Rozhovor Tomáše Halíka pro ČTK /květen 2018/ (pracovní nezkrácená verze)
Pokud se pomalu ohlížíte za svým životem, vypadají dnes některé věci, o něž jste jako mladý muž usiloval, z dnešního Vašeho pohledu jinak? Jako méně významné, nebo naopak důležitější? Připadají Vám některé Vaše tehdejší ambice (mladí muži většinou mají nějakou ambici) dnes zbytečné, úsměvné, troufalé…?
Při pohledu zpátky mám pocit, že mi život nic nedluží, spíš já dlužím jemu. Pán Bůh mi vlastně vyplnil i ta nejpošetilejší přání, ovšem s humorem a ironií jemu vlastní: v naprosto jiné podobě a jiné době, než jsem snil. Pamatuji si své první dětské přání ze zoologické zahrady: chtěl jsem být ledním medvědem. Později, v první třídě, jsem slevil na polárního badatele. Tím jsem se sice nestal, ale v 55 letech jsem se zcela neočekávaně stal účastníkem dobrodružné expedice do Antarktidy. V pubertě jsem byl vášnivým husitou – a na přelomu tisíciletí jsem jako katolický kněz a poradce papeže Jana Pavla II. mohl přispět k tomu, že tento papež Jana Husa veřejně ocenil. V roce 68 jsem při návštěvě Oxfordu vyčítal Hospodinu, že jsem se narodil pod komunistickou vládou a studium na takové univerzitě mi bylo odepřeno: po třiatřiceti letech jsem mohl v Oxfordu sám přednášet, pak v roce 2016 tam nazvali jednu posluchárnu mým jménem a o rok později mi Oxfordská univerzita udělila čestný doktorát. Od své promoční řeči v roce 1972 jsem byl na seznamu nepřátel režimu a nesměl jsem vyjet na Západ, stále jsem v noci ve snech cestoval: po roce 1990 jsem pak opravdu navštívil všechny kontinenty planety. 11 let od tajného svěcení jsem mohl sloužit mši v nepatrném kruhu v nejskromnějších podmínkách: dnes působím v krásném chrámu v srdci Prahy, nabitém mladými lidmi. Skoro dvacet let jsem nesměl působit na univerzitě a publikovat kromě samizdatu: dnes jsou mé knihy přeložené do dvou desítek jazyků a čteny od Indie po Afriku. Ano, od narození v osudovém roce 1948 jsem si 41 let připadal jako zavřený ve špinavé kleci režimu a ty sny jsem si sám vyčítal jako pošetilost, nedoufal jsem, že se dožiju konce komunismu. Ale když si člověk usilovně něco přeje, co není v rozporu s Božími záměry, a má moře trpělivosti, riskuje, že se mu přání jednou v překvapivé podobě vyplní. Bůh je velkorysý a má ohromný smysl pro humor.
Měnil byste něco, pokud by to šlo? Některé své rozhodnutí, čin, na který třeba nejste hrdý nebo pokud byste ho býval učinil, pomohl byste jinému člověku….?
Neučinil jsem, co jsem měl učinit – do této kolonky ve vyznání hříchů bych jistě mohl se zahanbením napsat mnoho věcí. V hektice života jsem mnohdy odkládal návštěvu starých příbuzných a přátel, až odešli na věčnost. Příliš brzy jsem se vyhranil v zájmu o humanitní vědy, vyučování přírodovědných předmětů jsem prosnil: když dnes občas čtu zajímavé knihy o kvantové fyzice, vidím, jak mi chybí elementární základy. Možná jsem někdy v polemickém zápalu řekl či napsal slova zbytečně zraňující, leckdy jsem měl mlčet, když jsem mluvil, a mluvit, kdy jsem mlčel. A tak bych mohl dlouho pokračovat. Avšak vzpomínám na jeden televizní rozhovor s kardinálem Ratzingerem, pozdějším papežem; na otázku, zda je šťastný, odpověděl: jsem srozuměný se svým životem. Tak bych dnes odpověděl i já. Autobiografickou knihu, která vychází k mým sedmdesátinám, jsem nazval podle slov Nietzcheho: „To že byl život? Nuže, ještě jednou!“ Zpětně vidím, že všechno – i ty krize, těžké chvíle, bolestné zkoušky, ano i chyby, které jsem udělal – to všechno mělo smysl. Kdybych neudělal určité chyby a nepoučil se z nich, nebyl bych tím, kým jsem a kde jsem. Kdybych nepoznal půst, nevážil bych si jídla, kdybych nezakusil tmu, neocenil bych světlo.
Kdo Vám nejvíce v životě pomohl? Vydat se třeba na cestu, na niž jste se vydal? Kdo z lidí, přátel, rodiny Vás, myslíte, nejvíce formoval? A kdo je to z těch, jejichž myšlenky jste přijímal?
Jan Patočka a Josef Zvěřina byli mými učiteli nejen ve filozofii a teologii, ale i ve smyslu mravním, byli zároveň nedostižitelnými příklady občanské statečnosti. Podobně bych mohl mluvit o řadě vynikajících kněží: Reinsbergovi, Mandlovi, Boušem. Velkým vzorem byl pro mne kardinál König. Moji rodiče a můj strýc mne dobře postavili do života v tvrdých padesátých letech. Nyní už čtyřicet let vedle mne stojí a nesmírně obětavě a všestranně mi pomáhá – také mnoha kritickými slovy – dr. Scarlett Vasiluková Rešlová, kterou kardinál König kdysi nazval mým dobrým andělem strážným. Myslitelů, kteří mne ovlivnili svými knihami, je mnoho – od mistra Eckharta, Pascala, Nietzscheho, Kierkagaarda, Tillicha, Bonhoeffera, Rahnera, Guardiniho, Teilharda, Heideggera, Junga, Frankla až po postmoderní myslitele Ricoeura, Kearneyho, Caputa, Vattima, Luc-Mariona.
Dovolím si navázat na rozhovor, který jste mi poslal – zmínil jste, že se účastníte některých velkých mezinárodních výzkumných projektů, které se týkají budoucnosti náboženství. A zmiňujete iniciativu Pro Pope Francis, podporující reformní snahy současného papeže, a celosvětovou síť profesorů teologie, filozofie a sociologie, jež by měla papeži předložit své podněty. Můžete přiblížit, čeho se týkají?
Mám rozpracovanou zásadní knihu a tři mezinárodní výzkumné projekty. Ano, jeden z těch projektů a část té knihy jsou inspirované myšlenkou papeže Františka, že církev má být „polní nemocnicí“ – rozumím tomu tak, že má rozvinout terapeutickou roli víry, věnovat se také diagnóze, prevenci a léčení oněch „infekčních nemocí a patologických závislostí“ v současné společnosti, k nimž patří populismus, šovinismus, xenofobie a náboženský fundamentalismus, včetně zneužívání náboženských symbolů, rétoriky a emocí k šíření strachu, nenávisti a ospravedlňování násilí. Nedávno jsme s profesorem Zulehnerem z Vídeňské univerzity zahájili iniciativu na podporu reformních myšlenek papeže Františka a podařilo se nám vytvořit mezikontinentální síť více než 1.400 profesorů teologie z celého světa a několik desítek tisíc další podporovatelů. Teď tu síť začínáme využívat: shromáždili jsme inspirující podněty z padesáti zemí pěti kontinentů a na základě toho chceme vypracovat konkrétní návrhy praktických kroků k rozvíjení „terapeutické role náboženství“ a k prevenci jeho destruktivních podob. Jedním z těch podnětů je připravovat na budoucí roli církve ve společnosti, podobné té, kterou je dnes tzv. kategoriální pastorace, kaplani v armádě, na univerzitách, v nemocnicích, na letištích či ve věznicích – ti tam nejsou jen pro „zbožné“, ani tam nelapají další „ovečky do svého stáda“: jsou připraveni sloužit všem, protože každý člověk má svůj duchovní život a duchovní potřeby. Duchovní život, to je trvalé hledání smyslu svého života a smyslu právě probíhajících situací v životě, zvláště těch „hraničních“. Tam často potřebuje člověk ještě víc než psychologa a sociálního pracovníka. Duchovní služba si musí osvojit jazyk, jemuž rozumí i „nevěřící“ – ale zároveň rozumět i „víře nevěřících“ a vědět, že čistě sekulární jazyk v některých situacích nestačí. Už Hans Jonas věděl, že chceme-li ochránit svět před destruktivními silami, neobejdeme se bez znovuobjevení kategorie posvátného: lidé, jimž není nic svaté, jsou nebezpeční druhým i sobě.
Můžete nějak rozvinout myšlenku, že je podle Vás třeba rozvíjet hlavně mystickou stránku křesťanství a islámu jako prevenci fundamentalismu a politického zneužívání náboženství i jako sbližování příslušníků, vyznavačů (to není pěkné slovo) obou náboženství? Zmínil jste také Vámi předložené návrhy nových výzkumných projektů – jeden z nich spočívá ve výměně zkušeností křesťanů a muslimů s proměnami, které přináší globalizace – tedy např. s evropskou verzí islámu a asijskou a africkou verzí křesťanství. Jaká je evropská verze islámu a jaké je africké křesťanství? Čím může africké křesťanství obohatit to „naše“?
Pro odpověď na tuhle otázku jsem v posledních třech letech podnikl studijní a přednáškové cesty nejen po Evropě, ale také po Austrálii, USA, Africe a Asii, letos mne ještě čeká Kanada a Brazílie a nerad jsem odmítl pozvání na léto do Číny. Zásada „myslet globálně“ platí i v náboženství a teologii. Křesťanství vždy ze sebe vydá něco nového, když se hluboce setká s určitou kulturou. To rané setkání s řeckou a římskou ho poznamenalo na tisíciletí a vydalo nesmírné kulturní plody, teď se však zdá – a vidí to zvláště ostře postmoderní kritici metafyzické filozofie a teologie – že se patrně na určitou dobu vyčerpalo. Zaujalo mne velmi japonské křesťanství – zejména osobní setkání s jezuitou a zenovým mistrem Kadowakim, autorem nesmírně inspirativní knihy Zen a Bible. Něco o japonském křesťanství vypovídají také romány spisovatele Endó – nedávno se objevila nová filmová verze jeho Mlčení.
Západní transformace islámu je nejen intelektuálně a spirituálně zajímavá, ale i politicky důležitá. V nejbližších dnech přijíždí na brněnský mezináboženský seminář k oslavě mých narozenin jeden z předních představitelů reformního islámu, těším se na rozhovory s ním. Tam je klíčový bod obratu využití hermeneutiky při interpretaci Koránu – místo primitivně doslovného čtení vzít v úvahu dějinné a kulturní okolnosti vzniku textu a rozlišit stupně závaznosti pro současného člověka. To může islám proměnit podobně, jako se zásadně po osvícenství změnil vztah křesťanů k Bibli a tím křesťanství vůbec. Dnes platí: Buď je možné vzít Bibli doslova – anebo vážně, tzn. interpretovat, vážně s textem odborně pracovat, nepromítat si do něj naivně naše představy. To je samozřejmě lehčí u Bible, kde tradice umění výkladu sahá až k dávným rabínům a teologům rané patristiky, než u Koránu, u něhož muslimové dlouho vůbec nepřipouštěli lidské autorství a chápali ho jako „spadlý z nebe“ v dokonale hotové podobě pro všechny časy. Ale dnes si stále více islámských teologů uvědomuje, že to je už neudržitelné. Bude-li setkání islámu s evropskou tradicí tvořivé a plodné, nezatížené traumaty, která působí muslimům v Evropě xenofobní extrémisté, může se islám hluboce proměnit a vydat plody užitečné nejen muslimům. K většímu prolnutí muslimů s naší západní civilizací dojde, ať si to budeme přát, nebo ne, tento proces prolínání světů nezastaví žádné betonové zdi – důležité ovšem je, jak bude vypadat. Dnes je ještě otevřená celá škála možností. Ovládnou-li mozky Evropanů nebezpeční demagogové typu Okamury, Konvičky a podobných, pak se schyluje k tragické konfrontační variantě. Otázka nestojí, zda bude na Západě islám, nebo ne, nýbrž jaký islám tu bude – a to je ještě stále možné ovlivnit. Nejen jedna země, ale celá planeta je „naše“ – ovšem, ať se nám líbí či ne – naše společná. Kulturní a náboženská pluralita světa je nezvratný fakt – z rybí polévky ryby už neuděláš – místo hysterie a paniky se musíme učit s ní a v ní žít.
Můžete zmínit nejbližší (nebo i vzdálenější) plány Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství?
Naše centrum disponuje akademickým zázemím Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a je zároveň propojeno s předními světovými univerzitami a instituty, především pak s Oxfordskou univerzitou, Harvardovou univerzitou, Univerzitou Notre Dame či s Vídeňským institutem humanitních věd (IWM). Od založení před necelými dvěma lety jsme už realizovali celou řadu vědeckých konferencí a přednášek, namátkou zmiňuji loňskou velmi úspěšnou konferenci o roli náboženství v dnešním světě na Oxfordské univerzitě nebo seminář o politické roli univerzita na půdě Národního divadla v Praze, jehož se účastnila i rektorka Oxfordu, letos bude u nás přednášet mj. děkan teologické fakulty z Harvardu. Na počátku příštího roku uskutečníme z iniciativy a finanční podpory dr. Sekyry mezinárodní konferenci předních morálních filozofů a politologů na Harvardu a pak konference k výročí zakladatele moderní filozofie jazyka Ludwiga Wittgensteina v Oxfordu a následně ve Vídni a v Praze. Uspořádáme též v pražském Národním divadle seminář k 100. výročí republiky a podpoříme podobný seminář na Floridě – a plánů je ještě celá řada.
Na závěr si dovolím kacířskou otázku – není to pro dnešního člověka příliš jednoduché – věřit?
Teologie žije z Božího slova a z kacířských otázek. Kacířské otázky byly vždy vítanou inspirací intelektuální práce a myšlenkové hry mistrů středověkých univerzit; když zrovna vysychaly, museli si je teologové sami vymyslet – pravda, někdy se jim to vymklo z rukou, jako třeba v době Husově.
Ne, víra není lehká snad nikdy a dnes už teprve ne. „Lehká víra“ je bezcenná víra – ať už tím míním nekritické opakování katechismových pouček, folklórní nápodobu minulosti, nostalgii po premoderní době, rozjuchané emoce „charismatiků“, politická prohlášení o „nutnosti bránit naší křesťanskou civilizaci“, povrchní koketování esoteriků a okultistů s „tajemnem“, betonové kryty sektářů před skutečnými problémy světa a zatuchlý svět bigotních bratrstev, ty vlečky kardinála Burke, církevní ornamenty vojenských přehlídek a organizované protesty proti provokujícímu nekonformnímu umění či hanebná asistence při průvodech šovinistů, antisemitů, islamofobů a pravicových extrémistů, pochodujících ve Varšavě s transparenty: My chceme Boha! Jakého boha a jaké bohy chtějí tyto patologické podoby náboženství? Těžko to bude ten, kterého Ježíš nazýval svým Otcem.
Buďme vděčni ateistům, kteří popírají takové druhy teismu, a kritikům náboženských karikatur od Feuerbacha, Nietzcheho, Marxe a Freuda, že tyto typy náboženství odhalili jako pouhé projekce lidských přání a strachů a utišující opium místo účinného léku. Dlužíme jim a jejich následovníkům jasné příklady toho, že toto opravdu není víra, k níž nás vyzývají proroci a Ježíš a Pavel a pak řada skutečně velkých učitelů víry po všechna staletí. Víra není naivní věřivost ani „náboženské přesvědčení“. Je to náročná, úzká a strmá cesta následování, odvaha následovat Krista a vzít na sebe svůj kříž, ano i kříž pochybností a bolestně otevřených otázek naší doby. Toto břímě může být „lehké a sladké“ jen tehdy, když je neseno silou lásky, nelze si ho ulehčovat drogami laciné a líbivé religiozity, kterou jsou přecpány krámky na pestrém náboženském trhu dneška.
Víra je dnes naopak těžší než dřív, protože musí unést ambivalenci složité doby, která připouští množství různých výkladů, když už nelze být křesťanem jen „z tradice“, nýbrž – jako na počátku, než se křesťanství stalo „náboženstvím“ – svobodnou volbou, svobodnou odpovědí na Boží dar a výzvu, odvahou vzdát se mnoha „jistot“ a vkročit do oblaku tajemství. Žít s tajemstvím, ukládat ty těžké otázky doby, tato nesnadná Boží slova k nám, „do srdce“, jak je psáno o Ježíšově matce.
částečně použito na webu České noviny nebo Týden
