Okolo seba cítime strach a nervozitu, pandémia siaha na naše pohodlie aj materiálne zabezpečenie. Aké najskromnejšie časy a kedy ste zažili vy? Čo je to minimum, ktoré potrebujete – alebo ste potrebovali – k spokojnému životu?
Víc než 20 let jsem každoročně trávil letní prázdniny o samotě v lesní poustevně v Německu, kde jsem měl jen to, co bylo nezbytné k přežití a opravdu žádný luxus. Ty týdny jsem trávil v modlitbě a meditaci a dlouhými procházkami v přírodě, tam vznikly všechny mé knihy, často jsem je promýšlel a psal vkleče před vytavenou eucharistií, psaní bylo formou modlitby. Bez těchto zastavení bych v hektickém životě fyzicky, duševně a duchovně nepřežil. Ještě radikálnější oproštění jsem prožil v roce 2001 během experimentu přežití v mezních podmínkách v Antarktidě. Tam, kde příroda vypadá přesně tak, jak vypadala před 20 000 000 lety, člověk sestoupí k samému jádru lidské existence – pochopí, jak jsme rozmazlení tím, když máme elektřinu a internet, a jak ve své podstatě jsme vůči světu obnažení a zranitelní tvorové. Tam jsem prožil krajní životní zkušenost, když jsme s polárníkem Pavlíčkem honili v člunu na rozbouřeném oceánu několik hodin katamarán, který nám uplaval; v určité chvíli jsem si opravdu sáhnul na dno, neměl jsem už žádnou energii a naprosto jsem se odevzdal do Božích rukou – a v té chvíli jsem pocítil příliv energie opravdu jiného typu. Ten životodárný pokoj je vědomí, že život je nesamozřejmý a velmi zranitelný dar a že naštěstí jej nemáme jen v naší omezené režii.
Okrem toho vám za socializmu určite chýbal aj komfort slobody vyjadrovania sa a náboženského vierovyznania. Ako vnímate to, keď dnes chodia ľudia manifestovať a volajú po slobode? Sme neslobodní?
V době totality bylo třeba vybudovat paralelní struktury, podzemní církev, bytové semináře, přednášky a divadlo. V době demokratické, pluralitní a politické svobody je nutné tyto struktury a tuto mentalitu ghetta radikálně opustit a snažit se být „tvořivou menšinou“, jak k tomu vyzýval papež Benedikt. Byl jsem šokován z toho, jak v jistém slovenském katolickém prostředí rezonovala kniha odpadlíka od katolické církve Roda Drehera Benediktova volba, která vyzývá křesťany, aby nápodobou oněch „paralelních struktur“, které odpovídaly naprosto jiným podmínkám, opustili katolicitu (otevřenost, univerzalitu) a stáhli se do podoby sekty, vedoucí předem prohrané „kulturní války“ se světem, do něhož jsme byli postaveni a který máme kultivovat. Manifestace proti zkorumpovaným politikům – na Slovensku po vraždě Jána Kuciaka a v Čechách manifestace Milionu chvilek proti Babišově režimu – byly manifestacemi proti ohrožení svobody a demokracie korupčními mafiány.
Ovšem nynější shromáždění zfanatizovaných nešťastníků, kteří naletěli bludům dezinformačních médií a odmítáním očkování a hygienické kázně zločinně ohrožují své životy a životy svých bližních, bych opravdu manifestacemi za svobodu v žádném případě nenazýval. To, že hloupost má právo se svobodně vyjadřovat, je ovšem daň za svobodu a je proti ní nutno klást pouze racionální argumenty – i když víme, že tito lidé je nejsou schopni přijmout.
Zaručuje demokratický systém slobodu človeka? V čom je zdroj a podstata vašej slobody?
Demokratický systém je nutnou, avšak nepostačující podmínkou svobodné společnosti. Stejně důležitá je kultura práva a vzdělání. Bez určitého stupně morální vyspělosti a vzdělanosti nelze demokracii udržet, pak se může stát diktaturou většiny, často nebezpečné nekulturní většiny. Skrze demokratické volby přišli v Čechách po válce komunisti, před válkou v Německu nacisti a nedávno figury jako Trump, Orbán nebo Babiš se Zemanem.
Co se týká té ještě důležitější, duchovní svobody, pak ta spočívá ve svobodě od vlastního sobectví, v schopnosti otevírat se s láskou svým bližním a onomu nejvyššímu Ty, které nazýváme Bůh a které z každého „on“ a „ono“ tvoří Ty.
Kým o slobode hovoríme, že za ňu treba bojovať, vieru považujeme za dar. Ako to vidíte vy? Prečo vy dar viery máte, a niekto nie?
Víra v křesťanském smyslu je ctnost, tedy setkání Božího oslovení (daru) s lidskou svobodou, která se mu může otevřít nebo uzavřít. Víra je něco mnohem víc než „náboženské přesvědčení“. Je Boží život v každém člověku, v jeho vědomí nebo nevědomí (srdci), mnohdy působí skrytě, anonymně. Podle evangelia to, kdo byl nebo nebyl věřící, kdo přijímal nebo odmítal Krista, skrytého v druhém člověku, se dozvíme až na posledním soudu. O žádném člověku bych se neodvážil říci, že není věřící. Jednou asi mnohé věřící ústy a rituály zahanbí ti, kdo jim ukážou víru, implicitně přítomnou v jejich skutcích. O tom píše například apoštol Jakub v Novém zákoně.
Vo vašich textoch ma zaujalo, ako píšete o detskej, nezrelej viere, teda takej, čo dieťa získa, napríklad, výchovou rodičov. Akými skúsenosťami, akými procesmi musíme prejsť, aby bola naša viera dospelá?
Ano, dítě má svůj mýtopoetický svět, podobný religiozitě archaických kultur. Ale tomuto světu na prahu školního věku (nebo nejpozději v pubertě) uroste, jeho dětské náboženství prožívá zpravidla krizi, jako je pubertální krize ve vztahu k rodičům. Pokud jeho prostředí ho nedokáže uvést do dospělé, zralé víry, ale chce ho tlačit zpět do těch dětských střevíčků, pak se stane ateistou nebo vleče s sebou zvykovou náboženskost a žije v jisté schizofrenii mezi touto náboženskostí minulosti a současným světem. Ježíš chtěl, aby se dospělí podobali dětem v jejich spontánnosti, bezelstnosti a otevřenosti, ne aby zůstali dětmi, byli infantilními.
Také prvotní nadšení konvertitů musí projít vystřízlivěním, často zklamáním z církevního prostředí a postavit se na vlastní nohy, najít své vlastní povolání od Boha, svůj vlastní osobní styl víry a spirituality. Je mnoho různých legitimních způsobů, jak být křesťanem – vidíme to například na pestré galerii světců.
Člověk musí pochopit, že mízou víry je kultura osobního duchovního života, a ta nespočívá v drnčení modliteb a povinné návštěvě bohoslužbě, nýbrž v tvořivém „hledání Boha ve všech věcech“.
Zvyknete upozorňovať, že česká spoločnosť je možno ateistická, ale to neznamená, že je neveriaca. Je to ale zaujímavý fenomén, že Česi vyprázdnili kostoly. Prečo sa z nich vytratila kresťanská zbožnosť?
Vůbec si nemyslím, že se z české společnosti vytratila víra a zbožnost. Jenom urostla formám, které nabízela církev – přelila se například do schopnosti solidarity, s kterou se v naší společnosti setkávám např. při různých událostech – od ruské okupace v roce 68, revoluce v listopadu 89 po poslední živelné pohromy. Česká společnost prošla třemi vlnami sekularizace: na přelomu 19. a 20. století „měkkou kulturní sekularizací“ při přechodu od agrární venkovské společnosti k vysoce industriální, dobře vzdělané a převážně městské civilizaci, pak „tvrdou násilnou sekularizací“ za komunistické diktatury a po iluzi o oživení náboženství opět měkkou sekularizací včleněním do vyspělé pluralitní společnosti Západu. Velké části církevních představitelů se v důsledku nedostatečného teologického a společenskovědního vzdělání nepodařilo pochopit, jak velké jsou tyto rozdíly kulturně-společenského kontextu a že vyžadují radikální změny pastorační strategie.
Žízeň po spiritualitě je veliká, žeň je přehojná, ale kompetentních dělníků pramálo. Na Slovensku je to, obávám se, ještě horší – ta tvrdá slova, která papež František adresoval slovenským biskupům a kléru v katedrále sv. Martina, dokazovala, že je perfektně obeznámen se slovenskou situací. Pokud slovenská církev nepřijme jeho pozvání k synodální cestě a neprojde radikální reformou, hlavně prohloubením teologického vzdělání a zdravé spirituality, čeká ji totéž, co se nyní děje v Polsku – v důsledku spojenectví většiny episkopátu s populistickým nacionalistickým režimem dochází k totálnímu kolapsu celého systému polského katolicismu, mládež a vzdělané vrstvy se ztrácejí – nejdrastičtější proces sekularizace a odcírkevnění probíhá dnes právě v Polsku. Nyní jsem v Polsku dostal v krátké době několik významných církevních vyznamenání za to, že prý moje knihy jsou jednou z mála účinných cest, jak ukázat polské veřejnosti jinou, věrohodnější tvář křesťanství.
Na Slovensku už dlhšie pozorujem, že intelektuáli, vzdelaní a v spoločnosti rešpektovaní ľudia používajú veľmi tvrdý slovník voči kresťanom. Je v tom niečo výsmešné, vieru považujú za prejav nevzdelanosti a naivity. Čo sa to deje? Bolo to takto vždy?
Ateismus je vždy relativní pojem, absolutní ateismus by byl náboženstvím sui generis. Ateista – i když si někdy myslí, že popírá veškeré náboženství – vždy popírá určitý druh teismu, to náboženství, který zná. Často ho popírá právem – určité druhy fundamentalismu, fanatismu a bigoterie a zejména dnešní slepence náboženství s nacionalismem a populismem si odmítání zaslouží. Když vzdělaní lidé poslouchají kázání mnoha kněží, například arcibiskupa Orosche (to je ten, který volbu Zuzany Čaputové – političky, s níž papež František souzní asi nejvíc z evropských státníků – nazval „smrtelným hříchem“) nebo demagogické výkřiky Mariána Kuffy, nedivím se, že takovému náboženství říkají „ne, děkuji“. Je nezbytně třeba vzdělaným lidem nabídnout inteligentní, autentickou, věrohodnou tvář křesťanství – jak se o to například pokusil arcibiskup Bezák a kruh kolem něho. Likvidací takových stavitelů mostů mezi církví a dnes již hodně sekulární společností si církev řeže pod sebou větev.
Asi každý by měl vidět úžasný film „Učedníci“, který fantasticky dokumentuje jednu nepříjemnou pravdu – předkoncilní systém katolicismu, který za totality formoval generace slovenských kněží, byl podobně jako komunistický režim režimem totalitním, založeným na slepé poslušnosti a konformismu, bál se podobně jako komunisti svobody a tvořivosti. Proto papež František s takovou naléhavostí vyzýval slovenskou církev, aby vychovávala k svobodě a tvořivosti, a o nunciovi, který spolu s některými biskupy zlikvidoval arcibiskupa Bezáka (onoho „Františka před Františkem“), citoval slova, že za krátkou dobu poškodil slovenskou církev víc než 400 let tatarské a 40 let komunistické nadvlády.
Aké chyby, prípadne, robia aj kresťania alebo veriaci, že ich neveriaci vidia takto? Aké jej prejavy alebo činy považujete dnes za nedostačujúce alebo nesprávne?
Zejména objevení pandémie sexuálního a psychologického zneužívání v církvi, zneužívání moci a autority, dovedla papeže Františka k poznání, že se nejedná jen o selhání jednotlivců, nýbrž o kolaps celého systému, systému klerikalismu a triumfalismu. Kněží se místo Ježíšem uloženého poslání být „jako nejmenší a služebníci všech“ postupně stali „vládnoucí třídou“, která se arogantně vydávala za monopolní majitelku pravdy a neomylnou učitelku, která se přestala sama učit a pokorně naslouchat druhým. To se musí radikálně změnit, učí papež František. Církev je na tom nyní tak, jako německý národ po zveřejnění hrůz holokaustu. Také naprostá většina kněží nezneužívala děti, jako naprostá většina Němců nepáchala zločiny v koncentračních táborech, naprostá většina Němců o nich nevěděla, stejně jako naprostá většina katolíků žasla nad zveřejněním dokumentů masovém zneužívání. Jen několik myslitelů – jako Karl Jaspers – si položilo otázku viny jinak a ptalo se, co vlastně umožnilo něco tak strašného a co umožnilo, že se to zlo tak dlouho skrývalo.
Ve své poslední knize analyzuji onu neochotu rozlišovat pojetí vítězné, svaté církve (oné zaslíbené „nebeské podoby“) od reálné podoby církve na cestě dějinami. Jsme „společenství poutníků“, na cestě, nikoliv v cíli. Zde – jak učí svatý Pavel – vidíme věci jen částečně, jako v zrcadle, jako v hádankách. Stále se musíme učit a hledat.
Medzi kamarátmi mám ale zas aj takých veriacich, čo nestoja o to spoznať bližšie tých, čo sú neveriaci. Ako tento nezáujem, odstup, možno povýšenectvo vznikli?
Věřící, kteří se bojí kontaktu s nevěřícími, se často bojí kontaktu se svou vlastní nevírou, s vlastními pochybnostmi. Dialog víry a nevíry se dnes neodehrává jako dialog dvou vyhraněných skupin, ti jednobarevní dogmatičtí věřící a podobně dogmatičtí ateisté, byť jsou hlasití, pomalu vymírají. Nejširší – a velmi pestrou – škálu tvoří lidé, v nichž se víra (ve smyslu pra-důvěry, nejen „náboženského přesvědčení“ nebo ideologie) a pochybnosti, kritické otázky, prolínají – a to je dobře, to může vést k hloubce a zralosti. Víra bez myšlení, bez kritických otázek a hledání, může vést k bigotnosti a fanatismu a zas pochybující, který nedokáže nakonec pochybovat i o svých pochybnostech, se může stát zahořklým skeptikem, neschopným vděčně žasnout před zázrakem života.
Čo vás vedie k úvahám, že cirkev sa musí zmeniť?
Podle svatého Augustina je církev „semper reformanda“, musí se stále reformovat. Ve své knize „Odpoledne křesťanství. Odvaha k proměně“ ukazuji několik zásadních změn vztahu mezi vírou a náboženstvím a změn podob náboženství. Křesťanství opustilo na prahu modernity definitivně podobu náboženství ve smyslu „religio“, politicko-kulturní sjednocující síly celé společnosti. Následovala zcela jiná, novověká podoba náboženství – náboženství jako „světového názoru“ mezi jinými světonázory. V jejím rámci se mezi polovinou devatenáctého a dvacátého století (za tzv. „piánské éry“ mezi papeži Piem IX. a Piem XII.) vytvořil uzavřený konfesionální typ „katolicismu“ jako kontrakultury proti protestantismu, moderní kultuře a vědě, proti socialismu a liberalismu. Na 2. vatikánském koncilu církev pochopila, že to je slepá ulička dějin a zahájila přechod od „katolicismu“ k opravdové katolicitě, ekumenické otevřenosti křesťanství. Na tento důležitý a nutný dějinný pohyb dnes navazuje papež František odvážným prorockým projektem synodální cesty k synodální podobě církve: církve jako bratrského společenství společného hledání nových odpovědí jak na hlouběji pochopené výzvy evangelia, tak na „znamení doby“ (syn-hodos znamená společná cesta).
A aké zmeny máte na mysli?
Musí dojít především k změně mentality, k prohloubení teologického vzdělání (v dialogu se současnými vědami) a k obnově spirituality – je třeba učit umění kontemplace. Nutné změny institucionálních struktur a revize určitých pasáží katechismu, církevního práva a učebnic morálky musí pak následovat.
Keď hovoríte, že vulgárna modernizácia nie je cesta, čo tým máte na mysli? Napríklad kňazov v moderných bundách, čo sa snažia nalákať mladých na sviežeho ducha?
Jistě je dobré, když kněží stylem chování a oblečení nepřipomínají postavy z muzea voskových figur, když nepáchnou na dálku naftalínem minulosti. Ale pokud by zůstalo jen u toho, bylo by to povrchní a trapné.
Je třeba se zbavit masek „důstojných pánů“, za nimiž se často skrývá strach a komplexy méněcennosti, být autentickými lidmi a autentickými křesťany.
Čo pre vás v týchto časoch znamená František? Čím je vám blízky?
Papeže Františka považuji za největší morální autoritu našeho světa a za jednu největších prorockých postav v moderních dějinách církve. Jeho encykliky by měli znát, studovat, rozjímat a aplikovat do života společnosti lidé i daleko za viditelnými hranicemi církve.
Fratelli tutti je dokument, který může v 21. století sehrát podobnou roli jako Všeobecná deklarace lidských práv OSN pro 20. století. Slovenská církev může dlouho čerpat z důležitých slov, která při historické návštěvě na Slovensku František pronesl, je třeba si je stále připomínat, rozjímat o nich. Vidět zblízka papeže, ale neslyšet ho a nerozumět mu, to opravdu není k ničemu.
Na Slovensku sa mnohé jeho slová relativizujú. Ako keby to, čo navrhuje, nebolo u nás aplikovateľné. Sme pozadu za zvyškom kresťanského sveta?
Nikoliv, oponenti papeže Františka, onen „katolicismus bez křesťanství“, farizeové – lidé, kteří jsou oddáni Zákonu, ale nerozumí lásce a životu – se najdou v církvi po celém světě. Jistě naše postkomunistická část světa trpí dosud deficitem znalosti proměn teologického myšlení, které vedlo k reformám 2. vatikánského koncilu – proto byl koncil bez znalosti tohoto kontextu chápán povrchně a dnes vyvolává podobně povrchní protireakci „nového konzervativismu“ některých mladých katolických laiků i kněží.
Některé jevy, které vidíme dnes na Západě – např. nové chápání genderové rovnosti, porozumění pro menšiny, včetně sexuálních menšin –, přijdou poměrně brzy i do zbytku světa, a proto je třeba na ně nereagovat panikou, ale snažit se moudře rozlišit, co přinášejí pozitivního a v čem jsou některé jejich podoby extrémní a patrně brzy pominou, pokud je nebudou provokovat a tím udržovat při životě podobně extrémní „kulturní válečníci“. Vždy je třeba rozumně rozlišovat, neházet vše do jednoho pytle.
Píšete, že ste boli dojatý, keď po vypuknutí pandémie kráčal celkom sám prázdnym námestím sv. Petra. Na čo ste vtedy mysleli?
Napadlo mne, že tento výjev vejde navždy do paměti církve. Vnímal jsem to celou duší a plakal jsem.
Ako ste sa cítili, keď ste sa veriacim začali prihovárať on-line a nevideli ste ich, necítili?
V srdci naší „ateistické země“ jsem v našem kostele za 32 let působení po důkladném dvouletém katechumenátu pokřtil přes tři tisíce dospělých, hlavně vysokoškolsky vzdělaných lidí, proud zájemců o křest a účastníků bohoslužeb stále roste. Uvědomil jsem si, že kázáním on-line se počet posluchačů zněkolikanásobil, a když jsem už chtěl s těmi každotýdenními promluvami na webu naší salvátorské farnosti přestat, dostal jsem zejména ze Slovenska záplavu e-mailů, že mám určitě pokračovat, že jim to pomáhá přežít některá kázání v jejich farnosti a dává naději, že církev umí oslovit současného člověka a odpovídat na jeho reálné otázky. A potěšilo mne, že někteří slovenští kněží mi napsali, že jim ty promluvy pomáhají nově a hlouběji číst a vykládat evangelijní texty.
Aké symboly a aké myšlienky vás napadali, keď sa prázdne kostoly stali realitou? Hovoríte, že je zvrátené vidieť v pandémii trest. Čo v nej vidíte vy?
Napadlo mne, že je to jednak vynikající Boží pedagogika, nutící křesťany, aby nespoléhali jen na návyk chození na bohoslužbu, ale oživili svou zbožnost tvořivým hledáním nových cest – například, že místo mechanického sledování mší v televizi z kanafasu si v rodinách nebo s přáteli přečetli příslušné biblické texty a otevřeně hovořili o tom, jak jim rozumějí. Během pandémie tak v mnoha katolických rodinách, spořádaně chodících na mši, začali manželé nebo rodiče a děti poprvé spolu mluvit a společně přemýšlet o víře. Ty zavřené kostely byly pro oživení víry k nezaplacení!
A také mne samozřejmě napadlo, že pokud naše církev nepřijme tu Františkovu výzvu k reformě, ty prázdné a zavřené kostely a mrtvé farnosti budou brzy růst jako houby po dešti.
Mali ste aj vy ťažké chvíle, povedzme, pocítili ste malomyseľnosť? Prečo? A ako ste ju prekonali?
Ano, během onemocnění kovidem v listopadu minulého roku jsem určitou dobu nemohl spát, číst ani pracovat, ležel jsem jako živá mrtvola a vžíval jsem se do lidí, kteří leží ochrnutí s očekáváním dalšího pokračování choroby bez naděje na vyléčení. Uvědomil jsem si, kolik věcí, které ve svém životě pokládám za samozřejmé, vůbec samozřejmé nejsou.
Skutečnou malomyslnost, pokušení zoufalství a vzteku jsem pociťoval při kontaktu s lidmi, kteří věří bludům na dezinformačních médiích zejména ruské provenience, a hluboce jsem se styděl při pomyšlení, že nemalá část z nich jsou katolíci a dokonce kněží. S jedním z nich jsem dokonce určitou dobu korespondoval, posílal jsem mu vědecké články a svědectví o tom, kolik odpůrců očkování zemřelo a před smrtí prosilo o očkování nebo alespoň o to, aby se lidé poučili z jejich hlouposti – ale viděl jsem, že to není vůbec platné, proruskými servery měl vymytý mozek jako vězni v severokorejských koncentrácích.
Ako prijať, že o časť pohodlia sme prišli už navždy? Mnohí už nevládzeme. Ako ju máme spracovať a prijať? Hľadať nádej nie je vždy samozrejmé. Kde ju vidíte?
Neznám všeobecně platné recepty. Utrpení je vždy osobní. Člověk by měl sestoupit do svatyně svého svědomí a prosit o to, aby slyšel – ať už v srdci, nebo prostřednictvím četby či rozhovoru s druhými – to slovo, které mu dá sílu. Já jsem slyšel: Vezmi svůj kříž a následuj mne.
(Rozhovor vedla Kristina Kudelová. Vyšel ve slovenském překladu ve víkendové příloze časopisu SME 23. 12. 2021 pod redakčním názvem: Veľa kňazov verí bludom, hanbím sa za to)
Kňaz Tomáš Halík: Vzdelaným ľuďom musí cirkev ponúknuť inteligentnú tvár kresťanstva
Kresťanstvo prechádza do novej fázy, aj na Slovensku to musíme pochopiť, hovorí český teológ.
Keď už bola situácia taká zlá, že sa zatvorili aj kostoly a kňazi sa svojim veriacim museli prihovárať on-line, Tomáš Halík nebol celkom spokojný. Zmysel omše a eucharistie to nenapĺňalo, po pár mesiacoch začal preto zvažovať, že s prenosmi prestane.
Zahrnuli ho však maily, a aj zo Slovenska. Pre mnohých zostal poslednou nádejou, že cirkev ešte dokáže osloviť súčasného človeka a odpovedať na reálne otázky.
Neraz okolo seba videl, ako jeho kolegovia zostávajú necitliví a chladní voči bolesti rozvedených a osamotených ľudí, nerozumejú menšinám a nechcú počúvať obete sexuálneho násilia a radia im, aby šli radšej vypovedať na políciu.
Vidí, že na progresívne slová pápeža Františka reagujú panikou.
Tomáš Halík začal vo svojich posledných knihách písať o vyprázdnených kostoloch a epoche zmien. Pomenúva súčasnú krízu cirkvi a potrebu vyviesť kresťanstvo z mentálnych hraníc. Nastáva čas, keď musíme zísť hlbšie, hovorí. Všetci. Aj tí, čo si hovoria neveriaci. Aj tí, čo o svojej viere nepochybujú.
Dnes okolo seba cítime veľa strachu a nervozitu, pretože pandémia siaha na naše pohodlie aj materiálne zabezpečenie. Aké najskromnejšie podmienky ste vo svojom živote vyskúšali vy?
Viac ako dvadsať rokov som trávil letné prázdniny sám v lesnej pustovni v Nemecku. Mal som len to, čo bolo nevyhnutné na prežitie, naozaj žiadny luxus.
Týždne som sa modlil, meditoval, dlho sa prechádzal v prírode, tam vznikali všetky moje knihy. Písal som po kľačiačky pred vystavenou eucharistiou, písanie bola forma modlitby. Bez týchto zastavení by som v hektickom živote fyzicky, duševne a duchovne neprežil.
Čo je to minimum, ktoré potrebujete k spokojnému životu?
Radikálne oslobodenie som prežil v roku 2001, keď som sa podujal na experiment, ako prežiť v krajných podmienkach na Antarktíde. Tam som prežil hraničnú životnú skúsenosť.
Tam, kde príroda vyzerá presne tak, ako vyzerala pred 20 000 000 rokmi, človek zostúpi k samému jadru ľudskej existencie. Pochopí, ako sme rozmaznaní tým, že máme elektrinu a internet a ako sme vo svojej podstate voči svetu obnažené a zraniteľné bytosti.
S polárnikom Jaroslavom Pavlíčkom sme na člne niekoľko hodín naháňali katamarán, ktorý nám na rozbúrenom oceáne odplával. V jednej chvíli som si siahal na dno, nemal som žiadne sily a úplne som sa odovzdal do božích rúk. A vtedy som pocítil príliv energie naozaj iného typu. Vedomie, že život je nesamozrejmý a veľmi zraniteľný dar a že ho našťastie nemáme len v našej réžii, mi dáva životodarný pokoj.
Mali ste aj vy v posledných mesiacoch ťažké chvíle?
Áno. Vlani v novembri som na covid ochorel. Istý čas som nemohol spať, čítať ani pracovať, ležal som ako živá mŕtvola a vžíval som sa do ľudí, ktorí ležia ochrnutí a bez nádeje na vyliečenie čakajú, ako bude ich choroba pokračovať. Uvedomil som si, koľko vecí, ktoré vo svojom živote považujem za samozrejmé, vôbec samozrejmé nie sú.
Celkom novým obrazom v našich životoch bol záber na pápeža Františka, ako po vypuknutí pandémie kráčal sám prázdnym námestím svätého Petra. V knihe Čas prázdnych kostolov ste napísali, že vás to dojalo. Na čo ste vtedy mysleli? Napadlo ma, že tento výjav vojde navždy do pamäte cirkvi. Vnímal som to celou dušou a plakal som.
Aké symboly a aké myšlienky vás napadali, keď sa prázdne kostoly stali na dlhší čas realitou? Hovoríte, že je zvrátené vidieť v pandémii trest.
Napadlo ma, že je to výborná Božia pedagogika. Núti kresťanov, aby sa nespoliehali len na návyk chodenia na bohoslužbu, ale aby oživili svoju zbožnosť tvorím hľadaním nových ciest.
Napríklad, aby si miesto mechanického sledovania omše v televízii prečítali s rodinou alebo priateľmi príslušné biblické texty a otvorene hovorili o tom, ako im rozumejú. Počas pandémie sa vďaka tomu v mnohých katolíckych rodinách, ktoré poslušne chodia na omšu, začalo prvýkrát spoločne a otvorene hovoriť a premýšľať o viere. Zavreté kostoly boli pre oživenie viery na nezaplatenie! Napadlo ma tiež, že ak naša cirkev neprijme Františkovu výzvu k reforme, prázdne a zavreté kostoly a mŕtve farnosti budú rásť ako huby po daždi.
Ako by na to mala ísť?
Vyžaduje si to zmenu mentality. Prehĺbenie teologického vzdelania v dialógu so súčasnými vedami a obnovenie spirituality. Je potrebné učiť sa umeniu kontemplácie.
Nutné sú tiež zmeny inštitucionálnych štruktúr. A po nich musí nasledovať revízia určitých pasáží katechizmu, cirkevného práva a učebníc morálky.
Pritom hovoríte, že vulgárna modernizácia nie je cesta. Čo tým máte na mysli? Napríklad kňazov v moderných bundách, čo sa snažia nalákať mladých na sviežeho ducha?
Určite je dobré, keď kňazi svojím správaním a štýlom oblečenia nepripomínajú postavy z múzea voskových figúr, keď už na diaľku nepáchnu naftalínom minulosti. No keby zostalo len pri tomto, bolo by to povrchné a trápne.
Kňazi sa musia zbaviť masiek dôstojných pánov, za ktorými sa často skrývajú strach a komplexy menejcennosti. Musia byť autentickými ľuďmi a autentickými kresťanmi.
Zvyknete písať aj o detskej a nezrelej viere. Takej, čo dieťa získa, napríklad, doma výchovou rodičov. Čím musíme prejsť, aby bola naša viera dospelá?
Áno, dieťa má svoj poeticko-mytologický svet, podobný religiozite archaických kultúr. Na prahu školského veku (alebo v puberte) z neho vyrastie. Vtedy jeho detské náboženstvo spravidla prežíva krízu, ktorá je podobná pubertálnej kríze vo vzťahu k rodičom. Ak ho prostredie nedokáže uviesť do dospelej, zdravej viery a tlačí ho späť do detských topánočiek, stane sa ateistom alebo si so sebou vlečie zvykovú náboženskosť. Žije v istej schizofrénii medzi nábožnosťou minulosti a súčasným svetom.
Ježiš chcel, aby sa dospelí podobali deťom v spontánnosti, úprimnosti a otvorenosti, nie aby zostali deťmi alebo boli infantilní. Aj prvotné nadšenie tých, čo na vieru konvertovali, musí prejsť vytriezvením, sklamaním z cirkevného prostredia.
Tým sa stavajú na vlastné nohy, nachádzajú si vlastné povolanie od Boha, svoj vlastný štýl viery a spirituality.
Je veľa legitímnych spôsobov, ako byť kresťanom – vidíme to aj na pestrej galérii svätcov. Človek musí pochopiť, že múzou viery ju kultúra osobného duchovného života a tá nespočíva v drnčaní modlitieb a v povinnej návštevy bohoslužby. Viera je tvorivým hľadaním Boha vo všetkých veciach.
Zvyknete upozorňovať, že česká spoločnosť je možno ateistická, ale to neznamená, že je neveriaca. Je to ale zaujímavý fenomén, že Česi vyprázdnili kostoly. Prečo sa z nich vytratila kresťanská zbožnosť?
Vôbec si nemyslím, že sa z českej spoločnosti vytratila viera a zbožnosť. Len vyrástla z foriem, ktoré ponúkala cirkev – a preliala sa, napríklad, do schopnosti byť solidárny. S tým sa v našej spoločnosti stretávam pri rôznych udalostiach, ako boli napríklad okupácia v roku 1968, revolúcia a posledné živelné pohromy.
Česká spoločnosť prešla tromi vlnami sekularizácie. Prvú na prelome 19. a 20. storočia spôsobil prechod od agrárnej vidieckej spoločnosti k vysoko industriálnej, dobre vzdelanej a prevažne mestskej civilizácii. Druhá vlna bola počas komunistického režimu tvrdá a násilná.
Tretia, opäť mäkšia vlna prišla, keď sme sa včlenili do vyspelej pluralitnej spoločnosti Západu. Vtedy sme prišli o ilúziu oživenia náboženstva. Veľkej časti cirkevných predstaviteľov chýbalo potrebné vzdelanie, aby pochopili, že pastoračná stratégia si vyžaduje radikálne zmeny. Smäd po spiritualite je veľká. Úrody je hojne, ale kompetentných robotníkov je málo.
A na Slovensku to vidíte ako?
Na Slovensku je to, obávam sa, ešte horšie. Tvrdé slová, ktoré pápež František adresoval slovenským biskupom a slovenskému kléru v katedrále sv. Martina, dokazovali, že je perfektne oboznámený s vašou situáciou.
Ak slovenská cirkev neprijme jeho pozvanie k radikálnej reforme, to znamená najmä k prehĺbeniu teologického vzdelania a zdravej spiritualite, čaká ju to, čo sa teraz deje v Poľsku.
Tam spojenie väčšiny episkopátu s populistickým a nacionalistickým režimom viedlo k totálnemu kolapsu celého systému poľského katolicizmu. Cirkev stráca mládež a vzdelané vrstvy. V poslednej dobe som v Poľsku dostal niekoľko významných cirkevných ocenení. Moje knihy sú vraj jednou z mála účinných ciest, ako poľskej verejnosti ukázať aj inú – teda vierohodnejšiu tvár kresťanstva.
Na Slovensku sa dá už istý čas pozorovať, že intelektuáli, vzdelaní a v spoločnosti rešpektovaní ľudia používajú veľmi tvrdý slovník voči kresťanom. Je v tom niečo výsmešné, vieru považujú za prejav nevzdelanosti a naivity. Čo sa to deje? Bolo to takto vždy?
Ateizmus je vždy relatívny pojem. Aj keď si ateista myslí, že popiera každé náboženstvo, popiera len určitý druh teizmu. Popiera to náboženstvo, ktoré pozná. Často ho popiera právom, pretože určité druhy fundamentalizmu, fanatizmu, bigotnosti a najmä dnešné zlepence náboženstva s nacionalizmom a populizmom si odmietanie zaslúžia.
Arcibiskup Orosch nazval voľbu Zuzany Čaputovej, s ktorou pápež František súznie asi najviac z európskych štátnikov, smrteľným hriechom. Keď vzdelaní ľudia počúvajú jeho kázanie alebo výkriky Mariána Kuffu, nečudujem sa, keď takémuto náboženstvu povedia nie, ďakujem.
Vzdelaným ľuďom je nevyhnutné ponúknuť inteligentnú, autentickú, vierohodnú tvár kresťanstva, o akú sa pokúsil arcibiskup Bezák a kruh okolo neho. Ak takýchto staviteľov mostov medzi cirkvou a dnes už výrazne sekularizovanou spoločnosťou cirkev likviduje, reže si pod sebou konár.
No sú aj takí veriaci, čo nestoja o to spoznať bližšie tých, čo sú neveriaci. Ako tento nezáujem, odstup a až možno povýšenectvo v radoch kresťanoch vzniklo?
Veriaci, ktorí sa boja kontaktu s neveriacimi, sa často boja kontaktu so svojou vlastnou nevierou, so svojimi pochybnosťami. Dialóg viery a neviery sa dnes neodohráva ako dialóg dvoch vyhranených skupín. Jednofarební dogmatickí veriaci a podobne dogmatickí ateisti, akokoľvek sú hlasní, pomaly vymierajú.
Najširšiu, a veľmi pestrú škálu tvoria ľudia, v ktorých sa kritické otázky a pochybnosti prelínajú s vierou. Prelínajú sa s vierou v zmysle pra-dôvery, teda nielen v zmysle náboženského presvedčenia alebo ideológie. A to je dobre.
To môže viesť k hĺbke a zrelosti, lebo viera bez myslenia, bez kritických otázok a hľadania môže viesť k bigotnosti a fanatizmu. A naopak, pochybujúci, ktorý nakoniec nedokáže pochybovať aj o svojich pochybnostiach, sa môže stať zatrpknutým skeptikom, neschopným vďačne žasnúť nad zázrakom života.
Často sa vedie polemika, či robí chyby cirkev – alebo len jednotlivci, ktorí ju reprezentujú.
Objavenie pandémie sexuálneho a psychologického zneužívaniu v cirkvi a zneužívanie moci a autority viedla Františka k poznaniu, že nejde o zlyhanie jednotlivcov, ale o kolaps celého systému. Systému klerikalizmu a triumfalizmu.
Ježiš vyzval kňazov, aby boli najmenší služobníci všetkých. Nenaplnili toto poslanie a miesto toho sa stali vládnucou triedou, ktorá sa arogantne vydávala za jedinú majiteľku pravdy a neomylnú učiteľku. Prestali sa učiť a pokorne načúvať druhým. To sa musí radikálne zmeniť, vraví František.
Cirkev je na tom teraz tak, ako nemecký národ po zverejnení hrôz holokaustu. Absolútna väčšina kňazov nezneužívala deti, tak ako absolútna väčšina Nemcov nepáchala zločiny v koncentračných táboroch. Väčšina Nemcov o nich nevedela, tak ako väčšina katolíkov žasla nad zverejnením dokumentov, ktoré potvrdzovali masové zneužívanie. Len niekoľko mysliteľov, ako napríklad Karl Jaspers, si položilo otázku viny inak a pýtalo sa, čo vlastne umožnilo niečo tak strašné a čo umožnilo, že sa to tak dlho skrývalo.
A aká je odpoveď?
Vo svojej poslednej knihe analyzujem onú neochotu rozlišovať poňatie víťaznej, svätej cirkvi – v takzvanej "zasľúbenej nebeskej podobe" – od reálnej podoby cirkvi na ceste dejín.
Sme spoločenstvom pútnikov na ceste. Nie spoločenstvom pútnikov v cieli. Svätý Pavol učí, že tu vidíme veci len čiastočne, akoby v zrkadle a hádankách. Stále sa musíme učiť a hľadať.
Aký dopad malo na cirkev dlhé a temné obdobie komunizmu?
Asi každý by mal vidieť úžasný film Služobníci. Fantasticky dokumentuje jednu nepríjemnú pravdu. Predkoncilový systém katolicizmu, ktorý za totality vyformoval mnoho slovenských kňazov, bol podobne ako komunistický režim režimom totalitným. Bol založený na slepej poslušnosti a konformizmu. Tak ako komunisti, aj on sa bál a bránil pred slobodou a tvorivosťou.
Preto pápež František s takou naliehavosťou vyzval slovenskú cirkev, aby vychovávala k slobode a tvorivosti. A preto o nunciovi, ktorý spolu s niektorými biskupmi zlikvidoval arcibiskupa Bezáka (onoho Františka pred Františkom), povedal, že za krátky čas poškodil slovenskú cirkev viac ako Tatári za štyristo rokov nadvlády a komunisti za štyridsať rokov režimu.
Často spomínate Františka. Čo pre vás v týchto časoch znamená? Čím je vám blízky?
Považujem ho za najväčšiu morálnu autoritu nášho sveta a za jednu z najväčších prorockých postáv v moderných dejinách cirkvi. Jeho encykliky by mali poznať a študovať aj ľudia a spoločnosti ďaleko za jej viditeľnými hranicami, mali by nad nimi rozjímať a aplikovať ich do života.
Dokument Fratelli tutti by v 21. storočí mohol zohrať podobnú rolu, ako v 20. storočí zohrala Všeobecná deklarácia ľudských práv Organizácie spojených národov. Slovenská cirkev môže tiež dlho čerpať z dôležitých slov, ktoré u vás predniesol na historickej návšteve. Aj tie si treba neustále pripomínať a uvažovať nad nimi. Pretože vidieť zblízka pápeža, ale nepočúvať ho a nerozumieť mu, to naozaj nestojí za nič.
Na Slovensku sa mnohé jeho slová relativizujú. Ako keby to, čo navrhuje, nebolo u nás aplikovateľné. Sme pozadu za zvyškom kresťanského sveta?
Nie. Všade na svete sa v cirkvi nájdu jeho oponenti, predstavitelia katolicizmu bez kresťanstva a farizeji, ktorí sú síce oddaní Zákonu, ale nerozumejú láske a životu.
Určite, naša postkomunistická časť sveta doteraz trpí tým, že nepozná premeny teologického myslenia, ktoré viedli k reformám 2. vatikánského koncilu. Bez znalosti kontextu sa preto aj koncil chápal povrchne – a dodnes vyvoláva podobne povrchnú proti reakciu „nového konzervativizmu“ u niektorých mladých katolíckych laikov a kňazov.
František otvára aj témy homosexuality či genderovej identity. Nezdá sa, že je cirkev na to pripravená.
Na Západe nie je nové chápanie genderovej rovnosti, porozumenie pre menšiny a aj pre tie sexuálne ničím novým. Čoskoro to príde aj do zvyšku sveta a bude dobré, ak na to nebudeme reagovať panikou. Žiada sa múdro rozlíšiť, čo pozitívne tieto javy prinášajú a v čom sú niektoré ich podoby extrémne a zrejme rýchlo pominú, ak ich nebudú udržovať pri živote podobne extrémni kultúrni bojovníci. Vždy je potrebné rozumne rozlišovať, a nehádzať všetko do jedného vreca.
Vy ste sa počas socializmu nemohli slobodne vyjadrovať, nemohli ste slobodne prejaviť svoju vieru. Ako vnímate to, keď dnes chodia ľudia manifestovať a volajú po slobode? Sme neslobodní?
Manifestácie proti skorumpovaným politikom – na Slovensku po vražde Jána Kuciaka a v Čechách proti Babišovmu režimu – boli manifestáciami proti korupčným mafiánom, ktorí ohrozovali slobodu a demokraciu. Avšak terajšie zhromaždenia sfanatizovaných nešťastníkov, ktorí naleteli bludom dezinformačných médií, a ktorí odmietajú očkovanie a zanedbávaním hygieny zločinne ohrozujú seba aj životy svojich blízkych, by som rozhodne manifestáciou za slobodu nenazýval.
To, že hlúposť má právo slobodne sa vyjadrovať, je daň za slobodu. Proti nej sa dajú klásť iba racionálne argumenty – aj keď vieme, že títo ľudia ich nie sú schopní prijať.
Zaručuje demokratický systém slobodu človeka? V čom je zdroj a podstata vašej slobody?
Demokratický systém je nutnou podmienkou slobodnej spoločnosti, ale sám o sebe nedostačuje.
Rovnako dôležitá je kultúra práva a vzdelanie. Bez určitého stupňa morálnej vyspelosti a vzdelanosti nemožno demokraciu udržať. Stane sa diktatúrou väčšiny, často nebezpečnej nekultúrnej väčšiny.
Vďaka demokratickým voľbám prišli v Čechách po vojne komunisti, pred vojnou v Nemecku nacisti a nedávno figúry ako Trump, Orbán alebo Babiš so Zemanom. Ak hovoríme o ešte dôležitejšej duchovnej slobode, tá spočíva v oslobodení sa od vlastného sebectva, v schopnosti otvárať s láskou k blížnym a onomu najvyššiemu Ty, ktoré nazývame Boh.
Kým o slobode hovoríme, že za ňu treba bojovať, vieru považujeme za dar. Ako to vidíte vy? Prečo vy dar viery máte, a niekto nie?
Viera v kresťanskom zmysle je cnosť, stretnutie božieho oslovenia s ľudskou slobodou, ktorá sa môže otvoriť alebo uzavrieť. Viera je niečo oveľa viac ako náboženské presvedčenie.
Je vo vedomí človeka alebo v jeho srdci, neraz pôsobí skryto, anonymne. Podľa evanjelia sa to, kto bol alebo nebol veriaci, kto prijímal alebo neprijímal Krista, dozvieme až pri poslednom súde. O žiadnom človeku by som sa neodvážil povedať, že nie je veriaci.
Raz mnohé veriace ústami a rituálmi zahanbia tí, čo prejavia vieru implicitne prítomnú v ich skutkoch. O tom píše, napríklad, apoštol Jakub v Novom zákone.
Už sme spomínali vaše ťažké chvíle. Pocítili ste počas pandémie a vypätých mesiacoch aj niečo ako malomyseľnosť?
Skutočnú malomyseľnosť, pokušenie zúfalstva a hnevu som pociťoval pri kontakte s ľuďmi, ktorí veria bludom v dezinformačných médiách, prevažne ruskej proveniencie.
Hlboko som sa hanbil pri pomyslení, že nemalá časť z nich sú katolíci a dokonca kňazi. S jedným z nich som dokonca jeden čas korešpondoval, posielal som mu vedecké články a svedectvá o tom, koľko odporcov očkovania zomrelo a pred smrťou prosilo o očkovanie, alebo aspoň o to, aby sa iní poučili z ich hlúposti. Videl som však, že to nemá zmysel. Proruskými servermi mal vymytý mozog ako väzni v severokórejských koncentrákoch.
Ako prijať, že o časť pohodlia sme prišli už navždy? Mnohí už nevládzeme. Ako ju máme spracovať a prijať? Hľadať nádej nie je vždy samozrejmé. Kde ju vidíte?
Nepoznám všeobecne platné recepty. Utrpenie je vždy osobné. Človek by mal zostúpiť do svätyne svojho svedomia a prosiť o to, aby uslyšal – v srdci alebo pri čítaní alebo pri rozhovore s druhým – to slovo, ktoré mu dá silu. Ja som počul: Vezmi svoj kríž a nasleduj ma.
