T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

K věcem veřejným

ROZUM A VĚCNOST MÍSTO HYSTERIE A PANIKAŘENÍ (září 2015)

Zlaté pravidlo

„Náš svět stojí tváří v tvář krizi uprchlíků, v měřítku, které tu nebylo od II. světové války. To před nás staví velké výzvy a mnoho těžkých rozhodnutí. Také na tomto kontinentu se tisíce lidí vydává na sever hledat větší příležitosti v naději na lepší život pro sebe a pro své blízké. Což také my nehledáme pro své děti totéž? Jejich počet nás nesmí zaskakovat, musíme je vnímat jako lidské osoby, vidět jejich tváře, naslouchat jejich příběhům a snažit se co nejlépe odpovědět na jejich situaci. Odpovídat způsobem, který je vždy lidský, spravedlivý a bratrský. Měli bychom se vyhnout všudypřítomnému pokušení skartovat všechno, co působí potíže. Zapamatujme si zlaté pravidlo: Co chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim (Mt 7,12). Toto pravidlo nám jasně ukazuje směr. Jednejte s jinými se stejnou láskou a soucitem, s jakým chcete, aby se zacházelo s vámi. /../ Míra, kterou uplatňujeme vůči jiným, je mírou, kterou čas naměří nám.“ Tato slova pronesl papež František ve svém historickém projevu v Kongresu USA.

Přeposílám už bez komentáře tato dnes tak potřebná slova těm, kteří mne v zuřivých dopisech (často s příznačnými gramatickými chybami) „vylučují z národa“ za to, že s nimi nesdílím jejich hysterii a ustrašenost (chci-li se vyhnout přiléhavějšímu, ale neslušnému slovu) z „té sběře“, která nám údajně přichází zničit naši krásnou českou křesťanskou civilizaci.

Američané, mezi nimiž teď několik měsíců žiju, jsou statečný národ, který dvakrát obětoval životy svých synů pro svobodu Evropy. Nedovedou pochopit tři postkomunistické země, z nichž se do světa hrnuly statisíce uprchlíků, že sice plnými hrstmi po léta hrabou miliardové příspěvky z Evropské unie, avšak když mají prokázat solidaritu s ostatními evropskými zeměmi ve věci uprchlíků, nejraději by hodili odpovědnost na druhé a z evropské rodiny svobodných národů se zase tiše zadními vrátky vytratili jako černí pasažéři před příchodem průvodčího. Ti, kteří vždy sledovali kremelské zájmy a usilovali o rozbití Evropské unie, už opět mluví o referendu, které by naši republiku přestěhovalo ze světa západní politické kultury k epicentru nebezpečného ruského pokusu o obnovu impéria. Jiní zas chtějí z naší země udělat vrátka pro masivní nástup čínských hospodářských a politických zájmů v Evropě. Nepovažuji za náhodu, že někteří z těch, kteří mi nyní horlivě posílají e-maily, strašící muslimským nebezpečím, mne zároveň zásobují perlami kremelské protiukrajinské a protizápadní propagandy, zprávami jak vystřiženými z proslulého rádia Jerevan. (Dostávají trollové ruské propagandy z centrály pokyny, že strašení uprchlíky a islámem pomáhá zapomenout na daleko závažnější hrozbu z Ruska?)

Hluboce se stydím za ty naše politiky, kteří se předhánějí v tom, kdo se s větším populismem sveze na vlně lidové přestrašenosti (opět cenzuruji přiléhavější výraz), která infikuje naši společnost až do té míry, že se dokonce začínají formovat fašistické bojůvky „domobrany“. Když vidím holé lebky s šibenicemi a protimuslimskými plakáty, pálící evropské vlajky, vidím v nich dvojčata muslimských fanatiků, pálících americké vlajky, nebo hajlujících nacistů a neonacistů. Záběry z demonstrací xenofobů a zuřivá reakce (od Hradu po grafomany na sociálních sítích) na výzvu českých akademiků k rozumu mi připomínají závěrečnou scénu z Čapkovy Bílé nemoci, kdy zfanatizovaný dav rozšlape doktora Galéna i s lahvičkou léku, který mohl zastavit ničivou nákazu.

Najde se mezi našimi politiky jediný, který by se jasně postavil nejen proti těmto extrémům, nýbrž i proti jejich kořenům, většinovým předsudkům, jako se kdysi postavil Masaryk proti většinovému lidovému antisemitismu a sebeoslavným nacionálním lžím v „boji o Rukopisy“? Budou všichni místo statečnosti a odpovědnosti úzkostlivě sledovat křivky „veřejného mínění“, podbízet se mu a ještě se holedbat tím, že přece vyjadřují „mínění většiny“? Skutečný demokratický politik na rozdíl od populisty jedná podle biblického výroku „Nepřidáš se k většině, když koná nepravost.“

Pozor na paušální soudy o islámu

Ani v nejmenším nechci bagatelizovat velké problémy, které Evropě přináší a ještě přinese exodus lidí, mezi nimiž je opravdu těžké rozlišit ty, kteří prchají, aby zachránili životy své i svých rodin, od těch, kteří podlehli slibům podlých obchodníků s lidskými nadějemi. Tyto problémy však musí Evropa řešit společně a solidárně a neustupovat nezodpovědným nacionálním egoismům. Tyto problémy je třeba řešit rozumně a věcně a neustupovat strachu, přerůstajícímu v některých zemích – ano, především v naší – v paniku a hysterii. Je příznačné, že největší míra panického „strachu z islámu“ je právě v České republice, kde téměř žádní muslimové nežijí, a kde tedy hlavním pramenem strachů je neznalost.

Mám sto důvodů pro to, proč jsem katolíkem, a ne muslimem, ale nepotřebuji svou křesťanskou identitu pojišťovat snižováním a pomlouváním jiných náboženství. Vím o zásadních rozdílech mezi křesťanstvím a islámem a o nebezpečném místě v hlavním proudu islámské teologie, totiž neschopnosti číst a vykládat kriticky a v kontextu doby vzniku své základní náboženské dokumenty (Korán) – to skutečně otvírá dveře fundamentalismu. Ovšem ne každý fundamentalista je fanatik a ne každý fanatik je terorista. (A nezapomeňme, že mnozí teroristé Al Kajdy se inspirovali spíše americkými akčními filmy než Koránem.)

Naprosto nechci bagatelizovat nebezpečí fanatismu a fundamentalismu některých muslimských skupin a soudobého islamo-fašismu. Mám k němu stejně zcela odmítavý postoj jako k fundamentalismu a fanatismu některých křesťanů a některých ateistů, kteří však – díky Bohu – dnes už se vyžívají převážně verbálně a nesahají k fyzickému násilí. Žádné náboženství však není imunní vůči nemoci fundamentalismu a fanatismu, řekl papež František a dodávám: ani ateismus, vždyť ateistické režimy i v „osvíceném 20. století“ prolily nesrovnatelně více krve, než středověká inkvizice. Katolické církvi trvalo devatenáct století, než se dopracovala k dnešní pozici rozhodného obránce lidských práv a náboženské svobody a jasně odsoudila temné stránky vlastní minulosti – je otázka, nakolik se islám bude v budoucnosti ubírat podobným směrem.

To, co dnes považuji za důležité, je jasně rozlišovat mezi fašismem zločinců, kteří se prohlašují za „Islámský stát“, a islámem jako takovým. Zmatky v této oblasti byly bohužel podporovány i pivními bonmoty z Pražského hradu, odkud především měla zaznívat inteligentní oponentura vůči demagogům. Protože jsem odbornému studiu náboženství věnoval několik desítek let a něco o nich vím nejen ze studia pramenů, ale i z mnoha cest a osobních zkušeností, sestavil jsem pro přátele, kteří musí nyní podobně jako já čelit nesmyslně zevšeobecňujícím názorům a předsudkům proti islámu, následující „desatero argumentů“, které by snad mohlo přispět ke klidnější a věcnější debatě.

  1. Veškeré obecné soudy o islámu („islám tady nechceme“) jsou zavádějící; vždy je třeba se ptát: Jaký islám? Islám má dnes 1,6 miliardy statisticky počítaných věřících, mezi nimi horlivě zbožné i zcela vlažné. Islám nemá jedinou společnou autoritu, živé magistérium; autoritou je Korán a pak sunna, tradice, které mohou být – a jsou – velmi různě interpretovány.

  2. Pokud něco skutečně odporuje islámu, pak je to tzv. Islámský stát, který má s islámem asi tolik společného, kolik měli irští teroristé či upalování čarodějnic a heretiků s křesťanstvím a s evangeliem. Fanatismus se v dějinách nevyhnul téměř žádnému náboženství – až je všechna překonal fanatismus a násilí ateistických režimů 20. století. Terorismus a tzv. Islámský stát jasně odsoudily nejvyšší islámské právní a náboženské autority (a také čeští muslimové).

  3. V Německu, Anglii, Francii žijí po desetiletí miliony muslimů, místní občané je znají, vědí, že naprostá většina z nich s hrůzami islámského terorismu nemá nic společného, a proto obyvatelstvo z nich naprosto není tak zpanikařené a hysterické jako ti Češi, kteří většinou žádného muslima nikdy neviděli. Jsou však dlouhodobě masírováni médii a nebezpečnými populisty typu Konvičky a Okamury. Populistické a neonacistické reakce proti islámu jsou daleko větší hrozbou pro českou společnost než tisíce uprchlíků (natož ten relativně nepatrný počet, který u nás opravdu chce zůstat).

  4. Zdaleka ne všichni uprchlíci jsou muslimové a i mnozí z těch, kteří přicházejí z muslimských zemí, jsou muslimy asi tak, jako je většina (i pokřtěných) Čechů křesťany. Mnozí se zvykového islámu tiše zříkají, někteří pod dojmem křesťanské pomoci se stávají křesťany (někteří upřímně, jiní z konformismu). Z těch, kteří jsou skutečnými horlivě věřícími muslimy, mnozí zachovávají především ta etická pravidla islámu, která jsou podobná křesťanství (a mnohdy svým dodržováním etických zásad, např. poctivosti v obchodu, solidarity s chudými, péči o rodinu a odmítání alkoholu, drog aj.) zahanbují mnoho křesťanů. „Fanatických muslimů“ mezi uprchlíky mnoho nebude – ti se k IS přidávají a neprchají před ním, nepřátele a fanatiky z nich ovšem můžeme nadělat našimi reakcemi.

  5. Islám přistěhovalce do neislámských zemí přísně zavazuje dodržovat místní zákony a zvyky a zejména respektovat „lidi knihy“, křesťany a Židy. Mezi muslimy dnes probíhají velmi živé diskuse o zvláštním právním postavení v „jinověreckém“ prostředí v Evropě, kde jsou muslimové v menšině, jde o „fiqh“ – jurisprudenci pro menšiny. Někteří islámští právníci (faqíhové) žádné zvláštnosti neuznávají (zvláště saúdskoarabští), jiní naopak hovoří o potřebě pružnosti šarí'y. Zatím se muslimští právníci nedopracovali takové zásady, jakou si od středověku vypracovali Židé v zásadě „dína de malchuta dína“ tj. že místní zákon se stává součástí jejich vlastního talmudického zákona. Podstatné jsou dnes diskuse, jak soulad s místním právem řešit. A neméně podstatná je skutečnost, že prokazatelná většina muslimů žijících v Evropě zcela pragmaticky místní státní právo uznává a dodržuje, váží si svobody náboženství a případně je (tam, kde je to možné) kombinuje s vlastní představou o správném chování.

  6. Zavedou přistěhovalci pro Čechy právo šarí'a, jak jsme denně strašeni na internetu? Šarí'a je právo náboženské a platí jen pro muslimy – obdobně jako talmudická halacha platí jen pro Židy. Židé a křesťané ani v muslimských zemích nebyli nikdy šarí'ou vázáni, řídili se vlastním právem. (Princip teritoriality, tedy platnosti šarí'y plošně na území státu, čehož se dnes dožadují radikálové, je de facto – což oni si vůbec neuvědomují – převzat z evropských vzorů právních systémů pro státní území.) Je absurdní bát se, že několik tisíc uprchlíků – i kdyby všichni byli pravověrní muslimové – udělá z naší země zemi islámského práva. A co další generace? Pokud během několika staletí se naši lidé nebudou rozmnožovat nebo úplně opustí křesťanství, pak je otázka, zda si naše země přechod do jiné kultury nezaslouží!

  7. Zákonem šarí'a straší především ti, kdo o něm slyšeli pár vytržených vět v bulváru. Těch několik stále citovaných ustanovení (např. o zabití odpadlíků a podřízenosti žen) je historicky podmíněných a většina i výrazně islámských zemí je neuplatňuje (podobně jako katolická církev nechává vyšumět některé starší papežské dokumenty – např. Syllabus sv. Pia IX., proklínající svobodu tisku a náboženství – byť se od těchto dokumentů nikdy oficiálně nedistancovala a fundamentalističtí katolíci se jimi ohánějí dodnes). Na oněch extrémních paragrafech lpí prakticky jen salafistické školy v Saudské Arábii, a ještě ne všechny. Teroristé se Koránem a zákonem šarí'a ohánějí zcela neprávem, porušují jejich základní předpisy (nesmíš zabít nevinného apod.). V dnešním rozervaném muslimském světě se střetávají názory fanatiků s umírněnými, kteří naopak zdůrazňují, že šarí'u není správné aplikovat jen podle středověkých dělítek zakázané (harám) a dovolené (halál), ale stavět nově na aplikaci duchovních principů vyvoditelných z Koránu, jako jsou důstojnost, dobročinnost, ohleduplnost atd. Na těchto principech se rozvíjí třebas i tzv. islámský feminismus, zdůrazňující potřebu úcty a laskavosti k ženě. Fundamentalisté (muslimští i křesťanští) zpravidla svá svatá písma do hloubky neznají, citují pouze vytržené věty.

  8. Pokud budou uprchlíci vystaveni u nás nenávisti, pak je třeba si uvědomit, že pánové Konvička, Okamura, ale i Zeman a Klaus a jim podobní je tím nahánějí do náruče islamistických fanatiků a dělají přesně to, oč těmto extrémistům jde. Církev dělá konečně chvályhodnou práci (díky které by kromě jiného mohla veřejnost pochopit pozitivní dopad nápravy majetkových škod), pomáhá potřebným a může je motivovat k dobré adaptaci do společnosti, pro niž pak mohou být přínosem. Církev tak ukázala ochotu vzít na sebe velkou část starosti o uprchlíky. Pokud ovšem budou na osamělých farách migranti vystavení psychickému (a možná i fyzickému) lynči od „křesťanů“, pak si vychováváme budoucí teroristy!

  9. Výroky „bereme jen křesťany“ jsou hloupé. Čím si právě ČR, hrdě se prohlašující za nejateističtější zemi planety, „zaslouží“ na rozdíl od Rakouska, Polska etc. křesťany? Opravdu se křesťané ze Sýrie budou u nás cítit mezi svými? Křesťané z předního Východu se budou dost divit „křesťanskosti“ ČR, do níž se mají údajně bezproblémově adaptovat. A kde je záruka, že s křesťany budou menší problémy než s muslimy – lze to tak generalizovat? (Na svých cestách šesti kontinenty jsem se mnohdy setkal s vysokou morálkou u muslimů a velmi problematickou v „křesťanských zemích“ – nikdy jsem např. v muslimských zemích na rozdíl od Itálie nebyl okraden.) Zásada „pomáhat jen křesťanům“ je nekřesťanská, odporuje Ježíšovu evangeliu, které vyzývá k pomoci všem potřebným přes všechny etnické a náboženské hranice. (Bývá obhajována jako jistý ústupek české xenofobii: „Na křesťany si Češi lépe zvyknou, pak zkousnou i muslimy“. Ale čtu-li občas příšerné příspěvky na sociálních sítích na adresu veškerého náboženství, pochybuji, zda lze říci, že jsou Češi tolerantní ke křesťanství; i když se k němu najednou u nás hlásí kdekdo – nevadí, nezná-li Otčenáš ani Desatero.)

  10. Nespočívá ten klíčový problém našeho náhlého strachu ze ztráty naší kulturní a duchovní identity v tom, že podvědomě tušíme, aniž bychom si byli schopni to přiznat a adekvátně na to reagovat, že jsme jako národ a společnost tuto svou identitu ztratili? Není toto ten skutečně hlavní problém, nad nímž bychom se v souvislosti se současným „stěhováním národů“ měli zamyslet?

psáno pro LN 25.9.2015, publikováno 3.10.2015 v příloze Orientace, str. 22, pod titulkem DESATERO KE STRACHU Z ISLÁMU

Články a eseje

HLAS ZE SRDCE EVROPY - výzva k společné odpovědnosti (červen 2016)
.
A VOICE FROM THE HEART OF EUROPE – an appeal for joint responsibility
.
Udavačům a mystifikátorům neodpovídám (Otevřený dopis redakci Parlamentních listů)
.
NENÍ ATEISTA JAKO ATEISTA (listopad 2015)
.
O UPRCHLÍCÍCH I SEBEVRAŽEDNÉM DEMOKRATICKÉM SKOKU (říjen 2015)
.
ROZUM A VĚCNOST MÍSTO HYSTERIE A PANIKAŘENÍ (září 2015)
.
PŘÍPAD CHARLIE (únor 2015)
.
10 ODPOVĚDÍ NA OTÁZKY PETRA HONZEJKA (leden 2015)
.
EVROPA VS. MUSLIMOVÉ. MAŘÍME HISTORICKOU ŠANCI (leden 2015)
.
PROČ NEJSEM CHARLIE (leden 2015)
.
KAMBERSKÝ, PODEJTE MI INDEX! (srpen 2014)
.
DESET ZÁSAD – VIZE PRO BUDOUCNOST DEMOKRACIE V ČR
.
DIALOG O POVOLEBNÍ SITUACI (únor 2013)
.
KLAUS K OLTÁŘI NEPATŘÍ (říjen 2011)
.
PARÁDA RŮŽOVÉ HRDOSTI (srpen 2011)
.
MODLITBA ZA JIŘINU ŠVORCOVOU (srpen 2011)
.
OTÁZKA PILÁTOVA (duben 2011)
.
K VOLEBNÍM VÝSLEDKŮM 2010 (červen 2010)
.
TENTOKRÁT PODPORUJI KLAUSE (únor 2006)
.
VELKÝ BRATR A ZVÍŘECÍ FARMA (září 2005)
.
KLAUSOVA POLITICKÁ FILOZOFIE - A "NĚCO NAVÍC" (únor 2004)
.
VÁLKA MEZI METAFOROU A REALITOU (září 2002)
.
POCHODEŇ 2003? (únor 2002)
.
O (NE)PŘESADITELNOSTI DEMOKRACIE NEBO KULTURNÍ EKOLOGIE OTEVŘENÉ SPOLEČNOSTI (říjen 2001)
.
NEŽ SE NÁM SVĚT ZNOVU STANE DOMOVEM (září 2001)
.
PROČ NEJSEM CTITELEM VÁCLAVA KLAUSE (listopad 2000)
.
ZAMEŤME STŘEPY, NE VŠAK TÉMATA (září 2000)
.
MÁME S MUSLIMY STEJNÉHO BOHA? (prosinec 2015)
.
The Afternoon of Christianity: Church and Theology for a Post-Secular Age
.
DLOUHÁ CESTA UZDRAVOVÁNÍ (říjen 2015)
.
KDO JE TADY UVĚDOMĚLÝ? (listopad 2014)
.
OTEVŘENÝ DOPIS MUSLIMSKÉ KOMUNITĚ V ČR (květen 2013)
.
PŘEKVAPENÍ NA PAPEŽSKÉM STOLCI (duben 2013)
.
POLEMIKA O VÍŘE A ATEISMU POKRAČUJE (říjen 2010)
.
PŘEDPOKLADEM DIALOGU JE OCHOTA POROZUMĚT (říjen 2010)
.
ZAČ KŘESŤANÉ VDĚČÍ ATEISTŮM (září 2010)
.
"KDO JE ODPOVĚDNÝ ZA PŘÍTOMNOST KŘESŤANSTVÍ" (září 2010)
.
STRUČNÉ PROHLÁŠENÍ PRO ČTK KE KAUZÁM ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ (březen 2010)
.
CO ČEKÁ NOVÉHO PRAŽSKÉHO ARCIBISKUPA? (únor 2010)
.
20 LET AKADEMICKÉ PASTORACE V KOSTELE NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (únor 2010)
.
KULATÝ STŮL: PŘIBLÍŽILA SE ZA POSLEDNÍ LÉTA (leden 2010)
.
PATNÁCT PURPUROVÝCH LET A CO BYLO PŘEDTÍM (listopad 2009)
.
HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO KLÍČE (říjen 2009)
.
MÉDIA – NÁBOŽENSTVÍ NAŠÍ DOBY? (podzim 2009)
.
PŘÍSPĚVEK PRO MEZINÁBOŽENSKÝ PANEL NA KONFERENCI FORUM 2000 (říjen 2009)
.
PAPEŽOVA LEKCE ČESKÉ CÍRKVI I SPOLEČNOSTI (říjen 2009)
.
SETKÁNÍ PAPEŽE BENEDIKTA S AKADEMICKOU OBCÍ (říjen 2009)
.
ROZPAKY Z JEDNÉ VELKORYSOSTI (únor 2009)
.
CO SE DĚJE V HLAVÁCH NÁBOŽENSKÝCH FANATIKŮ (prosinec 2008)
.
ROLE CÍRKVÍ V UDÁLOSTECH ROKU 1989 (říjen 2008)
.
PROMĚNY SVĚTOVÉ NÁBOŽENSKÉ SCÉNY (prosinec 2007)
.
OSLOVIT VZDÁLENÉ (říjen 2007)
.
PAPEŽSKÝ SKANDÁL (září 2006)
.
O TOM NAŠEM BEZBOŽECTVÍ (léto 2005)
.
MYSLITEL „NENÁBOŽENSKÉHO KŘESŤANSTVÍ“ (duben 2005)
.
O ATEISMU, POCHYBNOSTECH A VÍŘE (leden 2005)
.
CÍRKEV A "ČÁSTEČNĚ IDENTIFIKOVANÍ" (květen 2004)
.
JE POSTMODERNÍ KULTURA POSTSEKULÁRNÍ? (říjen 2003)
.
CÍRKVE V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI (únor 2002)
.
SPOR O NÁBOŽENSTVÍ? ()
.
STÁTEM VNUCENÝ ATEISMUS (srpen 2000)
.
KATOLICKÁ CÍRKEV V ČESKÉ REPUBLICE PO ROCE 1989 (2000)
.
NÁBOŽENSTVÍ - POLITIKA - VĚDA: PROMĚNY VE VZTAZÍCH (září 1998)
.
JAK PROMĚNIT TRAGÉDII CÍRKVE V BOŽSKOU KOMEDII? (duben 1998)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

Myšlenka na den

Náboženský zápal pro pravdu a vášnivá oddanost poslání šířit její říši nezřídka vedly k násilí. Východiskem z bludiště dějin násilí však není zřeknout se vášně pro pravdu, ba ani nároku vlastní víry, že obsahuje pravdu a vztahuje se k celku pravdy, nýbrž důsledné odmítnutí pokušení šířit pravdu násilím.