T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

K věcem veřejným

STRAŠIDLO POPULISMU V GLOBALIZOVANÉM SVĚTĚ (červen 2017)

Jedním z velkých poslání, které je svěřeno církvi, je rozeznávat znamení doby. Bůh k nám nemluví jenom skrze Písmo a tradici, jenom skrze učitelský úřad církve, ale také skrze události, které se dějí okolo nás a jichž jsme – ať chceme, nebo nechceme – součástí. K inteligenci víry patří umění dobře rozeznávat, interpretovat tato znamení doby a adekvátně na ně odpovídat. Tím strašidlem, které dnes obchází Evropou (a nejen Evropou), už naštěstí není komunismus, jak tvrdili Marx a Engels v roce 1848. Tím, co nás právem zneklidňuje, je narůstající populismus a politický extremismus.

Ekvivalentem latinského slova populus, od něhož je odvozen výraz populismus, je v řečtině slovo démos. Populista je demagog – ten, kdo vede a svádí lid. Demagog neoslovuje v lidech to, co je osobní, jedinečné, jako je rozum a svědomí jednotlivce, nýbrž to, co je davové, infekční a toxické, jako jsou emoce strachu a hněvu. Demagog je mistr v umění proměňovat oprávněné obavy a starosti ve strach a hněv; hněv pak v nenávist a agresivitu. Demagog vyhledává cíle pro vybití lidového hněvu, označuje údajné viníky situací, které lidi naplňují pocity frustrace a bezvýchodnosti. Povzbuzování agresivity vede nejprve ke slovní agresivitě, ta však může přerůst v agresivitu činů. Tím, kdo nese odpovědnost za tento vývoj, není ovšem demagog sám; spoluodpovědní jsou všichni, kteří se nechali demagogy svést, a také ti, kteří neudělali všechno pro to, aby se ve společnosti rozvíjelo kritické klidné myšlení, aby populismus neovládl veřejný prostor.

Během několika generací došlo k hluboké proměně našeho světa. Moderní doba, která se zrodila z ideálů osvícenství, už skončila. Moderna přinesla vyspělou techniku a kapitalistické hospodářství a zejména tyto dva jevy uvedly do pohybu to, co modernu nahradilo: proces globalizace. Globalizace byla a je ohromnou šancí pro lidstvo, avšak nese s sebou také neméně závažné hrozby. Paradoxem globalizace je, že na jedné straně překonává veškeré hranice, na druhé straně však nové hranice vytváří. Proces globalizace vynesl do popředí nové elity; také u nás po roce 1989 – finanční elity, bohaté lidi, elity moci a elity vlivu. Globalizace napomohla lidem a skupinám, které byly schopné a připravené – také těm, kteří měli kapičku štěstí, ale rovněž těm, kteří byli schopni všeho. Ve zbývající části společnosti zároveň rostly a rostou pocity frustrace, zklamání, pocity nespravedlnosti – a odtrženosti od toho světa, který je jim stále předkládán v médiích.

Během poslední generace ten „tekutý hněv“ a odpor vůči těm společenským elitám dostal nové médium: sociální sítě na internetu. Tam si mohou frustrovaní a rozhněvaní lidé anonymně vykřičet všechnu zlobu a vzájemně se posilovat ve svém nebezpečném obrazu světa. V těchto kalných vodách loví populističtí politici své klienty, jejich hvězdnou hodinou se stala migrační krize posledních let. Populistům se dařilo proměnit pochopitelné obavy v hysterii strachu a nenávisti a pasovat se do role zachránců. Nejúspěšnější byli v zemích, které měly minimální nebo žádnou zkušenost s migrací – v Polsku, Maďarsku, na Slovensku i v naší zemi. V Polsku, Maďarsku a na Slovensku slavily extremistické a populistické strany velké volební úspěchy. U nás se tím nejvýraznějším hlasem populismu a demagogie stala poprvé přímo zvolená hlava státu. A bývalý český prezident Václav Klaus se dokonce stal otevřeným podporovatelem německé extremistické a v mnohých rysech neofašistické strany AfD. Proti bývalým satelitům Sovětského svazu, včetně naší země, je dnes vedená intenzivní propagandistická válka ze strany Putinova Ruska. Jejím cílem je rozvrátit Evropskou unii, posilovat nenávist a nedůvěru vůči Evropské unii, oslabit Západ a demokracii a nahradit ji vládou oligarchů podle ruského vzoru. Je pozoruhodné, jak ta demagogie populistů v našich zemích dokonale souzní s touto ruskou propagandou.

Na mnoha vědeckých konferencích v mnoha zemích světa se dnes probírá nebezpečný fenomén současného populismu. Proč se tomu mají věnovat křesťané u nás? Proto, že tyto skutečnosti na politické scéně přesahují politiku v úzkém slova smyslu, dotýkají se mravního a duchovního života společnosti. Kdybychom chtěli náš duchovní život izolovat od našeho občanského života a z církve a náboženství udělat pohodlný úkryt před naší společenskou odpovědností, pak takový typ náboženství by si právem zasloužil potupnou nálepku opia pro lid. Nedílnou součástí teologie, učení církve a pastorační praxe církve je sociální učení církve. Církvi jako celku, ale i každému křesťanovi – a zvláštním způsobem pastýřům a učitelům církve – je svěřena účast na Kristově prorockém poslání. Součástí tohoto prorockého poslání je umění rozeznávat znamení doby, nacházet v přítomných událostech Boží výzvy, povzbuzení či varování. K tomu je ovšem třeba nezůstat při posuzování toho, co se kolem nás děje, pouze na rovině emocionální. Nemůžeme se spokojit ani s žurnalistickými a politologickými rozbory, jakkoliv si vážíme nezávislé žurnalistiky a společenských věd. Nemůžeme odpovídat jenom frázemi, že se jaksi modlíme za to, aby ve společnosti bylo všechno dobré; to máme v popisu práce, to nemusíme vyhlašovat. Je třeba se učit kontemplativnímu přístupu k světu, jeho předpokladem je umění odpoutat se od hlasů na povrchu, od reklam a ideologií, veřejného mínění a většinových názorů. Je naší povinností nabídnout i v této oblasti kulturu meditace, cestu k vnitřní svobodě, k nezávislému úsudku, který není manipulován zvnějšku, nýbrž pozorně naslouchá ve svatyni svědomí hlasu pravdy. Tuto pravdu nelze proměnit v ideologii, nelze ji vlastnit, je nutné ji neustále hledat, být si pokorně vědom pokušení zaměnit ji za to, co slouží našim sobeckým či skupinovým zájmům.

V této době je velkou zkouškou mravní zralosti v politice vztah k migrantům. Populistům se podařilo rozšířit hysterii strachu, a ty, kteří se statečně staví proti této hysterii a říkají, že není možné všechny, kteří utíkají před válkou a bídou, házet do jednoho pytle – ty označují za naivní „vítače“ a „sluníčkáře“. Nevezmeme ani jednoho migranta – ať se o ně postarají jiné země, zní z našeho koutu světa a populisté za to sklízejí potlesk a voličské hlasy. S tímhletím církev nemůže souznít. Jsem velmi vděčný předsedovi polské biskupské konference, který řekl: Kdyby takto mluvila naše vláda, kdyby takto mluvilo 80 procent obyvatel, církev tak mluvit nesmí, protože je zavázána poslouchat Kristova slova: Byl jsem na cestě a ujali jste se mě.

Prosme o moudrost a statečnost křesťanů v naší vlasti. O to, abychom nepodlehli populistům a demagogům, ale abychom se řídili slovem Písma: Nepřidáš se k většině, činí-li nepravost.


(Psáno pro Radio Proglas jako Komentář týdne, vysíláno poprvé 24. 6. 2017)

Články a eseje

CO JE PRAVDA? (březen 2018)
.
POVOLEBNÍ ÚVAHA (únor 2018)
.
NAROZENINY PAPEŽE FRANTIŠKA (prosinec 2017)
.
SLOUPOVNÍCI A JEJICH NEPŘÁTELÉ (září 2017)
.
STRAŠIDLO POPULISMU V GLOBALIZOVANÉM SVĚTĚ (červen 2017)
.
ÚNOR 1948 A JEHO NEBLAHÉ DĚDICTVÍ (únor 2017)
.
ROK VÝZNAMNÝCH VÝROČÍ (leden 2017)
.
ZÁPAS O NADĚJI PO AMERICKÉ VOLBĚ (listopad 2016)
.
HLAS ZE SRDCE EVROPY - výzva k společné odpovědnosti (červen 2016)
.
A VOICE FROM THE HEART OF EUROPE – an appeal for joint responsibility
.
Udavačům a mystifikátorům neodpovídám (Otevřený dopis redakci Parlamentních listů)
.
NENÍ ATEISTA JAKO ATEISTA (listopad 2015)
.
O UPRCHLÍCÍCH I SEBEVRAŽEDNÉM DEMOKRATICKÉM SKOKU (říjen 2015)
.
ROZUM A VĚCNOST MÍSTO HYSTERIE A PANIKAŘENÍ (září 2015)
.
PŘÍPAD CHARLIE (únor 2015)
.
10 ODPOVĚDÍ NA OTÁZKY PETRA HONZEJKA (leden 2015)
.
EVROPA VS. MUSLIMOVÉ. MAŘÍME HISTORICKOU ŠANCI (leden 2015)
.
PROČ NEJSEM CHARLIE (leden 2015)
.
KAMBERSKÝ, PODEJTE MI INDEX! (srpen 2014)
.
DESET ZÁSAD – VIZE PRO BUDOUCNOST DEMOKRACIE V ČR
.
DIALOG O POVOLEBNÍ SITUACI (únor 2013)
.
KLAUS K OLTÁŘI NEPATŘÍ (říjen 2011)
.
PARÁDA RŮŽOVÉ HRDOSTI (srpen 2011)
.
MODLITBA ZA JIŘINU ŠVORCOVOU (srpen 2011)
.
OTÁZKA PILÁTOVA (duben 2011)
.
K VOLEBNÍM VÝSLEDKŮM 2010 (červen 2010)
.
TENTOKRÁT PODPORUJI KLAUSE (únor 2006)
.
VELKÝ BRATR A ZVÍŘECÍ FARMA (září 2005)
.
KLAUSOVA POLITICKÁ FILOZOFIE - A "NĚCO NAVÍC" (únor 2004)
.
VÁLKA MEZI METAFOROU A REALITOU (září 2002)
.
POCHODEŇ 2003? (únor 2002)
.
O (NE)PŘESADITELNOSTI DEMOKRACIE NEBO KULTURNÍ EKOLOGIE OTEVŘENÉ SPOLEČNOSTI (říjen 2001)
.
NEŽ SE NÁM SVĚT ZNOVU STANE DOMOVEM (září 2001)
.
PROČ NEJSEM CTITELEM VÁCLAVA KLAUSE (listopad 2000)
.
ZAMEŤME STŘEPY, NE VŠAK TÉMATA (září 2000)
.
K BOUŘI V NAŠÍ KATOLICKÉ SKLENICI (únor 2018)
.
VYJASNĚNÍ STANOVISEK S PETREM DVOŘÁKEM (říjen 2017)
.
POZVÁNÍ K DIALOGU (říjen 2017)
.
VZPOURA PROTI PAPEŽI? (říjen 2017)
.
TAJEMSTVÍ NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (září 2017)
.
NÁVRAT NÁBOŽENSTVÍ? (září 2017)
.
ANKETA MESAČNÍKA EVÝCHOD (září 2017)
.
VELIKONOČNÍ KŘEST A NOVÝ ŽIVOT (duben 2017)
.
11. ZÁŘÍ – VAROVÁNÍ PŘED GLOBÁLNÍM TERORISMEM (září 2016)
.
VZPOMÍNKY NA PŮSOBENÍ V PODZEMNÍ CÍRKVI BĚHEM NORMALIZAČNÍHO REŽIMU (srpen 2016)
.
MÁME S MUSLIMY STEJNÉHO BOHA? (prosinec 2015)
.
The Afternoon of Christianity: Church and Theology for a Post-Secular Age
.
DLOUHÁ CESTA UZDRAVOVÁNÍ (říjen 2015)
.
KDO JE TADY UVĚDOMĚLÝ? (listopad 2014)
.
OTEVŘENÝ DOPIS MUSLIMSKÉ KOMUNITĚ V ČR (květen 2013)
.
PŘEKVAPENÍ NA PAPEŽSKÉM STOLCI (duben 2013)
.
POLEMIKA O VÍŘE A ATEISMU POKRAČUJE (říjen 2010)
.
PŘEDPOKLADEM DIALOGU JE OCHOTA POROZUMĚT (říjen 2010)
.
ZAČ KŘESŤANÉ VDĚČÍ ATEISTŮM (září 2010)
.
"KDO JE ODPOVĚDNÝ ZA PŘÍTOMNOST KŘESŤANSTVÍ" (září 2010)
.
STRUČNÉ PROHLÁŠENÍ PRO ČTK KE KAUZÁM ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ (březen 2010)
.
20 LET AKADEMICKÉ PASTORACE V KOSTELE NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (únor 2010)
.
CO ČEKÁ NOVÉHO PRAŽSKÉHO ARCIBISKUPA? (únor 2010)
.
KULATÝ STŮL: PŘIBLÍŽILA SE ZA POSLEDNÍ LÉTA (leden 2010)
.
PATNÁCT PURPUROVÝCH LET A CO BYLO PŘEDTÍM (listopad 2009)
.
HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO KLÍČE (říjen 2009)
.
PAPEŽOVA LEKCE ČESKÉ CÍRKVI I SPOLEČNOSTI (říjen 2009)
.
SETKÁNÍ PAPEŽE BENEDIKTA S AKADEMICKOU OBCÍ (říjen 2009)
.
MÉDIA – NÁBOŽENSTVÍ NAŠÍ DOBY? (podzim 2009)
.
PŘÍSPĚVEK PRO MEZINÁBOŽENSKÝ PANEL NA KONFERENCI FORUM 2000 (říjen 2009)
.
ROZPAKY Z JEDNÉ VELKORYSOSTI (únor 2009)
.
CO SE DĚJE V HLAVÁCH NÁBOŽENSKÝCH FANATIKŮ (prosinec 2008)
.
ROLE CÍRKVÍ V UDÁLOSTECH ROKU 1989 (říjen 2008)
.
PROMĚNY SVĚTOVÉ NÁBOŽENSKÉ SCÉNY (prosinec 2007)
.
OSLOVIT VZDÁLENÉ (říjen 2007)
.
PAPEŽSKÝ SKANDÁL (září 2006)
.
O TOM NAŠEM BEZBOŽECTVÍ (léto 2005)
.
MYSLITEL „NENÁBOŽENSKÉHO KŘESŤANSTVÍ“ (duben 2005)
.
O ATEISMU, POCHYBNOSTECH A VÍŘE (leden 2005)
.
CÍRKEV A "ČÁSTEČNĚ IDENTIFIKOVANÍ" (květen 2004)
.
JE POSTMODERNÍ KULTURA POSTSEKULÁRNÍ? (říjen 2003)
.
CÍRKVE V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI (únor 2002)
.
SPOR O NÁBOŽENSTVÍ? ()
.
STÁTEM VNUCENÝ ATEISMUS (srpen 2000)
.
KATOLICKÁ CÍRKEV V ČESKÉ REPUBLICE PO ROCE 1989 (2000)
.
NÁBOŽENSTVÍ - POLITIKA - VĚDA: PROMĚNY VE VZTAZÍCH (září 1998)
.
JAK PROMĚNIT TRAGÉDII CÍRKVE V BOŽSKOU KOMEDII? (duben 1998)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

předseda správní rady
Nadačního fondu Tomáše Halíka

vicepresident
Council for Research in Values and Philosophy

Myšlenka na den

Má víra potřebuje být stále probouzena, oživována a zneklidňována kritickými otázkami. Zároveň si však uvědomuji, že i má skepse a mé tázání předpokládají horizont důvěry, žijí z rozhodnutí víry, která prověřují, promýšlejí i prohlubují. Naučil jsem se žít v dvojdomí skepse a důvěry; stal jsem se sám sobě otázkou. Vím, že ji nemohu zodpovědět bez Toho, který zpochybňuje všechna má pokušení k bohorovnosti ateistů. Ale i On, má naděje a má skála, zůstává ve mně přítomen především ve tvaru trvalé otázky. Otázka, kterou se ptám na Boha a otázka, kterou mi pokládá Bůh, je táž otázka.