1) Před nedávnem jste se vrátil ze svého tradičního pobytu v německé poustevně. Co vám tentokrát tento tichý čas dal, co jste si z něho přivezl do rušné Prahy?
Je to každoročně čas modlitby, přemýšlení, studia, psaní, dlouhých procházek lesem – doba, bez níž bych během hektických měsíců akademického roku prostě fyzicky, psychicky ani duchovně ve zdraví nepřežil.
2) Z vašeho letního rozjímání v posledních letech vznikla vždy nějaká nová kniha. Jak tomu bylo letos, pracoval jste na nějakém tématu?
Ano, velmi intenzivně jsem pracova na tématu, o němž mi moji čtenáři právem říkali, že vedle témat víry a naděje přicházelo v mých knihách trochu zkrátka: o lásce. Sekulární literatura je tohoto tématu plná od erotické poezie po psychologické rady pro partnerské soužití, náboženská literatura zas často mluví o lásce slaďoučkým jazykem kýče. Co může přinést filozofická teologie? Může se zamyslet nad specifikem křesťanského pojetí lásky: spojení lásky k Bohu, bližnímu ak sobě samému, nad náročným příkazem „milovat nepřátele“ a nad augustinovským pojetím lásky k Bohu jako protikladu k narcismu, k „amor sui usque ad contemptum Dei“ (lásky k sobě až k zavržení Boha). Mám dopsáno 13 kapitol, ale rozhodl jsem se, že toto téma je tak náročné, že knihu dokončím snad až příští léto: také se mi v jedné hluboké meditaci na samém konci pobytu ukázalo něco, co mne nutí část již napsaného ještě podstatně revidovat a prohloubit. Mé čtenáře, očekávající dárek pod vánoční stromek, však úplně nezklamu: před Vánoci v nakladatelství Lidové noviny vyjde pod návem „Úvahy na prahu tisíciletí“ soubor mých fejetonů k různým významným dnům církevního a občanského roku, které před několika lety zaznívaly v ranních pořadech BBC. A také nedávno vyšla kniha rozhovorů Smířená různost; nechci čtenáře zahlcovat.
3) Ve čtvrtek 25. srpna jste obdržel (obdržíte) ve Vídni ocenění za nejlepší teologickou knihu za léta 2009 a 2010. Jaký význam pro vás má tato cena?
Samozřejmě je to velké povzbuzení a závazek. Bylo to překvapení: upřímně řečeno, věděl jsem, že nepíšu špatné knihy a že si pravděpodobně najdou hodně inteligentních čtenářů doma i v zahraničí; ale to, že budou sbírat taková ocenění jak v Evropě jako celku, tak i v Americe a že si najdou spoustu čtenářů i na dalších kontinentech od Austrálie po Činu, to se mi opravdu nezdálo ani v nejbujnějších snech. Nevede mne to k pýše: umění psát a přemýšlet je charisma, které je člověku dáno k službě druhým; darem se člověk nemůže pyšnit, to je spíš závazek nenechat ho ležet ladem, stále ho rozvíjet. A protože to rozvíjení a uplatňování svěřené hřivny je docela fuška, ta cena je něco jako Veroničina rouška, která člověku konejšivě stírá pot z čela. Navíc pýchou člověk hloupne a já si ve svém povolání nemohu dovolit luxus sebespokojené hlouposti.
4) Zmíněné ocenění se týká vaší knihy Vzdáleným nablízku. Proč právě tato kniha – z celé řady dalších – opakovaně zaujala zahraniční čtenářské publikum, jak v USA, tak v Evropě?
Je to jistě dáno hlavně tím, že právě tuto knihu jako první a zatím jedinou vydala dvě významná nakladatelství pro dvě velké jazykové oblasti, anglickou (nakladatelství Doubleday ji publikovalo v USA, Británii, Kanadě, Austrálii a Novém Zélandě) a německou (nakladatelství Herder je předním vydavatelem na německém, rakouském a švýcarském knižním trhu). Herder i Doubleday mají nyní v plánu vydávat mé další knihy a zdá se, že se moje knížky snad objeví v dohledné době i na čínském, francouzském, italském a španělském knižním trhu. Knížka Vzdáleným nablízku (v zahraničí pod titulem Trpělivost s Bohem) také vznikla na přímou objednávku amerického nakladatele a tedy jsem se snažil, abych v ní shrnul to nejdůležitější, k čemu jsem dospěl v předchozích knihách a rozvedl to dál s vědomím, že píšu pro velmi širokou obec čtenářů v různých kulturách.
5) Jste člověkem mnoha profesí, filosof, sociolog a psycholog, ale také religionista, teolog a kněz, a v neposlední řadě i knižní autor. Jaká vaše profese je vám nejbližší a nejmilejší?
Být knězem pro mne není „profese“ (zaměstnání), nýbrž osobní poslání, zasvěcení a určení, které prostupuje vše, co dělám – tomu jsem se naučil v době, kdy jsem působil jako kněz „v ilegalitě“ (a spojení kněžství s civilním zaměstnáním považuji za osobní povolání, kterému jsem dodnes zůstal věrný). Všechno co dělám, dělám skutečně rád – ať je to liturgie a služba kazatele a zpovědníka či pedagogicko-vědecká práce na univerzitě; ale literární tvorba je mi skutečnou vášní – možná také proto, že je spojena s blaženým časem prázdnin a prostředím meditace v tichu lesní poustevny, kam se celý rok nesmírně těším. Jednu dobu jsem se obával, že tyto skutečné radosti budu muset obětovat, kdybych byl povolán do služby občanskému společenství v politické oblasti – a každodenně děkuji Bohu, že po mně tuto oběť nakonec nechtěl.
6) V souvislosti s vydáváním vašich knih ve světě v poslední době hodně cestujete. Neohrozí tyto časté cesty vaši pedagogickou činnost na FF UK a pastorační práci se studenty u Nejsvětějšího Salvátora?
Zatím se mně vždy podařilo vtěsnat cesty do období prázdnin nebo omezit je na tak krátkou dobu, že to nevyžadovalo delší absence ani v kostele, ani na fakultě. Ale nic naplat, s rostoucí mezinárodní známostí – to je daň za Cenu Romano Guardiniho a nyní za tuto Cenu – narůstají mezinárodní závazky a povinnosti; některá pozvání, jakokoliv vyžadují namáhavé cesty a obtížnou přípravu, prostě odmítnout nelze, pokud ještě mne věk neoslabí natolik, abych měl „alibi“. Tak jak mi letos připadla úloha reprezentovat současné evropské křesťanské myšlení na univerzitách v Austrálii a Africe, tak to patrně příští rok bude znovu na univerzitách amerických a možná i čínských při příležitosti vydání mých knih. Čekají mne přednášky pro německou biskupskou konferenci, pro shromáždění všech seminaristů celého Německa, pro představené mužských řeholí v Rakousku a ženských řeholí v Římě, na obzoru je i určitá možná spolupráce s dikastérii Svatého Stolce i orgány Evropské unie v Bruselu. Nu, u Salvátora mám mladé kaplany a také na fakultě budu muset víc využívat své asistenty. Ty ceny mi opravdu nikdo nemá co závidět – nesou s sebou vždy nová břímě, i o těchto oceněních platí: Komu bylo více dáno, od toho bude víc požadováno.
7) V Madridu v neděli skončilo Světové setkání mládeže s papežem. Které momenty vás jako studentského kněze na této akci zaujaly?
Přiznám se, že masové náboženské akce typu Světových dní mládeže nejsou právě „šálkem mého čaje“, i když si uvědomuji jejich důležitost pro spoustu mladých lidí. Jsem ovšem rád, že introvertní „profesorský papež“ Benedikt, kterého stále více upřímně obdivuji, nachází u mladých neméně popularity a pozitivního ohlasu, než jeho daleko extravertnější předchůdce, který byl rozenou „superstar“ masových akcí (v nejlepším smyslu toho slova). Nejsem si však jist, nakolik jeho myšlenky zasáhnou ty, kteří asi hlavně dají na emocionální zážitky z takových setkání.
8) Nepříjemnou novinkou madridského setkání byla policejní ochrana mladých katolíků před radikálními levicovými demonstranty. Z čeho podle vás tato agresivita pramení, co signalizuje?
Myslím, že nešlo primárně o protesty proti papeži a že slogan o nákladnosti jeho návštěvy byl také jen zakrývajícím klišé; obávám se, že ty demonstrace byly jen jinou variantou toho, co jsme zažívali nedávno v Británii a co se dá čekat v dalších zemích: úzkost ze sociální nestabilty a barbarizace části mladé generace v důsledku chybění pozitivních vzorů, nedostatků výchovy v rodinách i školách a brainwashingu násilí v médiích a počítačových hrách se vybíjí agresivitou, vandalstvím a nenávistí vůči jakékoliv autoritě.
9) Někteří lidé v souvislosti se světovými setkáními mládeže nostalgicky vzpomínají na charismatického Jana Pavla II. Jak se vy díváte na komunikaci současného papeže s mládeží ?
Vzpomínám na okamžik, kdy papež Benedikt k přeplněnému sálu rozjuchaných nadšenců pro novou evangelizaci z různých „nových hnutí“ tichým a střízlivým hlasem řekl, že evangelizace je především tiché zasívání semene, které musí nejprve zemřít a pak, za dlouhou dobu, něco možná vzejde z půdy. To se mi opravdu moc líbilo.
10) Asi polovinu našich mladých poutníků v Madridu tvořili vysokoškoláci. Je to dobře? Co s dělnickou či učňovskou mládeží, neztrácí ji církev?
Ano, ztrácí, dělnické vrstvy ztratila už v devatenáctém století a stále víc ztrácí lidi bez vzdělání či přesněji bez schopnosti uvažovat v hlubších souvislostech - a já nevidím cestu, jak to změnit. „Lidová církev“ ztratila svou „biosféru“ (tradiční venkov) a zvykovou religiozitu nahradila komerční zábava a ezoterika. U nemyslících lidí vyhrávají slogany ateismu, paušálního odsuzování církve a vulgárního materialismu. Obávám se, že máme šanci oslovit lidi jen prostřednictvím kultury, vzdělání, myšlení; proto budoucnost církve vidím tam, kde se bude zvyšovat všeobecná kultura a vzdělanost, ovšem za předpokladu, že teologie bude tvořit most mezi vírou a soudobou kulturou.
11) Vraťme se ještě na naši domácí půdu. Před časem jste se v médiích ostře vyjádřil k Ladislavu Bátorovi, mluvil jste v této souvislosti o tom, že jeho výroky připomínají atmosféru druhé republiky. Jak se díváte na současnou diskusi kolem této osoby, která se dostala až do nejvyšších pater politiky a mediálních titulků?
Strašně mi vadí, že lidé kolem D.O.S.T. diskreditují katolický konzervatismus a opakují chyby těch militantních katolíků druhé republiky, kteří se skutečně sblížili s českým fašismem, podobně jako se slovenští luďáci, francouzská antisemitská Action France či španělská falanga zapletli s autoritativními protidemokratickými režimy; když čtete populistické slogany D.O.S.T. nebo útoky jim blízkých lefebristických sektářů na současnou církev a společnost, vidíte, že je to odvar téhož, vůbec se nepoučili z dějin. Přitom inteligentní křesťanský konzervatismus (jaký představuje např. papež Benedikt) je jako korigující diskusní partner současného levicového sekulárního liberalismu nesmírně potřebný! Ale křiklouni z D.O:S.T. se svými hesly „Intelektuálové, jděte do hajzlu“ (které přesně vyjadřují úroveň lidí, kterým Masaryk výstižně říkal „patologická sedlina“) opravdu kulturními lidmi nemohou být bráni vážně – a de facto žijí jen ze zájmu liberálních médií, která je vděčně předvádějí jako laciný způsob zesměšnění katolíků. Ne že by na hodnotově rozpadlé liberální civilizaci nebylo co kritizovat – ale stále je ještě lepší variantou společenského uspořádání než to, co by snad mohli zavést tito blouznivci o staré dobré premoderní civilizaci (takové, jaká byla jen v představách romantiků a jaká naštěstí nemá žádnou šanci na realizaci). Je to jako u kritiků Evropské unie – je tu samozřejmě co kritizovat, ale jste opravdu schopni nabídnout něco lepšího?
12) Ministr Dobeš o Bátorovi mluví jako o katolíkovi a národovci. Souhlasíte s tímto označením, případně jaké hodnocení byste použil vy?
Nevím, jestli Bátora je vůbec věřící člověk, či zda je to jen buranský populista, který se chce – podobně jako třeba vysloužilá svazácká funcionářka Bobošíková – šovinistickými hesly a provokativními vulgaritami, zabírajícími na určité vrstvy nemyslících hospodských křiklounů, pomocí tu jedné, tu jiné extrémní skupinky na okraji politického spektra za každou cenu vyšplhat k politickým funkcím. Takové zjevy skutečně nemají ve vysokých státních funcích co dělat, stejně jako pan Dobeš nemá co dělat v křesle důležitého ministerstva školství a zdiskreditovaná VV ve vládě; ale hradní protekce to dokázala. Pokud Klaus hodlá trávit politickou penzi spřádáním velké koalice s Bátorou a Bobošíkovou, pak přece jen doufám v zdravý rozum a elementátní politickou kulturu našeho národa, že jim nenaletí - a že se tito lidé nakonec vzájemně stáhnou tam, kde skončil Miroslav Sládek se svými republikány či duo Zeman-Šlouf se svými „zemanovci“.
13) Svého času jste netajil svoje určité zklamání z naší katolické církve, zejména po vašem vyhazovu z teologické fakulty a různých útocích církevních představitelů, kteří se tak velmi lišili od Josefa Zvěřiny a Otto Mádra. Jak se na tyto zkušenosti díváte dnes z odstupem, co vám daly a co vám vzaly?
Za děkana Volfa se pravidelně vděčně modlím, protože jím zosnovaný můj nucený odchod z teologické fakulty mi otevřel dveře k báječnému prostředí mé „rodné“ filozofické fakulty, k habilitaci, profesuře a možnostem cestovat a přednášet na univerzitách několika kontinentů, publikovat a dnes sklízet plody této práce – nic z toho by mi nemocné prostředí tehdejší teologické fakulty nikdy neumožnilo. Jsem rád, že se pražská teologická fakulta pomalu uzdravuje z následků působení tehdejšího „dejvického Talibanu“ – dnes jsem tam členem Vědecké rady a v příštím akademickém roce jsem slíbil, že se alespoň troškou budu podílet i na výuce. Někdejší nedůvěru některých církevních představitelů vůči mně většinou odvál čas; s arcibiskupem Dukou si rozumíme a spolupracujeme stejně dobře jako s oběma jeho předchůdci ( i když třeba na některé konkrétní politiky máme jiný názor) a podobně vždy se všemi pražskými biskupy; většina kněží si na mně prostě zvykla. Vědí, že po více než dvaceti letech veřejného působení mohu ukázat jisté plody, včetně řady mých žáků a žaček, kteří zakotvili v kněžském a řeholním povolání. Jistě mi hodně pomohla osobní důvěra, kterou ke mně choval blahoslavený papež Jan Pavel II., který mne jmenoval poradcem jedné z papežských rad i důvěra současného papeže, který mne jmenoval svým čestným prelátem; to přece jenom těm, kteří by z vás chtěli za každou cenu doma udělat kacíře, trochu přivírá ústa. Čili: tenkrát mi to všechno vzalo jisté iluze, ale nevzalo mi to lásku k církvi a ochotu ji nadále sloužit podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Dalo mi to báječný prostor svobody, o němž doufám, že jsem ho dobře využil.
14) Předpokládám, že pro naši katolickou církev máte přece jen ještě naději. Kde ji vidíte, v čem spočívá?
Ve velikonočním příběhu, který je základním paradigmatem naší víry i lidského života: v důvěře, že po každém ztroskotání Velkého pátku a mlčení Bílé soboty přijde velikonoční ráno a bouře Letnic. Ve víře, že milujícím Boha všechny věci nakonec pomáhají k dobrému.
