Nebyl vy jste divné dítě?
Nepochybně. Byl jsem introvertní dítě, zvyklé na prostředí dospělých, ve kterém jsem byl šťastný. I když mě rodiče posílali mezi děti, vracel jsem se znuděný.
Chodil jste do školky?
Ani to nepřipomínejte, to bylo největší trauma, když mě rodiče dali před první třídou do mateřské školky, abych si zvykl na dětský kolektiv. Bylo to šílené. Měl jsem dojem, že jsem se propadl z dospělého světa, do světa, který mě připadal nudný a strašně těžko jsem to zvládal.
Tak dobře si to pamatujete?
Velmi, několik desetiletí jsem zavíral oči, když jsem jezdil tramvají okolo té budovy, abych si nevzpomněl, jak jsem si v těch uniformních tepláčkách měl hrát, což mě absolutně nebavilo. Stál jsem u okna, díval se na černou věž Mánesa a čekal, kdy už konečně budu smět jít zpátky domů. Mezi dospělé.
Nebylo to i tím, že jste se narodil jako jediné dítě starším rodičům?
Taky. Mamince bylo čtyřicet pět let a otci skoro padesát. Rodiče spolu sice chodili od osmnácti, ale brali se poměrně pozdě. Až když měl tatínek místo knihovníka v Praze, rozjela se za ním z Domažlic maminka. Dlouho nemohli mít dítě, už se téměř smířili, že to tak zůstane, když jsem se objevil já. Na maminku naléhali, aby šla na potrat, že těhotenství v tomto věku je riskantní a narodí se jí postižený potomek. Jsem jí vděčný, že se nezalekla: číst a psát jsem se naučil.
Není divu, byt plný knih a v nich ponořený otec.
Právě tak si ho pamatuju. I on byl asi zvláštní dítě, vyrostl v první soukromé rodinné firmě v Domažlicích, v cukrářství a nějak tam nepatřil. Už jako chlapec vydával školní časopis a vedl si deníky, psal básně, pak se angažoval v chodské regionální kultuře, přispíval do časopisu Posel od Čerchova, prostě rád psal; sklon k literatuře mám nepochybně po něm. Tatínek studoval českou literaturu ve velice dobré době: chodil například na přednášky F. X. Šaldy. V Praze se pak díky domažlickým přátelům, zejména Zdeňku Bořkovi Dohalskému dostal do prostředí kolem Lidových novin, k Peroutkovi, Čapkům…
Aha, odtud vede otcova cesta k pořádání literárního archívu Karla Čapka.
Ano, Olze Scheinpflugové tatínka doporučil právě Peroutka, aby se ujal archívu Karla Čapka. Tenkrát se zdálo, že v něm bude jen několik rukopisů, ale otec brzy zjistil, že to je náročná a rozsáhlá práce. Čapek si všechny své články vystřihoval, ale nikdy si nepoznamenal, kde je publikoval, a dával je do ohromné bedny, které říkal „literární hřbitovy“, otec po tom musel pátrat.
Pracoval u Čapků doma?
Taky, chodíval jsem tam s ním rád. Olga Scheinpflugová neměla děti, tak jsem byl tak trošku její náhradní dítě. Vždycky jsem jí říkal: „Paní Scheinpflugová, ty máš vlasy jako princezna.“ Nebo mě posadila na nepohodlnou židličku a já jí řekl: „Paní Scheinpflugová, ty máš ale blbou stoličku“. A ona: „Tak se na mě Tomášku nezlob.“ Byla veselá a velmi dobře vycházela s tatínkem. Napsala o něm, že jí ho poslalo nebe, že byl jediný, který se té práce mohl ujmout - byl bytostně naladěný na Čapka. Bádal v jeho archívu v době Čapkovi velmi nenakloněné. Hned po jeho smrti přišla německá okupace, byly zavřené archívy a jen díky tomu, že otec měl přátele v archívech a knihovnách, mohl tam tajně chodit i za okupace. S maminkou pak přepisovali články z novin a hledal šifry, pod kterými Čapek psal.
To je velká detektivní práce.
Určitě byla a tatínek k tomu měl šestý smysl, i když byl racionální, až pozitivista. Měl dar vidět věci dopředu. Vyprávěli mi jeho přátelé, že řekl uprostřed války, že skončí 8. května 1945 a tu jeho předpověď dokonce zapsali. Pomáhaly mu i sny, že ho Čapek vodí do archívu a tam mu našeptává. Otec hledal strašně dlouho jeden Čapkův článek a zdálo se mu, že mu Čapek říká: ženské, ženské, ženské. Druhý den otevřel Ženské listy a v nich opravdu našel to, co hledal. Říkal: Často jsem si rozložil knihy a rukopisy po zemi a tak jsem jako vnímal, jak Čapek tam chodí a radí mi, jak to dát dohromady. Naprostá většina knih, které vyšly pod jménem Karla Čapka, on nikdy neviděl. Sestavil je otec z článků a rukopisů – věnoval tomu čtyřicet let života. Řada jich vyšla až po roce 1968 nebo po roce 1989 jako Proč nejsem komunistou? a Hovory s T. G. Masarykem. Toho se už otec nedožil.
Přítomnost Čapka v rodině na vás musela mít ohromný vliv.
Nepochybně, jsem opravdu „odkojený Čapkem“ a vychovaný v duchu čapkovsko-masarykovského humanismu. Dětství v době stalinismu jsem tak prožil v kulturní enklávě de facto první republiky. Díky tomu, že jsem měl rodiče ve věku prarodičů, mohl jsem v dětství poznat i řadu literátů první republiky, kteří byli otcovými přáteli – Hrubína, Seiferta, Holana… jeden z jeho spolužáků byl Jan Patočka, který se pak stal mým učitelem.
Poznamenalo vás nejen to, co psal Čapek, ale také jak psal?
Určitě, jeho láska k češtině a k bohatství jazyka. To jsem nepochybně zdědil. Začal jsem psát už jako školák; v první třídě jsem sepsal spisek Věda o severu, to jsem byl právě posedlý čtením o Amundsenovi a polárních výpravách. Je zajímavé, že až v pětapadesáti se mi splnily tyhle mé dětské sny - účastnil jsem se expedice do Antarktidy. Ono je nebezpečné si něco přát, protože se to může i splnit, jenže ve věku a podobě, kdy už to vůbec nečekáme. Měl jsem také husitské období, k čemuž mě přivedl strýc Josef, velký vlastenec. Vyprávěl mi o Žižkovi, já jsem pak navštěvoval husitská bojiště a sbíral prsť těch míst, knihy, pohlednice, články a dělal jsem si archív. Když jsem likvidoval svůj starý byt a našel ty výpisky, byl jsem překvapený, jak to bylo důkladné. Samozřejmě jsem to odkoukal od táty, který si vedl kartotéky a podporoval mě v tom.
Byl rád, když jsem začal psát husitské romány a měl jsem zásadu Nulla dies sine linea, Ani den bez řádky. Od základní školy si všichni mysleli, že se budu věnovat historii a literatuře. Až před maturitou jsem se začal zajímat o Masaryka a politiku, což mě přivedlo k myšlence studovat sociologii, která se v roce 1966 po letech otevírala.
Proč sociologie?
Protože v sobě spojuje zájem o historii, politiku, filozofii, psychologii a náboženství.
Jak v tomto intelektuálním prostředí fungovala maminka?
Maminka byla velmi jemná dáma, která uměla naslouchat lidem. Stávalo se, že i v tramvaji k ní často přisedl úplně cizí člověk a začal jí vyprávět svůj příběh. Ona opravdu rozuměla lidským bolestem. Možná jsem něco z jejího charismatu zdědil pro svou službu lidem ve zpovědnici. Maminka neměla univerzitní vzdělání, celou dobu se plně věnovala mně, domácnosti a pomáhala tatínkovi při editorství Čapkova díla.
Byla emancipovaná?
Vůbec. Nedovedu si představit, že by maminka chodila v kalhotách, kouřila nebo povídala o tom, jaké to bylo v práci. U ní bylo ženství zcela nepoznamenané genderovou ideologií a emancipačními trendy. Nemám nic proti emancipovaným ženám, ale mám dojem, že tím víc zazářila její ženská krása a role. A taky byla velice statečná: dovolila si jako jedna z mála při volbách po únoru 1948 jít za plentu – což při manifestačních volbách pro komunisty ovládanou Národní frontu vyžadovalo jistý druh odvahy. Nebo jindy, když jsem v pubertě začínal chodit na zakázané majáles začátku šedesátých let, což bylo shromáždění studentů na Petříně, které se často proměnilo v demonstraci s hesly Svobodné volby a podobně. Zasahovali tam policajti, takže se to rodičům zdálo nebezpečné, když jsem se rozhodl, že i tentokrát jdu. Nakonec matka řekla: Dobře, tak já tam půjdu taky. Skutečně pak mezi vodními děly, psy a policajty diskrétně a solidárně stála v pozadí. Chtěla to prostě prožít se mnou, nebála se.
Udělala si vaše rodina čas na dovolenou, volno, nicnedělání?
Samozřejmě. Běžné bylo, že otec přišel domů z práce, hned si sedl ke stolu a pracoval na čapkovských věcech, včetně sobot a nedělí. Byla ovšem výjimka - svátky a prázdniny. To tatínek řekl: tam nesmí přijít žádná práce a tam se taky nešetří! Jezdili jsme na prázdniny na Chodsko, za tetou do Krumlova, po hradech a zámcích. Ale velkou úlohu v mém životě hrál maminčin bratr, svobodný mládenec, který se mnou chodil na procházky, vyprávěl mi a choval se ke mně jako k dospělému, což jsem ocenil. Později - při studiu a v literatuře - jsem objevil, že strýc, matčin bratr, hrál v historii, například i ve francouzské rytířské literatuře velkou kulturní úlohu. Strýc Josef Wimmer se snažil vyvážit tatínkovu humanitní orientaci, vodil mě do přírody a večer jsme se u něj doma dívali do Brehmova světa zvířat.
Maminka měla jen jednoho sourozence?
Ne, byla za šesti sourozenců a je zajímavé, že jsem téměř jediný potomek. Tři její sourozenci byli svobodní a dva bezdětní. Já a jeden můj bratranec – syn strýce, který byl umučen gestapem, jsme jediní příbuzní, protože tatínek měl jen jednoho bratra, taky bezdětného.
Chodil jste s rodiči do kostela?
Ne, nikdy. To bylo časté u prvorepublikových intelektuálů: slavily se svátky, ale nechodilo se do kostela. Moji rodiče neměli ani církevní sňatek.
Co ve vás tedy probudilo víru?
Nejdřív – a to už během střední školy - mě oslovila katolická kultura, přes hudbu, přes architekturu, literaturu. Roli v tom hrál anglický katolicismus, zejména Chesterton – ten byl první, kdo mi otevřel cestu ke katolicismu. Tatínek měl ve své knihovně celé dílo Chestertonovo a ten mně ukázal jiný pohled na křesťanství, na náboženství paradoxu. Anglický katolicismu je menšinový, bez triumfalismu, jako byl rakousko-uherský nebo polský. Ten mi byl sympatický.
To už jste se zapojoval do církve?
Tehdy ještě ne, dlouho jsem si neuvědomoval, že můj zájem o duchovno a katolickou kulturu má co dělat s tím, co se děje v kostelích. To bylo prostředí, které jsem neznal.
Zato literární infekce z rodiny je jasná: vaše knihy mají kromě obsahu i skvělý jazyk, literární hodnotu.
Myslím, že důvod, proč moje knížky prorazily i ve světě, je, že se mi podařilo vzkřísit tradici teologické eseje. Dnes se píšou buď jen ryze odborné teologické knihy, které čtou jen profesoři teologie, a pak zbožná literatura před spaním – ale to mezitím chybí. Eseje, které psal právě Chesterton, oslovují i čtenáře mimo církev, prostě přemýšlivé lidi.
Esej je ovšem náročný literární styl.
Je, protože musí spojit myšlenku s krásou jazyka. Toho je dnes v literatuře o náboženství málo. Ke psaní jsem se vrátil po padesátce. Když jsem skončil s mladickými literárními pokusy, dlouho jsem nic nepsal. Při svých padesátých narozeninách jsem si řekl: Tak květy opadaly, musí přijít plody.
Jeden z prvních plodů byla kniha-rozhovor Ptal jsem se cest…
… ten se mnou vedl můj bývalý kaplan, Jan Jandourek, který odešel z kněžství. Tehdy jsem si řekl, že je to dobrá příležitost ohlédnout se zpátky. Knížka měla nečekaný úspěch a já jsem si uvědomil, že jsem navázal na tradici, kterou kdysi založil svatý Augustin – spojení autobiografie s filozofií a teologií. Obyčejné autobiografie píší narcisti. Nejde jen o vyprávění o svém životě, je třeba nabídnout myšlenky, které z těch zkušeností vzešly. A na druhé straně, předkládat jen své názory bez kontextu vlastního života mi připadá suché. Když čtu knížku nějakého myslitele, vždycky si kladu otázku: Co jsi, člověče prožil? Je to plod životní zkušenosti? Když o něm něco vím, daleko víc vnímám jeho poselství. Životní drama je klíč k porozumění myšlenkovému poselství. Kdybych nevěděl o Kierkegaardovi, Nietzschem, Pascalovi co prožili, nemohl bych jejich dílu náležitě porozumět. Proto i univerzitní přednášky zpravidla začínám životním příběhem filozofů.
Vidíte, i proto mě zajímají nejen vaše knihy, ale váš příběh. Hrál jste třeba fotbal?
Ne, nikdy. I strýc se snažil, abych se věnoval dětským radovánkám, jenže mě to hrozně nebavilo. Od dětství jsem hrozně rád poslouchal řeči dospělých. I když jsem všemu nerozuměl, přitahovalo mě to, těšil jsem se, až půjdeme s rodiči k Olze Scheinpflugové… byl jsem chráněný vůči šedivému socialismu, i když jsem si neuvědomoval politické kontexty.
Moc si vás neumím představit na odpoledních čajích, na diskotéce.
Chodil jsem sice do tanečních, ale knihy mne vždy přitahovaly víc než tanec či sport. Byl jsem hodně jednostranný. Nepochybně.
A hudba?
Ta ano, ale ještě víc literatura, divadlo a výtvarné umění. V muzeích a galeriích všude po světě jsem strávil kus života. Miluju muzea a nesnáším sportovní stadiony, na ty jsem alergický. V dětství jsem chodíval radši na vycházky po Staré Praze – samí důchodci a já, jedenáctiletý kluk, s nimi. I přednášky Společnosti bratří Čapků jsem navštěvoval už jako dítě.
Dokdy jste zůstal bydlet s rodiči, doma?
Až do jejich smrti a ještě i potom, přestěhoval jsem se z bytu rodičů až v roce 1990 na Staré Město, kde bydlím dodnes. Dříve jsme bydleli mezi Pankrácem a Podolím, v Lomnického ulici. Náš byt byl plný knih, až popraskaly stropy pod tou váhou, tak jsme se museli na několik měsíců vystěhovat, než se byt zrekonstruoval. Vášnivě rád cestuji, ale stěhování se děsím.
Chodili k vám domů vaši spolužáci?
O to se snažili i naši. Měli jsme jako první v okolí televizi, dělali pro moje spolužáky karnevaly, Mikuláše… A oni k nám chodili rádi, náš byt byl pro ně zvláštní.
Neříkali vám ve škole „ten šprtoun“?
To jsem nikdy nebyl. V tělocviku a v dílnách jsem byl na trojky, jsem až komicky manuálně neobratný. A neměl jsem moc vztah k přírodovědným oborům, byl jsem naprosto vyhraněný humanitně, ale tam zas jsem často věděl víc než učitelé. To děti věděly a často mě fandily. Ve vyšších ročnících a pak na střední škole mi říkaly advokát chudých, protože jsem nesnesl nespravedlnost. V tomhle smyslu mě brali a respektovali. Na základní a střední škole jsem se často nudil a snil. Mé nejšťastnější období nastalo až na univerzitě. To byla úžasná doba konce šedesátých let, zažil jsem profesory Machovce, Patočku, Kosíka…
To jste studoval sociologii a…
… filozofii. Taky jsem chodil na přednášky psychologie, ale až v osmdesátých letech jsem si udělal atestaci z klinické psychologie, když jsem přecházel jako terapeut do protialkoholní léčebny U Apolináře.
Vždycky jsem vás měla za psychologa, vedle teologa.
O psychologii a psychoanalýzu jsem se vždycky hodně zajímal, později jsem absolvoval i psychoterapeutický výcvik. Byl jsem jedním z prvních, kdo se u nás zabývali hlubinnou psychologií C. G. Junga a přednášel jsem o něm v bytových seminářích.
V té době jste se nemohl vyhnout psychologovi Jiřímu Němcovi.
Ano, ten na mě měl veliký vliv. On byl velmi zajímavý nonkonformní katolický intelektuál.
Nedávno na něj vzpomínala v rozhovoru jeho žena Dana Němcová, když po dlouhém tichu řekla: manželství má hluboký smysl a je nerozlučitelné. Co vy si myslíte o manželství?
Myslím si taky, že manželství má být celoživotní svazek a že je nenahraditelné. Na druhé straně si uvědomuju, že to dnes mají manželé těžší než v minulých generacích.
Přesto snoubenci odříkávají velmi striktní manželský slib.
Nikdo asi neříkal manželský slib tolikrát jako já, když ho předříkávám… Vždycky mi přitom trošku běhá mráz po zádech a říkám si v duchu: Slibujete veliké věci a nebudete to mít lehké. Před 150 lety si lidé „věrnost až do smrti“ slibovali na dvacet let, dneska to může být na šedesát. A taky se dřív žilo v homogenním sociálním prostředí, kde byla sociální kontrola. Dnes lidé se pohybují v různých prostředích, mají mnoho přátelských a osobních vztahů. Mentalita dnešní společnosti není oporou pro tradiční pojetí manželství a rodiny.
Má pak smysl slibovat věrnost na celý život?
Je to svého druhu hrdinství a zasluhuje si úctu. Ale rozlišuju občanské manželství a církevní svátost manželství. Lidé si často myslí, že svatba v kostele nabízí jen hezčí obřad, neuvědomují si, že jde o zcela jinou filozofii manželství. Svátost manželství zahrnuje velmi vážný slib celoživotní věrnosti.
Který se čím dál méně dodržuje.
I tak má smysl o to usilovat. Ale měli bychom mít v církvi víc pochopení pro lidi, jejichž manželství ztroskotalo. Mělo by dojít ke změně v církevním právu a očekávám od současného papeže, že něco udělá zejména pro lidi, kterým se manželství bez jejich viny rozpadlo. Při své službě zpovědníka mi své problémy otevřelo za ta léta už několik tisíc lidí. Opravdu vím toho hodně o manželských problémech, nevěrách, konfliktech i tragédiích. Je to velmi aktuální otázka v církvi – rozumět nešťastnému rozpadu manželství a na druhé straně hájit ideál, který je velmi důležitý, připomínat, že manželství je vážná věc, že má smysl. Kdo jiný, než církev to má zdůrazňovat? Znám mnoho lidí, kterým se skutečně podařilo vytvořit a uchovat stabilní rodinu. Pokud někdo dnes podává svědectví o víře, není to ten, který běhá s plakáty Ježíš tě miluje, ale ten, kdo žije v opravdu stabilní dobré rodině. Věrnost v rodině není o nic menší než věrnost celibátnímu závazku, spíš bych řekl, že je větší a náročnější.
Srovnáváte celibát a manželství – jako kdyby to měla být oběť, daň.
Tak to nemyslím. Jen si uvědomuji, že moji kolegové na univerzitě mi celibát spíš závidí: můžu jezdit po světě, studovat, psát knihy. Možná vydává přesvědčivější svědectví o své víře kolega, který má velkou rodinu a ještě adoptoval další děti včetně rómské holčičky.
Dovedete při zpovědi lidi utěšit? A máte na to své metody?
Nejde jen o útěchu. Musím nejprve prokázat lidskou blízkost a pomoci jim najít zodpovědné řešení. V tom mně skutečně pomáhá psychoterapeutický trénink: vím, že hlavně nemůžu dávat rady, ze kterých si ten člověk vezme jen to, pro co se podvědomě rozhodl předem. Když poradím já, přenese na mě odpovědnost - on mi to poradil, on je za to odpovědný. Takže nejprve lidem naslouchám a vedu je, aby sami našli řešení, za kterým by mohli stát.
Řešení na smutek po velké tragédii?
To je velmi těžké. Jednou za mnou přišel kamarád v den, kdy při autonehodě přišel o manželku a dvě děti. Zůstala jedna malá holčička a on. Potom jsem je pohřbíval, přede mnou tři rakve a měl jsem promlouvat. Myslím, že je třeba udělal dost pro to, aby se člověk vykřičel, vyplakal, aby vše vyslovil. Strašně se varuju laciných zbožných řečí, myslím, že člověk má právo, aby se v takových okamžicích s Bohem i hádal, naříkal. Stále znovu medituji nad biblickou knihou Job, kde se Job s Hospodinem hádá, zápasí… Najít po takových tragédiích znovu mír duše je dlouhý proces a nejde přeskočit. Někdy i kněží a věřící lidé, kteří nabízejí zbožné fráze bez opravdového vcítění, mohou toho trpícího člověka ještě víc zranit – jako ve starozákonní knize Jób.
Máte pochopení pro smutek?
Někteří lidi mají tendenci si říct: jsem věřící, všechno je v boží režii, nemám právo na smutek - a potlačí ho, nezpracují. To nejde. Všechno chce svůj čas. S lidskou bolestí je třeba zacházet velmi velmi citlivě a s úctou.
Kdo je pro vás oporou, když prožíváte s věřícími tyto tragédie. Kdo jsou vaši nejbližší?
Moje velmi blízká osoba je doktorka Scarlett Vasiluková-Rešlová. Více než třicet let úzce spolupracujeme, začínali jsme programy pro lékaře, mediky a zdravotníky zaměřené na etiku medicíny a na komunikaci lékaře s pacientem. Dnes je prvním čtenářem mých textů a často mým nelítostným kritikem. Potřebuji kritickou zpětnou vazbu od lidí, kteří mne mají rádi. Scarlett je navíc na rozdíl ode mě velice praktická, takže mi pomáhá nést břímě mnohých věcí, pro které já prostě nemám náležité schopnosti.
Z lidí, kteří tvořili mé zázemí v riskantních dobách podzemní církve, nezradil ani jediný. Ze všech spolupracovníků při budování Křesťanské akademie mne zklamal jen jeden. Dnes je řada mých žáků kněžími, řeholníky a řeholnicemi. Například jednoho z mých tří skvělých kaplanů v Akademické farnosti Nejsv. Salvátora jsem před devatenácti lety pokřtil, pak vstoupil do jezuitského řádu a studoval v Německu, v Římě a Americe a dnes mi velmi účinně pomáhá. Jsem rád, že akademická farnost je zároveň i kulturní a uměleckou dílnou, patří k ní mladí výtvarníci, hudebníci, literáti. Kontakt s uměleckým světem pro mě vždycky byl a je důležitý. Mám také přátele, kteří vstoupili do politického života, jako byl Dan Kroupa nebo Petr Pithart…
Považoval jste za přítele i Václava Havla?
Po víc než čtyřicet let. Na naše první setkání si dokonce pamatoval víc Václav Havel. Několikrát navštívil mého otce ještě jako student, protože se zajímal o Josefa Čapka… tam jsme se museli potkat, na což já si nepamatuju. Tatínek si Havla pamatoval a vždycky říkal - to byl takový slušný a skromný chlapec. Pak jsem s ním navázal vztah v roce 1967, kdy jsem založil na filozofické fakultě první debatní klub a zvali jsme tam nonkonformní spisovatele okolo Literárních novin a potom Tváře. Více jsme se sblížili v 70. a 80. letech, kdy jsem patřil do kruhu filozofů, kam náleželi bratři Havlové. Václav byl velmi pozorným posluchačem přednášek a diskuzí. Spíše mlčel, za to výborně vařil. Pak jsem patřil k neformálnímu kruhu jeho poradců, zejména v debatní společnosti Amálie v Lánech. Havel neměl univerzitní vzdělání, nebyl příliš vybaven znalostí jazyků, ale měl fantastickou uměleckou intuici- uměl vždy vyhmátnout a skvěle vyjádřit a rozvést hlavní myšlenku. Po přečtení jeho otevřeného dopisu Husákovi, kde geniálně vyjádřil, co jsme cítili a prožívali, jsem si řekl: za tímto člověkem budu vždycky stát. A tomu jsem dostál.
Kde sedáte u stolu na Štědrý večer?
V rodině Scarlett. Její rodina od její skvělé stařičké maminky až po vnoučata mne už před mnoha léty adoptovala za člena rodiny. Jsem kmotrem jejích dětí a vnučky Niké a snažím se plnit kmotrovské povinnosti.
Jedenáct let jsem jako kněz působil v podzemí, pak dvacet pět let veřejně. Nejdřív jsem oddával své přátele a vrstevníky, pak křtil jejich děti, pak oddával jejich děti a křtil vnuky, dnes pomalu pohřbívám své přátele…
… taky psychologa Slavomila Hubálka, našeho společného přítele.
To byl člověk, kterého jsem měl nesmírně rád.
Nepomyslel jste na svoji smrt, která může přijít tak náhle, jako u Slávka, vašeho vrstevníka?
Jistě, nevíme dne ani hodiny. Teď po pětašedesátce, když několik mých blízkých lidí náhle zemřelo, se ozvalo i mé zdraví, ale naštěstí se mé podezření rozptýlilo, jsem v poměrně dobré zdravotní kondici. Uvědomuju si ale, že čas se krátí a že se konečně musím naučit říkat ne. Když mi bylo šedesát, řekl jsem si: Teď musíš pracovat za dva třicátníky a skutečně jsem to dělal. Můj pracovní zápřah na fakultě, v kostele, v médiích, při psaní, mnoha zahraničních cestách a přednáškách v několika jazycích je asi mnohým lidem těžko vůbec představitelný, měl bych mírnit tempo. Můžu tělesně, duševně a duchovně přežít jen díky tomu, že každý rok odjíždím na čtyři, pět neděl do poustevny do naprostého ticha, kde medituju, přemýšlím, píšu. Bez toho bych prostě nepřežil. Buď bych se zbláznil, nebo bych se fyzicky složil nebo duchovně vyhořel. To je pro mě podmínka pro přežití. K mládí patří báječná iluze, že všechno lze stihnout, všechno mám před sebou. A mládí skončí v okamžiku, kdy si uvědomím, že to není pravda.
Myslíte, že věřícím se snáz smiřuje se smrtí než nevěřícím?
To nelze jednoznačně říct. V principu to asi platí, ale i věřící člověk si musí projít úzkostmi. I Ježíš volal na kříži: Bože můj, proč jsi mě opustil. Doprovázel jsem řadu lidí při umírání, zažil jsem u maminky a jiných pokojnou smrt, slavnost smíření, krásné završení života. Ale také jsem doprovázel i věřící lidi, kteří procházeli těžkými bolestmi, pochybnostmi, krizemi. Snažím se věřícímu říct, že má právo na svoje slabosti. Nemáme se vydávat za morální supermany. I věřící člověk je člověk a má právo na svoje slabosti. Na svoje bolesti a pochybnosti.
I na svoje hříchy?
Nikdo menší než můj milý svatý Augustin připsal k větě svatého Pavla, že „milujícímu Boha vše pomáhá k dobrému“ provokativní dovětek: i hříchy.
(Rozhovor s Marcelou Pecháčkovou pro Lidové noviny, mírně upravená verze publikována v příloze Pátek 14.3. 2014)
