Trochu s nelibostí vzpomínáte na mateřskou školku, kde jste, jak říkáte, dost možná získal základní odpor ke kolektivismu a uniformitě. Máte nějaký podobně silný zážitek ze základní či střední školy, o kterém se případně domníváte, že vás celoživotně ovlivnil?
Vzhledem k rodinnému prostředí, které bylo jednoznačně humanitně zaměřené, jsem byl již jako dítě dosti jednostranně orientován. Můj otec editoval spisy bratří Čapků, takže jsem už v dětství poznal celou řadu spisovatelů a básníků z okruhu otcových přátel. Hned od počátku jsem se tedy orientoval na literaturu a humanitní vědy. Jakmile jsem se naučil psát, začal jsem s prvními pokusy psát „knížky“.
Naopak jsem měl vyložený odpor k tělocviku a taky k dílnám, kde jsme se měli sblížit s dělnickým prostředím a naučit se i základům nějakého řemesla. Jenže já jsem byl fyzicky hodně nešikovný, takže mi nic nešlo a nebavilo mě to. Bohužel si mě však po celou dobu základní – a vlastně také střední školy – nezískaly ani přírodovědné předměty. Nevím, zda to nebylo pedagogickým stylem výuky, každopádně mě učitelé nedokázali přesvědčit o tom, proč bych se měl učit o něčem, co nějak nesouvisí s člověkem, lidskou kulturou a lidskou duší. Vztah k přírodě a přírodním vědám jsem získal až mnohem později, v této oblasti jsou u mě ale i tak zanedbány základní sympatie a způsoby uvažování blízké přírodním vědám.
Spolu s dalšími osobnostmi jste signatář výzvy „Všem, jejichž hlas je slyšet“. Ta hovoří o poklesu úrovně vzdělanosti českého národa, soustavném snižování požadavků škol na znalosti a dovednosti a celospolečenskou neochotu akceptovat skutečnost, že vzdělanosti člověk dosahuje dlouhodobou, soustavnou a cílevědomou činností. Můžete stručně pojmenovat ten nejzákladnější problém českého školství?
Ještě stále a tradičně je zaměřeno na získávání vědomostí, nikoliv na kultivaci stylů myšlení a na rozvoj kreativity a tvořivosti.
A pokud byste měl pojmenovat hlavní problém spojený se vzděláváním, který je školám vnější, externí a souvisí s širším společenským a kulturním kontextem, ve kterém školy fungují?
Obávám se, že se postupně a nepozorovaně vytrácí vědomí toho, že vzdělanost mladé generace je něco, co zajišťuje budoucnost této země více než cokoliv jiného. Nemůžeme se pyšnit nějak zvlášť velkým přírodním bohatstvím a nerostnými zdroji, ale v naší zemi místo toho vždy byl potenciál množství lidí, kteří dosáhli dobrého vzdělání světové úrovně. Tradici dobrého a kvalitního vzdělávání přitom v našich zemích můžeme vystopovat velmi hluboko do historie. Inteligence pak vždy hrála i významnou politickou roli. Jsme společností, ve které byla z velké části zdecimována česká šlechta, a roli elity proto do značné míry přebírala právě inteligence, lidé, jejichž autorita šla ruku v ruce s jejich vzděláním. Kultura, umění a vzdělanost vždy významně přispívaly k prestiži naší země a našeho národa v zahraničí. Zvláště po roce 1989 se naopak položil velký důraz na rychlé materiální zbohatnutí a tato orientace do značné míry zastínila chápání vzdělávání jako základní priority české společnosti. Podpora vzdělanosti se vyjadřuje tak maximálně verbálně a na úrovni rétoriky také vesměs zůstává. Jedním z mnoha projevů tohoto stavu je katastrofálně nízké finanční hodnocení práce učitelů, ale pokles důrazu na vzdělání se promítá do celé řady dalších oblastí.
Nedomníváte se však, že minimálně od dob Osvícenství panuje až nekritická víra v to, že všechny problémy, se kterými si nevíme rady, časem vyřeší vyšší a lepší vzdělávání? Nestala se víra ve všemocnost vzdělávání či vzdělanou společnost až jakousi novodobou „náhražkou“ náboženství? Dnes se takto někdy operuje s termínem společnost vědění.
Řešení velkých a závažných problémů, před kterými dnes stojíme, jistě vyžaduje aktivitu celé řady dalších aktérů. Například kvalitní rozhodování politicky zodpovědných činitelů, ale i příznivou celospolečenskou atmosféru. Navíc mnohé současné problémy – jejich příčiny a důsledky – jsou dnes celosvětově provázané, takže vyžadují i spolupráci a postup na globální úrovni. Ale kvalita rozhodování politiků i veřejnosti tváří v tvář současným výzvám je silně ovlivňována právě kvalitou jejich vzdělání. Ale asi je pravda, že někdy máme od škol a od vzdělávání tendenci očekávat daleko více, než je vůbec v jejich silách splnit. Někdy se z ohánění vzděláním může stát jen prázdná fráze či prázdný slogan.
Můžete prosím stručně říci, před jakými zásadními problémy na počátku 3. tisíciletí podle Vás stojíme? (případně proč právě tyto problémy pokládáte za nejzávažnější)
Těch je spousta: krize rodiny a rodinné výchovy, nárůst barbarizace a kultu násilí (podporovaného médii), neochota mít a vychovávat děti a v důsledku toho stárnutí populace a „konflikt generačních zájmů“ (v němž se dnes nezodpovědné koketování s možností uzákonit euthanasii může stát strašnou zbraní k likvidaci starých lidí), rozpad hodnotového systému a narůstající zločinnost dětí, masové zneužívání drog, ničení přírodního prostředí, krize demokracie v důsledku globalizace (nejzávažnější rozhodnutí padají v nevolených nadnárodních grémiích spíš ekonomického charakteru) a „médiokracie“ (vlivem televize vítězí ti „fotogeničtější“) apod., apod. To opravdu nebude jednoduchý věk.
Česká spisovatelka Lenka Procházková se ve své knize Slunce v úplňku (2008) snaží formou napínavé detektivky dnešní mladé generaci přiblížit život Jana Palacha. Myslíte si, že Palach může být vzorem pro současnou mládež, nebo je jeho čin v tomto smyslu spíše nebezpečný, obtížně pochopitelný a společnost si neví rady s jeho interpretací?
Sebeupálení Jana Palacha byl dle mého názoru jedinečný a těžko opakovatelný čin. Sám o sobě měl smysl v kontextu doby, ve které se stal. Šlo o dramatický výkřik, o oběť. Nešlo zdaleka jen o obětování života na protest proti sovětské vojenské okupaci, jak se to dnes většinou interpretuje, ale o pokus zastavit postupující demoralizaci celé české společnosti. Ta se v té době již projevovala nejrůznějšími náběhy ke kolaboraci a celkovou únavou i morálním otupěním národa. Původní semknutí téměř celé české společnosti proti okupaci ve výsledku začalo polevovat.
Skutečnost, že je člověk ochoten oběti, dokonce i oběti nejvyšší, že mu není lhostejné, co se děje kolem něj, to vše je jistě inspirativní dodnes. Na druhé straně hodnota lidského života je ohromná. Jen v naprosto krajních situacích je možné položit svůj život na oltář nějaké myšlenky či nějakého politického záměru takovýmto dramatickým způsobem. Takže klíčové pro dnešní mladou generaci je to, jakým způsobem se bude Palachův čin interpretovat. Pokud by to mělo být napodobováno způsobem, kdy by mladí lidé páchali protestní sebevraždy – a tyto pokusy jsme v Čechách před několika lety měli – tak to by bylo opravdu neadekvátní. Dnešní společnost totiž přeci jenom nabízí celou řadu jiných možností, jak prosazovat svůj názor. Tyto možnosti však v době Jana Palacha – v prostředí okupované společnosti a v prostředí totalitního režimu – nebyly.
Jaké jsou tedy dnes vzory, které byste byl rád, aby mladé lidi – třeba i prostřednictvím školní výuky – oslovovaly?
Mám-li sáhnout do své vlastní zkušenosti, tak mě vždy oslovovali lidé, kteří se v první řadě řídili svým svědomím. Byli tak schopni postavit se v případě potřeby i většinovému mínění a převládajícímu názoru. Ale také vystoupit proti moci. Často tak museli mnohé obětovat, mnohdy i svůj vlastní život, nikdy však nesáhli k násilí. Osobnosti tohoto typu mě vždy oslovovaly daleko více než nějací válečníci nebo dobyvatelé a nejrůznější „Sandokanové“. Takže lidé řídící se vlastním svědomím, schopni udělat něco pro druhé a zříkat se násilí představují podle mého názoru vzory, které jsou tak potřebné i v dnešním světe.
Můžete uvést nějaké příklady?
Právě takto jsem už jako chlapec vždy chápal Jana Husa. Také mě na prahu dospívání velmi oslovil film o Tomáši Becketovi, arcibiskupovi z Canterbury, zavražděnému královými rytíři ve své katedrále. O něco později se mým vzorem stal i Mahátma Gándhí. Myslím si, že jde skutečně o osobnosti, které by se mohly stát vzorem i pro dnešní mladou generaci.
Vzory mladých lidí se však mohou stát – a občas se tak i děje – také jejich učitelé. Jaké vlastnosti by podle Vás měl mít dnešní učitel základní školy?
Nejspíš v první řadě člověk, který dokáže spojovat svou odbornou kompetenci v jednotlivých předmětech se sociální inteligencí. Tedy se schopností sebeovládání a s určitou mírou empatie. V ideálním případě by měl mít také prvky toho, čemu se říká životní moudrost. Měl by to být člověk, který si zaslouží důvěru a na kterého se dá spolehnout. Žák se na něj může obrátit s problémy nejrůznějšího charakteru, včetně problémů ryze osobních, nejen studijních. Rozhodně by samozřejmě neměl dítě poškozovat nějakou šikanou, nespravedlnosti nebo třeba straněním některým žákům na úkor jiných.
Na co by se mělo při vzdělávání nových učitelů dbát? Co dnes chybí?
Při profesní přípravě učitelů na pedagogických fakultách by podle mého názoru bylo dobré aplikovat zkušenosti z psychologie a psychoterapeutického výcviku. Sám jsem prošel bálintovským psychologickým výcvikem a myslím si, že by to nemělo být součástí výchovy pouze psychoterapeutů, ale také výchovy a přípravy budoucích učitelů a dalších lidí, v jejichž povolání hrají velkou roli mezilidské vztahy a komunikace s druhými lidmi. V tomto typu výcviku se člověk učí pracovat s „přenosy“ a „proti-přenosy“. V případě vztahu učitele a žáků, lékaře a pacienta nebo advokátů a jejich klientů se často stává, že se do jejich komunikace a vzájemného chápání – vesměs nevědomě – přenáší rušivé zkušenosti. Ty, které jsme původně udělali s někým úplně jiným. Třeba učiteli může nějaký žák připomínat vlastní dítě a tato podobnost pak může buď pozitivně, nebo negativně, ovlivňovat jeho chování k tomuto žákovi. A to by se v profesionálním vztahu stávat nemělo.
Navíc by se v průběhu tohoto typu psychologického výcviku měl učitel, jakožto profesionál, naučit čelit i druhému způsobu přenosů ze strany žáků, potažmo klientů. Učitel, jako nositel a představitel autority, z pohledu žáků představuje projekční plátno, na které si děti promítají své zkušenosti se všemožnými dalšími autoritami, zejména těmi rodičovskými. Ve výsledku pak mají tendenci se buď uchylovat ke vzdoru vůči autoritám jako takovým, které v jejich konkrétním případě ztělesňuje učitel. V opačném případě pak mají tendenci si učitele „zbožštit“, vzhlížet k němu a vnímat ho velmi nekriticky. Učitel by měl být schopen neodpovídat na tyto přenosy protipřenosem. Nemělo by mu lichotit, že ho děti zbožňují, nebo by neměl jednat agresivně, jsou-li žáci vůči němu agresivní. Naopak by měl umět pochopit rozdíl mezi reálným a přenosovým vztahem a jednat podle toho.
Nejde ale spíše o specializované vzdělání pro klinické psychology nebo psychoterapeuty?
V České republice tuto metodu začínají stále více používat například lékaři. Navíc nejde jen o samotný základní výcvik a základní trénink, ale existují pravidelné bálintovské skupiny. Tam si mohou učitelé, lékaři či soudci působící v praxi přinášet své konkrétní případy, zkušenosti a problémy se svými žáky či klienty. Společně s ostatními se pak učí tomuto problému porozumět a najít východisko.
Myslíte si, že učitel pro 21. století by se vlastně v ničem zásadním neměl lišit od toho, který své žáky vychovával pro staletí předchozí? Nebo dnes přeci jenom vznikají nové potřeby a požadavky týkající se kantorů?
Nejspíš jsou určité základní charakteristiky platné vždy a ve všech historických obdobích. Jak jsem řekl, na učitele by měl být spoleh, měl by být schopen empatie a mít přirozenou autoritu na základě své odborné kompetence i stylu svého chování a vystupování. To platí nejméně od starověku a bude to jistě platit i v budoucnosti. Na druhé straně se objevují zcela nové trendy a problémy, kterým učitelé musí čelit. Jejich profese se v mnoha ohledech stává náročnější. Například pro dnešní společnost je charakteristická krize rodiny. Mnoha dětem chybí otcovská autorita nebo pochází z rozpadlých manželství a trpí nejrůznějšími poruchami chování. Řada dětí pak má problém respektovat jakoukoliv autoritu a učitel musí čelit nejrůznějším projevům asociálního chování žáků. Do toho přichází sílící vlivy médií. Ruku v ruce s tím se prosazuje kultura zbožňující násilí, která pak může inspirovat celou řadu případů šikany a projevů agrese na školách. Roste tak význam terapeutické funkce učitele. Stejně tak rostou i nároky na to, aby samotní kantoři zvládali náročné psychologické aspekty svého povolání.
A co změněné nároky plynoucí z rozšíření nových komunikačních technologií?
Rozhodně se proměňují styly výuky vyvolané přístupem žáku na internet. Zatímco se tradiční výuka a tradiční škola orientovala především na předávání fakt a vědomostí, dnes to již není hlavní kompetencí učitelů, protože fakta lze jednoduše dohledat. Naopak se dostává do popředí důraz na schopnost kreativity a tvořivého myšlení, které by učitelé u svých žáků měli stimulovat. Přitom z mezinárodních výzkumů se ukazuje, že jde bohužel o oblast, ve které čeští žáci nejvíce zaostávají oproti svým vrstevníkům z jiných zemí.
Napomáhá rozšíření internetu k větší vzdělanosti, nebo to není takto jednoduché?
Tváří v tvář nadbytku informací – obrovské záplavě dostupných faktů a dat – by bylo dobré mladé lidi naučit i jakési informační „dietě“ nebo řekněme „askezi“ v zacházení s informačními zdroji. Jednoduše řečeno, děti by se v té záplavě informací měly naučit orientovat. Tedy rozeznávat podstatné a nepodstatné zdroje, měly by být schopné pochopit, co je důležité a na co se mohou „vykašlat“ a co mohou pominout. Dnes totiž stále častěji dochází k tomu, že se řada žáků – ale i studentů vysokých škol – naprosto utopí v přebytku informací. Zatímco naše generace se potýkala s nedostatkem odborné literatury a ideologickou cenzurou, dnešní generace naopak čelí problému obrovské dostupnosti a přebytku všemožných informací. Tento stav ale nutně nevede k větší vzdělanosti, protože žáci sice brouzdají dlouhé hodiny na internetu, kde objevují stále nové a nové informace, jenže je pak nejsou vůbec schopny kriticky vyhodnotit. Nedokáží ani kriticky zhodnotit různou důvěryhodnost pramenů a často nechápou, že to, co si člověk najde na internetu, nejde brát jako hotovou věc.
Vy říkáte, že by škola měla utvářet i určitý životní styl, nejen předávat vědomosti a kultivovat myšlení. Co tím máte na mysli?
Naučit se zacházet se svým časem, se svým tělem, s energiemi, se svým sociálním i přírodním prostředím. Sem patří třeba takové věci jako formování smyslu pro krásu, pochopení role kultury a umění v životě člověka, ale i schopnost kontemplace. Tedy určitého zamyšlení, zastavení se v celodenním shonu, kdy má člověk chvíli času, ticha a soustředění na to, aby se mohl dovědět něco o svém nitru.
K čemu by škola ještě měla vést, jaké trendy do budoucna očekáváte?
Byl bych velmi rád, pokud by se ke slovu dostala více také výchova k zodpovědnému rodičovství. Ta by se ale rozhodně neměla redukovat jen na sexuální výchovu. Mladí lidé by se měli vést k tomu, aby v budoucnosti byli schopni být dobrými otci a matkami svých dětí a stejně tak i dobrými manžely. Ještě bych snad zdůraznil sociální kompetence. Člověk by se měl naučit také jednat s lidmi, nejenom ovládat techniku. Předpokladem toho je schopnost empatie a schopnost komunikace s druhými. Dvojnásob důležité je to pro lidi v řídících funkcích, ale sociální kompetence vyžaduje celá řada dalších povolání, kde člověk přichází do styku s druhými lidmi.
Do budoucna očekávám, že se budou stále více rozevírat nůžky mezi dvěma základními úkoly školy a vzdělávání. Na jedné straně snahy dát studentům základy všeobecné kulturnosti a zároveň i dostatečnou specializaci. Dnes už naprosto zřetelně víme, že žádný člověk není schopen obsáhnout veškeré známé vědění. To má důsledky i pro chápání toho, co to vlastně je všeobecné vzdělání. Právě to se v minulosti prosadilo jako určitý ideál. Může ale dnes ještě vůbec škola tváří v tvář rostoucí multikulturalitě, obrovské záplavě informací, nových poznatků a pluralitě nejrůznějších pohledů na svět něco takového nabídnout? Obávám se, že nikoliv, jenže příliš úzká specializace, která jedinci může jistě přinést úspěch v daném oboru a při kariérním postupu, je také nebezpečná. Takže nejvíce potřebná bude do budoucna schopnost používat mozek, rozvíjet schopnost kreativního a kritického myšlení.
Můžete prosím stručně uvést, v čem je úzká specializace na daný obor nebezpečná? (z hlediska jedince, z hlediska společnosti?).
„Fachidioti“ mají tendenci prosazovat jen jeden úhel pohledu. Navíc stav lidského poznání se velmi rychle mění a podobně i potřeby společnosti – už zdaleka neplatí, že člověk se bude moci věnovat tomu, co vystudoval. Lidé budou nuceni více měnit zaměstnání a s tím i specializaci a spolupracovat s lidmi z jiných oborů – a v této spolupráci těžko obstojí ten, kdo je příliš limitován úzkou hranicí své odbornosti. Interdisciplinární charakter věd předpokládá porozumění nejen vlastní úzké disciplíně.
Chtěl byste ještě něco dodat?
Tváří v tvář velkým apelům dnešní doby, by se mladí lidé měli více vést i k ekologické odpovědnosti. Ruku v ruce s péčí a zodpovědností vůči životnímu prostředí a planetě, na které žijeme, by však měla jít i péče o vlastní kulturu. Ale také snaha o překonávání nejrůznějších předsudků vůči jiným kulturám, rasám a odlišným náboženstvím. Protože s nejrůznějšími a často velmi odlišnými lidmi žijeme společně v jednom mnohobarevném světě a musíme být schopni spolu vycházet, vést spolu dialog a řešit společně problémy, které se týkají nás všech. A vést takovýto dialog předpokládá mnohem více než jen „lacinou“ toleranci k odlišnosti.
Teolog Hans Kung propagující nezbytnost mezi-náboženského dialogu říká: Není přežití bez světového étosu. Není světový mír bez míru mezi náboženstvími. Není mír mezi náboženstvími bez mezi-náboženského dialogu. Existují vůbec nějaké všem náboženstvím společné etické principy, jak tvrdí H. Küng? Jaké to jsou?
Zjednodušeně řečeno, alespoň „zlaté pravidlo“, v Bibli formulované slovy „Co nechceš, aby ti činili druzí, nečiň ty jim – a co chceš, aby ti činili druzí, čiň ty jim“ se v určité podobě vyskytuje v etice všech velkých náboženství. Prakticky všechna náboženství nabízejí určitou školu, v níž se lidé učí spolu vycházet, překonávat sobectví, chtivost a lpění na věcech apod.
Může tento dialog splnit svůj účel, když se na něm bude podílet jen úzká skupina intelektuálů a filozofů? – Jak do něj lze zapojit i „běžné“ lidi ze všech kultur a náboženských tradic? – Co tento dialog vyžaduje, když nestačí jen „laciná tolerance k odlišnosti“?
Učenci různých náboženství by se určitě neměli spokojovat s tím, že si přes věroučné tradice navzájem rozumějí, nýbrž by se měli snažit oponovat těm, kdo náboženství zneužívají k rozdmychávání nenávisti a vychovávat hlavně mládež v duchu tolerance. Věřím na setkávání mladých lidí různých náboženství, dostatečně důkladná, aby se mohli navzájem poznat a odbourat předsudky – sám jsem něco podobného zažil v roce 1969 a ovlivnilo mne to na celý život.
Povodeň, globální oteplování, děravá ozónová vrstva, kyselé deště či neobvykle silný vítr je řadou lidí chápán jako jakýsi trest Boží za naše chování k přírodě. Vy ale říkáte, že nemáte rád, když se „teologie míchá s meteorologií“. Jak se díváte na vztah lidské společnost k přírodě? Lze z křesťanství odvodit jakousi ekologickou etiku, jak se o to u nás snažil například Jan Heller či Erazim Kohák?
Představa „mstivého Boha“ za přírodními pohromami může být rouhavou projekcí vlastní nezvládnuté agresivity a strachu. Boha je třeba hledat ne ve vlnách tsunami, nýbrž spíš v srdcích těch, kteří obětem pomáhají.
Podle Bible je příroda Božím stvořením, svěřeným člověku – ne aby ji ničil, nýbrž aby ji odpovědně opatroval a obhospodařoval.
Mělo by se na základních školách – právě třeba v rámci dějepisu a s pomocí vzorů – vychovávat k národnímu vědomí a sebevědomí? Jak by taková výuka měla vypadat, aby se to celé nezvrtlo v nesnášenlivost a vypjatý nacionalismus?
Přiznám se, že výzvy k vlastenectví mě příliš neoslovují. Spíše dnes vidím jejich nejrůznější negativní podoby. Na druhé straně, pokud vůbec je nějaké legitimní vlastenectví, tak musí být spojeno s pocitem zodpovědnosti za českou společnost. Mě v této souvislosti oslovuje daleko spíše právě pojem společnost, nikoliv národ. Právě tak mi je bližší to, čemu se v historii říkávalo zemské vlastenectví propagované například Bernardem Bolzanem, který viděl české Němce jako přirozenou součást tehdejšího společenského organizmu. Naopak čistě jazykové vlastenectví propagované obrozencem Josefem Jungmannem vidím jako cestu problematičtější. Dnes se navíc oslabuje role národních států a národů, takže si myslím, že je důležité – více než kdy jindy – zdůrazňovat naši identitu evropskou. A „češství“ pak chápat právě v širším kontextu evropském. Tedy jako jednu z mnoha možných variant evropské myšlenky. V době, kdy se Evropa sjednocuje, je velmi důležité posilovat právě vědomí sounáležitosti k Evropě. Já sám se primárně cítím také spíše Evropanem, ale zároveň Evropu vidím jako pluralitu mnoha různých kultur. Snažím se tedy chápat i kulturu společnosti a národa, ve kterém žiji a kde jsem vyrostl, jako specifickou variantou kultury evropské. Stejně tak je důležité českou kulturu zachovat právě proto, aby byla zachována pestrobarevnost a bohatost kultury evropské.
Ale chápat národní identitu jako něco, co stojí proti myšlence evropanství nebo jako něco, co má dodávat pocit identity lidem, kteří se cítí určitým způsobem vykořeněni – což je častý jev u nacionalistických hnutí – považuji za věc velmi nebezpečnou. Takže výchova k vlastenectví by neměla být spojena s prezentací národních mýtů a národní mytologie. Naše historické vědomí a vědomí identity je totiž stále spojeno s celou řadou mytologií o národních dějinách, které si idealizujeme a nerozlišujeme mezi mýty o naší „slavné“ minulosti a historickou skutečností, která již nemusela být vždy zdaleka tak slavná. Druhým extrémem se pak stává zesměšňování historických postav a českých dějin. Jako zlatou střední cestu tak vidím snahu porozumět naší české minulosti v celoevropském kontextu, stejně tak i cítit zodpovědnost za dědictví předchozích generací. To považuji za důležité a myslím si, že by tento postoj měl být rozvíjen i ve školních lavicích.
V časopisu Prostor jste publikoval stať Křesťanské hodnoty v proměnách Evropy. Můžete prosím stručně nastínit, čím je podle Vás charakteristická evropská kultura a jaké jsou všemi jejími „společnostmi-národy“ společně sdílené hodnoty?
Pojetí člověka, které má své kořeny v Bibli – člověk jako jedinečná osoba, svobodný partner Boží, tedy ani izolovaný jedinec bez vztahů, ani anonymní součástka kolektivu, národa, masy. Chápání lidstva jako rodiny – máme-li společného Otce, máme si být přes všechny rozdíly ras, pohlaví, kultur a náboženství navzájem bratřími a sestrami.
A myslíte si, že výchova k vědomí evropské – nikoliv tedy pouze české – identity by se měla odehrávat již na základních či středních školách?
Zejména výuka dějin a literatury vždy ukazuje širší kontext. Koneckonců ani českým dějinám, ani české literatuře a umění nelze porozumět bez přihlédnutí k celoevropskému kontextu a bez toho, abychom vzali v potaz vlivy působící ze zahraničí.
Je možné naučit člověka být „morálním“, ať již v rodině či ve škole, nebo jsou tyto kvality vrozené?
Vývoj člověka jako mravní osobnosti a vývoj charakteru jsou velmi složité procesy a jistou roli nejspíš hrají také vrozené dispozice. Velmi důležitou úlohu mají zkušenosti raného dětství, které člověk udělal, zejména zážitky a zkušenosti z rodiny. Přitom nejde jen o zkušenosti odvíjející se od záměrné výchovy a od záměrného působení rodičů, ale hlavně o to, co dítě odpozoruje na vzájemném vztahu rodičů. Učí se tak principům sociálního jednání. Rodina, manželství a sourozenci, to je první „tréninkové pole“, které vytváří první a nejdůležitější zkušenosti.
K vývoji mravní osobnosti pak přispívají svou měrou i další výchovné vlivy, kdy v žádném případě nemůžeme opomenout ani školu. V případě formování morálních postojů ale jde o věci, které se nedají naučit stejným způsobem, jako třeba matematika. Větší roli než samotný obsah výuky v tomto ohledu hraje například klima školy, atmosféra panující ve třídě nebo osobnost učitele a to, jak se kantor chová. Co se týče obsahů výuky, určitě by bylo dobré, aby se o etice v hodinách také hovořilo. Je ale důležité, aby tyto hodiny měly spíše diskusní charakter, tedy aby se to celé neomezilo jen na předávání informací, ale aby děti byly podněcovány k tomu, aby o věcech diskutovaly, samostatně přemýšlely a konfrontovaly své názory s názory jinými.
A co vliv často zatracované a proklínané televize?
Kromě četby hrají významnou – a navíc rostoucí – roli skutečně právě média. To v současnosti platí dvojnásobně, protože média jsou zaplavena kulturou laciné zábavy, která velmi zdůrazňuje násilí. Častý omyl přitom je, že televize dětem škodí, jenže televize sama o sobě rozhodně neškodí. Velmi škodí pouze tam, kde dítě sleduje dlouhé hodiny televizi zcela o samotě, bez jakéhokoliv komentáře ze strany rodičů. Pokud sleduje nějaký film obsahující násilí – a dnes je opravdu velmi těžké pustit televizi a nepřijít do styku s násilím – spolu s rodiči, kteří pořad v jeho klíčových pasážích komentují a říkají dítěti, aby si uvědomilo, jak to toho dotyčného člověka asi bolí, a diskutují s ním o tom, co viděli, tak i televizní násilí nakonec může vést dokonce snad i k něčemu pozitivnímu. Jenže to bohužel není realita mnoha dnešních rodin, kde televize spíše slouží jako „náhražka“ rodičovské pozornosti a péče. Děti jsou totiž rodiči před obrazovku mnohdy odkládány, aby se nějak zabavily a „daly pokoj“. Vjemy z televize pak malé dítě nemá možnost náležitě zpracovat, protože mu chybí kontext reálné životní zkušenosti, takže scény, které mohou být režisérem a herci míněny jen jako určitá nadsázka, karikatura, provokace nebo žert, chápe po svém. Podvědomě se domnívá, že jde o přijatelné vzory chování, naprosto běžné v každodenním životě. To, co bylo řečeno o televizi, platí i o velmi rozšířených počítačových hrách. Bez rodinného působení a rodinné výchovy se mohou stát „tréninkem“ zcela nebezpečného sociálního jednání, ale samy o sobě být škodlivé nemusí.
Někteří futurologové už dlouho tvrdí, že škola v dnešní podobě zanikne a výuka se bude odehrávat ve virtuálních prostorech – třeba na internetu. Jak si představujete ideální podobu - co se týče architektury nebo třeba právě organizace výuky – školy pro 21. století Vy?
(Smích). Doufám, že se škola, žáci a učitelé zcela neodeberou ze školních lavic do virtuálního světa internetu. Jistě bych byl rád, aby školní budovy byly estetické a „zdravé“. Moje obava do budoucnosti se ale týká hlavně toho, aby se ve škole děti naučily respektovat přirozenou autoritu. Dnešní trend, který velmi zdůrazňuje a vyzdvihuje permisivitu a dětskou spontaneitu, není ve své vyhraněné podobě úplně šťastný. To je v koncentrované podobě vyjádřeno anekdotou, kdy se děti ptají paní učitelky, jestli dneska zase musí dělat jenom to, co samy chtějí? Vyhraněně liberální výchova, která na Západě nastoupila v 60. letech 20. století, chtěla odstranit jakýkoliv prvek ukázňování dětí. To je samozřejmě další extrém, protože dítě se musí naučit respektovat určitou autoritu a řád, nemůže být ponecháno zcela bez hranic a bez mantinelů. Zároveň se však výchova nesmí zvrtnout v „káznici“, nesmí být vedena ke „stádovitosti“, to je pak druhý extrém, který byl realitou mnoha evropských zemí do 60. let 20. století.
Vy máte při přijímacím řízení na Karlovu univerzitu i při svých přednáškách pro nižší ročníky spoustu příležitostí potkávat se s mladými lidmi, kteří právě odmaturovali. Jací jsou a jací by podle Vás měli být čeští maturanti?
Zneklidňují mě případy polovzdělanosti a někdy až pologramotnosti některých uchazečů o studium. Často jde o lidi, kteří mají neuvěřitelným způsobem zanedbán pravopis, jejich písemný projev je někdy opravdu zoufalý. Maturanti – a dokonce ti, kteří se hlásí na humanitní obory – mají velké nedostatky v kultuře písemného i ústního projevu a v používání vlastního jazyka. To je přitom jedna z naprosto základních dovedností, ke které škola vždy vedla.
Dnes se kromě schopnosti užívat kultivovaně a efektivně vlastní jazyk mladý člověk neobejde bez znalosti alespoň jednoho cizího jazyka, přičemž lingua franca dnešního světa se stává angličtina, kterou by dnešní maturanti měli ovládat opravdu perfektně. Další věcí týkající se efektivního užívání jazyka, kterou maturant musí zvládat, je schopnost interpretovat text. Tedy nejen se texty memorovat zpaměti, ale také s nimi aktivním způsobem pracovat.
V neposlední řadě by maturanti měli ovládat i určitou etiketu. To sice vždy byla – a stále ještě je – prioritní doména rodiny, ale ve společnosti, kdy dochází k rozpadu a krizi rodiny, školnímu prostředí nezbývá nic jiného než k výchově mladých lidí přispět i v tomto směru. Mladí lidé dnes totiž často nemají ani základní ohleduplnost ke starším lidem, ale ani k sobě navzájem, neumějí spolupracovat a pomáhat si.
Často zdůrazňujete, že určitou „náboženskou dimenzi“ má každý člověk. Jak by ji měla „obhospodařovávat“ česká škola – pokud by to vůbec dělat měla? Prostřednictvím náboženské výchovy, nebo by na to měla jít jinak?
Ke školní výchově by měla určitě patřit nejen znalost náboženství, které formovalo naše kořeny a naši evropskou kulturu, tedy křesťanství, ale i přehled o ostatních náboženských tradicích. Děti by měly mít potuchy o tom, co jiná velká světová náboženství vyznávají, měly by se je díky tomu naučit i respektovat a tolerovat. Kromě toho by děti měly porozumět obecnému fenoménu náboženství, měly by chápat, co to je duchovní život, co to je spiritualita. Každý člověk nějaký typ spirituality potřebuje, stejně tak k životu patří i prvek meditace a duchovní rozměr života. Tím spíše v civilizaci tak poznamenané technikou. Takže škola by měla dětem ukázat, že existují různé zkušenosti s lidskou spiritualitou a duchovním životem v rámci různých duchovních a náboženských tradicích. Kromě duchovna navíc všechna světová náboženství nesou i etické poselství. Samozřejmě bude rozdíl v tom, jak tyto témata uchopí státní a oproti tomu církevní školy, ale podle mého názoru by se měla pro duchovno a spiritualitu najít vhodná forma i v oblasti necírkevních škol.
(Rozhovor vedl Karel Černý pro knihu o školství a vzdělávání, která vyjde v NLN v roce 2009)
