T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Náboženství a společnost

MÉDIA – NÁBOŽENSTVÍ NAŠÍ DOBY? (podzim 2009)

Člověk je nevyléčitelně náboženský tvor, náboženství je antropologickou konstantou, stálicí lidské kultury – tato tvrzení lze jistě podepřít mnoha dějinnými důkazy. Avšak je třeba dodat, že „náboženské funkce“ plní různé jevy a také sociálně kulturní role jednotlivých náboženství se v dějinách mění. Dějiny jsou plné příkladů zaniklých podob náboženství. Do uprázdněného prostoru však vždy něco vstupuje: buď jiné podoby náboženství, anebo jevy, které dříve nebo později se alespoň v něčem začnou náboženství nápadně podobat.

Religionisté vypočítávají různé role náboženství: náboženství pomocí symbolů interpretují svět, sjednocují určitá společenství, legitimizují společenský řád, jsou autoritou v otázkách morálky a pravdy, doprovázejí člověka v klíčových okamžicích života, nabízejí svátky, slavnosti, extatické zážitky, předměty k uctívání – a mohli bychom pokračovat ještě dlouho.

Je zajímavé pátrat po tom, v co věří a co uctívají ti, kteří se považují za ateisty či duchovně hledají za hranicemi tradičních náboženství. Můžeme se přitom zamýšlet nad tím, které z uvedených funkcí náboženství (a nakolik) tato „nová náboženství“ či náhražky náboženství plní.

Bylo by možné říci, že dominujícím „náboženstvím“ Západu byla asi sto padesát let – přibližně od počátku 19. do poloviny 20. století - věda. Nebo spíše víra ve vědu: důvěra, že pokrok vědy a techniky postupně vyřeší všechny naše velké problémy, zodpoví všechny zásadní otázky a snad také přinese ráj na zemi. Koncem středověku totiž přestala tehdejší teologie (která byla výsostnou podobou pozdně středověkého křesťanství, jež kladlo daleko větší důraz na „ortodoxii“ než na „ortopraxi“, na „správné věření“ než na praktické jednání z víry) být jazykem, schopným vyjádřit zkušenosti a pocity tehdejších Evropanů – jejich nové pohledy na kosmos, přírodu, dějiny, na tělo, antickou tradici či nově objevené kontinenty.

Přírodní věda tenkrát nabídla vhodný jazyk a s ním nový, jednoduše srozumitelný obraz světa. Na konci 20. století se však věda tuto roli ztratila: stala se příliš komplikovanou a specializovanou na to, aby poskytovat srozumitelnou životní orientaci pro „obyčejného člověka“, už nemohla nabízet celkový obraz světa a odpovědi na nejzazší otázky smyslu.

Druhým novověkým kandidátem na trůn, uprázdněný tradičním náboženstvím, bylo umění. Zejména romantické chápání génia představilo umělce, nejčastěji básníka či skladatele, jako proroka, majícího přímý přístup k božskému a vnášejícího božskou krásu do světa – vzpomeňme na kult Goetheho, Beethovena či Wagnera. Architektura divadelních a koncertních budov a sálů devatenáctého století evokuje atmosféru chrámů ( ve dvacátém století je pak vystřídají v této roli posvátné budovy bank a obchodních domů).

Poté patriotismus a nacionalismus – zejména v rámci politického romantismu 19. století – a nové politické ideologie přinesly nová i stará božstva, nové mýty a nové oltáře.

V několika svých posledních knihách rozvíjím myšlenku, že média jsou náboženstvím současného západního světa (zatímco moderní křesťanství už od osvícenství ztratilo charakter „náboženství“ v sociologickém smyslu, totiž být integrační silou celé společnosti, jejím společným jazykem).

Právě média nejvlivněji interpretují svět a skládají náš obraz světa dohromady jako mozaiku: co víme o politice, kultuře, vědě, sportu a koneckonců i o náboženství, víme dnes z valné části právě prostřednictvím médií.

Média jsou – a i toto je jedna z podstatných náboženských úloh – arbitry pravdy a vážnosti: většina lidí má nějakou událost za pravdivou, protože ji viděla „na vlastní oči“ na televizní obrazovce a za důležitou, protože byla na předním místě zpravodajství či na titulní stránce novin. Postupně se notorický televizní divák učí nahrazovat „vlastní oči“ stále víc „očima kamery“, a to do té míry, že i jeho bezprostřední vnímání věcí je pak už natolik bezděčně ovlivněno a strukturováno optikou kamer (a implicitní ideologií producentů masmédií), že už téměř není schopen se dívat vlastníma očima a myslet vlastním mozkem, hodnotit vlastním svědomím.

Média nabízejí společný jazyk, sdílené příběhy, „velká vyprávění“ a symboly - ovlivňují styl myšlení a života lidí. Toto všechno patří k základním rysům odvěké sociální role náboženství .

Média ovšem nejsou jen pasivním zrcadlením skutečnosti, jak nám chtějí někteří producenti médií namluvit: média ji vykládají a tím spoluutvářejí. Mají nesmírný psychologicky-pedagogický, morální a tím i politický vliv a tím představují moc. Propojení médií s politickou a ekonomickou mocí je předmětem mnoha studií – média jsou na jedné straně vystavována tlakům představitelů různých politických a ekonomických zájmů, ti jsou však zase na druhé straně v mnohém odkázáni na sílu mediální reklamy.

Váha jednotlivých skupin ve společnosti – nejen politických, nýbrž i náboženských – je z velké části dnes dána jejich možností a schopností prezentovat své hodnoty prostřednictvím vlivných médií. Demokracie je pomalu nahrazována médiokracií - ve volbách často vítězí nikoliv ti lidsky nejkvalitnější a odborně nejkompetentnější, nýbrž ti „fotogeničtější“ a protřelejší v oblasti mediální sebeprezentace.

Rovněž současný terorismus znamená se opírá především o moc hromadných sdělovacích prostředků. Bez jejich vlivu by nebyl dostatečně účinný.

Osnovatelé útoku z 11. září potřebovali mnohem víc než sama mrtvá těla televizní obrazy řítících se mrakodrapů, které oběhnou okamžitě celý svět. V těchto obrazech, nikoliv ve výbušninách, je hlavní síla a moc terorismu; chemické výbušniny jsou jen nezbytný přípravný prostředek – hlavní zbraní jsou výbušné obrazy. Emoce, které tyto obrazy budí, jsou hlavním cílem teroristů; zabití jsou jen vedlejším produktem. Teroristům přece nejde o tyto lidi a jejich smrt, nýbrž o psychologický efekt, který jejich smrt vyvolá prostřednictvím mediálních obrazů; bez těchto obrazů by atentáty samy byly marginální, lokální záležitostí. Válek a vyvražďování ohromného množství lidí bylo v dějinách bezpočet – v tomto kontextu je, jakkoliv to může cynicky znít, 11. září naprosto okrajovým fenoménem - avšak triumfem násilí je to, že se může takto učinit viditelným, virtuálně vstoupit do každé domácnosti miliard lidí na všech kontinentech – a šířit to, oč jde: strach. Moderní terorismus tím dobyl sakrální prostor současné civilizace, toto zdání pravdy - a učinil z něj svou nejmocnější zbraň, hlavní nástroj svého vlivu.

Rozhodně nechci démonizovat média – to, že zprávám o teroristických akcích jejich obrazům poskytují takový prostor, činí v „dobré víře“, je to ostatně jejich povinnost, smysl jejich služby veřejnosti. Nikdo přece nechce cenzurovat špatné zprávy a zavírat oči před tragickými událostmi všeho světa, všichni máme svaté právo na informace! Ale právě v tom je moc terorismu nad médii a jejich prostřednictvím nad námi tak nesmírná a tak nebezpečná. Právě tato nevinnost médií – slouží jak nám, kteří je nezbytně je potřebujeme a jejich zprávy vyžadujeme, tak zároveň, ať chtějí či nechtějí, terorismu, který je rovněž nezbytně potřebuje – je nejvíc nebezpečná, protože činí svět médií – to jest náš nejvlastnější sdílený svět – bezbranným. Tomuto největšímu úspěchu teroristů – masovému šíření strachu prostřednictvím médií – se nedokážeme bránit; všichni k němu přispíváme. A je to pochopitelné, máme na to skutečně svaté právo a alternativu neznáme: nemůžeme oslepit oko, jímž vnímáme svět přes hranice, kam naše vlastní oči nedohlédnou, právem nechceme být hluší k informacím o událostech mimo náš přirozený doslech a být připraveni o témata tak čerstvá, že ještě nevstoupila do naší mysli. Média nám poskytují už tady, stále a každý den, přesně to, co nám podle sv. Pavla mělo nabídnout až samo nebe: „co oči neviděly, co uši neslyšely, co na lidskou mysl nevstoupilo.“ ( 1 Kor 2,9 ) Média jsou nyní naším nebem, jež pomalu mění tvář země…

Média podle mého názoru jsou zajímavým objektem studia nejen pro sociology, politology a psychology, nýbrž i pro religionisty a teology.

Podklad pro článek v čas. Dingír - s použitím textů z autorových knih Vzdáleným nablízku a Vzýván a nevzýván – podzim 2009

Články a eseje

NEVZDÁVEJME SE KRITICKÉHO "ALE" (březen 2024)
.
POLITIKA „ZUB ZA ZUB“ ODPORUJE EVANGELIU I ZDRAVÉMU ROZUMU (únor 2024)
.
CO NÁM ŘÍKÁ TENTO ČAS? (březen 2020)
.
KŘESŤANÉ A VZEDMUTÍ OBČANSKÉ NELHOSTEJNOSTI (červen 2019)
.
VÝKŘIK DO SVĚDOMÍ (leden 2019)
.
ČAPEK JAKO VYCHOVATEL (prosinec 2018)
.
VSTUPUJEME DO 30. ROKU SVOBODY (listopad 2018)
.
KLAUS HÁJÍ NEOBHAJITELNÉ (říjen 2018)
.
PRODAVAČI STRACHU (říjen 2018)
.
CO JE PRAVDA? (březen 2018)
.
POVOLEBNÍ ÚVAHA (únor 2018)
.
NAROZENINY PAPEŽE FRANTIŠKA (prosinec 2017)
.
SLOUPOVNÍCI A JEJICH NEPŘÁTELÉ (září 2017)
.
STRAŠIDLO POPULISMU V GLOBALIZOVANÉM SVĚTĚ (červen 2017)
.
ÚNOR 1948 A JEHO NEBLAHÉ DĚDICTVÍ (únor 2017)
.
ROK VÝZNAMNÝCH VÝROČÍ (leden 2017)
.
ZÁPAS O NADĚJI PO AMERICKÉ VOLBĚ (listopad 2016)
.
HLAS ZE SRDCE EVROPY - výzva k společné odpovědnosti (červen 2016)
.
15. června 2016
A VOICE FROM THE HEART OF EUROPE – an appeal for joint responsibility
.
Udavačům a mystifikátorům neodpovídám (Otevřený dopis redakci Parlamentních listů)
.
NENÍ ATEISTA JAKO ATEISTA (listopad 2015)
.
O UPRCHLÍCÍCH I SEBEVRAŽEDNÉM DEMOKRATICKÉM SKOKU (říjen 2015)
.
ROZUM A VĚCNOST MÍSTO HYSTERIE A PANIKAŘENÍ (září 2015)
.
PŘÍPAD CHARLIE (únor 2015)
.
10 ODPOVĚDÍ NA OTÁZKY PETRA HONZEJKA (leden 2015)
.
EVROPA VS. MUSLIMOVÉ. MAŘÍME HISTORICKOU ŠANCI (leden 2015)
.
PROČ NEJSEM CHARLIE (leden 2015)
.
KAMBERSKÝ, PODEJTE MI INDEX! (srpen 2014)
.
DESET ZÁSAD – VIZE PRO BUDOUCNOST DEMOKRACIE V ČR
.
DIALOG O POVOLEBNÍ SITUACI (únor 2013)
.
KLAUS K OLTÁŘI NEPATŘÍ (říjen 2011)
.
PARÁDA RŮŽOVÉ HRDOSTI (srpen 2011)
.
MODLITBA ZA JIŘINU ŠVORCOVOU (srpen 2011)
.
OTÁZKA PILÁTOVA (duben 2011)
.
K VOLEBNÍM VÝSLEDKŮM 2010 (červen 2010)
.
TENTOKRÁT PODPORUJI KLAUSE (únor 2006)
.
VELKÝ BRATR A ZVÍŘECÍ FARMA (září 2005)
.
KLAUSOVA POLITICKÁ FILOZOFIE - A "NĚCO NAVÍC" (únor 2004)
.
VÁLKA MEZI METAFOROU A REALITOU (září 2002)
.
POCHODEŇ 2003? (únor 2002)
.
O (NE)PŘESADITELNOSTI DEMOKRACIE NEBO KULTURNÍ EKOLOGIE OTEVŘENÉ SPOLEČNOSTI (říjen 2001)
.
NEŽ SE NÁM SVĚT ZNOVU STANE DOMOVEM (září 2001)
.
PROČ NEJSEM CTITELEM VÁCLAVA KLAUSE (listopad 2000)
.
ZAMEŤME STŘEPY, NE VŠAK TÉMATA (září 2000)
.
K SYNODÁLNÍ PROMĚNĚ CÍRKVE (leden 2022)
.
IN ANIMO CONTRITO: FENOMÉN ZNEUŽÍVÁNÍ V ŠIRŠÍM KONTEXTU (září 2021)
.
PSEUDONÁBOŽENSTVÍ F – PŘÍKLAD NÁBOŽENSKÉ PATOLOGIE (listopad 2020)
.
REVOLUCE MILOSRDENSTVÍ A NOVÁ EKUMÉNA (říjen 2020)
.
VYKROČENÍ Z AGRESIVNÍ NEVĚDOMOSTI V ČESKÉ SPOLEČNOSTI (A CÍRKVI)
.
VE STÍNU MARIÁNSKÉHO SLOUPU (srpen 2020)
.
PANDEMIE JAKO NÁBOŽENSKÁ ZKUŠENOST (červen 2020)
.
PŘEDMLUVA K POLSKÉMU VYDÁNÍ KNIHY „Z PODZEMNÍ CÍRKVE DO LABYRINTU SVOBODY“ (duben 2020)
.
KORONAVIRUS NEODMODLÍTE (duben 2020)
.
KŘESŤANSTVÍ V ČASE NEMOCI (duben 2020)
.
DOPIS ČLENŮM ČKA A FARNÍKŮM AKADEMICKÉ FARNOSTI (březen 2020)
.
ROZPOR V CÍRKVI NELZE SKRÝVAT (srpen 2019)
.
RÁNY KRISTOVY CÍRKVE (duben 2019)
.
JE ČESKÁ KATOLICKÁ CÍRKEV „DŮM ZE SKLA“? (leden 2019)
.
OD NAPOMÍNÁNÍ K POROZUMĚNÍ (leden 2019)
.
K BOUŘI V NAŠÍ KATOLICKÉ SKLENICI (únor 2018)
.
VYJASNĚNÍ STANOVISEK S PETREM DVOŘÁKEM (říjen 2017)
.
POZVÁNÍ K DIALOGU (říjen 2017)
.
VZPOURA PROTI PAPEŽI? (říjen 2017)
.
TAJEMSTVÍ NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (září 2017)
.
NÁVRAT NÁBOŽENSTVÍ? (září 2017)
.
ANKETA MESAČNÍKA EVÝCHOD (září 2017)
.
VELIKONOČNÍ KŘEST A NOVÝ ŽIVOT (duben 2017)
.
11. ZÁŘÍ – VAROVÁNÍ PŘED GLOBÁLNÍM TERORISMEM (září 2016)
.
VZPOMÍNKY NA PŮSOBENÍ V PODZEMNÍ CÍRKVI BĚHEM NORMALIZAČNÍHO REŽIMU (srpen 2016)
.
MÁME S MUSLIMY STEJNÉHO BOHA? (prosinec 2015)
.
The Afternoon of Christianity: Church and Theology for a Post-Secular Age
.
DLOUHÁ CESTA UZDRAVOVÁNÍ (říjen 2015)
.
KDO JE TADY UVĚDOMĚLÝ? (listopad 2014)
.
OTEVŘENÝ DOPIS MUSLIMSKÉ KOMUNITĚ V ČR (květen 2013)
.
PŘEKVAPENÍ NA PAPEŽSKÉM STOLCI (duben 2013)
.
POLEMIKA O VÍŘE A ATEISMU POKRAČUJE (říjen 2010)
.
PŘEDPOKLADEM DIALOGU JE OCHOTA POROZUMĚT (říjen 2010)
.
ZAČ KŘESŤANÉ VDĚČÍ ATEISTŮM (září 2010)
.
"KDO JE ODPOVĚDNÝ ZA PŘÍTOMNOST KŘESŤANSTVÍ" (září 2010)
.
STRUČNÉ PROHLÁŠENÍ PRO ČTK KE KAUZÁM ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ (březen 2010)
.
20 LET AKADEMICKÉ PASTORACE V KOSTELE NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (únor 2010)
.
CO ČEKÁ NOVÉHO PRAŽSKÉHO ARCIBISKUPA? (únor 2010)
.
KULATÝ STŮL: PŘIBLÍŽILA SE ZA POSLEDNÍ LÉTA (leden 2010)
.
PATNÁCT PURPUROVÝCH LET A CO BYLO PŘEDTÍM (listopad 2009)
.
HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO KLÍČE (říjen 2009)
.
SETKÁNÍ PAPEŽE BENEDIKTA S AKADEMICKOU OBCÍ (říjen 2009)
.
PAPEŽOVA LEKCE ČESKÉ CÍRKVI I SPOLEČNOSTI (říjen 2009)
.
MÉDIA – NÁBOŽENSTVÍ NAŠÍ DOBY? (podzim 2009)
.
PŘÍSPĚVEK PRO MEZINÁBOŽENSKÝ PANEL NA KONFERENCI FORUM 2000 (říjen 2009)
.
ROZPAKY Z JEDNÉ VELKORYSOSTI (únor 2009)
.
CO SE DĚJE V HLAVÁCH NÁBOŽENSKÝCH FANATIKŮ (prosinec 2008)
.
ROLE CÍRKVÍ V UDÁLOSTECH ROKU 1989 (říjen 2008)
.
PROMĚNY SVĚTOVÉ NÁBOŽENSKÉ SCÉNY (prosinec 2007)
.
OSLOVIT VZDÁLENÉ (říjen 2007)
.
PAPEŽSKÝ SKANDÁL (září 2006)
.
O TOM NAŠEM BEZBOŽECTVÍ (léto 2005)
.
MYSLITEL „NENÁBOŽENSKÉHO KŘESŤANSTVÍ“ (duben 2005)
.
O ATEISMU, POCHYBNOSTECH A VÍŘE (leden 2005)
.
CÍRKEV A "ČÁSTEČNĚ IDENTIFIKOVANÍ" (květen 2004)
.
JE POSTMODERNÍ KULTURA POSTSEKULÁRNÍ? (říjen 2003)
.
CÍRKVE V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI (únor 2002)
.
SPOR O NÁBOŽENSTVÍ? ()
.
STÁTEM VNUCENÝ ATEISMUS (srpen 2000)
.
KATOLICKÁ CÍRKEV V ČESKÉ REPUBLICE PO ROCE 1989 (2000)
.
NÁBOŽENSTVÍ - POLITIKA - VĚDA: PROMĚNY VE VZTAZÍCH (září 1998)
.
JAK PROMĚNIT TRAGÉDII CÍRKVE V BOŽSKOU KOMEDII? (duben 1998)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

ČKA: Project Templeton
e-mail: projekt.templeton@gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

předseda správní rady
Nadačního fondu Tomáše Halíka - NR

člen správní rady
Nadace The SEKYRA FOUNDATION

člen poradního výboru Evropské hodnoty

člen expertní rady Gymnázium Paměti národa

vicepresident
Council for Research ...

Myšlenka na den

Bůh, o němž mluví Písmo a křesťanská tradice není „nadpřirozená bytost“ kdesi za kulisami viditelného světa, nýbrž tajemství, které je hlubinou a základem vší skutečnosti – a orientujeme-li k němu svůj život, pak se náš život (a náš vztah k životu a skutečnosti) mění z monologu v dialog a to, co se nám jevilo jako nemožné, se stává možným.