V době svého prvního zamilování do filozofie jsem dal Hospodinu pubertálně patetický slib, že budu celý život hledat pravdu nestranně a říkat a psát jen to, co si opravdu myslím, padni komu padni. A protože i mladistvé sliby se musí plnit, je můj respekt k pravdě dokonce silnější než má nechuť k Václavu Klausovi: pokorně tedy připouštím, že některé věci jsou správné, přestože je dělá Václav Klaus.
Mluvil-li Klaus v posledních šestnácti letech o čemkoli, od Evropské unie a úspěšnosti privatizace po vztah ke komunistické minulosti či tábor v Letech, většinou jsem se přistihl, že si myslím pravý opak. Podpořil jsem ho, pamatuji-li si dobře, jen dvakrát: v prosinci 1997, kdy se od něj odvrátili jeho nejvěrnější a média na něj téměř jednohlasně plivala, jsem považoval za rytířské se ho veřejně zastat a později jsem souhlasil s jeho výhradami k americkému zásahu v Iráku. Dnes, marná věc, mu musím dát zapravdu potřetí: je dobře, že vrací zákon o registrovaném partnerství, jeho argumentace je naprosto správná a věcná a navíc je třeba ocenit, že měl odvahu se postavit proti většinovému mínění.
Nezapomínejme, že většina se většinou mýlí: všechny velké pravdy - ve vědě, umění i náboženství - vždycky nejprve narážely na většinové mínění. Umět někdy plavat proti proudu momentálních nálad veřejnosti, to je u politiků - pletoucích si demokratické vládnutí s populismem - dnes vzácné.
Připomínám, že jsem po léta polemizoval s křesťanskými fundamentalisty, odsuzujícími homosexualitu bez potřebného rozlišování a hájím i v církevní praxi tolerantní a chápavý postoj; nesouhlasím ani s leckterými z argumentů, které proti zákonu o registrovaném partnerství obvykle zaznívají z našich křesťanských kruhů. I když považuji za logické a oprávněné, že katolická církev nebude udělovat homosexuálním párům svátost manželství (a čekání na nějakého "pokrokového papeže" , který by něco takového zavedl, je bohudík iluze), patřím ke křesťanům, kteří jasně rozlišují sféry církevního a světského práva a jsou zastánci toho, aby ve státě existovala taková právní úprava, která by byla vstřícná i k našim spoluobčanům, kteří - ať se to komu líbí či nikoliv - mají odlišnou sexuální orientaci a chtějí žít v páru.
Vadí mi však, že argumenty, kterými si hlasitá lobby pro zákon o registrovaném partnerství chce zjednat sympatie ve veřejnosti (a naklonit politiky, nadbíhající většinovému mínění), jsou ponejvíce nepravdivé a pokrytecké. Veškeré legitimní požadavky, které zákon slibuje, mohou být uspokojeny buď v rámci existujících zákonů, nebo je může vyřešit jedna návštěva u notáře. Další možné požadavky, které tato lobby patrně perspektivně sleduje (novomanželské půjčky a adopci dětí) považuji za krajně problematické. Zákon v podobě, předložené prezidentovi, je především zbytečný a agitace v jeho prospěch opravdu často pokrytecká: to, co jeho navrhovatelé skutečně sledují, totiž nejsou ani tak záležitosti, které zákon fakticky umožňuje, nýbrž jeho symbolický smysl a psychologický dopad: má ukázat, že homosexuální svazek má stejnou hodnotu jako heterosexuální manželství a tradiční rodina. To však právě není pravda. Neměly by se zaměňovat dvě věci: všichni lidé jsou si jistě rovní svou hodnotou coby lidské osoby bez ohledu na sexuální orientaci, avšak manželství a rodina má hodnoty, které homosexuální svazek postrádá - a tuto nerovnost stejně žádný zákon neodstraní a neměl by ji ani zakrývat. Přijetí tohoto zákona by jistě nezničilo normální rodinu, jak straší jeho vášniví odpůrci, ale ani nedosáhlo toho, co si slibují jeho zastánci: byl by zbytečný a zmatečný.
Myslím, že na rovině právní by mohl být současný spor spravedlivě vyřešen přijetím nějakého obecnějšího zákona, usnadňujícího soužití osob, které o sebe vzájemně pečují, bez výslovné preference "osob stejného pohlaví". Klausovo vrácení zákona by rozhodně mělo vést spíše k seriózní rozpravě a kvalitnějšímu rozhodnutí než k trucovitě manifestačnímu "přehlasování veta".
Děkuji prezidentu Klausovi za postoj, který ve věci zákona o registrovaném partnerství zaujal.
psáno pro MFDnes, publ. 17.2. 2006
