T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Náboženství a společnost

JAK PROMĚNIT TRAGÉDII CÍRKVE V BOŽSKOU KOMEDII? (duben 1998)

"Učiněni jsme divadlem tomuto světu, i andělům i lidem" (1Kor 4,9)

Mnohokrát a mnohými způsoby, na mnoha místech a k mnohému publiku jsem mluvil o církvi v postkomunistickém světě. Až dnes jsem si řekl: never more! Je třeba se na věc podívat zas z jiného úhlu.

Název "postkomunistický svět" asi dnes víc zastírá než označuje. Jistě, že církve mají v zemích středovýchodní Evropy podobné potíže, ale jak ukázal např. Evropský výzkum hodnot, religiozita se v Evropě liší spíše podle dlouhodobou historií ovlivněného typu inkulturace církve ve společnosti než podle hranic, které nedávno tvořila Železná opona: polská náboženskost se podobá spíše irské než české, česká spíše francouzské než slovenské, slovenská spíše rakouské než východoněmecké... Nebudu se pokoušet mluvit o "postkomunistické náboženské situaci", ale opřu se spíše o situaci českou: možná se však ukáže, že i západní posluchač zde najde něco, co lze šířeji zobecnit a co mu připomene něco, co zná z vlastního prostředí.

O církvi v české společnosti jsem však také už řekl víc než dost - a nebylo to celkem nic platné. Bylo by zbytečně bolestné opakovat doporučení a varování, která jsem předkládal na kněžských schůzích i v církevním tisku počínaje podzimem 1989, nechci si hrát na proroka, na jehož slova došlo. Spíše se hlásím k spoluzodpovědnosti za to, k čemu zde došlo, přinejmenším v jednom bodě: pomáhal jsem v dobré víře vzbuzovat v povědomí veřejnosti přílišná očekávání vůči církvi a podcenil jsem rozsah poškození, které na církvi zanechala minulá doba. Nepočítal jsem s tím, že naprostá většina biskupů, kněží i laiků vůbec nechce naslouchat kritickým diagnózám, ne ze zatvrzelosti, ale z podvědomého tušení, že naše církev nemá dost vitality, odvahy a zejména dost morálních a intelektuálních prostředků k nápravě. To, že záhy nebude mít ani dost prostředků materiálních, nechávám záměrně na posledním místě. Ale to vše je jen jeden aspekt dnešního stavu církve, který jsem v názvu své přednášky označil jako tragédii.

Od tragédie církve k božské komedii. Není to řečeno příliš nadneseně?

Často se mi zdá, že naše církev místo aby ve společnosti "plakala s plačícími a radovala se s radujícími", aby byla schopna opravdové solidarity, spíše skuhrá se skuhrajícími, k čemuž jí ovšem apoštol nevyzval. Mluvím-li o tragedii církve, znamená to, že jsem se teď zařadil také mezi skuhraly? Nechal jsem si vnutit povrchní mediální obraz církve, složený ze samých skandálů a ignorující to mnohé, co je v naší církvi dobrého? Nebo jsem snad zapomněl na daleko temnější údobí dějin církve a ztratil víru v Kristův příslib, že brány pekelné ji nepřemohou?

A je-li situace církve skutečně tragickou, je vhodné ji měnit v komedii? Nejsme už teď mnohým dost k smíchu?

Slova tragedie a komedie míním tak, jak byla užívána ještě v době Dantově: tragédie byla příběh se špatným koncem a komedie s dobrým. Myslím-li na dobrý konec v souvislosti s církví, pak opět mám na mysli Dantův opus. Nemíním tímto dobrým koncem ani zdárné etablování církve ve společnosti (o tom pochybuji a ani po tom netoužím), ani její eschatologické završení v objetí Nebeského ženicha (ač po tom toužím a o tom nepochybuji ).

Dante psal svou Božskou komedii jako nástroj iniciace, jako itinerář cesty, na níž se má člověk konfrontovat s posvátnými a uzdravujícími symboly a dojít k duchovní zralosti. Ano, toužím po tom, aby má církev došla k větší zralosti a také aby byla zdravým prostředím, které pomocí symbolů a jiných mocných prostředků, které jí byly svěřeny, zprostředkuje dnešnímu člověku věrohodně a srozumitelně cestu k oné zralosti a úplnosti, která se jmenuje spása.

Toto je tedy smysl slova "komedie" v názvu této přednášky; jde mi o víc, než jen o to, aby v církvi bylo více humoru, i když i to by jistě nebylo špatné. A ještě jedna dantovská reminiscence a vysvětlení názvu. Tragedii české církve vidím v tom, že jsme se - a budiž tomu nyní rozuměno ve smyslu dantovské metafory a ne ve významu striktně věroučném - po komunistickém očistci přiblížili spíš peklu než ráji. A hned pro vysvětlení dodávám: myslím tu spíše vnitřní než vnější situaci církve. Přes všechny potíže dnešní politické a ekonomické scény denně děkuji Bohu, že se komunismus zhroutil a že žijeme ve svobodné společnosti i se všemi jejími složitostmi a problémy. Co se vnější situace týče, nikdy v moderních dějinách nebyla církev v naší zemi tak svobodná a neměla takové možnosti, jako dnes. To, že je občas masírována médii, je normální a za to, že její právní a zejména ekonomická situace je stále velmi nejistá, za to si církev alespoň z poloviny může sama. Kdybychom hned na počátku dovedli jasně formulovat svou nabídku společnosti, mluvili více o tom, co dáme, než co požadujeme a realisticky a inteligentně vyjednávali s vládou a nenechali se problematicky zastupovat politiky, nestalo by se z mnohých otázek typu restituce politikum a otřelý mediální evergreen, ale jistě by se našel důstojný kompromis. To, čím bychom se měli znepokojovat především, je vnitřní stav církve. Dante popisuje peklo jako ledové místo. Ano, obávám se toho, že v naší církvi je dnes hodně chladno. Abychom tímto studeným obdobím prošli, potřebujeme to, o čem se v Písmu hovoří velmi často: potřebujeme jiskru Ducha a "ovoce Ducha": radost, lásku, pokoj, věrnost a prozíravost.

Ano, vím, že církev není prostě totožná s královstvím božím, že je "lidem na cestě" a že v každé dějinné etapě její cesty by bylo možné najít lidi, kteří právem - a kdo posoudí, zda menším či větším právem - volali tváří v tvář krizím církve své doby : víc ducha, víc radosti, víc lásky!

Nemá-li toto volání zůstat trapně banálním povzdechem, je třeba je konkrétizovat. Nemluvím o pokladech, které jsou skryty ve svátostech církve, ve zbožných duších, v mnoha autentických křesťanských společenstvích: nepochybuji o nich , o přítomnosti mnohých z nich uprostřed naší dnešní církve bych jako kněz mohl vydat svědectví. Buď za ně Bohu chvála. Přesto náš pohled nesmí ulpět pouze na těchto věcech.

Když se o letnicích zrodila církev, poslal jí Bůh jako svůj první dar svého Ducha. A prvním projevem Ducha v dějinách církev byl dar porozumění: lidé různých jazyků, národů a kultur porozuměli tomu, co jim apoštolové hlásali. Tragédii církve spatřuji v tom, že přestává být místem porozumění. Je to "špatný konec" oné kapitoly dějin církve, v níž jsme pod tlakem pronásledování zráli k hlubšímu porozumění Božím výzvám i k hlubší solidaritě s mnohými mimo církev, kteří hledali pravdu a usilovali o svobodu. Tragédií míním zmaření těchto draze zaplacených šancí. Ale dodávám: snad nikdy, pokud dýcháme, není pozdě na obrácení.

Česká katolická církev jde vstříc svému plenárnímu sněmu. Pozoruji-li jeho přípravy, nemohu se ubránit jistému znepokojení. Jedním z velkých úkolů sněmu má být aplikace dokumentů 2. vatikánského koncilu. Ale když se dívám na to, jak se u nás ke koncilovým dokumentům i jiným dokumentům magistéria přistupuje, s hrůzou si uvědomuji, jak dalece nás poškodila minulá doba: tyto dokumenty se chápou jako závěry stranických sjezdů. Je to jeden z příkladů a důsledků toho, že několika generacím kněží (i biskupů) chybí solidní teologické vzdělání a stále tu narážíme na absenci toho, co je alfou a omegou teologického myšlení 20. století: HERMENEUTIKA.

Nedostatek umění tvořivé interpretace se obráží takřka ve všem v naší církvi: od kázání (kde solidní exegezi textů často nahrazují moralistická klišé či staromilské skuhrání na "dnešní dobu") přes pokusy vyrovnat se s intelektuálními výzvami současné kultury a civilizace přes předávání tradice až po čtení aktuálních dokumentů magistéria (pokud jsou vůbec čteny).

Naše církev se samozřejmě musí konečně vyrovnat s impulsy 2. vatikánského koncilu; za mnohým voláním, že koncil je už překonán se skrývají fundamentalistické snahy koncil obejít. Ale bude třeba tvořivé "re-lecture" koncilových dokumentů, která bude podle pravidel hermeneutiky přihlížet k tomu, že "horizont porozumění", v němž byly tyto texty formulovány a svět šedesátých let, k němuž se obracely, prošel velkými změnami kulturních a civilizačních paradigmat. Jinak - bude-li se ke koncilovým textům přistupovat primitivně jako k závěrům stranických sjezdů - může práce synodu znamenat regres a další variantu trapného katolického dohánění vlaku, který už odjel.

Hovořím o potřebě osvojit si hermeneutický přístup nejen proto, že je to důležitá metoda či spíše dimenze moderního teologického myšlení - myšlení, s kterým u nás dosud nepřichází do kontaktu bohužel ani velká část současných kandidátů kněžství. To, že málo dovedeme komunikovat s tradicí, s dnešní světovou církví včetně teologického myšlení i se světem kolem nás, to souvisí s něčím ještě hlubším: ochotou naslouchat a rozumět. Jsme často v církvi hluší také a možná především k sobě navzájem.

Kdosi výstižně řekl, že Duch svatý je biosférou církve - a já dodávám: známkou přítomnosti Ducha je schopnost rozumět. Kde se ani nesnažíme rozumět, tam se do církve vkrádá tragický stín smrti.

Jedním aspektem porozumění je dialog v církvi. Některým křesťanům se stýská po minulých dobách, kdy až na úzkou vrstvu kolaborantů byla církev tváří v tvář komunistickému tlaku vzácně jednotná; ve svobodné pluralitní společnosti se zdá, že se církev polarizuje a tříští. Tento jev je ovšem pochopitelný; dříve chyběla přirozená komunikace mezi různými skupinami v církvi a teprve nyní dochází ke svobodné výměně názorů a konfrontaci, která se těžko může obejít bez napětí. Pokus démonizovat okolní společnost, vyvolávat znovu psychózu ohrožení a tak semknout vlastní řady je předem odsouzen k nezdaru, za tento typ jednoty by církev zaplatila tím, že by ztratila svou katolickou identitu a proměnila by se v sektu. Není jiné cesty, než trpělivě pěstovat kulturu dialogu. Někdy se mi zdá, že úsilí o "vnitrokatolický ekumenismus" je daleko náročnější než práce na poli ekumenické či mezináboženské spolupráce. Je zřetelné, že nejostřejší hranice dnes vedou skrze jednotlivé církve a jednotlivá náboženství. Když se nedávno jeden český tradicionalista vyjádřil, že muslimové mu jsou bližší než protestanti a někteří jeho "zprotestanštělí" spolubratři, protože vyznávají pevně svou víru, uvědomil jsem si, že mně jsou zas buddhisté mnohem bližší než on.

Je vůbec možné vést dialog v církvi s těmi, kteří samotný princip dialogu už v jádře naprosto odmítají?

Přece se i v případě fundamentalistů musíme snažit porozumět jejich obavám. Mám v té věci určité povzbuzující pastoračně-psychologické zkušenosti. V několika případech se mi podařilo osvobodit mladé lidi z krunýře fundamentalistické rigidity, když dostali odvahu podívat se na osobní kořeny svých úzkostí a přiznat si vlastní nejistoty ve víře. Opakovaně jsem poznal, že fundamentalistické postoje zastávají často lidé, kteří jsou týrání velkými pochybnostmi v základních věcech víry a tuto svou "nevíru" si podvědomě projikují do druhých, "liberálů", jejichž vnitřní svoboda je nesnesitelně dráždí a na nichž mohou svůj vlastní stín náležitě odsoudit. Je třeba jim ukázat, že mají právo na své otázky a pochybnosti , neboť k živé víře patří i období Božího mlčení, poušti a noci.. Také je třeba s nimi otevřeně hovořit o skutečných krizových stavech ve světě, v církvi a v životě vůbec, a vést je k hlubší a zralejší víře, která je schopna unést ambivalenci skutečnosti a neutíkat k černobílým schématům, vymanit se z infantility, která prožívá církev jako velkou matku, v jejíchž sukních lze ukrýt tvář před životními problémy a zkouškami.

Opačný pól v církvi zaujímají ti, kteří celou svou energii vynakládají na kritiku církevních institucí a jejich představitelů, jako by v náboženském životě nebylo nic podstatnějšího. Někdy tato "oidipální fáze" následuje poté, co se člověk zbavil původní naivní identifikace, zejména tehdy, když tento obrat v jeho životě byl způsoben nějakým osobním zklamáním či traumatem. Mnohdy cesta ke křesťanské zralosti musí projít oběma stupni, infantilním fundamentalismem i pubertální fází odporu. Těm, kteří prožívají bolestné vnitřní i vnější konflikty ve svém vztahu k institucionální církvi je možné poradit to, k čemu vybízel C.G. Jung své klienty: Konflikty, které nelze "vyřešit", lze přerůst. Člověk musí ve svém duchovním životě vystoupit až tam, odkud se lze dívat na mnohé věci, které nás v církvi pálí, s jistým nadhledem a odstupem. To není rada k úniku od konfliktů, který by mohl také znamenat zbabělost či rezignaci, maskovanou zbožnými frázemi. Jsou konflikty v církvi, které je třeba protrpět a nelze je jednoduše "odmodlit", protože jsou součástí kříže, který i pro našeho Pána nebyl pouze duchovní záležitostí, nýbrž měl svou drsnou tíhu. Ale obávám se, že kdo do těch situací nevloží ticho a pot Getsemane, neobstojí. Překročení vlastní vůle je bolestný krok vzhůru.

Ostatně, máloco by dnešní církvi tolik prospělo, jako jisté poodstoupení od sebe samé. Dietrich Roessler ukázal, jak s odkřesťanštěním společnosti roste "zcírkevnění církve" a radí k "rozšíření horizontu", abychom od pohledu zaměřeného pouze na církev přešli ke konceptu vztaženému k evangeliu a všimli si i na náboženský život vně církevních institucí a vedle nich. Z mnohých úst včetně kardinála Ratzingera se ozývá moudré varování, abychom se (narcistně či masochisticky) nezaměřovali na vnitřní problémy církve natolik, že bychom zapoměli na jedné straně na problémy celé společnosti, do níž jsme byli postaveni a na druhé straně na Boha samého.

Cesta z tragédie duchovní uzavřenosti vede vskutku skrze tuto dvojí transcendenci - sebepřekročení církve směrem k okolní společnosti a "jízdu na hlubinu" náboženské zkušenosti, obnovu spirituality. Tyto dvě cesty však podle mého názoru musí tvořit jednotu: sociální angažovanost bez spirituálního ponoru se lehko vyčerpává či se stává neplodnou a na druhé straně ryze spirituální orientaci bez solidarity s okolním světem hrozí nebezpečí narcisistního sebeklamu.

V oblasti komunikace církve se světem kolem nás považuji za důležité upozornit zejména na jednu skutečnost: na náš jazyk. Někteří myslitelé tvrdí, že novověká krize náboženství je vpodstatě krize jazyka a domnívám se, že svým způsobem mají pravdu. Čtu nyní se studenty ve filozofickém semináři díla řeckých Otců a středověkých mystiků. Jaký je to nádherný jazyk, jak se ona odvaha originálně a do hloubky myslet projevuje už v kráse a barvitosti jazyka, jak tu zvěstování evangelia bytostně sousedí s filozofií a poezií! Je mi hanba, slyším-li naše kritiky říkat, že muži církve jsou dnes často výrobci klišé - a já vím, že tato kritika je pravdivá. Neúcta k jazyku je horší přestupek, než jen projev nekulturnosti a deficitu humanitního vzdělání, obávám se, že u těch, kterým byla svěřena zvláštní odpovědnost za zvěstování Božího slova je to neúcta k tomu, který Slovo učinil pramenem všeho, co jest.

Co se týká spirituální obnovy, chci pouze říci, že právě v této oblasti - vedle teologického vzdělání - vidím hlavní klíč k onomu vyjití z nynějšího bědného stavu. Naše církev propadla pragmatismu a rutinérství, na vedení k duchovnímu životu podobně jako na vzdělání se hledí jako na luxus, který se sice verbálně doporučuje, ale o čem jaksi všichni víme, že "na to není čas a lidé". Avšak lidé, kteří nás mohou vyvést z této těžké krize, budou ti, kdo jsou schopni mít své duchovní žáky a trpělivě je doprovázet na jejich individuální cestě. Možná nastal nejvyšší čas, abychom i v latinské církvi obnovili instituci "starectví".

Nijak nepodceňuji sociální služby a charitativní iniciativy, které neoddělitelně patří k životu církve. Východoněmecký biskup Wanke už dávno ve svém programovém pastýřském listě napsal, že každý křesťan by měl mít místo, kde usedá u nohou potřebného tak jako Ježíš umyl nohy svým apoštolům. Ale nedomnívejme se, že se vlichotíme sympatii společnosti a vzbudíme respekt státu a že ho přesvědčíme o své "společenské prospěšnosti", když jej budeme suplovat v této oblasti tak horlivě, že na to vynaložíme skoro všechny síly. To, co společnosti opravdu dlužíme a v čem jsme nezastupitelní , je mystagogie, uvádění do hloubek křesťanské spirituality. V rámci jednotlivých duchovních tradic, směrů a škol pak zvláště jednu linii považuji zejména dnes za odpověď na to, "co Duch praví církvím": je to ten spirituální směr, z něhož čerpala tzv. apofatická či negativní teologie.

Jde o mystiku "temné noci", která zahrnuje otce pouště, Origena, Pseudonysia,Eckharta a španělské mystiky klasického období stejně jako nynější "učitelku církve" Terezii z Lisieaux. Pokouším se v posledních letech aplikovat pojem "temné noci", který byl myšlen na "krizová" období v životě jednotlivců, na dějiny církve a dějiny vůbec. Právě toto pojetí by nám mohlo nynější tragické období v životě církve ukázat jako vnitřní moment celého dramatu Božské komedie. Jeden z nejoriginálnějších textů v novodobých dějinách české teologie, drobná stať Oty Mádra "Modus moriendi ecclesiae" si zaslouží , aby byl znovu promyšlen v novém kontextu. Všechny krizové jevy v církvi mají svůj smysl. Bojím se, že bez radikální teologické a spirituální analýzy situace by nastávající plenární sněm, opřen jen o pragmaticko-pastorální rozvahy, se mohl pokusit udržet při životě to, co má raději zemřít, a přehlédnout to, co má v sobě příslib života, protože to roste v oblastech, kterým nevěnujeme pozornost. Možná, že si Bůh opravdu přeje hlubší proměny současného křesťanství, že nechá mnohé padnout a ukáže šokujícím způsobem svobodu svého Ducha, který vane, kam chce.

A co my, lidé na cestě? Ano, "divadlem jsme učiněni světu, andělům i lidem", praví apoštol. Tedy: pracujme, modleme se, vnímejme otázky své doby a výzvy Boží v nich, přemýšlejme a žijme tak, aby ta část velkého dramatického příběhu Boha s lidmi, za níž jsme před tváří světa, andělů i lidí spoluodpovědni, byla spíše k radosti než k pláči. Vždyť ve smyslu velké Dantovy metafory právě ten, kdo byl vystaven chladu pekla, může putovat dál a dojít až do světla Trojice.

Velikonoce 1998

Předneseno na česko-rakouské konferenci Církev a společnost na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích 24.4.1998 a přetištěno ve sborníku z této konference

Články a eseje

SLOUPOVNÍCI A JEJICH NEPŘÁTELÉ (září 2017)
.
STRAŠIDLO POPULISMU V GLOBALIZOVANÉM SVĚTĚ (červen 2017)
.
ÚNOR 1948 A JEHO NEBLAHÉ DĚDICTVÍ (únor 2017)
.
ROK VÝZNAMNÝCH VÝROČÍ (leden 2017)
.
ZÁPAS O NADĚJI PO AMERICKÉ VOLBĚ (listopad 2016)
.
A VOICE FROM THE HEART OF EUROPE – an appeal for joint responsibility
.
HLAS ZE SRDCE EVROPY - výzva k společné odpovědnosti (červen 2016)
.
Udavačům a mystifikátorům neodpovídám (Otevřený dopis redakci Parlamentních listů)
.
NENÍ ATEISTA JAKO ATEISTA (listopad 2015)
.
O UPRCHLÍCÍCH I SEBEVRAŽEDNÉM DEMOKRATICKÉM SKOKU (říjen 2015)
.
ROZUM A VĚCNOST MÍSTO HYSTERIE A PANIKAŘENÍ (září 2015)
.
PŘÍPAD CHARLIE (únor 2015)
.
10 ODPOVĚDÍ NA OTÁZKY PETRA HONZEJKA (leden 2015)
.
EVROPA VS. MUSLIMOVÉ. MAŘÍME HISTORICKOU ŠANCI (leden 2015)
.
PROČ NEJSEM CHARLIE (leden 2015)
.
KAMBERSKÝ, PODEJTE MI INDEX! (srpen 2014)
.
DESET ZÁSAD – VIZE PRO BUDOUCNOST DEMOKRACIE V ČR
.
DIALOG O POVOLEBNÍ SITUACI (únor 2013)
.
KLAUS K OLTÁŘI NEPATŘÍ (říjen 2011)
.
PARÁDA RŮŽOVÉ HRDOSTI (srpen 2011)
.
MODLITBA ZA JIŘINU ŠVORCOVOU (srpen 2011)
.
OTÁZKA PILÁTOVA (duben 2011)
.
K VOLEBNÍM VÝSLEDKŮM 2010 (červen 2010)
.
TENTOKRÁT PODPORUJI KLAUSE (únor 2006)
.
VELKÝ BRATR A ZVÍŘECÍ FARMA (září 2005)
.
KLAUSOVA POLITICKÁ FILOZOFIE - A "NĚCO NAVÍC" (únor 2004)
.
VÁLKA MEZI METAFOROU A REALITOU (září 2002)
.
POCHODEŇ 2003? (únor 2002)
.
O (NE)PŘESADITELNOSTI DEMOKRACIE NEBO KULTURNÍ EKOLOGIE OTEVŘENÉ SPOLEČNOSTI (říjen 2001)
.
NEŽ SE NÁM SVĚT ZNOVU STANE DOMOVEM (září 2001)
.
PROČ NEJSEM CTITELEM VÁCLAVA KLAUSE (listopad 2000)
.
ZAMEŤME STŘEPY, NE VŠAK TÉMATA (září 2000)
.
VYJASNĚNÍ STANOVISEK S PETREM DVOŘÁKEM (říjen 2017)
.
POZVÁNÍ K DIALOGU (říjen 2017)
.
VZPOURA PROTI PAPEŽI? (říjen 2017)
.
TAJEMSTVÍ NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (září 2017)
.
NÁVRAT NÁBOŽENSTVÍ? (září 2017)
.
ANKETA MESAČNÍKA EVÝCHOD (září 2017)
.
VELIKONOČNÍ KŘEST A NOVÝ ŽIVOT (duben 2017)
.
11. ZÁŘÍ – VAROVÁNÍ PŘED GLOBÁLNÍM TERORISMEM (září 2016)
.
VZPOMÍNKY NA PŮSOBENÍ V PODZEMNÍ CÍRKVI BĚHEM NORMALIZAČNÍHO REŽIMU (srpen 2016)
.
MÁME S MUSLIMY STEJNÉHO BOHA? (prosinec 2015)
.
The Afternoon of Christianity: Church and Theology for a Post-Secular Age
.
DLOUHÁ CESTA UZDRAVOVÁNÍ (říjen 2015)
.
KDO JE TADY UVĚDOMĚLÝ? (listopad 2014)
.
OTEVŘENÝ DOPIS MUSLIMSKÉ KOMUNITĚ V ČR (květen 2013)
.
PŘEKVAPENÍ NA PAPEŽSKÉM STOLCI (duben 2013)
.
POLEMIKA O VÍŘE A ATEISMU POKRAČUJE (říjen 2010)
.
PŘEDPOKLADEM DIALOGU JE OCHOTA POROZUMĚT (říjen 2010)
.
ZAČ KŘESŤANÉ VDĚČÍ ATEISTŮM (září 2010)
.
"KDO JE ODPOVĚDNÝ ZA PŘÍTOMNOST KŘESŤANSTVÍ" (září 2010)
.
STRUČNÉ PROHLÁŠENÍ PRO ČTK KE KAUZÁM ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ (březen 2010)
.
20 LET AKADEMICKÉ PASTORACE V KOSTELE NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (únor 2010)
.
CO ČEKÁ NOVÉHO PRAŽSKÉHO ARCIBISKUPA? (únor 2010)
.
KULATÝ STŮL: PŘIBLÍŽILA SE ZA POSLEDNÍ LÉTA (leden 2010)
.
PATNÁCT PURPUROVÝCH LET A CO BYLO PŘEDTÍM (listopad 2009)
.
HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO KLÍČE (říjen 2009)
.
SETKÁNÍ PAPEŽE BENEDIKTA S AKADEMICKOU OBCÍ (říjen 2009)
.
PAPEŽOVA LEKCE ČESKÉ CÍRKVI I SPOLEČNOSTI (říjen 2009)
.
MÉDIA – NÁBOŽENSTVÍ NAŠÍ DOBY? (podzim 2009)
.
PŘÍSPĚVEK PRO MEZINÁBOŽENSKÝ PANEL NA KONFERENCI FORUM 2000 (říjen 2009)
.
ROZPAKY Z JEDNÉ VELKORYSOSTI (únor 2009)
.
CO SE DĚJE V HLAVÁCH NÁBOŽENSKÝCH FANATIKŮ (prosinec 2008)
.
ROLE CÍRKVÍ V UDÁLOSTECH ROKU 1989 (říjen 2008)
.
PROMĚNY SVĚTOVÉ NÁBOŽENSKÉ SCÉNY (prosinec 2007)
.
OSLOVIT VZDÁLENÉ (říjen 2007)
.
PAPEŽSKÝ SKANDÁL (září 2006)
.
O TOM NAŠEM BEZBOŽECTVÍ (léto 2005)
.
MYSLITEL „NENÁBOŽENSKÉHO KŘESŤANSTVÍ“ (duben 2005)
.
O ATEISMU, POCHYBNOSTECH A VÍŘE (leden 2005)
.
CÍRKEV A "ČÁSTEČNĚ IDENTIFIKOVANÍ" (květen 2004)
.
JE POSTMODERNÍ KULTURA POSTSEKULÁRNÍ? (říjen 2003)
.
CÍRKVE V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI (únor 2002)
.
SPOR O NÁBOŽENSTVÍ? ()
.
STÁTEM VNUCENÝ ATEISMUS (srpen 2000)
.
KATOLICKÁ CÍRKEV V ČESKÉ REPUBLICE PO ROCE 1989 (2000)
.
NÁBOŽENSTVÍ - POLITIKA - VĚDA: PROMĚNY VE VZTAZÍCH (září 1998)
.
JAK PROMĚNIT TRAGÉDII CÍRKVE V BOŽSKOU KOMEDII? (duben 1998)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

Myšlenka na den

Většina z nás osciluje mezi uzavřeností a otevřeností, vírou a nevírou. Dialog mezi vírou a nevírou, o jehož potřebě se dnes tolik mluví, tedy není jen rozhovorem mezi dvěma „ideovými tábory“; má-li mít smysl, musí začít rozhovorem v člověku samém.