Když jsem sledoval velké papežské mše v Brně a v Boleslavi, měl jsem poněkud ambivalentní pocit. Byly to bezesporu nádherné, radostné, povzbuzující slavnosti. Avšak nemohl jsem vypudit z hlavy myšlenku: Tohle není skutečná pravda o naší církvi. A to nejen proto, že zástupy našich věřících silně rozhojnili poutníci ze zahraničí. Nebyla to spíše krásná vzpomínka na minulost – na doby silné většinové církve?
Z pozorného studia papežových názorů vím, že on je realista: několikrát jasně prohlásil, že nespoléhá (možná na rozdíl od svého předchůdce, pocházejícího z jiného prostředí) na návrat masové „lidové církve“ ve velké části našeho kontinentu. Jeho vize budoucnosti církve v naší části světa je jiná: křesťané budou menšinou, avšak musí být kreativní menšinou, nikoliv do sebe uzavřeným ustrašeným ghettem.
Proto za nejpodstatnější papežův vzkaz české církvi považuji jeho odpověď novinářům na palubě letadla při zpáteční cestě na otázku, co je první a nejdůležitější úkol české církve. Benedikt XVI. řekl doslova: "Řekl bych, že první oblastí je intelektuální dialog mezi agnostiky a věřícími. Jedni potřebují druhé. Agnostik se nemůže uspokojit, když neví, jestli Bůh existuje nebo ne, ale musí neustále hledat, musí vnímat velké dědictví víry; katolík se nemůže spokojit s tím, že má víru, ale musí stále hledat Boha, stále více a v dialogu s druhými znovu poznávat Boha do větší hloubky. To je první rovina: velký intelektuální, etický a lidský dialog.“ Za druhý úkol označil vzdělání a výchovu, za třetí charitu.
Ti, kdo si libují v zjednodušených heslech a dávají papeži nálepku „konzervativce“, by si měli uvědomit zásadní rozdíl pozice Benedikta XVI. od „tradicionalistů“, odmítajících dialog a hlubší hledání, spokojujících se s tím, že „mají víru“ a „vlastní pravdu“; už nalezli a drží svůj poklad, už mají svou odměnu, názory druhých nepotřebují znát či brát vážně.
Výmluvným příkladem intelektuálního dialogu „hledajících s hledajícími“ bylo papežovo setkání s akademickým světem na Pražském hradě. Bylo okamžitě zřejmé, že zde se bývalý profesor okamžitě cítil mezi svými, byť dobře věděl, že před ním nesedí jen „ovečky jeho stádce“. Když představoval sám sebe, nezmiňoval jen svou univerzitní minulost, nýbrž řekl, že jakožto papež chce být „hlasem etického rozumu lidstva“. Pozoruhodně tak rezonoval se známým výrokem kardinála Martiniho (považovaného „vatikánology“ za představitele opačného myšlenkového proudu v kardinálském sboru), že církev budoucnosti nebude a nemá být „mocností“, nýbrž hlasem – prorockým, statečným, zřetelným a kompetentním hlasem, vstupujícím do dnešní mnohohlasé globální diskuse o podstatných problémech současného lidstva. „Nechceme žádná privilegia, chceme jen svobodu k službě“, řekl Benedikt o den dříve při nešporách v pražské katedrále.
Papežův proslov k akademickému světu byl variací na jeho trvalé velké téma: rozum a víra, věda a náboženství se potřebují navzájem. Slepá víra bez přemýšlení vede k fundamentalismu, fanatismu, často i k násilí, proto je nebezpečná. Ale podobně nebezpečný může být rozum, pokud odmítá a vytěsňuje etické a spirituální impulsy, vycházející z víry a z křesťanského dědictví. Pokud by současná sekulární kultura odmítla chápat víru jako legitimního partnera dialogu, nestane se tolerantnější a rozumnější, nýbrž bude naopak zranitelnější, bude uzavřená do sebe a nebude schopna naplnit jeden z největších úkolů naší doby: dialog kultur a náboženství v globalizovaném světě. Papež doslova řekl: „Rozum, který je hluchý ke všemu Božímu a vytěsňuje náboženství do říše subkultury, je neschopný vstoupit do dialogu kultur, který náš svět tak naléhavě potřebuje.“
Papež se důkladně věnoval poslání univerzit v dějinách i dnes. Univerzity – včetně Univerzity Karlovy – vznikly papežským založením (císař byl pouze „fundátor“) z církevních škol, byly institucí papežského práva a toto právo zaručovalo akademickému světu svobodu a nezávislost na místních světských i církevních autoritách. Právě univerzity přispěly k tomu, že víra neustrnula v neměnnou ideologii a neutonula v bezbřehé citovosti a pověrečnosti, nýbrž byla rozvíjena ve svobodné diskusi vzdělaných lidí, kteří podle Ježíšova příkazu vybírali z jejího pokladu „věci nové i staré“. Církev i univerzita byli „globálními hráči“, podstatně utvářely evropský kulturní prostor. Proto i dnes se církve i univerzity snaží překonat nebezpečí nacionalismu, sektářské roztříštěnosti, izolacionismu a provincionalismu a aktivně podporují úsilí znovu vybudovat Evropu jako společný duchovní prostor. Katolické církvi i univerzitám leží ideál jednotné Evropy – který se právě v této době a v tomto roce přiblížil k své realizaci víc než kdykoliv v moderních dějinách - opravdu na srdci.
Několik papežových proslovů v Čechách – a nejvýrazněji právě přednáška ve Vladislavském sále – záměrně rozvíjelo evropské téma, zejména „ideu Evropy“. Český prezident Klaus krátce před tím v disputaci s kardinálem Schönbornem v Pasově důrazně prohlašoval, že žádná „evropská idea“ neexistuje a nemá existovat. Papež Benedikt i jeho žák Schönborn (podobně jako dříve Jan Pavel II.) hájí zcela opačné stanovisko: sjednocená Evropa, má-li pokračovat v díle svých zakladatelů, velkých katolických politiků poválečné doby, nesmí být jen ekonomicko-administrativním celkem, musí prohlubovat i svou duchovní substanci. „Evropa není jen kontinent, je to domov“, řekl v Praze papež Benedikt. Jasná podpora církve procesu prohlubování evropské integrace obsahuje právě důraz na „ideu Evropy“ - podle papeže Benedikta je touto ideou právě čestný dialog racionality a eticko-spirituální dimenze víry.
V „katolické Itálii“ na základě protipapežských protestů musela být před několika lety odvolána papežova přednáška na římské univerzitě, v „ateistických“ Čechách byla papežova slova odměněna akademickou obcí potleskem, který podle některých novinářů byl nejdelší a nejbouřlivější odezvou na Benediktův proslov během celého jeho pontifikátu. (Mnohým papežova slova o potřebě hájit autonomii akademického světa proti tlaku pragmatických a zájmových skupin zněla velmi aktuálně a sympaticky právě v době aktuálních iniciativ českých akademických pracovišť odmítnout snahy některých politiků dát rozhodování o státní podpoře vědy, výzkumu a školství do režie podnikatelské sféry.)
Svatému otci naslouchali mu i ti, kteří po léta měli pro církev, víru i etiku jen posměšky. Povedou je snad papežova slova uprostřed světové krize hospodářství bez etiky k revizi jejich víry ve všemohoucnost tržní ekonomie „bez přívlastků“, ekonomie a politiky nebržděné právem a morálkou? Myslím, že v tom případě by papež měl již za života na svém kontě zázrak, hodný budoucího blahořečení.
Papež odjel, velké prostory, zaplněné poutníky, jsou uklizeny, pohled na ohromné masy zbožných zas střídá všední realita kostelů, z nichž těch zcela naplněných je hodně málo. Mělo by v nás však zůstat něco víc než jen nostalgická vzpomínka, že jsme zblízka viděli Svatého otce. Jak že zněly ony tři úkoly, které papež označil za nejpodstatnější pro život české církve? A kdo se jich ujme?
Uveřejněno v Katolickém týdeníku (příloha Perspektivy) v říjnu 2009
