T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Náboženství a společnost

KULATÝ STŮL: PŘIBLÍŽILA SE ZA POSLEDNÍ LÉTA (leden 2010)

Ze strany katolické církve byly během 20. století učiněny některé významné a nezvratné kroky. První z nich byla známá věta Jana XXIII.: „Uvědomme si, že mezi křesťany různých církvemi je mnohem víc toho, co nás spojuje, než toho, co nás rozděluje.“ V tomto duchu byly také formulovány dekrety II. vatikánského koncilu - cesta k sjednocení křesťanů je v nich chápána jako základní podmínka věrohodnosti křesťanů v naší době a jeden z prioritních úkolů katolické církve.

Přispěl k tomu i pontifikát Jana Pavla II. Myslím si, že jeho text v knize Překročit práh naděje zní jasně a je mi líto, že řada katolíků tuto pozici plně nevstřebala. Říká tam, že v době reformace došlo k tragickému rozdělení křesťanství, rozdělení, z něhož nelze vinit jen jednu nebo druhou stranu. Toto rozdělení lze ale chápat i jako ‚felix culpa‘ – šťastnou vinu, jako šanci a možnost, že se daleko více rozvinula pluralita různých křesťanských spiritualit a teologií a ukázala se bohatost křesťanství. Cílem procesu sjednocení není nějaká organizační jednota, jak to chápali katolíci ještě i v době velehradských unionistických sjezdů, že se nekatolíci formálně připojí ke katolické církvi. Papež místo toho zdůrazňuje, že jde hlavně o to, abychom se vzájemně respektovali, spolupracovali spolu a rozuměli si, abychom odstraňovali předsudky, které jsou mezi námi, a abychom se doplňovali a obohacovali specifickými obdarováními, které jednotlivé tradice mají. Jan Pavel II. rovněž prohlásil, že papežský úřad, služba Petrova nástupce, je především službou jednotě a že předkládá k ekumenické diskuzi, jak má být tento úřad nově chápán a spravován. Vyzval k tomu, aby i z evangelické a pravoslavné strany přišly návrhy, jak je tuto službu možné nově ztvárňovat, aby byla skutečně službou jednotě všech křesťanů.

Benedikt XVI. z této cesty v ničem zásadně neustupuje. Zdá se mi však, že během jeho pontifikátu je více zdůrazněna vstřícnost vůči pravoslaví. Domnívám se, že je reálná naděje, že v příští generaci, kdy v roce 2054 uplyne tisíc let od schizmatu mezi východním a západním křesťanstvím, dojde k nějakému významnému kroku, který by znamenal úplné sjednocení. Zdálo se, že k pravoslaví měl možná blíž Jan Pavel II., jako Slovan s mariánskou spiritualitou, a že Benedikt XVI., který zase daleko hlouběji zná protestantskou teologii v německém prostředí a velmi často cituje protestantské teology, například ve své knize Ježíš Nazaretský, bude zase vstřícnější k reformační tradici. Nyní to však vypadá, že je tomu spíš naopak, možná také proto, že vstřícnost Jan Pavla II. narážela na určité nacionalistické rysy ruského pravoslaví, že tu hrálo roli i napětí mezi Rusy a Poláky, a že současný papež je pro pravoslavnou scénu přijatelnější.

Katolická církev očekává, že blížící se Lutherovo výročí v roce 2017 bude impulsem k další ekumenické spolupráci. Ta však stále probíhá na rovině teologické. Recepce Luthera v katolické teologii významně postoupila a katolíci dnes oceňují mnoho rysů jeho učení a řada vzniklých nedorozumění byla diskuzí odstraněna. (Jedny z nejlepších studií o Lutherovi napsali právě katoličtí teologové, kteří berou v potaz např. kořeny Lutherovy teologie v německé středověké mystice.) Katolická církev ovšem dnes s rozpaky sleduje, že v reformačních církvích, např. v anglikánské církvi, existují velká vnitřní napětí. Na jedné straně jsou tam velmi liberální proudy, které mohou být z katolické strany jen těžko chápány jako vážný partner a které také vyvolávají silnou protireakci v těch církvích samotných. (V anglikánské církvi například jsme byli nedávno svědky masového zájmu projevit distanci vůči liberálnímu směru dokonce zájmem o formálnímu vstup do církve římskokatolické.)

Nyní stručně k situaci u nás. Myslím si, že u nás jsou k ekumenismu velké historické předpoklady, protože naše dramatické náboženské dějiny nás zavazují k tomu, abychom hledali spolupráci a „uzdravení jizev dějin“. Kdysi tu byla silná tradice utrakvistická, která byla jakousi pozicí mezi katolickou církví a formující se reformační verzí křesťanství. Koneckonců i Hus, jak bylo konstatováno v komisi, kterou založil kardinál Vlk, může být chápán jako postava, která dnes stejnou měrou oslovuje reformační církve i církev katolickou. Vzpomeňme, že kardinál Beran byl výraznou postavou, která ještě dávno před II. vatikánským koncilem projevovala ekumenické snahy – v roce 1948 se v Praze účastnil ekumenického setkání, což tenkrát vyvolalo silnou kritiku arcibiskupa Berana ze strany mnohých katolíků.

V době komunismu fungoval spíše „spontánní ekumenismus“, vyvolaný vnějším tlakem. Já sám jsem se po své konverzi účastnil mnohých ekumenických akcí v 60. letech. Nezapomenutelné byly ekumenické semináře v Jirchářích, kde spolu diskutovali a navázali hluboké přátelství intelektuálové katoličtí a protestantští. A protože v době komunismu měly protestantské církve relativně větší svobodu než majoritní církev katolická a mohly pořádat určité věci, které pro katolickou církev byly nemožné – biblické hodiny, setkání mládeže a jiné, otevíraly často velice ochotně dveře zájemcům i z katolické církve. Pamatuji si například, že když jsem sloužil na vojně v Plzni, chodívali jsme na biblické hodiny, které tam organizoval evangelický farář Pumr.

Po roce 1989 se však ukazuje, že nestačí jen spojenectví proti někomu, ale je třeba si uvědomit pozitivní základy ekumenických snah a dát jim zřetelný teologický rozměr. Myslím si, že zde je velký úkol pro teologické fakulty, které dnes mají mnohem lepší pozici než v době starého vedení KTF v letech těsně po r. 1989. Od té doby se událo mnohé, přednášel zde například významný evangelický starozákoník profesor Heller. Jako dobrou zkušenost hodnotím práci ekumenické husovské komise a domnívám se, že k blížícímu se Husovu výročí v roce 2015 bychom měli na její práci navázat.

Řekl bych ještě něco ze zkušenosti České křesťanské akademie, která se od počátku rozvíjela jako ekumenická instituce a dnes má 72 center v českých a moravských městech. Převážná většina členů jsou pochopitelně katolíci, což odpovídá i složení křesťanů u nás, ale řadu místních skupin například vedou evangeličtí či českoslovenští faráři a i zde v pražské centrále se pravidelně scházíme k rozhovorům o aktuálních společenských otázkách, jako např. sociální problémy, nezaměstnanost, otázky bioetiky či právě ekumeny - a na tato setkání jsou pravidelně zváni rovněž představitelé nekatolických církví.

Je tedy možná „výměna darů“. Katolická církev disponuje bohatstvím spirituálních tradic a dnes není výjimkou, že například na duchovní cvičení, včetně ignaciánských exercicií, přicházejí evangeličtí a českoslovenští faráři - a chápou to jako inspiraci, aniž by byli nějak otřeseni ve své vlastní církevní identitě. My katolíci zase můžeme čerpat například z mnohých pokladů evangelické biblické teologie. Spolupráce tedy existuje a situace křesťanů v naší společnosti je velikou výzvou a šancí, pokud jí tak budeme vnímat a na ni tak reagovat. (Například nestěžujme si na to, že vůči církvím a duchovním u nás panují velké předsudky. Už sám fakt, že někam přijde kněz a lidé překvapeně zjistí že „je normální“, mu získává body.)

Na závěr bych chtěl zmínit, že papež Benedikt XVI. přišel nedávno do naší vlasti s výraznou vizí a naléhavou výzvou. Je mi velmi líto, že to po jeho návštěvě není příliš připomínáno. Tento papež neoperuje s vizí lidové, masové církve, kterou měl spíš Jan Pavel II. Zdůrazňuje, že církev v naší části světa je a bude menšinou, avšak že by měla být kreativní menšinou , nikoliv do sebe uzavřeným ghettem. Jejím základním úkolem je podle slov papeže Benedikta dialog s agnostickou společností.

Tento papež se nezříká ekumenických snah, avšak za nejzávažnější úkol dneška zřejmě považuje určitou alianci katolické církve s vědeckou racionalitou - tedy něco, co může být protiváhou na jedné straně vůči postmodernímu relativismu a na druhé straně vůči náboženskému fundamentalismu.

Tiskové středisko ČBK, středa 13. ledna 2010, 10.00 hodin

Články a eseje

ÚNOR 1948 A JEHO NEBLAHÉ DĚDICTVÍ (únor 2017)
.
ROK VÝZNAMNÝCH VÝROČÍ (leden 2017)
.
ZÁPAS O NADĚJI PO AMERICKÉ VOLBĚ (listopad 2016)
.
HLAS ZE SRDCE EVROPY - výzva k společné odpovědnosti (červen 2016)
.
A VOICE FROM THE HEART OF EUROPE – an appeal for joint responsibility
.
Udavačům a mystifikátorům neodpovídám (Otevřený dopis redakci Parlamentních listů)
.
NENÍ ATEISTA JAKO ATEISTA (listopad 2015)
.
O UPRCHLÍCÍCH I SEBEVRAŽEDNÉM DEMOKRATICKÉM SKOKU (říjen 2015)
.
ROZUM A VĚCNOST MÍSTO HYSTERIE A PANIKAŘENÍ (září 2015)
.
PŘÍPAD CHARLIE (únor 2015)
.
10 ODPOVĚDÍ NA OTÁZKY PETRA HONZEJKA (leden 2015)
.
EVROPA VS. MUSLIMOVÉ. MAŘÍME HISTORICKOU ŠANCI (leden 2015)
.
PROČ NEJSEM CHARLIE (leden 2015)
.
KAMBERSKÝ, PODEJTE MI INDEX! (srpen 2014)
.
DESET ZÁSAD – VIZE PRO BUDOUCNOST DEMOKRACIE V ČR
.
DIALOG O POVOLEBNÍ SITUACI (únor 2013)
.
KLAUS K OLTÁŘI NEPATŘÍ (říjen 2011)
.
PARÁDA RŮŽOVÉ HRDOSTI (srpen 2011)
.
MODLITBA ZA JIŘINU ŠVORCOVOU (srpen 2011)
.
OTÁZKA PILÁTOVA (duben 2011)
.
K VOLEBNÍM VÝSLEDKŮM 2010 (červen 2010)
.
TENTOKRÁT PODPORUJI KLAUSE (únor 2006)
.
VELKÝ BRATR A ZVÍŘECÍ FARMA (září 2005)
.
KLAUSOVA POLITICKÁ FILOZOFIE - A "NĚCO NAVÍC" (únor 2004)
.
VÁLKA MEZI METAFOROU A REALITOU (září 2002)
.
POCHODEŇ 2003? (únor 2002)
.
O (NE)PŘESADITELNOSTI DEMOKRACIE NEBO KULTURNÍ EKOLOGIE OTEVŘENÉ SPOLEČNOSTI (říjen 2001)
.
NEŽ SE NÁM SVĚT ZNOVU STANE DOMOVEM (září 2001)
.
PROČ NEJSEM CTITELEM VÁCLAVA KLAUSE (listopad 2000)
.
ZAMEŤME STŘEPY, NE VŠAK TÉMATA (září 2000)
.
STRAŠIDLO POPULISMU V GLOBALIZOVANÉM SVĚTĚ (červen 2017)
.
VELIKONOČNÍ KŘEST A NOVÝ ŽIVOT (duben 2017)
.
11. ZÁŘÍ – VAROVÁNÍ PŘED GLOBÁLNÍM TERORISMEM (září 2016)
.
VZPOMÍNKY NA PŮSOBENÍ V PODZEMNÍ CÍRKVI BĚHEM NORMALIZAČNÍHO REŽIMU (srpen 2016)
.
MÁME S MUSLIMY STEJNÉHO BOHA? (prosinec 2015)
.
The Afternoon of Christianity: Church and Theology for a Post-Secular Age
.
DLOUHÁ CESTA UZDRAVOVÁNÍ (říjen 2015)
.
KDO JE TADY UVĚDOMĚLÝ? (listopad 2014)
.
OTEVŘENÝ DOPIS MUSLIMSKÉ KOMUNITĚ V ČR (květen 2013)
.
PŘEKVAPENÍ NA PAPEŽSKÉM STOLCI (duben 2013)
.
POLEMIKA O VÍŘE A ATEISMU POKRAČUJE (říjen 2010)
.
PŘEDPOKLADEM DIALOGU JE OCHOTA POROZUMĚT (říjen 2010)
.
ZAČ KŘESŤANÉ VDĚČÍ ATEISTŮM (září 2010)
.
"KDO JE ODPOVĚDNÝ ZA PŘÍTOMNOST KŘESŤANSTVÍ" (září 2010)
.
STRUČNÉ PROHLÁŠENÍ PRO ČTK KE KAUZÁM ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ (březen 2010)
.
20 LET AKADEMICKÉ PASTORACE V KOSTELE NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (únor 2010)
.
CO ČEKÁ NOVÉHO PRAŽSKÉHO ARCIBISKUPA? (únor 2010)
.
KULATÝ STŮL: PŘIBLÍŽILA SE ZA POSLEDNÍ LÉTA (leden 2010)
.
PATNÁCT PURPUROVÝCH LET A CO BYLO PŘEDTÍM (listopad 2009)
.
HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO KLÍČE (říjen 2009)
.
PŘÍSPĚVEK PRO MEZINÁBOŽENSKÝ PANEL NA KONFERENCI FORUM 2000 (říjen 2009)
.
MÉDIA – NÁBOŽENSTVÍ NAŠÍ DOBY? (podzim 2009)
.
PAPEŽOVA LEKCE ČESKÉ CÍRKVI I SPOLEČNOSTI (říjen 2009)
.
SETKÁNÍ PAPEŽE BENEDIKTA S AKADEMICKOU OBCÍ (říjen 2009)
.
ROZPAKY Z JEDNÉ VELKORYSOSTI (únor 2009)
.
CO SE DĚJE V HLAVÁCH NÁBOŽENSKÝCH FANATIKŮ (prosinec 2008)
.
ROLE CÍRKVÍ V UDÁLOSTECH ROKU 1989 (říjen 2008)
.
PROMĚNY SVĚTOVÉ NÁBOŽENSKÉ SCÉNY (prosinec 2007)
.
OSLOVIT VZDÁLENÉ (říjen 2007)
.
PAPEŽSKÝ SKANDÁL (září 2006)
.
O TOM NAŠEM BEZBOŽECTVÍ (léto 2005)
.
MYSLITEL „NENÁBOŽENSKÉHO KŘESŤANSTVÍ“ (duben 2005)
.
O ATEISMU, POCHYBNOSTECH A VÍŘE (leden 2005)
.
CÍRKEV A "ČÁSTEČNĚ IDENTIFIKOVANÍ" (květen 2004)
.
JE POSTMODERNÍ KULTURA POSTSEKULÁRNÍ? (říjen 2003)
.
CÍRKVE V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI (únor 2002)
.
SPOR O NÁBOŽENSTVÍ? ()
.
STÁTEM VNUCENÝ ATEISMUS (srpen 2000)
.
KATOLICKÁ CÍRKEV V ČESKÉ REPUBLICE PO ROCE 1989 (2000)
.
NÁBOŽENSTVÍ - POLITIKA - VĚDA: PROMĚNY VE VZTAZÍCH (září 1998)
.
JAK PROMĚNIT TRAGÉDII CÍRKVE V BOŽSKOU KOMEDII? (duben 1998)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

Myšlenka na den

O tom, zda jsem skutečně, existenciálně věřící či nevěřící, otevřený pro Boha a jeho lásku či vůči ní uzavřený do zvrácené sebelásky, nerozhoduje to, co si myslím o Boží existenci, nýbrž to, zda bytostně chci či nechci, aby Bůh byl.