Kolik věřících se ve vaší farnosti připracuje o Velikonocích ke křtu? Jak si vysvětlujete, že je to tak vysoké číslo – na české poměry?
Do katechumenátu u nás letos vstoupilo přes 60 dospělých. Ale budeme je křtít až příští Velikonoce - příprava na křest je totiž u nás velmi důkladná, trvá 18 měsíců a zahrnuje každotýdenní přednášky, několik víkendových soustředění a řadu osobních rozhovorů. Loni jsme křtili ve dvou termínech skoro 70 dospělých. Myslím, že zejména studentům vyhovuje náročná forma a především otevřená atmosféra přípravy – nikdo se nemusí dělat lepším, stydět se za své neznalosti nebo skrývat své pochybnosti, těžkosti a kritické otázky. Nepředstavujeme víru jako ideologii, nýbrž jako umění života, jako stálou cestu na hloubku, nikdy nekončící hledání, jako odvahu vejít do oblaku tajemství, jako odhodlání nespokojovat se s lacinými zbožnými frázemi, ale promýšlet a promeditovávat svou víru a neustále v ní růst.
Co děláte pro to, aby lidé, kteří cestu do kostela jednou našli, ji zase neztratili?
Připravujeme je na krize, které život z víry přináší, zejména na krize z někdy traumatických setkání s podobami církve, které se hodně liší od toho, s čím se setkali v akademické farnosti. V Akademické farnosti se setkali s živou a dobře fungující farností, nabízející řadu různých programů, kde katechetickými kursy prošlo přes 1000 dospělých a ještě větší počet těch, kteří sice byli formálně pokřtěni, ale s vírou se setkali až nyní; z této farnosti vyšla také velká řada kněžských řeholních povolání. Je pochopitelné, že běžné farnosti jim těžko mohou něco srovnatelného nabídnout, nemají pro to podmínky. Vedeme je k tolerantnímu pochopení toho, že církev i u nás má mnoho podob a jestli některá mne odpuzuje, mám mít na paměti, že je to třeba vhodné prostředí pro jiný typ lidí, kteří mají mít v církvi také svůj domov. Nabízíme i těm, kteří naši farnost opustí, možnost znovu se nadýchat její atmosféry během duchovních cvičení, která poskytujeme během celého roku v exercičním domě v Kolíně. Tam si mohou vyzkoušet, že k hluboké a živé víře patří cvičení v modlitbě a různých formách meditace, že víru zejména v sekulárním prostředí nelze udržet bez praxe duchovního života, bez spirituální hloubky.
Před lety jste působil na Oxfordu jako hostující profesor, pak zde byla vaším jménem nazvaná posluchárna, nyní jste v Oxfordu obdržel čestný doktorát. Co pro vás takové ocenění znamená?
Jsem upřímně rád, že se mi takových uznání dostává až ve věku, kdy už to člověku nestoupne do hlavy a kdy už humorem a sebeironií umí zaplašit pokušení pýchy a zároveň si už zvykl na projevy závisti a na neustálé nepřátelské útoky. Jsem vděčný za to, že takovým způsobem mohu ve světě reprezentovat naší zemi a naši církev. Trojice akademických uznání - Templetonova cena, viceprezidentský úřad celosvětové Rady pro výzkum hodnot a filozofie ve Washingtonu a oxfordský čestný doktorát – mi jistě otevírají velké možnosti působení na mezinárodní intelektuální scéně, ale zároveň přinášejí nesmírně náročné úkoly, spočívající zejména v práci na několika mezinárodních vědeckých projektech, týkajících se budoucnosti křesťanství a měnící se role náboženství v postmoderním světě.
Delší dobu jste na přelomu roku pobýval i v USA. Jak po návratu z určitého nadhledu hodnotíte český politický diskurs? (antiislamismus, migrační krize, volání po silné ruce)
Byl jsem otřesený z toho, jak nejen politický diskurs, ale velká část naší společnosti během minulého roku zhrubla, zbarbarštěla, jak i lidi, které jsem pokládal za rozumné, jsou schopni nekriticky přebírat poplašné zprávy z internetu a pochybných médií a tvrdit očividné hlouposti. V atmosféře hysterie nelze hledat rozumná řešení. Dnešní islamofobie je velmi podobná předválečnému antisemitismu. Je příznačné, že největší strach z uprchlíků a islámu jsou v zemích, jako je naše, kde prakticky žádní uprchlíci nejsou a o pobyt u nás ani příliš nestojí, kde s nepatrnou minoritou muslimů nejsou žádné problémy a kde naprostá většina lidí muslima nikdy naživo neviděla a o islámu a náboženství vůbec neví prakticky nic. Je tedy zřejmé, že „uprchlíci“ a „islám“ jsou pro mnohé lidi u nás jen zástupná projekční plátna, že si prostě na někom potřebují vybít své frustrace, vnitřní agresivitu a úzkost, neumějí žít bez nepřítele. V lidských duších se v posledních letech nashromáždil jed, který teď populisté a demagogové živí a využívají. V nedávné přednášce pro evropské biskupy jsem zdůraznil, že hlavní problém, který uprchlická krize obnažila, je ztráta naší vlastní identity. Lidé chtějí bránit českou a evropskou, případně křesťanskou identitu naší kultury – ale nedokážou si pod ním nic představit, co říkají, jsou fráze mimo realitu.
Protiimigrační a nenávistnou rétoriku nese i volební kampaň Donalda Trumpa. Přestaly tedy být Spojené státy imunní vůči politickému extremismu?
V celém světě jsou nyní slyšet populističtí krajně nezodpovědní politici, kteří nemají žádné vlastní myšlenky a pozitivní vize, proto se chtějí dostat rychle k moci (nebo si jí udržet) parazitováním na uprchlické krizi. Živí v lidech strach, nenávist a předsudky, apelují na to nejnižší v nás, využívají nevzdělanost a neinformovanost v oblasti náboženství, nabízejí jednoduché odpovědi na složité otázky - a lidé jim tleskají. Papež František jasně odsoudil Trumpovu ideologii jako zcela nekřesťanskou. I u nás máme své Trumpy a církev má povinnost uplatnit prorockou odvahu a postavit se jim. Mrzí mne, když slyším i z kazatelen a dokonce od vzdělaných kněží jen opakovat velmi zjednodušené názory na islám krajně pravicového historika Alaina Besansona.
Země visegrádské čtyřky se staví nekolegiálně k nutnosti pomoci západní Evropě s integrací běženců. Je důvodem pouze jejich společná komunistická minulost? Jde o trvalý rozkol mezi Východem a Západem?
Země bývalého komunistického bloku přišly ke svobodě většinou příliš lacino. Hrdinný odpor proti totalitě byl záležitostí nepatrné menšiny, pro většinu, jak se nyní ukazuje, touha po svobodě byla jen touhou po výhodách Západu bez ochoty převzít se svobodou také odpovědnost. Evropská unie nám věnovala stovky miliard, téměř každá vesnice profitovala z evropských zdrojů (a profitovala by mnohem více, kdyby velkou část dotací nerozkradla „neviditelná ruka“ mafiánské české cesty ke kapitalismu) – ale my jsme si nechali prolhanými ldeology vsugerovat obraz EU jako „nového Sovětského svazu“. Tato urážlivá lež se ujala, protože mnoha lidem vyhovovala – pokud máme nad sebou nějakou cizí velmoc, máme alibi pro vlastní lenost a nezodpovědnost, můžeme jen sedět u piva a nadávat. Stydím se za chování velké části našich politických elit a smýšlení velké části veřejnosti ve vztahu k EU. A velmi si začínám vážit premiéra Sobotky, který ve své funkci opravdu vyrostl.
Jakou proměnou prochází Evropa, kam podle vás směřuje?
Především nemohu už ani slyšet to bědování nad zkaženým Západem, jako okopírované z ruské propagandy KGB v době sovětů i v době vlády agenta KGB Putina. Zvláště mne to popouzí u katolíků, kteří na Západě nikdy nežili a mají o něm ponětí jako housenka o Britském muzeu. Já řadu zemí Západu opravdu znám a jsem přesvědčen, že liberální demokracie západního typu přes všechny své problémy je stále nejvhodnějším prostředím pro církev a jako model pro naši zemi bych ji nevyměnil za žádnou jinou politickou kulturu, reálně existující v dnešním světě. Dnešní Rusko a postkomunistické země mi připadají mnohem morálně prohnilejší než Západ a to dokonce i v těch morálních kategoriích, na něž se mnozí katolíci zcela soustřeďují: potraty, rozvody, alkoholismus. Když se tak rozčilujeme na opilou mládež v Kolíně nad Rýnem, kde se migranti, nezvyklí na alkohol, chovali nevázaně k ženám, zapomínáme dodat, že u nás alkoholismus daleko převyšuje průměr západních zemí a domácí násilí se děje v jedné třetině manželství.
Celý svět je v přerodu, k idealizovanému světu premoderní doby už žádná cesta zpět neexistuje, učíme se žít v utvářejícím se novém radikálně pluralitním civilizačním kontextu a neumíme to. Západ má v tom alespoň trochu víc zkušeností než my, v dialogu se Západem by nám víc slušela skromnost než moralizující arogance, přebíjející mindráky.
Ohrožuje islám západní civilizaci?
Doba, kdy křižácká a muslimská vojska proti sobě bojovala, jedni neměli ponětí o tom, v co věří ti druzí, ale obojí byli skálopevně přesvědčeni, že potěší Boha, když jim podřežou krky, se donedávna zdála být dávnou minulostí a mluvíme-li v kategoriích celých civilizací, naštěstí to minulost je. Dnes nejde ani o válku islámu se Západem a příliv migrantů opravdu není plánovanou invazi s cílem zničit křesťanství. V nevyhnutelný střet civilizací věří jen dvě skupiny lidí. Zaprvé jsou to džihadističtí teroristé, kteří opravdu chtějí 1,6 miliardy muslimů vtáhnout do války se Západem. Za druhé jsou to ti lidé na Západě, kteří jim v tom vydatně pomáhají tím, že odmítají rozlišovat mezi islámem a džihadistickými teroristy – tím pomáhají islamistické propagandě, tvrdící, že Západ nebojuje jen proti extrémistům, ale je nepřítelem celého islámského světa a islámu jako takového. Tedy: západní a celosvětovou civilizaci neohrožuje islám jako takový, ale lidé, kteří staví islám a Západ proti sobě, hlasatelé nenávisti a intolerance na obou stranách.
Je úkolem křesťana bránit křesťanství ploty a zbraněmi?
Křesťanství, které by se chtělo takto bránit, by přestalo být křesťanstvím, takže by nebylo už co bránit. Nicméně jsou situace, kdy je třeba bránit bezbranné lidi proti násilí nebo svou vlast proti otevřené agresi i silou zbraní.
Často se hovoří o judaisticko-anticko-křesťanských kořenech Evropy. Proč se podle vás v tomto výčtu pomíjí historický fakt vlivné islámské kultury Balkánu či Pyrenejského poloostrova?
Islám měl zásadní kulturní vliv na Západní civilizaci nejen v těchto oblastech. Prostřednictvím islámu latinský Západ objevil poklady helénské filozofie, zejména aristotelismus, bez něhož by klasická katolická teologie – zejména dílo Tomáše Akvinského – byla nemyslitelná. Islám ve středověku nedobyl tak rychle velkou část křesťanských oblastí - zejména v Africe - jen silou zbraní, ale také tím, že v té době měl nad středověkým křesťanstvím kulturní převahu.
Já mám sto důvodů proto, že jsem katolíkem a ne muslimem, ale jsem ve své víře zakořeněn natolik, že ji nepotřebuji upevňovat snižováním a pomlouváním jiných náboženství. Věřím tomu, co učí katolická církev (zejména v koncilní konstituci Nostra Astate), že také v nich působí Boží Duch. To ovšem neznamená, že bychom vůči nim měli být naivně nekritičtí – ale to je zas jiná kapitola, dnes hrozí spíš druhý extrém.
Říká se, že muslimové získávají nové přívržence tím, že jsou ochotni rychle a bezpodmínečně pomoci lidem v nouzi. Křesťanství to nedokáže? A pokud ano, dělá to?
Charita byla jedním z rysů, jímž i mladé křesťanství získávalo autoritu v antickém Římě. Jsem přesvědčen, že i dnes katolické i evangelické církve vydávají na poli diakonie, zejména v nejchudších oblastech světa, úžasné svědectví.
Už před lety jste hovořil o tom, že Češi nejsou ani tak nevěřící, jako spíš nábožensky nevzdělaní. Lze tezi o duchovním analfabetismu vztáhnout na celý Západ?
Ano, náboženské vzdělání na celém Západě upadá, protože hlásání víry z velké části ustrnulo v jazyce, který přestal být lidem srozumitelný a pokusy o „modernizaci“ většinou vedly ke kýči typu populárních kytarových mší a líbivých povrchností. Dnes se s pokusy o nový jazyk víry, srozumitelný i mimo tradiční církevní prostředí, setkáváme nejčastěji v prostředí spirituální teologie.
Nicméně s takovou mírou náboženského analfabetismu jako v Čechách jsem se nikde na světě nesetkal.
Nadchází doba nových náboženství, odcírkevnění, nebo dokonce doba protináboženská?
Na tyto otázky jsou zaměřeny již zmíněné výzkumné úkoly, na nichž se podílím a jejichž výsledky chci zpracovat v knize, kterou bych v blízkých letech chtěl završit svůj příspěvek k soudobé teologii. Dnešní doba je dobou „návratu náboženství“ – ten však velmi překvapuje jak ateisty, tak církve. Nejde o návrat k tradičním náboženstvím, nýbrž o hlubokou proměnu náboženství. Zabývám se třemi oblastmi: proměnou náboženství v politické ideologie, proměnou teologie v postmoderní hermeneutiku posvátného a proměnu náboženství ve spiritualitu. Ukazuji, že ve všech třech oblastech se objevují pro křesťanství budoucnosti jak nové možnosti, tak i velká rizika. Jsem přesvědčen, že nyní na Západě dochází k dohasínání jedné podoby církve a s pontifikátem papeže Františka se otevírá nová kapitola dějin křesťanství, které bude nejprve více vitální v mimoevropském světě, ale postupně přinese nového ducha i do Evropy. V minulosti proběhlo už několik podobných přechodů z jedné podoby křesťanství v jinou a nikdy se to neobešlo bez nejrůznějších napětí.
Vytrvale upozorňujete na nebezpečí ze strany Ruska. Čím tento stát ohrožuje Českou republiku, která s ním nemá společné hranice?
Rusko vede rafinovanou velmi intenzivní propagandistickou válku proti Západu a Evropské unii, namířenou zejména na bývalé satelity SSSR. Putin se netají ctižádostí obnovit a ještě rozšířit bývalou sovětskou říši a významná část našich politických elit aktivně napomáhá ekonomickému a tím i politickému připoutání naší země k ruskému impériu. Kdyby došlo k tragédii rozpadu Evropské unie, zavládl by zejména v postkomunistických zemích chaos a reálné nebezpečí občanských a lokálních válek – a plánům Ruska si nás znovu podrobit by už kromě našeho členství v NATO nic nestálo v cestě. Také moskevský patriarchát, zřejmě stále prošpikovaný bývalými Putinovými kolegy z KGB, hraje svou úlohu v Putinových plánech. Putin podporuje fašistoidní a nacionalistické síly v Evropě (např. Marianu LePen) a jim blízké tradicionalistické skupiny na okraji katolické církve, které nenávidí jak Evropskou unii a západní demokracii, tak zejména papeže Františka. Řekl bych, že dnes platí: Řekni mi, co si myslíš o papeži Františkovi, a já ti řeknu, jaký jsi.
Připravujete k vydání společnou knihu s Anselmem Grünem. Proč právě s ním a o čem bude? Po jaké „náboženské literatuře“ je dnes největší poptávka?
Naše kniha, která by měla paralelně vyjít česky i německy před podzimním Frankfurtským knižním veletrhem, je zaměřená na současnou podobu ateismu a náboženské lhostejnosti. Knihy Anselma Grüna jsem objevil počátkem 80. let v jednom klášteře v NDR, kam jsem jezdíval o prázdninách studovat západní literaturu a pašovat ji k nám. Po listopadu 89 jsem doporučil tohoto autora vznikajícím českým křesťanským nakladatelstvím a také jsem se s ním osobně poznal a spřátelil. Tak jako on se stal populárním u nás, tak se zas mým knihám podařilo vejít do povědomí čtenářů v německé jazykové oblasti. Potěšilo mne, když mi Pater Anselm nabídl tuto spolupráci. Myslím, že dnes je velká poptávka po knihách teologických esejů na rozhraní filozofické teologie, spirituality a hlubinné psychologie, které oslovují přemýšlivé čtenáře přes hranice oborů i denominací, teology i laiky v teologii, věřící i duchovně hledající.
(Vyšlo ve zkrácené podobě v Katolickém týdeníku v dubnu 2016, rozhovor vedl A. Palán)
