T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

K věcem veřejným

POLITIKA „ZUB ZA ZUB“ ODPORUJE EVANGELIU I ZDRAVÉMU ROZUMU (únor 2024)

Události posledních týdnů potvrzují slova papeže Františka o již probíhající třetí světové válce. Otevřela se nová fronta této války, konflikt ve Svaté zemi. Tyto události prožívám velice bolestně.

Několik desítek let se věnuji mezináboženskému a mezikulturnímu dialogu doma i v zahraničí. Angažuji se proti všem formám antisemitismu, proti všem rasovým a náboženským předsudkům. Má láska k Izraeli, k  židovskému národu – „první lásce Boží", židovské kultuře, filozofii a náboženství je snad dostatečně známa. Za dlouholeté působení na tomto poli jsem obdržel i čestný titul Člověk smíření od mezinárodní společnosti křesťanů a Židů ve varšavské synagoze.

Po barbarském útoku Hamásu vůči Izraeli jsem pomohl zorganizovat modlitební večer za oběti a proti terorismu v našem kostele se zástupci křesťanů, Židů i muslimů v rámci iniciativy Společný hlas, které se mnoho let věnují. Jasně jsem se vyslovil proti neospravedlnitelné akci Hamásu, uznávám právo a povinnost Izraele chránit své občany. Ale v zájmu pravdy a spravedlnosti člověk nesmí být zaslepený a jednostranný. Obávám se, že po izraelské odpovědi na zločin Hamásu leží všechny snahy o mír a pokojné soužití v troskách, a to na celé generace.

Ano, v tomto konfliktu stojím na straně Izraele, ale nikoliv na straně jestřábů současné izraelské vlády včetně populistického premiéra Netanjahua, jehož nezodpovědná politika dlouhodobě zostřovala vztahy mezi oběma národy, zejména na okupovaném území, a která nyní nepřiměřenou válečnou reakcí dostává Izrael do mezinárodní izolace a přispívá k nebezpečnému růstu antisemitismu. Náboženští fundamentalisté a političtí extrémisté v Netanjahuově vládě paradoxně splnili přesně to, co Hamás zločinným útokem 7. října sledoval: vyprovokovat Izrael k nepřiměřenému „kolektivnímu trestu“, a tím znemožnit připravované sblížení Izraele s arabskými státy, zmobilizovat proti Izraeli arabský svět, mezinárodní veřejné mínění, a to nejen mladou generaci a politickou levici, ale nakonec i americkou vládu, nejdůležitějšího spojence Izraele. To vše nyní bohužel nastalo.

Nelze vyloučit, že kdyby Izrael nereagoval takto brutálně, mnohé arabské státy by se distancovaly od Hamásu a proces dialogu mezi umírněnými arabskými státy a Izraelem by pokračoval a situace v celém regionu by mohla vypadat jinak. To jsou však jen spekulace - nyní jsou tyto naděje zmařené.

Více než milion Izraelem vysídlených lidí je vystaven akutnímu hladomoru a přežívá bez úkrytu, bez přístřeší, bez zdravotní péče a bez humanitární pomoci. Mezinárodní soudní dvůr OSN vyzval 26. 1. Izrael k okamžitým opatřením, umožňujícím poskytování humanitární pomoci obyvatelům Gazy a žádá Izrael, aby se vyvaroval genocidního jednání. Prakticky celý civilizovaný svět, včetně spojenců Izraele, jako je vláda USA, důrazně varuje Izrael, aby ustal v eskalování násilí, aby umožnil mezinárodním organizacím pomáhat obětem obou stran a dohlížet nad tím, aby se žádná strana nedopouštěla zločinů. Zdaleka ne všechny zničené domovy, nemocnice, školy, kostely a kláštery byly úkrytem teroristů, tisíce civilních obětí jistě nebyly jen jejich „živými štíty“. Jestliže Netanjahuovi jestřábi podlehli pokušení „vylít s vaničkou i dítě“, zbavit se se nejen teroristů Hamásu, nýbrž násilně vyřešit „problémy s Palestinci“, je to možná z jejich hlediska pochopitelné, avšak z hlediska mezinárodního práva neospravedlnitelné. Mrzí mne, že palestinští křesťané, s nimiž jsem v kontaktu a kteří mohli být zprostředkovateli mezi Palestinci a Izraelci, nyní jednoznačně stojí na straně Palestinců – ano, i palestinských radikálů. Viděno v širším a dlouhodobějším horizontu, je třeba si položit otázku, zda Netanjahuova politika neuškodila Izraeli nakonec víc než Palestinci.

Státní sekretář Svatého stolce kardinál Parolin jasně vyjádřil postoj Vatikánu: Izrael má právo na obranu, ale pokud jeho vojenské akce v Gaze už stály 30.000 životů, nelze jej ospravedlňovat jako přiměřený. Podobně se vyjadřuje latinský jeruzalemský patriarcha kardinál Pizzaballa: „Válka a bomby nikdy nevyřešily problémy, spíše vždy vytvářejí nové“.

Plně sdílím spravedlivý a vyvážený postoj papeže Františka. Zlo vítězí tam, kde dobří přejímají jeho styl. Na desetitisíce civilních obětí izraelské armády nelze cynicky reagovat tím, že je nám to sice líto, ale že je přece v každé válce normální, že trpí i nevinní civilisté, „když se kácí les, tak lítají třísky“ - a všechna vina padá pouze na toho, kdo si začal. Všechnu vinu nenese pouze ten, „kdo si začal“, nýbrž i ten, kdo nedokáže včas přestat roztáčet spirálu odplaty a pomsty. Budeme-li se řídit zásadou oko za oko, bude brzy celý svět slepý. Evangelium mluví jasnou řečí.

Jednostranný postoj naší vlády, neochota nebo neschopnost vidět obě strany věci, je v mezinárodním kontextu anomálií. Proto jsem podepsal – spolu s otcem biskupem Malým a desítkami českých osobností zejména z akademického prostředí a obránců lidských práv petici, vyzývající českou vládu, aby namísto jednostranné podpory izraelské politiky zvážila také druhou stránku věci a zasazovala se za řešení humanitární krize v souladu s postoji OSN. Za každým slovem té petice stojím. Žádná petice však nemůže zohlednit naprosto všechny aspekty. Je proto přirozené a zcela legitimní, že se vyskytly i petice, vyjadřující opačné stanovisko. Navázal jsem přátelskou výměnu názorů s autory první petice, podporující vládní politiku. Tyto dialogy byly pro mě nadějným znamením, že i lidé s odlišnými názory na konkrétní politické otázky mohou mít k sobě vzájemnou úctu. S hlavní signatářkou té petice Věrou Roubalovou jsme se shodli, že respektujeme odlišnost našich perspektiv a vnímáme je ne jako konfrontaci, nýbrž jako doplnění. V podstatném se shodujeme: Všem nám jde o to, aby rukojmí byla propuštěna, aby ustalo vraždění, víme, jaká řešení jsou špatná, zároveň si však musíme přiznat, že nikdo nejsme schopni nabídnout spolehlivý recept na obnovení míru.

Nepříjemně mě však překvapil tón, který vnesla do debaty tzv. Valentýnská deklarace, kterou vydali dva bývalí představitelé naší církve, Dominik Duka a Petr Piťha. Tato „deklarace“ je v naprostém rozporu se stanoviskem papeže Františka a Svatého stolce. Kromě toho, že bagatelizuje oběti konfliktu, tak její autoři měli zřejmě potřebu veřejně urážet své spolubratry, duchovní (tedy i mne a biskupa Malého), kteří podepsali původní dopis vládě; mluví o nás jako o lidech, „kteří nemají úctu k pravdě“. I tato slova kromě dvou duchovních v důchodu, několika pravicových politiků a bývalého předsedy komunistické strany podepsalo k mému překvapení několik lidí, kterých si vážím.

Ano, svět je dnes bolestně rozdělený, rozdělení zasahuje i křesťany, a to nikoliv mezi církvemi, nýbrž uvnitř nich. Svatý Ignác nabádal křesťany, aby o lidech, kteří s nimi nesouhlasí, vždy předpokládali, že i když se třeba mýlí, mají dobrý úmysl. V církvi, jak opakuje papež František, je oprávněná různost mnoha názorů a synodální reforma má vytvářet prostor pro otevřený dialog ve vzájemné úctě, naslouchání, rozhovoru bez urážek a předpojatostí. Nemoci církve začínají tam, kde názorová pluralita přechází na osobní rovinu. Právě vyjádření názoru na složitý konflikt ve Svaté zemi mohl být příkladem toho, že různá hlediska na nejednoznačné problémy mohou být vnímána jako cenný příspěvek do demokratické diskuse.

Zkusme v kající době postní naslouchat druhým, diskutovat a třeba i polemizovat s nimi, ale nikdy jim nepodkládat špatné motivy nebo jim dokonce přičítat „neúctu k pravdě“. Mnohá zla v církvi povstala z klerikalismu, jehož typickým rysem je arogantní nárok na majetnictví pravdy. Jen Ježíš může říci: Já jsem pravda. My nejsme Ježíš, jsme jen na cestě následování a na cestě stálého hledání pravdy. Ano, leckdy vidíme některé události z jiného úhlu pohledu, ale právě ta různost nás může přiblížit k spravedlivějšímu, méně jednostrannému vidění. Z české křesťanské tradice zaznívá výzva: Pravdu každému přejte!

Modleme se tedy nejen za mír ve Svaté zemi, pokojné spolužití mezi Izraelci a Palestinci, ale také za pokoj a vzájemnou úctu v naší církvi.

Články a eseje

NEVZDÁVEJME SE KRITICKÉHO "ALE" (březen 2024)
.
POLITIKA „ZUB ZA ZUB“ ODPORUJE EVANGELIU I ZDRAVÉMU ROZUMU (únor 2024)
.
CO NÁM ŘÍKÁ TENTO ČAS? (březen 2020)
.
KŘESŤANÉ A VZEDMUTÍ OBČANSKÉ NELHOSTEJNOSTI (červen 2019)
.
VÝKŘIK DO SVĚDOMÍ (leden 2019)
.
ČAPEK JAKO VYCHOVATEL (prosinec 2018)
.
VSTUPUJEME DO 30. ROKU SVOBODY (listopad 2018)
.
KLAUS HÁJÍ NEOBHAJITELNÉ (říjen 2018)
.
PRODAVAČI STRACHU (říjen 2018)
.
CO JE PRAVDA? (březen 2018)
.
POVOLEBNÍ ÚVAHA (únor 2018)
.
NAROZENINY PAPEŽE FRANTIŠKA (prosinec 2017)
.
SLOUPOVNÍCI A JEJICH NEPŘÁTELÉ (září 2017)
.
STRAŠIDLO POPULISMU V GLOBALIZOVANÉM SVĚTĚ (červen 2017)
.
ÚNOR 1948 A JEHO NEBLAHÉ DĚDICTVÍ (únor 2017)
.
ROK VÝZNAMNÝCH VÝROČÍ (leden 2017)
.
ZÁPAS O NADĚJI PO AMERICKÉ VOLBĚ (listopad 2016)
.
HLAS ZE SRDCE EVROPY - výzva k společné odpovědnosti (červen 2016)
.
15. června 2016
A VOICE FROM THE HEART OF EUROPE – an appeal for joint responsibility
.
Udavačům a mystifikátorům neodpovídám (Otevřený dopis redakci Parlamentních listů)
.
NENÍ ATEISTA JAKO ATEISTA (listopad 2015)
.
O UPRCHLÍCÍCH I SEBEVRAŽEDNÉM DEMOKRATICKÉM SKOKU (říjen 2015)
.
ROZUM A VĚCNOST MÍSTO HYSTERIE A PANIKAŘENÍ (září 2015)
.
PŘÍPAD CHARLIE (únor 2015)
.
10 ODPOVĚDÍ NA OTÁZKY PETRA HONZEJKA (leden 2015)
.
EVROPA VS. MUSLIMOVÉ. MAŘÍME HISTORICKOU ŠANCI (leden 2015)
.
PROČ NEJSEM CHARLIE (leden 2015)
.
KAMBERSKÝ, PODEJTE MI INDEX! (srpen 2014)
.
DESET ZÁSAD – VIZE PRO BUDOUCNOST DEMOKRACIE V ČR
.
DIALOG O POVOLEBNÍ SITUACI (únor 2013)
.
KLAUS K OLTÁŘI NEPATŘÍ (říjen 2011)
.
PARÁDA RŮŽOVÉ HRDOSTI (srpen 2011)
.
MODLITBA ZA JIŘINU ŠVORCOVOU (srpen 2011)
.
OTÁZKA PILÁTOVA (duben 2011)
.
K VOLEBNÍM VÝSLEDKŮM 2010 (červen 2010)
.
TENTOKRÁT PODPORUJI KLAUSE (únor 2006)
.
VELKÝ BRATR A ZVÍŘECÍ FARMA (září 2005)
.
KLAUSOVA POLITICKÁ FILOZOFIE - A "NĚCO NAVÍC" (únor 2004)
.
VÁLKA MEZI METAFOROU A REALITOU (září 2002)
.
POCHODEŇ 2003? (únor 2002)
.
O (NE)PŘESADITELNOSTI DEMOKRACIE NEBO KULTURNÍ EKOLOGIE OTEVŘENÉ SPOLEČNOSTI (říjen 2001)
.
NEŽ SE NÁM SVĚT ZNOVU STANE DOMOVEM (září 2001)
.
PROČ NEJSEM CTITELEM VÁCLAVA KLAUSE (listopad 2000)
.
ZAMEŤME STŘEPY, NE VŠAK TÉMATA (září 2000)
.
K SYNODÁLNÍ PROMĚNĚ CÍRKVE (leden 2022)
.
IN ANIMO CONTRITO: FENOMÉN ZNEUŽÍVÁNÍ V ŠIRŠÍM KONTEXTU (září 2021)
.
PSEUDONÁBOŽENSTVÍ F – PŘÍKLAD NÁBOŽENSKÉ PATOLOGIE (listopad 2020)
.
REVOLUCE MILOSRDENSTVÍ A NOVÁ EKUMÉNA (říjen 2020)
.
VYKROČENÍ Z AGRESIVNÍ NEVĚDOMOSTI V ČESKÉ SPOLEČNOSTI (A CÍRKVI)
.
VE STÍNU MARIÁNSKÉHO SLOUPU (srpen 2020)
.
PANDEMIE JAKO NÁBOŽENSKÁ ZKUŠENOST (červen 2020)
.
PŘEDMLUVA K POLSKÉMU VYDÁNÍ KNIHY „Z PODZEMNÍ CÍRKVE DO LABYRINTU SVOBODY“ (duben 2020)
.
KORONAVIRUS NEODMODLÍTE (duben 2020)
.
KŘESŤANSTVÍ V ČASE NEMOCI (duben 2020)
.
DOPIS ČLENŮM ČKA A FARNÍKŮM AKADEMICKÉ FARNOSTI (březen 2020)
.
ROZPOR V CÍRKVI NELZE SKRÝVAT (srpen 2019)
.
RÁNY KRISTOVY CÍRKVE (duben 2019)
.
JE ČESKÁ KATOLICKÁ CÍRKEV „DŮM ZE SKLA“? (leden 2019)
.
OD NAPOMÍNÁNÍ K POROZUMĚNÍ (leden 2019)
.
K BOUŘI V NAŠÍ KATOLICKÉ SKLENICI (únor 2018)
.
VYJASNĚNÍ STANOVISEK S PETREM DVOŘÁKEM (říjen 2017)
.
POZVÁNÍ K DIALOGU (říjen 2017)
.
VZPOURA PROTI PAPEŽI? (říjen 2017)
.
TAJEMSTVÍ NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (září 2017)
.
NÁVRAT NÁBOŽENSTVÍ? (září 2017)
.
ANKETA MESAČNÍKA EVÝCHOD (září 2017)
.
VELIKONOČNÍ KŘEST A NOVÝ ŽIVOT (duben 2017)
.
11. ZÁŘÍ – VAROVÁNÍ PŘED GLOBÁLNÍM TERORISMEM (září 2016)
.
VZPOMÍNKY NA PŮSOBENÍ V PODZEMNÍ CÍRKVI BĚHEM NORMALIZAČNÍHO REŽIMU (srpen 2016)
.
MÁME S MUSLIMY STEJNÉHO BOHA? (prosinec 2015)
.
The Afternoon of Christianity: Church and Theology for a Post-Secular Age
.
DLOUHÁ CESTA UZDRAVOVÁNÍ (říjen 2015)
.
KDO JE TADY UVĚDOMĚLÝ? (listopad 2014)
.
OTEVŘENÝ DOPIS MUSLIMSKÉ KOMUNITĚ V ČR (květen 2013)
.
PŘEKVAPENÍ NA PAPEŽSKÉM STOLCI (duben 2013)
.
POLEMIKA O VÍŘE A ATEISMU POKRAČUJE (říjen 2010)
.
PŘEDPOKLADEM DIALOGU JE OCHOTA POROZUMĚT (říjen 2010)
.
ZAČ KŘESŤANÉ VDĚČÍ ATEISTŮM (září 2010)
.
"KDO JE ODPOVĚDNÝ ZA PŘÍTOMNOST KŘESŤANSTVÍ" (září 2010)
.
STRUČNÉ PROHLÁŠENÍ PRO ČTK KE KAUZÁM ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ (březen 2010)
.
20 LET AKADEMICKÉ PASTORACE V KOSTELE NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (únor 2010)
.
CO ČEKÁ NOVÉHO PRAŽSKÉHO ARCIBISKUPA? (únor 2010)
.
KULATÝ STŮL: PŘIBLÍŽILA SE ZA POSLEDNÍ LÉTA (leden 2010)
.
PATNÁCT PURPUROVÝCH LET A CO BYLO PŘEDTÍM (listopad 2009)
.
HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO KLÍČE (říjen 2009)
.
SETKÁNÍ PAPEŽE BENEDIKTA S AKADEMICKOU OBCÍ (říjen 2009)
.
PAPEŽOVA LEKCE ČESKÉ CÍRKVI I SPOLEČNOSTI (říjen 2009)
.
MÉDIA – NÁBOŽENSTVÍ NAŠÍ DOBY? (podzim 2009)
.
PŘÍSPĚVEK PRO MEZINÁBOŽENSKÝ PANEL NA KONFERENCI FORUM 2000 (říjen 2009)
.
ROZPAKY Z JEDNÉ VELKORYSOSTI (únor 2009)
.
CO SE DĚJE V HLAVÁCH NÁBOŽENSKÝCH FANATIKŮ (prosinec 2008)
.
ROLE CÍRKVÍ V UDÁLOSTECH ROKU 1989 (říjen 2008)
.
PROMĚNY SVĚTOVÉ NÁBOŽENSKÉ SCÉNY (prosinec 2007)
.
OSLOVIT VZDÁLENÉ (říjen 2007)
.
PAPEŽSKÝ SKANDÁL (září 2006)
.
O TOM NAŠEM BEZBOŽECTVÍ (léto 2005)
.
MYSLITEL „NENÁBOŽENSKÉHO KŘESŤANSTVÍ“ (duben 2005)
.
O ATEISMU, POCHYBNOSTECH A VÍŘE (leden 2005)
.
CÍRKEV A "ČÁSTEČNĚ IDENTIFIKOVANÍ" (květen 2004)
.
JE POSTMODERNÍ KULTURA POSTSEKULÁRNÍ? (říjen 2003)
.
CÍRKVE V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI (únor 2002)
.
SPOR O NÁBOŽENSTVÍ? ()
.
STÁTEM VNUCENÝ ATEISMUS (srpen 2000)
.
KATOLICKÁ CÍRKEV V ČESKÉ REPUBLICE PO ROCE 1989 (2000)
.
NÁBOŽENSTVÍ - POLITIKA - VĚDA: PROMĚNY VE VZTAZÍCH (září 1998)
.
JAK PROMĚNIT TRAGÉDII CÍRKVE V BOŽSKOU KOMEDII? (duben 1998)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

ČKA: Project Templeton
e-mail: projekt.templeton@gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

předseda správní rady
Nadačního fondu Tomáše Halíka - NR

člen správní rady
Nadace The SEKYRA FOUNDATION

člen poradního výboru Evropské hodnoty

člen expertní rady Gymnázium Paměti národa

vicepresident
Council for Research ...

Myšlenka na den

Myslím, že každý, kdo o své víře přemýšlí, má přirozeně různé pochybnosti a kritické otázky. A obávám se těch, kteří nejsou schopni své vlastní kritické pochybnosti a otázky unést, kteří – poněvadž chtějí, aby jim jejich víra poskytla už definitivní jistoty – zaměňují svůj pohled víry s eschatologickou visio beatifica, s „blaženým patřením“. Pletou si takříkajíc zemi a nebe.