T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Náboženství a společnost

PAPEŽOVA LEKCE ČESKÉ CÍRKVI I SPOLEČNOSTI (říjen 2009)

Když jsem sledoval velké papežské mše v Brně a v Boleslavi, měl jsem poněkud ambivalentní pocit. Byly to bezesporu nádherné, radostné, povzbuzující slavnosti. Avšak nemohl jsem vypudit z hlavy myšlenku: Tohle není skutečná pravda o naší církvi. A to nejen proto, že zástupy našich věřících silně rozhojnili poutníci ze zahraničí. Nebyla to spíše krásná vzpomínka na minulost – na doby silné většinové církve?

Z pozorného studia papežových názorů vím, že on je realista: několikrát jasně prohlásil, že nespoléhá (možná na rozdíl od svého předchůdce, pocházejícího z jiného prostředí) na návrat masové „lidové církve“ ve velké části našeho kontinentu. Jeho vize budoucnosti církve v naší části světa je jiná: křesťané budou menšinou, avšak musí být kreativní menšinou, nikoliv do sebe uzavřeným ustrašeným ghettem.

Proto za nejpodstatnější papežův vzkaz české církvi považuji jeho odpověď novinářům na palubě letadla při zpáteční cestě na otázku, co je první a nejdůležitější úkol české církve. Benedikt XVI. řekl doslova: "Řekl bych, že první oblastí je intelektuální dialog mezi agnostiky a věřícími. Jedni potřebují druhé. Agnostik se nemůže uspokojit, když neví, jestli Bůh existuje nebo ne, ale musí neustále hledat, musí vnímat velké dědictví víry; katolík se nemůže spokojit s tím, že má víru, ale musí stále hledat Boha, stále více a v dialogu s druhými znovu poznávat Boha do větší hloubky. To je první rovina: velký intelektuální, etický a lidský dialog.“ Za druhý úkol označil vzdělání a výchovu, za třetí charitu.

Ti, kdo si libují v zjednodušených heslech a dávají papeži nálepku „konzervativce“, by si měli uvědomit zásadní rozdíl pozice Benedikta XVI. od „tradicionalistů“, odmítajících dialog a hlubší hledání, spokojujících se s tím, že „mají víru“ a „vlastní pravdu“; už nalezli a drží svůj poklad, už mají svou odměnu, názory druhých nepotřebují znát či brát vážně.

Výmluvným příkladem intelektuálního dialogu „hledajících s hledajícími“ bylo papežovo setkání s akademickým světem na Pražském hradě. Bylo okamžitě zřejmé, že zde se bývalý profesor okamžitě cítil mezi svými, byť dobře věděl, že před ním nesedí jen „ovečky jeho stádce“. Když představoval sám sebe, nezmiňoval jen svou univerzitní minulost, nýbrž řekl, že jakožto papež chce být „hlasem etického rozumu lidstva“. Pozoruhodně tak rezonoval se známým výrokem kardinála Martiniho (považovaného „vatikánology“ za představitele opačného myšlenkového proudu v kardinálském sboru), že církev budoucnosti nebude a nemá být „mocností“, nýbrž hlasem – prorockým, statečným, zřetelným a kompetentním hlasem, vstupujícím do dnešní mnohohlasé globální diskuse o podstatných problémech současného lidstva. „Nechceme žádná privilegia, chceme jen svobodu k službě“, řekl Benedikt o den dříve při nešporách v pražské katedrále.

Papežův proslov k akademickému světu byl variací na jeho trvalé velké téma: rozum a víra, věda a náboženství se potřebují navzájem. Slepá víra bez přemýšlení vede k fundamentalismu, fanatismu, často i k násilí, proto je nebezpečná. Ale podobně nebezpečný může být rozum, pokud odmítá a vytěsňuje etické a spirituální impulsy, vycházející z víry a z křesťanského dědictví. Pokud by současná sekulární kultura odmítla chápat víru jako legitimního partnera dialogu, nestane se tolerantnější a rozumnější, nýbrž bude naopak zranitelnější, bude uzavřená do sebe a nebude schopna naplnit jeden z největších úkolů naší doby: dialog kultur a náboženství v globalizovaném světě. Papež doslova řekl: „Rozum, který je hluchý ke všemu Božímu a vytěsňuje náboženství do říše subkultury, je neschopný vstoupit do dialogu kultur, který náš svět tak naléhavě potřebuje.“

Papež se důkladně věnoval poslání univerzit v dějinách i dnes. Univerzity – včetně Univerzity Karlovy – vznikly papežským založením (císař byl pouze „fundátor“) z církevních škol, byly institucí papežského práva a toto právo zaručovalo akademickému světu svobodu a nezávislost na místních světských i církevních autoritách. Právě univerzity přispěly k tomu, že víra neustrnula v neměnnou ideologii a neutonula v bezbřehé citovosti a pověrečnosti, nýbrž byla rozvíjena ve svobodné diskusi vzdělaných lidí, kteří podle Ježíšova příkazu vybírali z jejího pokladu „věci nové i staré“. Církev i univerzita byli „globálními hráči“, podstatně utvářely evropský kulturní prostor. Proto i dnes se církve i univerzity snaží překonat nebezpečí nacionalismu, sektářské roztříštěnosti, izolacionismu a provincionalismu a aktivně podporují úsilí znovu vybudovat Evropu jako společný duchovní prostor. Katolické církvi i univerzitám leží ideál jednotné Evropy – který se právě v této době a v tomto roce přiblížil k své realizaci víc než kdykoliv v moderních dějinách - opravdu na srdci.

Několik papežových proslovů v Čechách – a nejvýrazněji právě přednáška ve Vladislavském sále – záměrně rozvíjelo evropské téma, zejména „ideu Evropy“. Český prezident Klaus krátce před tím v disputaci s kardinálem Schönbornem v Pasově důrazně prohlašoval, že žádná „evropská idea“ neexistuje a nemá existovat. Papež Benedikt i jeho žák Schönborn (podobně jako dříve Jan Pavel II.) hájí zcela opačné stanovisko: sjednocená Evropa, má-li pokračovat v díle svých zakladatelů, velkých katolických politiků poválečné doby, nesmí být jen ekonomicko-administrativním celkem, musí prohlubovat i svou duchovní substanci. „Evropa není jen kontinent, je to domov“, řekl v Praze papež Benedikt. Jasná podpora církve procesu prohlubování evropské integrace obsahuje právě důraz na „ideu Evropy“ - podle papeže Benedikta je touto ideou právě čestný dialog racionality a eticko-spirituální dimenze víry.

V „katolické Itálii“ na základě protipapežských protestů musela být před několika lety odvolána papežova přednáška na římské univerzitě, v „ateistických“ Čechách byla papežova slova odměněna akademickou obcí potleskem, který podle některých novinářů byl nejdelší a nejbouřlivější odezvou na Benediktův proslov během celého jeho pontifikátu. (Mnohým papežova slova o potřebě hájit autonomii akademického světa proti tlaku pragmatických a zájmových skupin zněla velmi aktuálně a sympaticky právě v době aktuálních iniciativ českých akademických pracovišť odmítnout snahy některých politiků dát rozhodování o státní podpoře vědy, výzkumu a školství do režie podnikatelské sféry.)

Svatému otci naslouchali mu i ti, kteří po léta měli pro církev, víru i etiku jen posměšky. Povedou je snad papežova slova uprostřed světové krize hospodářství bez etiky k revizi jejich víry ve všemohoucnost tržní ekonomie „bez přívlastků“, ekonomie a politiky nebržděné právem a morálkou? Myslím, že v tom případě by papež měl již za života na svém kontě zázrak, hodný budoucího blahořečení.

Papež odjel, velké prostory, zaplněné poutníky, jsou uklizeny, pohled na ohromné masy zbožných zas střídá všední realita kostelů, z nichž těch zcela naplněných je hodně málo. Mělo by v nás však zůstat něco víc než jen nostalgická vzpomínka, že jsme zblízka viděli Svatého otce. Jak že zněly ony tři úkoly, které papež označil za nejpodstatnější pro život české církve? A kdo se jich ujme?

Uveřejněno v Katolickém týdeníku (příloha Perspektivy) v říjnu 2009

Články a eseje

ROK VÝZNAMNÝCH VÝROČÍ (leden 2017)
.
ZÁPAS O NADĚJI PO AMERICKÉ VOLBĚ (listopad 2016)
.
HLAS ZE SRDCE EVROPY - výzva k společné odpovědnosti (červen 2016)
.
A VOICE FROM THE HEART OF EUROPE – an appeal for joint responsibility
.
Udavačům a mystifikátorům neodpovídám (Otevřený dopis redakci Parlamentních listů)
.
NENÍ ATEISTA JAKO ATEISTA (listopad 2015)
.
O UPRCHLÍCÍCH I SEBEVRAŽEDNÉM DEMOKRATICKÉM SKOKU (říjen 2015)
.
ROZUM A VĚCNOST MÍSTO HYSTERIE A PANIKAŘENÍ (září 2015)
.
PŘÍPAD CHARLIE (únor 2015)
.
10 ODPOVĚDÍ NA OTÁZKY PETRA HONZEJKA (leden 2015)
.
EVROPA VS. MUSLIMOVÉ. MAŘÍME HISTORICKOU ŠANCI (leden 2015)
.
PROČ NEJSEM CHARLIE (leden 2015)
.
KAMBERSKÝ, PODEJTE MI INDEX! (srpen 2014)
.
DESET ZÁSAD – VIZE PRO BUDOUCNOST DEMOKRACIE V ČR
.
DIALOG O POVOLEBNÍ SITUACI (únor 2013)
.
KLAUS K OLTÁŘI NEPATŘÍ (říjen 2011)
.
PARÁDA RŮŽOVÉ HRDOSTI (srpen 2011)
.
MODLITBA ZA JIŘINU ŠVORCOVOU (srpen 2011)
.
OTÁZKA PILÁTOVA (duben 2011)
.
K VOLEBNÍM VÝSLEDKŮM 2010 (červen 2010)
.
TENTOKRÁT PODPORUJI KLAUSE (únor 2006)
.
VELKÝ BRATR A ZVÍŘECÍ FARMA (září 2005)
.
KLAUSOVA POLITICKÁ FILOZOFIE - A "NĚCO NAVÍC" (únor 2004)
.
VÁLKA MEZI METAFOROU A REALITOU (září 2002)
.
POCHODEŇ 2003? (únor 2002)
.
O (NE)PŘESADITELNOSTI DEMOKRACIE NEBO KULTURNÍ EKOLOGIE OTEVŘENÉ SPOLEČNOSTI (říjen 2001)
.
NEŽ SE NÁM SVĚT ZNOVU STANE DOMOVEM (září 2001)
.
PROČ NEJSEM CTITELEM VÁCLAVA KLAUSE (listopad 2000)
.
ZAMEŤME STŘEPY, NE VŠAK TÉMATA (září 2000)
.
11. ZÁŘÍ – VAROVÁNÍ PŘED GLOBÁLNÍM TERORISMEM (září 2016)
.
VZPOMÍNKY NA PŮSOBENÍ V PODZEMNÍ CÍRKVI BĚHEM NORMALIZAČNÍHO REŽIMU (srpen 2016)
.
MÁME S MUSLIMY STEJNÉHO BOHA? (prosinec 2015)
.
The Afternoon of Christianity: Church and Theology for a Post-Secular Age
.
DLOUHÁ CESTA UZDRAVOVÁNÍ (říjen 2015)
.
KDO JE TADY UVĚDOMĚLÝ? (listopad 2014)
.
OTEVŘENÝ DOPIS MUSLIMSKÉ KOMUNITĚ V ČR (květen 2013)
.
PŘEKVAPENÍ NA PAPEŽSKÉM STOLCI (duben 2013)
.
POLEMIKA O VÍŘE A ATEISMU POKRAČUJE (říjen 2010)
.
PŘEDPOKLADEM DIALOGU JE OCHOTA POROZUMĚT (říjen 2010)
.
ZAČ KŘESŤANÉ VDĚČÍ ATEISTŮM (září 2010)
.
"KDO JE ODPOVĚDNÝ ZA PŘÍTOMNOST KŘESŤANSTVÍ" (září 2010)
.
STRUČNÉ PROHLÁŠENÍ PRO ČTK KE KAUZÁM ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ (březen 2010)
.
CO ČEKÁ NOVÉHO PRAŽSKÉHO ARCIBISKUPA? (únor 2010)
.
20 LET AKADEMICKÉ PASTORACE V KOSTELE NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (únor 2010)
.
KULATÝ STŮL: PŘIBLÍŽILA SE ZA POSLEDNÍ LÉTA (leden 2010)
.
PATNÁCT PURPUROVÝCH LET A CO BYLO PŘEDTÍM (listopad 2009)
.
HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO KLÍČE (říjen 2009)
.
PAPEŽOVA LEKCE ČESKÉ CÍRKVI I SPOLEČNOSTI (říjen 2009)
.
SETKÁNÍ PAPEŽE BENEDIKTA S AKADEMICKOU OBCÍ (říjen 2009)
.
PŘÍSPĚVEK PRO MEZINÁBOŽENSKÝ PANEL NA KONFERENCI FORUM 2000 (říjen 2009)
.
MÉDIA – NÁBOŽENSTVÍ NAŠÍ DOBY? (podzim 2009)
.
ROZPAKY Z JEDNÉ VELKORYSOSTI (únor 2009)
.
CO SE DĚJE V HLAVÁCH NÁBOŽENSKÝCH FANATIKŮ (prosinec 2008)
.
ROLE CÍRKVÍ V UDÁLOSTECH ROKU 1989 (říjen 2008)
.
PROMĚNY SVĚTOVÉ NÁBOŽENSKÉ SCÉNY (prosinec 2007)
.
OSLOVIT VZDÁLENÉ (říjen 2007)
.
PAPEŽSKÝ SKANDÁL (září 2006)
.
O TOM NAŠEM BEZBOŽECTVÍ (léto 2005)
.
MYSLITEL „NENÁBOŽENSKÉHO KŘESŤANSTVÍ“ (duben 2005)
.
O ATEISMU, POCHYBNOSTECH A VÍŘE (leden 2005)
.
CÍRKEV A "ČÁSTEČNĚ IDENTIFIKOVANÍ" (květen 2004)
.
JE POSTMODERNÍ KULTURA POSTSEKULÁRNÍ? (říjen 2003)
.
CÍRKVE V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI (únor 2002)
.
SPOR O NÁBOŽENSTVÍ? ()
.
STÁTEM VNUCENÝ ATEISMUS (srpen 2000)
.
KATOLICKÁ CÍRKEV V ČESKÉ REPUBLICE PO ROCE 1989 (2000)
.
NÁBOŽENSTVÍ - POLITIKA - VĚDA: PROMĚNY VE VZTAZÍCH (září 1998)
.
JAK PROMĚNIT TRAGÉDII CÍRKVE V BOŽSKOU KOMEDII? (duben 1998)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

Myšlenka na den

Neříkám ateistům, že nemají pravdu, nýbrž že nemají trpělivost; říkám jim, že jejich pravda je nedopovězená pravda. Avšak hned je třeba důrazně dodat, že i „naše pravda“, pravda víry zde na zemi je v jistém smyslu „nedopovězená“, protože je svou nejvlastnější povahou otevřená vůči Tajemství, které se má v plnosti zjevit až na konci věků. Proto musíme odolat pokušení pyšného triumfalismu, proto si máme s „nevěřícími“ a jinak věřícími co říci, proto i my máme naslouchat a učit se.