Tomáš Halík zpovídá Tomáše Halíka
Trochu ses zpěčoval našemu rozhovoru...
Zpěčoval jsem se nazývat ho zpovědí. Trochu mi vadí, když v každodenním žargonu narazím na střepiny slov, která v původním významu mají posvátný obsah. Znamená to, že jazyk světa, ve kterém se uvedení produktu na trh nazývá křtem a novinový rozhovor zpovědí, je příliš chudý, když musí parazitovat na jazyku náboženství?
Dobře, mluvme třeba o sebezpytu. Co tě spontánně napadá, když se díváš do zrcadla?
Téhle technice jsem se kdysi učil jsem při výuce psychoterapie. Napadá mě třeba to, že nikdo skutečně neviděl svou vlastní tvář - pouze její obrácený odraz v zrcadle. Dvě skutečnosti, které jsou člověku tak strašně blízké, Bůh a jeho vlastní tvář, patří obě mezi to, "co nikdo nikdy neviděl"- jinak než v odrazu...
Neunikej mi do teologie! Řekni mi, co vidíš, když se díváš do zrcadla!
Tvář muže ve zralém věku, v níž se vráskami a stříbrem ve vousech začíná pomalu ohlašovat stáří.
Bojíš se stáří? Stýská se ti po mládí?
Mládí není jen etapa našeho života, je to dimenze naší bytosti! Lépe než křečovitostí, kosmetikou a elixíry si ji uchováme tím, že zůstáváme věrní sami sobě. Když se dívám do zrcadla, tak někdy hovořím s chlapcem, kterým jsem kdysi byl; nejsem stejný, vím víc a víc jsem zkusil, ale troufám si tvrdit, že jsem ho v sobě nezradil. Jenom ten, kdo zapřel a vyprodal poklad ideálů svého mládí - anebo ten, kdo ho snad nikdy neměl - se vnitřně rozkládá, i když se může holedbat svou fyzickou a duševní kondicí. Kdo ho však nerozmnožil a své mládí si jen sentimentálně uchovává v krabici s naftalínem, ten zase zůstává trapně infantilní.
Jsi spokojen s tím, jak a do čeho jsi dosud investoval svůj čas a energii?
Nejvíc ze všeho jsem se vždycky snažil učit a rozumět - a to ve všech oblastech, které se nějak týkají lidské duše. Mám úctu k těm, kdo věnovali svůj život technice či přírodním vědám, ale mně samotného nikdy nedokázalo upoutat něco, co se netýká bezprostředně lidského nitra. Zato filozofie, psychologie, historie, všechno, co se týká společnosti, kultury a umění a nejvíce ze všeho náboženství ve svých tisícerých podobách mne nikdy nepřestaly vzrušovat. Možná proto, že mi nastavovaly zrcadlo, pomáhaly mi rozumět sobě samému. Neviděl už Sokrates v sebeporozumění bránu všeho poznání - a svatý Augustin nejpřímější cestu k Bohu?
Ovšem zahledění do vlastní tváře se stalo osudným jinochovi z jisté báje...
Píšu teď jeden text o rozdílu mezi Narcisem a Augustinem. Narcis zůstal na povrchu, u svého obrazu na hladině, proto ho hloubka zaskočila a stala se mu osudnou. Augustina vedla víra od vlastního já k Bohu, k "hlubinnému já", jehož je člověk obrazem, a to obrazem nedokonalým a porušeným, takže cesta za "originálem" nespočívá v sebelásce, nýbrž reformě svého já...
Čili: víra jako pojistka proti narcismu, nezřízené sebelásce?
Víra opravdu není "přesvědčení o tom, že existuje Bůh", jak si to mnozí lidé zjednodušeně představují. Patří k ní stálý zápas proti pověře a modlářství, destrukce a relativizace všeho, co by si chtělo hrát na Boha, co se neprávem vydává za absolutní. A naše já se velmi často cpe na boží trůn, zvláště tehdy, když se lidem tento trůn zdá uprázdněný. Ano, víra pro mě znamená cestu osvobozování od sobectví a sebelásky. A podle mě se s tímhle postojem dobře srovnává potřebná dávka humoru a sebeironie.
Jak se ti to osobně dařilo a daří?
To už patří do oboru té skutečné zpovědi, nikoliv do novinového rozhovoru.
Počítám-li to dobře, chodíš ke zpovědi od své konverze, to je přes pětatřicet let a skoro čtvrtstoletí sám sloužíš druhým pravidelně jako zpovědník. Co to s tebou dělá?
Nedělám si statistiku, ale vyslechl jsem už za to čtvrtstoletí pár tisíc zpovědí. To znamená, že nesu v srdci tajemství mnoha lidí, často taková, které neznají ani jejich nejbližší. Právě tahle praxe mi dala víc porozumět "člověčině" než knihy a univerzity, než cesty po všech kontinentech i víc, než má dřívější praxe klinického psychologa. Jsem rád, že v mé církvi je kazatel obvykle zároveň zpovědníkem: stálá konfrontace s lidskými slabostmi a problémy nás učí životnímu realismu, trochu tlumí sklon k tvrdému moralizování i sladkému přehnanému idealismu - nebo aspoň by měla.. Zároveň mne naplňuje úctou, když vidím, jak mnoho lidí zápasí se slabostmi, do kterých stále upadáme a s hluboko zakořeněnými sklony vlastních povah a nevzdává se.
Řekl jsi, že boží trůn se lidem zdá uprázdněný. Nepřipadá někdy i tobě, že velín tohoto mnohdy krutého a bláznivého světa je neobsazen a že se nekontrolovatelně řítíme do neznáma?
Přiznám se, že onen Bůh jako absolutní bytost na špičce pyramidy jsoucna, předmět metafyzického dokazování, známý z tolika našich kázání a katechismů, je pro mne úctyhodný konstrukt jedné teologické tradice, ale není to Bůh mé víry. Stav dnešního světa skutečně připouští, ba sugeruje ateistický výklad: je snadné si splést Boží skrytost s Boží neexistencí. Ale pokud se rozhodneme věřit v Boží neexistenci (protože i to je víra svého druhu), pokud přestaneme hledat tichý Boží apel za hlukem světa, odkud budeme čerpat sílu vzdorovat zlu a rezignaci?
Tedy přece: proti pochybnosti víra?
Víra a pochybnost musejí jít dnes spolu jako sestry: víra bez pochybnosti se snadno zvrátí ve fanatismus, pochybnost bez víry v destruktivní skepsi. Ostatně to není jenom mé filozoficko-náboženské, ale i politické přesvědčení. Ernst Gelner, liberální filozof a sociolog, říkal, že demokracii se nejlépe daří v prostředí, kde se potkává víra s čestnou pochybností.
Tedy znovu: kdo jsi?
Jsem "občanem více světů" a proto vidím jako svůj životní úkol bořit hradby předsudků a stavět mezi těmi různými světy mosty porozumění: mezi věřícími a pochybujícími, mezi spirituálním a politickým, mezi církví a univerzitou, mezi kněžským a světským povoláním, mezi lidmi různých kultur a duchovních tradic. Jsem přesvědčen, že mne Pán Bůh postavil právě na toto místo "mezi" a já ho nesmím opustit. Jsem a chci zůstat nezávislým myslitelem a univerzitním učitelem, který se zároveň snaží být dobrým knězem a nést plnou odpovědnost jako občan. Prostředí, kde se cítím nejvíc doma, je univerzita, to je má "biosféra". I jako kněz bych asi nedokázal působit jinde, než v tomto prostřed, pro které je přirozená svobodná diskuse a trochu akademického nadhledu, včetně sebeironie. V čistě klerikálním prostředí se necítím dobře, nevyrostl jsem tam ani nezdomácněl, ale jsem rád, že jsem s ním po řadě hořkostí nalezl jakýsi rozumný "modus vivendi".
Proč jsi nezarazil úvahy o tvé kandidatuře na prezidenta, když víš, že máš velmi malou šanci být zvolen?
Jsem zvyklý uvažovat ve scénářích. Scénář první (nejpravděpodobnější): při debatě o příštím prezidentovi se bude skloňovat také mé jméno, ale nakonec kandidovat nebudu. Ta debata však pomůže společnosti přemýšlet tvořivěji, hledat i mimo garnituru okoukaných stranických funkcionářů. Pomůže bořit předsudky: všechny nejdřív napadne onen jediný "vážný" protiargument: v Čechách nemůže být katolický kněz prezidentem (podobně jako se říkalo před volbou katolíka Kennedyho: v Americe nemůže nikdy být katolík, žid či černoch prezidentem). Někteří si ale řeknou: A proč vlastně ne? Nejde spíš o to, jaký ten člověk je, než k jaké rase, třídě, profesní skupině či náboženství patří? Ta debata je dobrá také pro křesťany: uvažuje-li se o někom z nich jako o prezidentovi, napovídá to, že (všichni) věřící nejsou skupina zaostalců a (všichni) kněží jen něco mezi feldkurátem Katzem a španělským inkvizitorem, jak nám to sugerovali za totality. Je dobrá i pro mne: často jsem na to téma tázán médii a mám tak občas příležitost říci také něco podstatnějšího, než chci-li být prezidentem. A je dobrá i pro mé nepřátele, protože jim dává laciný klacek do ruky. Čili: tento scénář nikomu neškodí a všem prospívá. Scénář číslo dvě (daleko méně pravděpodobný): budu kandidovat, ale protikřesťanské předsudky a stranické zájmy způsobí, že nevyhraju. I tento scénář může přinést hodně dobrého: do kampaně mohu vnést nový styl, myšlenky, témata, neudělám to ostatním tak lehké. A třetí scénář: v přímé volbě kvalita převáží nad předsudky a eventuelně získám důvěru patřičného počtu voličů - a pak jí prostě budu muset dostát. Vím, že tento scénář má teď pravděpodobnost zázraku, ale jako politický realista také vím, že zázraky se v politice někdy dějí - proto s ním nekalkuluji, ale nevylučuji ho. Jsem si ovšem vědom toho, že má vědecko-pedagogická a pastorační práce se studenty mi dává víc uspokojení, než by mi mohla nabídnout politika, byť ve funkci nejvyšší.
Tvým prvním studijním oborem byla sociologie a filozofie a nakonec ses k těmto oborům zas vrátil. Můžeš ve svých různých aktivitách najít nějakého společného jmenovatele?
Dlouhou dobu bylo mou prioritou pomáhat obnově české katolické církve, jejímu dialogu s celkem společnosti, pak dialogu mezi občanskou společností a politickou sférou - jsem vděčný i za negativní zkušenosti, které jsem na tomhle poli udělal. Teď vidím jako nejpotřebnější rozvíjet dialog mezi náboženstvími a tomu se už léta hodně věnuju a cestuju křížem krážem po světě. Tedy "dialog" je možná ten společný jmenovatel.
Není "občan více světů" tak trochu bezdomovec?
Určitě ne, já nikoho nenechávám na pochybách, kde mám své kořeny. Jenomže to, že jsem katolík, nechápu jen jako označení jedné z křesťanských konfesí, ale jako stálý úkol hledat - podle původního smyslu toho slova - celistvost a univerzalitu, dívat se přes všechna vrata a ploty, které jsme si my lidé v dějinách udělali. To znamená stavět se proti provincionalismu a uzavřenosti všeho druhu. Přijímat a milovat pluralitu v každé oblasti a věřit, že přece nakonec - ale až ve věčnosti ! - se ty různé cesty a cestičky přece jednou spojí. Teď a tady se musí naučit spolu žít se svou růzností.
