Velikonoční promluva na radiu Vltava - Boží hod velikonoční 12. 4. 2020
Dnes slavíme nejdůležitější den celého církevního roku: slavnost Vzkříšení. Naše kostely, sbory, modlitebny jsou dnes prázdné a většinou zavřené.
Byli jsme vyvedeni z prostoru zbožnosti, který je nám křesťanům důvěrně znám. Tím nám byl dán úkol vnést poselství evangelia tvořivě za zdi naší nedělní zbožnosti, našich zaběhaných tradic a zvyků. Je to výzva číst evangelium také doma, hovořit o víře se svými blízkými, modlit se společně s nimi nejen v kostele.
V dvoutisíciletých dějinách křesťanství už byly takové chvíle, kdy křesťané nemohli nebo nesměli slavit společně a veřejně bohoslužby, a to v podmínkách nekonečně tvrdších, než jsou naše dnes. Myslím například na kněze, kteří mě vychovali ve víře a připravili ke kněžství – většina z nich strávila léta v nejtvrdších komunistických žalářích, kdy jen zcela výjimečně a zcela potajmu mohli sloužit mše s kouskem rohlíku místo hostie a propašovanou hrozinkou místo vína.
I já jsem mnoho let – jistě za okolností méně drastických – jako kněz podzemní církve slavil bohoslužby „bez státního souhlasu“ sám nebo po domech s nejbližšími. A kolik křesťanů dnes slaví bohoslužby potajmu např. v komunistické Číně!
My se dnes můžeme setkat, naslouchat Písmu a společně se modlit prostřednictvím svobodného rozhlasového vysílání, což je něco, o čem se mé generaci po desítiletí ani nesnilo. Věřím, že v tomto společenství jsou s námi dnes i mnozí z těch, kteří by se v jiných letech do kostela nevydali; možná by z Velikonoc měli jen pomlázku a kraslice – a minuli by se s oním svatým časem, v němž vstupujeme do velkého dramatu velikonočního Třídení.
Letos však tento těžký otřes našeho světa zbořil mnohé hradby mezi lidmi a také, jak jsem hluboce přesvědčen, zeď mezi věřícími a tzv. „nevěřícími“. Myslím, že každý, kdo má srdce, dokáže letos rozumět velikonočnímu příběhu, který obsahuje mnohé, co právě prožíváme: bolest i lásku, strach i naději.
Z pokladů biblických čtení připadajících na tento den jsem vybral dvě: Apoštol Pavel píše svým věrným Kolosanům [Kol 3,1], že vzkříšení a věčný život nejsou něčím, co se týká jen posmrtného života. Oběma těmito slovy Pavel popisuje život věřících už tady na zemi. Když nechali vírou vstoupit Krista do svého života a nechali v sobě umřít starého člověka, svou dřívější orientaci pouze na pozemské materiální a sobecké zájmy, už jsou vzkříšeni, už žijí novým životem. A Pavlův učedník Lukáš popisuje ve svém evangeliu [Lk 24,13], jak dva učedníci na cestě do Emauz se setkávají s Kristem jakožto s neznámým poutníkem, s Kristem radikálně změněným zkušeností smrti.
Na Velký pátek jsme četli o tom, jak Ježíš i z pekla utrpení a opuštěnosti volá k Bohu: Bože můj, proč jsi mne opustil?
Nedávno zemřelý velký teolog J.-B. Metz správně připomínal kazatelům: Pokud z vašich velikonočních kázání už nebude slyšet křik Ukřižovaného, bude to mytologie o vítězi, nikoliv křesťanská teologie.
Ježíšův výkřik – který měli odvahu zaznamenat jen dva ze čtyř evangelistů – onen citát počátečního verše 22. žalmu, není projevem zoufalství. Ježíš v něm nechává přicházet ke slovu všechno bezeslovné utrpení světa. Bere ho na sebe a přináší ho před Boha. Přednáší ho ve formě otázky a ve formě modlitby.
Ani ve chvíli nejvyšší bolesti, opuštěnosti a smrti se nepřestává ptát a nepřestává oslovovat Boha. I naše otázky, i ty nejbolestnější, se mohou stát modlitbami, když se nespokojíme s jednoduchými (byť třeba zbožnými) odpověďmi a nepřestaneme se Boha ptát.
Ježíš nedostává hned odpověď. My z té odpovědi zaznamenáváme jen jakoby její negativ: prázdný hrob. Prázdný hrob je vydaný všem možným výkladům. Evangelia zaznamenávají také výklad Ježíšových nepřátel: učedníci přišli a ukradli jeho tělo.
Víra nám dává jinou odpověď, dává ji nejprve ve formě otázky: Proč hledáte živého mezi mrtvými? Tam není. Nemáme hledat Ježíše tam, kam ho zařazuje světská historie: v galerii velkých zemřelých, zakladatelů náboženství či morálních učitelů dávných věků. Nenajdeme ho v mramorových mauzoleích falešných proroků.
Není tu, vstal. Události velikonočního rána chápe křesťanská víra jako Otcovu odpověď na onu otázku na kříži. Kámen je odvalen. Vstal, žije.
Snažme se přijmout toto centrální tajemství křesťanské víry v celé jeho hloubce. My nevíme, co znamená vzkříšení. Ostatně to slovo samo je nedostačující: známe vzkříšení člověka z mdloby, známe probuzení ze spánku, známe případy resuscitace, známe případy návratu z tzv. klinické smrti, která však není opravdovou smrtí.
Nevíme, co znamená vítězství nad smrtí, o jakém mluví evangelia.
Víme, co Ježíšovo vzkříšení není. Není to resuscitace a reanimace, není to oživení mrtvoly a návrat mrtvého do tohoto světa a tohoto života, končícího zas smrtí. Svatý Pavel to říká jasně: Vzkříšený Kristus už neumírá, smrt nad ním vládu nemá. Ježíš se nevrací zpátky, nýbrž ukazuje dopředu.
I hlas, který odvrací pozornost učedníků od prázdného hrobu, zve na cestu. Jděte do Galileje, tam ho uvidíte!
Položili jsme si otázku, kde je ta Galilea dneška, kde se můžeme setkat s živým Kristem.
Vzkříšení také není jen obrazné vyjádření toho, že jsou živé (tj. věčně aktuální) Ježíšovy myšlenky, že – jak to kdysi vyjádřil jeden teolog – znamená, že „Ježíšova věc jde dál“. To by bylo opravdu málo.
Věříme a vyznáváme, že On je živý, skutečně vstal. Kde tedy je, do jakého prostoru vstal, když – jak učí apoštol Pavel – se nevrátil do běžného života v tomto světě?
Podle Písma zní nad prázdným hrobem hlas shůry: Předešel Vás do Galileje, tam ho uvidíte!
Tyto Velikonoce – Velikonoce zavřených kostelů – jsem si usilovně kladl otázku, kde je ona Galilea dneška, kde se můžeme setkat s živým Kristem? Jednu odpověď nalezneme při rozjímání nad texty Písma a nad dějinami křesťanství: Vstal do prostoru víry své církve.
Nikoliv naše víra vzbudila Ježíše k životu. Naopak: on svým vítězstvím nad smrtí vzkřísil ukřižovanou víru svých učedníků. A znovu a znovu ji oživuje svou skutečnou přítomností, svým Duchem – jak to slíbil učedníkům při Poslední večeři. Jeho Duch nás stále uvádí do plnosti pravdy, i pravdy o vzkříšení.
O jeho přítomnosti ve vzkříšené víře učedníků a v jejich svědectví mluví už dnešní evangelium: Kde jsou dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.
Bude v církvi, rozumějme ve společenství sdílené víry. Bude i v tom nejmenším věřícím společenství – tak, jak to ukázal učedníkům na cestě do Emauz a u stolu večeře v Emauzích.
Bude s těmi, kdo jsou na cestě. Bude s nimi jako ten, který je doprovází – dokonce někdy v anonymitě, jako neznámý cizinec, poutník s poutníky.
Bude s těmi, kteří jsou zarmouceni, jako byli učedníci jdoucí do Emauz. Bude s nimi jako ten, kdo jim otvírá hlubší význam Písma – a oni teprve dodatečně si uvědomí, že jim při tom hořelo srdce.
Bude tam, kde budou lámat chléb na jeho památku – tam, kde se bude slavit eucharistie. Bude v liturgii a svátostech své církve.
Bude však také ve svědectví křesťanů, kteří budou svým životem svědčit, že Ježíš je živý v nich a skrze ně.
Bude ve svědectví svatých – a v prvé řadě mučedníků, kterým dal zvítězit nad strachem ze smrti, kterým dal milost ukázat světu lásku, která je silnější než smrt.
Je tu však také odpověď mystiků – ta Galilea, kde potkáš živého Krista, není někde venku a daleko: je v tvém srdci, v tvém nitru.
Od apoštola Pavla přes svatého Augustina, přes středověké i barokní mystiky po Komenského a pietisty, po mystiky dnešní doby uslyšíme: chceš-li najít Boha, vstup do skrytého, mnohdy ztraceného a zapomenutého ráje srdce, do své hlubiny.
Učiň obrat od povrchnosti a vnějškovosti – od rozptýlenosti a starosti o „věci mnohé“, od „neautentického“, konformního života, utopeného v nabídkách na tržištích tohoto světa – ztiš se a nalezni jako Maria to „jediné potřebné“, unum necessarium. Pak budeš moci říci se svatým Pavlem: Nežiju už já sám, nýbrž Kristus žije ve mně.
Ovšem hledání Boha, hledání živého Krista, není jen privátní záležitostí, neděje jen v jakési soukromé zbožné zahrádce, oplocené vůči vnějšímu světu.
Bůh sám – jak učí nauka o Boží Trojici – je vztahem, společenstvím a Bůh se ukazuje v lásce, děje se ve vztazích. Vzpomeňme na velikonoční antifonu: kde je dobrota a láska, tam je Bůh. Tam se děje Bůh.
Děje se ve druhých a skrze druhé. „Peklo – to jsou ti druzí,“ říká jedna postava ve známé hře J. P. Sartra. Evangelium nám říká: Nebe – to jsou ti druzí.
Filozof Emmanuel Lévinas napsal: s Bohem se setkáme ve tváři druhého. Tvář, ta nahá, zranitelná tvář našich bližních nese v sobě přikázání: Nezabiješ.
A jiný velký židovský myslitel tvrdí: Kde je kdokoliv pro tebe skutečným Ty (není jen nějaký anonymní on nebo neosobní ono), tam skrze jeho Ty můžeš zahlédnout horizont „absolutního Ty“ – Boha.
Kde se setkáme s živým Kristem? Ježíš v Matoušově evangeliu, v líčení Posledního soudu, to říká jasně: v jeho nejmenších bratřích a sestrách – v hladových, žíznivých, nahých, vězněných, pronásledovaných.
V těch, kdo potřebovali naši pomoc, blízkost, porozumění. Když jsme je ignorovali, tragicky jsme se minuli s Kristem samotným. Když jsme pomohli ubohému, aniž jsme v něm rozpoznali Krista, Kristu jsme posloužili – a on se při Posledním soudu ujme nás.
Na Velký pátek jsme uvažovali o tom, že rány našeho světa jsou rány Kristovy a jako takové jsou privilegovaným místem Boží přítomnosti v našem světě. Kdo tyto bolesti a rány ignoruje, nemá právo zvolat jako apoštol Tomáš: Můj Pán a můj Bůh!
Živý, vzkříšený Kristus je a bude nejen ve věřících. Je a bude také v oněch „anonymních křesťanech“ daleko za viditelnými hranicemi církve, ve všech, kteří hledají pravdu, krásu, lásku a dobro – a nespokojují se s jejich lacinými náhražkami na tržištích tohoto světa.
Ano, onen stále se rozšiřující svět hledajících – to je především ona Galilea dneška, kam se musíme vydat – jednak tam přinést Krista, ale také tam hledat Krista.
My věřící nemáme na Krista monopol. Svět lidí duchovně hledajících nečeká na naši klasickou tradiční misii, na to, že všechny okolo poučíme a budeme se je snažit co nejdříve „obrátit“ a vtlačit do institucionálních a mentálních hranic dnešního církevního křesťanství.
Právě ty naše mentální hranice musíme radikálně rozšířit čestným a pozorným dialogem s druhými. Svět, který nás čeká, až opadne prach, zvířený současnou dramatickou situací během pandemie, si žádá daleko širší a hlubší ekumenismus, než jakého jsme byli schopni v posledních desetiletích.
Ano, jsme povinni „těm druhým“ srozumitelně a věrohodně nabízet to nejcennější z pokladu víry, za nějž máme odpovědnost. Ale i my potřebujeme obrácení. Obrácení od statického „být křesťany“ k dynamickému „stávat se křesťany“. Ano, i pomocí těch druhých a v nich můžeme objevit živého Krista.
Možná tyto Velikonoce, kdy jsme nuceni vyjít ze zdí kostelů a našich zvyků a tradic, jsou jakýmsi prvním nácvikem onoho potřebného obratu od zvykového pohodlného křesťanství, plného snad nostalgie po minulosti, k živému křesťanství, odvážně odpovídajícímu na Boží hlas v dnešních „znameních doby“.
Událost, kterou nám každoročně připomíná Velká noc a celá velikonoční doba, není jen izolovanou jednou událostí dávné minulosti. Věřím, že Ježíšovo vítězství nad smrtí pokračuje v dějinách církve a dějinách lidstva, protéká jako ponorná řeka v hlubinách života a vytryskne na povrch vždy znovu v událostech oživujících reforem církve i v příbězích obrácení jednotlivých lidí.
V liturgii Velké noci se při zapalování velikonoční svíce modlíme: Ať slavné Kristovo Vzkříšení naše tmy ve světlo promění!
Prosme, aby Kristus, vítěz nad strachem a smutkem, hříchem a smrtí, přemohl i všechny temnoty a boleti této doby a dal zazářit světlu života.
vysíláno živě na Boží hod velikonoční, ČRo - Vltava; k poslechu též v archivu AFP
