T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

K věcem veřejným

PROČ NEJSEM CTITELEM VÁCLAVA KLAUSE (listopad 2000)

Každý muž touží po protivníkovi, kterého by si mohl vážit. Dlouho jsem doufal, že jsem takového ideového soupeře nalezl ve Václavu Klausovi. Tato má naděje však nepřežila rok 2000.

Když v tomto roce stanul Václav Klaus před soudem jako svědek v procesu s Novákem, v skrytu duše jsem doufal, že se zachová jako chlap: přizná se, že o podvodech věděl, nebo řekne, že o nich sice nevěděl, ale jako předseda strany a ekonom o hospodaření své strany vědět měl a že z toho vyvozuje politickou odpovědnost. Od Klause jsme se však dočkali toho, čím se české soudní síně hemží: zatloukání, náhlá ztráta paměti... Když se veřejně potvrdila existence švýcarského konta ODS, které jeho vedení vehementně popíralo, čekal jsem znovu: předseda Klaus a místopředseda Macek, poté, co padly jejich masky vážených a věrohodných mužů, se veřejnosti omluví, vezmou své klobouky… Václav Klaus však opět ukázal světu, že žijeme v "zemi, kde nic není hanba". Když energický zásah vlády ve věci IPB konečně zřejmě zasáhl centrum chobotnice, jejíž chapadla svazovala ekonomické a politické struktury, Václav Klaus svou reakcí prozradil zřejmě mnohem víc, než tušil.

Když jsem se počátkem července setkal s Klausem v televizní debatě, zdálo se, že příběh skončil, když po zhasnutí kamer pan předseda jako obvykle sňal masku usměvu a začal na mne nenávistně syčet: Ten váš Impuls je faleš, faleš, faleš! Ovšem Václav Klaus se k tomu pořadu vrátil ještě článkem "Občanská společnosti, demokracie a dynamika" s podtitulem "Páni Halíkové se považují za reprezentativní hlas společnosti.Politiků se štítí". Tím mne nutí vrátit se nejen k oné debatě a nejen k jeho článku - nutí mne ukázat, že to, čeho se opravdu štítím (a čeho se bohužel neštítí Václav Klaus) je něco jiného než politika a politikové.

Doufal jsem, že při příležitosti debaty profesoru Klausovi nabídnu uzdravující náhled, že ve svém lítém boji proti "nepolitické politice" se zbytečně vysiluje zápasem se svou vlastní fixní ideou. Impuls 99 nikdy žádnou "nepolitickou politiku" (a už vůbec ne v tom smyslu, který ji podkládá Klaus) nehlásal ani nepraktikoval. Nikdy jsme nezpochybňovali nezastupitelnou roli politických stran a volených orgánů v tom, co je jejich vlastní kompetencí a náplní : politika v užším slova smyslu, tj. výkon politické moci, přijímání rozhodnutí. Upozorňovali jsme však na to, že politika v tomto smyslu, má-li být opravdu zodpovědná, musí vyrůstat z "politiky v širším slova smyslu", tj. z komunikace s veřejností, která se nemůže omezit pouze na volební akt. Kvalita demokratického politika se pozná právě ve schopnosti pěstovat tuto komunikaci, brát na vědomí veřejnost a veřejné mínění. Populista veřejnému mínění nadbíhá, zodpovědný politik ho spoluutváří. V této snaze ovlivnit veřejné mínění ovšem (na rozdíl od vlastního výkonu moci) nemají profesionální politici monopol, nemají tam dokonce ani nějaký jiný mandát, než je mandát kteréhokoliv občana.

Ve "veřejném prostoru" nejde na rozdíl od parlamentního kolbiště o moc, spíše o vliv a tento vliv je možné legitimně získávat také prostě vahou myšlenek a přirozené autority. Okřikovat každého, kdo usiluje o vliv na veřejné mínění, že obchází pravidla politické soutěže by znamenalo popírat svobodu kulturního a duchovního života společnosti - to ostatně velmi dobře známe z minulosti. Ve svobodné společnosti o vliv na veřejné mínění (bez mandátu voličských hlasů) zcela legitimně usiluje spisovatel, filmový scénárista, novinář, kazatel, učitel, reklamní agentura, odborový předák a kterýkoliv občan, skupina a iniciativa. Patří sem nejen "sdružení zahrádkářů" a "kluby turistů" (Klausův oblíbený příklad "neškodné aktivity), nýbrž i politické iniciativy (public policy groups), které radí politikům (kteří si poradit dají) a povzbuzují politický zájem, aktivitu a kompetenci občanů. K nim v civilizovaném světě patří vážené nadace, společnosti, iniciativy a instituty, ať už jsou spojeny s politickými stranami nebo jsou na nich zcela nezávislé - řada takových institutů a skupin pracuje i u nás (včetně Klausova CEP). Jestliže legitimitu existence a snah těchto iniciativ ve veřejném prostoru Klaus a jeho lidé uznávají ( a opravdu těžko mohou veřejně tvrdit opak), proč tolik strachu a pokřiku, vznikla-li další iniciativa tohoto druhu, Impuls 99?

Čím se liší samozřejmé a "bohulibé" iniciativy (jak je nazval v onom pořadu sám Klaus) od "elitářů" a nebezpečných sociálních inženýrů, třetích cest a nepolitické politiky? Nejsou pro Klause "bohulibé" prostě ty, které jsou libé jemu a tlumočí jeho ideologii (jako CEP) a "elitářské", falešné a nebezpečné ty, které se s jeho viděním světa nerýmují? (Proti skrytému předpokladu tohoto postoje bych si pak dovolil vznést teologickou námitku.) Uznává Klaus ještě nějaké jiné kritérium pravdy a legitimity, než je " být pro Klause" či "proti Klausovi", není nebezpečný především tím, že vnímá svět výhradně touto sebestřednou a černobílou optikou?

Klaus už dlouho naznačuje, že "jakési síly" chtějí společnosti diktovat jedno jediné správné řešení; nyní z těchto pokusů obvinil výslovně mne a mé přátele a označil nás za odpůrce a nepřátele demokracie. To už je opravdu silná káva. Čtěme pozorně, co a jak nám podsouvá ve Večerníku Praha 13.7.t.r.: "Páni Halíkové (a Medkové) se slova politika a hlavně politické strany přímo štítí. Považují se za mimopoliticky vyvolené, považují se za reprezentativní hlas společnosti (snad občanské) a politické strany považují - ve společnosti jak by podle nich měla vypadat - za cizorodý prvek. Sebe naopak považují za vyvolené věrozvěsty nesporné a tudíž téměř povinné pravdy pro všechny rozumné, čestné, spravedlivé. Chtějí společnosti vnutit svůj ideál. Proto nechtějí přijmout demokracii jako princip prvotní. Proto zdůrazňují něco jiného... Demokracie je hledáním, je střetáváním legitimních dílčích zájmů a pohledů na svět. Kdyby tomu tak být nemělo, nebyla by demokracie zapotřebí. Páni Halíkové to nechtějí přijmout, protože chtějí něco jiného. Chtějí svůj ideál společnosti vnutit či do ní "dosadit". Pak by jim ale mohla stačit jedna politická strana (hnutí či občanské sdružení)."

Tento Klausův text je učebnicovou ukázkou krystalicky čisté demagogie. (Navíc jednou by už někdo měl Klausovi říci, že užívání příjmení osoby v plurálu, typické pro slavné Kojzarovy články v normalizačním Rudém právu je projev arogance a znevažování jedinečnosti každé lidské osoby - ani jemu by se asi nelíbilo oslovení "nějací Klausové"). Na přímou žádost, aby podal jediný důkaz pro svá tvrzení - že buď já osobně nebo Impuls 99 jsme někdy tvrdili, že politické strany jsou ve společnosti cizorodý prvek, že chceme vnutit společnosti jednu (téměř) povinnou pravdu pro všechny atd., atd. - se Klaus v té debatě jedinkrát odmlčel a tvářil se, jako by otázku neslyšel.

Utkvělá myšlenka, že druzí uplatňují jakýsi nárok na jedinečnost, neomylnost, svrchovanost své pravdy a odmítají demokracii, prozrazuje něco podstatného a opravdu děsivého o svém původci. Je to klasická projekce: "Podle sebe soudím tebe", říká lidová moudrost. Každý soudný člověk by si měl odpovědět na otázku, zda pokušení mocensky ovládnout veřejný prostor a vytlačit z něho své oponenty podléhají více občanské iniciativy typu Impulsu a Dřevíčské výzvy či Klausova ODS, žijící už dva roky v nestandartním politickém konkubinátu s vládní stranou.

Mám letitou zkušenost nejen z politických, ale i filozofických, ekumenických a mezináboženských diskusí, vím, co je hledat ve vzájemné úctě pravdu v debatách s liberály jako je Bělohradský, s levičáky jako jsou Uhl či Keller, s buddhisty, hinduisty, židovskými rabíny i muslimy. Nedovedu si však představit Václava Klause, že by se po pozorném vyslechnutí zcela odlišného názoru pečlivě zamyslel, zda ten druhý nemá alespoň trochu pravdu. Dlouho jsem váhal, zda mu odpovědět tak tvrdě, jak si o to svým vystupováním říká. Četl jsem léta pozorně jeho texty a snažil jsem se mu pozitivně porozumět. Když byl na podzim 1996 politicky na kolenou, veřejně jsem se ho zastal. V létě 2000 jsem dospěl k názoru, že dialog s "mužem bez uší", zabarikádovaným ve světě svých černobílých představ, je těžko možný. Člověk, který už dlouho do veřejnosti místo nových myšlenek přináší jen nové seznamy nepřátel, může být v mocenské pozici společnosti opravdu nebezpečný.

F.X. Šalda kdysi po prvním bolševickém sjezdu předpověděl komunistům, že skončí tak, že poslední komunista si stoupne před zrcadlo a vyloučí sám sebe ze strany jako buržoasního paďoura. ODS se již jako posrpnové KSČ přihodilo, že se zbavila kritického elementu a proces její bolševizace pod vedením neomylného Klause zdárně pokračuje. Je mi líto, že tato důležitá a slibně začínající strana není názorově bohatší a že se v ní nenajde zřejmě nikdo, kdo by Klausovi, kterému se již podařilo v Čechách zdiskreditovat pojem pravice a liberalismus, ukázal, jak velmi jí škodí.

Až bude Václav Klaus stát zase před zrcadlem a ptát se ho, kdo z neoliberálů je ten nejhayekovatější, až bude příště z veřejného prostoru svým pověstným známkováním (znaménka plus a znaménka minus) vylučovat elitáře, sociální inženýry a nebezpečné nositele jediné pravdy, měl by si dát pozor, aby těmi "ošklivými slovíčky" nevyloučil z demokratických řad nakonec sám sebe. Bude snad heslem příštích voleb: Do Evropy - anebo s Klausem?

Články a eseje

SLOUPOVNÍCI A JEJICH NEPŘÁTELÉ (září 2017)
.
STRAŠIDLO POPULISMU V GLOBALIZOVANÉM SVĚTĚ (červen 2017)
.
ÚNOR 1948 A JEHO NEBLAHÉ DĚDICTVÍ (únor 2017)
.
ROK VÝZNAMNÝCH VÝROČÍ (leden 2017)
.
ZÁPAS O NADĚJI PO AMERICKÉ VOLBĚ (listopad 2016)
.
A VOICE FROM THE HEART OF EUROPE – an appeal for joint responsibility
.
HLAS ZE SRDCE EVROPY - výzva k společné odpovědnosti (červen 2016)
.
Udavačům a mystifikátorům neodpovídám (Otevřený dopis redakci Parlamentních listů)
.
NENÍ ATEISTA JAKO ATEISTA (listopad 2015)
.
O UPRCHLÍCÍCH I SEBEVRAŽEDNÉM DEMOKRATICKÉM SKOKU (říjen 2015)
.
ROZUM A VĚCNOST MÍSTO HYSTERIE A PANIKAŘENÍ (září 2015)
.
PŘÍPAD CHARLIE (únor 2015)
.
10 ODPOVĚDÍ NA OTÁZKY PETRA HONZEJKA (leden 2015)
.
EVROPA VS. MUSLIMOVÉ. MAŘÍME HISTORICKOU ŠANCI (leden 2015)
.
PROČ NEJSEM CHARLIE (leden 2015)
.
KAMBERSKÝ, PODEJTE MI INDEX! (srpen 2014)
.
DESET ZÁSAD – VIZE PRO BUDOUCNOST DEMOKRACIE V ČR
.
DIALOG O POVOLEBNÍ SITUACI (únor 2013)
.
KLAUS K OLTÁŘI NEPATŘÍ (říjen 2011)
.
PARÁDA RŮŽOVÉ HRDOSTI (srpen 2011)
.
MODLITBA ZA JIŘINU ŠVORCOVOU (srpen 2011)
.
OTÁZKA PILÁTOVA (duben 2011)
.
K VOLEBNÍM VÝSLEDKŮM 2010 (červen 2010)
.
TENTOKRÁT PODPORUJI KLAUSE (únor 2006)
.
VELKÝ BRATR A ZVÍŘECÍ FARMA (září 2005)
.
KLAUSOVA POLITICKÁ FILOZOFIE - A "NĚCO NAVÍC" (únor 2004)
.
VÁLKA MEZI METAFOROU A REALITOU (září 2002)
.
POCHODEŇ 2003? (únor 2002)
.
O (NE)PŘESADITELNOSTI DEMOKRACIE NEBO KULTURNÍ EKOLOGIE OTEVŘENÉ SPOLEČNOSTI (říjen 2001)
.
NEŽ SE NÁM SVĚT ZNOVU STANE DOMOVEM (září 2001)
.
PROČ NEJSEM CTITELEM VÁCLAVA KLAUSE (listopad 2000)
.
ZAMEŤME STŘEPY, NE VŠAK TÉMATA (září 2000)
.
VYJASNĚNÍ STANOVISEK S PETREM DVOŘÁKEM (říjen 2017)
.
POZVÁNÍ K DIALOGU (říjen 2017)
.
VZPOURA PROTI PAPEŽI? (říjen 2017)
.
TAJEMSTVÍ NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (září 2017)
.
NÁVRAT NÁBOŽENSTVÍ? (září 2017)
.
ANKETA MESAČNÍKA EVÝCHOD (září 2017)
.
VELIKONOČNÍ KŘEST A NOVÝ ŽIVOT (duben 2017)
.
11. ZÁŘÍ – VAROVÁNÍ PŘED GLOBÁLNÍM TERORISMEM (září 2016)
.
VZPOMÍNKY NA PŮSOBENÍ V PODZEMNÍ CÍRKVI BĚHEM NORMALIZAČNÍHO REŽIMU (srpen 2016)
.
MÁME S MUSLIMY STEJNÉHO BOHA? (prosinec 2015)
.
The Afternoon of Christianity: Church and Theology for a Post-Secular Age
.
DLOUHÁ CESTA UZDRAVOVÁNÍ (říjen 2015)
.
KDO JE TADY UVĚDOMĚLÝ? (listopad 2014)
.
OTEVŘENÝ DOPIS MUSLIMSKÉ KOMUNITĚ V ČR (květen 2013)
.
PŘEKVAPENÍ NA PAPEŽSKÉM STOLCI (duben 2013)
.
POLEMIKA O VÍŘE A ATEISMU POKRAČUJE (říjen 2010)
.
PŘEDPOKLADEM DIALOGU JE OCHOTA POROZUMĚT (říjen 2010)
.
ZAČ KŘESŤANÉ VDĚČÍ ATEISTŮM (září 2010)
.
"KDO JE ODPOVĚDNÝ ZA PŘÍTOMNOST KŘESŤANSTVÍ" (září 2010)
.
STRUČNÉ PROHLÁŠENÍ PRO ČTK KE KAUZÁM ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ (březen 2010)
.
20 LET AKADEMICKÉ PASTORACE V KOSTELE NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (únor 2010)
.
CO ČEKÁ NOVÉHO PRAŽSKÉHO ARCIBISKUPA? (únor 2010)
.
KULATÝ STŮL: PŘIBLÍŽILA SE ZA POSLEDNÍ LÉTA (leden 2010)
.
PATNÁCT PURPUROVÝCH LET A CO BYLO PŘEDTÍM (listopad 2009)
.
HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO KLÍČE (říjen 2009)
.
SETKÁNÍ PAPEŽE BENEDIKTA S AKADEMICKOU OBCÍ (říjen 2009)
.
PAPEŽOVA LEKCE ČESKÉ CÍRKVI I SPOLEČNOSTI (říjen 2009)
.
MÉDIA – NÁBOŽENSTVÍ NAŠÍ DOBY? (podzim 2009)
.
PŘÍSPĚVEK PRO MEZINÁBOŽENSKÝ PANEL NA KONFERENCI FORUM 2000 (říjen 2009)
.
ROZPAKY Z JEDNÉ VELKORYSOSTI (únor 2009)
.
CO SE DĚJE V HLAVÁCH NÁBOŽENSKÝCH FANATIKŮ (prosinec 2008)
.
ROLE CÍRKVÍ V UDÁLOSTECH ROKU 1989 (říjen 2008)
.
PROMĚNY SVĚTOVÉ NÁBOŽENSKÉ SCÉNY (prosinec 2007)
.
OSLOVIT VZDÁLENÉ (říjen 2007)
.
PAPEŽSKÝ SKANDÁL (září 2006)
.
O TOM NAŠEM BEZBOŽECTVÍ (léto 2005)
.
MYSLITEL „NENÁBOŽENSKÉHO KŘESŤANSTVÍ“ (duben 2005)
.
O ATEISMU, POCHYBNOSTECH A VÍŘE (leden 2005)
.
CÍRKEV A "ČÁSTEČNĚ IDENTIFIKOVANÍ" (květen 2004)
.
JE POSTMODERNÍ KULTURA POSTSEKULÁRNÍ? (říjen 2003)
.
CÍRKVE V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI (únor 2002)
.
SPOR O NÁBOŽENSTVÍ? ()
.
STÁTEM VNUCENÝ ATEISMUS (srpen 2000)
.
KATOLICKÁ CÍRKEV V ČESKÉ REPUBLICE PO ROCE 1989 (2000)
.
NÁBOŽENSTVÍ - POLITIKA - VĚDA: PROMĚNY VE VZTAZÍCH (září 1998)
.
JAK PROMĚNIT TRAGÉDII CÍRKVE V BOŽSKOU KOMEDII? (duben 1998)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

Myšlenka na den

Opravdové náboženské hledání v našem životě zde nemůže nikdy skončit tak, jako končí úspěšné hledání nějakého předmětu, totiž jeho nalezením a vlastněním; nesměřuje totiž k nějakému předmětnému cíli, nýbrž k srdci Tajemství, které je nevyčerpatelné, které nemá dno.