T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

K věcem veřejným

O (NE)PŘESADITELNOSTI DEMOKRACIE NEBO KULTURNÍ EKOLOGIE OTEVŘENÉ SPOLEČNOSTI (říjen 2001)

Střet západních spojenců s podporovateli islámského terorismu, který na sklonku prvního roku nového tisíciletí vyústil do afgánské války, naznačuje, která témata budou klíčová pro mezinárodní politiku a budoucnost globální civilizace: bude to otázka univerzality či partikularity západní koncepce demokracie a lidských práv a vztah mezi duchovní kulturou a politickým jednáním, chcete-li: mezi náboženstvím a politikou. Bylo by nanejvýš žádoucí, aby tyto otázky, jejichž řešení bude mít nesmírně závažné praktické politické dopady na osud naší planety, byly předmětem kompetentní debaty mezi sociology, politology, religionisty a dalšími odborníky na straně jedné a politickými a náboženskými vůdci na straně druhé; zkratové emocionální odpovědi mohou vést ke katastrofám. Dvojnásob potřebná je tato debata v naší zemi, kde po léta tabuizované téma náboženství je obklopeno fatální neznalostí a předsudky a kde politický diskurs mohou suverénně ovlivňovat lidé, kteří nezodpovědně rozdávají ideologické nálepky a pomalu přestávají rozlišovat mezi komunitarismem a komunismem, sociologií a socialismem, křesťanskou solidaritou a fašistickým korporativismem.

Proto vítám články Jiřího Pehe k širším souvislostem "afgánské krize", byť - jak jsem už dříve naznačil - občas cítím potřebu tyto jeho texty doplnit kritickými poznámkami. Otázka, zda koncepce demokracie a lidských práv, k níž se hlásí západní velmoci, má univerzální platnost či je výrazem pouze jedné dílčí kultury, není otázkou pouze akademickou. Odpovíme-li s Jiřím Pehe a představiteli klasického liberalismu, že tento koncept má univerzální platnost, zdá se, že je logické z toho vyvozovat to, co vyvozuje Pehe: Západ má právo, ba povinnost tento koncept šířit na celém světě, v případě nutnosti i silou zbraní, následovanou ekonomickou pomocí. Odpovíme-li s představiteli multikulturalismu, postmoderního kulturního relativismu a radikálními kritiky západní civilizace, že se jedná jen o ideologii jedné kultury, případně jednoho politicko-ekonomického bloku a že představa univerzální "lidské přirozenosti", jíž by tento model měl vyhovovat, je jen ahistorická fikce, pak je politika, kterou uplatňují západní velmoci a obhajuje Jiří Pehe, imperialistickou agresí. Jiří Pehe má k dispozici emocionálně silný argument: prosazování lidských práv Západem a východoevropským disentem vedlo k pádu komunistických diktatur, jejichž ideologie mimochodem používala podobné argumentace o sociálně-politické podmíněnosti západní víry ve svobodu, s jakou se dnes setkáváme u multikulturálních relativistů. Také uvádí příklady víceméně úspěšných implantací demokracie v zemích s nezápadní kulturou. (Vzpomněl jsem si na bonmot, který pronesl Adam Michnik při jednom našem společném panelu na univerzitě v baskickém San Sebastiánu: Západ spojuje demokracii se svobodou, v postkomunistických zemích máme však dnes svobodu bez demokracie a v Japonsku mají demokracii bez svobody.) Jeho oponenti, jsou-li vzdělaní v dějinách západního myšlení, mohou zas namítnout, že Pehe stojí na pozicích, které vypracoval zejména sv. Tomáš Akvinský, když křesťanské hodnoty spojil s aristotelovskou etikou a vypracoval teorii přirozeného práva. Ta jistě přinesla své pozitivní plody - od prvního konceptu lidských práv, dominikánské a jezuitské obhajoby práv pohanských Indiánů proti kolonizátorům na prahu novověku na univerzitě v Salamance, až po odsouzení nacismu v Norimberku a mezinárodní soud s Miloševičem. Avšak je "politicky korektní" se jí dovolávat v době, která náboženská a metafyzická východiska scholastiků nesdílí?

Kladu - jako notorický zastánce "třetích cest" a zprostředkujících řešení - jinou otázku: je možná ještě třetí odpověď vedle "whighovské" alternativy a relativismu multikulturalistů? Jsem přesvědčen, že ano. Navrhuji řešení, které bych nazval "kulturní ekologie politických systémů". Nepracuje ani s ahistorickou koncepcí všeobecné "lidské přirozenosti", ani skepticky nezavrhuje vizi šíření demokracie ve světě. Pokládá západní koncept lidských práv a demokracie za jednu z legitimních cest k "civilizaci globálního konsensu". Ta však nemůže vzniknout z vojensko-ekonomické expanze Západu, ani pouze diplomatickým sbližováním režimů, nýbrž pomalu se rodit postupným vzájemným poznáváním kultur a náboženství, cestou dialogu přemýšlivých lidí, schopných ovlivňovat vlastní společnost. Tato civilizace všeobecného souhlasu zůstane asi navždy pouze ideálem, ke kterému se budeme nanejvýš jen částečně přibližovat, a to různými cestami. Dialog náboženství teprve ukáže, nakolik můžeme hovořit o komplementaritě cest. Zdá se, že právě náboženství - soubory symbolů, představ a rituálů, které strukturují zkušenost, vnímání a hodnocení a jsou tak hlubinnou dimenzí každé kultury, "kolektivní pamětí" společnosti a zdrojem jejích ideálů - zde mohou sehrát klíčovou roli: pozitivní ( motivaci k morálnímu jednání ) nebo negativní ( eskalace sociálních napětí).

Nevzdávám se naděje na zavedení demokracie v nezápadních kulturách (včetně opravdové demokratické politické kultury v postkomunistických zemích), ale nevěřím v silové řešení, nýbrž v dlouhodobé snahy vytvořit nejprve morálně-kulturní prostředí, z něhož demokracie může úspěšně vyrůstat - tedy to, čemu liberálně-konzervativní i komunitarističtí myslitelé říkají "občanská společnost". Přechod od autoritativních režimů k demokracii je úspěšný jen tam, kde dlouhodobě rašil pod sněhem diktatury pestrý trávník občanské společnosti; jinak se po přejití mrazivých režimů objeví jen bláto.

Jiří Pehe v odpovědi Pavlu Mášovi poněkud upresnil - oproti svému prvnímu článku na toto téma - své doporučení, jak může Západ implantovat demokracii např. v tradičně islámských zemích: odmítá možnost silového řešení a spoléhá na proces "modernizace". Tím se naše stanoviska přiblížila, nicméně některé mé rozpaky trvají. Právě jsem absolvoval v Londýně velmi zajímavé setkání "umírněných" muslimských představitelů a připravoval jsem se na ně důkladným studiem textů současných islámských myslitelů - "modernistů" i "fundamentalistů". Vidím tu jeden velký problém, který komplikuje i mezináboženskou spolupráci. Jako každé velké náboženství má i islám svou "liberálnější verzi pro vzdělance" a pak "lidovou verzi". V procesu modernizace se intelektuální verze náboženství poměrně snadno adaptují na nový typ kultury (včetně politické), jejich představitelé profitují z procesu globalizace - cestují, publikují, diskutují, osobně se seznamují s podobnými představiteli druhých náboženství a jejich myšlením. Zakrátko dochází k tomu, že tito intelektuální a liberálněji ladění náboženští myslitelé jsou si daleko bližší s podobnými vzdělanci v druhých náboženstvích než s lidmi na "bázi" vlastního systému. Na lidové vrstvy více dopadá stinná stránka globalizace, bez patřičného vzdělání nejsou schopni sladit vlastní duchovní kulturu a tradice s "modernizací", přicházející ze Západu. Pak v těchto lidových vrstvách dochází buď ke ztrátě vlastní kulturní identity ("macdonaldizaci" země) nebo k její zarputilé obraně a úzkostně-agresivní nenávisti k Západu, která může vyústit až v podporu vůdců typu Chomejního či bin Ládina. Proto více než (jen) na modernizaci společenských struktur bych sázel na trpělivou snahu otevřenější a vzdělanější části tradičních společností ovlivňovat morální klima uvnitř těchto společností. Na otázku, zda je možné očekávat, že v řadě tradičních nezápadních zemí zvítězí demokratické režimy, odpovídám: snad ano, ale bude to dlouhodobý a obtížný proces.

Říjen 2001 - v zkrácené podobě publikováno v Lidových novinách

Články a eseje

CO JE PRAVDA? (březen 2018)
.
POVOLEBNÍ ÚVAHA (únor 2018)
.
NAROZENINY PAPEŽE FRANTIŠKA (prosinec 2017)
.
SLOUPOVNÍCI A JEJICH NEPŘÁTELÉ (září 2017)
.
STRAŠIDLO POPULISMU V GLOBALIZOVANÉM SVĚTĚ (červen 2017)
.
ÚNOR 1948 A JEHO NEBLAHÉ DĚDICTVÍ (únor 2017)
.
ROK VÝZNAMNÝCH VÝROČÍ (leden 2017)
.
ZÁPAS O NADĚJI PO AMERICKÉ VOLBĚ (listopad 2016)
.
HLAS ZE SRDCE EVROPY - výzva k společné odpovědnosti (červen 2016)
.
A VOICE FROM THE HEART OF EUROPE – an appeal for joint responsibility
.
Udavačům a mystifikátorům neodpovídám (Otevřený dopis redakci Parlamentních listů)
.
NENÍ ATEISTA JAKO ATEISTA (listopad 2015)
.
O UPRCHLÍCÍCH I SEBEVRAŽEDNÉM DEMOKRATICKÉM SKOKU (říjen 2015)
.
ROZUM A VĚCNOST MÍSTO HYSTERIE A PANIKAŘENÍ (září 2015)
.
PŘÍPAD CHARLIE (únor 2015)
.
10 ODPOVĚDÍ NA OTÁZKY PETRA HONZEJKA (leden 2015)
.
EVROPA VS. MUSLIMOVÉ. MAŘÍME HISTORICKOU ŠANCI (leden 2015)
.
PROČ NEJSEM CHARLIE (leden 2015)
.
KAMBERSKÝ, PODEJTE MI INDEX! (srpen 2014)
.
DESET ZÁSAD – VIZE PRO BUDOUCNOST DEMOKRACIE V ČR
.
DIALOG O POVOLEBNÍ SITUACI (únor 2013)
.
KLAUS K OLTÁŘI NEPATŘÍ (říjen 2011)
.
PARÁDA RŮŽOVÉ HRDOSTI (srpen 2011)
.
MODLITBA ZA JIŘINU ŠVORCOVOU (srpen 2011)
.
OTÁZKA PILÁTOVA (duben 2011)
.
K VOLEBNÍM VÝSLEDKŮM 2010 (červen 2010)
.
TENTOKRÁT PODPORUJI KLAUSE (únor 2006)
.
VELKÝ BRATR A ZVÍŘECÍ FARMA (září 2005)
.
KLAUSOVA POLITICKÁ FILOZOFIE - A "NĚCO NAVÍC" (únor 2004)
.
VÁLKA MEZI METAFOROU A REALITOU (září 2002)
.
POCHODEŇ 2003? (únor 2002)
.
O (NE)PŘESADITELNOSTI DEMOKRACIE NEBO KULTURNÍ EKOLOGIE OTEVŘENÉ SPOLEČNOSTI (říjen 2001)
.
NEŽ SE NÁM SVĚT ZNOVU STANE DOMOVEM (září 2001)
.
PROČ NEJSEM CTITELEM VÁCLAVA KLAUSE (listopad 2000)
.
ZAMEŤME STŘEPY, NE VŠAK TÉMATA (září 2000)
.
K BOUŘI V NAŠÍ KATOLICKÉ SKLENICI (únor 2018)
.
VYJASNĚNÍ STANOVISEK S PETREM DVOŘÁKEM (říjen 2017)
.
POZVÁNÍ K DIALOGU (říjen 2017)
.
VZPOURA PROTI PAPEŽI? (říjen 2017)
.
TAJEMSTVÍ NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (září 2017)
.
NÁVRAT NÁBOŽENSTVÍ? (září 2017)
.
ANKETA MESAČNÍKA EVÝCHOD (září 2017)
.
VELIKONOČNÍ KŘEST A NOVÝ ŽIVOT (duben 2017)
.
11. ZÁŘÍ – VAROVÁNÍ PŘED GLOBÁLNÍM TERORISMEM (září 2016)
.
VZPOMÍNKY NA PŮSOBENÍ V PODZEMNÍ CÍRKVI BĚHEM NORMALIZAČNÍHO REŽIMU (srpen 2016)
.
MÁME S MUSLIMY STEJNÉHO BOHA? (prosinec 2015)
.
The Afternoon of Christianity: Church and Theology for a Post-Secular Age
.
DLOUHÁ CESTA UZDRAVOVÁNÍ (říjen 2015)
.
KDO JE TADY UVĚDOMĚLÝ? (listopad 2014)
.
OTEVŘENÝ DOPIS MUSLIMSKÉ KOMUNITĚ V ČR (květen 2013)
.
PŘEKVAPENÍ NA PAPEŽSKÉM STOLCI (duben 2013)
.
POLEMIKA O VÍŘE A ATEISMU POKRAČUJE (říjen 2010)
.
PŘEDPOKLADEM DIALOGU JE OCHOTA POROZUMĚT (říjen 2010)
.
ZAČ KŘESŤANÉ VDĚČÍ ATEISTŮM (září 2010)
.
"KDO JE ODPOVĚDNÝ ZA PŘÍTOMNOST KŘESŤANSTVÍ" (září 2010)
.
STRUČNÉ PROHLÁŠENÍ PRO ČTK KE KAUZÁM ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ (březen 2010)
.
20 LET AKADEMICKÉ PASTORACE V KOSTELE NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (únor 2010)
.
CO ČEKÁ NOVÉHO PRAŽSKÉHO ARCIBISKUPA? (únor 2010)
.
KULATÝ STŮL: PŘIBLÍŽILA SE ZA POSLEDNÍ LÉTA (leden 2010)
.
PATNÁCT PURPUROVÝCH LET A CO BYLO PŘEDTÍM (listopad 2009)
.
HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO KLÍČE (říjen 2009)
.
SETKÁNÍ PAPEŽE BENEDIKTA S AKADEMICKOU OBCÍ (říjen 2009)
.
PŘÍSPĚVEK PRO MEZINÁBOŽENSKÝ PANEL NA KONFERENCI FORUM 2000 (říjen 2009)
.
PAPEŽOVA LEKCE ČESKÉ CÍRKVI I SPOLEČNOSTI (říjen 2009)
.
MÉDIA – NÁBOŽENSTVÍ NAŠÍ DOBY? (podzim 2009)
.
ROZPAKY Z JEDNÉ VELKORYSOSTI (únor 2009)
.
CO SE DĚJE V HLAVÁCH NÁBOŽENSKÝCH FANATIKŮ (prosinec 2008)
.
ROLE CÍRKVÍ V UDÁLOSTECH ROKU 1989 (říjen 2008)
.
PROMĚNY SVĚTOVÉ NÁBOŽENSKÉ SCÉNY (prosinec 2007)
.
OSLOVIT VZDÁLENÉ (říjen 2007)
.
PAPEŽSKÝ SKANDÁL (září 2006)
.
O TOM NAŠEM BEZBOŽECTVÍ (léto 2005)
.
MYSLITEL „NENÁBOŽENSKÉHO KŘESŤANSTVÍ“ (duben 2005)
.
O ATEISMU, POCHYBNOSTECH A VÍŘE (leden 2005)
.
CÍRKEV A "ČÁSTEČNĚ IDENTIFIKOVANÍ" (květen 2004)
.
JE POSTMODERNÍ KULTURA POSTSEKULÁRNÍ? (říjen 2003)
.
CÍRKVE V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI (únor 2002)
.
SPOR O NÁBOŽENSTVÍ? ()
.
STÁTEM VNUCENÝ ATEISMUS (srpen 2000)
.
KATOLICKÁ CÍRKEV V ČESKÉ REPUBLICE PO ROCE 1989 (2000)
.
NÁBOŽENSTVÍ - POLITIKA - VĚDA: PROMĚNY VE VZTAZÍCH (září 1998)
.
JAK PROMĚNIT TRAGÉDII CÍRKVE V BOŽSKOU KOMEDII? (duben 1998)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

předseda správní rady
Nadačního fondu Tomáše Halíka

vicepresident
Council for Research in Values and Philosophy

Myšlenka na den

Každý člověk dostal (od Boha, ať si to uvědomuje či ne), určitou míru moci, tj. svobody něco udělat, něco mohl (a tudíž a tou měrou i za něco mohl). Kdo tuto moc zneužil či zanedbal, kdo raději nebyl ochoten svou svobodu objevit a realizovat (viděl sebe sama jen jako oběť a produkt vnějších poměrů), je vinen. Nebyl věrný onomu nejpodstatnějšímu závazku, který je druhou stranou lidské svobody.