T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Náboženství a společnost

MYSLITEL „NENÁBOŽENSKÉHO KŘESŤANSTVÍ“ (duben 2005)

Před 60 lety byl popraven teolog Dietrich Bonhoeffer

Jeden z otců antického křesťanství, Lactantius, napsal: „Bez statečnosti jsou všechny ctnosti jako vdovy.“ Tento výrok by mohl být klíčem k dílu, životu a smrti velkého německého evangelického teologa Dietricha Bonhoeffera, který vstoupil do dějin dvacátého století jak pro svou myšlenkovou odvahu zdvihnout rukavici, kterou tradičnímu křesťanství hodila moderní civilizace, tak pro svou odvahu občanskou, která ho přivedla k účasti na protinacistickém odboji a na popraviště.

Bonhoeffer se narodil ve Wroclawi (Breslau) jako jedno z osmi dětí univerzitního profesora psychiatrie, v rodině prostoupené zbožností a vzdělaností. Všestranně nadaný mladý muž si zvolil teologii – svá studia na slavných univerzitách v Berlíně a Tübingen skončil se skvělým prospěchem v 21 letech a když se habilitoval, bylo mu 24 let. Vedle akademické dráhy se věnuje povolání duchovního: nejprve jako vikář německého sboru v Barceloně a pak v Londýně. Do Německa pod vládou nacismu se vrací z přednáškového pobytu v USA odhodlán k odporu: „Nemohu činit pravdivá rozhodnutí, dokud žiji v bezpečí“. Stává se spirituálem semináře Vyznávající církve, která se jasně staví proti nacionálnímu socialismu. když je tento seminář nacisty uzavřen, věnuje se hlavně literární práci, ale zároveň sleduje domácí evropskou politickou scénu. Zapojuje se do hnutí odporu, které později, v červenci 1944, uskuteční atentát na Hitlera. Ale ještě před vyvrcholením této odbojové akce je zatčen a od 5.4.1943 vězněn v Berlíně. Zde píše ve formě dopisů a poznámek teologicky nejzávažnější a nejodvážnější vize o budoucnosti křesťanství; později vyjdou pod názvem Odpor a odevzdání.

Zatímco ve svých dřívějších dílech, zejména v Etice, hledá duchovní základ jednoty Západu v „křesťanské civilizaci“, později stále přísněji soudí současný stav křesťanských církví. Církev svou sebestředností, touhou po sebezajištění a izolací od světa se stala neschopnou být nositelkou slova smíření pro lidi a svět - je třeba vyjít do necírkevního prostředí, na čerstvý vzduch vyrovnání se sekulárním světem. Ve shodě s Nietzschem vidí pravou transcendenci, sebepřekročení člověka, nikoliv v touze po jakémsi „zásvětnu“, nýbrž v zodpovědné lásce k světu – tam, kde člověk překračuje své sobectví.

Bonhoeffer byl žákem velkého protestantského teologa Karla Bartha, který kladl křesťanství a náboženství do opozice. Náboženství pro Bartha byla jen rouhavá a pošetilá snaha člověka vyšplhat se vlastními silami (svým rozumem, svými ctnostmi a zásluhami) k Bohu, zatímco křesťanství znamená pravý opak - je iniciativou samotného Boha skrze Ježíše Krista, na niž člověk odpovídá jen poslušnou otevřeností. Barth v tomto smyslu souhlasil s ateistickou kritikou, která podle něj zasahovala oprávněně „náboženství“, avšak na skutečnou křesťanskou víru se vlastně nevztahovala. Bonhoeffer šel ovšem za Bartha: křesťanství nemůže jen předkládat člověku víru formou „žer ptáčku, nebo chcípni“. Pro Bonhoeffera je pouhé spoléhání na Boží milost cestou k „laciné milosti“; on sám vyznává „drahou milost“ - náročnou cestu následování Krista až na kříž.

Křesťan musí vzít vážně skutečnost, že moderní člověk dospěl a nepotřebuje infantilní představu mocného Boha kdesi nad námi. Jediný věrohodný Bůh je Bůh, který se ukazuje v bezmoci, je na straně trpících, jeho všemohoucnost je jen a jen v absolutní nepodmíněnosti jeho lásky. Tento Bůh se ukazuje v životě Ježíše Krista. Víra je účastí na tomto Ježíšově bytí, není to „náboženské přesvědčení“, nýbrž nový život pro druhé.

Bohoeffer tvrdě odmítá situovat Boha do „temných děr“, dosud neprobádaných vědou – například pošilhávání po parapsychologických jevech. Zároveň odmítá tehdy oblíbené spojování víry s existenciální filosofií a psychoterapií - to prý zajímá jen hlouček zdegenerovaných intelektuálů, pro něž není nic důležitějšího než oni sami a jejich krize. Kritizuje kazatele, kteří potřebují napřed modernímu člověku namluvit, že je vlastně slabý a nešťastný, zahnat ho do kouta dvěma boxerskými údery: „Jsi hříšný!“ a „umřeš!“, aby pak mohli vybalit krámek se svým evangelizačním zbožím. Poctivé zvěstování víry má člověka oslovit v jeho síle a štěstí - nepotřebuje slídit po jeho krizích a slabostech. Má nám jít o plnost a polyfonii života, ne jen o mezní oblasti a krizové situace.

Dospělý svět už nepotřebuje církevní pěstouny a poručníky, nemá sluch pro náboženskou hantýrku. Ale to je pro křesťany právě velká příležitost odložit „náboženské představy“ a nově pochopit víru, jak o ní svědčí Bible. Bibli nejde o ideální zásvětí, do něhož bychom si mohli odskočit z tohoto tvrdého a trapného světa, nýbrž o věrnost ve světě, o život pro druhé. Metafyzickou představu patriarchálního Boha je třeba nyní odložit tak, jako první křesťané odložili starozákonní příkaz obřízky. Tuto odvážnou myšlenku vložil Bonhoeffer do slov, která připomínají paradoxní výroky středověkého mystika Mistra Eckharta: Je třeba před Bohem a s Bohem žít bez Boha. (Katolík, který je touto větou pohoršen, by si měl připomenout slova zakladatele jezuitů Ignáce z Loyoly: Je třeba se přičinit tak, jakoby vše záleželo na tobě a nic na Bohu a zároveň důvěřovat tak, jako by vše záleželo na Bohu a nic na tobě.)

Proti křesťanům, kteří hledali za cenu kolaborace či kompromisů nějaký prostor pro církev, Bonhoeffer tvrdil: „Svoboda církve není tam, kde má všechny možnosti, nýbrž pouze tam, kde si evangelium skutečně a vlastní silou zjedná místo na zemi, také tam – a právě tam – kde se jí nenabízejí žádné možnosti. Podstatná svoboda církve není darem světa církvi, nýbrž je svobodou Božího slova, jež si samo zjedná slyšení.“ Bohoeffer vyzýval křesťany, aby se uměli vzdát „náboženské propagandy“ a „programové křesťanskosti“, aby místo vlajek zbožných slova symbolů se vydali na cestu „kristovského inkognita“ a po inflaci slov raději nabídli – třeba nepoznáni – věrohodnější svědectví činů, lidské solidarity, zápasu za spravedlnost. Bohoeffer sám šel příkladem. Když měl možnost přežít válku na jedné z amerických univerzit, řekl: Když právníci, politici a vojáci riskují život, nemůže ani teolog čekat v náboženském ústranní.

Za účast v protihitlerovském spiknutí byl popraven na samém sklonku války, 9.dubna 1945. Jeho slova a jeho příklad inspiroval veliké množství angažovaných křesťanů přes hranice konfesí i politických preferencí - od teologie osvobození v Latinské Americe po katolické i evangelické disidenty a obhájce lidských práv a občanských svobod v komunistických zemích včetně naší vlasti. Jeho výzva k dospělosti křesťanství nepřestává ani dnes být naléhavá a aktuální.

Psáno pro čas. Mladá fronta Dnes, vyšlo (mírně upraveno) v 9.4. 2005

Články a eseje

NEVZDÁVEJME SE KRITICKÉHO "ALE" (březen 2024)
.
POLITIKA „ZUB ZA ZUB“ ODPORUJE EVANGELIU I ZDRAVÉMU ROZUMU (únor 2024)
.
CO NÁM ŘÍKÁ TENTO ČAS? (březen 2020)
.
KŘESŤANÉ A VZEDMUTÍ OBČANSKÉ NELHOSTEJNOSTI (červen 2019)
.
VÝKŘIK DO SVĚDOMÍ (leden 2019)
.
ČAPEK JAKO VYCHOVATEL (prosinec 2018)
.
VSTUPUJEME DO 30. ROKU SVOBODY (listopad 2018)
.
KLAUS HÁJÍ NEOBHAJITELNÉ (říjen 2018)
.
PRODAVAČI STRACHU (říjen 2018)
.
CO JE PRAVDA? (březen 2018)
.
POVOLEBNÍ ÚVAHA (únor 2018)
.
NAROZENINY PAPEŽE FRANTIŠKA (prosinec 2017)
.
SLOUPOVNÍCI A JEJICH NEPŘÁTELÉ (září 2017)
.
STRAŠIDLO POPULISMU V GLOBALIZOVANÉM SVĚTĚ (červen 2017)
.
ÚNOR 1948 A JEHO NEBLAHÉ DĚDICTVÍ (únor 2017)
.
ROK VÝZNAMNÝCH VÝROČÍ (leden 2017)
.
ZÁPAS O NADĚJI PO AMERICKÉ VOLBĚ (listopad 2016)
.
HLAS ZE SRDCE EVROPY - výzva k společné odpovědnosti (červen 2016)
.
15. června 2016
A VOICE FROM THE HEART OF EUROPE – an appeal for joint responsibility
.
Udavačům a mystifikátorům neodpovídám (Otevřený dopis redakci Parlamentních listů)
.
NENÍ ATEISTA JAKO ATEISTA (listopad 2015)
.
O UPRCHLÍCÍCH I SEBEVRAŽEDNÉM DEMOKRATICKÉM SKOKU (říjen 2015)
.
ROZUM A VĚCNOST MÍSTO HYSTERIE A PANIKAŘENÍ (září 2015)
.
PŘÍPAD CHARLIE (únor 2015)
.
10 ODPOVĚDÍ NA OTÁZKY PETRA HONZEJKA (leden 2015)
.
EVROPA VS. MUSLIMOVÉ. MAŘÍME HISTORICKOU ŠANCI (leden 2015)
.
PROČ NEJSEM CHARLIE (leden 2015)
.
KAMBERSKÝ, PODEJTE MI INDEX! (srpen 2014)
.
DESET ZÁSAD – VIZE PRO BUDOUCNOST DEMOKRACIE V ČR
.
DIALOG O POVOLEBNÍ SITUACI (únor 2013)
.
KLAUS K OLTÁŘI NEPATŘÍ (říjen 2011)
.
PARÁDA RŮŽOVÉ HRDOSTI (srpen 2011)
.
MODLITBA ZA JIŘINU ŠVORCOVOU (srpen 2011)
.
OTÁZKA PILÁTOVA (duben 2011)
.
K VOLEBNÍM VÝSLEDKŮM 2010 (červen 2010)
.
TENTOKRÁT PODPORUJI KLAUSE (únor 2006)
.
VELKÝ BRATR A ZVÍŘECÍ FARMA (září 2005)
.
KLAUSOVA POLITICKÁ FILOZOFIE - A "NĚCO NAVÍC" (únor 2004)
.
VÁLKA MEZI METAFOROU A REALITOU (září 2002)
.
POCHODEŇ 2003? (únor 2002)
.
O (NE)PŘESADITELNOSTI DEMOKRACIE NEBO KULTURNÍ EKOLOGIE OTEVŘENÉ SPOLEČNOSTI (říjen 2001)
.
NEŽ SE NÁM SVĚT ZNOVU STANE DOMOVEM (září 2001)
.
PROČ NEJSEM CTITELEM VÁCLAVA KLAUSE (listopad 2000)
.
ZAMEŤME STŘEPY, NE VŠAK TÉMATA (září 2000)
.
K SYNODÁLNÍ PROMĚNĚ CÍRKVE (leden 2022)
.
IN ANIMO CONTRITO: FENOMÉN ZNEUŽÍVÁNÍ V ŠIRŠÍM KONTEXTU (září 2021)
.
PSEUDONÁBOŽENSTVÍ F – PŘÍKLAD NÁBOŽENSKÉ PATOLOGIE (listopad 2020)
.
REVOLUCE MILOSRDENSTVÍ A NOVÁ EKUMÉNA (říjen 2020)
.
VYKROČENÍ Z AGRESIVNÍ NEVĚDOMOSTI V ČESKÉ SPOLEČNOSTI (A CÍRKVI)
.
VE STÍNU MARIÁNSKÉHO SLOUPU (srpen 2020)
.
PANDEMIE JAKO NÁBOŽENSKÁ ZKUŠENOST (červen 2020)
.
PŘEDMLUVA K POLSKÉMU VYDÁNÍ KNIHY „Z PODZEMNÍ CÍRKVE DO LABYRINTU SVOBODY“ (duben 2020)
.
KORONAVIRUS NEODMODLÍTE (duben 2020)
.
KŘESŤANSTVÍ V ČASE NEMOCI (duben 2020)
.
DOPIS ČLENŮM ČKA A FARNÍKŮM AKADEMICKÉ FARNOSTI (březen 2020)
.
ROZPOR V CÍRKVI NELZE SKRÝVAT (srpen 2019)
.
RÁNY KRISTOVY CÍRKVE (duben 2019)
.
JE ČESKÁ KATOLICKÁ CÍRKEV „DŮM ZE SKLA“? (leden 2019)
.
OD NAPOMÍNÁNÍ K POROZUMĚNÍ (leden 2019)
.
K BOUŘI V NAŠÍ KATOLICKÉ SKLENICI (únor 2018)
.
VYJASNĚNÍ STANOVISEK S PETREM DVOŘÁKEM (říjen 2017)
.
POZVÁNÍ K DIALOGU (říjen 2017)
.
VZPOURA PROTI PAPEŽI? (říjen 2017)
.
TAJEMSTVÍ NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (září 2017)
.
NÁVRAT NÁBOŽENSTVÍ? (září 2017)
.
ANKETA MESAČNÍKA EVÝCHOD (září 2017)
.
VELIKONOČNÍ KŘEST A NOVÝ ŽIVOT (duben 2017)
.
11. ZÁŘÍ – VAROVÁNÍ PŘED GLOBÁLNÍM TERORISMEM (září 2016)
.
VZPOMÍNKY NA PŮSOBENÍ V PODZEMNÍ CÍRKVI BĚHEM NORMALIZAČNÍHO REŽIMU (srpen 2016)
.
MÁME S MUSLIMY STEJNÉHO BOHA? (prosinec 2015)
.
The Afternoon of Christianity: Church and Theology for a Post-Secular Age
.
DLOUHÁ CESTA UZDRAVOVÁNÍ (říjen 2015)
.
KDO JE TADY UVĚDOMĚLÝ? (listopad 2014)
.
OTEVŘENÝ DOPIS MUSLIMSKÉ KOMUNITĚ V ČR (květen 2013)
.
PŘEKVAPENÍ NA PAPEŽSKÉM STOLCI (duben 2013)
.
POLEMIKA O VÍŘE A ATEISMU POKRAČUJE (říjen 2010)
.
PŘEDPOKLADEM DIALOGU JE OCHOTA POROZUMĚT (říjen 2010)
.
ZAČ KŘESŤANÉ VDĚČÍ ATEISTŮM (září 2010)
.
"KDO JE ODPOVĚDNÝ ZA PŘÍTOMNOST KŘESŤANSTVÍ" (září 2010)
.
STRUČNÉ PROHLÁŠENÍ PRO ČTK KE KAUZÁM ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ (březen 2010)
.
20 LET AKADEMICKÉ PASTORACE V KOSTELE NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (únor 2010)
.
CO ČEKÁ NOVÉHO PRAŽSKÉHO ARCIBISKUPA? (únor 2010)
.
KULATÝ STŮL: PŘIBLÍŽILA SE ZA POSLEDNÍ LÉTA (leden 2010)
.
PATNÁCT PURPUROVÝCH LET A CO BYLO PŘEDTÍM (listopad 2009)
.
HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO KLÍČE (říjen 2009)
.
SETKÁNÍ PAPEŽE BENEDIKTA S AKADEMICKOU OBCÍ (říjen 2009)
.
PAPEŽOVA LEKCE ČESKÉ CÍRKVI I SPOLEČNOSTI (říjen 2009)
.
MÉDIA – NÁBOŽENSTVÍ NAŠÍ DOBY? (podzim 2009)
.
PŘÍSPĚVEK PRO MEZINÁBOŽENSKÝ PANEL NA KONFERENCI FORUM 2000 (říjen 2009)
.
ROZPAKY Z JEDNÉ VELKORYSOSTI (únor 2009)
.
CO SE DĚJE V HLAVÁCH NÁBOŽENSKÝCH FANATIKŮ (prosinec 2008)
.
ROLE CÍRKVÍ V UDÁLOSTECH ROKU 1989 (říjen 2008)
.
PROMĚNY SVĚTOVÉ NÁBOŽENSKÉ SCÉNY (prosinec 2007)
.
OSLOVIT VZDÁLENÉ (říjen 2007)
.
PAPEŽSKÝ SKANDÁL (září 2006)
.
O TOM NAŠEM BEZBOŽECTVÍ (léto 2005)
.
MYSLITEL „NENÁBOŽENSKÉHO KŘESŤANSTVÍ“ (duben 2005)
.
O ATEISMU, POCHYBNOSTECH A VÍŘE (leden 2005)
.
CÍRKEV A "ČÁSTEČNĚ IDENTIFIKOVANÍ" (květen 2004)
.
JE POSTMODERNÍ KULTURA POSTSEKULÁRNÍ? (říjen 2003)
.
CÍRKVE V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI (únor 2002)
.
SPOR O NÁBOŽENSTVÍ? ()
.
STÁTEM VNUCENÝ ATEISMUS (srpen 2000)
.
KATOLICKÁ CÍRKEV V ČESKÉ REPUBLICE PO ROCE 1989 (2000)
.
NÁBOŽENSTVÍ - POLITIKA - VĚDA: PROMĚNY VE VZTAZÍCH (září 1998)
.
JAK PROMĚNIT TRAGÉDII CÍRKVE V BOŽSKOU KOMEDII? (duben 1998)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

ČKA: Project Templeton
e-mail: projekt.templeton@gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

předseda správní rady
Nadačního fondu Tomáše Halíka - NR

člen správní rady
Nadace The SEKYRA FOUNDATION

člen poradního výboru Evropské hodnoty

člen expertní rady Gymnázium Paměti národa

vicepresident
Council for Research ...

Myšlenka na den

Věřící není nikdy úplně věřícím, protože leckdy také jemu se v hluku světa (nebo v oněch chvílích nejistoty a úzkosti) či vinou jeho vlastní nepozornosti ztrácí onen oslovující hlas; ano, někdy jsme my věřící také příliš zbabělí či líní, abychom mu odpovídali, anebo odpovídáme špatně a nevěrohodně.