Po roce 1989 jste přednášel jako host na řadě univerzit a mezinarodnich vědeckých konferencích v Evropě, na osmi univerzitách v USA, v Indii (Madrasu a Bomabai), v Čínské republice na Taiwanu a Latinské Americe. Pozoroval jste zásadní rozdíly mezi studenty tamních zemí a Českými studenty?
Tohle bych zodpovědně mohl zhodnotit jen při delším pobytu. Většinou šlo o jednotlivé přednášky, často měly charakter slavnostních „výročních přednášek“, kterých se účastní nejen studenti, ale hlavně univerzitní učitelé a akademická veřejnost, tam kromě odpovědí na pár otázek se studenty vlastně nepracujete. Výjimky tvořily jen delší pobyty (trimestr) na univerzitách v Pittsburgu, pak na Newyorské univerzitě v Praze a v roce 2001 v Oxfordu. Anglosaští studenti jsou zvyklí především zpracovávat eseje a průběžně je probírat s pedagogy, v Oxfordu dokonce na stupni „postgraduate“ jsou přednášky spíše výjimkou a chodí na ně zájemci z různých kolejí a fakult a často také univerzitní učitelé (to je u nás naprostou výjimkou, jít na přednášku kolegy). Studenti jsou tam zvyklí permanentně vyhledávat prameny a neustále psát písemné práce. Tam je nemyslitelné to, co u našich studentů bohužel stále přežívá, že skutečně intenzivní práci vyvinou až před zkouškami na konci semestru. Západní studenti si jsou vědomi toho, že studium je drahé a tak se více snaží, aby z něho (tj. ze sebe a ovšem i z učitelů) „vymačkali“ maximum. To, že student během semestru řádného denního studia pracuje v nějakém zaměstnání a studuje jaksi „na částečný úvazek“ (a že pedagog – jako je u nás často z finančních důvodů nucen - podobně vyučuje jen „napůl“), je tam naprosto nemyslitelné. Západní společnost ví, že její úspěšnost stojí a padá se vzděláním mladé generace a že to jedna z věcí, na které se opravdu nevyplatí šetřit a „šidit ji“.
Jedno z desatera božích přikázání zní: Cti otce svého i matku svou… Nenapadlo vás někdy, že by se mohlo rozšířit a obsáhnout také úctu ke všem blízkým, převážně pak ke starším lidem, a nejen k nim, potažmo také například k pedagogům? Ti právě poslední dobou čím dál častěji narážejí na neukázněné děti, se kterými je velmi těžké pracovat. Seběvědomí a pocit neohroženosti v zádech některým z nich úplně zbořil mantinely slušného chování. Je to odraz doby a také nás dospělých?
Jistě, běžně se v katechismech a učebnicích morálky toto přikázání interpretuje šíře, jako vztah k autoritě vůbec. Na Západě vybuchla první dramatická revolta proti autoritám v klíčovém roce 1968 a pubescentní antiautoritářství se nosí dodnes. Člověk, který není během svého vývoje konfrontován s věrohodnou autoritou, dopadne ještě hůř než ten, který je mrzačen přehnaně autoritářskou výchovou: roste deviantní osobnost, která nezná spojení svobody s odpovědností, zná jen karikaturu svobody: nezodpovědnou svévoli. V posledním desetiletí zaznamenáváme další tragický vývoj: ve školách přibývá vražd učitelů a spolužáků a už zdaleka nejde jen o několik málo duševně chorých jedinců; způsob řešit nesnesitelné vnitřní napětí ve stylu agresivních počítačových her a zabijáckých akčních filmů, jimž jsou (nejen) mladí vystaveni jako trvalému vymývání mozkům, se šíří jako ničivá „kulturní nákaza“.
Imunitní systém společnosti, který by měl zvládat agresivní pudovost (k němuž samozřejmě patří důležitá etická dimenze náboženské tradice) je ochromen. Institucionální nositelé této kultury jsou trvale „fackovacími panáky“ médií a křesťanské prvky jsou různými způsoby vytlačovány z veřejného života (nejnověji v rámci ideologie „politické korektnosti a multikulturality“, o níž kdosi řekl, že miluje všechny kultury s výjimkou své vlastní). Ovšem církve samotné jsou do jisté míry rovněž odpovědné za to, že jsou v dnešní Evropě v koutě a v krizi: náboženští představitelé se z velké části se rozdělili na „liberály“ (kteří se de facto ztrácejí v sekulární kultuře) a „fundamentalisty“, kteří nedokážou oslovit společnost s výjimkou malého segmentu vystrašených. Žádná věrohodná náhrada za ně však nenastoupila a asi těžko nastoupit může.
A hlavní garant etické výchovy, prostředí naprosto klíčové pro formování vztahu k autoritám, totiž klasická stabilní rodina, je v naší části světa v rozkladu. Nenávistné výbuchy vůči autoritám jsou téměř vždy přenosem frustrace ze vztahu k otci a matce (přičemž může jít i o tzv. „spořádané rodiny“ podle vnějších kritérií, v nichž však chybí zdravé vztahy mezi rodiči a dětmi).
U nás v Čechách jde – jako v mnoha dalších případech - o zvláštní koktejl jedovatého dědictví „normalizace“ s urputnou snahou napodobit a dohnat Západ v tom, co je na něm nejhoršího. Komunismus byl notorickým „negativním výběrem“: trvale likvidoval ty, kdo mohli být přirozenou mravní autoritou a na vedoucí místa po generace preferoval lidi bezcharakterní a neschopné (schopní a vzdělaní byli už tím potencionálně nebezpeční), ve společnosti se rozmohl cynismus. „Doba Kožená a Železná“ sice otevřela netušené možnosti schopným, avšak často také schopným všeho. Cynismus a naprostá nedůvěra k „lidem nahoře“ nezmizely, dostaly jen nový odstín. Stačí se rozhlédnout po současné politické garnituře a mnoha dalších „celebritách“, abychom pochopili, že osobností veřejného života, které mohou být skutečnou věrohodnou autoritou , je jako šafránu.
Systém a způsob vzdělávání, který je u nás praktikován se podle vás ubírá tím správným směrem? Nebo máte pocit, že se spíše na školách snaží vychovávat ze všech dětí budoucí univerzitní profesory? Humanitní obory na Základních a středních školách nejsou až tolik preferovány a chybí předměty jako je etika, finanční gramotnost – také obecně řečeno tzv.selský rozum.
Nejsem natolik obeznámen s celkovým stavem našeho školství,zejména na nižších stupních, pouze se děsím toho, jaké (bohužel rok od roku větší) procento pologramotných maturantů přichází k přijímacím zkouškám na univerzitu. Obávám se, že stále dojíždí starý systém školství, usilující o předávání kvanta poznatků a informací a ignorující kulturní převrat, který nastal s novými informačními technologiemi. Nyní je úkolem školy naučit kritickému a tvořivému myšlení, umět si vybírat v záplavě lehce dostupných informací a vyhodnocovat je.
Zhruba před deseti lety jste hovořil o mezigeneračním napětí a jeho vývoji. Změnilo se něco za uplynulou dobu?
Stále více se obávám, že konflikt generací bude v budoucnosti nejtragičtějším polem sváru. Když si spočtete řadu faktorů – stárnutí společnosti, neochota mladých plodit a vychovávat děti, prodlužování průměrného věku, nemožnost uživit rostoucí procento důchodců menšícím se počtem ekonomicky aktivních, ztráta „úcty ke stáří“ (typické pro archaické premoderní společnosti), konflikt politických preferencí, daných rozdílnými ekonomickými zájmy generací (sobečtí staří už dnes naslouchají levicovým populistům, kteří upřednostňují hlasy stále početnějších seniorů před zodpovědností za budoucnost dalších generací) atd. – co můžete čekat? Varuji před lehkomyslným schvalováním legalizace euthanasie – právě ta by se mohla stát strašnou zbraní ve „válce generací“.
Zaujala mě také rada, kterou jste kdysi dostal - "do čtyřiceti se drž se starými a od čtyřiceti s mladými" – držíte se jí pořád?
Ano, můj život se jak na univerzitě, tak v pražské Akademické farnosti odehrává převážně mezi mladými a to je úžasný vklad do života, který nedovoluje mentálně zestárnout. Být mezi mladými, to znamená mít po ruce jemný seismograf, který vám lépe než všichni prognostici a futurologové a autoři sci-fi dává tušit, co se bude dít se světem v následujících desetiletích. A můžete být toho alespoň trochu spolutvůrcem.
Máte pocit, že teď v době krize, se lidé mnohem více než kdykoliv předtím ubírají k Bohu a hledají útěchu, pochopení a snad i pomoc? Co pozitivního si z této nepříliš ekonomicky šťastné doby můžeme odnést a předat našim dětem?
Já si příliš nevážím „utěšujícího“ náboženství a lidí, „utíkajících ke křížku“, jen když jim teče do bot. Vážím si víry, která dává sílu k statečnému morálnímu řešení životních situací a která posiluje vědomí odpovědnosti – před Bohem i lidmi. Svoboda jako Boží dar a úkol - to je křesťanství, kterému se snažím učit. Ano, mnoha lidem dochází, že civilizace, v níž si člověk hrál na Boha a necítil žádnou odpovědnost za své konání, výrazně přispěla ke krizi, jejímž jedním z mnoha projevů je současná ekonomická krize. Tato krize ukazuje mimo jiné lživost (pravicového i levicového) jednostranného ekonomického materialismu, který podcenil důležitost kulturně-morálního klimatu, v němž se může ekonomice dařit. Nová generace ekonomů už neočekává od „ekonomické základny“ (ať už od její socializace nebo od její privatizace) automatický efekt na „nadstavbu“; vnímá ekonomické procesy v daleko širším kontextu. I toto vystřízlivění mnohých z ideologie samospasitelné neviditelné ruky trhu je vzácným ovocem dnešní situace.
Jaký je váš osobní názor na moderní technické pomůcky, které se čím dál víc objevují ve vyučovacích hodinách na Základních školách? Mám na mysli notebooky, interaktivní tabule, elektronické čtečky knih, apod.
Technika může a má být významnou pomocí, ale nemůže a nemá nahradit či zastínit nebo jen oslabit mezilidskou komunikaci, která je nejdůležitější hodnotou - to platí o školství (vztahu učitel – žák), stejně jako o lékařství (vztahu lékař – pacient) a dalších oborech. Je-li pro dítě počítač už ne pomůckou, nýbrž nejdůležitějším a nejčastějším „životním partnerem“, zakrní jeho sociální inteligence a lidská komunikační kompetence, vyroste z něj pravděpodobně sociální invalida. Učitel má samozřejmě techniku využívat, ale nemůže se za ní schovávat. Škola se nemůže změnit v plně automatizovanou tovární dílnu, musí zůstat – pamatujme na Komenského – „dílnou lidskosti“. Myslím na slova filozofa Martina Heideggera: Technika překonala všechny vzdálenosti, ale nepřinesla žádnou blízkost. Anebo na slova svatého Pavla: Všechno vyzkoušejte – a co je dobré, toho se držte.
Otázky připravila Marie Hrdá (Uveřejněno v čas. Moderní vyučování č. 3, březen 2010)