Když vraždy v redakci časopisu Charlie Hebdo vyvolaly kampaň „Já jsem Charlie“, strávil jsem noc dialogem mezi svědomím, které mne nutkalo napsat „Proč nejsem Charlie“, a pochybností, zda mám text publikovat a pak věnovat spoustu času a energie odezvám, které za nekonformitu s veřejným míněním musím čekat.
Když jsem text k ránu napsal, konzultoval jsem jej s řadou přátel; všichni mi radili, abych článek nepublikoval nebo aspoň s ním počkal. Neodbytný hlas svědomí však trval na tom, že je to potřebné slovo v pravý čas; omluvil jsem se tedy přátelům, že mu i tentokrát dám přednost před jejich dobře míněnými radami.
Po měsíci, kdy se téměř denně vyslovila v různých médiích k tématu řada lidí, jsem rád, že jsem bezděky zahájil jednu z mála rozsáhlejších veřejných debat v Čechách. Veřejné debaty jsou laboratoří demokracie, vytvářejí její kulturní biosféru; „kultura veřejné debaty na příkladu mediální odezvy kauzy Charlie“ by jistě bylo vhodné téma pro studentskou seminární práci.
Tímto druhým vstupem do diskuse chci nejprve upozornit, co se v debatě ukázalo, a poté naznačit určité hlubší souvislosti, jež zůstaly opomenuty. Jde totiž ještě o něco víc než nyní frekventované otázky svobody tisku a jejích hranic, kořenů terorismu a způsobů naší obrany. Je čas uvědomit si širší kontext a hlubší dimenzi těchto problémů naší doby.
Nechci dlouho marnit čtenářův čas obhajobou svého článku vůči těm kritikům, kteří rozhořčeně vyvraceli něco, co si do mého textu sami svévolně promítli. Ani v nejmenším jsem neospravedlňoval ani nebagatelizoval vinu teroristů, nezpochybňoval právo na svobodu projevu, nevolal po cenzuře a ani si nenárokoval monopol na vkus. K hrubostem anonymů na internetu je zbytečné se vyjadřovat; vždycky mne uklidní, že lidé tohoto typu nejsou mými příznivci.
Jediné, vůči čemu se musím ohradit, bylo absurdní nařčení Tomáše Hříbka, že toužím po jakési alianci konzervativního katolictví s islámem proti sekulární společnosti. Po desetiletí hlásám pravý opak: naléhavou potřebu spojenectví, vzájemnému doplnění a vzájemnému korigování sekulárního humanismu a křesťanství, jak po tom ostatně volali již Joseph Ratzinger s Jürgenem Habermasem.
Křesťanství, které by se chtělo obrátit zády k dědictví osvícenské racionality, by skončilo v bažinách fundamentalismu, a naopak sekulární laicita, která by se chtěla zcela odervat od svých křesťanských kořenů a od spirituálního a etického bohatství křesťanské tradice, by skončila buď v suchopáru technokratického politického cynismu, nebo se sama stala netolerantním pseudonáboženstvím.
Výzvu k alianci pravoslaví, konzervativního katolictví a islámu proti protestantismu a západnímu liberalismu, kterou před lety na konferenci v polském Hnězdně prezentoval vysoký představitel moskevského patriarchátu – k alianci, která by se bezesporu líbila Putinovi a jeho českým příznivcům, dědicům druhorepublikového českého fašismu – jsem už tam jednoznačně odmítl.
Už léta prosazuji docela jinou myšlenku (a za několik týdnů ji budu hájit v Římě): v době dramatických konfrontací mezi světem islámu a západní civilizace může katolické církvi připadnout podobná historická úloha, jakou sehrála v době masové migrace po rozpadu Římské říše, kdy „barbarům“ předávala nejen katolickou víru, nýbrž i kulturní dědictví antiky, helénskou filozofii a římské právo. (Ostatně mnohé hodnoty antické kultury později dostalo latinské křesťanství prostřednictvím islámu.)
Nyní je katolická církev patrně jedinou morálně-kulturní institucí, která je za určitých okolností schopna být prostředníkem mezi islámem a sekulární kulturou Západu, neboť má s oběma těmito tábory řadu společných hodnot. To je jeden z důvodů, proč se angažuji v nesnadném mezináboženském dialogu.
Myslel jsem, že si mne v Čechách opravdu nikdo soudný nemůže plést se subkulturou českého proputinovského a protizápadního Talibanu kolem iniciativy D.O.S.T. či Hájkova Protiproudu, s níž můj duchovní svět opravdu nemá nic společného. Napíše-li však Tomáš Hříbek větu „nemohu si pomoci, ale mezi názory Semína a Halíka neshledávám podstatné rozdíly“, potom ani já si nemohu pomoci, pakliže kolegu Hříbka shledávám v této věci poněkud intelektuálně krátkozrakým.
Matoucí dvojznačnost hesla „Já jsem Charlie“
Odmítl jsem se přidat ke kampani „Já jsem Charlie“ z jediného důvodu: byla to matoucí dvojznačnost hesla „Já jsem Charlie“. Mnozí to heslo chápali jen jako výraz protestu proti barbarské vraždě novinářů a obranu svobody projevu – to je postoj, s nímž se plně ztotožňuji. Avšak heslo „Já jsem Charlie“ připouští ještě jeden výklad, který mu propůjčil prezident Hollande a mnozí další, když nazvali redaktory časopisu „našimi hrdiny“ a jejich časopis symbolem naší kultury a svobody. S tím už souhlasit nemohu, právě proti tomu jsem se jasně vymezil.
Považuji zavražděné redaktory za oběti barbarství, ale ne za hrdiny. Rozlišuji mezi oběťmi, kterých je třeba litovat, a hrdiny, které je možné ctít. Člověk, který vleze do tygří klece, aby zachránil dítě, které tam spadlo, je hrdina; pokud tam vleze proto, aby exhiboval své pohrdání všemi pravidly, a nezodpovědně tím ohrožuje nejen sebe, ale i mnoho jiných, kteří za jeho exhibici zaplatí životem, ten pro mne hrdina není. Časopis Charlie Hebdo si hrdě zvolil podtitul „nezodpovědný časopis“. Proti gustu žádný dišputát, říkala babička Boženy Němcové; já jsem se prostě nenaučil chápat nezodpovědnost jako ctnost.
Hrdinou je pro mne muslimský policista Ahmed, který položil život při obraně těch, kteří soustavně uráželi jeho náboženství, a ten druhý muslim, který zachránil životy ohrožené v židovském obchodě. Považuji za nepatřičné srovnávání karikaturistů z Charlie Hebdo s Annou Politkovskou a ruskými novináři, kteří opravdu hrdiny byli, protože statečně stáli na straně pravdy, odhalovali zločiny Putinova režimu.
Avšak jaké pravdě sloužili karikaturisté z Charlie Hebdo, když kvůli zábavě nejhrubšího zrna cynicky přilévali olej do ohně skupinových předsudků a uráželi menšiny ve francouzské společnosti? Zpodobení Mohameda s bombami nebylo odvážným odhalením pravdy, nýbrž výrazem nebezpečného myšlenkového zkratu, že existuje přímá linka mezi zakladatelem islámu a zločinci, kteří dnes symboly islámu zneužívají.
Politika a náboženství
To, oč nyní jde, je zápas o smýšlení půldruhé miliardy muslimů a zejména o postoje milionů muslimů žijících v Evropě. Přikloní se k západním odpůrcům násilí, anebo je zláká propaganda teroristů, kteří si říkají „Islámský stát“? Po atentátech v Paříži nastala chvíle, kdy naprostá většina muslimů včetně prakticky všech významných náboženských autorit islámu řekla násilí, doprovázenému výkřiky Allahu akbar, rozhodné ne.
Avšak pokud v takové chvíli francouzská republika milionem eur finančně podpoří nové vydání časopisu Charlie Hebdo s dalšími urážkami islámu jako takového a z úst představitelů státu slyšíme, že Charlie Hebdo je symbolem svobody západní kultury, nedivme se, že ti muslimové, kteří se chtějí integrovat do západní kultury a jsou s námi solidární v odporu proti teroristům (a těch není málo), si kladou otázku: „Do čeho se to máme a můžeme integrovat?“ Mnozí muslimové nám při protestech v Paříži podali ruku; neplivli jsme vzápětí do ní?
Pokud Francie prosazuje princip laicity a „politické korektnosti“ tím, že zakazuje školákům nosit ve škole náboženské symboly jako křížky, jarmulky a šátky (hidžáb), avšak zároveň dovoluje srp a kladivo a portréty Che Guevary na tričku, pokud brání veřejný prostor před náboženskými (tedy především křesťanskými) symboly, aby neurážely nevěřící a jinak věřící, ale zároveň považuje blasfemii časopisu Charlie Hebdo za symbol svobody, budí taková politika – i ve Francii samé – kritické otázky.
Pisateli jednoho článku, který se ptal, zda bych měl odvahu publikovat svůj článek ve Francii, odpovídám, ať o tom nepochybuje – a dodávám, že poté, co můj text byl přetištěn v několika evropských předních denících, jsem právě z Francie dostal řadu souhlasných ohlasů. Obsah hesel „multikulturalismus“, „politická korektnost“, „oddělení politiky a náboženství“ je v kontextu nových zkušeností třeba nově a hlouběji kriticky prověřit.
Zdravý princip oddělení státu a církve, který zahájila středověká „papežská revoluce“ proti byzantskému modelu monopolu císařské moci ve sporu o investituru, má přinejmenším tři různé podoby. Americký model zakazuje dominanci jednoho náboženství, aby chránil prostor svobody pro všechna náboženství i pro nevěřící. Francouzský model vznikl ze sporů republikánské laicity a konzervativního klerikalismu a vede k tomu, že se „laicité“ pomalu stává intolerantním státním náboženstvím. Německý model – patrně nejšťastnější – znamená partnerskou kooperaci mezi státem a náboženskými institucemi ve prospěch občanské společnosti s respektem ke svobodě přesvědčení. Německý stát platí imámy v německých mešitách, ovšem vyžaduje od nich univerzitní vzdělání včetně znalosti německé kultury, a tudíž má právo kontrolovat, zda na jejich místo nepřicházejí političtí agitátoři extremismu
Svoboda vyjádření a její hranice
V debatě o Charlie Hebdo nevolám po cenzuře, nýbrž po odpovědnosti novinářů a principu ohleduplnosti. Připouštím, že obhajujeme-li svobodu projevu jako jednu ze základních hodnot naší kultury a uvědomujeme-li si rizika spojená s existencí cenzurních úřadů, musí se do veřejného prostoru vejít i existence pornografie, kýče, bulvární špíny a vulgarit.
Ježíš v evangeliu napomíná horlivce, kteří chtějí hned vyčistit pole od každého plevele: uklidněte se a nechte to na Bohu, svou předčasnou horlivostí byste s plevelem mohli vytrhat i pšenici. Domnívám se pouze, že setkáme-li se v tištěném časopisu na stáncích s malůvkami, které předtím bylo možno spatřit jen na stěnách veřejných záchodků, je to spíš daň za svobodu, než její nezpochybnitelný kulturní symbol.
V debatě o hranicích tiskové svobody se vícekrát ozvalo, že arbitrem zde může být jen soud, neboť co zákon nezakazuje a soud neodsoudil, nemá nikdo právo zpochybňovat. Tento názor prozrazuje nebezpečnou chybu myšlení: záměnu legitimity za legalitu. Pokud bychom veškerou morálku chtěli vtěsnat do zákonů, a tedy vše, co zákon nezakazuje, považovali za správné, vyřadili bychom vše, co naši civilizaci chrání před úpadkem do barbarství: kulturnost, svědomí, vědomí odpovědnosti, vkus, cit pro hodnoty.
Ano, souhlasím, že rozhodčím ohledně míry kulturnosti nemůže být žádná instituce a že vkus a hodnotová orientace jsou záležitosti do značné míry subjektivní, a navíc podmíněné dějinně-kulturními proměnnými. Ale právě proto je třeba, aby se o těchto věcech vedla klidná a kompetentní veřejná rozprava, z níž nesmí být nikdo předem vyloučen. Zejména pak lidé, kteří jsou ve zmíněných oblastech odborně kompetentní, anebo kteří ve společnosti představují morální a intelektuální autority, by měli sami cítit mravní povinnost do takové debaty přispět svým názorem.
Český zvyk okřikovat iniciátory a účastníky takových debat, že už pouhým vyslovením svého názoru si přisvojují jakési výlučné právo na veřejný prostor a chtějí své názory a své hodnoty „vnucovat“ druhým, je nebezpečný zlozvyk, snad pozůstatek z dob, kdy veškerá média byla v rukou totalitní moci. S úsměvem vzpomínám na rozhořčený e-mail jednoho zastánce absolutní svobody projevu: svou kritikou Charlie Hebdo zpochybňujete svobodu slova – vás by vůbec neměli pouštět do médií!
Náboženství a humor
Zajímavý aspekt vnesl do debaty jako obvykle Václav Bělohradský s poukazem na nám oběma blízké dílo Michaila Bachtina, především na jeho objev smyslu „masopustní kultury“. Zatímco marxistická literatura vykládala antiklerikální satiru středověku a renesance jako uvědomělý projev lidového odporu proti církvi a náboženskému tmářství, Bachtin ještě v sovětských dobách upozornil, že těmi texty si dělali mniši legraci sami ze sebe.
Ba co více: středověké křesťanství (které nebylo dobou temna, nýbrž dobou velice barevnou) mělo v sobě zabudováno zdravý sebeironizující prvek jako obranu před idolatrií, modlářstvím v podobě masopustní karnevalové kultury – před přísným postem a po něm mniši „vypouštěli měchy“ a kostel se třásl smíchem, před nímž nic nebylo chráněno.
Ale na jednu věc Bělohradský zapomíná: masopustní humor má svůj zdravý smysl, je-li vyvážením asketické doby postu; masopust bez postu a ironie bez víry je jako most bez řeky či údolí. Na Havlíčkově rabelaisovské satiře ve Křtu svatého Vladimíra zkušené oko pozná, kolik si Havlíček přese všechno zachoval z víry svého mládí a jak se vyrovnává s jejím zraněním; „takhle se dovede rouhat jen katolík,“ říkával Jiří Němec. U levicových ateistických „osmašedesátníků“ z redakce Charlie Hebdo těžko něco podobného najdete: za výsměchem je jen smutný a prázdný cynismus bývalých marxistů, kterým jejich bůh umřel a teď jim už nic není svaté. (Naše kdysi marxistické „osmašedesátníky“ paradoxně před kocovinou a nihilismem zachránila normalizační perzekuce, která jim umožnila najít novou identitu a smysl v disentu.)
Náboženství – ona vnější společensko-kulturní forma víry – jistě nemá být a nepotřebuje být chráněno před kritikou, humorem a satirou o nic více než třeba politika. Křesťanství neobyčejně získalo tím, že jako žádné jiné náboženství bylo vystaveno očistnému ohni osvícenské kritiky. Má vlastní teologie – stejně jako téměř celá současná křesťanská teologie – by byla mnohem chudší a povrchnější, kdyby nevzala vážně kritiku upadlých forem náboženství z úst Feuerbacha, Nietzscheho, Marxe či Freuda.
Avšak mění-li se kritika v hrubý výsměch a nejde-li jen o náboženské instituce, nýbrž o víru, o intimní vztah člověka k Bohu, který souvisí s lidskou identitou stejně hluboce jako rasa, národ a rodina (ať už se člověk do rodiny víry narodil, nebo si ji zvolil), tam by kulturní člověk měl sám cítit jistý ostych. Nedejme se mást tím, že západoevropští křesťané jsou už zvyklí být fackovacím panákem liberálních médií a i většina církevních představitelů ví, že je moudřejší projevy blasfemie na divadelních a festivalových scénách či na televizní obrazovce ignorovat, aby jim svými protesty nedělali zbytečnou reklamu. Trénovat v tom muslimy je poněkud bizarní koníček.
Tolerance a její hranice
Celá desetiletí se učím – a učím své žáky – dívat na svět také očima těch druhých a cesty po všech kontinentech této planety a přátelství s lidmi různých kultur mne naučily, že ohleduplnost, empatie a respekt k druhému a podstatným hodnotám jeho kultury nejsou projevem slabosti a naivity, nýbrž moudrosti a prozíravosti. Nemusím přebírat pravidla těch druhých, ale chci-li s nimi v pokoji žít (a chtít zastavit průnik kultur a vybudovat si opevněný bunkr uprostřed nezadržitelného procesu globalizace je směšná iluze), bývá moudřejší se snažit o porozumění a respekt, než vršit urážky a provokace.
Nenechme se vyprovokovat k tomu, že bychom opustili náš princip svobody náboženství a tolerance, k němuž se křesťanství dopracovávalo ztěžka a dlouhá staletí. Nedovolíme-li například u nás postavení mešity s odůvodněním, že islámští fundamentalisté také nedovolují výstavbu kostelů, právě v tom okamžiku nad námi paradoxně islámský fundamentalismus zvítězil: přijali jsme jeho měřítka, nechali jsme si vnutit jeho pravidla hry. Pokud budeme čekat, až s tolerancí začnou ti druzí, a podmiňovat své chování jejich chováním, nikdy se nepohneme z místa. Chceme-li druhé učit toleranci, musíme jim ji ukázat i s rizikem, že nebude opětována. Křesťanství učí odvaze přijmout rizika spojená s nepodmíněnou láskou, a to nikoliv z naivního očekávání, že kříž nebude těžký, nýbrž z vědomí, že zdánlivě lehčí cesty znamenají rizika ještě větší.
Princip tolerance a pacifismus končí ovšem v přímé konfrontaci s agresí a násilím; tehdy musíme uplatnit právo na obranu sebe samých a povinnost bránit slabší. V případě terorismu takzvaného Islámského státu je použití násilí legitimní a neměli bychom nechat toto břímě na USA, aby znovu krvácely v obraně naší svobody a byly následně předmětem naší nevděčnosti a nevraživosti. Hlavní odpovědnost za rozeznání okamžiku skutečného ohrožení leží na vojenských bezpečnostních expertech a kvalitě zpravodajských služeb, a buďme opravdu vděčni za to, že jsme součástí obranné aliance Západu.
Momentálně nám v Čechách hrozí spíše přeceňování než podceňování „nebezpečí islámu“. Je příznačné, co ukázaly výzkumy: největší strach z muslimů v celé Evropské unii je v České republice, kde je muslimů nejméně. Strach z neznámého ochromuje střízlivé myšlení a nahrává populistům a demagogům, kteří zneužívají strach, nevědomost a předsudky a snaží se najít frustrovaným lidem vždy nového nepřítele. Když jsem pozoroval zavilé tváře lidí, pořvávajících pod plakáty „Islám v ČR nechceme“, zarazila mne jejich podobnost s fanatiky v islámských zemích, pálícími vlajky západních zemí, o nichž vědí stejně málo jako naši islamobijci o kultuře islámu. Dost bychom se asi podivili, kdybychom zjistili, co tito xenofobové v České republice vlastně chtějí mít. Na divokých islamobijcích brzy poznáte, že tím radikalismem často jen překřikují své osobní nevyřešené problémy.
Říkáte „náboženství“ – co máte na mysli?
Ve středověku proti sobě bojovali muslimové a křižáci; oba tyto tábory neměly potuchy, v co vlastně věří ti druzí, ale všichni byli skálopevně přesvědčeni, že potěší Boha, když těm druhým podřežou hrdla. V osvíceném 20. století ateistický komunismus a novopohanský nacismus navršily mnohem více mrtvol, než se to podařilo náboženským válkám za mnoho staletí. Čekají dnes svět znovu „náboženské války“?
V českých debatách o náboženství – pokud téma okamžitě nesklouzne na otázku církevních restitucí – se často setkáváme s razancí, nekrytou ani znalostmi, ani osobními zkušenostmi; zpravidla jde o koktejl pozůstatků marx-leninské propagandy a skandálních zpráv z bulváru. Snažím se diskutující zdvořile upozornit, že „náboženství“ je složitý a mnohotvárný jev, neustále se proměňující v dějinách, a tedy chtějí-li diskutovat alespoň trochu věcně, měli by vždy uvést, o čem mluví: o jakém náboženství, jaké jeho podobě, v jakém dobovém a politicko-kulturním kontextu. Proces globalizace totiž mění role a podobu mnoha náboženství.
Specialisté mého vědního oboru – sociologie náboženství – nyní zásadně revidují staré přístupy a kategorie. V mnoha částech světa se jisté podoby náboženství spíše než spirituálním hledáním smyslu života dnes stávají politickými ideologiemi, symboly identity určitých etnických a jiných skupin. O tom, že ideologie „islamistů“ je deviantní formou, a ne hlavním proudem islámu, bylo už mnoho napsáno. Škoda, že západní znalci islámu, kteří by mohli ukázat, co je v islámu skutečně snadno zneužitelné, to nemají chuť dělat, musí-li v zájmu spravedlnosti nyní islám obhajovat proti hrubě zjednodušujícím útokům nevzdělanců.
Já sám mám spoustu důvodů, proč jsem zvolil křesťanství, a ne islám, ale nyní u nás narážím na lidi, jejichž vědomosti o islámu a názory na něj se mnoho neliší od středověkých představ, že „machometáni“ jsou pohané uctívající ďábla Machometa a modly. Pak je pochopitelné, že „takový islám“ u nás opravdu nechtějí. Proměny náboženství se ovšem netýkají pouze islámu.
To, co vyznávají mnozí západní příznivci buddhismu a hinduismu (včetně mnoha proslovů ctihodného dalajlámy), je blíž unitářství, liberální větvi amerického protestantismu, než starým náboženstvím Indie. Své židovské přátele zdvořile prosím, aby raději čerpali z hlubokých zdrojů hebrejské Bible a tisícileté moudrosti judaismu, než aby zakládali své židovství pouze na politicky snadno zneužitelném pseudonáboženství holokaustu.
Je mi trapně a úzko z katolíků z různých „Aliancí pro rodinu“, „Lig polských rodin“, hnutí D.O.S.T. apod., kteří vyměnili Kristovo evangelium za militantní kampaně proti potratům, kondomům, homosexuálům a genderovým teoriím a které sektářský strach a nenávist vůči moderní kultuře, Evropské unii a nejnověji proti USA žene leckdy až do náruče neofašismu, nacionalismu a xenofobie, do bažin, v nichž tak rád a obratně nyní loví Vladimír Putin.
Nejnebezpečnější na těchto „obráncích života proti kultuře smrti“ ovšem je, že kompromitují a tím znesnadňují velmi potřebnou věcnou kritiku některých skutečně dekadentních rysů naší současné západní civilizace; poté, co zrnko pravdy obalí balastem paranoidních teorií o židozednářských spiknutích, už málokdo má chuť ono zrnko pravdy vytahovat z páchnoucího močálu.
Smutnější než jejich obsese sexuální oblastí a typicky farizejské spojení moralizování s útočností je, jak se tito horliví křesťané odvracejí od Ježíšova ducha svobody a milosrdenství, jak pro samé bědování nad zkaženým světem zapomínají na lásku, víru a naději. Bůh zaplať za papeže Františka, kterého mnozí z nich skrytě či zjevně nenávidí.
Víra na lavici obžalovaných
Když si horlivý apoštol „nového ateismu“ Richard Dawkins chtěl přihřát svou polévku na tragédii 11. září, napsal, že kdyby neexistovalo náboženství, kdyby lidé nevěřili na posmrtný život, newyorská Dvojčata by ještě stála. K tomu příhodně poznamenal tehdejší canterburský arcibiskup, že kdyby neexistovala letadla, Dvojčata by stála také. Náboženství i techniku lze použít k dobrému i zlému, problém nespočívá v těchto jevech, nýbrž v lidech, kteří s nimi zacházejí.
Podobně jako Dawkins identifikuje viníka současných tragédií český profesor ve Francii, který se představuje jako „jeden z těch, které náboženství nudí a otravuje“ a „kteří by už jednou chtěli mít od náboženství pokoj.“ Nechci zlomyslně profesoru Kozelkovi připomenout, do jaké společnosti se tím zařadil, ani ho rozesmutnit poukazem, že ani režimům, které investovaly mnoho síly a násilí, aby svět měl už definitivně „od náboženství pokoj“, se to nakonec nepodařilo. Nechci polemizovat s jeho tvrzením, že „stopa, kterou po sobě po 2000 letech zanechává křesťanství, je poseta mrtvolami, vydlážděna bolestí, kterou dobro, které vykonali ušlechtilí duchovní a jiní věřící, nemůže bohužel vyvážit“; přírodovědec není historik a to, že se člověk někdy neuváženě pustí mimo svůj obor a vypustí přitom z úst těžko hajitelnou větu, se stane leckomus z nás.
Profesor Kozelka připouští, že náboženství může mít různý účinek, ušlechtilé lidi činí ušlechtilejšími a zlé horšími. Přidal bych k tomu – a vlastními zkušenostmi dotvrdil – bonmot křesťanského spisovatele C. S. Lewise, že ze všech zlých lidí jsou nejhorší zbožní zlí lidé. V řadě svých knih hájím proti náboženskému fundamentalismu a fanatismu stálou alianci víry a pochybnosti, které se vzájemně vyvažují; proti Kozelkově tezi „lepší je pochybnost než víra“ ovšem hájím myšlenku, že víra s pochybností (zralá víra ve stálém dialogu s kritickým rozumem) je mnohem lepší než pochybnost bez víry i než víra bez pochybností.
Nicméně název i závěr Kozelkova článku je jednoznačný: kdyby vrazi v pařížské redakci méně věřili, možná by nebyli vraždili. Ergo: na stolici viníků sedí „silná víra“. Pan profesor dospívá ke stejnému závěru jako jeho kolega Dawkins: viníkem je náboženství, „příliš silná víra“. Dovolím si tvrdit, že se v tomto případě Dawkins i Kozelka velmi mýlí. Převzali totiž v médiích rozšířený omyl, že pachatelé teroristických činů, protože se zaštiťují náboženskými hesly, jsou „náboženští fanatici“, což se v nábožensky vlažných Čechách chápe jako označení „příliš silně věřících“, tedy lidí, kteří berou své náboženství příliš vážně.
Ve skutečnosti většina pachatelů teroristických činů, vykřikujících „Allahu akbar“, nejsou vůbec věřící v náboženském smyslu. Neznají Korán (až na pár z kontextu vytržených vět) a porušují všechny etické příkazy islámu – berou drogy, pijí alkohol a často byli trestáni za kriminální činy. Usáma bin Ladin vyrůstal spíše na hollywoodských akčních filmech než na Koránu a islámské filozofii a mystice. Teroristé jsou spíše než lidé zbožní ve skutečnosti lidé vykořenění (někdy sociálně, ale spíš kulturně a duchovně); lidé, kteří hledají cíl, na němž by si vybili svou agresivitu pramenící z životních frustrací.
Nemusejí to být (a nebývají) nutně jen chudí a nevzdělaní; psychických a kulturních příčin deviantního chování je mnoho. Je příznačné, že „Islámský stát“ se ani nesnaží při verbování lidí na svých propagačních internetových stránkách argumentovat nábožensky: slibuje dát jejich životům smysl a směr.
Jednu z nejbystřejších myšlenek formulovala v době Bushovy kampaně za „válku proti terorismu“ ve své knize „Mocní a všemohoucí“ Madeleine Albrightová. Ačkoliv zkušená politička jistě nepodceňovala úlohu ozbrojených sil, konstatovala, že rozhodující bitvou v této „válce proti terorismu“ je souboj idejí. To, co dává politice skutečnou sílu, říká Albrightová, je vztah k transcendenci. Nebude-li západní demokracie ukotvena duchovně, nebude schopna zvítězit.
Dodávám: nebude pak schopna ani mobilizovat mravní síly na svou obranu, ani nebude mít dost věrohodnosti a přitažlivosti ani pro své občany, natož pro ty, kteří do západních zemí přicházejí jako migranti. Nejde o to vypovědět islám z našeho domu, nýbrž pochopit, čím je pro lidi atraktivní, a zamyslet se, v čem je a v čem není přesvědčivá naše západní společnost. Kdybychom v marxistickém duchu chtěli stavět dům západní civilizace jen na „ekonomické základně“ a spoléhali pouze na hospodářskou a vojenskou sílu, stavěli bychom na písku.
Mnohé překvapil závěr dlouhodobých čínských studií západní kultury z úst předního představitele čínské akademie věd: zjistili jsme, že síla západní civilizace spočívala v její duchovní kultuře, v jejím typu náboženství. Nemyslím, že by tento závěr měl povzbudit křesťanské triumfalisty k prvoplánové náboženské mobilizaci a nostalgii po středověké „Christianitas“; nicméně tento „pohled odjinud“ rozhodně stojí za zvážení.
Jsem přesvědčen, že logickým pokračováním debaty o „Charlie Hebdo“ a nebezpečí terorismu by mělo být, co je Západ, čím je pro nás a zda a proč chceme být jeho součástí.
(publikováno v LN 21.2.2015, str. 13-14)
