.
Toto riziko jsem si uvědomoval a vážil pro a proti. Nakonec ale převážilo mé přesvědčení, že existují věci, ke kterým se nemá mlčet. Nebo máme čekat, až někdo nabídne zábavné televizní přímé přenosy z pecí krematorií?
A mají Češi nějaký specifický vztah ke smrti?
Podle výzkumů většina Čechů na otázku, se zda chtějí od lékaře dozvědět, že blíží jejich smrt, chtěla být obelhávána, zatímco u jiných národů převažovala touha znát pravdu. Za komunismu existovalo nařízení, že pohřební vozy mají jezdit pouze v noci, aby nevyrušovaly pracující z jejich budovatelského optimismu. U nás je skutečná smrt pořád „ukrývána“. Nejčastěji se umírá v nemocnici, za plentou. Ostatní pacienti v době, kdy někdo umírá, jdou na chodbu kouřit a mají pocit, že se někdo chová neslušně, když umírá. Tragické je, že u nás je člověk při umírání často opuštěn. Navíc se množí „pohřby bez obřadu“, příbuzní nechávají své blízké anonymně odklidit jako odpadky, bez rozloučení, odpuštění, rekapitulace jejich života. Ale když si zapnete večer televizi, vidíte během půlhodiny bezpočet smrtí – jako by se lidé chtěli otupit virtuálním přehráváním něčeho, čeho se ve skutečné podobě děsí. Smrt nastoluje totiž velmi zásadní otázky metafyzické povahy. Mnozí zapomněli či odmítli odpovědi, které nabízela náboženská víra, ale ničím je nedokázali nahradit. A tak zůstává strach nebo únik do banality.
Katolická církev byla dlouho proti spalování zemřelých. Proč se to už změnilo?
Křesťanské tradici jistě více odpovídá pohřeb do země. Kdysi byl pohřeb žehem – třeba Vojty Náprstka - určitou proticírkevní manifestací, proto byla církev ostře proti. Ale z praktických důvodů se dnes církevní obřady běžně dějí i v krematoriích.
S tělem v dnešní době úzce souvisí otázky klonování. Jak se na to jako teologové díváte?
Je třeba rozlišovat. Naprosté ne platí pro pokusy naklonovat nové lidské jedince. Proti klonování orgánů a množení kmenových buněk, získaných ze samotného pacienta nejsou etické námitky. Naprosto však nesouhlasíme se zneužíváním lidských embryí nebo zárodků zbylých po umělém oplodnění „ve zkumavce“. Moderní genetika přece potvrdila, že už embryo je nositelem kompletního lidského geonomu. Například interrupce se hájily na základě teorií, jež dnes odporují moderní vědě – o dodatečném „oduševnění“ plodu či o tom, že vývoj embrya kopíruje vývoj druhů, tedy že v raném stádiu ještě nemá lidský charakter, je jen organizovaným shlukem buněk. Nové poznatky spojené s výzkumem geonomu ukazují, že od samotného oplodnění má zárodek kompletní a jedinečnou genetickou informaci, že zde je tedy možné hovořit o počátku individuálního lidského života a ten má tudíž právo na ochranu. Hlasu církví a velkých světových náboženství zde přišla - což se někomu může zdát paradoxní - na pomoc současná věda.
To skoro vypadá jako nějaký průlom.
Já si dokonce myslím, že až se poznatky genetiky stanou součástí běžného poznání lidstva, tak se příští generace budou dívat na masové potraty s podobným zděšením, jako se dnes díváme my na upalování čarodějnic, které tenkrát lidem také připadalo normální.
Co říkáte transplantacím? To je také velký zásah do těla.
Tam je nutné respektovat svobodnou vůli dárce. Pokud se k tomu někdo rozhodne, tak novější křesťanská etika to dokonce hodnotí jako skutek obětavé lásky.
Co přesně znamená novější?
Přibližně poslední čtvrtstoletí. Dlouho už existuje Papežská akademie věd, která má mezi sebou několik nositelů Nobelových cen. Biotika a etika vědy je jedna z nejzávažnějších oblastí, kde se bojuje o důstojnost člověka a snad i o přežití lidstva jako druhu. V tomto směru se církev chová velmi statečně a obhajuje naprosto zásadní hodnoty lidskosti. Naopak mnoho vědeckých pracovníků je vedeno spíše svým slavomamem a touhou po zisku. Některé výzkumné ústavy nadbíhají nejrůznějším lobby farmaceutického průmyslu a nekladou si etické otázky o dlouhodobém dopadu praktické aplikace některých svých výzkumů.
Z toho, co říkáte, by se mohlo zdát, že církev se v některých otázkách jakoby přizpůsobila moderní době a vědě. Jenže pocit české společnosti je naprosto opačný. Proč?
Obraz církve v povědomí většiny české společnosti je koktejl z pozůstatků komunistické propagandy a bulvárních zpráv o skandálech kněží a připomíná spíš obraz židů v optice nacistické antisemitské propagandy. Mnozí pořád žijí v představách o „boji víry a vědy“, které platily snad pro 17. století – dnes však existuje velmi plodný dialog moderní teologie se soudobou vědou a mnoho vědců ví, že ne všechno, co je možné udělat z technického hlediska, je oprávněné z hlediska mravního a že věda sama potřebuje kompetentní partnery k rozhovoru o těchto otázkách z řad filozofů a teologů. Církev se opravdu změnila, zejména v posledním století, i v politické oblasti. Vždyť se podívejte, jak katolická církev přispěla k demokratickým změnám v Chile, ve Španělsku, v Portugalsku, Polsku či na Filipínách. Jeden zapřísáhly americký vlivný antiklerikál nedávno řekl: „Jsem šokován skutečností, že církev je dnes jedním z nejhlasitějších obránců lidských práv.“
Jenže vy sám často kritizujete některé jevy v české katolické církvi.
To ano, protože mnohé tyto změny ještě nevstřebala, i po pádu komunismu se strašně zaspalo v oblasti vzdělání kněží i laiků. Nemůžeme se stále vymlouvat na doby komunistické perzekuce. Na druhé straně existuje v církvi – i naší - mnoho pozitivního, co církev často nedovede v médiích „prodat“. A „nepopularita“ církve spočívá také v tom, že na lidi vznáší – a to je jejím od Boha svěřeným posláním – velké mravní nároky. Číst si o tibetském buddhismu a nezměnit nic ve svém morálním životě je nesporně atraktivnější cesta.
Nechci od vás slyšet nějaké kázání, ale v čem by se dnešní společnost mohla pozitivně od církve poučit?
Měli bychom lépe lidem přeložit základní články víry. Ukázat, že víra v jednoho Boha znamená zápas proti „bůžkům“, proti zbožšťování, zabsolutňování relativních hodnot. Že víra v Boha Otce znamená závazek přijímat všechny lidi jako bratry, bez ohledu na jejich rasu, národnost či náboženství. Že víra v Boha stvořitele obsahuje apel, aby se příroda chápala jako svěřený dar, za který jsme odpovědní. Nejsme materialisté, kteří si pletou hmotu s materiálem.
No to by z vás měl pan Bursík a Zelení radost.
Ekologická odpovědnost je pro mne skutečně závazek, plynoucí z víry ve stvoření a Stvořitele, i když uznávám, že jiní k ní mohou mít jiné motivy. A pak je tu Ježíšovo učení, které neztratilo nic ze své aktuálnosti – že nemůžeme přežít bez odpuštění, že „blaženější je dávat než brát“, že proti egománii a sobectví je třeba postavit lásku, což není romantický cit, nýbrž solidarita s druhými a ochota k oběti.
Kacířská otázka na konec: Neměla by se přepsat Bible?
Ne, ale měla by se znovu číst a stále nově vykládat. Protestantismus stojí na Písmu, katolictví na Písmu a tradici. A tradice, to není zaprášená muzejní vitrína, nýbrž proud stále nové interpretace Bible – protože se mění významy slov a kulturní mentalita lidí, tak kdybychom o Bibli a víře mluvili výrazy našich dědečků, říkáme něco jiného než mínili naši dědečkové. Věrnost smyslu vyžaduje změny forem a stylu. Ale nejpřesvědčivějším výkladem víry je mravní věrohodnost věřících – to je také to nejtěžší, a proto tu také bývají ty největší slabiny.
Vyšlo v MF DNES 12.5. 2007 (VILIAM BUCHERT)
