T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Náboženství a společnost

VYJASNĚNÍ STANOVISEK S PETREM DVOŘÁKEM (říjen 2017)

Dovolte, abych Vám ozřejmil, co mě i kolegu vedlo k podpisu Synovského napomenutí. Vidím celou věc jako hlubší, naukový problém (související s teologií milosti a teologií svátostí). Svaté přijímání lze podávat jen tehdy, je-li člověk v milosti posvěcující. To je sine qua non. Tuto milost ruší smrtelný hřích. Řekněme, že dotyčný, který žije v cizoložném partnerství, je pouze v objektivním habituálním těžkém hříchu, ale subjektivně se mu to nepřičítá, takže není ve smrtelném hříchu (a proto může být v milosti posvěcující). To by znamenalo, že není splněna jedna ze dvou podmínek, aby se objektivně hříšné jednání stalo subjektivně těžkým hříchem: buď chybí poznání hříšnosti daného jednání, nebo chybí dobrovolnost. První ale chybět nemůže, protože Amoris Laetitia hovoří o tom, že daný člověk v "iregulérní situaci", rozuměj objektivní cizoložník, musí být doprovázen teologicky kompetentní osobou (jejíž povinností je sdělit mu pravý stav věcí). Proto připadá v úvahu toliko druhé, snížená dobrovolnost. Člověk se nemůže z nějakého důvodu svobodně rozhodnout ihned skončit s objektivně hříšným vztahem, což znamená přestat s partnerem mít sex. Tridentský koncil ale učí, že milost Boží ze křtu je dostatečná k tomu, aby člověk na úrovni vůle dané rozhodnutí provedl. Samozřejmě v následné realizaci tohoto rozhodnutí pak může být slabý a upadnout do hříchu znovu, to vyloučeno není - pak ale musí ke svátosti smíření a opět se rozhodnout už nehřešit. Jinak nelze udělit rozhřešení. Princip graduality znamená přesně toto: pevné rozhodnutí už nehřešit, třebaže k výsledkům musí člověk ještě dorůst (při pádu vyhledat svátost smíření). Princip graduality neznamená ovšem, jak se mylně soudí, gradualitu zákona, že pro určité situace zákon neplatí, že příslušné jednání v dané situaci není těžce hříšným skutkem cizoložství, nebo že zákon vyjadřuje pouhý ideál, k němuž příslušný věřící ještě nedorostl. V praxi tedy tento princip neznamená to, že člověk nemusí učinit pevné rozhodnutí s hříchem přestat a nesnažit se o ukončení cizoložného soužití, že jej může z toho či onoho důvodu odkládat, a přesto přijímat svátosti.

Někdo namítne: člověk se tedy může rozhodnout v tomto smyslu s hříchem přestat, ale nemůže to de facto uskutečnit, protože mu brání ohled na nějaké jiné dobro, které ztratí či získá, když v hříšném jednání nesetrvá (např. ztratí stabilní prostředí pro výchovu dětí, blízkost partnera, či jediný zdroj ekonomického zabezpečení...). To by ale znamenalo, že v některých situacích je Boží vůlí, aby člověk setrval v objektivním těžkém hříchu. To však opět odporuje nauce. Bůh nikdy nepřikazuje to, co je proti němu. V katolické morálce také nikdy neplatí, že účel světí prostředky. Proto setrvat v daném stavu vždy představuje těžce hříšné jednání. Jistě, těžce hříšný skutek nemusí z hlediska viny znamenat, že člověk je ve smrtelném hříchu. Svoboda realizace daného rozhodnutí může být snížena z mnoha důvodů, vnitřních i vnějších. Může zde být donucení a nemožnost jednat v souladu s rozhodnutím nehřešit (krajní, ale evidentní případy donucení jsou psychická porucha nebo znásilnění). Proto takový člověk teoreticky může setrvat v milosti posvěcující a přijmout eucharistii. Tyto případy jsou ovšem výjimečné. Ztráta živitele, blízké osoby či ohled na děti takové donucení zpravidla nepředstavují. Hříšné jednání v těchto případech ruší stav milosti posvěcující a je zapotřebí přistoupit ke svátosti smíření. To je zcela jistě i případ nového vztahu po nezaviněném rozpadu manželství, jak chápe dovolení v Amoris Laetitia profesor Halík (https://echo24.cz/a/ir3Gk/halik-dosavadni-cirkevni-praxe-je-nelidska-a-nekrestanska) nebo pastorální teolog docent Aleš Opatrný (http://www.katyd.cz/odpovedny/svatosti-u-nekterych-rozvedenych.html).

Je-li Halíkovo a Opatrného chápání papežova dokumentu správné (Synovské napomenutí uvádí induktivní probabilistický argument pro to, že se papež k takové interpretaci kloní), pak nelze přijmout v něm dovolenou praxi bez změny nauky. Nechceme-li nauku měnit, je jedinou cestou v těchto případech sexuální kontinence, jak učil Jan Pavel II.

Argumentace oponentů si však této věci nevšímá a neustále sugeruje dichotomii Ježíš - farizeové. K tomu je třeba říci, že papež není Kristus. Boží syn byl pánem nad sobotou a mohl ustavovat Boží zákon. Papež, jako každý jiný biskup, má věrně učit církevní nauku. Nelze mu přisuzovat roli Božího syna. Dále, nauka se nemůže měnit tak, že by platila v jistém čase teze A a pak od určité doby její negace. Může docházet pouze k rozvinutí v tom smyslu, že něco je lépe poznáno ve smyslu explikace něčeho implicitního, nebo mohou být vyvozeny logické důsledky stávající nauky na základě Písma a Tradice (jako např. u dogmatu o neposkvrněném početí atd.). Takto učí o vývoji dogmatu Vincenc Lerinský i kardinál Newmann. Nikdy nejde o to, že by v nějakém čase platilo věroučné tvrzení či norma (de fide) a v jiném pak jejich opak. Třebaže se to někomu nelíbí a chtěl by z ušlechtilých pohnutek (milosrdenství) přijmout změnu praxe, vede-li ke sporu s dobře ustavenou naukou, musíme pokorně přijmout, že taková změna praxe není možná. Ve věcech víry skutečně dvě a dvě není nikdy pět (A. Spadaro). Pokud by byla teologická nauka vzniklá interpretací Písma a Tradice rozporná, pak je bezcenná a neinformativní, protože jak známo, z rozporné teorie plyne libovolné tvrzení. Přijmout takovýto iracionalismus tedy není možné.

Pokud je nám vytýkána tvrdost srdce (jako opak milosrdenství), pak na to bych řekl dvojí: zrovna u otázky rozvolnění nerozlučnosti manželství vytýká tvrdost srdce naopak Ježíš těm, kdo ji rozvolňují. Zadruhé větší lásku k bližnímu má ten, komu záleží primárně na spáse druhého po smrti než na usnadnění jeho pozemského údělu (tím odpovídám na to, že je nemilosrdné, když někdo, komu se rozpadlo svátostné manželství, musí žít v celibátu - v takovém názoru je implicitně přítomna větší starost o pozemské bytí než o věčný osud, který souvisí s co nejvěrnějším dodržováním Boží vůle vyjádřené mj. v textech evangelií).

Pokud jde o ty části Correctia, které jsou kritizovány z neekumeničnosti. Ekumeničnost znamená vzájemná úcta, společná modlitba, diakonie atd., ale neznamená přehlížení naukových rozdílů, které jsou evidentní. V napomenutí je zmiňována z katolického pohledu nesprávná Lutherova nauka o manželství, dále je papeži vytýkáno interkomunio (že příjímají ti, kteří nevěří v reálnou prezenci Krista v eucharistii) a to, že staví sochu Lutherovi. Socha v církvi se staví někomu, kdo byl vzorem, ideálně světci či alespoň někomu, kdo žil příkladně. To bohužel nemůže být někdo, kdo se těžce prohřešoval proti nauce a katolické morálce. Těžko může být pro katolíka vzorem někdo, kdo z katolického hlediska porušil řeholní sliby, žil v cizoložství se ženou, která také porušila řeholní sliby, byl neposlušný legitimní autoritě atd. To z katolického pohledu není vzor věrnosti Bohu, bez ohledu na řadu kladných stránek, které lze jistě ocenit. Papež je ale povinen hlásat katolické učení (i morální) a nedělat nic, co by mohlo být interpretováno tak, že mu odporuje. Jinak řečeno, z mého pohledu se nikdo nemůže kvůli lásce prohřešovat proti pravdě (přes sebelepší úmysly, které jistě papež má, o tom nepochybuji).

Synovské napomenutí nevychází z prostředí tradicionalistů (tj. těch, kteří mají problém s naukou Druhého vatikánského koncilu a s novou mší), nýbrž konzervativních křesťanů. To, že podepsal tradicionalistický biskup, a shodne se tedy s námi v jednom bodě, přece ještě neznamená, že my se s ním shodneme v těch dalších, jimiž se jako tradicionalista odlišuje od standardního konzervativního křesťana. V Synovské výtce není vůbec nic, co by odporovalo Druhému vatikánskému koncilu (jistě, je tam mnohé, co odporuje "duchu" Druhého vatikánského koncilu, což jsou názorové změny, které byly Druhým vatikánským koncilem sice nepřímo umožněny, ale nevyplývají z něj, tj. přijetí modernistických teologií). Proto je omyl hovořit o útocích na papeže ze strany tradicionalistů. To by bylo stejné, jako vytýkat vaší petici Pro Pope Francis, že je to petice těch, kteří protlačují svěcení žen, zrušení celibátu či církevní uznání stejnopohlavních soužití. Takoví mezi signatáři vystupují, ale tyto snahy či názory v petici nejsou.

Petr Dvořák


Kolega Dvořák mi snad odpustí, že jsem se nad jeho velmi pečlivým, zcela logickým a nepochybně dobře míněných textem, svědčícím o solidním scholastickém tréninku, trochu usmíval. Vzpomněl jsem si, jak i mne jako mladého konvertitu při horlivém studiu novotomistických učebnic teologie těšila ta skládanka do sebe zapadajících sylogismů jako intelektuální hra, připomínající mou milovanou Hesseho knihu Hra se skleněnými perlami – složitá stavebnice z teoretických pouček a citátů z klasiků – naprosto však vzdálená životu. („Tím hůř pro život!“ říkají někteří).

Kdyby byl kolega Dvořák knězem, seděl po desetiletí dlouhé hodiny ve zpovědnici a naslouchal stovkám životních příběhů, viděl by to jinak. Pamatuji si na jednoho ušlechtilého, inteligentního a zbožného seminaristu, který byl okouzlen konzervativním typem učení o manželství na římském Institutu Jana Pavla II. (tam byl jeden z autorů „dubia“, kard. Caffara, který proslul srovnáním používání kondomů s vraždou) – a pak po půlroční praxi po vysvěcení přišel naprosto zdrcený z toho, jak to celé byla umělina, že s tímto aparátem životní problémy lidí opravdu řešit nelze (bohužel ho to nakonec vedlo k odchodu z kněžství).

Taky jsem si vzpomněl na prof. Lobkowicze, který mi řekl: „Víte, těm teologům trvá léta, než přijdou na něco nového, a pak musí vynaložit ještě víc energie a času na dokazování, že to nic nového není.“ Ano, jsem přesvědčen, že snaha považovat teologii za bezrozporný racionální systém vede ke karikatuře, k ideologii. Velmi mne osvobodila rada kardinála Špidlíka: vezmi si vždy nějakou větu z Písma anebo nějaké dogma a pak v Písmu nebo dogmatice najdi tvrzení, které říká úplný opak. Už Origenes učil, že Bůh nechal záměrně v Bibli protiklady, abychom se nespokojili s prvoplánovým výkladem. Pak jsem pochopil, že křesťanství je náboženstvím paradoxů a že Ježíš nám předkládal „koany“, hádanky, které jsou klasickému racionálnímu rozpitvávání nepřístupné (stejně jako velká tajemství víry – vtělení, narození z Panny a vykoupení, smrt vtěleného Boha na šibenici apod.). Bylo to skutečné „osvícení“ a osvobození, odložil jsem tomistické učebnice (s pocitem patrně podobným tomu, který měl můj patron Tomáš Akvinský, když nahlédl něco, proti čemu se mu jeho dosavadní teologie ukázala jako prázdná sláma). V „postmoderní“ teologii založené na fenomenologii a „radikální hermeneutice“ a v praxi meditace nad Ježíšovými koany jsem nalezl poklad, který mi umožnil daleko hlouběji chápat, duchovně prožívat a předávat poselství evangelia a reinterpretovat tradici (protože reinterpretace je podstata tradice). Nedomnívám se, že je možné se nadále držet metafyzického realismu – ani ve vědě (a ignorovat obrat, který způsobila např. kvantová fyzika), ani ve filozofii (a ignorovat obrat, spojený s díly Heideggera, Gadamera, Ricoeura či Wittgensteina), stejně jako v biologii nelze ignorovat evoluci. K tradici se můžeme dnes vracet – jak ukazuje Ricoeur – jen skrze interpretaci.

V učení církve během dějin dochází k velkým změnám: např. hlásit se dnes k papežským dokumentům typu Dictatus papae či týkajícím se biblické exegeze (před Piem XII.) nebo k nechvalně známému Syllabu (s prokletím svobody svědomí, tisku etc.) je přece opravdu nemyslitelné; můžeme snad mnohé nehoráznosti omlouvat „tehdejší dobou“ (ale ve skutečnosti byly perverzní už ve své době a měli bychom mít odvahu si to přiznat). Srovnejte Syllabus a Gaudium et Spes – tady člověk musí volit, lefebvristé zvolili Syllabus, já Gaudium et Spes.

Na Papežské gregoriánské univerzitě v Římě právě probíhá konference předních morálních teologů, jejímž cílem je přehodnotit a reinterpretovat Humanae vitae, poplatné době, situaci a poznání 60. let, ve světle Amoris laetitia, zabývající se problémy, s nimiž jsou manželé konfrontováni dnes. Ani morální teologie nemůže např. ignorovat poznatky soudobé vědy v oblasti sexuality (např. příčin homosexuality), i ona musí číst, jak k nám Bůh mluví skrze „znamení doby“, i ona musí mluvit do určité dějinné situace.

Snahu novoscholastiky (na rozdíl od samotného Tomáše, čerpajícího z negativní teologie) uchopit tajemství víry jako bezrozporný systém vnímám jako utkvění v novověkém descartovském úsilí o ideje „jasné a rozlišené“, „matematizaci skutečnosti“. Skutečnost se však těmto modelům vymyká – a já považuji za důležitý intelektuální a spirituální úkol naučit se pracovat s paradoxy, které naše běžné uvažování nutí k „metanoia“. Spolu s N. Luhmannem se domnívám, že teologie (zejména ta, která vyrostla z mystické zkušenosti) v tomto bodě má dokonce náskok před ostatními vědami.

Tolik odpověď – k vyjasnění stanovisek, která opravdu vycházejí ze zcela jiných škol myšlení, které však snad v domě křesťanství mohou žít bez vylučování a démonizování vedle sebe. Snad je náš dialog také ukázka čtenářům, že katolíci různých spiritualit a teologických východisek spolu mohou hovořit věcně s respektem, že se nemusí častovat nadávkami, označovat druhé za hlupáky či židozednářské agenty.

Tomáš Halík

Články a eseje

NEVZDÁVEJME SE KRITICKÉHO "ALE" (březen 2024)
.
POLITIKA „ZUB ZA ZUB“ ODPORUJE EVANGELIU I ZDRAVÉMU ROZUMU (únor 2024)
.
CO NÁM ŘÍKÁ TENTO ČAS? (březen 2020)
.
KŘESŤANÉ A VZEDMUTÍ OBČANSKÉ NELHOSTEJNOSTI (červen 2019)
.
VÝKŘIK DO SVĚDOMÍ (leden 2019)
.
ČAPEK JAKO VYCHOVATEL (prosinec 2018)
.
VSTUPUJEME DO 30. ROKU SVOBODY (listopad 2018)
.
KLAUS HÁJÍ NEOBHAJITELNÉ (říjen 2018)
.
PRODAVAČI STRACHU (říjen 2018)
.
CO JE PRAVDA? (březen 2018)
.
POVOLEBNÍ ÚVAHA (únor 2018)
.
NAROZENINY PAPEŽE FRANTIŠKA (prosinec 2017)
.
SLOUPOVNÍCI A JEJICH NEPŘÁTELÉ (září 2017)
.
STRAŠIDLO POPULISMU V GLOBALIZOVANÉM SVĚTĚ (červen 2017)
.
ÚNOR 1948 A JEHO NEBLAHÉ DĚDICTVÍ (únor 2017)
.
ROK VÝZNAMNÝCH VÝROČÍ (leden 2017)
.
ZÁPAS O NADĚJI PO AMERICKÉ VOLBĚ (listopad 2016)
.
HLAS ZE SRDCE EVROPY - výzva k společné odpovědnosti (červen 2016)
.
15. června 2016
A VOICE FROM THE HEART OF EUROPE – an appeal for joint responsibility
.
Udavačům a mystifikátorům neodpovídám (Otevřený dopis redakci Parlamentních listů)
.
NENÍ ATEISTA JAKO ATEISTA (listopad 2015)
.
O UPRCHLÍCÍCH I SEBEVRAŽEDNÉM DEMOKRATICKÉM SKOKU (říjen 2015)
.
ROZUM A VĚCNOST MÍSTO HYSTERIE A PANIKAŘENÍ (září 2015)
.
PŘÍPAD CHARLIE (únor 2015)
.
10 ODPOVĚDÍ NA OTÁZKY PETRA HONZEJKA (leden 2015)
.
EVROPA VS. MUSLIMOVÉ. MAŘÍME HISTORICKOU ŠANCI (leden 2015)
.
PROČ NEJSEM CHARLIE (leden 2015)
.
KAMBERSKÝ, PODEJTE MI INDEX! (srpen 2014)
.
DESET ZÁSAD – VIZE PRO BUDOUCNOST DEMOKRACIE V ČR
.
DIALOG O POVOLEBNÍ SITUACI (únor 2013)
.
KLAUS K OLTÁŘI NEPATŘÍ (říjen 2011)
.
PARÁDA RŮŽOVÉ HRDOSTI (srpen 2011)
.
MODLITBA ZA JIŘINU ŠVORCOVOU (srpen 2011)
.
OTÁZKA PILÁTOVA (duben 2011)
.
K VOLEBNÍM VÝSLEDKŮM 2010 (červen 2010)
.
TENTOKRÁT PODPORUJI KLAUSE (únor 2006)
.
VELKÝ BRATR A ZVÍŘECÍ FARMA (září 2005)
.
KLAUSOVA POLITICKÁ FILOZOFIE - A "NĚCO NAVÍC" (únor 2004)
.
VÁLKA MEZI METAFOROU A REALITOU (září 2002)
.
POCHODEŇ 2003? (únor 2002)
.
O (NE)PŘESADITELNOSTI DEMOKRACIE NEBO KULTURNÍ EKOLOGIE OTEVŘENÉ SPOLEČNOSTI (říjen 2001)
.
NEŽ SE NÁM SVĚT ZNOVU STANE DOMOVEM (září 2001)
.
PROČ NEJSEM CTITELEM VÁCLAVA KLAUSE (listopad 2000)
.
ZAMEŤME STŘEPY, NE VŠAK TÉMATA (září 2000)
.
K SYNODÁLNÍ PROMĚNĚ CÍRKVE (leden 2022)
.
IN ANIMO CONTRITO: FENOMÉN ZNEUŽÍVÁNÍ V ŠIRŠÍM KONTEXTU (září 2021)
.
PSEUDONÁBOŽENSTVÍ F – PŘÍKLAD NÁBOŽENSKÉ PATOLOGIE (listopad 2020)
.
REVOLUCE MILOSRDENSTVÍ A NOVÁ EKUMÉNA (říjen 2020)
.
VYKROČENÍ Z AGRESIVNÍ NEVĚDOMOSTI V ČESKÉ SPOLEČNOSTI (A CÍRKVI)
.
VE STÍNU MARIÁNSKÉHO SLOUPU (srpen 2020)
.
PANDEMIE JAKO NÁBOŽENSKÁ ZKUŠENOST (červen 2020)
.
PŘEDMLUVA K POLSKÉMU VYDÁNÍ KNIHY „Z PODZEMNÍ CÍRKVE DO LABYRINTU SVOBODY“ (duben 2020)
.
KORONAVIRUS NEODMODLÍTE (duben 2020)
.
KŘESŤANSTVÍ V ČASE NEMOCI (duben 2020)
.
DOPIS ČLENŮM ČKA A FARNÍKŮM AKADEMICKÉ FARNOSTI (březen 2020)
.
ROZPOR V CÍRKVI NELZE SKRÝVAT (srpen 2019)
.
RÁNY KRISTOVY CÍRKVE (duben 2019)
.
JE ČESKÁ KATOLICKÁ CÍRKEV „DŮM ZE SKLA“? (leden 2019)
.
OD NAPOMÍNÁNÍ K POROZUMĚNÍ (leden 2019)
.
K BOUŘI V NAŠÍ KATOLICKÉ SKLENICI (únor 2018)
.
VYJASNĚNÍ STANOVISEK S PETREM DVOŘÁKEM (říjen 2017)
.
POZVÁNÍ K DIALOGU (říjen 2017)
.
VZPOURA PROTI PAPEŽI? (říjen 2017)
.
TAJEMSTVÍ NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (září 2017)
.
NÁVRAT NÁBOŽENSTVÍ? (září 2017)
.
ANKETA MESAČNÍKA EVÝCHOD (září 2017)
.
VELIKONOČNÍ KŘEST A NOVÝ ŽIVOT (duben 2017)
.
11. ZÁŘÍ – VAROVÁNÍ PŘED GLOBÁLNÍM TERORISMEM (září 2016)
.
VZPOMÍNKY NA PŮSOBENÍ V PODZEMNÍ CÍRKVI BĚHEM NORMALIZAČNÍHO REŽIMU (srpen 2016)
.
MÁME S MUSLIMY STEJNÉHO BOHA? (prosinec 2015)
.
The Afternoon of Christianity: Church and Theology for a Post-Secular Age
.
DLOUHÁ CESTA UZDRAVOVÁNÍ (říjen 2015)
.
KDO JE TADY UVĚDOMĚLÝ? (listopad 2014)
.
OTEVŘENÝ DOPIS MUSLIMSKÉ KOMUNITĚ V ČR (květen 2013)
.
PŘEKVAPENÍ NA PAPEŽSKÉM STOLCI (duben 2013)
.
POLEMIKA O VÍŘE A ATEISMU POKRAČUJE (říjen 2010)
.
PŘEDPOKLADEM DIALOGU JE OCHOTA POROZUMĚT (říjen 2010)
.
ZAČ KŘESŤANÉ VDĚČÍ ATEISTŮM (září 2010)
.
"KDO JE ODPOVĚDNÝ ZA PŘÍTOMNOST KŘESŤANSTVÍ" (září 2010)
.
STRUČNÉ PROHLÁŠENÍ PRO ČTK KE KAUZÁM ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ (březen 2010)
.
20 LET AKADEMICKÉ PASTORACE V KOSTELE NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (únor 2010)
.
CO ČEKÁ NOVÉHO PRAŽSKÉHO ARCIBISKUPA? (únor 2010)
.
KULATÝ STŮL: PŘIBLÍŽILA SE ZA POSLEDNÍ LÉTA (leden 2010)
.
PATNÁCT PURPUROVÝCH LET A CO BYLO PŘEDTÍM (listopad 2009)
.
HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO KLÍČE (říjen 2009)
.
SETKÁNÍ PAPEŽE BENEDIKTA S AKADEMICKOU OBCÍ (říjen 2009)
.
PAPEŽOVA LEKCE ČESKÉ CÍRKVI I SPOLEČNOSTI (říjen 2009)
.
MÉDIA – NÁBOŽENSTVÍ NAŠÍ DOBY? (podzim 2009)
.
PŘÍSPĚVEK PRO MEZINÁBOŽENSKÝ PANEL NA KONFERENCI FORUM 2000 (říjen 2009)
.
ROZPAKY Z JEDNÉ VELKORYSOSTI (únor 2009)
.
CO SE DĚJE V HLAVÁCH NÁBOŽENSKÝCH FANATIKŮ (prosinec 2008)
.
ROLE CÍRKVÍ V UDÁLOSTECH ROKU 1989 (říjen 2008)
.
PROMĚNY SVĚTOVÉ NÁBOŽENSKÉ SCÉNY (prosinec 2007)
.
OSLOVIT VZDÁLENÉ (říjen 2007)
.
PAPEŽSKÝ SKANDÁL (září 2006)
.
O TOM NAŠEM BEZBOŽECTVÍ (léto 2005)
.
MYSLITEL „NENÁBOŽENSKÉHO KŘESŤANSTVÍ“ (duben 2005)
.
O ATEISMU, POCHYBNOSTECH A VÍŘE (leden 2005)
.
CÍRKEV A "ČÁSTEČNĚ IDENTIFIKOVANÍ" (květen 2004)
.
JE POSTMODERNÍ KULTURA POSTSEKULÁRNÍ? (říjen 2003)
.
CÍRKVE V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI (únor 2002)
.
SPOR O NÁBOŽENSTVÍ? ()
.
STÁTEM VNUCENÝ ATEISMUS (srpen 2000)
.
KATOLICKÁ CÍRKEV V ČESKÉ REPUBLICE PO ROCE 1989 (2000)
.
NÁBOŽENSTVÍ - POLITIKA - VĚDA: PROMĚNY VE VZTAZÍCH (září 1998)
.
JAK PROMĚNIT TRAGÉDII CÍRKVE V BOŽSKOU KOMEDII? (duben 1998)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

ČKA: Project Templeton
e-mail: projekt.templeton@gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

předseda správní rady
Nadačního fondu Tomáše Halíka - NR

člen správní rady
Nadace The SEKYRA FOUNDATION

člen poradního výboru Evropské hodnoty

člen expertní rady Gymnázium Paměti národa

vicepresident
Council for Research ...

Myšlenka na den

Věřící není nikdy úplně věřícím, protože leckdy také jemu se v hluku světa (nebo v oněch chvílích nejistoty a úzkosti) či vinou jeho vlastní nepozornosti ztrácí onen oslovující hlas; ano, někdy jsme my věřící také příliš zbabělí či líní, abychom mu odpovídali, anebo odpovídáme špatně a nevěrohodně.