T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

K věcem veřejným

POVOLEBNÍ ÚVAHA (únor 2018)

Milí přátelé,
dovolte, abych se s Vámi rozdělil o jednu nedávnou zkušenost. V neděli po prezidentských volbách jsem stál u oltáře před kostelem nabitým mladými lidmi, z nichž mnozí se obětavě zapojili do předvolebního dění s nadějí, že volba konečně přinese změnu politické kultury a mravní atmosféry v zemi. Tato naděje v nich probudila ohromný vzmach dobré vůle a vědomí odpovědnosti za zemi, v které chtějí žít. Prezidentské volby u nás mají něco odlišného od mnoha ostatních zemí, v našem národním povědomí je stále archetyp hlavy státu nikoliv jako pouhého politického funkcionáře, nýbrž jako morální a intelektuální autority. Je to vzpomínka na prezidenty, které nám záviděl svět, Masaryka a Havla. Kamkoliv jsem přijel, od Afriky po Indii, mi obyčejní lidé, šoféři taxíku i prodavači zeleniny, po odpovědi na zvědavou otázku, odkud jsem, okamžitě říkali: Měli jste velkého prezidenta, pana Havla – žije ještě? Jistě, Masaryk a Havel se nerodí v každé generaci, a pokud ano, ne vždy míří do politiky. Někdy jsou volby rozhodnutím pro někoho, jindy spíš celonárodním referendem o tom, jaká míra arogance, cynického lhaní, vulgarity a pohrdání právní kulturou je ještě pro společnost přijatelná, s čím jsou voliči ochotni se ztotožnit a nechat se před světem reprezentovat. Díval jsem se do očí několika set mladých lidí a v mnohých z nich viděl slzy, hořkost zklamání – angažovali se pro změnu a také se za ni mnoho modlili, a nebyli vyslyšeni. Doufali, že na mnohé, za co se styděli, se už nebudou muset dívat a už neuslyší řeči, kterých jsou přesyceni.

Čím jsem je mohl utěšit? Má generace už zažila mnoho: Narodil jsem se v roce, kdy se naše země – také rozhodnutím většiny, slavnou „vůlí lidu“ – obrátila zády k Západu, prožili jsme dětství za stalinismu, nadechli se nakrátko za Pražského jara a pak viděli ruské tanky na ulicích a s nimi přišlo dalších dvacet let lhaní a nesvobody, zvonili jsme klíči v listopadovém mrazu a měli velké sny, z nichž se splnily jen některé. Nemysleli jsme si tenkrát, že za dalších téměř třicet let tu bude stále vlivná komunistická strana a že většina, byť nepatrná, řekne ano kandidátovi, za nímž stály tři strany: komunistická a svorně s ní extrémně pravicová a pak strana muže, který chápe stát jako svou firmu. V zemích našich spojenců se píše o tom, že republika s kdysi vyspělou demokratickou kulturou se nyní – podobně jako v osudových časech kolem února 1948 – otáčí zády k Západu a tleská těm, kdo v naší zemi posilují vliv nedemokratických mocností, Ruska, ovládaného oligarchy, a Číny, flagrantně porušující lidská práva, zejména náboženskou svobodu.

Mám ty mladé těšit, že přece není vůbec tak zle jako kdysi, že stále žijeme v demokracii a uprostřed svobodné Evropy, a byť dnes šampaňské na ruské a čínské ambasádě teče proudem, může se vše zase brzy změnit? Těm, kterým jde o rozbití Evropy a izolaci národů, snad nedovolíme strhnout naši zemi do této politické, kulturní a hospodářské sebevraždy, i když se teď zas cítí pevněji v sedle a budou se o to vší silou pokoušet - odervat nás od sjednocené Evropy a atlantického spojenectví, hlavních záruk naší bezpečnosti.

Mluvíme-li a přemýšlíme o věcech veřejných i na posvátném místě, pak o nich musíme mluvit a přemýšlet hlouběji než politici, političtí komentátoři a straničtí agitátoři. Ani pečeť křtu ani svátosti svěcení nás nezbavuje naší občanské odpovědnosti – zavazuje nás k ní naše víra. Od světa a života odtržená zbožnost by byla opravdu „opiem lidu“, uklidňující drogou tam, kde nemůžeme být lhostejní a alibisticky apolitičtí. Dívejme se však na duchovní stránku veřejného dění.

Pak uvidíme, že nejde především o to, zda vyhrál či prohrál ten či onen politik. To, co nás tížilo, bylo všechno to kalné, co v těch dnech vyplavalo na povrch – jaké argumenty padaly, jakým stylem lidé spolu komunikovali, podle jakých zpráv se rozhodovali, jaká byla úroveň politické kultury, jak probíhala diskuse, o níž Masaryk tvrdil, že je základem demokracie. Je třeba ocenit korektní vzájemné chování kandidátů, kteří nezvítězili.

Domnívám se, že síla populismu souvisí s nedostatkem víry v naší společnosti. Vírou však myslím něco daleko hlubšího než jen souhlas s dogmaty či návštěvu bohoslužeb. Myslím víru jako životní orientaci. Živá víra je terapie strachu.

Kde je málo víry, tam je mnoho strachu, a kde je mnoho strachu, tam je mnoho duchovní zaslepenosti a agresivity, a kde je mnoho duchovní zaslepenosti a agresivity, tam vítězí demagogové, kteří tento strach potencují, zaslepenost zneužívají a hledají pro vybití „tekutého hněvu“ vhodné cíle – kdysi to byli Židé, pak sedláci a živnostníci, nyní migranti a muslimové – a když populista strach a pocit ohrožení náležitě rozdmýchá, nabídne se jako zachránce.

Pozor na šiřitele strachu a nenávisti a jejich líbivá hesla. Ne, naše země není jen naše, Hospodinova je země a vše, co je na ní, říká Písmo – a ukládá Božímu lidu solidaritu s trpícími a pronásledovanými a vstřícnost k cizincům a přistěhovalcům: Byl jsem na cestě a ujali jste se mě, říká Kristus. A velký prorok a svědek Kristův naší doby papež František to ustavičně opakuje. Proto ho tak nenávidí lidé, kteří víru v evangelium zaměnili za politickou ideologii, šíření strachu a nenávisti. Ta hořkost po volbách byl také smutek z některých lidí, kteří se v debatách těch vzrušených dní zaklínali křesťanstvím, ale kdyby je Ježíš slyšel či četl jejich nenávistné e-maily, řekl by duchu, který jimi cloumal: Mlč a vyjdi z něho!

Ano, v zápase s populismem, se strachem a předsudky a s arogancí amorální moci potřebujeme víru. Srdcem víry je to, čemu evangelium říká metanoia – obrat od povrchnosti, ztracenosti uprostřed hlučných megafonů propagandy na hloubku, do nitra, do svatyně svědomí.

Máme volit srdcem, nebo rozumem; emocemi, nebo pragmatickou kalkulací? Nikoliv: volme svědomím – a to nejen při prezidentských či parlamentních volbách, ale i našem každodenním rozhodování. Ano, až místo demagogů budeme slyšet hlas svědomí, nabudeme onoho klidu, který svět nemůže dát, klidu, který není lhostejností a leností myslet a jednat. A jen tento klid můžeme pak nabídnout také této nyní rozrušené a rozdělené zemi.


(Psáno pro Radio Proglas jako Komentář týdne, vysíláno poprvé 10. 2. 2018)

Články a eseje

KLAUS HÁJÍ NEOBHAJITELNÉ (říjen 2018)
.
PRODAVAČI STRACHU (říjen 2018)
.
CO JE PRAVDA? (březen 2018)
.
POVOLEBNÍ ÚVAHA (únor 2018)
.
NAROZENINY PAPEŽE FRANTIŠKA (prosinec 2017)
.
SLOUPOVNÍCI A JEJICH NEPŘÁTELÉ (září 2017)
.
STRAŠIDLO POPULISMU V GLOBALIZOVANÉM SVĚTĚ (červen 2017)
.
ÚNOR 1948 A JEHO NEBLAHÉ DĚDICTVÍ (únor 2017)
.
ROK VÝZNAMNÝCH VÝROČÍ (leden 2017)
.
ZÁPAS O NADĚJI PO AMERICKÉ VOLBĚ (listopad 2016)
.
A VOICE FROM THE HEART OF EUROPE – an appeal for joint responsibility
.
HLAS ZE SRDCE EVROPY - výzva k společné odpovědnosti (červen 2016)
.
Udavačům a mystifikátorům neodpovídám (Otevřený dopis redakci Parlamentních listů)
.
NENÍ ATEISTA JAKO ATEISTA (listopad 2015)
.
O UPRCHLÍCÍCH I SEBEVRAŽEDNÉM DEMOKRATICKÉM SKOKU (říjen 2015)
.
ROZUM A VĚCNOST MÍSTO HYSTERIE A PANIKAŘENÍ (září 2015)
.
PŘÍPAD CHARLIE (únor 2015)
.
10 ODPOVĚDÍ NA OTÁZKY PETRA HONZEJKA (leden 2015)
.
EVROPA VS. MUSLIMOVÉ. MAŘÍME HISTORICKOU ŠANCI (leden 2015)
.
PROČ NEJSEM CHARLIE (leden 2015)
.
KAMBERSKÝ, PODEJTE MI INDEX! (srpen 2014)
.
DESET ZÁSAD – VIZE PRO BUDOUCNOST DEMOKRACIE V ČR
.
DIALOG O POVOLEBNÍ SITUACI (únor 2013)
.
KLAUS K OLTÁŘI NEPATŘÍ (říjen 2011)
.
PARÁDA RŮŽOVÉ HRDOSTI (srpen 2011)
.
MODLITBA ZA JIŘINU ŠVORCOVOU (srpen 2011)
.
OTÁZKA PILÁTOVA (duben 2011)
.
K VOLEBNÍM VÝSLEDKŮM 2010 (červen 2010)
.
TENTOKRÁT PODPORUJI KLAUSE (únor 2006)
.
VELKÝ BRATR A ZVÍŘECÍ FARMA (září 2005)
.
KLAUSOVA POLITICKÁ FILOZOFIE - A "NĚCO NAVÍC" (únor 2004)
.
VÁLKA MEZI METAFOROU A REALITOU (září 2002)
.
POCHODEŇ 2003? (únor 2002)
.
O (NE)PŘESADITELNOSTI DEMOKRACIE NEBO KULTURNÍ EKOLOGIE OTEVŘENÉ SPOLEČNOSTI (říjen 2001)
.
NEŽ SE NÁM SVĚT ZNOVU STANE DOMOVEM (září 2001)
.
PROČ NEJSEM CTITELEM VÁCLAVA KLAUSE (listopad 2000)
.
ZAMEŤME STŘEPY, NE VŠAK TÉMATA (září 2000)
.
K BOUŘI V NAŠÍ KATOLICKÉ SKLENICI (únor 2018)
.
VYJASNĚNÍ STANOVISEK S PETREM DVOŘÁKEM (říjen 2017)
.
POZVÁNÍ K DIALOGU (říjen 2017)
.
VZPOURA PROTI PAPEŽI? (říjen 2017)
.
TAJEMSTVÍ NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (září 2017)
.
NÁVRAT NÁBOŽENSTVÍ? (září 2017)
.
ANKETA MESAČNÍKA EVÝCHOD (září 2017)
.
VELIKONOČNÍ KŘEST A NOVÝ ŽIVOT (duben 2017)
.
11. ZÁŘÍ – VAROVÁNÍ PŘED GLOBÁLNÍM TERORISMEM (září 2016)
.
VZPOMÍNKY NA PŮSOBENÍ V PODZEMNÍ CÍRKVI BĚHEM NORMALIZAČNÍHO REŽIMU (srpen 2016)
.
MÁME S MUSLIMY STEJNÉHO BOHA? (prosinec 2015)
.
The Afternoon of Christianity: Church and Theology for a Post-Secular Age
.
DLOUHÁ CESTA UZDRAVOVÁNÍ (říjen 2015)
.
KDO JE TADY UVĚDOMĚLÝ? (listopad 2014)
.
OTEVŘENÝ DOPIS MUSLIMSKÉ KOMUNITĚ V ČR (květen 2013)
.
PŘEKVAPENÍ NA PAPEŽSKÉM STOLCI (duben 2013)
.
POLEMIKA O VÍŘE A ATEISMU POKRAČUJE (říjen 2010)
.
PŘEDPOKLADEM DIALOGU JE OCHOTA POROZUMĚT (říjen 2010)
.
ZAČ KŘESŤANÉ VDĚČÍ ATEISTŮM (září 2010)
.
"KDO JE ODPOVĚDNÝ ZA PŘÍTOMNOST KŘESŤANSTVÍ" (září 2010)
.
STRUČNÉ PROHLÁŠENÍ PRO ČTK KE KAUZÁM ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ (březen 2010)
.
20 LET AKADEMICKÉ PASTORACE V KOSTELE NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (únor 2010)
.
CO ČEKÁ NOVÉHO PRAŽSKÉHO ARCIBISKUPA? (únor 2010)
.
KULATÝ STŮL: PŘIBLÍŽILA SE ZA POSLEDNÍ LÉTA (leden 2010)
.
PATNÁCT PURPUROVÝCH LET A CO BYLO PŘEDTÍM (listopad 2009)
.
HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO KLÍČE (říjen 2009)
.
SETKÁNÍ PAPEŽE BENEDIKTA S AKADEMICKOU OBCÍ (říjen 2009)
.
PŘÍSPĚVEK PRO MEZINÁBOŽENSKÝ PANEL NA KONFERENCI FORUM 2000 (říjen 2009)
.
PAPEŽOVA LEKCE ČESKÉ CÍRKVI I SPOLEČNOSTI (říjen 2009)
.
MÉDIA – NÁBOŽENSTVÍ NAŠÍ DOBY? (podzim 2009)
.
ROZPAKY Z JEDNÉ VELKORYSOSTI (únor 2009)
.
CO SE DĚJE V HLAVÁCH NÁBOŽENSKÝCH FANATIKŮ (prosinec 2008)
.
ROLE CÍRKVÍ V UDÁLOSTECH ROKU 1989 (říjen 2008)
.
PROMĚNY SVĚTOVÉ NÁBOŽENSKÉ SCÉNY (prosinec 2007)
.
OSLOVIT VZDÁLENÉ (říjen 2007)
.
PAPEŽSKÝ SKANDÁL (září 2006)
.
O TOM NAŠEM BEZBOŽECTVÍ (léto 2005)
.
MYSLITEL „NENÁBOŽENSKÉHO KŘESŤANSTVÍ“ (duben 2005)
.
O ATEISMU, POCHYBNOSTECH A VÍŘE (leden 2005)
.
CÍRKEV A "ČÁSTEČNĚ IDENTIFIKOVANÍ" (květen 2004)
.
JE POSTMODERNÍ KULTURA POSTSEKULÁRNÍ? (říjen 2003)
.
CÍRKVE V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI (únor 2002)
.
SPOR O NÁBOŽENSTVÍ? ()
.
STÁTEM VNUCENÝ ATEISMUS (srpen 2000)
.
KATOLICKÁ CÍRKEV V ČESKÉ REPUBLICE PO ROCE 1989 (2000)
.
NÁBOŽENSTVÍ - POLITIKA - VĚDA: PROMĚNY VE VZTAZÍCH (září 1998)
.
JAK PROMĚNIT TRAGÉDII CÍRKVE V BOŽSKOU KOMEDII? (duben 1998)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

předseda správní rady
Nadačního fondu Tomáše Halíka

vicepresident
Council for Research in Values and Philosophy

Myšlenka na den

Vysíláme-li své modlitby k „nebi“, pak tím říkáme, že Boží tajemství není spoutáno v hranicích, které jsou nám dosažitelné. Ovšem není třeba ho hledat „na nebesích“ - on je už reálně přítomen na zemi v těchto modlitbách samých, jak učí Pavel: Když se modlíme, sám Boží Duch se modlí v nás vzdechy nevypravitelnými (srov. Řím 8, 26). Je v naší modlitbě, v naší touze, v našem hledání, v našich otázkách samých.