Je rok 2000 převratné datum?
Byla by jistě iluze, hrát si s nějakou magií čísel, strašit se předpověďmi konce světa či očekávat, že kulaté datum automaticky přinese nějaké podstatné změny. Na druhé straně: bude to natolik významné datum, nakolik jej pochopíme jako příležitost k zamyšlení nad dosavadní zkušeností lidstva, nad křižovatkami, před nimiž dnes lidstvo stojí, nad šancemi a ohroženími. To už několik let dělá např. pražská konference Forum 2000, která už potřikrát shromáždila na pražském hradě myslitele z různých oborů a různých kontinentů přesně s tímto záměrem. A můžeme se nad tím zamyslet ještě hlouběji.To datum je symbol: a mezi nebem a zemí není nic mocnějšího než symboly. Člověk se liší od rostlin a zvířat především tím, že jeho "přírodou" není ani tak materiální životní prostředí, jako svět symbolů. Všechna síla kultury, náboženství, ekonomie a politiky leží v symbolech, symboly hýbají lidmi a tím i světem, jsou to klíče, otevírající a mobilizující veškerý potenciál lidského vědomí a podvědomí, motivy v nejsilnějším smyslu toho slova. Symbolům je ovšem třeba porozumět, potřebují interpretaci. Nejpropracovanější výklad smyslu jubilejního roku nabídl už před řadou let Jan Pavel II. (Ostatně, jedná se o dvoutisící výročí narození Ježíše Krista, a i když například židé a moslimové mají své letopočty, tento křesťanský letopočet se přesto planetárně prosadil - tato skutečnost sama je hodná zamyšlení. Z evropské půdy vzešel impuls ke globální kultuře, nesený zprvu univerzálně zaměřeným misijním nárokem křesťanské víry. Dnes však euroatlantická civilizace vyváží do světa spíše technologii než ideje, dominuje spíše ekonomicky než duchovně a se svými vynálezy vyváží i svoje problémy.Na svých moha mimoevropských cestách v posledních letech, v rozhovorech s latinskoamerickými, indickými, japonskými i africkými intelektuály, duchovními, žurnalisty i politiky jsem opakovaně zaregistroval, jak hluboce si tuto skutečnost uvědomují.) Papež navázal na starozákonní motiv jubilejního roku jako příležitosti k pokání a smíření, obnovení harmonie mezi Bohem a lidmi, mezi lidmi a přírodou, mezi různými národy, náboženstvími a kulturami. A nezůstal jen u výzvy - inicioval řadu kritických přezkoumání temných stránek dějin církve v právě se končícím tisíciletí a řadu iniciativ na poli mezicírkevního a mezi náboženského dialogu.
Jaká je česká společnost?
Jedna z křižovatek, na které stojí česká společnost, je vstup do Evropské unie. To je nesmírně důležitý krok v mnoha směrech. Pokud se nám nepodaří co nejrychleji včlenit náš stát do euroatlantických struktur, budeme se pomalu blížit marasmu "divokého Východu". V izolaci od civilizovaných sousedů se nám těžko podaří vybřednout z onoho právního šera, které tu zbylo jako následek nepovedené "české cesty transformace" a její pohrobci, "loupeživí rytíři" v nezodpovědně zprivatizovaných ekonomických strukturách, se bez mezinárodní supervize a nutnosti respektovat evropské právní normy se pak už opravdu nezastaví před ničím. Naopak čerstvý vítr mezinárodní spolupráce i mezinárodní konkurence bude sice - zejména zpočátku - pěkně ostré a tvrdé klima, avšak konečně provětrá zatuchlý provincialismus a probudí velký potenciál, který dříme v této společnosti. Také na politické scéně bude muset dojít k obměně generací, po níž začali volat bývalí studentští vůdci po loňském 17. listopadu a získali masovou podporu pro své požadavky.Tato obměna však splní očekávání jen natolik, nakolik přinese nový politický styl, novou politickou kulturu, bez hulvátství a arogance. Politici nové generace budou muset být odvážní, protože ozdravění ekonomiky nutně vyžaduje několik velmi nepopulárních kroků, právě proto však budou muset umět komunikovat s veřejností, být věrohodní, neposkvrnění korupcí - jen tak mohou vyžadovat od lidí trpělivost a oběti, umět vysvětlovat své kroky v jistém smyslu terapeuty společnosti.
Zajímá vás politika?
Politika mne nesmírně zajímala už od nejrannějšího mládí, nikdy jsem nepřestal pečlivě sledovat domácí i zahraniční politický vývoj a studovat politickou filozofii a politologickou a sociologickou literaturu. Od šestnácti let jsem byl horlivým posluchačem BBC a Svobodné Evropy, kolem roku 1968 jsem byl velmi aktivně zapojen do studentského opozičního hnutí a i později jsem se stýkal s disidenty a když především díky tomu jsem měl po roce 1989 najednou spoustu blízkých přátel ve vysoké politici a dodnes se s politiky různých stran velmi často a intenzivně stýkám.Vyrůstal jsem v masarykovsko-čapkovsky orientované rodině - můj otec byl vydavatelem díla bratří Čapků a velmi dobře se znal s celou škálou demokraticky orientované prvorepublikánské inteligence a publicistiky kolem Lidových novin a Peroutkovy Přítomnosti. Proto jsem se už v dospívání hodně zabýval Masarykem a to mne patrně také ovlivnilo ve volbě studijního oboru - sociologie. To jsem ovšem netušil, že po mnohých peripetiích po skoro třiceti letech budu mít stejnou profesi na stejném pracovišti, kde kdysi působil on, že se stanu profesorem sociologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
To je ovšem jen jedna linie mého života. Můj nejoblíbenější autor, psycholog C.G. Jung, říká, že v každém člověku jsou přinejmenším dvě "různé osobnosti"; já raději mluvím o životních liniích. A tak u mne někdy kolem sedmnácti let začala linie stále hlubšího zájmu o filozoficko-teologické, náboženské, duchovní otázky. Původně asi vznikla podobně jako ten zájem o politiku a Masaryka z postoje protestu a opozice vůči komunistickému režimu a jeho ateistické ideologii. Později se stále více prohlubovala a v konfrontaci s obětí Jana Palacha vedla k rozhodnutí zasvětit svůj život kněžské službě. Kněžství jsem ale nikdy nechápal jako "profesi" - nechtěl jsem "být farářem" a také jsem se jím nikdy nestal, tak vysoko jsem to v církevní hierarchii ani po roce 1989 nikdy nedotáhl, zůstal jsem na nejnižším hierarchickém stupni a nelituji toho. Chápal jsem kněžství spíš jako "poslání" a měl jsem vždy vedle něho na plný úvazek civilní povolání, kdysi psychoterapeuta alkoholiků a narkomanů, dnes univerzitního učitele. Kněžství je principiálně možné spojit s různou profesí, třeba se sociologií, ale dnes - na rozdíl od minulosti, vzpomeňte třeba na předsedu československé exilové vlády mons. Šrámka, abych uvedl ty světlejší případy - velmi obtížně s praktickou politikou, na to by se jak církev, tak veřejnost dívala nelibě. Kněz se jistě může a podle mého názoru i má o politiku zajímat a případně se i občansky angažovat, ale pokud by se chtěl profesionálně věnovat politice, asi by bylo čistší, aby předtím požádal o přinejmenším dočasné uvolnění z duchovního stavu. Pro mně osobně by takový krok byl velmi těžký a odhodlal bych se k němu jen za vyjímečných okolností, kdybych to cítil jako jasný imperativ ve svém svědomí, a taková situace zatím nenastala.
Vaše angažovanost v politice
Byl to z velké části můj obdiv a má vděčnost vůči studentům z listopadu 89, co mne vedlo k tom, že jsem prvých deset let svobody nevěnoval budování kapitálu či kariéry, ať už politické či církevní, nýbrž věnoval jsem se převážně službě studentům,ať už ve vědecko-pedagogické práci na univerzitě nebo v pastorační práci rektora studentského kostela.Vůbec toho nelituji, po žádné moci neprahnu, budu nejšťastnější, když budu moci dalších dvacet let aktivního života věnovat této práci. Na druhé straně jsem se vždy zajímal o veřejné dění a snažil se napomáhat kultivaci veřejného života a společenského klimatu - ať už na rovině církevní, v tajném kruhu poradců kardinála Tomáška při přípravě Desetiletí duchovní obnovy národa, nebo na rovině občanské, v médiích, v iniciativách proti rasismu, na fórech česko-německého dialogu, v Impulsu 99.. Vím, že mi toto působení přineslo jak vážnost a sympatie veřejnosti i daleko mimo okruh věřících, tak nepřátelství mnohých, a to zas nejen u politických extrémistů na obou pólech a u náboženských fanatiků a sektářů i ve vlastní církvi, ale například i u těch, kteří neporozuměli tomu, proč jsem se otevřeně zastal vojenského zásahu proti genocidě kosovských albánců. V této věci - ale i třeba při odmítání protirómských a protiněmeckých předsudků, odmítání trestu smrti apod. - se vědomě stavím proti většinovému mínění ve společnosti a jsem rád, že mohu svobodně vyjádřit tomu, k čemu mně vede vlastní rozum, svědomí a přesvědčení a nemusím se jako politikové ohlížet na stranickou disciplínu nebo potřebu získávat co nejvíce voličských hlasů. Ale myslím si, že kdybych i nakrásně jednou do praktické politiky vstoupil, nevstoupil bych do žádné strany a snažil bych se i nadále s předsudky bojovat a ne se jim populisticky přizpůsobovat. Ale znovu opakuji, budu se snažit držet se na té "předpolitické" rovině občanské angažovanosti mimo vlastní struktury politické moci tak dlouho, jak to bude možné. Cítím se tam prostě lépe.
Je česká společnost bezbožná?
V posledních deseti letech jsem v desítkách článků a ve třech knihách vyjadřoval velmi kritický pohled na vlastní církev a její selhání, promarnění řady velkých šancí a nenaplnění očekávání společnosti.Pak jsem si hlouběji uvědomil, že očekávání společnosti - i má vlastní - byla z velké části nerealistická, církev byla více poškozena komunismem,než se zdálo, a to nejen v řádu materiálním a vnějším, nucená izolace se neblaze projevila na mentalitě nemalé části kněží i laiků. V poslední době jsem ale tolerantnější při posuzování vlastní církve a trochu laskavější na českou společnost. Srovnání s mnoha zeměmi, které jsem navštívil a důkladné studium soudobých náboženských a civilizačních trendů ve světle sociologie náboženství a soudobé religionistiky mne vede k opatrnější interpretaci výzkumů české religiozity. Víra je totiž něco mnohem jemnějšího, složitějšího a hlubšího, než jsou jevy, které zkoumají ty výzkumy. Ty se zaměřují hlavně na identifikaci s církví a na tradiční religiozitu. Tady je opravdu krize, ale ani ta není v Evropě bez obdoby. Ale to, co vyplývá z pečlivého studia globálních trendů, které se nemohou vyhnout ani naší vlasti přes všechna specifika, daná nedávnou i dávnou českou náboženskou historií, vyznívá jednoznačně: náboženství naprosto nezaniká, pouze se silně proměňují jeho formy. Chceme-li hovořit o duchovním životě nějaké společnosti, nemůžeme se dívat jen na návštěvnost kostelů.
Co je pro vás víra
Víra je především zápas s hlavním protivníkem víry, s pověrou a modloslužbou. Modloslužba je v našem novopohanském světě ještě rozšířenější nebezpečí než v době vzniku židovsko-křesťanského "vynálezu", víry v jednoho Boha. Modloslužba, idolatrie je vydávání relativních věcí za absolutní. Je to posouvání druhotných věcí na místo, které náleží jen Bohu - a kdo nežije s Bohem (což je dost odlišné od pouhého přesvědčení, že Bůh - nebo "něco" takového -existuje), často si právě na jeho místo staví něco, co si uctívání nezaslouží. Víra je tedy osvobozování od závislostí, od fixací na věci. Činí nás svobodnými od všech stvořených věcí, ale také od nás samých, protože nás může zotročit i uctívání vlastního já. Sebeláska ochromuje tvůrčí potencionalitu lásky. Víra je takový postoj k životu, který nám dává zakoušet, že všechno, co jsme a co máme, je dar a zároveň úkol. Chrání nás tak před banalizací skutečnosti i před nekonečným, stresujícím stupňováním výkonů, před nevděčnou lhostejností i sebevzhlíživou pýchou. Víra - nejen jazykově - sousedí s hodnotami, jako je důvěra a věrnost.
