T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Náboženství a společnost

KŘESŤANSTVÍ V ČASE NEMOCI (duben 2020)

Náš svět je nemocný. Nemyslím tím jen pandemii koronaviru, nýbrž stav naší civilizace, jak se ukazuje skrze tento globální fenomén, biblicky řečeno: znamení doby.

Mnozí z nás si ještě na počátku této neobvyklé postní doby mysleli, že tato epidemie způsobí jakýsi krátkodobý blackout, poruchu obvyklého chodu společnosti, kterou nějak přečkáme, a pak se vše brzy zas vrátí ke starému. Nevrátí. A kdybychom se o to pokusili, bylo by to špatně. Po této globální zkušenosti svět nebude – a zřejmě nemá být – zcela stejný jako před ní.

Je přirozené, že se v dobách kalamit nejdřív zajímáme o materiální prostředky k přežití; avšak „ne samým chlebem živ je člověk“. Nastává čas vidět i hlubší souvislosti tohoto otřesu jistot našeho světa. Nevyhnutelný proces globalizace zřejmě dosáhl vrcholu: nyní se ukazuje globální zranitelnost globálního světa.

Církev jako polní nemocnice

Jakou výzvu představuje tato situace pro křesťanství, církev – jednoho z prvních „globálních hráčů“ – a teologii?

Církev by měla být tím, čím ji chce mít papež František: „polní nemocnicí“. Papež touto metaforou míní, že by neměla dlít v pohodlné „splendid isolation“ od světa, nýbrž vycházet ze svých hranic a pomáhat tam, kde jsou lidé fyzicky, psychicky, sociálně a duchovně zraňováni. Ano, může tím také konat pokání za to, že i její představitelé se dopouštěli ještě nedávno zraňování lidí, včetně těch nejbezbrannějších. Zkusme však tuto metaforu promýšlet – a uvádět do života – ještě hlouběji.

Má-li být církev „nemocnicí“, má jistě nabízet zdravotní, sociální, charitativní službu, tak to dělala od úsvitu svých dějin. Avšak církev jako dobrá nemocnice má plnit ještě další úlohy: diagnostickou (rozpoznávat „znamení doby“), preventivní (vytvářet „imunitní systém“ ve společnosti, v níž se šíří zhoubné viry strachu, nenávisti, populismu a nacionalismu) a rekonvalescenční (rozpouštět odpuštěním traumata minulosti).

Prázdné kostely jako znamení a výzva

Před Velikonoci minulého roku vyhořela pařížská katedrála Notre Dame, letos se v postní době nekonají bohoslužby ve statisících kostelů několika kontinentů – a ani v synagogách a mešitách. Jako kněz a teolog přemýšlím o prázdných či zavřených kostelích jako o Božím znamení a výzvě.

Rozumět Boží řeči v událostech našeho světa ovšem vyžaduje umění duchovního rozlišování a to předpokládá kontemplativní odstup od našich zjitřených emocí a předsudků, od projekcí našich strachů a přání. Ve chvílích katastrof ožívají „spící agenti zlého, pomstychtivého boha“, šíří strach a vytloukají z něj pro sebe náboženský kapitál. Jejich vize boha je už po staletí vodou na mlýn ateismu.

V době kalamit nehledám Boha jako rozhněvaného režiséra, pohodlně usazeného za scénou našeho světa, nýbrž vnímám ho jako zdroj síly, působící v těch, kteří v takových situacích prokazují solidární a obětavou lásku – ano i v těch, kteří k tomu nemají žádnou „náboženskou motivaci“. Bůh je pokorná a diskrétní láska.

Nemohu se však zbavit otázky, zda čas prázdných a zavřených kostelů není pro církev jakýmsi varovným průhledem do poměrně blízké budoucnosti: takhle to může vypadat za pár let ve velké části našeho světa. Copak nás už dost nevaroval vývoj v mnoha zemích, kde se stále více vyprazdňovaly a zavíraly kostely, kláštery a kněžské semináře? Proč jsme tak dlouho tento vývoj přičítali vnějším vlivům („tsunami sekularismu“) a nechtěli vzít na vědomí, že další kapitola dějin křesťanství zřejmě končí a je třeba se přichystat na novou?

Možná církvím tento čas prázdných kostelů symbolicky ukazuje jejich skrývanou prázdnotu a možnou budoucnost, pokud se vážně nepokusí představit světu úplně jiný tvar křesťanství. Mysleli jsme příliš na obracení „světa“ („těch druhých“), méně na obracení nás samých – nikoliv jen „polepšení“, nýbrž obrat od statického „být křesťany“ k dynamickému „stávat se křesťany“.

Když ve středověku církev nadužívala trest interdiktu a v důsledku těchto „generálních stávek“ celého církevního aparátu se nekonaly bohoslužby a nevysluhovaly svátosti, lidé začali více hledat osobní vztah k Bohu, „nahou víru“ – rozmohla se laická bratrstva a mystika. Tento rozmach mystiky jistě přispěl k vzniku reformací – jak Lutherovy a Kalvínovy, tak katolické reformace, spojené s jezuity a španělskou mystikou. Možná že i dnes by objev kontemplace mohl doplnit „synodální cesty“ k novému reformnímu koncilu.

Výzva k reformě

Možná máme přijmout nynější půst od bohoslužeb a církevního provozu jako kairos, čas příležitosti k zastavení a důkladnému zamyšlení před Bohem a s Bohem. Jsem přesvědčen, že nastal čas přemýšlet, jak pokračovat na cestě reformy, o jejíž nutnosti mluví papež František: nikoliv pokusy o návrat do světa, který už není, ani spoléhání na pouhé vnější reformy struktur, nýbrž obrat k jádru evangelia, „cesta na hlubinu“.

Nevidím šťastné řešení v tom, že si budeme v době zákazu veřejných bohoslužeb rychle vypomáhat umělými náhražkami typu televizních přenosů mší. Obrat k „virtuální zbožnosti“, k „hostině na dálku“ a klekání před obrazovkou je vskutku podivná věc. Možná máme spíše zakusit pravdivost Ježíšova slova: Kde jsou dva nebo tři ve jménu mém, tam jsme já uprostřed nich.

Copak jsme si opravdu mysleli, že nedostatek kněží v Evropě vyřešíme dovozem „náhradních dílů“ do mašinérie církve ze zdánlivě bezedných skladů v Polsku, Asii a Africe? Jistě máme vzít vážně impulsy amazonské synody, ale zároveň vytvářet větší prostor pro službu laiků, zejména žen, v církvi; nezapomeňme, že na mnohých územích církev vydržela bez kněží po celá staletí.

Možná tento „výjimečný stav“ je poukazem k novému tvaru církve, který však má v dějinách precedens. Jsem přesvědčen, že naše křesťanské komunity, farnosti, sbory, církevní hnutí a řeholní komunity se mají přiblížit ideálu, z něhož vznikly evropské univerzity: být společenstvím žáků a učitelů, být školou moudrosti, v níž se pravda hledá svobodnou disputací a také hlubokou kontemplací. Z takových ostrovů spirituality a dialogu může vzejít uzdravující síla pro nemocný svět.

Kardinál Bergoglio den před papežskou volbou citoval výrok z Apokalypsy, že Kristus stojí u dveří a klepe. Dodal: Dnes však Kristus klepe zevnitř církve a chce jít ven. Možná tak právě učinil.

Kde je Galilea naší doby?

Dlouhá léta přemýšlím nad známým textem Fridricha Nietzscheho o „pomatenci“ (bláznu, kterému jedinému je dovoleno říci pravdu), ohlašujícím „smrt Boha“. Ta kapitola končí tím, že onen pomatenec přišel do chrámů zazpívat „Requiem aeternam deo“ a ptal se: „Čím jsou ještě tyto kostely, ne-li hrobkami a náhrobky boha?“ Přiznám se, že už dlouho mi různé podoby církve připomínaly chladné a honosné náhrobky mrtvého boha.

O letošních Velikonocích budou zřejmě mnohé naše kostely prázdné. Někde jinde budeme předčítat evangelium o prázdném hrobu. Bude-li nám prázdnota kostelů připomínat prázdný hrob, nepřeslechněme hlas shůry: „Není tady. Vstal. Předejde vás do Galileje.“

Podnět k meditaci pro tyto podivné Velikonoce zní: Kde je ta Galilea dneška, kde se můžeme setkat s živým Kristem?

Sociologické studie nám říkají, že v našem světě ubývá „zabydlených“ (a to jak lidí plně identifikovaných s tradiční podobou náboženství, tak vyznavačů dogmatického ateismu) a přibývá „hledajících“. Kromě toho ovšem roste počet „apateistů“ – lidí, které jak náboženské otázky, tak tradiční odpovědi na ně zanechávají lhostejnými.

Hlavní linie rozdělení už neběží mezi těmi, kteří se považují za věřící, a těmi, kteří se považují za nevěřící. „Hledající“ jsou jak mezi věřícími (to jsou ti, pro něž víra není „zděděný majetek“, nýbrž spíše „cesta“), tak mezi „nevěřícími“, kteří odmítají náboženské představy, které jim jejich okolí předkládá, přesto však cítí touhu po prameni, který by utišil jejich žízeň po smyslu.

Jsem přesvědčen, že „Galilea dneška“, kam je třeba jít a hledat Boha, který prošel smrtí, je svět hledajících.

Hledání Krista mezi hledajícími

Teologie osvobození nás naučila hledat Krista mezi lidmi na okraji společnosti; je třeba ho však hledat i mezi lidmi marginalizovanými v církvi; mezi těmi, „kteří s námi nechodí“. Chceme-li tam jako Ježíšovi učedníci vejít, musíme napřed mnoho věcí odložit.

Musíme odložit mnohé své dosavadní představy o Kristu. Vzkříšený je radikálně změněný zkušeností smrti. Jak čteme v evangeliích, i jeho nejbližší a nejdražší ho nemohli poznat. Nemusíme hned přijmout všechny zprávy ze svého okolí. Můžeme trvat na tom, že se chceme dotknout jeho ran. Kde ho ostatně nejjistěji dnes potkáme, než právě v ranách světa i ranách církve, v ranách toho těla, které na sebe vzal? Musíme odložit své proselytické úmysly. Nevstupujeme do světa hledajících proto, abychom je co nejrychleji „obrátili“ a natěsnali do stávajících institučních a mentálních hranic našich církví. Ani Ježíš, který hledal „ztracené ovce domu izraelského“, je neuváděl zpět do stávajících struktur tehdejšího izraelského náboženství. Věděl, že nové víno je třeba vlévat do nových měchů.

Chceme z pokladu tradice, která nám byla svěřena, přinášet věci nové i staré, abychom je učinili součástí dialogu s hledajícími; dialogu, v němž se můžeme a máme učit jedni od druhých. Máme se učit radikálně rozšířit hranice našeho chápání církve. Už nestačí, abychom v chrámě církve velkoryse otevírali „nádvoří pro pohany“. Pán už klepal „zevnitř“ a už vyšel ven – a je naším úkolem hledat ho a následovat. Kristus prošel dveřmi, které jsme měli zamčené ze strachu před těmi ostatními, prošel skrze zdi, jimiž jsme se ohradili, otvírá nám prostor, z jehož šířky a hloubky jsme měli závrať.

Na samém prahu svých dějin zakusila mladá církev ze Židů i z pohanů zničení chrámu, v němž se Ježíš modlil a učil své učedníky. Tehdejší Židé nalezli odvážnou a kreativní odpověď: Oltář zbořeného chrámu nahradil stůl židovské rodiny, řád obětí nahradil řád soukromé i společné modlitby, zápalné i krvavé oběti nahradily oběti rtů, mysli a srdce, modlitba a studium Písma. Přibližně ve stejné době mladé křesťanství, vyháněné ze synagog, hledalo svou novou identitu. Židé i křesťané se na troskách tradic učili nově číst a nově vykládat Zákon i proroky. Nejsme v naší době v podobné situaci?

Bůh ve všech věcech

Když padl na prahu pátého století Řím, přispěchali mnozí s rychlým vysvětlením: pohané v tom viděli trest bohů za přijetí křesťanství a křesťané boží trest pro Řím, který ještě nepřestal být děvkou babylonskou. Svatý Augustin odmítl oba tyto výklady: v přelomové době vypracoval svou teologii odvěkého zápasu dvou „obcí“: nikoliv křesťanů a pohanů, nýbrž dvou „lásek“, přebývajících v lidském srdci: sebelásky, uzavřené transcendenci (amor sui usque ad contemptum Dei) a lásky, které se vydává a tím nalézá Boha (amor Dei usque ad contemptum sui). Nevolá tato doba civilizačních změn po nové teologii současných dějin a po novém chápání církve?

„Víme, kde církev je, ale nevíme, kde není,“ učil pravoslavný teolog Evdokimov. Možná slova o katolicitě a ekumenismu, která byly vyřčena na posledním koncilu, mají dostat nový a hlubší obsah: nastal čas pro širší a hlubší ekumenismus, pro odvážnější „hledání Boha ve všech věcech“.

Tento postní čas prázdných a mlčících kostelů můžeme jistě přijmout jen jako krátké provizorium, na které pak brzy zapomeneme. Avšak můžeme ho také přijmout jako kairos – čas příležitosti „zajet na hlubinu“ a hledat novou identitu křesťanství ve světě, který se před našima očima radikálně proměňuje. Současná pandemie jistě není jediné globální ohrožení, kterému náš svět čelí a ještě bude čelit. Přijměme nadcházející velikonoční čas jako výzvu pro nové hledání Krista. Nehledejme Živého mezi mrtvými. Hledejme ho odvážně a vytrvale a nenechme se zmást tím, že se nám může jevit jako cizinec. Poznáme ho podle ran, podle hlasu při důvěrném oslovení, podle Ducha, který přináší pokoj a zahání strach.


publikováno v předvelikonočním čase
česky - slovensky - anglicky - německy - španělsky - italsky - polsky - maďarsky - chorvatsky - nizozemsky - francouzsky

Články a eseje

CO NÁM ŘÍKÁ TENTO ČAS? (březen 2020)
.
KŘESŤANÉ A VZEDMUTÍ OBČANSKÉ NELHOSTEJNOSTI (červen 2019)
.
VÝKŘIK DO SVĚDOMÍ (leden 2019)
.
ČAPEK JAKO VYCHOVATEL (prosinec 2018)
.
VSTUPUJEME DO 30. ROKU SVOBODY (listopad 2018)
.
KLAUS HÁJÍ NEOBHAJITELNÉ (říjen 2018)
.
PRODAVAČI STRACHU (říjen 2018)
.
CO JE PRAVDA? (březen 2018)
.
POVOLEBNÍ ÚVAHA (únor 2018)
.
NAROZENINY PAPEŽE FRANTIŠKA (prosinec 2017)
.
SLOUPOVNÍCI A JEJICH NEPŘÁTELÉ (září 2017)
.
STRAŠIDLO POPULISMU V GLOBALIZOVANÉM SVĚTĚ (červen 2017)
.
ÚNOR 1948 A JEHO NEBLAHÉ DĚDICTVÍ (únor 2017)
.
ROK VÝZNAMNÝCH VÝROČÍ (leden 2017)
.
ZÁPAS O NADĚJI PO AMERICKÉ VOLBĚ (listopad 2016)
.
15. června 2016
A VOICE FROM THE HEART OF EUROPE – an appeal for joint responsibility
.
HLAS ZE SRDCE EVROPY - výzva k společné odpovědnosti (červen 2016)
.
Udavačům a mystifikátorům neodpovídám (Otevřený dopis redakci Parlamentních listů)
.
NENÍ ATEISTA JAKO ATEISTA (listopad 2015)
.
O UPRCHLÍCÍCH I SEBEVRAŽEDNÉM DEMOKRATICKÉM SKOKU (říjen 2015)
.
ROZUM A VĚCNOST MÍSTO HYSTERIE A PANIKAŘENÍ (září 2015)
.
PŘÍPAD CHARLIE (únor 2015)
.
10 ODPOVĚDÍ NA OTÁZKY PETRA HONZEJKA (leden 2015)
.
EVROPA VS. MUSLIMOVÉ. MAŘÍME HISTORICKOU ŠANCI (leden 2015)
.
PROČ NEJSEM CHARLIE (leden 2015)
.
KAMBERSKÝ, PODEJTE MI INDEX! (srpen 2014)
.
DESET ZÁSAD – VIZE PRO BUDOUCNOST DEMOKRACIE V ČR
.
DIALOG O POVOLEBNÍ SITUACI (únor 2013)
.
KLAUS K OLTÁŘI NEPATŘÍ (říjen 2011)
.
PARÁDA RŮŽOVÉ HRDOSTI (srpen 2011)
.
MODLITBA ZA JIŘINU ŠVORCOVOU (srpen 2011)
.
OTÁZKA PILÁTOVA (duben 2011)
.
K VOLEBNÍM VÝSLEDKŮM 2010 (červen 2010)
.
TENTOKRÁT PODPORUJI KLAUSE (únor 2006)
.
VELKÝ BRATR A ZVÍŘECÍ FARMA (září 2005)
.
KLAUSOVA POLITICKÁ FILOZOFIE - A "NĚCO NAVÍC" (únor 2004)
.
VÁLKA MEZI METAFOROU A REALITOU (září 2002)
.
POCHODEŇ 2003? (únor 2002)
.
O (NE)PŘESADITELNOSTI DEMOKRACIE NEBO KULTURNÍ EKOLOGIE OTEVŘENÉ SPOLEČNOSTI (říjen 2001)
.
NEŽ SE NÁM SVĚT ZNOVU STANE DOMOVEM (září 2001)
.
PROČ NEJSEM CTITELEM VÁCLAVA KLAUSE (listopad 2000)
.
ZAMEŤME STŘEPY, NE VŠAK TÉMATA (září 2000)
.
PANDEMIE JAKO NÁBOŽENSKÁ ZKUŠENOST (červen 2020)
.
PŘEDMLUVA K POLSKÉMU VYDÁNÍ KNIHY „Z PODZEMNÍ CÍRKVE DO LABYRINTU SVOBODY“ (duben 2020)
.
KORONAVIRUS NEODMODLÍTE (duben 2020)
.
KŘESŤANSTVÍ V ČASE NEMOCI (duben 2020)
.
DOPIS ČLENŮM ČKA A FARNÍKŮM AKADEMICKÉ FARNOSTI (březen 2020)
.
ROZPOR V CÍRKVI NELZE SKRÝVAT (srpen 2019)
.
RÁNY KRISTOVY CÍRKVE (duben 2019)
.
JE ČESKÁ KATOLICKÁ CÍRKEV „DŮM ZE SKLA“? (leden 2019)
.
OD NAPOMÍNÁNÍ K POROZUMĚNÍ (leden 2019)
.
K BOUŘI V NAŠÍ KATOLICKÉ SKLENICI (únor 2018)
.
VYJASNĚNÍ STANOVISEK S PETREM DVOŘÁKEM (říjen 2017)
.
POZVÁNÍ K DIALOGU (říjen 2017)
.
VZPOURA PROTI PAPEŽI? (říjen 2017)
.
TAJEMSTVÍ NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (září 2017)
.
NÁVRAT NÁBOŽENSTVÍ? (září 2017)
.
ANKETA MESAČNÍKA EVÝCHOD (září 2017)
.
VELIKONOČNÍ KŘEST A NOVÝ ŽIVOT (duben 2017)
.
11. ZÁŘÍ – VAROVÁNÍ PŘED GLOBÁLNÍM TERORISMEM (září 2016)
.
VZPOMÍNKY NA PŮSOBENÍ V PODZEMNÍ CÍRKVI BĚHEM NORMALIZAČNÍHO REŽIMU (srpen 2016)
.
MÁME S MUSLIMY STEJNÉHO BOHA? (prosinec 2015)
.
The Afternoon of Christianity: Church and Theology for a Post-Secular Age
.
DLOUHÁ CESTA UZDRAVOVÁNÍ (říjen 2015)
.
KDO JE TADY UVĚDOMĚLÝ? (listopad 2014)
.
OTEVŘENÝ DOPIS MUSLIMSKÉ KOMUNITĚ V ČR (květen 2013)
.
PŘEKVAPENÍ NA PAPEŽSKÉM STOLCI (duben 2013)
.
POLEMIKA O VÍŘE A ATEISMU POKRAČUJE (říjen 2010)
.
PŘEDPOKLADEM DIALOGU JE OCHOTA POROZUMĚT (říjen 2010)
.
ZAČ KŘESŤANÉ VDĚČÍ ATEISTŮM (září 2010)
.
"KDO JE ODPOVĚDNÝ ZA PŘÍTOMNOST KŘESŤANSTVÍ" (září 2010)
.
STRUČNÉ PROHLÁŠENÍ PRO ČTK KE KAUZÁM ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ (březen 2010)
.
20 LET AKADEMICKÉ PASTORACE V KOSTELE NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (únor 2010)
.
CO ČEKÁ NOVÉHO PRAŽSKÉHO ARCIBISKUPA? (únor 2010)
.
KULATÝ STŮL: PŘIBLÍŽILA SE ZA POSLEDNÍ LÉTA (leden 2010)
.
PATNÁCT PURPUROVÝCH LET A CO BYLO PŘEDTÍM (listopad 2009)
.
HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO KLÍČE (říjen 2009)
.
PŘÍSPĚVEK PRO MEZINÁBOŽENSKÝ PANEL NA KONFERENCI FORUM 2000 (říjen 2009)
.
PAPEŽOVA LEKCE ČESKÉ CÍRKVI I SPOLEČNOSTI (říjen 2009)
.
SETKÁNÍ PAPEŽE BENEDIKTA S AKADEMICKOU OBCÍ (říjen 2009)
.
MÉDIA – NÁBOŽENSTVÍ NAŠÍ DOBY? (podzim 2009)
.
ROZPAKY Z JEDNÉ VELKORYSOSTI (únor 2009)
.
CO SE DĚJE V HLAVÁCH NÁBOŽENSKÝCH FANATIKŮ (prosinec 2008)
.
ROLE CÍRKVÍ V UDÁLOSTECH ROKU 1989 (říjen 2008)
.
PROMĚNY SVĚTOVÉ NÁBOŽENSKÉ SCÉNY (prosinec 2007)
.
OSLOVIT VZDÁLENÉ (říjen 2007)
.
PAPEŽSKÝ SKANDÁL (září 2006)
.
O TOM NAŠEM BEZBOŽECTVÍ (léto 2005)
.
MYSLITEL „NENÁBOŽENSKÉHO KŘESŤANSTVÍ“ (duben 2005)
.
O ATEISMU, POCHYBNOSTECH A VÍŘE (leden 2005)
.
CÍRKEV A "ČÁSTEČNĚ IDENTIFIKOVANÍ" (květen 2004)
.
JE POSTMODERNÍ KULTURA POSTSEKULÁRNÍ? (říjen 2003)
.
CÍRKVE V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI (únor 2002)
.
SPOR O NÁBOŽENSTVÍ? ()
.
STÁTEM VNUCENÝ ATEISMUS (srpen 2000)
.
KATOLICKÁ CÍRKEV V ČESKÉ REPUBLICE PO ROCE 1989 (2000)
.
NÁBOŽENSTVÍ - POLITIKA - VĚDA: PROMĚNY VE VZTAZÍCH (září 1998)
.
JAK PROMĚNIT TRAGÉDII CÍRKVE V BOŽSKOU KOMEDII? (duben 1998)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

ČKA: Project Templeton
e-mail: projekt.templeton@gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

předseda správní rady
Nadačního fondu Tomáše Halíka - NR

člen správní rady
Nadace The SEKYRA FOUNDATION

člen poradního výboru Evropské hodnoty

vicepresident
Council for Research in Values and Philosophy

blog Tomáše ...

Myšlenka na den

Bůh přichází jako možnost, je ovšem třeba do té možnosti vstoupit – a vstup do Božích možností se jmenuje víra.