T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Náboženství a společnost

PŘEDMLUVA K POLSKÉMU VYDÁNÍ KNIHY „Z PODZEMNÍ CÍRKVE DO LABYRINTU SVOBODY“ (duben 2020)

Předkládám polskému čtenáři svědectví o proměnách společnosti a kultury v srdci Evropy během sedmi desetiletí dějin, tak jak se zrcadlí v příběhu jednoho života.

Nedílnou součástí mého životního příběhu je můj vztah k Polsku. S úsměvem vzpomínám, jak jsem jako docela malý chlapec udělal na hřebenech Krkonoš několik kroků za hraniční patník a volal na rodiče: Jsem v cizině! Několik let poté jsem byl na prvním „zahraničním zájezdu“ na dva dny v Klodsku. A když se po potlačení Pražského jara pro mne na dvacet let zavřely možnosti cestovat na Západ, byl jsem v Polsku častým hostem a navázal jsem – zejména v Krakově a Varšavě – řadu inspirujících přátelství.

Několik let po pádu komunismu jsem začal každoročně v letním tichu v jedné poustevně v Německu psát knihy, které se pak pravidelně objevovaly na vánočním knižním trhu. Myslím si, že čas po padesátce je příhodný pro psaní knih; člověk musí napřed něco prožít, prostudovat, procestovat a protrpět, aby měl druhým co říci. O něco později se mé knihy začaly překládat do cizích jazyků; dnes už existují ve dvou desítkách jazyků včetně čínštiny, korejštiny a turečtiny. Je příznačné, že první překlady mých knížek byly do polštiny. V Polsku byly postupně vydány všechny mé knihy a díky několika výborům z textů existuje dokonce v polštině více mých knih než v češtině.

Upřímně řečeno, polštinu nepovažuji za „cizí jazyk“ a Polsko za „cizinu“ – a to nejen proto, že (také díky dlouholetému poslouchání polského vysílání Rádia Svobodná Evropa) polštině bez větších problémů rozumím, ale zejména proto, že – jak doufám – jsem se naučil rozumět „polské duši“ o trochu víc, než většina mých krajanů. Vždy jsem se snažil zpochybňovat příliš jednoduché stereotypy vnímání Poláků a zejména polského katolicismu v naší zemi.

Živě si pamatuji na můj první zážitek z polského kostela, kam jsem zašel během jednoho z mých prvních pobytů. V kostele byla většina starých žen, modlících se růženec před ikonou „královny Polska“. Ano, tak jsme si polskou církev vždy představovali! Ale pak jsem prošel sakristií do sálu, kde mladý vousatý dominikán diskutoval s početnou skupinou studentů o současné francouzské literatuře a filozofii. Uvědomil jsem si, že díky síle lidové církve je možné v Polsku ještě něco, co se u nás teprve pomalu rozvíjelo v podobě „bytových seminářů“, samizdatu a „létající univerzity“. Pak jsem putoval do Lasek u Varšavy, abych poznal kolébku onoho „jiného polského katolictví“, kulturně a ekumenicky otevřeného, čerpajícího inspiraci z moderního západního, zejména francouzského myšlení, katolickou kulturu, z níž vyrostl ZNAK a KIK a Tygodnik Powszechny. Z tohoto prostředí vyrostly osobnosti jako Karol Wojtyła, kterého jsem pak mohl blíže osobně poznat a pravidelně se s ním setkávat od listopadu onoho „annus mirabilis“ 1989 až do jeho smrti.

V den smrti Jana Pavla II. byli v Praze dva moji dlouholetí přátelé, dominikáni Tomasz Dostatni a Jan Góra. Navštívili mne doma pozdě v noci. Pomodlili jsme se za papeže a pak velmi dlouho hovořili. Řekl jsem jim, že se domnívám, že právě skončila jedna velká kapitola polských dějin – i dějin světové církve – a je třeba se připravit na další. Jan Pavel učinil veliké věci pro Polsko, církev a svět – ale nyní je v nebi nad námi a na zlatých stránkách dějin, které jsou za námi: polští katolíci musí odolat pokušení stát se permanentními „sirotky“, žijícími z nostalgického kultu „polského papeže“. Je třeba si uvědomit, že pro mnohé Poláky – ale i pro mnohé katolíky v Čechách, na Moravě a na Slovensku a patrně i v dalších zemích kolem nás, upřímně milující „slovanského papeže“ – se papež stal centrální ikonou jejich zbožnosti; nyní je třeba najít pro tuto ikonu čestné místo v muzeu slavné minulosti a v uprázdněném prostoru znovu objevit Krista.

Nastává nová doba – a křesťané, a zejména teologové, pokud mají sloužit prorockému poslání církve, musí zkoumat „znamení doby“, snažit se porozumět dnešku a tomu, co přichází, nikoliv se obracet fascinovaně k tomu, co je za námi. Vzpomeňme na varovný příklad Lotovy ženy! Křesťané mají být solí země, nikoliv solnými sloupy. Z kolika kazatelů, uhranutých minulostí, se staly neživé solné sloupy anebo sůl, která ztratila svou chuť!

Když se mé knihy začaly překládat do polštiny, někteří moji známí na obou stranách hranic jim nevěštili příliš velký čtenářský ohlas. Vždyť „ateistické Čechy“ a „katolické Polsko“ byly vždy vnímány jako dva extrémní póly na škále, měřící religiozitu v Evropě. Co má společného Praha s Krakovem, moravský Těšín s polským Těšínem?

Dnes se situace skutečně pronikavě mění. Na otázku, v které zemi v Evropě dnes probíhá nejrychleji proces sekularizace, dávají statistiky sociologů pro mnohé překvapivou, nicméně jednoznačnou a prokazatelnou odpověď: v Polsku.

Polská církev stojí na velké dějinné křižovatce. Pokud představitelé polské církve dovolí určitým politickým silám, aby učinily z náboženství nástroj svých politických zájmů, nacionalismu a populismu, ztratí nejprve mládež a inteligenci a pak postupně další vrstvy společnosti. „Katolické Polsko“ tak může projít stejně rychlou a drastickou sekularizací, jakou prošly Quebec, Španělsko, Irsko a nyní prochází i Itálie.

Vést „kulturní války“ vůči nezadržitelnému procesu přechodu evropských národů od novověké moderny do postmoderního světa globální multikulturní společnosti je předem ztracená bitva, kontraproduktivní úsilí, které proces „odcírkevnění náboženství“ ještě urychlí a prohloubí. Fundamentalistický a nacionalistický „katolicismus bez křesťanství“ bude mít samozřejmě své hlasité příznivce a politickou podporu; lidí, prahnoucích v stále komplikovanějším světě po jednoduchých odpovědích na složité otázky je a bude stále dost. Do kněžských seminářů a klášterů, které se v celé Evropě vyprazdňují, často nyní přicházejí a budou jistě přicházet kandidáti, kteří svou úzkost a osobní nezralost kompenzují zdánlivou neochvějností tradicionalismu. Ten je protikladem skutečné tradice, živé řeky tvořivého předávání víry, stálé rekontextualizace a reinterpretace. Od těchto větví církve však nelze očekávat, že přinesou krásné květy a zdravé ovoce.

Svými knihami se snažím povzbudit polské čtenáře k odvaze rozvíjet onu jinou tvář polského křesťanství, než je nacionalismus a fundamentalismus. Když jsem ve varšavských ulicích viděl zástupy příznivců jistých politických sil, provolávající antisemitská hesla a zároveň skandující „My chceme Boha“, musel jsem si položit otázku, jakého boha tito lidé chtějí. Ten, kterého židovský rabi z Nazaretu nazýval svým nebeským Otcem, to jistě není.

Pro tuto dobu dal Bůh církvi papeže, který ukazuje Boha milosrdenství a solidarity, solidarity s chudými, pronásledovanými, s migranty, Boha, který nás vede k odpovědnosti za naše životní prostředí, ohrožované lidským sobectvím a ziskuchtivostí. Boha, jehož hlas zaznívá ve svatyních svědomí zřetelněji než v mnohých učebnicích morálky a církevního práva.

Tento papež naplňuje výzvu Jana Pavla II., aby církev byla „domem ze skla“. Ano, otevřenými okny církve je vidět nyní mnoho z toho, co jsme si po desítiletí nechtěli připustit a co mnozí i dnes zakrývají a bagatelizují nebo chtějí odvrátit pozornost od těchto zahanbujících skutečností démonizací světa kolem nás. Nejdříve je však třeba vyhnat démona strachu z našich myslí a srdcí.

Ve svých pamětech popisuji den, kdy jsem sloužil (za zavřenými dveřmi klášterní kaple v německém Erfurtu) svou primiční mši a bezprostředně po ní jsem sledoval v televizi intronizaci Jana Pavla II. a přijal jako motto pro mou kněžskou službu ústřední motiv jeho prvního papežského kázání: Nebojte se!

Je to strach a nedůvěra v Boží moc, která plodí nebezpečný „katolicismus bez křesťanství“, který zbavuje církev věrohodnosti a vyhání lidi, zejména mladé, z kostelů. Ale jde to i jinak! Je i dnes možné jiné křesťanství, které vede na hloubku, hojí rány a šíří radost a svobodu.

Chtěl bych, aby upřímné vyprávění mého životního příběhu – včetně svědectví o mých slabostech, zkouškách a pochybnostech – bylo povzbuzením k důvěře, že Bůh může lidskou slabost proměňovat v sílu.


publikováno v polštině: WIĘŹ --- informace o knize v sekci Knihy

Články a eseje

NEVZDÁVEJME SE KRITICKÉHO "ALE" (březen 2024)
.
POLITIKA „ZUB ZA ZUB“ ODPORUJE EVANGELIU I ZDRAVÉMU ROZUMU (únor 2024)
.
CO NÁM ŘÍKÁ TENTO ČAS? (březen 2020)
.
KŘESŤANÉ A VZEDMUTÍ OBČANSKÉ NELHOSTEJNOSTI (červen 2019)
.
VÝKŘIK DO SVĚDOMÍ (leden 2019)
.
ČAPEK JAKO VYCHOVATEL (prosinec 2018)
.
VSTUPUJEME DO 30. ROKU SVOBODY (listopad 2018)
.
KLAUS HÁJÍ NEOBHAJITELNÉ (říjen 2018)
.
PRODAVAČI STRACHU (říjen 2018)
.
CO JE PRAVDA? (březen 2018)
.
POVOLEBNÍ ÚVAHA (únor 2018)
.
NAROZENINY PAPEŽE FRANTIŠKA (prosinec 2017)
.
SLOUPOVNÍCI A JEJICH NEPŘÁTELÉ (září 2017)
.
STRAŠIDLO POPULISMU V GLOBALIZOVANÉM SVĚTĚ (červen 2017)
.
ÚNOR 1948 A JEHO NEBLAHÉ DĚDICTVÍ (únor 2017)
.
ROK VÝZNAMNÝCH VÝROČÍ (leden 2017)
.
ZÁPAS O NADĚJI PO AMERICKÉ VOLBĚ (listopad 2016)
.
HLAS ZE SRDCE EVROPY - výzva k společné odpovědnosti (červen 2016)
.
15. června 2016
A VOICE FROM THE HEART OF EUROPE – an appeal for joint responsibility
.
Udavačům a mystifikátorům neodpovídám (Otevřený dopis redakci Parlamentních listů)
.
NENÍ ATEISTA JAKO ATEISTA (listopad 2015)
.
O UPRCHLÍCÍCH I SEBEVRAŽEDNÉM DEMOKRATICKÉM SKOKU (říjen 2015)
.
ROZUM A VĚCNOST MÍSTO HYSTERIE A PANIKAŘENÍ (září 2015)
.
PŘÍPAD CHARLIE (únor 2015)
.
10 ODPOVĚDÍ NA OTÁZKY PETRA HONZEJKA (leden 2015)
.
EVROPA VS. MUSLIMOVÉ. MAŘÍME HISTORICKOU ŠANCI (leden 2015)
.
PROČ NEJSEM CHARLIE (leden 2015)
.
KAMBERSKÝ, PODEJTE MI INDEX! (srpen 2014)
.
DESET ZÁSAD – VIZE PRO BUDOUCNOST DEMOKRACIE V ČR
.
DIALOG O POVOLEBNÍ SITUACI (únor 2013)
.
KLAUS K OLTÁŘI NEPATŘÍ (říjen 2011)
.
PARÁDA RŮŽOVÉ HRDOSTI (srpen 2011)
.
MODLITBA ZA JIŘINU ŠVORCOVOU (srpen 2011)
.
OTÁZKA PILÁTOVA (duben 2011)
.
K VOLEBNÍM VÝSLEDKŮM 2010 (červen 2010)
.
TENTOKRÁT PODPORUJI KLAUSE (únor 2006)
.
VELKÝ BRATR A ZVÍŘECÍ FARMA (září 2005)
.
KLAUSOVA POLITICKÁ FILOZOFIE - A "NĚCO NAVÍC" (únor 2004)
.
VÁLKA MEZI METAFOROU A REALITOU (září 2002)
.
POCHODEŇ 2003? (únor 2002)
.
O (NE)PŘESADITELNOSTI DEMOKRACIE NEBO KULTURNÍ EKOLOGIE OTEVŘENÉ SPOLEČNOSTI (říjen 2001)
.
NEŽ SE NÁM SVĚT ZNOVU STANE DOMOVEM (září 2001)
.
PROČ NEJSEM CTITELEM VÁCLAVA KLAUSE (listopad 2000)
.
ZAMEŤME STŘEPY, NE VŠAK TÉMATA (září 2000)
.
K SYNODÁLNÍ PROMĚNĚ CÍRKVE (leden 2022)
.
IN ANIMO CONTRITO: FENOMÉN ZNEUŽÍVÁNÍ V ŠIRŠÍM KONTEXTU (září 2021)
.
PSEUDONÁBOŽENSTVÍ F – PŘÍKLAD NÁBOŽENSKÉ PATOLOGIE (listopad 2020)
.
REVOLUCE MILOSRDENSTVÍ A NOVÁ EKUMÉNA (říjen 2020)
.
VYKROČENÍ Z AGRESIVNÍ NEVĚDOMOSTI V ČESKÉ SPOLEČNOSTI (A CÍRKVI)
.
VE STÍNU MARIÁNSKÉHO SLOUPU (srpen 2020)
.
PANDEMIE JAKO NÁBOŽENSKÁ ZKUŠENOST (červen 2020)
.
PŘEDMLUVA K POLSKÉMU VYDÁNÍ KNIHY „Z PODZEMNÍ CÍRKVE DO LABYRINTU SVOBODY“ (duben 2020)
.
KORONAVIRUS NEODMODLÍTE (duben 2020)
.
KŘESŤANSTVÍ V ČASE NEMOCI (duben 2020)
.
DOPIS ČLENŮM ČKA A FARNÍKŮM AKADEMICKÉ FARNOSTI (březen 2020)
.
ROZPOR V CÍRKVI NELZE SKRÝVAT (srpen 2019)
.
RÁNY KRISTOVY CÍRKVE (duben 2019)
.
JE ČESKÁ KATOLICKÁ CÍRKEV „DŮM ZE SKLA“? (leden 2019)
.
OD NAPOMÍNÁNÍ K POROZUMĚNÍ (leden 2019)
.
K BOUŘI V NAŠÍ KATOLICKÉ SKLENICI (únor 2018)
.
VYJASNĚNÍ STANOVISEK S PETREM DVOŘÁKEM (říjen 2017)
.
POZVÁNÍ K DIALOGU (říjen 2017)
.
VZPOURA PROTI PAPEŽI? (říjen 2017)
.
TAJEMSTVÍ NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (září 2017)
.
NÁVRAT NÁBOŽENSTVÍ? (září 2017)
.
ANKETA MESAČNÍKA EVÝCHOD (září 2017)
.
VELIKONOČNÍ KŘEST A NOVÝ ŽIVOT (duben 2017)
.
11. ZÁŘÍ – VAROVÁNÍ PŘED GLOBÁLNÍM TERORISMEM (září 2016)
.
VZPOMÍNKY NA PŮSOBENÍ V PODZEMNÍ CÍRKVI BĚHEM NORMALIZAČNÍHO REŽIMU (srpen 2016)
.
MÁME S MUSLIMY STEJNÉHO BOHA? (prosinec 2015)
.
The Afternoon of Christianity: Church and Theology for a Post-Secular Age
.
DLOUHÁ CESTA UZDRAVOVÁNÍ (říjen 2015)
.
KDO JE TADY UVĚDOMĚLÝ? (listopad 2014)
.
OTEVŘENÝ DOPIS MUSLIMSKÉ KOMUNITĚ V ČR (květen 2013)
.
PŘEKVAPENÍ NA PAPEŽSKÉM STOLCI (duben 2013)
.
POLEMIKA O VÍŘE A ATEISMU POKRAČUJE (říjen 2010)
.
PŘEDPOKLADEM DIALOGU JE OCHOTA POROZUMĚT (říjen 2010)
.
ZAČ KŘESŤANÉ VDĚČÍ ATEISTŮM (září 2010)
.
"KDO JE ODPOVĚDNÝ ZA PŘÍTOMNOST KŘESŤANSTVÍ" (září 2010)
.
STRUČNÉ PROHLÁŠENÍ PRO ČTK KE KAUZÁM ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ (březen 2010)
.
20 LET AKADEMICKÉ PASTORACE V KOSTELE NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (únor 2010)
.
CO ČEKÁ NOVÉHO PRAŽSKÉHO ARCIBISKUPA? (únor 2010)
.
KULATÝ STŮL: PŘIBLÍŽILA SE ZA POSLEDNÍ LÉTA (leden 2010)
.
PATNÁCT PURPUROVÝCH LET A CO BYLO PŘEDTÍM (listopad 2009)
.
HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO KLÍČE (říjen 2009)
.
SETKÁNÍ PAPEŽE BENEDIKTA S AKADEMICKOU OBCÍ (říjen 2009)
.
PAPEŽOVA LEKCE ČESKÉ CÍRKVI I SPOLEČNOSTI (říjen 2009)
.
MÉDIA – NÁBOŽENSTVÍ NAŠÍ DOBY? (podzim 2009)
.
PŘÍSPĚVEK PRO MEZINÁBOŽENSKÝ PANEL NA KONFERENCI FORUM 2000 (říjen 2009)
.
ROZPAKY Z JEDNÉ VELKORYSOSTI (únor 2009)
.
CO SE DĚJE V HLAVÁCH NÁBOŽENSKÝCH FANATIKŮ (prosinec 2008)
.
ROLE CÍRKVÍ V UDÁLOSTECH ROKU 1989 (říjen 2008)
.
PROMĚNY SVĚTOVÉ NÁBOŽENSKÉ SCÉNY (prosinec 2007)
.
OSLOVIT VZDÁLENÉ (říjen 2007)
.
PAPEŽSKÝ SKANDÁL (září 2006)
.
O TOM NAŠEM BEZBOŽECTVÍ (léto 2005)
.
MYSLITEL „NENÁBOŽENSKÉHO KŘESŤANSTVÍ“ (duben 2005)
.
O ATEISMU, POCHYBNOSTECH A VÍŘE (leden 2005)
.
CÍRKEV A "ČÁSTEČNĚ IDENTIFIKOVANÍ" (květen 2004)
.
JE POSTMODERNÍ KULTURA POSTSEKULÁRNÍ? (říjen 2003)
.
CÍRKVE V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI (únor 2002)
.
SPOR O NÁBOŽENSTVÍ? ()
.
STÁTEM VNUCENÝ ATEISMUS (srpen 2000)
.
KATOLICKÁ CÍRKEV V ČESKÉ REPUBLICE PO ROCE 1989 (2000)
.
NÁBOŽENSTVÍ - POLITIKA - VĚDA: PROMĚNY VE VZTAZÍCH (září 1998)
.
JAK PROMĚNIT TRAGÉDII CÍRKVE V BOŽSKOU KOMEDII? (duben 1998)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

ČKA: Project Templeton
e-mail: projekt.templeton@gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

předseda správní rady
Nadačního fondu Tomáše Halíka - NR

člen správní rady
Nadace The SEKYRA FOUNDATION

člen poradního výboru Evropské hodnoty

člen expertní rady Gymnázium Paměti národa

vicepresident
Council for Research ...

Myšlenka na den

Věřící není nikdy úplně věřícím, protože leckdy také jemu se v hluku světa (nebo v oněch chvílích nejistoty a úzkosti) či vinou jeho vlastní nepozornosti ztrácí onen oslovující hlas; ano, někdy jsme my věřící také příliš zbabělí či líní, abychom mu odpovídali, anebo odpovídáme špatně a nevěrohodně.