T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Náboženství a společnost

K SYNODÁLNÍ PROMĚNĚ CÍRKVE (leden 2022)

Výzva papeže Františka k synodální proměně církve je především velkou šancí navázat na hlavní smysl Druhého vatikánského koncilu. Reformu církve v čase Odpoledne křesťanství ale musí doprovázet spirituální a teologická obnova.

Papež František vyzývá, aby na synodální cestě bez jakékoliv cenzury zazněl hlas laiků, kněží a biskupů, žen i mužů, ale též hlas skupin, které jsou na okraji církve, i těch, kteří společenství církve zklamaně opustili. Papež se rozhodl oživit to, co bylo hlavním smyslem koncilu: odvahu vyjít z „babylonského zajetí“ uzavřeného klerikálního systému předkoncilního „katolicismu“ k opravdové katolicitě církve, k široké ekumenicitě. Odvahu ujmout se prorocké úlohy církve: po procesu duchovního rozlišování odpovídat na „znamení doby“ reformou mentality, prohloubením teologie i spirituality a obnovou církevních struktur. Ve své knize Odpoledne křesťanství a v přednáškách v řadě zemí se snažím ukázat, že reformu institucionálních struktur, na niž se podle mého názoru příliš jednostranně upnula synodální cesta německé církve, musí předcházet teologické, a zejména spirituální prohloubení.

Probudit „Šípkovou Růženku“?

Obávám se, aby v naší zemi papežova iniciativa nedopadla tak polovičatě jako reformy Druhého vatikánského koncilu a tak bezvýsledně jako dvě zasedání sněmu české katolické církve v letech 1997 a 2003. Na reformy koncilu nebyla většina českých katolíků v době komunismu připravená – zejména proto, že byla násilně odtržena od vývoje světové církve. Kněží, kteří neměli možnost studovat díla velkých moderních teologů, kteří koncil inspirovali, těžko mohli smysl těchto reforem dostatečně pochopit a realizovat bez znalosti jejich intelektuálního kontextu. Pak není divu, že se sice obrátily oltáře čelem k lidu a zavedla čeština do liturgie, ale nezměnila se mentalita.
Výjimku paradoxně tvořili kněží, kteří si v podmínkách tvrdého pronásledování, ve věznicích, v pracovních táborech a také v „podzemní církvi“ vyzkoušeli praktický ekumenismus, poznali zblízka smýšlení lidí za hranicemi církevního prostředí a řada z nich snila o budoucí podobě církve bez klerikální a triumfalistické mentality či nostalgie po době, která se už nevrátí. Ti však představovali menšinu a po pádu komunismu jejich hlas v církvi převážily restaurační snahy. A někteří z nich dokonce v nových poměrech na ty cenné a draze zaplacené zkušenosti rychle zapomněli.
Před dlouho očekávaným sněmem naší církve se po pádu komunismu vzbudila naděje a iniciativa mnoha věřících, kteří společně přemýšleli a diskutovali v „sněmovních kroužcích“. Tato naděje však byla zmařena: podněty ze sněmovních kroužků zůstaly většinou uloženy na biskupstvích a jednání sněmu zůstalo pouhým rétorickým cvičením. Zejména druhé zasedání v roce 2003 silně poznamenal strach, vycházející z jistých kruhů, aby se hlas postkomunistických církví nepřidal k radikálně reformním myšlenkám, které zazněly na synodách v sousedních západních zemích. Konzervativci považovali tyto církve za jakousi „Šípkovou Růženku“, která dobu koncilu šťastně prospala a nyní se vrací ke své premoderní kráse. Dnes však z Říma díky papeži Františkovi přichází něco zcela jiného: povzbuzení k odvaze, kreativitě a otevřenosti. Jak bylo patrné z jeho nedávné dramatické promluvy ke slovenským biskupům a kněžím v bratislavské katedrále, papež má o stavu církve v postkomunistických zemích dostatek informací a přeje si změnu.

Neskončit u dotazníků

Bylo by trestuhodné, kdyby i velká šance k obnově života církve skončila tím, že budou formálně vyplněné dotazníky odeslány kamsi nahoru, a reformní iniciativa by narazila na mentalitu navyklou z dob komunismu: pokryteckým vyvěšením plakátu „závěry synodálního procesu splníme“.
Františkova výzva k reformě cestou synodální porady přichází v nejvyšší čas. Situace katolické církve – trpící ztrátou důvěry po odhalení pandemie sexuálního, psychologického i spirituálního zneužívání – nápadně připomíná stav těsně před reformací. Není divu, že se mnozí bojí, aby už dlouho existující názorová napětí v církvi nepřerostla do otevřeného schizmatu.
I proto v knize připomínám inspiraci „katolické reformace“, nesené velkými mystiky jako byla Terezie z Avily, Jan od Kříže či Ignác z Loyoly a prozíravými reformními biskupy jako Karel Boromejský. Je ovšem nutné se zamýšlet nad tím, co se těmto pokusům a reformnímu Tridentskému koncilu podařilo a co ne – a proč.

Odpoledne křesťanství

Jevy zneužívání, které se někteří snažili dlouho bagatelizovat jako pouhá selhání jednotlivců, papež František diagnostikoval jako vážnou vadu systému. „Klerikalismus“ – nadále neudržitelný typ řízení a používání moci a autority v církvi má být nahrazen právě synodalitou. Synodalita, tedy společná cesta a společná odpovědnost všech křesťanů, má v církvi posílit vědomí toho, že církev je svátostí – tj. účinným symbolem povolání celého lidstva k jednotě v Kristu. K tomuto konečnému (eschatologickému) cíli svých dějin má církev přispívat už nyní bořením zdí a budováním „všelidského bratrství“, oné vskutku univerzální ekumenické katolicity, jak o tom papež píše ve své poslední encyklice Fratelli tutti (Všichni jsme si bratry). Jsem přesvědčen, že tato encyklika může v 21. století sehrát podobnou roli jako Všeobecná deklarace lidských práv OSN pro 20. století. Dnešní liberální demokracie má zřetelný deficit morální vize. Avšak místo nebezpečných pokusů nahradit ji autoritativními populisticko-nacionalistickými systémy, jak to vidíme v Rusku, Maďarsku, Polsku a u některých extrémistických uskupení také u nás – je třeba tuto vizi čerpat právě ze sociálních encyklik papeže Františka. V Polsku dnes v důsledku nešťastného spojení určitých církevních kruhů s populistickými nacionalisty probíhá nejrychlejší proces „odcírkevnění“ společnosti (zejména mládeže a vzdělaných lidí) v Evropě. Fatální důsledky kolapsu tradičního katolictví (jaký už proběhl v Irsku, Španělsku a dalších zemích) mohou být ve světě odvráceny jen tím, že církev ukáže společnosti zcela jinou tvář – daleko bližší evangeliu. I toto je smysl synodální reformy. Nejde přitom o lacinou „modernizaci“, jak si mnozí povrchně vyložili zásadu „aggiornamenta“ Druhého vatikánského koncilu. Koncil se pokusil o smíření s modernitou zřejmě příliš pozdě – v době, kdy modernitu už střídal globální „postmoderní věk“. Dnes hlavním konkurentem církevního křesťanství není moderní ateistický humanismus, nýbrž spiritualita, která se emancipovala od církve a křesťanské tradice. Ve své knize proto nabízím teologii, čerpající především ze spirituální zkušenosti, používající metody fenomenologie a hermeneutiky.
Nazývám ji „kairologie“ – teologicko-sociologická interpretace změn v kultuře a společnosti. Mám za to, že křesťanství odrostlo dvěma historickým podobám náboženství. Zaprvé to bylo náboženství jako politicko-kulturní integrativní síla celé společnosti (což byl tvar premoderní „dopolední“ fáze křesťanských dějin). Zadruhé pak šlo o novověkou podobu náboženství jako jednoho ze světových názorů a o „redukci katolicity na ideologický katolicismus“ (to byla reakce na „polední krizi“, na spory tehdejší teologie s moderní vědou a kulturou nástup ateismu apod.). Současné krize (jako je zmíněný otřes věrohodnosti církve nebo politické zneužívání náboženství) jsou zkoušky a porodní bolesti nové, duchovně hlubší a zralejší podoby křesťanství pro globální „postmoderní a postsekulární“ dobu, pro „odpoledne dějin křesťanství“. Náboženství (religio) bude odvozeno spíše od slovesa re-legere, „znovu číst“ – a církev bude společenstvím nového čtení, hlubšího porozumění jak evangeliu, tak „znamením doby“. K oběma úkolům je třeba kultury duchovního rozlišování, jak o ní v duchu jezuitské spirituality mluví papež František. Důležitým úkolem církve (kromě klasické farní pastorace a klasické misie a charity) bude partnerské „duchovní doprovázení lidí“, tázajících se po smyslu svého života i současné doby. Proto perspektivní podobou církve už nebudou pouze lokální farnosti, nýbrž spíše centra duchovní obnovy, kontemplace a výměny zkušeností víry. Církev budoucnosti bude synodální společenství porozumění a naslouchání.

Živá centra obnovy

Z těchto myšlenek vyplývají též moje poznámky a návrhy k synodálnímu procesu v naší zemi. Jsem přesvědčen, že za určitých okolností, pokud proběhne promyšleně a důsledně, by mohl přinést velmi dobré plody i pro světovou církev. Stále se mi vrací myšlenka, že návrh synodální porady celé církve o jejím budoucím směřování je jakousi moderní obdobou výzvy Jana Amose Komenského k Všeobecné poradě o nápravě věcí lidských (Consultatio catholica ad emendationem rerum humanarum). Ostatně myšlenka reformy církve, která by přispěla k reformě celé společnosti, prochází po staletí českými dějinami až po nedávné Desetiletí duchovní obnovy národa, u jehož kolébky jsem směl stát. Avšak plodnost synodální reformy v naší zemi má několik podmínek: Reforma musí mít široce ekumenický charakter, musí být spojena s děním v církvích ostatních zemí a musí se odehrávat nejen ve farnostech, ale zejména v živých intelektuálních a duchovních centrech. A dále je zřejmé, že se nemůže vyčerpat jen zasláním podnětů „nahoru“ v nejbližších měsících, nýbrž že má být trvalým procesem.
Je třeba do synodálního procesu integrovat a více vzájemně propojit struktury, které už dnes mají k sobě navzájem a k reformním myšlenkám papeže Františka blízko. Nezanedbatelnými aktéry synodální obnovy by mohla být taková centra, jako je Česká křesťanská akademie, která pracuje ekumenicky a má svou síť místních skupin po celé republice, akademické farnosti (např. pražská akademická farnost už zdaleka není pouhou farností, nýbrž školou určitého typu křesťanství, která má široké vyzařování prostřednictvím sociálních sítí, přednáškovou a publicistickou činností „salvátorských autorů“ doma i v zahraničí), centra, jako je Kolínský klášter (centrum spirituality a duchovních cvičení), Komunita NOE (s centrem v Holostřevech), Fortna (klášter bosých karmelitánů v Praze-Hradčanech), Karmel Edith Stein sester karmelitek v Praze-Košířích a v Luké na Olomoucku, Dominikánská 8 (místo vzdělání a kultury při klášteře sv. Jiljí v Praze), Opatství Venio (klášter benediktinek na Bílé Hoře v Praze), Centrum Alleti (kulturní a studijní centrum jezuitů v Olomouci), Vysokoškolské katolické hnutí, Institut ekumenických studií v Praze, společenství „Chlapi“ apod. Zájem o spolupráci v duchu synodální reformy vnímáme i v řadě katolických médií, jako je televize NOE, Radio Proglas, Katolický týdeník, revue Salve, Universum a další. Mezinárodní spolupráce probíhá pak v rámci několika výzkumných projektů ČKA, jako je Víra a přesvědčení „nevěřících“ nebo Politické zneužívání náboženství v postkomunistických zemích, při nichž spolupracujeme s týmy teologů a sociologů v ČR, na Slovensku, v Polsku, Maďarsku a s odborníky v Nizozemsku, Německu, Rakousku, Británii, USA a Kanadě. Významnou pomocí může být též využití mezikontinentální sítě několika set profesorů teologie a společenských věd, která vznikla z iniciativy profesora Paula Zulehnera a mé na podporu reformních snah papeže Františka („Pro pope Francis“) a která mj. vytvořila dotazníkovou akci k návrhům témat synody o synodalitě v roce 2023, jejíž výsledky byly knižně publikovány v několika jazycích a osobně předány papeži Františkovi. Čeká nás spousta práce.

Kniha kněze a religionisty Tomáše Halíka „Odpoledne křesťanství. Odvaha k proměně“ se v současné době připravuje k vydání v němčině, angličtině, italštině, španělštině, polštině, chorvatštině, maďarštině, portugalštině a nizozemštině.


(publikováno v Perspektivách, příloze Katolického týdeníku č. 2 v lednu 2022)

Články a eseje

CO NÁM ŘÍKÁ TENTO ČAS? (březen 2020)
.
KŘESŤANÉ A VZEDMUTÍ OBČANSKÉ NELHOSTEJNOSTI (červen 2019)
.
VÝKŘIK DO SVĚDOMÍ (leden 2019)
.
ČAPEK JAKO VYCHOVATEL (prosinec 2018)
.
VSTUPUJEME DO 30. ROKU SVOBODY (listopad 2018)
.
KLAUS HÁJÍ NEOBHAJITELNÉ (říjen 2018)
.
PRODAVAČI STRACHU (říjen 2018)
.
CO JE PRAVDA? (březen 2018)
.
POVOLEBNÍ ÚVAHA (únor 2018)
.
NAROZENINY PAPEŽE FRANTIŠKA (prosinec 2017)
.
SLOUPOVNÍCI A JEJICH NEPŘÁTELÉ (září 2017)
.
STRAŠIDLO POPULISMU V GLOBALIZOVANÉM SVĚTĚ (červen 2017)
.
ÚNOR 1948 A JEHO NEBLAHÉ DĚDICTVÍ (únor 2017)
.
ROK VÝZNAMNÝCH VÝROČÍ (leden 2017)
.
ZÁPAS O NADĚJI PO AMERICKÉ VOLBĚ (listopad 2016)
.
HLAS ZE SRDCE EVROPY - výzva k společné odpovědnosti (červen 2016)
.
15. června 2016
A VOICE FROM THE HEART OF EUROPE – an appeal for joint responsibility
.
Udavačům a mystifikátorům neodpovídám (Otevřený dopis redakci Parlamentních listů)
.
NENÍ ATEISTA JAKO ATEISTA (listopad 2015)
.
O UPRCHLÍCÍCH I SEBEVRAŽEDNÉM DEMOKRATICKÉM SKOKU (říjen 2015)
.
ROZUM A VĚCNOST MÍSTO HYSTERIE A PANIKAŘENÍ (září 2015)
.
PŘÍPAD CHARLIE (únor 2015)
.
10 ODPOVĚDÍ NA OTÁZKY PETRA HONZEJKA (leden 2015)
.
EVROPA VS. MUSLIMOVÉ. MAŘÍME HISTORICKOU ŠANCI (leden 2015)
.
PROČ NEJSEM CHARLIE (leden 2015)
.
KAMBERSKÝ, PODEJTE MI INDEX! (srpen 2014)
.
DESET ZÁSAD – VIZE PRO BUDOUCNOST DEMOKRACIE V ČR
.
DIALOG O POVOLEBNÍ SITUACI (únor 2013)
.
KLAUS K OLTÁŘI NEPATŘÍ (říjen 2011)
.
PARÁDA RŮŽOVÉ HRDOSTI (srpen 2011)
.
MODLITBA ZA JIŘINU ŠVORCOVOU (srpen 2011)
.
OTÁZKA PILÁTOVA (duben 2011)
.
K VOLEBNÍM VÝSLEDKŮM 2010 (červen 2010)
.
TENTOKRÁT PODPORUJI KLAUSE (únor 2006)
.
VELKÝ BRATR A ZVÍŘECÍ FARMA (září 2005)
.
KLAUSOVA POLITICKÁ FILOZOFIE - A "NĚCO NAVÍC" (únor 2004)
.
VÁLKA MEZI METAFOROU A REALITOU (září 2002)
.
POCHODEŇ 2003? (únor 2002)
.
O (NE)PŘESADITELNOSTI DEMOKRACIE NEBO KULTURNÍ EKOLOGIE OTEVŘENÉ SPOLEČNOSTI (říjen 2001)
.
NEŽ SE NÁM SVĚT ZNOVU STANE DOMOVEM (září 2001)
.
PROČ NEJSEM CTITELEM VÁCLAVA KLAUSE (listopad 2000)
.
ZAMEŤME STŘEPY, NE VŠAK TÉMATA (září 2000)
.
K SYNODÁLNÍ PROMĚNĚ CÍRKVE (leden 2022)
.
IN ANIMO CONTRITO: FENOMÉN ZNEUŽÍVÁNÍ V ŠIRŠÍM KONTEXTU (září 2021)
.
PSEUDONÁBOŽENSTVÍ F – PŘÍKLAD NÁBOŽENSKÉ PATOLOGIE (listopad 2020)
.
REVOLUCE MILOSRDENSTVÍ A NOVÁ EKUMÉNA (říjen 2020)
.
VYKROČENÍ Z AGRESIVNÍ NEVĚDOMOSTI V ČESKÉ SPOLEČNOSTI (A CÍRKVI)
.
VE STÍNU MARIÁNSKÉHO SLOUPU (srpen 2020)
.
PANDEMIE JAKO NÁBOŽENSKÁ ZKUŠENOST (červen 2020)
.
PŘEDMLUVA K POLSKÉMU VYDÁNÍ KNIHY „Z PODZEMNÍ CÍRKVE DO LABYRINTU SVOBODY“ (duben 2020)
.
KORONAVIRUS NEODMODLÍTE (duben 2020)
.
KŘESŤANSTVÍ V ČASE NEMOCI (duben 2020)
.
DOPIS ČLENŮM ČKA A FARNÍKŮM AKADEMICKÉ FARNOSTI (březen 2020)
.
ROZPOR V CÍRKVI NELZE SKRÝVAT (srpen 2019)
.
RÁNY KRISTOVY CÍRKVE (duben 2019)
.
JE ČESKÁ KATOLICKÁ CÍRKEV „DŮM ZE SKLA“? (leden 2019)
.
OD NAPOMÍNÁNÍ K POROZUMĚNÍ (leden 2019)
.
K BOUŘI V NAŠÍ KATOLICKÉ SKLENICI (únor 2018)
.
VYJASNĚNÍ STANOVISEK S PETREM DVOŘÁKEM (říjen 2017)
.
POZVÁNÍ K DIALOGU (říjen 2017)
.
VZPOURA PROTI PAPEŽI? (říjen 2017)
.
TAJEMSTVÍ NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (září 2017)
.
NÁVRAT NÁBOŽENSTVÍ? (září 2017)
.
ANKETA MESAČNÍKA EVÝCHOD (září 2017)
.
VELIKONOČNÍ KŘEST A NOVÝ ŽIVOT (duben 2017)
.
11. ZÁŘÍ – VAROVÁNÍ PŘED GLOBÁLNÍM TERORISMEM (září 2016)
.
VZPOMÍNKY NA PŮSOBENÍ V PODZEMNÍ CÍRKVI BĚHEM NORMALIZAČNÍHO REŽIMU (srpen 2016)
.
MÁME S MUSLIMY STEJNÉHO BOHA? (prosinec 2015)
.
The Afternoon of Christianity: Church and Theology for a Post-Secular Age
.
DLOUHÁ CESTA UZDRAVOVÁNÍ (říjen 2015)
.
KDO JE TADY UVĚDOMĚLÝ? (listopad 2014)
.
OTEVŘENÝ DOPIS MUSLIMSKÉ KOMUNITĚ V ČR (květen 2013)
.
PŘEKVAPENÍ NA PAPEŽSKÉM STOLCI (duben 2013)
.
POLEMIKA O VÍŘE A ATEISMU POKRAČUJE (říjen 2010)
.
PŘEDPOKLADEM DIALOGU JE OCHOTA POROZUMĚT (říjen 2010)
.
ZAČ KŘESŤANÉ VDĚČÍ ATEISTŮM (září 2010)
.
"KDO JE ODPOVĚDNÝ ZA PŘÍTOMNOST KŘESŤANSTVÍ" (září 2010)
.
STRUČNÉ PROHLÁŠENÍ PRO ČTK KE KAUZÁM ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ (březen 2010)
.
20 LET AKADEMICKÉ PASTORACE V KOSTELE NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (únor 2010)
.
CO ČEKÁ NOVÉHO PRAŽSKÉHO ARCIBISKUPA? (únor 2010)
.
KULATÝ STŮL: PŘIBLÍŽILA SE ZA POSLEDNÍ LÉTA (leden 2010)
.
PATNÁCT PURPUROVÝCH LET A CO BYLO PŘEDTÍM (listopad 2009)
.
HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO KLÍČE (říjen 2009)
.
SETKÁNÍ PAPEŽE BENEDIKTA S AKADEMICKOU OBCÍ (říjen 2009)
.
PAPEŽOVA LEKCE ČESKÉ CÍRKVI I SPOLEČNOSTI (říjen 2009)
.
MÉDIA – NÁBOŽENSTVÍ NAŠÍ DOBY? (podzim 2009)
.
PŘÍSPĚVEK PRO MEZINÁBOŽENSKÝ PANEL NA KONFERENCI FORUM 2000 (říjen 2009)
.
ROZPAKY Z JEDNÉ VELKORYSOSTI (únor 2009)
.
CO SE DĚJE V HLAVÁCH NÁBOŽENSKÝCH FANATIKŮ (prosinec 2008)
.
ROLE CÍRKVÍ V UDÁLOSTECH ROKU 1989 (říjen 2008)
.
PROMĚNY SVĚTOVÉ NÁBOŽENSKÉ SCÉNY (prosinec 2007)
.
OSLOVIT VZDÁLENÉ (říjen 2007)
.
PAPEŽSKÝ SKANDÁL (září 2006)
.
O TOM NAŠEM BEZBOŽECTVÍ (léto 2005)
.
MYSLITEL „NENÁBOŽENSKÉHO KŘESŤANSTVÍ“ (duben 2005)
.
O ATEISMU, POCHYBNOSTECH A VÍŘE (leden 2005)
.
CÍRKEV A "ČÁSTEČNĚ IDENTIFIKOVANÍ" (květen 2004)
.
JE POSTMODERNÍ KULTURA POSTSEKULÁRNÍ? (říjen 2003)
.
CÍRKVE V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI (únor 2002)
.
SPOR O NÁBOŽENSTVÍ? ()
.
STÁTEM VNUCENÝ ATEISMUS (srpen 2000)
.
KATOLICKÁ CÍRKEV V ČESKÉ REPUBLICE PO ROCE 1989 (2000)
.
NÁBOŽENSTVÍ - POLITIKA - VĚDA: PROMĚNY VE VZTAZÍCH (září 1998)
.
JAK PROMĚNIT TRAGÉDII CÍRKVE V BOŽSKOU KOMEDII? (duben 1998)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

ČKA: Project Templeton
e-mail: projekt.templeton@gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

předseda správní rady
Nadačního fondu Tomáše Halíka - NR

člen správní rady
Nadace The SEKYRA FOUNDATION

člen poradního výboru Evropské hodnoty

člen expertní rady Gymnázium Paměti národa

vicepresident
Council for Research ...

Myšlenka na den

Respektujme různost cest a stanovisek, avšak nezůstávejme u konstatování této rozdílnosti. Právě v dialogu, v konfrontaci různých stanovisek a duchovních zkušeností, se snažme společně překročit horizont toho, co jsme již poznali a nechme víc zazářit „světlo pravdy“ – byť jsme si vědomi, že na této zemi a uvnitř dějin nebudeme schopni toto světlo úplně poznat a cele obsáhnout, že se nikdy nemůžeme stát „majiteli pravdy“.