T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Náboženství a společnost

POZVÁNÍ K DIALOGU (říjen 2017)

Jsem rád, že profesor Sousedík, kterého si už po řadu desetiletí jako člověka, odborníka i pedagoga velmi vážím, pochopil můj kritický příspěvek jako věcné pozvání k dialogu. Také já bych byl nerad, aby se dva jeho žáci, kteří podepsali dokument, osočující papeže Františka z hereze, stali kvůli tomu předmětem jakékoliv šikany a dehonestace – v takovém případě bych se jejich cti a práva vyjádřit kritiku papežových názorů rozhodně zastal.

Nevnímám černobíle spory uvnitř křesťanství (nejen katolické církve) jako spory dvou jednolitých táborů, i uvnitř nich jsou velké rozdíly. Předpokládám, že žáci prof. Sousedíka představují jinou tvář a styl konzervativního katolicismu, než je křídlo, navazující na fašizující katolicismus 30. let, s nímž mám své neblahé zkušenosti. (Těmto lidem, vystupujícím coby obhájci pravého křesťanství, nestačí říci, že z těch či oněch důvodů nesouhlasí s některými mými názory, nýbrž hrubým způsobem mne v tisku osobně urážejí, zpochybňují mou mravní integritu, kvalifikaci a dokonce i svěcení, jeden z těchto lidí dokonce poslal desítky urážlivých a pomlouvačných dopisů na všechny zahraniční instituce, s kterými jsem kdy spolupracoval, ve snaze mi osobně ublížit.) Mám na paměti, že existuje vedle „vulgárního katolicismu“ (lidí typu J. Fuchs, R. Malý, J. Stodola aj.) rovněž „inteligentní konzervativismus“, pro mne spojený se jménem velkého papeže-myslitele Benedikta XVI., kterého si vážím a jemuž jsem v mnohém blízký.

Snažím se rozumět argumentům i motivům konzervativní opozice vůči papeži Františkovi. I když v nich – zejména v onom trvání na nemilosrdném a nerozlišujícím postoji vůči lidem, jejichž manželství ztroskotalo – vidím skutečně pokračovatele legalistického postoje farizejů Ježíšovy doby, nechápu a neoznačuji tyto postoje za projev „mravních nedostatků či intelektuální zpozdilosti“ – ostatně i farizeové byli nepochybně ve své většině lidé mravní, chytří a vzdělaní a měli podobné subjektivně čestné motivy, zachovat věrnost neměnnému Zákonu. Avšak Ježíš představuje radikální opozici vůči těmto postojům – a pontifikát papeže Františka považuji za další z potřebných reformních návratů k této ježíšovské pozici (podobný františkánské spiritualitě jako alternativě papežského triumfalismu od Řehoře VII. do Inocence III.).

Jak „hermeneutiku kontinuity“, tak i „hermeneutiku transformace“ (kladoucí důraz na prorockou tradici v církvi, která je „ecclesia semper reformanda“) považuji za legitimní přístupy k tradici, které oba mají své oprávněné místo v církvi a jejich dialog je zárukou vitality a dynamiky teologického myšlení.

Jistou obtíž dialogu vidím ovšem v tom, že mezi oběma přístupy (a politické nálepky konzervativismu a progresismu jsou opravdu zavádějící) je opravdu zásadní rozdíl dvou odlišných myšlenkových stylů a filozofických kultur. Hlavní rozdíl vidím ve vztahu k principu dějinnosti.

Obávám se, že za pozicí prof. Sousedíka „že do dějin, jež jsou oblastí pomíjivosti a proměny, sestoupil v určitém jejich okamžiku sám Bůh a poskytl člověku tímto svým činem něco, co bezcílný a v posledku zoufalý chaos dějin i našich individuálních osudů překračuje, co nepodléhá proměnám času a otevírá člověku perspektivu věčnosti“ se skrývá velmi problematický model „Boha za kulisami světa“, který vstupuje jednorázově do dějin jako „deus ex machina“. Prof. Sousedík považuje novověkou filozofii osvícenské tradice za úvod „k pozdějšímu úplnému rozchodu s křesťanskou vírou“. Já vidím naopak scholastickou a zejména neoscholastickou „ontoteologii“, založenou na aristotelovské metafyzice, jako osudový odklon od biblického dějinného myšlení. Považuji ji – při vší úctě k velikánům scholastiky – za záměnu biblického chápání Boha, který se na rozdíl od antických mytologií i řecké metafyziky projevuje především v dějinách a v jejich prorocké interpretaci, za antický filozofický koncept nepohnutého Prvního hybatele. Novověk po tomto odklonu naopak znovu objevil biblického Boha, „dějícího se v dějinách“ a tím obnovil dynamiku křesťanského myšlení. Papež Benedikt opakovaně zdůrazňoval, že se nesmíme vracet před osvícenství a přehlížet hluboce křesťanský prvek v osvícenství. Právě osvícenství (ztráta svazujících společenských privilegií církve, nahrazení feudálů na biskupských stolcích vzdělanými a o vzdělání pečujícími biskupy) přispělo k hlubšímu proniknutí evangelia zejména do lidových vrstev. Sekularizace byla legitimním a požehnaným rozvinutím křesťanství (na rozdíl od její jednostranné intepretace ideologií „sekularismu“, která se svou primitivní bojovností dnes podobá křesťanskému fundamentalismu „Náboženské pravice“). Také já a myslitelé mi blízcí (vycházející z teologie a filozofie po „teologickém obratu“ ve francouzské a americké fenomenologii a „radikální hermeneutice“) kritizujeme v mnohém novověkou metafyziku osvícenské tradice, ovšem „z druhé strany“ než prof. Sousedík a novoscholastici.

Snaha zastavit či ignorovat dějinný vývoj filozofie a teologie (projev Ducha, který postupně podle Kristových slov uvádí do celé pravdy) se tragicky projevila ve štvanici tzv. antimodernistického boje, který znamenal intelektuální sebekastraci katolicismu v době důležitých změn kulturních paradigmat a přispěl tak k jeho „exkulturaci“ a marginalizaci.

Naštěstí – a jak my katolíci věříme – pod vlivem Ducha svatého se církev na 2. vatikánském koncilu (také díky velkým myslitelům, kteří přes šikany zůstali církvi věrní) rozhodla pro jiný vztah ke světu a dějinám a papež František toto požehnané překročení nového prahu církevních dějin moudře, odvážně a vskutku prorocky rozvíjí. Vážím si ho především jako muže hluboké modlitby a vášnivého zaujetí pro Krista a svobodu, kterou přináší evangelium – a zároveň za důvěru v odpovědnost a dospělost křesťanů. Jeho každodenní kázání v Domě sv. Marty – která po internetu sledují statisíce křesťanů – ukazují, jak hluboce každodenně žije s evangeliem a z evangelia.

Nemohu si pomoci, ale za podivným útokem konzervativní skupiny na papeže vidím naopak onen strach ze svobody, který charakterizuje pokračovatele legalismu Kristových odpůrců, skvěle charakterizovaný v Dostojevského „legendě o velkém inkvizitorovi“. V otázce, na niž se zaměřili, se pisatelé prokazatelně mýlí, jak přesvědčivě ukázal („konzervativní“) filozof a spolupracovník Jana Pavla II. Rocco Buttiglione: František neruší dosavadní praxi vůči lidem „v mimořádných situacích“. Už dosavadní dokumenty umožňovaly zpovědníkům s pastýřskou moudrostí v duchu Ježíšova milosrdenství rozlišovat mezi lidmi, kteří svévolně porušili manželský slib, a těmi, kteří se stali obětí, zůstali opuštěni a nalezli čestné východisko pro svůj další život v církvi a péči o děti v novém partnerství. Papež František pouze důrazem na respekt k svědomí, formovanému v dialogu ve svátosti smíření, povzbudil k nedělitelnosti křesťanské svobody a odpovědnosti.

Typickým projevem farizejského smýšlení je zlovolný výklad Ježíšových slov o nezrušitelnosti manželství – ve skutečnosti se obrací proti mužům, kteří lehkomyslně zneužívali praxi „zápudného lístku“, a v žádném případě nechce oběti této praxe uvrhnout do doživotního trestu vyloučení ze společenství Kristova hodu lásky, smíření a uzdravení. Eucharistie není odměnou pro morální premianty, nýbrž pokrmem na cestu těch, kteří podle svého svědomí a životních možností kráčejí s důvěrou a v duchu pokání ke Kristu-lékaři. To je záležitost pastýřské moudrosti, přihlížející k jedinečnosti každé duše, nikoliv věc legalistické aplikace paragrafů církevního práva.

Jedna z pasáží „synovského napomenutí“, týkající se ekumenické vstřícnosti papeže Františka, jako by pocházela z pera Bernarda Fellaye, představitele schismatického lefebvristického „Bratrstva Pia X.“, obdivovatele Putina, který se spolu se svou sektou stal rovněž signatářem dokumentu. Slova o Martinu Lutherovi ignorují či popírají desetiletí – několika papeži podporované – intenzivní spolupráce katolických a evangelických teologů na odstranění dávných nedorozumění např. v teologii ospravedlnění. Jistěže katolíci – stejně jako mnozí dnešní evangelíci – nesdílejí všechny teologické a politické názory Martina Luthera, přesto si ho mohou vážit jako velkého svědka evangelia a spolu s Janem Pavlem II. ocenit nesporný teologický, duchovní a morální přínos evangelických církví do společné pokladnice křesťanství. Sdílejí snad čeští signatáři i ty protiekumenické tóny dokumentu, pod nějž se podepsali?

Před několika lety jsem byl filozofem Charlesem Taylorem, sociologem José Casanovou a teologem Georgem F. McLeanem přizván k velkému mezinárodnímu výzkumnému úkolu Víra v sekulárním věku, zakončenému konferencí na Papežské Gregoriánské univerzitě v Římě (video). Nyní se věnuji – také zde v USA – rozpracování těchto myšlenek a přípravě navazujících výzkumných úkolů, spojujících přední katolické myslitele několika kontinentů, teology, filozofy i společenské vědce. Podobně jako 2. vatikánský koncil byl připraven hlubokou teologickou obnovou několika desetiletí, potřebují i prorocké impulzy papeže Františka solidní intelektuální a spirituální prohloubení a široké zázemí křesťanů otevřené mysli i duše.

Proto jsem také inicioval spolu s prof. Zulehnerem iniciativu Pro-Pope-Francis, která má nejen ukázat širokou celosvětovou podporu Svatého otce (otevřený dopis podepsala během jediného týdne řada významných teologů, biskupů a osobností veřejného života z několika kontinentů a podpořilo jej dosud přes 23.000 věřících – a podpora stále roste), ale především probudit v řadách církve, zejména teologů, vědomí odpovědnosti za její budoucnost.

Papež František nepřímo odpověděl svým kritikům v promluvě 11. října 2017. Citoval nejprve sv. Vincence Lerinského: »Možná, že někdo řekne: v Kristově církvi tedy nebude nikdy žádný náboženský pokrok? Zajisté bude a obrovský. Kdo by ostatně byl tak neochotný a nevraživý vůči Bohu, aby se pokoušel tomu zabránit? « (Commonitorium, 23,1) a pokračoval: „Tradice je živá skutečnost a pouze jednostranné vidění může chápat „poklad víry“ jako něco statického. Boží Slovo nemůže být obkládáno naftalinem na ochranu proti parazitům jako nějaká stará přikrývka! Nikoli. Boží Slovo je dynamická a stále živá skutečnost, která prospívá a vzrůstá, protože směřuje k naplnění, které lidé nemohou zastavit. Tento zákon pokroku podle příhodné formulace svatého Vincence z Lérins: „annis scilicet consolidetur, dilatetur tempore, sublimetur aetate“(Commonitorium, 23,9) je specifická podmínka pravdy, která je ve svém bytí zjevena a předávána církví, a vůbec neznamená nějakou změnu nauky. Nelze zachovat nauku, aniž by se jí umožnilo prospívat, a nelze ji vázat na strnulý a neměnný výklad, aniž by se snižovalo působení Ducha svatého. »Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Pán k našim předkům« (Žid 1,1), »nepřestává mluvit se Snoubenkou svého milovaného Syna« (Dei Verbum, 8). Tento hlas jsme povoláni si osvojit „zbožným nasloucháním“ (tamt. 1), abychom umožnili své církevní existenci prospívat se stejným nadšením jako v počátcích směrem k novým horizontům, ke kterým nás Pán chce dovést.“

Chtěl bych – nejen kolegu Sousedíka a jeho žáky – ujistit, že podle svého nejlepšího vědomí a svědomí o těchto věcech stále přemýšlím, studuji, konzultuji s odborníky v různých částech světa a také se za to usilovně modlím. Je-li v „konzervativním táboře“ stejná dobrá vůle pracovat pro dobro církve a věc Božího království, věřím, naše názorová různost může nakonec tuto cestu obohatit.

P.S.: Nechápu, co má kolega Sousedík na mysli, když píše o „islámu získávajícímu v Evropě, zvlášť mezi mladými lidmi, rostoucí obdiv i vliv.“ S ničím podobným jsem se nesetkal ani na svých cestách Evropou, ani na empirických sociologických výzkumech religiozity, které pravidelně sleduji. Pokud tím prof. Sousedík myslí sociálně vykořeněné jedince, kteří se přidávají k džihadistickým zabijákům, ti nemají s islámským náboženstvím nic společného, nevěří v Boha a neznají Korán, pouze se chtějí pomstít své společnosti. Co se týká českých konvertitů k islámu, jde většinou o dívky, provdané za cizince z muslimských zemí, výjimečně o studenty, kteří z úst našich politických a bohužel i církevních představitelů dnes slyší naprosté nehoráznosti o islámu – a když pak cestují do islámských zemí nebo začnou studovat islámskou kulturu, ten kontrast je přivádí k druhému extrému, nekritické sympatii vůči islámu. (Podobně mne a mnohé konvertity 60. let přivedla k církvi nejprve lživá komunistická proticírkevní propaganda.)


psáno pro ChristNet (publikováno 24.10.2017) jako odpověď na článek prof. Sousedíka publikovaný 22.10.2017 tamtéž

Články a eseje

SLOUPOVNÍCI A JEJICH NEPŘÁTELÉ (září 2017)
.
STRAŠIDLO POPULISMU V GLOBALIZOVANÉM SVĚTĚ (červen 2017)
.
ÚNOR 1948 A JEHO NEBLAHÉ DĚDICTVÍ (únor 2017)
.
ROK VÝZNAMNÝCH VÝROČÍ (leden 2017)
.
ZÁPAS O NADĚJI PO AMERICKÉ VOLBĚ (listopad 2016)
.
A VOICE FROM THE HEART OF EUROPE – an appeal for joint responsibility
.
HLAS ZE SRDCE EVROPY - výzva k společné odpovědnosti (červen 2016)
.
Udavačům a mystifikátorům neodpovídám (Otevřený dopis redakci Parlamentních listů)
.
NENÍ ATEISTA JAKO ATEISTA (listopad 2015)
.
O UPRCHLÍCÍCH I SEBEVRAŽEDNÉM DEMOKRATICKÉM SKOKU (říjen 2015)
.
ROZUM A VĚCNOST MÍSTO HYSTERIE A PANIKAŘENÍ (září 2015)
.
PŘÍPAD CHARLIE (únor 2015)
.
10 ODPOVĚDÍ NA OTÁZKY PETRA HONZEJKA (leden 2015)
.
EVROPA VS. MUSLIMOVÉ. MAŘÍME HISTORICKOU ŠANCI (leden 2015)
.
PROČ NEJSEM CHARLIE (leden 2015)
.
KAMBERSKÝ, PODEJTE MI INDEX! (srpen 2014)
.
DESET ZÁSAD – VIZE PRO BUDOUCNOST DEMOKRACIE V ČR
.
DIALOG O POVOLEBNÍ SITUACI (únor 2013)
.
KLAUS K OLTÁŘI NEPATŘÍ (říjen 2011)
.
PARÁDA RŮŽOVÉ HRDOSTI (srpen 2011)
.
MODLITBA ZA JIŘINU ŠVORCOVOU (srpen 2011)
.
OTÁZKA PILÁTOVA (duben 2011)
.
K VOLEBNÍM VÝSLEDKŮM 2010 (červen 2010)
.
TENTOKRÁT PODPORUJI KLAUSE (únor 2006)
.
VELKÝ BRATR A ZVÍŘECÍ FARMA (září 2005)
.
KLAUSOVA POLITICKÁ FILOZOFIE - A "NĚCO NAVÍC" (únor 2004)
.
VÁLKA MEZI METAFOROU A REALITOU (září 2002)
.
POCHODEŇ 2003? (únor 2002)
.
O (NE)PŘESADITELNOSTI DEMOKRACIE NEBO KULTURNÍ EKOLOGIE OTEVŘENÉ SPOLEČNOSTI (říjen 2001)
.
NEŽ SE NÁM SVĚT ZNOVU STANE DOMOVEM (září 2001)
.
PROČ NEJSEM CTITELEM VÁCLAVA KLAUSE (listopad 2000)
.
ZAMEŤME STŘEPY, NE VŠAK TÉMATA (září 2000)
.
VYJASNĚNÍ STANOVISEK S PETREM DVOŘÁKEM (říjen 2017)
.
POZVÁNÍ K DIALOGU (říjen 2017)
.
VZPOURA PROTI PAPEŽI? (říjen 2017)
.
TAJEMSTVÍ NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (září 2017)
.
NÁVRAT NÁBOŽENSTVÍ? (září 2017)
.
ANKETA MESAČNÍKA EVÝCHOD (září 2017)
.
VELIKONOČNÍ KŘEST A NOVÝ ŽIVOT (duben 2017)
.
11. ZÁŘÍ – VAROVÁNÍ PŘED GLOBÁLNÍM TERORISMEM (září 2016)
.
VZPOMÍNKY NA PŮSOBENÍ V PODZEMNÍ CÍRKVI BĚHEM NORMALIZAČNÍHO REŽIMU (srpen 2016)
.
MÁME S MUSLIMY STEJNÉHO BOHA? (prosinec 2015)
.
The Afternoon of Christianity: Church and Theology for a Post-Secular Age
.
DLOUHÁ CESTA UZDRAVOVÁNÍ (říjen 2015)
.
KDO JE TADY UVĚDOMĚLÝ? (listopad 2014)
.
OTEVŘENÝ DOPIS MUSLIMSKÉ KOMUNITĚ V ČR (květen 2013)
.
PŘEKVAPENÍ NA PAPEŽSKÉM STOLCI (duben 2013)
.
POLEMIKA O VÍŘE A ATEISMU POKRAČUJE (říjen 2010)
.
PŘEDPOKLADEM DIALOGU JE OCHOTA POROZUMĚT (říjen 2010)
.
ZAČ KŘESŤANÉ VDĚČÍ ATEISTŮM (září 2010)
.
"KDO JE ODPOVĚDNÝ ZA PŘÍTOMNOST KŘESŤANSTVÍ" (září 2010)
.
STRUČNÉ PROHLÁŠENÍ PRO ČTK KE KAUZÁM ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ (březen 2010)
.
20 LET AKADEMICKÉ PASTORACE V KOSTELE NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (únor 2010)
.
CO ČEKÁ NOVÉHO PRAŽSKÉHO ARCIBISKUPA? (únor 2010)
.
KULATÝ STŮL: PŘIBLÍŽILA SE ZA POSLEDNÍ LÉTA (leden 2010)
.
PATNÁCT PURPUROVÝCH LET A CO BYLO PŘEDTÍM (listopad 2009)
.
HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO KLÍČE (říjen 2009)
.
SETKÁNÍ PAPEŽE BENEDIKTA S AKADEMICKOU OBCÍ (říjen 2009)
.
PAPEŽOVA LEKCE ČESKÉ CÍRKVI I SPOLEČNOSTI (říjen 2009)
.
MÉDIA – NÁBOŽENSTVÍ NAŠÍ DOBY? (podzim 2009)
.
PŘÍSPĚVEK PRO MEZINÁBOŽENSKÝ PANEL NA KONFERENCI FORUM 2000 (říjen 2009)
.
ROZPAKY Z JEDNÉ VELKORYSOSTI (únor 2009)
.
CO SE DĚJE V HLAVÁCH NÁBOŽENSKÝCH FANATIKŮ (prosinec 2008)
.
ROLE CÍRKVÍ V UDÁLOSTECH ROKU 1989 (říjen 2008)
.
PROMĚNY SVĚTOVÉ NÁBOŽENSKÉ SCÉNY (prosinec 2007)
.
OSLOVIT VZDÁLENÉ (říjen 2007)
.
PAPEŽSKÝ SKANDÁL (září 2006)
.
O TOM NAŠEM BEZBOŽECTVÍ (léto 2005)
.
MYSLITEL „NENÁBOŽENSKÉHO KŘESŤANSTVÍ“ (duben 2005)
.
O ATEISMU, POCHYBNOSTECH A VÍŘE (leden 2005)
.
CÍRKEV A "ČÁSTEČNĚ IDENTIFIKOVANÍ" (květen 2004)
.
JE POSTMODERNÍ KULTURA POSTSEKULÁRNÍ? (říjen 2003)
.
CÍRKVE V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI (únor 2002)
.
SPOR O NÁBOŽENSTVÍ? ()
.
STÁTEM VNUCENÝ ATEISMUS (srpen 2000)
.
KATOLICKÁ CÍRKEV V ČESKÉ REPUBLICE PO ROCE 1989 (2000)
.
NÁBOŽENSTVÍ - POLITIKA - VĚDA: PROMĚNY VE VZTAZÍCH (září 1998)
.
JAK PROMĚNIT TRAGÉDII CÍRKVE V BOŽSKOU KOMEDII? (duben 1998)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

předseda správní rady
Nadačního fondu Tomáše Halíka

vicepresident
Council for Research in Values and Philosophy

Myšlenka na den

Každý člověk dostal (od Boha, ať si to uvědomuje či ne), určitou míru moci, tj. svobody něco udělat, něco mohl (a tudíž a tou měrou i za něco mohl). Kdo tuto moc zneužil či zanedbal, kdo raději nebyl ochoten svou svobodu objevit a realizovat (viděl sebe sama jen jako oběť a produkt vnějších poměrů), je vinen. Nebyl věrný onomu nejpodstatnějšímu závazku, který je druhou stranou lidské svobody.