Lidé často říkají: „Kdyby byl Bůh, tohle by nikdy nemohl dopustit…“ Ve své knize Co je bez chvění, není pevné píšete, že věříte v existenci dobrého Boha navzdory všem hrůzám na světě. Domníváte se, že tyto hrůzy mají nějaký smysl?
Dvě ze tří hlavních křesťanských ctností, víra a naděje, dávají sílu vydržet tento paradox; není jejich posláním překlenout ho nějakými lacinými odpověďmi. Věřím-li v Boha, tak tím také říkám, že já nejsem Bůh a nedisponuji vševědoucností, která by mi dovolovala rozluštit smysl každé hrůzné události; víra neruší tajemství, nenabízí „vysvětlení“, nýbrž „jen“ sílu k tomu , v takové situaci obstát, nekapitulovat, nepropadnout zoufalství.
Lidem, kteří zlo ve světě chápou jako „důkaz ateismu“, mohu jen poukázat na logický rozpor v jejich stanovisku: kdyby jejich ateismus byl důsledný, kdyby neuznávali žádný vyšší řád a smysl a chápali by svět jako hru náhod, pak by neměli žádné právo se divit, že se zlé věci dějí – proč by se pak vlastně neměly dít? Svým protestem proti zlu se vždy vlastně přiznáváme k víře, že svět by neměl být absurdní – a k naději, že není; jen nechceme uznat, že z naší lidské perspektivy nyní nemůžeme všemu rozumět..
Nedávno proběhlo již tradiční Fórum 2000, jehož jste se také aktivně účastnil. Jeden celý den byl věnován tématu mezináboženský dialog. Mají tato setkání významných osobností a diskuse nějaký praktický dopad na zmírnění náboženské nesnášenlivosti ve světě nebo jejich hodnota spíš symbolická?
Tak jako od světového kongresu onkologů nelze očekávat, že pouhé jeho konání způsobí automaticky pokles výskytu rakoviny ve světě, tak by bylo naivní od těchto setkání požadovat podobný okamžitý efekt. Mají svůj symbolický smysl a navíc posilují představitele jednotlivých náboženství v úsilí působit dovnitř svých komunit – ovšem takové výchovné působení je dlouhodobé a mnohé se mu staví do cesty.
Jaký je váš názor na přijetí Turecka do EU? Na jedné straně se s tímto krokem pojí obava z odlišné kultury a tradic a z toho pak vzrůstajících problémů, na druhé straně zaznívají názory, že „házení klacků“ pod nohy Turecku a jeho nepřijetí, je vlastně odmítnutím vytvoření modelového státu s islámskou tradicí a jeho vývoje na základě demokratických principů (Evropská Unie by tím také přišla o významného spojence v islámském světě).
Uvědomuji si mnohá pro i proti (nedávno jsme o tom podrobně referoval na mezinárodním sympoziu v Senátu ČR a můj příspěvek je na mých www.halik.cz ): Zatím je ale mé stanovisko velmi zdrženlivé a dal bych přednost nějaké formě „privilegovaného partnerství“ před členstvím. V každém případě v nejbližších letech Turecko nebude zralé vyhovět přísným a oprávněným podmínkám členství a EU z nich nesmí slevit; ovšem úplně vyloučit perspektivu členství v delším časovém horizontu by znamenalo zabrzdit proces změn, které jsou důležité nejen pro Turecko. Tedy: jednat a neunáhlovat se.
Jak vnímáte skutečnost, že i v moderní době je konvertování ke křesťanství v Saudské Arábii trestáno smrtí?
Jako něco, s čím se svět nesmí smířit a kde je třeba poukazovat na to, že tato drastická intolerance odporuje i některým zásadám islámu; i když na druhé straně lze v Koránu a muslimské tradici najít i mnohé, čím muslimové tyto zločiny proti svobodě náboženství zdůvodňují. Musíme vidět, že islám má dvě tváře – podporovat tu pozitivní, ale nezavírat naivně oči před tou druhou. A být vděčni za to, že křesťanství na Západě se během staletí propracovalo k tomu, že zásada svobody víry a tolerance je v naší době součástí učení i praxe papežů a církve. I když – na rozdíl od líčení populárních učebnic, které nejen v době komunismu líčily dějiny církve jednostranně jen v černých barvách (a je úděsné, kolik těchto zjednodušení dosud vězí v hlavách našich současníků) – církev v každé době měla statečné bojovníky za svobodu svědomí a lidská práva (za všechny jmenujme statečného dominikána Bartolomea de Las Casas, obhájce práv domorodců proti kolonizátorům v Jižní Americe či jezuitu Fridricha von Spee, který se zasloužil za ukončení čarodějnických procesů, nebylo tomu tak vždy a i křesťané v dávné minulosti se hojně podíleli na dějinách násilí, intolerance a xenofobie, která zřejmě vychází z nevykořenitelných sklonů lidské povahy a setkáme se s nimi prakticky ve všech kulturách (Oblíbená představa, že v Orientu vždy panovala tolerance a nenásilí, je další fáma, která neodpovídá historické pravdě.). Jsem nesmírně vděčný Janu Pavlu II. za otevřené přiznání všech těchto temných stránek církevních dějin – i když je to zneužitelné, zvláště v Čechách, kde lidé většinou tak strašně málo vědí o té druhé, světlé stránce dějin křesťanství. Snad jednou i muslimové najdou odvahu se podobně distancovat od principu násilí ve svých dějinách – a vykoření ho i ze své současné praxe.
V minulém století byla objevena četná „zavržená evangelia“. Některá z nich se podobají čtyřem, které vybrali církevní otcové pro Nový zákon. Jiná – například Jidášovo evangelium – jsou naprosto odlišná a zdůrazňují gnósi – přímé poznání Boha vědomím boží jiskry v nás. Co si o těchto evangeliích myslíte a proč je katolická církev tolik odmítá?
Gnóze byla od počátku alternativou vůči křesťanství a křesťanství se podařilo vybudovat onu velkolepou syntézu biblické víry, helénské filozofie a římského práva – na níž stojí naše evropská civilizace – právě díky tomu, že se jí podařilo odmítnout mytologicko-gnostické spekulace: tím se otevřela cesta mimo jiné evropské racionalitě. Na druhé straně existují i v tradici křesťanského myšlení starověku geniální teologové, kterým se podařilo tvůrčím způsobem zabudovat do křesťanské nauky impulsy gnóme, jako byli třeba Origenes či svatý Klement Alexandrijský a pak ovšem někteří velcí středověcí mystikové. Apokryfní evangelia vždy ovlivňovala legendy v křesťanství – a tam, mezi zbožnými legendami, avšak nikoliv mezi prameny křesťanské víry, je jejich místo.
Jedním z těchto evangelií je také Mariino, které pochází z 2. století. Obsahuje tajemství, která byla svěřena Ježíšem Marii z Magdaly. Nezpůsobilo by oficiální přijetí tohoto evangelia také určité nutné změny ve vnímání a v postavení ženy v rámci katolické církve?
Mezi kanonickými evangelii a sbírkami gnostických spekulací a legend, známých jako „apokryfní evangelia“, jsou naprosto zásadní rozdíly a není myslitelné, že by křesťanské církve revidovaly kánon biblických knih, ustavený ve starověku v zápasu s gnostikem Markionem, který chtěl „odžidovštit“ křesťanství. Od té doby nedošlo v biblickém kánonu k žádným změnám a dojít nemůže, protože to není v kompetenci žádné církevní autority (např. oblíbené tvrzení esoteriků, že Bible někdy obsahovala učení o reinkarnaci a „nějaký koncil ve 4. století je vypustil“, je prokazatelný nesmysl – jde o záměnu s odsouzením některých článků teologa Origena, nikoliv však bible). „Co by bylo, kdyby“ je tedy zbytečná úvaha. Myslím, že úcta k Panně Marii je dostatečným pramenem úcty k ženě – od středověkého rytířství až po nádherné dokumenty o důstojnosti ženy z pera Jana Pavla II.
Velké pobouření ze strany církve způsobila kniha Dana Browna Šifra mistra Leoparda. Osobně mě překvapilo, kolik energie bylo věnováno této, podle mého mínění, „brakové literatuře“. Co si o této skutečnosti myslíte? Nebylo by lepší tuto energii uspořit a vložit ji raději potřebnějším směrem?
Šifra Mistra Leoparda je opravdu brak a kdyby byli lidé dostatečně vzdělaní, poznali by to okamžitě sami. Ohromná popularita takových slátanin ale ukazuje, že je potřebné, aby odborníci z řad církve ukázali, z jakých zdrojů autor zřejmě čerpá a jak s nimi zachází.
Česká republika je ve velké míře atheistickou zemí. A přesto zde existuje velký potenciál lidí, kteří touží po spiritualitě ve svých životech. Hledají často v jiných náboženských a filosofických směrech, které k nám přicházejí, a mnohdy je nejsou schopni přijmout pro jejich jiný kulturní kontext. Může takové lidi oslovit katolická církev? Většinou bývají přemýšliví, cestují a proto je odrazuje přítomnost dogmat.
Nemyslím si, že je tak moc odrazují „dogmata“, protože je většinou vůbec neznají a o učení církve mají často komickou představu. Některé lidi spíš odrazuje instituce (a ta má samozřejmě své chyby, o tom vím své), jiné zas přísné mravní nároky. O ty skutečně přemýšlivé hledače pravdy bych se nebál – ti si nakonec najdou své místo, ať už v církvi (poštěstí-li se jim najít její poněkud jinou tvář, než je ta, kterou straší média, anebo ta, kterou církve někdy skutečně odpuzují) nebo někde jinde. I já jsem si našel svůj duchovní domov až po letech usilovného hledání a zkoumání všech možných cest a těch několik stovek lidí ( většinou mladých a vzdělaných) , které jsem v uplynulých letech pokřtil, také dlouho hledalo a na svůj krok přes práh katolické církve se museli dlouho důkladně připravovat.
Máte řadu praktických zkušeností s jinými náboženskými a filosofickými směry. Jaký je váš názor na myšlenku, že jádro všech duchovních směrů je stejné… Existuje mnoho cest, které vedou k Bohu?
Oblíbenou frázi, že jádro všech duchovních směrů je stejné, považuji za prázdnou floskuli, snad výraz dobré vůle, někdy ale i nepřiznané arogance a duchovní pýchy: Kdo zná všechny duchovní směry natolik, aby tohle směl prohlásit? Kdo stojí nade všemi, aby je směl hodnotit? Jistěže existuje mnoho cest k Bohu – řekl bych, že tolik, kolik je lidí na Zemi – a jsou mezi nimi jak velké podobnosti, tak velké rozdíly. Pokusy nevidět tyto rozdíly a pošetile usilovat o nějaké „jedno náboženství pro všechny“, jakési „náboženské esperanto“ je projevem neúcty k osobitosti těch druhých. Je třeba se vzájemně respektovat právě v těch cenných rozdílnostech a vnímat je jako obohacení vlastního pohledu, který je vždy nutně omezený.
Jaký byl váš nejsilnější zážitek ze setkání s jinými duchovními tradicemi?
Je těžko vybrat jeden zážitek – mezináboženskému dialogu se věnuji léta, procestoval jsem všech šest kontinentů a mohl z první ruky poznat mnoho různých prostředí od japonských buddhistických klášterů, indických ašramů až po židovské ješivy či Hebrejskou univerzitu v Jeruzalémě či hlavní centrum sunitského islámu, univerzitu Al Azhar v Káhiře. K silným zážitkům patří opakovaná setkání – a dnes už mohu říci osobní přátelství (či jak on to nazval, bratrství) – s tibetským dalajlámou, ale i rozhovor s neznámým starým židem bezprostředně po jeho návštěvě Osvětimi, kde zahynula celá jeho rodina a který začal výčitkami na adresu křesťanství a skončil slzami a vzájemným objetím.
Pravidelně se s vámi setkáváme v televizním pořadu Prolínání světů. Jaké máte ohlasy na tento pořad a v čem podle vás tkví jeho hlavní smysl?
Smysl byl ukázat českému publiku, které se často suverénně vyjadřuje o náboženství, avšak často o něm prakticky vůbec nic kloudného neví, že je třeba mnoho, mnoho poznávat, aby člověk alespoň trochu porozuměl mnohotvárnému světu náboženství – a samozřejmě jsme chtěli přispět k opravdové toleranci a respektu k jinakosti druhých, což je něco úplně jiného, než na jedné straně fundamentalismus a fanatismus a na druhé straně „laciná tolerance“ , přehlížející skutečné rozdíly a libující si v jakési esoterické kaši ze všech náboženství. Ohlasy jsou překvapivě dobré – od věřících křesťanů přes české buddhisty až po mnoho „nevěřících“; myslím, že diváci vycítili a ocenili, že si nehrajeme na nezaujaté „neutrály“, hlásíme se k vlastní tradici, ale zároveň s opravdovou úctou a snahou o naprostou férovost referujeme o těch druhých.
V nedávné době jste dokončil knihu, která právě vychází. O čem je a na jaká témata se v ní mohou čtenáři těšit?
Kniha Prolínání světů navazuje na zmíněný televizní seriál a vložil jsem do ní také mnoho poznatků o životě pěti největších světových náboženství a úvah o jejich vzájemných vztazích, které se do rozsahu a žánru televizního programu nemohly vejít. Kniha shrnuje mé zkušenosti z nesčetných cest a setkání, z let studia a vědecké práce v oboru religionistiky, její text byl pečlivě prodiskutován se specialisty na jednotlivé kulturní okruhy a doprovozen velkým množstvím krásných barevných fotografií řady autorů. Dnes vychází hrozné množství neseriózní „esoterické literatury“ o náboženství, která lidem spíš plete hlavu fantastickými dohady a touhou po senzacích, anebo zas prvoplánových náboženských agitek sektářského charakteru, které zle pomlouvají jiná náboženství.
Doufám, že spoustě zájemců o hlubší a seriózní poznání duchovních pokladů, z nichž dnes žijí miliardy lidí v různých částech Země, pomůže tahle knížka získat solidní vhled do této nesnadné problematiky a podpoří i jejich samostatné myšlení a přispěje k poučenému respektu mezi lidmi různých přesvědčení.