T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Náboženství a společnost

MÁME S MUSLIMY STEJNÉHO BOHA? (prosinec 2015)

Našimi nepřáteli nejsou muslimové a islám, nýbrž fanatici

V dnešní situaci je dobré si uvědomit a stále připomínat: hlavním cílem sekty, která si říká Islámský stát, je něco ještě daleko nebezpečnějšího než jejich vražedné útoky a zabíjení nevinných, to jsou jen prostředky. Jde jim o vyvolání války mezi islámem a Západem. Chtějí na svou stranu získat 1,6 miliardy obyvatel islámského světa tím, že jim namluví, že Západ nenávidí islám, že nebojuje proti extremistům, nýbrž proti islámu jako takovému a proti všem muslimům.

Všichni ti na Západě, kdo nevidí zásadní rozdíl mezi extremisty a islámem, jsou vítanými spojenci islamistických extremistů a ti se z nich radují ještě více než z evropských pomatenců, kteří vstupují do jejich řad. Válku s islamistickými extremisty nemůžeme vést jen zbraněmi, je to také a především válka idejí, psychologická válka – a zde je třeba zásadně odporovat „islamobijcům“, kteří z hlouposti významně nahrávají islamistické propagandě.

Válka proti extremistům by byla beznadějná, kdyby se arabským extremistům – a jejich ideovým dvojčatům typu pana Konvičky, kteří podobně černobíle vnímají svět – podařilo skutečně vehnat islámský svět (a také uprchlíky v Evropě) do náručí extremismu, totiž přesvědčit je, že Západ muslimy a islámskou kulturu jako celek nenávidí. Pak by nás čekala válka nikoli mezi extremistickou sektou a civilizovaným světem, nýbrž mezi dvěma mocnými civilizacemi, světová válka, jakou dějiny ještě nepoznaly. Nejdůležitějším zdrojem naděje je fakt, že zatím většina muslimů a všechny významné náboženské autority islámu tzv. Islámský stát a jeho řádění odsuzují – ale to se může změnit.

Náš Bůh je Pánem všech

Máme-li s muslimy „stejného Boha“? Kdo na tuto otázku odpoví negativně, prokazuje nejen elementární neznalosti dějin kultury a náboženství, ale také naprostou neznalost křesťanského vyznání. Jako křesťané vyznáváme víru „v jednoho Boha, otce všemohoucího, stvořitele nebe i země“, Boha všech lidí – nikoli nějakého zvláštního kmenového bůžka pouze křesťanů či katolíků, jednoho exempláře bohů, vedle něhož by byl jiný, cizí bůh muslimů, Židů apod. Navíc patříme s muslimy a Židy do jedné rodiny monoteistických „abrahámovských“ náboženství.

Samozřejmě jsou mezi těmi náboženstvími, ale i uvnitř nich, rozdílné teologické koncepce, způsoby chápání a popisování Boha, že tam najdeme nejen stejné či podobné, ale i odlišné příběhy. To jen mystikové všech těchto tří náboženství vědí a říkají, že Bůh se stejně vymyká možnostem jakéhokoli popisu lidskými slovy a kategoriemi.

Korán mluví o Ježíšovi a jeho panenské matce s velkou úctou, nás ovšem dráždí, že o něm mluví v důležitých věcech jinak než naše tradice a naše posvátné texty. Muslimové nám dělají přesně to, co jsme my křesťané po tisíciletí dělali Židům: také jsme Židům říkali, že my jejich Bibli (kterou jsme nazvali „Starý zákon“) rozumíme jinak – a samozřejmě na rozdíl od nich správně, že jen my víme, koho přesně měli na mysli proroci a žalmisté, apod. Také my jsme považovali židovství za pouhý vývojový předstupeň našeho náboženství, za náboženství, které je tím naším nahrazeno – a někdy s pocitem (s tragickými důsledky), že nejen židovská víra, ale i Židé jsou už „nahraditelní“. Přesně to si myslí mnozí muslimové o nás a našem náboženství.

Mezináboženský dialog není jen intelektuální hra, ale směřuje k revolučnímu obratu ve vzájemném nahlížení bez těchto nebezpečně druhé degradujících schémat. Když nám někdo cituje z Koránu nikoliv to, co je tam krásného a moudrého, nýbrž jisté strašné věty, měli bychom pokorně vědět, že možná ještě horší věty jakožto Boží příkazy můžeme najít v Bibli: blahoslavení těch, kdo malým dětem nepřátel roztříští lebky o skálu, či příkaz ke genocidě nepřátelských kmenů včetně nemluvňat, co močí na skálu.

Proč nejsem muslimem

Mám mnoho důvodů, proč jsem katolíkem, a ne muslimem – a jeden z hlavních je rozdíl v přístupu obou náboženství k posvátným textům. Křesťané, alespoň ti, kteří mají určité náboženské vzdělání, vědí o různých (např. alegorických) způsobech výkladu Bible už od starověku, a zejména od osvícenství. Vědí, že Bibli je možné chápat buď vážně – anebo doslova. Primitivní doslovný výklad fundamentalistů, kteří ignorují, že mnohá místa v Písmu jsou odrazem kulturně-dějinného prostředí autorů, nikoli přímým diktátem „shůry“, vede k tomu, že si do biblického textu neuvědoměle promítají představy své doby. Naopak brát Bibli vážně znamená pracovat s ní důkladně, teologicky, vědět, že celé dějiny teologie, církev a učitelský úřad nejsou zbytečné věci, že stojí ve službě Písmu a biblický text interpretují v historických souvislostech.

Tímto kritickým způsobem ovšem muslimové ke Koránu běžně nepřistupují, chápou ho většinou nehistoricky a doslovně, což může mít velmi neblahé důsledky. Ale přiznejme si, že mnoho křesťanů dosud přistupuje k Bibli jako muslimové ke Koránu. A vězme také, že naopak i mezi muslimy se začíná šířit umění historicko-kritického výkladu Koránu. Nedávno zaznělo velmi významné slovo nejvyššího představitele univerzity Al-Azhar („Vatikánu“ sunnitského islámu), že je třeba takto nově přistupovat ke Koránu a učit tak imámy, zejména ty, kteří působí na Západě, a zároveň jasně odsoudit zneužívání islámu k šíření politického extremismu. To ještě před několika lety, kdy jsem Al-Azhar navštívil, nebylo myslitelné.

Černobílá schémata

Máme-li zabránit tomu, aby válka s teroristy přerostla ve „válku civilizací“ a sebevraždu lidstva, musíme proti předsudkům a černobílým „obrazům nepřítele“ postavit znalost a úsilí o porozumění, které je nezbytným předpokladem soužití. A to, že Evropa – také v důsledku demografické krize a krize rodiny v „křesťanském“ světě (na rozdíl od muslimského) – bude všekulturní, ať se nám to líbí, či ne, je zkrátka fakt, který je třeba vzít na vědomí.

Předsudkům se daří z mnoha důvodů zvláště v naší zemi – také proto, že s muslimy prakticky žádné přímé zkušenosti nemáme a náboženské vzdělání Čechů je zcela tristní, bohužel i mnoha křesťanů. Ozývají-li se nejen na shromážděních neofašistů, ale i v křesťanských chrámech výroky, že křesťanství má Boha lásky a milosrdenství a islám jiného Boha, nelítostného Boha nenávisti, že křesťanství je náboženství života a islám náboženství smrti, je třeba jasně říci, že tyto výroky jsou nejen z odborného teologického a religionistického hlediska naprosto neudržitelné, že jsou dokonce na hranici trestného činu podněcování k nenávisti, nýbrž že jsou především nesmírně společensky nebezpečné. Takové populisticky líbivé emotivní generalizace a démonizování druhých, kteří tu s námi budou žít, by žádný morálně a odborně odpovědný člověk neměl vypustit z úst.

Je příznačné, že se to děje v době, kdy církev vzpomíná padesáté výročí dokumentu II. vatikánského koncilu Nostra aetate, který ve vztahu k muslimům cituje výrok papeže Řehoře VII. ze 7. století, že „věříme a vyznáváme jediného Boha, třebaže různými způsoby“.

Tedy: Nevěřme těm, kdo nám chtějí namluvit, že „náš“ Bůh je bohem mezi jinými bohy, kdo tvrdí, že Allah (jméno pro Boha v arabštině, blízké aramejštině, jazyku Ježíšovu) je jakýsi konkurenční „jiný Bůh“. Nevěřme těm, kdo nevidí rozdíl mezi islamismem a islámem, kdo tvrdí, že jsme ve „válce s islámem“ – toto nahrávání propagandě islamistů se totiž může stát „sebenaplňujícím proroctvím“. A pak Bůh, jediný Bůh nebe i země a všech lidí (ať už mu říkáme God, Gott, Dieu, Bog, Eli, či Allah) nechť je s námi!

(publikováno v Katolickém týdeníku č.50/2015, 8.12.2015)

Články a eseje

CO JE PRAVDA? (březen 2018)
.
POVOLEBNÍ ÚVAHA (únor 2018)
.
NAROZENINY PAPEŽE FRANTIŠKA (prosinec 2017)
.
SLOUPOVNÍCI A JEJICH NEPŘÁTELÉ (září 2017)
.
STRAŠIDLO POPULISMU V GLOBALIZOVANÉM SVĚTĚ (červen 2017)
.
ÚNOR 1948 A JEHO NEBLAHÉ DĚDICTVÍ (únor 2017)
.
ROK VÝZNAMNÝCH VÝROČÍ (leden 2017)
.
ZÁPAS O NADĚJI PO AMERICKÉ VOLBĚ (listopad 2016)
.
HLAS ZE SRDCE EVROPY - výzva k společné odpovědnosti (červen 2016)
.
A VOICE FROM THE HEART OF EUROPE – an appeal for joint responsibility
.
Udavačům a mystifikátorům neodpovídám (Otevřený dopis redakci Parlamentních listů)
.
NENÍ ATEISTA JAKO ATEISTA (listopad 2015)
.
O UPRCHLÍCÍCH I SEBEVRAŽEDNÉM DEMOKRATICKÉM SKOKU (říjen 2015)
.
ROZUM A VĚCNOST MÍSTO HYSTERIE A PANIKAŘENÍ (září 2015)
.
PŘÍPAD CHARLIE (únor 2015)
.
10 ODPOVĚDÍ NA OTÁZKY PETRA HONZEJKA (leden 2015)
.
EVROPA VS. MUSLIMOVÉ. MAŘÍME HISTORICKOU ŠANCI (leden 2015)
.
PROČ NEJSEM CHARLIE (leden 2015)
.
KAMBERSKÝ, PODEJTE MI INDEX! (srpen 2014)
.
DESET ZÁSAD – VIZE PRO BUDOUCNOST DEMOKRACIE V ČR
.
DIALOG O POVOLEBNÍ SITUACI (únor 2013)
.
KLAUS K OLTÁŘI NEPATŘÍ (říjen 2011)
.
PARÁDA RŮŽOVÉ HRDOSTI (srpen 2011)
.
MODLITBA ZA JIŘINU ŠVORCOVOU (srpen 2011)
.
OTÁZKA PILÁTOVA (duben 2011)
.
K VOLEBNÍM VÝSLEDKŮM 2010 (červen 2010)
.
TENTOKRÁT PODPORUJI KLAUSE (únor 2006)
.
VELKÝ BRATR A ZVÍŘECÍ FARMA (září 2005)
.
KLAUSOVA POLITICKÁ FILOZOFIE - A "NĚCO NAVÍC" (únor 2004)
.
VÁLKA MEZI METAFOROU A REALITOU (září 2002)
.
POCHODEŇ 2003? (únor 2002)
.
O (NE)PŘESADITELNOSTI DEMOKRACIE NEBO KULTURNÍ EKOLOGIE OTEVŘENÉ SPOLEČNOSTI (říjen 2001)
.
NEŽ SE NÁM SVĚT ZNOVU STANE DOMOVEM (září 2001)
.
PROČ NEJSEM CTITELEM VÁCLAVA KLAUSE (listopad 2000)
.
ZAMEŤME STŘEPY, NE VŠAK TÉMATA (září 2000)
.
K BOUŘI V NAŠÍ KATOLICKÉ SKLENICI (únor 2018)
.
VYJASNĚNÍ STANOVISEK S PETREM DVOŘÁKEM (říjen 2017)
.
POZVÁNÍ K DIALOGU (říjen 2017)
.
VZPOURA PROTI PAPEŽI? (říjen 2017)
.
TAJEMSTVÍ NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (září 2017)
.
NÁVRAT NÁBOŽENSTVÍ? (září 2017)
.
ANKETA MESAČNÍKA EVÝCHOD (září 2017)
.
VELIKONOČNÍ KŘEST A NOVÝ ŽIVOT (duben 2017)
.
11. ZÁŘÍ – VAROVÁNÍ PŘED GLOBÁLNÍM TERORISMEM (září 2016)
.
VZPOMÍNKY NA PŮSOBENÍ V PODZEMNÍ CÍRKVI BĚHEM NORMALIZAČNÍHO REŽIMU (srpen 2016)
.
MÁME S MUSLIMY STEJNÉHO BOHA? (prosinec 2015)
.
The Afternoon of Christianity: Church and Theology for a Post-Secular Age
.
DLOUHÁ CESTA UZDRAVOVÁNÍ (říjen 2015)
.
KDO JE TADY UVĚDOMĚLÝ? (listopad 2014)
.
OTEVŘENÝ DOPIS MUSLIMSKÉ KOMUNITĚ V ČR (květen 2013)
.
PŘEKVAPENÍ NA PAPEŽSKÉM STOLCI (duben 2013)
.
POLEMIKA O VÍŘE A ATEISMU POKRAČUJE (říjen 2010)
.
PŘEDPOKLADEM DIALOGU JE OCHOTA POROZUMĚT (říjen 2010)
.
ZAČ KŘESŤANÉ VDĚČÍ ATEISTŮM (září 2010)
.
"KDO JE ODPOVĚDNÝ ZA PŘÍTOMNOST KŘESŤANSTVÍ" (září 2010)
.
STRUČNÉ PROHLÁŠENÍ PRO ČTK KE KAUZÁM ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ (březen 2010)
.
20 LET AKADEMICKÉ PASTORACE V KOSTELE NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (únor 2010)
.
CO ČEKÁ NOVÉHO PRAŽSKÉHO ARCIBISKUPA? (únor 2010)
.
KULATÝ STŮL: PŘIBLÍŽILA SE ZA POSLEDNÍ LÉTA (leden 2010)
.
PATNÁCT PURPUROVÝCH LET A CO BYLO PŘEDTÍM (listopad 2009)
.
HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO KLÍČE (říjen 2009)
.
PAPEŽOVA LEKCE ČESKÉ CÍRKVI I SPOLEČNOSTI (říjen 2009)
.
SETKÁNÍ PAPEŽE BENEDIKTA S AKADEMICKOU OBCÍ (říjen 2009)
.
MÉDIA – NÁBOŽENSTVÍ NAŠÍ DOBY? (podzim 2009)
.
PŘÍSPĚVEK PRO MEZINÁBOŽENSKÝ PANEL NA KONFERENCI FORUM 2000 (říjen 2009)
.
ROZPAKY Z JEDNÉ VELKORYSOSTI (únor 2009)
.
CO SE DĚJE V HLAVÁCH NÁBOŽENSKÝCH FANATIKŮ (prosinec 2008)
.
ROLE CÍRKVÍ V UDÁLOSTECH ROKU 1989 (říjen 2008)
.
PROMĚNY SVĚTOVÉ NÁBOŽENSKÉ SCÉNY (prosinec 2007)
.
OSLOVIT VZDÁLENÉ (říjen 2007)
.
PAPEŽSKÝ SKANDÁL (září 2006)
.
O TOM NAŠEM BEZBOŽECTVÍ (léto 2005)
.
MYSLITEL „NENÁBOŽENSKÉHO KŘESŤANSTVÍ“ (duben 2005)
.
O ATEISMU, POCHYBNOSTECH A VÍŘE (leden 2005)
.
CÍRKEV A "ČÁSTEČNĚ IDENTIFIKOVANÍ" (květen 2004)
.
JE POSTMODERNÍ KULTURA POSTSEKULÁRNÍ? (říjen 2003)
.
CÍRKVE V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI (únor 2002)
.
SPOR O NÁBOŽENSTVÍ? ()
.
STÁTEM VNUCENÝ ATEISMUS (srpen 2000)
.
KATOLICKÁ CÍRKEV V ČESKÉ REPUBLICE PO ROCE 1989 (2000)
.
NÁBOŽENSTVÍ - POLITIKA - VĚDA: PROMĚNY VE VZTAZÍCH (září 1998)
.
JAK PROMĚNIT TRAGÉDII CÍRKVE V BOŽSKOU KOMEDII? (duben 1998)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

předseda správní rady
Nadačního fondu Tomáše Halíka

vicepresident
Council for Research in Values and Philosophy

Myšlenka na den

Jestliže nevíme, jak je Bůh a co je Bůh „ve své podstatě“, a přesto nás naše víra, naděje a láska ujišťují, že Bůh jest, pak se tím zásadně mění naše pojetí světa, náš vztah ke skutečnosti. Pak svět pro nás přestává být povrchem, který můžeme přehlédnout, případně dostat pod svou kontrolu; začínáme počítat s novou dimenzí skutečnosti – s tajemstvím , a to „absolutním tajemstvím“: takovým, které „nemá dno“.