Během pražského jara 1968, krátce po své konverzi, jsem se zapojil do společenství křesťanských studentů a několikrát jsme jednali o možnosti ustanovení „studentského kostela“ s biskupem Tomáškem (pokusili se o to při kostele sv. Tomáše); srpnová okupace však všechny tyto plány a pokusy rozmetala. Během let „normalizace“ jsem pak tajně vystudoval teologii a přijal kněžské svěcení a věnoval se pastoraci mladých lidí z akademického prostředí „v ilegalitě a za velmi omezených a riskantních podmínek. Vždycky jsem však chápal své duchovní povolání jako integrální spojení kněžství s civilním povoláním (a tomto povolání jsem zůstal věrný dodnes, kdy působím jako profesor Filozofické fakulty – považuji právě toto spojení za nesmírně důležité a plodné).
Hned v listopadu 89 jsem předložil kardinálu Tomáškovi návrh na obnovení studentské pastorace v kostele Nejsv. Salvátora a nabídl jsem se, že bych se jí ujal. Po dlouhém čekání jsem dostal ustanovující dekret a šel si na ještě fungující Státní sekretariát pro věci „církevní pro souhlas“ (někdejší straniční tajemníci tam ještě seděli, ale byli až vlezle milí - zakrátko byla tato komunistická instituce zrušena). 1.2. 1990 jsem nastoupil jako rektor kostela a měl první samostatnou bohoslužbu (byl přítomen i můj předchůdce biskup Liška). Kázal jsem na téma "modlitba" - a hned v úvodu jsem citoval historku o nemluvném americkém prezidentovi, který na otázku "Co kázal pastor v kostele" odpověděl "O hříchu" a na otázku, co o hříchu říkal, odpověděl. "Byl proti". Dodal jsem, že podle Karla Rahnera většinu dnešních kázání lze shrnout slovy: "Byl pro" – avšak možná bychom mohli jít hlouběji.. (Prý se pak rozesmál celý kostel včetně často podmračeného biskupa Lišky.)
Během let se v kostele, v němž se před dvaceti lety konala jediná nedělní mše, navštěvovaná skupinkou většinou starších lidí, ustavilo každoročně se obměňující a stále vzrůstající společenství, v němž již převažují mladí a vzdělaní lidé (každou neděli vyslechne kázání během 2 mší) cca 1000 návštěvníků kostela a za dvacet let skoro tisíc dospělých zde přijalo křest a biřmování. Ještě větší je počet těch, kteří zde začali nově či hlouběji přemýšlet o víře (včetně mnoha studentů, přicházejících z tradičního prostředí, jejichž dětská víra se zachvěla v konfrontaci s pražským sekulárním prostředím). Na kázání přichází pravidelně nemalé procento lidí z jiných církví (včetně skupin jejich kandidátů duchovenské služby), nebo lidí nepokřtěných a hledajících. Jistý segment návštěvníků tvoří i velice mladí, kteří z pubertálního vzdoru přestali chodit do kostela s rodiči a hledají si svou vlastní duchovní cestu. V neděli odpoledne přichází hodně lidí z venkova, kteří znají duchovního správce kostela z médií či z jeho knih a chtějí se s ním setkat jednou i osobně. Přichází též nemálo cizinců, kteří konstatují, že v žádné ze západoevropských metropolí včetně Říma nelze najít kostel, pravidelně zcela zaplněný mladými lidmi. Kázání v tomto kostele se snaží budovat most mezi filozofickou a teologickou reflexí biblických textů a existenciální zkušeností dnešních lidí a jejich hledáním smyslu a nosných životních hodnot a občas se nevyhýbají ani pokusu o spirituální diagnózu a kritickou reflexi aktuálních problémů společnosti; snaží se povzbudit posluchače k samostatnému přemýšlení.
Na podzim roku 2004 byla duchovní správa kostela dekretem kardinála Vlka povýšena na samostatnou „Akademickou farnost Praha“, první personální farnost svého druhu na území České republiky. (Většina farností je „územní“; personální farnost odpovídá potřebě „kategoriální pastorace“ – vztahuje se nikoliv k území, nýbrž k určité kategorii osob (např. vojáků, umělců, nemocných, vězňů apod.); Akademická farnost je určená pro pastoraci studentů, učitelů a zaměstnanců pražských vysokých škol a jejich rodinných příslušníků.
Kostel Nejsv. Salvátora se postupně vepsal do povědomí nejen náboženského, nýbrž i kulturního života Prahy a České republiky. Akademická farnost se stala známým centrem mnoha duchovních i kulturních aktivit a ekumenického a mezináboženského dialogu. Nabízí kromě bohoslužeb řadu pravidelných meditací, přednášek, debatních večerů, uměleckých výstav, koncertů, literárně hudebních pořadů, sociálních i sportovních aktivit i časté několikadenní exercicie, které farnost pořádá ve spolupráci s pražskými jezuity a sestrami karmelitkami. V rámci každoroční konference Forum 2000 navštívili akademickou farnost někteří rabíni, irácký imám, buddhističtí mniši i tibetský Dalajlama. Šestnáct let se vždy na Popeleční středu v kostele koná pravidelné setkání umělců se světem víry („Popelec umělců“), přenášený v přímém pořadu Českou televizí.
Řada mladých literátů, hudebníků, fotografů, výtvarníků a jiných umělců, spojených s životem této farnosti, připravuje právě k výročí sborník a CD na téma „umění v kostele“.
(Psáno pro buletin Salvatore, únor 2010)
