Co pro Vás znamená doba adventu?
Jedna z velkých změn, která v mém životě nastala, když sem se stal věřícím křesťanem, byl úžasný objev krásy církevního roku: každá doba má nyní pro mne svou barvu, vůni a hudbu, mé prožívání času tím získalo nový rozměr hloubky a krásy, o kterém jsem dřív neměl tušení. A adventní dobu mám snad ze všech nejraději. Bohužel, často ji nemohu prožívat v onom soustředěném tichu, které k adventu náleží. Proto jsem si vynašel před několika lety novou adventní tradici. Protože považuji židovství za nezbytný „advent křesťanství“, snažím se v adventu číst něco zajímavého ze starých i současných židovských myslitelů, a pomáhá mi to nejen více pochopit a ctít židovství, ale i zakladatele křesťanství.
Je ta současná jiná vzhledem k tomu, že jste v USA? Jak se tam předvánoční čas liší od toho našeho?
Globalizujeme se k nerozeznání: hned po svátku Díkuvzdání, ještě před začátkem Adventu, se Amerika obalí chvojím a barevnými žárovkami jako u nás a jako dnes prakticky na každém kontinentu a vtáhne to i lidi, kteří netuší, proč se Vánoce slaví – takové také najdeme jak mezi Eskymáky a Papuánci, tak na Václavském náměstí.
Jak a s kým oslavíte Vánoce? Dáváte dárky?
Protože nemám sourozence a vlastní rodinu, slavím každoročně Štědrý večer, než odejdu sloužit půlnoční mši, s rodinou, která mne už před mnoha a mnoha lety přijala za vlastního. Mám samozřejmě kolem Vánoc mnoho povinností v naší Akademické farnosti a také média často chtějí nějakou vánoční úvahu a vědí, že patřím k věřícím, kteří dokážou oslovit i lidi mimo církev. Nejraději mám ovšem dobu volna mezi Vánoci a Novým rokem: celé dny v tichu čtu a přemýšlím.
Mám špatnou fantazii na vánoční dárky, takže musím v létě napsat novou knihu a pak mám o dárky postaráno. Letos však jsem si vybral tak závažné téma, že si dokončení knihy vyžádá asi aspoň další rok či dva. Takže mám problém.
Souhlasíte s názorem, že současné Vánoce ztratily svůj původní význam a jsou z nich svátky konzumu a povrchnosti?
Žijeme ve svobodné pluralitní společnosti, každý si může a musí vybrat, co mu vyhovuje. Kdo si vybral o svátcích konzum, alkohol a přejídání, dobře mu tak. Já a moji přátelé patří k těm, kteří si ducha Vánoc a vánočních tradic vzít nenechali.
Co znamená poselství Vánoc pro Vás?
Že centrální tajemství skutečnosti, kterému my říkáme Bůh, se ukázalo v lidství – a z toho vyplývá, že lidství každého člověka, bez ohledu na rasu, náboženství či pohlaví, důstojnost úplně každého člověka, i toho nejubožejšího, nám musí být svatá.
Jak jste je vnímal jako dítě? Máte z té doby nějakou obzvlášť silnou vzpomínku?
Měl jsem skvělé rodiče, byli jsme tradiční rodina, drželi jsme při sobě, zažil jsem mnoho lásky. To je nenahraditelná hodnota v životě. Zvláště o Vánocích je mi strašně líto dětí z rozbitých, rozvrácených rodin. Každý, kdo pomýšlí na rozvod, by měl myslet na Vánoce svých dětí.
Vybavíte si první knihu, kterou jste přečetl?
Můj otec byl vydavatel a znalec díla Karla Čapka, kterého osobně znal a jehož dílu věnoval prakticky celý život, takže to zřejmě bylo něco od Čapka. Ale pamatuji se na první „knihu“, kterou jsem napsal na konci první třídy, jmenovala se „Věda o Severu“ a vznikla zřejmě pod dojmem nějaké četby o polárních výpravách. Je zajímavé, že se mi nakonec i sen o polární expedici splnil – když i bylo 55 let, účastnil jsem se dobrodružné expedice do Antarktidy, výzkumu podmínek přežití v extrémních podmínkách. Člověk by si měl dávat pozor na své velké toužebné sny – ony se totiž často plní, ale v době a za podmínek, které jsme nečekali.
Jak u vás dopadá souboj mezi čtením papírových knih, čtečkou a získáváním poznatků z internetu?
Čtu stále, patří to k povinnostem univerzitního učitele, ale i k mým největším vášním – a čerpám ze všech možných zdrojů. I když mám dnes mnoho knih stažených na počítači, přece považuji požitek z pěkně vydané knihy v ruce za těžko nahraditelný. Říkám o sobě, že když projdu knihkupectvím a nekoupím knihu, připadám si vítězně jako alkoholik, který navštívil hospodu a nedal si kořalku. Můj vztah ke knihám už od dětství je zřejmě zděděná závislost. Ale jsou asi horší závislosti, které naštěstí nemám.
Pocházíte z nábožensky založené rodiny?
Vůbec ne. Vyrůstal jsem v prostředí masarykovsko-čapkovského humanismu a víru jsem objevil až na prahu dospělosti, také nejprve prostřednictvím studia, knih a pak umění. Jsem rád, že jsem v rodině poznal, že i lidé vzdálení církevní víře mohou být hluboce čestní a mravně dobří. A později jsem si uvědomil, jak mnoho hodnot křesťanské kultury žije i v „necírkevních“ lidech, jako byli moji rodiče. Ale i oni se ve stáří k víře svého dětství zase přiblížili. Obávám se, že z dnešních ateistů se ten nepřiznaný kulturní vklad křesťanství s úbytkem obecné vzdělanosti pomalu vytrácí, to je škoda.
Jaký máte první duchovní prožitek?
Asi souvisí s uměním, s krásou. Hloubku katolicismu jsem nejprve objevil prostřednictvím kultury, církevní architektury, duchovní hudby, romanopisců jako Graham Green, pak skrze klasiky křesťanské filozofie. Ale dlouho jsem vlastně neznal žádného věřícího člověka. Až později jsem poznal skvělého týnského faráře otce Jiřího Reinsberga, otcovského přítele zejména studentů, lékařů a umělců, nejlepšího vypravěče anekdot, kterého jsem poznal (snad s výjimkou kardinála Špidlíka). A pak, během Pražského jara, jsem poznal plejádu nádherných kněžských osobností, velmi vzdělaných teologů, kteří se nedávno vrátili po 10 či 15 letech z komunistických vězení, stalinských koncentráků a uranových dolů. Když dnes dostávám světová ocenění za teologii, vždycky říkám: ty pocty patří těmto mým učitelům, kteří neměli možnost psát a publikovat, bez nich nebyl tím, kým jsem.
Kdy jste poznal, že vaším životním posláním je kněžství?
Asi mne nejdřív inspirovaly ty zmíněné velké a moudré kněžské osobnosti, chtěl jsem zejména studentům a mladé inteligenci sloužit podobně, jako to dělal v šedesátých letech otec Reinsberg. Pak pro mne byla životním obratem noc, kdy jsem nesl pod zimníkem přes Karlův most posmrtnou masku Jana Palacha z kostela, kde se za něj sloužila mše, na naši Filozofickou fakultu, kde jsme oba studovali. Uvědomil jsem si, že byl mezi námi mladý člověk, můj vrstevník, kterému záleželo na tom, aby se tento národ pod ruskou okupací mravně nezkřivil, víc, než na jeho vlastním životě. Řekl jsem si, že také já musím pro duchovní zdraví svého národa mnoho obětovat – a následování Krista v kněžství podzemní církve, to byla zas má cesta; všechno velké vyžaduje obětavost, schopnost oběti.
Kdo pochopil smysl Palachovy zdánlivě absurdní oběti, musel se tím cítit být zavázán – a tím ta oběť zpětně dostala smysl. Mnohokrát, když jsem pak chodil na dlouhé výslechy STB a tajná policie se mne snažila zastrašováním či sliby získat pro spolupráci, vždy jsem si vzpomněl na Palacha a dostal sílu říci rozhodné „ne“. Vděčím mu za mnoho.
Jaké byly největší překážky, které jste musel na cestě k jeho naplnění překonávat?
Vzdát se myšlenky na rodinu jistě nebylo lehké. Ale kdybych měl odpovědnost za rodinu, nedokázal bych v dobách podzemní církve permanentně riskovat vězení a dnes, kdy pracuji od rána do pozdní noci a přednáším a cestuji z jednoho konce světa na druhý, bych také neměl kapacitu na rodinný život. Každá manželka by ne právem vyhnala. Na celibát, máte-li dobré přátele, muže i ženy, se dá zvyknout. Já se necítím osamělý ani trochu.
Byl jste jako mladík zamilovaný natolik, že jste chtěl trávit život po boku té dívky?
Jistě, nejednou. Nepatřím k mužům, kteří se bojí žen, které jsou zároveň krásné a chytré, tuhle kombinaci jsem nikdy nepřestal obdivovat – a litovat je, protože se jich muži opravdu často bojí a utíkají před nimi.
Pamatuji se dokonce na svou úplně první lásku: jí bylo čtyři a půl, mně necelých pět let. A po 40 letech mi připomněla, jak jsme si spolu v roce 1953 hráli v parku na pohřeb Klementa Gottwalda: já coby mrtvý Kléma jsem ležel na lavičce a ona v roli Marty Gottwaldové nade mnou lomila rukama a naříkala. Z balkonu se na nás dívali naši rodiče a čekali, zda si pro ně nepřijdou soudruzi v kožených kabátech.
Jak jste hleděl na pravděpodobnost, že nikdy nebudete moct kněžskou službu svobodně vykonávat?
Nepředpokládal jsem, že se dožiju svobody církve. Spíše jsem počítal s tím, že mou činnost STB jednou objeví a že skončím ve vězení, nebo jako ti dva tajní kněží, kteří byli u nás pravděpodobně zavražděni KGB, protože měli spojení i s tajnou církví v Rusku. Jenom jsem se modlil, aby to nebylo příliš brzo, protože jsem se na své působení velmi dlouho připravoval a nemám nějakou zvláštní potřebu být za každou cenu mučedníkem. Naštěstí se v naší skupině nenašel žádný zrádce a po 11 letech kněžského působení v ilegalitě (v posledních letech zejména jako poradce kardinála Tomáška) jsem mohl začít službu ve svobodné církvi - zas pěkně od píky jako obyčejný kněz na poslední příčce církevního aparátu.
Zapochyboval jste někdy o cestě, kterou jste se vydal?
Ano. Považuji pochybnost za rodnou sestru víry: víra bez kritických otázek a pochybností může skončit v bažinách fanatismu a fundamentalismu – a naopak skepse a pochybnost, která nemá odvahu pochybovat o sobě samé, může skončit v suchopáru cynismu a pragmatismu.
Ale naštěstí jsem vždy ty pochyby překonal a mohu říci, že jsem velmi šťastný, že jsem kněz.
Zapochyboval jste o církvi?
Je mnoho věcí v církvi, které mne štvou, mrzí, bolí. Ale protože jsem měl možnost poznat mnoho tváří církve na svých cestách po doslova všech kontinentech planety Země a srovnat křesťanství s mnoha různými kulturami, nakonec vždy najdu důvody, proč jsem na katolickou církev přes všechny její temné stránky (které znám asi lépe a z větší blízkosti, než její kritici) velmi hrdý. V poslední době je důvodem mé hrdosti především osobnost papeže Františka, kterého ctím z celého svého srdce. Považuji ho za nejskvělejšího a nejopravdovějšího člověka na naší planetě v současné době, opravdu velký Boží dar pro svět naší doby. To byl také smysl mého pobytu zde na velké americké univerzitě: pokusit se s kolegy na Západě vytvořit teologické, filozofické a sociologické zázemí pro reformy, které zahájil papež František – teologii pro postmoderní a postsekulární dobu. Ty reformy budou mít význam nejen pro církev, nýbrž pro svět budoucnosti.
Jak se díváte na dvě desetiletí snah o restituce církevního majetku? Souhlasíte, že ne vždy byl nabyt bohabojnými prostředky?
Církev, kterou jsem poznal, zamiloval si jí a přijal v ní kněžskou službu, byla církev bez jakékoliv moci, bez jakéhokoliv majetku, tvrdě perzekvovaná, zašlapaná, vyhnaná z veřejného života. Nikdy jsem si nedovedl představit, že bych byl za kněžskou službu placen, vždy jsem se živil civilním povoláním – a to vlastně dodnes, kdybych neměl univerzitní plat, z žebráckého kněžského platu bych se jakž-takž uživil, ale už bych neměl například na koupi mnoha knížek.
Restituce církevního majetku – nebo přesněji částečná náprava majetkových křivd, protože církev se vzdala většiny toho, na co by měla právní nárok – jsou obklopeny mraky politických dezinterpretací. Lidé se domnívali, že církev byla či je placena z jejich daní. Ve skutečnosti se stát po konfiskaci církevního majetku po roce 1948 zavázal platit veškeré aktivity všech státem uznaných církví z toho zabraného majetku. Po desetiletí na tom stát vydělával, protože církevní aktivity byly omezeny na minimum. Když se po obnově svobody přirozeně obnovily aktivity církví, běžné ve svobodných společnostech a objevily se nové náboženské společnosti, pro stát toto řešení přestalo být výhodné. Bylo pro něj daleko výhodnější říci církvím: vezměte si, co je vaše (přesněji řečeno: onu část, která je ještě vymahatelná a nebyla zničena), a starejte se o sebe samy. Podle mého názoru toto řešení je z právního i morálního hlediska správné, ale bude představovat pro církve velkou zátěž a mnoho komplikací. Tedy když se na ten problém dívám s hlediska církve, byl bych spíš pro dřívější řešení, než pro vracení majetku, ale když se na to dívám jako občan s hlediska státu, myslím, že současné řešení je ze všech možných alternativ pro společnost jako celek nakonec nejvýhodnější.
Co říkáte na to, že je katolická církev v současnosti více spojována s úsilím o navrácení majetku, než řešením palčivých sociálních morálních problémů české společnosti?
To je z velké části mediální klišé. Vím, že církevní představitelé mají z restitucí spíše zamotanou hlavu, než že by se z nich nějak radovali, ale bohužel nikdo nenabídl inteligentnější řešení otázky financování církve. Populistické řešení, nic jim nevyplácet ani jim nic nevracet, by nás bohužel vyřadilo z rodiny právních států. A také není pravda, že se církev nepodílí na řešení sociálních problémů společnosti – od skvělé služby sestřiček v nemocnicích a hospicích po praktickou pomoc při řešení problémů s uprchlíky. Ale skandály jsou pro média vždycky mnohem atraktivnější, než zprávy, že se něco děje řádně a dobře a pak je celkový pohled pochopitelně zkreslený. Ale podobně dopadají v očích veřejnosti politici a podnikatelé, vždyť i tam víme víc o Rathovi a Rittigovi než o těch, kteří pracují poctivě.
Mnozí věřící kritizovali kardinála Duku, že celebroval mši za prezidenta Zemana bezprostředně poté, co vystoupil na shromáždění po boku politického extrémisty. Souhlasíte s nimi?
Ano, souhlasím. Tu protestní petici jsem nepodepsal, protože jsem si říkal, že nebudu církev, která je na tom u nás všestranně mizerně, ještě dělit na církev Dukovu a církev Halíkovu a že pan kardinál – s nímž jsme přátelé přes 40 let a mluvíme spolu zcela otevřeně – stejně ví, co si o tom myslím, že mu to nemusím vzkazovat přes oceán. Ale když se mne ptala česká televize, měl jsem pocit, že mám – jak to dělám celý život – říci to, co cítím ve svém svědomí, padni komu padni. Ano, myslím si, že církev nemá dělat ozdobný oleandr moci, to je rakousko-uherská minulost, které se musíme zbavit. Chápu, že primas chce udržovat korektní vztahy s představiteli státu a ta nevděčná role kritika připadne pak na lidi jako já, kteří celkem nemají co ztratit a mohou svobodně mluvit jen za sebe.
Ale když se prezident chová tak, jako Miloš Zeman, dává svým chováním a vystupováním soustavně špatný příklad, apeluje na to nejhorší v nás a spojuje se s tím mravně nejnižším ve společnosti a naši společnost soustavně táhne morálně dolů, místo nahoru, je povinností pastýřů církve mu to otevřeně říci, jako to dokázali bibličtí proroci. Nebo alespoň mlčet a nemávat před ním kadidlem. Kardinála Duky si nejen vážím jako vzdělaného člověka, ale mám ho upřímně rád jako přítele – ale v téhle věci máme zkrátka rozdílný postoj a nemá smysl to zastírat.
Do jaké míry si mají církevní představitelé „zadat“ s politiky? Do jaké míry se mají v politice angažovat.
Součástí svěcení biskupů bývala věta: Nazývej statečně dobro dobrem a zlo zlem. Nevím, co bych k tomu ještě měl dodat.
Patříte k zastáncům přijímání uprchlíků z ohrožených oblastí bez ohledu na to, že pocházejí ze společnosti založené na jiných základech, z nichž mají z našeho pohledu středověký charakter a jejich schopnost a ochota se integrace je sporná. Neotřásly poslední události vaším přesvědčením?
Ano, lidé, kteří volají: přijmeme jen křesťany, mi připomínají ony obyvatele Betléma, kteří Svatou rodinu nechali spát v jeskyni pro dobytek; ostatně Maria, Jozef a Ježíš také tenkrát nebyli křesťané, byli to Židé.
Ale nikdy jsem neřekl, že máme brát úplně všechny migranty bez jakéhokoliv rozmyslu. Já se vždy snažím najít čestnou a rozumnou cestu mezi dvěma extrémy. Jedním špatným extrémem by bylo otevření hranic dokořán všem, ale to u nás opravdu nehrozí. U nás hrozí druhý extrém: místo solidarity s ostatními národy Evropy, které ve vzájemné spolupráci musí touto velkou zkouškou projít, protože tyto lidi nemůžeme vystřelit na Mars nebo zahnat zpět pod bombardéry mocností či střelbu teroristů, mluví o nich mnozí u nás jako o sběři, o kterou ať se postarají všichni ostatní kromě nás. Není to sběř, jsou to lidé, zčásti ubožáci, kteří mají morální i legální právo na azyl, pokud Evropa chce být věrná mravně–kulturnímu základu, kterou do ní vložilo především křesťanství. Zčásti jsou to lidé, kteří jsou obětí podvodných obchodníků s iluzí, že na ně v Evropě čeká ráj a samozřejmě nemůžeme vyloučit, že se mezi ně přimíchají také agenti extrémistů. Proto ale je třeba ty problémy řešit klidně, s rozumem, bez paniky a hysterie, která zachvátila mnoho lidí u nás a političtí darebáci to rozdmychávají. Ano, mladé a zdravé by bylo dobré vycvičit i vyzbrojit k zápasu za svobodu jejich zemí a poslat zpět a čistě ekonomickou imigraci maximálně zastavit či vrátit, jakmile to půjde – ale to se lépe řekne, než udělá. Mnozí uprchlíci ze Sýrie se touží vrátit, jakmile padne režim diktátora Asada, od něhož vytrpěli víc, než od „Islámského státu“, avšak tento nemravný režim se za každou cenu snaží udržet Rusko jako nástroj svých nezkrotných mocenských zájmů na Středním Východě.
To podstatné, co však stále opakuji, je: hlavním cílem sekty, která si říká Islámský stát, je něco ještě daleko nebezpečnějšího než jejich vražedné útoky a zabíjení nevinných, to jsou jen prostředky – jde jim o to vyvolat válku mezi islámem a Západem. Chtějí na svou stranu získat 1,6 miliardy obyvatel islámského světa, tím, že jim namluví, že Západ nenávidí islám, že nebojuje proti extrémistům, nýbrž proti islámu jako takovému a proti všem muslimům.
Všichni ti na Západě, kdo nevidí zásadní rozdíl mezi extrémisty a islámem, jsou vítanými spojenci islamistických extrémistů a ti se z nich radují ještě více než z evropských pomatenců, kteří vstupují do jejich řad. Válku s islamistickými extrémisty nemůžeme vést jen zbraněmi, je to také a především válka idejí, psychologická válka a zde je třeba zásadně odporovat „islamobijcům“, kteří z hlouposti významně nahrávají islamistické propagandě.
Válka proti extrémistům by byla beznadějná, kdyby se arabským extrémistům – a jejich ideovým dvojčatům typu pana Konvičky či Kurase, kteří podobně černobíle vnímají svět – podařilo skutečně vehnat islámský svět (a zároveň muslimské uprchlíky v Evropě) do náručí extrémismu, totiž přesvědčit je, že Západ muslimy a islámskou kulturu jako celek nenávidí. Pak by nás čekala válka nikoliv mezi extrémistickou sektou a civilizovaným světem, nýbrž mezi dvěma mocnými civilizacemi, světová válka, jakou dějiny ještě nepoznaly. Nejdůležitějším zdrojem naděje je fakt, že zatím většina muslimů a všechny významné náboženské autority islámu tzv. Islámský stát a jeho řádění odsuzují - ale to se může změnit. Na kolenou prosím: Odmítejte hloupé a nebezpečné výroky o islámu, jaké pronášejí nejen nahnědlí „konvičkovci“, ale i Miloš Zeman, nechcete-li nahrávat ďábelskému plánu islamistů.
A pak je strašně nebezpečné – a to naštěstí prezident Zeman nedělá, abych o něm řekl také něco pozitivního – zahrávat si s myšlenkou rozbití EU. To by velmi vyhovovalo i u nás na internetových sítích už skoro všudypřítomné propagandě Putinova Ruska, jehož pravoslavný fundamentalistický mesianismus není o nic lepší a o nic méně nebezpečný, než ten islamistický. Dokonce pro nás v Čechách je nebezpečí ze strany Ruska, pošilhávajícího po dominantním politicko-ekonomickém vlivu v oblasti bývalého sovětského impéria, aktuálně nebezpečnější než dění na Středním Východě. Na to bychom neměli zapomínat, nechceme-li – jak se říkalo ve staré anekdotě o Brežněvovi – transplantovat zpět srdce Evropy do zažívacího traktu ruského impéria. Dařilo se nám po čtvrtstoletí dobře především proto, že jsme byli pevně napojeni na prosperující německou ekonomiku. Ta projde velkou zkouškou, avšak ekonomický dopad Putinovy megalomanie na hospodářství Ruska samého a „přátel Ruska“ bude daleko tvrdší. Svět čekají tvrdé doby a my se nesmíme od Evropy a Západu vzdalovat a izolovat.
Vaše jméno je už delší dobu zmiňováno s příštími prezidentskými volbami. Právem?
Moje jméno je v této souvislosti zmiňováno už 17 let od jednoho vyjádření Václava Havla, ale já jsem vždy tyto nabídky odmítl a nevidím mnoho důvodů, proč bych měl měnit své přesvědčení, že mohu být své zemi prospěšnější v tom, co nyní dělám, zvláště když se mi po získání Templetonovy ceny nyní zeširoka otevřela mezinárodní akademická scéna, kde se snažím naši zem opravdu dobře reprezentovat. Ano, vím, že bych měl v prezidentské službě co nabídnout, znovu jsem se i teď v USA přesvědčil, že bych uměl naši vlast dobře reprezentovat ve světě a myslím, že bych dokázal odpovědět na touhu mnoha lidí, aby se na Hrad vrátila kultura a noblesa po nynějších letech hulvátství. Zarazilo mne, že v anketě Mladé fronty Dnes, v níž tisíce lidí „nanečisto“ volilo prezidenta, jsem se z mnoha kandidátů umístil hned na třetím místě za Zemanem a generálem Pavlem. Spíše jsem předpokládal, že si znepřátelím mnoho lidí tím, že jdu proti populismu, proti proudu, že neříkám, co většina chce slyšet, protože to by odporovalo mému rozumu a svědomí – a těm se nezpronevěřím za nic, ani za vidinu prezidentského stolce. Věděl jsem, že mohu na svou stranu získat vzdělané a přemýšlivé lidi, ale těch v žádné společnosti není početní většina. Bohužel, většina se většinou spokojuje s hesly místo zodpovědného myšlení a to i v tak kulturní zemi, kterou stále ještě jsme. Proto opravdu nemám chuť vyměnit vše, co miluji, za dnešní rybník české politiky. Toužebně vyhlížím někoho, kdo by mohl být úspěšným a pro většinu přijatelným vyzyvatelem dnešní hradní osádky, abych ho podpořil, a bude-li chtít, s ním pak spolupracovat, jako jsem to činil v kruhu Havlových starých přátel. Představa, že by se nikdo takový nenašel a musel bych nakonec jít do boje sám, mne opravdu v této chvíli ani trochu neláká. Ale kdo ví, co v tak rychle se měnícím světě přinesou další roky?
(Zkrácená verze publikována v Magazínu Právo, 23.12.2015, str.18-22)
