T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Náboženství a společnost

VYKROČENÍ Z AGRESIVNÍ NEVĚDOMOSTI V ČESKÉ SPOLEČNOSTI (A CÍRKVI)

Při pohledu na třicet let od listopadu 1989 bychom mohli jmenovat mnoho domácích i zahraničních úspěchů naší země na poli diplomatickém, hospodářském, sociálním, kulturním i sportovním a také osobnosti, které dobře reprezentovaly naši vlast i daleko za jejími hranicemi, byť doma sklízely často i trpké plody závisti a malosti. Za všechny jmenujme Václava Havla. Jen při smrti Jana Pavla II. a právě Václava Havla (a snad ještě Nelsona Mandely) přinesla zprávu na předním místě média celého světa a přes hranice kultur a světadílů se objevily spontánní projevy úcty.

První třicetiletí po komunismu bychom tak mohli popsat jako zdařilý příběh. Česko je svobodná země a její tvář se proměnila ze zaprášeného „reálného socialismu“ v upravenou pestrost. Lidé se stali citlivějšími k životnímu prostředí, je tu zdravější klima a nesrovnatelně důstojnější životní styl naprosté většiny občanů. Mladé generaci se otevřely možnosti vzdělání a cestování, o nichž jsme před třiceti lety nemohli ani snít. Z toho, co nás právem trápí, nemůžeme obviňovat cizí mocnosti: spoluzodpovědnost za kvalitu vládnutí nese každý volič.

Tato zodpovědnost je obrovská. Na přelomu 20. a 21. století byla učiněna se souhlasem většiny občanů dvě zásadní rozhodnutí, která zůstávají základními mezinárodními garanty svobody, demokracie, právního řádu, bezpečnosti a ekonomické prosperity naší země: Česko se stalo členem NATO (1999) a Evropské unie (2004). Je logické, že oslabit identifikaci občanů naší země s těmito institucemi a jejich odhodlání udržovat a rozvíjet spojenecké závazky je hlavním cílem intenzivní propagandistické války, která je proti nám vedena z Východu a podporována řadou vědomých podporovatelů ruských (a čínských) zájmů.

Vzpoura proti elitám a nový populismus

Hlavní zbraní v této hybridní válce jsou nové sociální sítě a hlavním nebezpečím mediální negramotnost nemalé části občanů, neschopnost kritické práce s informacemi. Politolog Tom Nichols ve svém článku „Smrt expertizy“ (2017) upozornil na nový a nesmírně závažný fenomén, který lze nazvat jako „agresivní nevědomost“. V rámci „vzpoury proti elitám“ se objevuje agresivní pohrdání experty, vzdělaností a procesem učení a korigování vlastních názorů: přibývá lidí ochotných lpět na svých předsudcích tváří v tvář evidentně protiřečícím faktům. Experti, říká Nichols, se pak stahují do svých komunit a přestávají komunikovat s veřejností. Tím je veřejnost ještě více vydána napospas populistickým politikům, kteří kriticky přemýšlející a vzdělané lidi, kteří je nevolí, nepodporují a jsou jim potenciálně nebezpeční, systematicky dehonestují a označují za povýšené elitáře („pražskou lumpenkavárnu“, „lepšolidi“ apod.).

Zrod této krize komunikace souvisí patrně s krizí procesu globalizace. Globalizace, která měla jistě pozitivní vliv na rozpad totalitního komunistického režimu, zřejmě dosáhla na počátku 21. století svého vrcholu. Proces globalizace sice vedl ke vzniku elit, které byly schopny pružně reagovat na civilizační změny, narostl však počet lidí, kteří při pohledu na tyto elity – neustále přítomné vlivem médií – pociťovali rostoucí hněv, frustraci a pocit zneuznání. Sociální sítě daly tomuto „tekutému hněvu“ hlas a populističtí politici slíbili proměnit tento hlas v moc.

Tekutý hněv se proměňuje v ideologii, která neguje hodnoty liberálních elit, jež byly hlavními nositeli globalizace – akcentuje nacionalismus, náboženský fundamentalismus a propaguje „neliberální demokracii“ (de facto nahrazení demokracie autoritativními režimy s „volebním rituálem“). Tento nový populismus slaví úspěchy nejen v postkomunistickém světě (zejména v Maďarsku a Polsku), ale i v tradičně demokratických zemích (vítězství Trumpa v USA, brexit ve Velké Británii).

V postkomunistických zemích je hlavním terčem populistů vedle kriticky smýšlejících intelektuálů nezávislost veřejnoprávních médií, soudnictví (zejména ústavních soudů), bezpečnostně-informačních služeb a školství (zejména univerzit). Tlaky tímto směrem v České republice – zejména z okolí prezidenta Zemana, lidí, kteří mají své ekonomické zájmy v Rusku a Číně – v posledních letech výrazně sílí.

Exodus z „normalizace“ do normality: případ českého křesťanství

Když se v roce 1989 otevřely brány svobodného života, většina společnosti byla novou situací zaskočena. Mnohé společenské skupiny slepovaly urychleně nedozrálé koncepce a projekty, mnozí „převlékali kabáty“. Ještě léta po listopadovém převratu si politici stýskali, že tu „chybí vize“. Katolická církev měla tehdy v rukou vlastní projekt, totiž tzv. Desetiletí duchovní obnovy (1987–1997), který byl šancí nabídnout společnosti nejen „vizi“, nýbrž konkrétní program, odpovídající na naléhavé otázky tehdejší doby. Tenkrát měla církev opravdu velkou historickou šanci a hodně se od ní očekávalo, v širokých vrstvách společnosti měla navíc morální autoritu a věrohodnost.

Jenže jen málokteří představitelé katolické církve byli schopni věrohodně komunikovat se sekulární veřejností a vysvětlovat, co církev chce a může společnosti nabídnout. Ve veřejnosti pak převládl dojem, že v církvích – a pozornost byla stále upjatá hlavně na katolickou církev – převládl restaurační duch, že se náboženské společnosti uzavřely do sebe a svých zájmů a pozornost veřejnosti mohou upoutat především negativními jevy.

Jak se celá společnost postupně rozdělovala na nepřátelské tábory, tak pomalu narůstalo i rozdělení mezi křesťany, tentokrát ovšem nikoliv mezi církvemi, ale napříč a uvnitř nich. Ukázalo se, že značná část věřících byla natolik poznamenána komunistickou perzekucí, že „nedovedla žít bez nepřítele“ a po pádu komunismu usilovně hledala nové nepřátele jak okolo sebe, tak ve vlastních řadách. Protože většina křesťanů měla minimální možnost cestovat na svobodný Západ a hlouběji poznat a pochopit velké změny, jimiž církev prošla v půlstoletí po reformním Druhém vatikánském koncilu (1962–1965), mnozí utrpěli při letmém setkání se západní společností a církví „kulturní šok“.

V roli nepřítele se nyní ocitl „zkažený Západ“ a „zkažená“ západní církev – a najednou tito dlouholetí odpůrci komunismu nevědomky převzali rétoriku komunistické propagandy, která po desetiletí vpravovala obraz „zkaženého Západu“ intenzivně a všemi kanály do českých hlav. K obrácení nemalého procenta věřících k tzv. tradicionalismu a konzervatismu přispěly i mise západních konzervativců, kteří v křesťanech postkomunistických zemí viděli pohádkovou Šípkovou Růženku, která šťastně prospala desetiletí reforem a již oni nyní zázračným polibkem probudí k neporušené premoderní kráse.

Tomuto vývoji ovšem nahrávala i jistá povrchnost aplikace koncilových reforem v české katolické církvi – reforem, které se omezily většinou jen na liturgii. Reformy Druhého vatikánského koncilu ovšem vyrostly z duchovního úsilí několika generací předních katolických myslitelů. Protože jejich díla byla v zemi, kde vládla tvrdá cenzura a násilná izolace od Západu, minimálně dostupná a známá, prováděly se reformy bez znalosti intelektuálního kontextu většinou zcela formálně (otočení oltáře, zavedení mateřského jazyka) jako prosté „nařízení shora“. Není divu, že se pak určitá část kléru i laiků, včetně některých mladých, obracela s romantickou nostalgií k předkoncilnímu katolicismu – ovšem v novém kulturním kontextu jej už nemohla rekonstruovat či resuscitovat, a tak předváděla jen jeho nechtěnou karikaturu.

Česká společnost začala být považována za jednu z nejateističtějších na planetě. Ve skutečnosti je však tento dojem mylný. Mezi lidmi, kteří v průzkumech veřejného mínění či v rámci sčítání obyvatel odmítají uvést svou náboženskou orientaci nebo se označují za ateisty, nalezneme celou škálu různých postojů, mezi nimiž rozhodní ateisté netvoří větší procento než v ostatních západních zemích. Najdeme tu agnostiky i příznivce různých synkretických spiritualit a kultů; největší procento však zřejmě tvoří dvě skupiny, „apatheisté“ (lidé, kteří vůči víře a věřícím vcelku nic nemají, nepokládají však náboženství za relevantní pro svůj život) a církevně nezakotvení duchovní hledači („seekers“), mezi nimiž je asi nejvíce „něcistů“ („v Boha, o němž mluví církve, nevěřím, avšak ‚něco‘ je nad námi“). Za nálepkou „ateista“ se většinou skrývá člověk odmítající církve, nebo přesněji řečeno, své vlastní představy o církvi/církvích a náboženství.

Budoucnost křesťanství v České republice zřejmě rozhodne schopnost církví oslovit „hledače“. Patrně se jim nepodaří spoléhat na tradiční či netradiční „misie“ a „nové evangelizace“, patrně je nepřivedou do svých stávajících institucionálních a myšlenkových struktur; mohou se však stát „doprovázejícími“ na cestě oboustranně naslouchajícího a obohacujícího dialogu bez „proselytických úmyslů“.

Avantgardou tohoto druhu služby církve je tzv. „kategoriální pastorace“ (nemocniční, vězeňští, armádní a univerzitní kaplani), kteří jsou v daném prostředí připraveni sloužit všem, přes konfesionální hranice i všechny pofidérní hranice mezi „věřícími“ a „nevěřícími“. Tato služba vychází z poznání, že každý člověk má duchovní dimenzi života a že lidé jsou obzvláště duchovně senzitivní v mezních životních situacích. A tato dimenze se v době „prolínání světů“ vymyká tradičním jednoduchým a jednoznačným kritériím. Nejde o to, druhé „obracet“ ve smyslu „náboru“ do náboženských institucí, nýbrž obracet jejich pozornost a životní orientaci od povrchu k hloubce s respektem k tomu, jak oni sami budou tuto hloubku nazývat. Druhé můžeme zkušenostmi svými nebo vycházejícími z pokladu našich tradic obohacovat a inspirovat k jejich dalšímu hledání, a naopak se nechat inspirovat jimi.

Česká společnost po pádu komunismu ještě zdaleka nezavršila svůj exodus z dlouholeté „normalizace“ do stavu, v němž bude opět považováno za normální plnění Masarykova hesla „nebát se, nelhat a nekrást“. Možná se za slábnutím tradiční religiozity probouzí potřeba nové a hlubší duchovnosti. Bude-li tato potřeba společnosti rozvíjena a kultivována, pak poroste i má naděje, že společně jako Češi přijmeme a naplníme úkol, který vyplývá z našeho postavení v srdci Evropy. A tento úkol má své vzájemně propojené duchovní, kulturní i politické aspekty.


Esej vychází z mé studie „Exodus – zpráva z poločasu?“, která byla publikována v knize: Petr Hlaváček (ed.), Nesamozřejmý národ? Reflexe českého třicetiletí 1989–2019 (Academia 2019)

Články a eseje

NEVZDÁVEJME SE KRITICKÉHO "ALE" (březen 2024)
.
POLITIKA „ZUB ZA ZUB“ ODPORUJE EVANGELIU I ZDRAVÉMU ROZUMU (únor 2024)
.
CO NÁM ŘÍKÁ TENTO ČAS? (březen 2020)
.
KŘESŤANÉ A VZEDMUTÍ OBČANSKÉ NELHOSTEJNOSTI (červen 2019)
.
VÝKŘIK DO SVĚDOMÍ (leden 2019)
.
ČAPEK JAKO VYCHOVATEL (prosinec 2018)
.
VSTUPUJEME DO 30. ROKU SVOBODY (listopad 2018)
.
KLAUS HÁJÍ NEOBHAJITELNÉ (říjen 2018)
.
PRODAVAČI STRACHU (říjen 2018)
.
CO JE PRAVDA? (březen 2018)
.
POVOLEBNÍ ÚVAHA (únor 2018)
.
NAROZENINY PAPEŽE FRANTIŠKA (prosinec 2017)
.
SLOUPOVNÍCI A JEJICH NEPŘÁTELÉ (září 2017)
.
STRAŠIDLO POPULISMU V GLOBALIZOVANÉM SVĚTĚ (červen 2017)
.
ÚNOR 1948 A JEHO NEBLAHÉ DĚDICTVÍ (únor 2017)
.
ROK VÝZNAMNÝCH VÝROČÍ (leden 2017)
.
ZÁPAS O NADĚJI PO AMERICKÉ VOLBĚ (listopad 2016)
.
HLAS ZE SRDCE EVROPY - výzva k společné odpovědnosti (červen 2016)
.
15. června 2016
A VOICE FROM THE HEART OF EUROPE – an appeal for joint responsibility
.
Udavačům a mystifikátorům neodpovídám (Otevřený dopis redakci Parlamentních listů)
.
NENÍ ATEISTA JAKO ATEISTA (listopad 2015)
.
O UPRCHLÍCÍCH I SEBEVRAŽEDNÉM DEMOKRATICKÉM SKOKU (říjen 2015)
.
ROZUM A VĚCNOST MÍSTO HYSTERIE A PANIKAŘENÍ (září 2015)
.
PŘÍPAD CHARLIE (únor 2015)
.
10 ODPOVĚDÍ NA OTÁZKY PETRA HONZEJKA (leden 2015)
.
EVROPA VS. MUSLIMOVÉ. MAŘÍME HISTORICKOU ŠANCI (leden 2015)
.
PROČ NEJSEM CHARLIE (leden 2015)
.
KAMBERSKÝ, PODEJTE MI INDEX! (srpen 2014)
.
DESET ZÁSAD – VIZE PRO BUDOUCNOST DEMOKRACIE V ČR
.
DIALOG O POVOLEBNÍ SITUACI (únor 2013)
.
KLAUS K OLTÁŘI NEPATŘÍ (říjen 2011)
.
PARÁDA RŮŽOVÉ HRDOSTI (srpen 2011)
.
MODLITBA ZA JIŘINU ŠVORCOVOU (srpen 2011)
.
OTÁZKA PILÁTOVA (duben 2011)
.
K VOLEBNÍM VÝSLEDKŮM 2010 (červen 2010)
.
TENTOKRÁT PODPORUJI KLAUSE (únor 2006)
.
VELKÝ BRATR A ZVÍŘECÍ FARMA (září 2005)
.
KLAUSOVA POLITICKÁ FILOZOFIE - A "NĚCO NAVÍC" (únor 2004)
.
VÁLKA MEZI METAFOROU A REALITOU (září 2002)
.
POCHODEŇ 2003? (únor 2002)
.
O (NE)PŘESADITELNOSTI DEMOKRACIE NEBO KULTURNÍ EKOLOGIE OTEVŘENÉ SPOLEČNOSTI (říjen 2001)
.
NEŽ SE NÁM SVĚT ZNOVU STANE DOMOVEM (září 2001)
.
PROČ NEJSEM CTITELEM VÁCLAVA KLAUSE (listopad 2000)
.
ZAMEŤME STŘEPY, NE VŠAK TÉMATA (září 2000)
.
K SYNODÁLNÍ PROMĚNĚ CÍRKVE (leden 2022)
.
IN ANIMO CONTRITO: FENOMÉN ZNEUŽÍVÁNÍ V ŠIRŠÍM KONTEXTU (září 2021)
.
PSEUDONÁBOŽENSTVÍ F – PŘÍKLAD NÁBOŽENSKÉ PATOLOGIE (listopad 2020)
.
REVOLUCE MILOSRDENSTVÍ A NOVÁ EKUMÉNA (říjen 2020)
.
VYKROČENÍ Z AGRESIVNÍ NEVĚDOMOSTI V ČESKÉ SPOLEČNOSTI (A CÍRKVI)
.
VE STÍNU MARIÁNSKÉHO SLOUPU (srpen 2020)
.
PANDEMIE JAKO NÁBOŽENSKÁ ZKUŠENOST (červen 2020)
.
PŘEDMLUVA K POLSKÉMU VYDÁNÍ KNIHY „Z PODZEMNÍ CÍRKVE DO LABYRINTU SVOBODY“ (duben 2020)
.
KORONAVIRUS NEODMODLÍTE (duben 2020)
.
KŘESŤANSTVÍ V ČASE NEMOCI (duben 2020)
.
DOPIS ČLENŮM ČKA A FARNÍKŮM AKADEMICKÉ FARNOSTI (březen 2020)
.
ROZPOR V CÍRKVI NELZE SKRÝVAT (srpen 2019)
.
RÁNY KRISTOVY CÍRKVE (duben 2019)
.
JE ČESKÁ KATOLICKÁ CÍRKEV „DŮM ZE SKLA“? (leden 2019)
.
OD NAPOMÍNÁNÍ K POROZUMĚNÍ (leden 2019)
.
K BOUŘI V NAŠÍ KATOLICKÉ SKLENICI (únor 2018)
.
VYJASNĚNÍ STANOVISEK S PETREM DVOŘÁKEM (říjen 2017)
.
POZVÁNÍ K DIALOGU (říjen 2017)
.
VZPOURA PROTI PAPEŽI? (říjen 2017)
.
TAJEMSTVÍ NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (září 2017)
.
NÁVRAT NÁBOŽENSTVÍ? (září 2017)
.
ANKETA MESAČNÍKA EVÝCHOD (září 2017)
.
VELIKONOČNÍ KŘEST A NOVÝ ŽIVOT (duben 2017)
.
11. ZÁŘÍ – VAROVÁNÍ PŘED GLOBÁLNÍM TERORISMEM (září 2016)
.
VZPOMÍNKY NA PŮSOBENÍ V PODZEMNÍ CÍRKVI BĚHEM NORMALIZAČNÍHO REŽIMU (srpen 2016)
.
MÁME S MUSLIMY STEJNÉHO BOHA? (prosinec 2015)
.
The Afternoon of Christianity: Church and Theology for a Post-Secular Age
.
DLOUHÁ CESTA UZDRAVOVÁNÍ (říjen 2015)
.
KDO JE TADY UVĚDOMĚLÝ? (listopad 2014)
.
OTEVŘENÝ DOPIS MUSLIMSKÉ KOMUNITĚ V ČR (květen 2013)
.
PŘEKVAPENÍ NA PAPEŽSKÉM STOLCI (duben 2013)
.
POLEMIKA O VÍŘE A ATEISMU POKRAČUJE (říjen 2010)
.
PŘEDPOKLADEM DIALOGU JE OCHOTA POROZUMĚT (říjen 2010)
.
ZAČ KŘESŤANÉ VDĚČÍ ATEISTŮM (září 2010)
.
"KDO JE ODPOVĚDNÝ ZA PŘÍTOMNOST KŘESŤANSTVÍ" (září 2010)
.
STRUČNÉ PROHLÁŠENÍ PRO ČTK KE KAUZÁM ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ (březen 2010)
.
20 LET AKADEMICKÉ PASTORACE V KOSTELE NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (únor 2010)
.
CO ČEKÁ NOVÉHO PRAŽSKÉHO ARCIBISKUPA? (únor 2010)
.
KULATÝ STŮL: PŘIBLÍŽILA SE ZA POSLEDNÍ LÉTA (leden 2010)
.
PATNÁCT PURPUROVÝCH LET A CO BYLO PŘEDTÍM (listopad 2009)
.
HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO KLÍČE (říjen 2009)
.
SETKÁNÍ PAPEŽE BENEDIKTA S AKADEMICKOU OBCÍ (říjen 2009)
.
PAPEŽOVA LEKCE ČESKÉ CÍRKVI I SPOLEČNOSTI (říjen 2009)
.
MÉDIA – NÁBOŽENSTVÍ NAŠÍ DOBY? (podzim 2009)
.
PŘÍSPĚVEK PRO MEZINÁBOŽENSKÝ PANEL NA KONFERENCI FORUM 2000 (říjen 2009)
.
ROZPAKY Z JEDNÉ VELKORYSOSTI (únor 2009)
.
CO SE DĚJE V HLAVÁCH NÁBOŽENSKÝCH FANATIKŮ (prosinec 2008)
.
ROLE CÍRKVÍ V UDÁLOSTECH ROKU 1989 (říjen 2008)
.
PROMĚNY SVĚTOVÉ NÁBOŽENSKÉ SCÉNY (prosinec 2007)
.
OSLOVIT VZDÁLENÉ (říjen 2007)
.
PAPEŽSKÝ SKANDÁL (září 2006)
.
O TOM NAŠEM BEZBOŽECTVÍ (léto 2005)
.
MYSLITEL „NENÁBOŽENSKÉHO KŘESŤANSTVÍ“ (duben 2005)
.
O ATEISMU, POCHYBNOSTECH A VÍŘE (leden 2005)
.
CÍRKEV A "ČÁSTEČNĚ IDENTIFIKOVANÍ" (květen 2004)
.
JE POSTMODERNÍ KULTURA POSTSEKULÁRNÍ? (říjen 2003)
.
CÍRKVE V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI (únor 2002)
.
SPOR O NÁBOŽENSTVÍ? ()
.
STÁTEM VNUCENÝ ATEISMUS (srpen 2000)
.
KATOLICKÁ CÍRKEV V ČESKÉ REPUBLICE PO ROCE 1989 (2000)
.
NÁBOŽENSTVÍ - POLITIKA - VĚDA: PROMĚNY VE VZTAZÍCH (září 1998)
.
JAK PROMĚNIT TRAGÉDII CÍRKVE V BOŽSKOU KOMEDII? (duben 1998)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

ČKA: Project Templeton
e-mail: projekt.templeton@gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

předseda správní rady
Nadačního fondu Tomáše Halíka - NR

člen správní rady
Nadace The SEKYRA FOUNDATION

člen poradního výboru Evropské hodnoty

člen expertní rady Gymnázium Paměti národa

vicepresident
Council for Research ...

Myšlenka na den

Abychom se setkali s Bohem Bible, potřebujeme „vejít do příběhu“; potřebujeme vejít s úctou a porozuměním, potřebujeme odložit mnohé, co si neseme s sebou. Takovou přítěží může být fundamentalistický, „doslovný“ výklad Bible či chápání Bible jako učebnice přírodovědy či dějepisu; obé je ve skutečnosti jen nekritickou aplikací novověkých pozitivistických kritérií na text, jemuž je takové chápání skutečnosti a pravdy zcela cizí.