T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

K věcem veřejným

O (NE)PŘESADITELNOSTI DEMOKRACIE NEBO KULTURNÍ EKOLOGIE OTEVŘENÉ SPOLEČNOSTI (říjen 2001)

Střet západních spojenců s podporovateli islámského terorismu, který na sklonku prvního roku nového tisíciletí vyústil do afgánské války, naznačuje, která témata budou klíčová pro mezinárodní politiku a budoucnost globální civilizace: bude to otázka univerzality či partikularity západní koncepce demokracie a lidských práv a vztah mezi duchovní kulturou a politickým jednáním, chcete-li: mezi náboženstvím a politikou. Bylo by nanejvýš žádoucí, aby tyto otázky, jejichž řešení bude mít nesmírně závažné praktické politické dopady na osud naší planety, byly předmětem kompetentní debaty mezi sociology, politology, religionisty a dalšími odborníky na straně jedné a politickými a náboženskými vůdci na straně druhé; zkratové emocionální odpovědi mohou vést ke katastrofám. Dvojnásob potřebná je tato debata v naší zemi, kde po léta tabuizované téma náboženství je obklopeno fatální neznalostí a předsudky a kde politický diskurs mohou suverénně ovlivňovat lidé, kteří nezodpovědně rozdávají ideologické nálepky a pomalu přestávají rozlišovat mezi komunitarismem a komunismem, sociologií a socialismem, křesťanskou solidaritou a fašistickým korporativismem.

Proto vítám články Jiřího Pehe k širším souvislostem "afgánské krize", byť - jak jsem už dříve naznačil - občas cítím potřebu tyto jeho texty doplnit kritickými poznámkami. Otázka, zda koncepce demokracie a lidských práv, k níž se hlásí západní velmoci, má univerzální platnost či je výrazem pouze jedné dílčí kultury, není otázkou pouze akademickou. Odpovíme-li s Jiřím Pehe a představiteli klasického liberalismu, že tento koncept má univerzální platnost, zdá se, že je logické z toho vyvozovat to, co vyvozuje Pehe: Západ má právo, ba povinnost tento koncept šířit na celém světě, v případě nutnosti i silou zbraní, následovanou ekonomickou pomocí. Odpovíme-li s představiteli multikulturalismu, postmoderního kulturního relativismu a radikálními kritiky západní civilizace, že se jedná jen o ideologii jedné kultury, případně jednoho politicko-ekonomického bloku a že představa univerzální "lidské přirozenosti", jíž by tento model měl vyhovovat, je jen ahistorická fikce, pak je politika, kterou uplatňují západní velmoci a obhajuje Jiří Pehe, imperialistickou agresí. Jiří Pehe má k dispozici emocionálně silný argument: prosazování lidských práv Západem a východoevropským disentem vedlo k pádu komunistických diktatur, jejichž ideologie mimochodem používala podobné argumentace o sociálně-politické podmíněnosti západní víry ve svobodu, s jakou se dnes setkáváme u multikulturálních relativistů. Také uvádí příklady víceméně úspěšných implantací demokracie v zemích s nezápadní kulturou. (Vzpomněl jsem si na bonmot, který pronesl Adam Michnik při jednom našem společném panelu na univerzitě v baskickém San Sebastiánu: Západ spojuje demokracii se svobodou, v postkomunistických zemích máme však dnes svobodu bez demokracie a v Japonsku mají demokracii bez svobody.) Jeho oponenti, jsou-li vzdělaní v dějinách západního myšlení, mohou zas namítnout, že Pehe stojí na pozicích, které vypracoval zejména sv. Tomáš Akvinský, když křesťanské hodnoty spojil s aristotelovskou etikou a vypracoval teorii přirozeného práva. Ta jistě přinesla své pozitivní plody - od prvního konceptu lidských práv, dominikánské a jezuitské obhajoby práv pohanských Indiánů proti kolonizátorům na prahu novověku na univerzitě v Salamance, až po odsouzení nacismu v Norimberku a mezinárodní soud s Miloševičem. Avšak je "politicky korektní" se jí dovolávat v době, která náboženská a metafyzická východiska scholastiků nesdílí?

Kladu - jako notorický zastánce "třetích cest" a zprostředkujících řešení - jinou otázku: je možná ještě třetí odpověď vedle "whighovské" alternativy a relativismu multikulturalistů? Jsem přesvědčen, že ano. Navrhuji řešení, které bych nazval "kulturní ekologie politických systémů". Nepracuje ani s ahistorickou koncepcí všeobecné "lidské přirozenosti", ani skepticky nezavrhuje vizi šíření demokracie ve světě. Pokládá západní koncept lidských práv a demokracie za jednu z legitimních cest k "civilizaci globálního konsensu". Ta však nemůže vzniknout z vojensko-ekonomické expanze Západu, ani pouze diplomatickým sbližováním režimů, nýbrž pomalu se rodit postupným vzájemným poznáváním kultur a náboženství, cestou dialogu přemýšlivých lidí, schopných ovlivňovat vlastní společnost. Tato civilizace všeobecného souhlasu zůstane asi navždy pouze ideálem, ke kterému se budeme nanejvýš jen částečně přibližovat, a to různými cestami. Dialog náboženství teprve ukáže, nakolik můžeme hovořit o komplementaritě cest. Zdá se, že právě náboženství - soubory symbolů, představ a rituálů, které strukturují zkušenost, vnímání a hodnocení a jsou tak hlubinnou dimenzí každé kultury, "kolektivní pamětí" společnosti a zdrojem jejích ideálů - zde mohou sehrát klíčovou roli: pozitivní ( motivaci k morálnímu jednání ) nebo negativní ( eskalace sociálních napětí).

Nevzdávám se naděje na zavedení demokracie v nezápadních kulturách (včetně opravdové demokratické politické kultury v postkomunistických zemích), ale nevěřím v silové řešení, nýbrž v dlouhodobé snahy vytvořit nejprve morálně-kulturní prostředí, z něhož demokracie může úspěšně vyrůstat - tedy to, čemu liberálně-konzervativní i komunitarističtí myslitelé říkají "občanská společnost". Přechod od autoritativních režimů k demokracii je úspěšný jen tam, kde dlouhodobě rašil pod sněhem diktatury pestrý trávník občanské společnosti; jinak se po přejití mrazivých režimů objeví jen bláto.

Jiří Pehe v odpovědi Pavlu Mášovi poněkud upresnil - oproti svému prvnímu článku na toto téma - své doporučení, jak může Západ implantovat demokracii např. v tradičně islámských zemích: odmítá možnost silového řešení a spoléhá na proces "modernizace". Tím se naše stanoviska přiblížila, nicméně některé mé rozpaky trvají. Právě jsem absolvoval v Londýně velmi zajímavé setkání "umírněných" muslimských představitelů a připravoval jsem se na ně důkladným studiem textů současných islámských myslitelů - "modernistů" i "fundamentalistů". Vidím tu jeden velký problém, který komplikuje i mezináboženskou spolupráci. Jako každé velké náboženství má i islám svou "liberálnější verzi pro vzdělance" a pak "lidovou verzi". V procesu modernizace se intelektuální verze náboženství poměrně snadno adaptují na nový typ kultury (včetně politické), jejich představitelé profitují z procesu globalizace - cestují, publikují, diskutují, osobně se seznamují s podobnými představiteli druhých náboženství a jejich myšlením. Zakrátko dochází k tomu, že tito intelektuální a liberálněji ladění náboženští myslitelé jsou si daleko bližší s podobnými vzdělanci v druhých náboženstvích než s lidmi na "bázi" vlastního systému. Na lidové vrstvy více dopadá stinná stránka globalizace, bez patřičného vzdělání nejsou schopni sladit vlastní duchovní kulturu a tradice s "modernizací", přicházející ze Západu. Pak v těchto lidových vrstvách dochází buď ke ztrátě vlastní kulturní identity ("macdonaldizaci" země) nebo k její zarputilé obraně a úzkostně-agresivní nenávisti k Západu, která může vyústit až v podporu vůdců typu Chomejního či bin Ládina. Proto více než (jen) na modernizaci společenských struktur bych sázel na trpělivou snahu otevřenější a vzdělanější části tradičních společností ovlivňovat morální klima uvnitř těchto společností. Na otázku, zda je možné očekávat, že v řadě tradičních nezápadních zemí zvítězí demokratické režimy, odpovídám: snad ano, ale bude to dlouhodobý a obtížný proces.

Říjen 2001 - v zkrácené podobě publikováno v Lidových novinách

Články a eseje

SLOUPOVNÍCI A JEJICH NEPŘÁTELÉ (září 2017)
.
STRAŠIDLO POPULISMU V GLOBALIZOVANÉM SVĚTĚ (červen 2017)
.
ÚNOR 1948 A JEHO NEBLAHÉ DĚDICTVÍ (únor 2017)
.
ROK VÝZNAMNÝCH VÝROČÍ (leden 2017)
.
ZÁPAS O NADĚJI PO AMERICKÉ VOLBĚ (listopad 2016)
.
A VOICE FROM THE HEART OF EUROPE – an appeal for joint responsibility
.
HLAS ZE SRDCE EVROPY - výzva k společné odpovědnosti (červen 2016)
.
Udavačům a mystifikátorům neodpovídám (Otevřený dopis redakci Parlamentních listů)
.
NENÍ ATEISTA JAKO ATEISTA (listopad 2015)
.
O UPRCHLÍCÍCH I SEBEVRAŽEDNÉM DEMOKRATICKÉM SKOKU (říjen 2015)
.
ROZUM A VĚCNOST MÍSTO HYSTERIE A PANIKAŘENÍ (září 2015)
.
PŘÍPAD CHARLIE (únor 2015)
.
10 ODPOVĚDÍ NA OTÁZKY PETRA HONZEJKA (leden 2015)
.
EVROPA VS. MUSLIMOVÉ. MAŘÍME HISTORICKOU ŠANCI (leden 2015)
.
PROČ NEJSEM CHARLIE (leden 2015)
.
KAMBERSKÝ, PODEJTE MI INDEX! (srpen 2014)
.
DESET ZÁSAD – VIZE PRO BUDOUCNOST DEMOKRACIE V ČR
.
DIALOG O POVOLEBNÍ SITUACI (únor 2013)
.
KLAUS K OLTÁŘI NEPATŘÍ (říjen 2011)
.
PARÁDA RŮŽOVÉ HRDOSTI (srpen 2011)
.
MODLITBA ZA JIŘINU ŠVORCOVOU (srpen 2011)
.
OTÁZKA PILÁTOVA (duben 2011)
.
K VOLEBNÍM VÝSLEDKŮM 2010 (červen 2010)
.
TENTOKRÁT PODPORUJI KLAUSE (únor 2006)
.
VELKÝ BRATR A ZVÍŘECÍ FARMA (září 2005)
.
KLAUSOVA POLITICKÁ FILOZOFIE - A "NĚCO NAVÍC" (únor 2004)
.
VÁLKA MEZI METAFOROU A REALITOU (září 2002)
.
POCHODEŇ 2003? (únor 2002)
.
O (NE)PŘESADITELNOSTI DEMOKRACIE NEBO KULTURNÍ EKOLOGIE OTEVŘENÉ SPOLEČNOSTI (říjen 2001)
.
NEŽ SE NÁM SVĚT ZNOVU STANE DOMOVEM (září 2001)
.
PROČ NEJSEM CTITELEM VÁCLAVA KLAUSE (listopad 2000)
.
ZAMEŤME STŘEPY, NE VŠAK TÉMATA (září 2000)
.
TAJEMSTVÍ NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (září 2017)
.
NÁVRAT NÁBOŽENSTVÍ? (září 2017)
.
ANKETA MESAČNÍKA EVÝCHOD (září 2017)
.
VELIKONOČNÍ KŘEST A NOVÝ ŽIVOT (duben 2017)
.
11. ZÁŘÍ – VAROVÁNÍ PŘED GLOBÁLNÍM TERORISMEM (září 2016)
.
VZPOMÍNKY NA PŮSOBENÍ V PODZEMNÍ CÍRKVI BĚHEM NORMALIZAČNÍHO REŽIMU (srpen 2016)
.
MÁME S MUSLIMY STEJNÉHO BOHA? (prosinec 2015)
.
The Afternoon of Christianity: Church and Theology for a Post-Secular Age
.
DLOUHÁ CESTA UZDRAVOVÁNÍ (říjen 2015)
.
KDO JE TADY UVĚDOMĚLÝ? (listopad 2014)
.
OTEVŘENÝ DOPIS MUSLIMSKÉ KOMUNITĚ V ČR (květen 2013)
.
PŘEKVAPENÍ NA PAPEŽSKÉM STOLCI (duben 2013)
.
POLEMIKA O VÍŘE A ATEISMU POKRAČUJE (říjen 2010)
.
PŘEDPOKLADEM DIALOGU JE OCHOTA POROZUMĚT (říjen 2010)
.
ZAČ KŘESŤANÉ VDĚČÍ ATEISTŮM (září 2010)
.
"KDO JE ODPOVĚDNÝ ZA PŘÍTOMNOST KŘESŤANSTVÍ" (září 2010)
.
STRUČNÉ PROHLÁŠENÍ PRO ČTK KE KAUZÁM ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ (březen 2010)
.
20 LET AKADEMICKÉ PASTORACE V KOSTELE NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (únor 2010)
.
CO ČEKÁ NOVÉHO PRAŽSKÉHO ARCIBISKUPA? (únor 2010)
.
KULATÝ STŮL: PŘIBLÍŽILA SE ZA POSLEDNÍ LÉTA (leden 2010)
.
PATNÁCT PURPUROVÝCH LET A CO BYLO PŘEDTÍM (listopad 2009)
.
HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO KLÍČE (říjen 2009)
.
PŘÍSPĚVEK PRO MEZINÁBOŽENSKÝ PANEL NA KONFERENCI FORUM 2000 (říjen 2009)
.
PAPEŽOVA LEKCE ČESKÉ CÍRKVI I SPOLEČNOSTI (říjen 2009)
.
SETKÁNÍ PAPEŽE BENEDIKTA S AKADEMICKOU OBCÍ (říjen 2009)
.
MÉDIA – NÁBOŽENSTVÍ NAŠÍ DOBY? (podzim 2009)
.
ROZPAKY Z JEDNÉ VELKORYSOSTI (únor 2009)
.
CO SE DĚJE V HLAVÁCH NÁBOŽENSKÝCH FANATIKŮ (prosinec 2008)
.
ROLE CÍRKVÍ V UDÁLOSTECH ROKU 1989 (říjen 2008)
.
PROMĚNY SVĚTOVÉ NÁBOŽENSKÉ SCÉNY (prosinec 2007)
.
OSLOVIT VZDÁLENÉ (říjen 2007)
.
PAPEŽSKÝ SKANDÁL (září 2006)
.
O TOM NAŠEM BEZBOŽECTVÍ (léto 2005)
.
MYSLITEL „NENÁBOŽENSKÉHO KŘESŤANSTVÍ“ (duben 2005)
.
O ATEISMU, POCHYBNOSTECH A VÍŘE (leden 2005)
.
CÍRKEV A "ČÁSTEČNĚ IDENTIFIKOVANÍ" (květen 2004)
.
JE POSTMODERNÍ KULTURA POSTSEKULÁRNÍ? (říjen 2003)
.
CÍRKVE V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI (únor 2002)
.
SPOR O NÁBOŽENSTVÍ? ()
.
STÁTEM VNUCENÝ ATEISMUS (srpen 2000)
.
KATOLICKÁ CÍRKEV V ČESKÉ REPUBLICE PO ROCE 1989 (2000)
.
NÁBOŽENSTVÍ - POLITIKA - VĚDA: PROMĚNY VE VZTAZÍCH (září 1998)
.
JAK PROMĚNIT TRAGÉDII CÍRKVE V BOŽSKOU KOMEDII? (duben 1998)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

Myšlenka na den

Pracuji-li s předpokladem, že jak víra, tak nevíra mají svůj kus pravdy, pak se nechci spokojit s lacině postmoderním heslem „každý má svou pravdu!“ Zajímá-li mne „pravda nevíry“, pak ne proto, abych ji blazeovaně „uznal“, nýbrž abych jejím promyšlením a protrpěním obohatil svou víru.