T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Náboženství a společnost

DLOUHÁ CESTA UZDRAVOVÁNÍ (říjen 2015)

Jméno prezidenta Wilsona je v paměti českého a slovenského národa spojeno s počátkem moderní československé demokracie. Prezident Wilson se podporou politických vizí a plánů T. G. Masaryka významně zasloužil o vznik Československé republiky. Masaryk, první rezident této republiky, si při jednom výročí jejího vzniku povzdychl: „Tož demokracii už máme – ještě bychom potřebovali demokraty.“

Demokracie není pouze politický systém, stojí nejen na existenci ryze politických struktur, nýbrž také na jisté kultuře komunikace, kvalitě vztahů mezi lidmi a lidskými skupinami; může přežít jen v určité „morální biosféře“ sdílených základních etických hodnot.

Autoritativní a totalitní režimy ještě dlouho po svém pádu zanechávají společnosti nemocné, zraněné, morálně těžce poškozené. Lidé jsou osvobozeni, ale ještě nejsou svobodní. Jsou osvobozeni od represivní moci, ale ještě nejsou zcela svobodní k životu v občanské společnosti, která je „plícemi“ demokratického systému.

Podle ruského spisovatele Zinověva sovětský systém vypěstoval určitý lidský typ – „Homo sovieticus“ (sovětského člověka), člověka bez vlastního myšlení, kreativity, iniciativy a odpovědnosti. Současná velká podpora Putina v Rusku svědčí o tom, že tento typ lidí, lehce zmanipulovatelných brainwashingem státní propagandy, tam stále převažuje. Dokud nebude překonán „Homo sovieticus“ v některých postsovětských republikách a postkomunistických zemích, vybudování skutečně fungující politické a hospodářské demokracie tam lze jen těžko očekávat.

Mentální proměna společnosti nenastane automaticky změnou ekonomického systému, nezařídí ji žádná „neviditelná ruka trhu“, jak slibovali ideologové tržního fundamentalismu, který byl ve skutečnosti jen převrácený marxismus, stejně naivní ekonomický determinismus. Je to náročný a složitý proces.

Slyšel jsem vyprávění o indiánech, kteří byli převáženi ze svých starých sídel do nových. V polovině cesty požádali o přestávku: „Naše těla jsou už skoro v těch nových sídlech, ale naše duše jsou ještě v těch starých. Musíme počkat na naše duše.“ V převratných dobách však občanům takové přestávky nebývají dopřány. Je pak třeba „učení za pochodu“.

Včera jsem zde ve Washingtonu mluvil s kubánskými disidenty a varoval je: po blížícím se pádu komunistického systému neopakujte naše chyby; někdy je sice nezbytné učit se systémem pokusu a omylu – ale je také třeba kriticky reflektovat zkušenosti druhých, aby omylů bylo co nejméně.

Před více než 150 lety napsal Karel Marx: Evropou obchází strašidlo, strašidlo komunismu. Teprve před čtvrtstoletím ukončilo strašidlo komunismu svou krvavou procházku evropskými dějinami. Pamatuji se na jeden večer v 80. letech, kdy jsem ve vysílání Hlasu Ameriky slyšel Alexandra Solženicyna odpovídat na otázku, co přijde po komunismu. Ruský disident dlouho mlčel, a pak temným hlasem řekl: „Bude dlouhá, velmi dlouhá cesta uzdravování.“ Pocítil jsem tehdy touhu podílet se na tomto poslání. Chtěl bych v rámci dnešní přednášky také zmínit praktické zkušenosti mých přátel v Praze i mé vlastní z dob, kdy jsme se pokoušeli připravit tuto cestu.

V Evropě je komunismus mrtev, ale na světě ještě přežívá několik smutných ostrůvků komunismu. Proces přechodu k demokracii na Kubě není zdaleka u konce a Severní Korea se chová arogantně jako stalinské diktatury v nejhorších časech. (Čína, kde pod vlajkou komunismu vládne tvrdý kapitalistický režim bez demokracie, tvoří zvláštní kapitolu). Mohou některé naše zkušenosti pomoci při přechodu dalších společností k demokracii, nejen po pádu komunismu, ale i jiných autoritativních a utlačovatelských režimů v různých částech světa?

Řekl jsem, že pád diktatur zanechává morálně a duchovně nemocné společnosti. Žijí v nich lidé, kteří byli režimem poškozeni. Někteří z nich touží po odplatě, jiní ztratili odvahu důvěřovat lidem, energii znovu se nadechnout a začít nový život v nových podmínkách. Existují odpůrci starého režimu, kteří už nedovedou žít bez nepřítele a stále si vyhledávají či tvoří další. Jsou lidé, kteří se provinili kolaborací s diktaturou, a to nejrůznějším způsobem.

Vzpomeňme na vynikající knihu o různých stupních viny, kterou po pádu německého nacismu napsal filozof Karl Jaspers. Ne všechny provinilé je možné a správné stavět před soud. Sílu nedemokratických režimů nepředstavovala jen úzká vládnoucí vrstva s bezprostřední odpovědností za politická rozhodování. Existovala spoluvina tichého souhlasu, formální podpory režimu, spoluvina pasivity, kterou si lidé i zpětně jen obtížně přiznávají.

Existují dva extrémy, dvě špatné varianty vyrovnání se s viníky. Prvním je „hon na čarodějnice“, duch pomsty, dokonce násilí. Druhým je bagatelizace a vytěsnění viny. Mezi těmito dvěma extrémy je třeba hledat a uskutečnit náročnou cesta smíření a skutečného uzdravení. Ta ovšem předpokládá pravdivé nazvání viny (jen pravda vás osvobodí, říká Ježíš), schopnost provinilého přiznat si vinu a požádat o odpuštění. Odpuštění pak předpokládá určitý čas „pokání a odčinění“.

Člověk, který se upřímně snaží osvobodit od své minulosti, potřebuje důvěru a podporu k nové životní fázi. Člověk, který třeba těžce selhal, ale projde tímto procesem duchovní obrody, může být nakonec hlubším a kvalitnějším člověkem, než někdo, kdo se „nenamočil“. Kdo jiný by měl být „expertem na odpuštění“ než křesťané a církve, které s touto praxí doprovázení hříšníků mají tisícileté zkušenosti?

Pamatuji na řadu rozhovorů s někdejším americkým velvyslancem v Praze, Johnem Shattuckem, který měl řadu zkušeností s tím, jak církve – ale i další pomáhající profese, psychologové a sociální pracovníci – pomáhaly v Jihoafrické republice k uzdravení a smíření společnosti po pádu apartheidu. Později jsem měl sám v Jihoafrické republice možnost hovořit s lidmi, kteří se na tomto procesu podíleli. Musel jsem dát Johnu Shattuckovi zapravdu, že u nás (a v řadě postkomunistických společností) církve v tomto úkolu selhaly, že nedokázaly včas a důsledně provést tento úkol uzdravení jizev minulosti a smíření různých skupin dokonce ve vlastních řadách.

Snad jen v jedné oblasti církve v naší zemi dokázaly významně přispět ke smíření – ke smíření mezi Čechy a Němci, k alespoň částečnému napravení „obrazu nepřítele“, který především ve vztahu k vyhnaným českým Němcům vtloukala do českých hlav po desetiletí komunistická propaganda – a k odvaze alespoň části společnosti překonat tabu v otázce zločinů, provázejících zejména tzv. „divoký odsun“ po skončení války. (Z některých konfidentů gestapa se přes noc stali brutální „partyzáni“, poté aktéři stalinského represivního aparátu a pak režimem trvale oslavovaní „protifašističtí bojovníci“.)

Na politické rovině se vyrovnání s aktéry a agenty bývalého režimu snažil řešit tzv. lustrační zákon, který měl zabránit agentům tajné policie zaujmout důležitá místa ve státní správě a v politických funkcích. Ovšem mocenská elita bývalého režimu, seskupená právě kolem všemocné politické policie, tedy lidé, kteří jako jediní měli v době pádu komunismu v rukou kapitál peněz, styků a informací, nepotřebovali vstupovat přímo do politiky. Přesunuli se do hospodářského života – „z posledních komunistů se stali první kapitalisté“ – a odtud znovu začali ovlivňovat a řídit politický aparát, kupovat a „pronajímat“ si politiky jako pěšáky na šachovnici svých zájmů.

„Divoký kapitalismus“, posvěcovaný ideologií naivní důvěry ve všemocnou ruku trhu, vynesl do popředí nekulturní mocenskou elitu, která – sama nevzdělaná – osudově podcenila klíčovou roli vzdělání pro budování demokratické společnosti. Jedno z největších nebezpečí postkomunistických společností spočívá v tom, že nadaní mladí lidé, jimž se nyní dostává možnosti studia na Západě (a poznání možností, které vzdělání poskytuje), se po dosažení vysoké kvalifikace nevrátí do své vlasti, protože se obávají, že domácí nositelé moci si vzdělání a vzdělaných lidí neváží.

Jedním z velkých úkolů v postkomunistických společnostech dnes je morální kultivace podnikatelské sféry, podpora té části finanční elity, která si po procitnutí z opojení netušenými materiálními možnostmi začíná uvědomovat svou společenskou odpovědnost. Začíná si uvědomovat, že morální chaos podrývá fungování ekonomického systému a bezduchá konzumní kultura ničí schopnost občanů činit inteligentní a zodpovědná rozhodnutí a nahrává populistům, ohrožujícím samotné základy demokracie a kultury práva.

Ano, jsou závažné situace ve společnosti, které mají významný politický dopad, avšak nelze je řešit čistě politickými či právnickými prostředky a institucemi. Americká diplomacie už dlouho ví o „paradiplomatické“ roli církví a s církvemi v této oblasti spolupracuje. Obávám se, že evropská diplomacie – přes zmínky o potřebě konzultací a spolupráce s církvemi v dokumentech Evropské unie – v této oblasti ještě nemá potřebnou senzitivitu a zkušenosti.

Všichni se mohli přesvědčit o velmi významné pozitivní roli katolické církve při nenásilném přechodu od autoritativních režimů (pravicových i levicových) k demokracii a občanské společnosti na nejrůznějších místech planety, ve Španělsku, Chile, Argentině, na Filipínách, v Polsku. Katolická církev se – ať už diplomatickými iniciativami Svatého stolce nebo aktivitami hnutí Sant’ Egidio – významně angažovala v procesu smíření v konfliktech a občanských válkách v Alžírsku, Kosovu, Guatemale, Ugandě, Libérii, Salvadoru, Angole, Burundi, Kongu, Nikaragui a Rwandě. Na několika místech přitom spolupracovala s mírovými iniciativami protestantských církví, případně i muslimských či buddhistických skupin. Při své návštěvě Barmy v době vlády vojenské junty jsem hovořil s katolickými duchovními, ale i buddhistickými mnichy o jejich spolupráci při přípravě očekávaných společenských změn. Před připojením Hongkongu ke kontinentální Číně jsem diskutoval se skupinou tamních křesťanů, které zajímaly naše zkušenosti církví pod komunistickou vládou.

Role Jana Pavla II. – počínaje proměnou atmosféry v Polsku při první papežově návštěvě ve vlasti – při ukončení studené války, porážce komunismu a podpoře politické integrace Evropy byla zcela zásadní. Všichni máme v čerstvé paměti návštěvu papeže Františka na Kubě a jeho roli při otevření se Kuby světu a sblížení se Spojenými státy, politickém kroku, který bude mít velký vliv na blížící se post-castrovskou a postkomunistickou budoucnost Kuby.

Sociální učení papeže Františka může milionům lidí v Latinské Americe, kde se množí krajně levicové režimy, omezující svobodu a lidská práva, jasně ukázat, že člověk nepotřebuje být marxistou, chce-li stát na straně chudých a hájit zásady solidarity a sociální odpovědnosti.

Dovolte mi aktuální poznámku. Současná vlna imigrantů velmi znepokojuje evropské národy, ale zřejmě je jen předehrou toho, co Evropa může v příštích desetiletích čekat jako důsledek ekologické krize, zejména globálního oteplování a vysychání vodních zdrojů.

Řada nezodpovědných politiků problém globálního oteplování záměrně zastírala a zlehčovala, a oddalovala tak jeho řešení. Nynější příliv uprchlíků je velká zkouška evropské solidarity. Oslabení důvěry občanů evropských zemí v orgány Evropské unie, podněcované evropskými spojenci a agenty Ruska, může mít katastrofální důsledky. Pouze integrovaná Evropa může být spolehlivým spojencem Spojených států amerických.

V některých zemích jsou však nebezpečí, spojená s přívalem uprchlíků, extrémně zveličována. Naprostá většina uprchlíků ze Sýrie nechce v Evropě zůstat, plánuje se vrátit domů po pádu zločinného režimu Baššára Asada, s nímž mají své tragické zkušenosti. V této souvislosti je třeba jasně odsoudit ruské zasahování v Sýrii, které nesměřuje proti zločincům tzv. Islámského státu, ale má za úkol udržet při moci Asadův režim jako základnu pro ruské zájmy na Středním východě.

Vladimír Putin sleduje pouze velmocenské zájmy Ruska a chce udržet svou moc dalším rozněcováním ruského nacionalismu. Je proto schopen dále destabilizovat situaci na Středním východě v zájmu svého nebezpečného plánu na obnovu sovětského impéria, plánu, který se velmi nebezpečně dotýká osudu zejména našich zemí v bývalém sovětském bloku. Je alarmující, pokud se v těchto zemích dostávají k moci lidé, kteří jsou loutkami těchto ruských mocenských zájmů.

Chtěl bych velmi vážně varovat Západ před jakýmkoliv účelovým spojenectvím s Ruskem v současné krizi na Středním východě. Je třeba trvat na požadavku odstoupení Asada, avšak je nutné se vždy také zabývat dalším krokem – tím, co bude v rozjitřených zemích po pádech diktátorů následovat.

V této věci svět očekává od zahraniční politiky Spojených států více prozíravosti, než kterou prokázala v nedávné minulosti. Nicméně všem, kteří nyní svalují veškerou odpovědnost za dnešní chaos v arabském světě jen na Spojené státy, je třeba důrazně připomenout, že to byl Sovětský svaz a tzv. „socialistické země“, kdo udržoval zločinné kvazi-socialistické režimy (Asadův v Sýrii, Kaddáfiho v Libyi, a Husajnův v Iráku), režimy, které svou krutostí vůči opozici vyvolaly řadu revolucí „arabského jara“ a násilnou sekularizací vytvořily podhoubí pro dnešní fundamentalismus.

Klíčovou otázkou ve vztahu k arabskému světu je dialog Západu s náboženskými autoritami islámu. Jsem přesvědčen, že ve zprostředkování tohoto dialogu by mohla nesmírně důležitou úlohu sehrát katolická církev. Katolická církev má řadu společných hodnot s islámem jakožto „abrahamovským“ monoteistickým náboženstvím, a na druhé straně také se západní sekulární společností, která vznikla z kořenů západního křesťanství. Setkávání vrcholných představitelů světových náboženství z inciativy papežů – tradice zahájená Janem Pavlem II. – může mít v blízké budoucnosti významný politický vliv.

Odpovědnost za šíření svobody a demokracie ve světě by měla vést k podpoře těch, kteří už v době nesvobody připravují „morální biosféru“ demokracie. Z těchto kruhů by také měly vzejít vůdčí osobnosti s velkou morální autoritou, které sehrají podstatnou roli při pokojném přechodu od autoritativních režimů k demokracii.

Tito lidé musí mít dostatečnou intelektuální kapacitu a vzdělání (nebo alespoň intelektuální zázemí), aby mohli formulovat nosné vize budoucího vývoje a také požadavky, s nimiž je nutné přijít k vyjednávání s odstupující mocí, pokud k takovému vyjednávání dojde. Měli by mít dostatečnou odvahu a autoritu, aby dokázali zvládat emocionální vlny v převratových dnech a zabránit tak propuknutí násilí.

V naší zemi kromě Václava Havla, který zaujetím a zvládnutím této role v dramatických dějinných okamžicích získal respekt daleko za hranicemi své země i Evropy – potvrzený nedávno odhalením jeho busty v budově Kongresu zde ve Washingtonu – obstáli v této zkoušce i další osobnosti z disentu. Za všechny bych chtěl jmenovat katolického kněze Václava Malého – dnes světícího biskupa v Praze – který moderováním demonstrací v centru Prahy dokázal kultivovat emoce nesmírného davu lidí.

Představitelé církví by měli mít dostatek politického vzdělání, aby dokázali pochopit a rozvíjet důležitou roli církví ve společnosti. Ta spočívá především v „před-politické oblasti“, avšak zejména v krizových okamžicích mohou nositelé duchovní a náboženské autority sehrát důležitou pozitivní roli přímo v politických událostech. Mohou být zprostředkovateli mezi politickými tábory, nabízet platformu pro „kulaté stoly“ mezi vládou a opozicí a zejména uklidňovat společnost, aby revoluční emoce nepřerostly v destruktivní násilí.

Ovšem i katolická církev, která jakožto největší nevládní organizace světa je důležitým „globálním hráčem“ na světové scéně, musí ještě v mnoha částech světa projít určitou proměnou, aby po období „kulturních válek“ s modernou a neurotickou fixací na otázky sexuální etiky dokázala přejít k mnohem důležitějším úkolům, na které poukazuje papež František, jako podpora sociální spravedlnosti, pokojného soužití lidí různých kultur, soucitu a smíření a péče o přírodní, sociální i duchovní životní prostředí v globálním měřítku.

Zejména poslední encyklika papeže Františka Laudato si’ je znamením toho, že se církev opět ujímá svého prorockého poslání – „číst znamení doby“, být hlasem těch, jejichž hlas byl umlčován, přinášet naději, inspiraci a povzbuzení těm, kdo usilují o lidštější svět.

Dovolte mi pro ilustraci zmínit jeden český pokus připravit „morální biosféru“ demokracie ještě před pádem komunistického režimu. Počátkem 80. let, v čase „perestrojky“ v Rusku, jsme tušili, že dříve nebo později nastanou změny i u nás – nevěděli jsme ovšem, že změny přijdou tak brzy a budou tak radikální.

Ještě počátkem listopadu 1989 jsem při svém prvním setkání s Janem Pavlem II. – při příležitosti kanonizace české světice v Římě – pošetile oponoval slovům papeže, že už nastal definitivní konec komunismu. V prostředí „podzemní církve“ jsme spíše očekávali několik let „perestrojky“; přáli jsme si ovšem, aby očekávané změny nezůstaly jen na rovině změn politických a ekonomických struktur.

Věděli jsme, že život ve svobodě předpokládá změnu morálního klimatu, hodnotové orientace lidí a kvality mezilidských vztahů. Uvědomili jsme si, že církev nadlouho nevystačí s devizou „je nás mnoho a velmi jsme trpěli“, že bude muset společnost něčím oslovit, nabídnout novou myšlenku, povzbudit k nové cestě.

Vypracovali jsme desetiletý pastorační plán „Desetiletí duchovní obnovy národa“ jako jakousi „laboratoř životního stylu pro nové tisíciletí“. Základní strukturu projektu Desetiletí tvořila témata jednotlivých let, která byla vždy pozitivním vyjádřením jednoho přikázání Desatera: tak „nezabiješ“ bylo vyjádřeno slovy „služba životu“, „nepokradeš“ – práce a sociální odpovědnost, „nevydáš křivého svědectví“ – právní kultura, „nesesmilníš“ – rodinný život apod.

Každý rok tak měl svým tématem soustředit pozornost na obnovu jedné oblasti života církve i společnosti – rodinu, výchovu, právo, pracovní morálku, kulturu a umění apod. Témata jednotlivých let byla symbolizována českými světci, aby nezůstala v abstraktní rovině, nýbrž získala „tvář“ a s ní zakořenění v národní tradici.

V programových prohlášeních, jimiž jsme doprovodili tuto iniciativu, jsme neustále zdůrazňovali, že církev nechce a nemůže vystupovat jako spasitel národa, že snaha vzít věc mravní obnovy společnosti pouze do své vlastní režie by ze strany církve byla zároveň naivní i arogantní.

Jasně jsme prohlašovali, že církev může přispět k obnově společnosti jen tím, že se důsledně a pokorně bude snažit o svou vlastní obnovu, že si dokáže přiznat své historické viny i současné slabosti a v těchto deseti letech se sama vydá na cestu obnovy, pokání a uzdravení. Dílo Desetiletí nechtělo být projevem katolického mesianismu, nýbrž ochotou církve spolupracovat na obnově společnosti partnersky se všemi, kdo cítí odpovědnost za morální stav společnosti; tato iniciativa byla výrazem našeho přesvědčení, že církev se nesmí starat především o své zájmy, nýbrž musí mít na mysli dobro společnosti jako celku.

Jako za mnohými reformními koncepty v Čechách (vzpomeňme např. na Masarykův politický program), tak i za myšlenkou Desetiletí stála určitá filozofie českých dějin: zdůrazňovali jsme, že onou „červenou nití“ v české historii je právě snaha po mravní obrodě, která se opakovaně vrací po dobách úpadku…

Hned na počátku tohoto díla – které svým jménem a autoritou zaštítil pražský arcibiskup kardinál Tomášek – se ukazovaly první plody. V roce s tématem „Služba životu“ se začaly spontánně tvořit „Výbory křesťanské pomoci“, které se staly zárodkem pozdější České katolické charity. Konkrétními iniciativami se prohloubila ekumenická spolupráce i vazby s mezinárodní církví. Ve druhém roce tohoto programu však s neočekávanou rychlostí a téměř „nesnesitelnou lehkostí“ padl komunistický režim.

Když se otevřely brány svobodného života, většina společnosti byla novou situací zaskočena; mnohé společenské skupiny slepovaly urychleně nedozrálé koncepce a projekty, mnozí „převlékali kabáty“. Ještě léta po listopadovém převratu si politici stýskali, že tu „chybí vize“. Katolická církev tu však měla v rukou projekt, který byl šancí nabídnout společnosti nejen „vizi“, nýbrž konkrétní program, odpovídající na nejnaléhavější otázky tehdejší doby. Tenkrát měla církev opravdu velkou historickou šanci a hodně se od ní čekalo.

Paradoxně však náhlý politický obrat této iniciativě spíše uškodil, než prospěl. Řada těch, kteří na tomto díle spolupracovali, byla brzy po listopadu 1989 zahlcena novými úkoly a odpovědnostmi – někteří se stali biskupy, jiní odešli do vysokých funkcí v politickém a akademickém životě. V životě církve spíš převládla tendence návratu k stavu před komunistickým režimem – i když před těmito restauračními tendencemi českou církev výslovně varoval papež Jan Pavel II. při své první návštěvě v Československu.

Dlouho neřešená a zpolitizovaná kauza restitucí církevního majetku se pak výrazně podepsala na poškození někdejší popřevratové morální autority církve. Církev se dnes těší svobodě, ve společnosti existují demokratické instituce – ovšem úkol radikální změny morálního klimatu a zkvalitnění kultury mezilidských vztahů nebyl dostatečně naplněn.

O řadu let později se o určitou sekulární variantu programu morální obnovy společnosti pokusila skupina intelektuálů, která pod názvem „Impuls 99“ nabídla představitelům politické moci platformu dialogu o zásadních problémech společnosti.

Bylo to v době, kdy dvě hlavní politické strany, které si dosud konkurovaly, vytvořily jakýsi kartel moci a zastavily tak dynamiku přirozené soutěže mezi vládní stranou a opozicí. Výsledkem byl nebývalý nárůst korupce ve společnosti. Domnívali jsme se, že v takové situaci je třeba posílit hlas občanské společnosti, která tvoří předpolí a „biosféru“ demokratické politiky. Představitelé politické moci však tuto nabídku dialogu zcela odmítli s tím, že jedině politické strany mají legitimní hlas ve veřejném prostoru.

Obraťme se však od minulosti k budoucnosti. Svět už nebude takový, jaký byl ještě před několika lety, proměňuje se s nebývalou rychlostí. Už dnes čelíme vážným problémům globální povahy. Tváří v tvář novým výzvám, které přinášejí sociální a kulturní změny našeho světa v procesu globalizace, je třeba kromě jiného znovu promyslet vztah politiky a náboženství. Na Západě byl tento vztah dlouho považován za vyřešený zásadou „oddělení církví a státu“. Tento princip měl svůj dobrý smysl v dobách, kdy církve měly monopol na náboženství a stát monopol na politický život, kdy bylo třeba chránit občanskou společnost před zásahy mocné církve a svobodu církví a náboženství před absolutistickými státy.

Dnes je však situace jiná. Vztah politiky a náboženství je třeba znovu promýšlet. Je třeba všude na světě prohlubovat dialog a spolupráci mezi odpovědnými politiky a institucemi morálně-kulturní povahy, jako jsou církve, univerzity, kulturní instituce, a společně hledat řešení situací, které nejsou řešitelné jen prostředky běžné politiky.

Setkání Tomáše Masaryka, filozofa v exilu, s prezidentem Wilsonem bylo v jistém smyslu setkáním morální vize s nejvyšším patrem světové politiky. Také dnes politika potřebuje inspirující morální vize. Na druhé straně inspirativní myšlenky potřebují najít sluch a porozumění zodpovědných politiků, aby mohly napomáhat procesu uzdravování našeho složitého, křehkého, v mnohém zraněného společného světa.

(část eseje přednesena ve Wilson Center, Washington, D. C., 20. 10. 2015; celý text publikován v Lidových novinách 24. 10. 2015, příloha Česká pozice, str. 13-14)

Články a eseje

ÚNOR 1948 A JEHO NEBLAHÉ DĚDICTVÍ (únor 2017)
.
ROK VÝZNAMNÝCH VÝROČÍ (leden 2017)
.
ZÁPAS O NADĚJI PO AMERICKÉ VOLBĚ (listopad 2016)
.
HLAS ZE SRDCE EVROPY - výzva k společné odpovědnosti (červen 2016)
.
A VOICE FROM THE HEART OF EUROPE – an appeal for joint responsibility
.
Udavačům a mystifikátorům neodpovídám (Otevřený dopis redakci Parlamentních listů)
.
NENÍ ATEISTA JAKO ATEISTA (listopad 2015)
.
O UPRCHLÍCÍCH I SEBEVRAŽEDNÉM DEMOKRATICKÉM SKOKU (říjen 2015)
.
ROZUM A VĚCNOST MÍSTO HYSTERIE A PANIKAŘENÍ (září 2015)
.
PŘÍPAD CHARLIE (únor 2015)
.
10 ODPOVĚDÍ NA OTÁZKY PETRA HONZEJKA (leden 2015)
.
EVROPA VS. MUSLIMOVÉ. MAŘÍME HISTORICKOU ŠANCI (leden 2015)
.
PROČ NEJSEM CHARLIE (leden 2015)
.
KAMBERSKÝ, PODEJTE MI INDEX! (srpen 2014)
.
DESET ZÁSAD – VIZE PRO BUDOUCNOST DEMOKRACIE V ČR
.
DIALOG O POVOLEBNÍ SITUACI (únor 2013)
.
KLAUS K OLTÁŘI NEPATŘÍ (říjen 2011)
.
PARÁDA RŮŽOVÉ HRDOSTI (srpen 2011)
.
MODLITBA ZA JIŘINU ŠVORCOVOU (srpen 2011)
.
OTÁZKA PILÁTOVA (duben 2011)
.
K VOLEBNÍM VÝSLEDKŮM 2010 (červen 2010)
.
TENTOKRÁT PODPORUJI KLAUSE (únor 2006)
.
VELKÝ BRATR A ZVÍŘECÍ FARMA (září 2005)
.
KLAUSOVA POLITICKÁ FILOZOFIE - A "NĚCO NAVÍC" (únor 2004)
.
VÁLKA MEZI METAFOROU A REALITOU (září 2002)
.
POCHODEŇ 2003? (únor 2002)
.
O (NE)PŘESADITELNOSTI DEMOKRACIE NEBO KULTURNÍ EKOLOGIE OTEVŘENÉ SPOLEČNOSTI (říjen 2001)
.
NEŽ SE NÁM SVĚT ZNOVU STANE DOMOVEM (září 2001)
.
PROČ NEJSEM CTITELEM VÁCLAVA KLAUSE (listopad 2000)
.
ZAMEŤME STŘEPY, NE VŠAK TÉMATA (září 2000)
.
11. ZÁŘÍ – VAROVÁNÍ PŘED GLOBÁLNÍM TERORISMEM (září 2016)
.
VZPOMÍNKY NA PŮSOBENÍ V PODZEMNÍ CÍRKVI BĚHEM NORMALIZAČNÍHO REŽIMU (srpen 2016)
.
MÁME S MUSLIMY STEJNÉHO BOHA? (prosinec 2015)
.
The Afternoon of Christianity: Church and Theology for a Post-Secular Age
.
DLOUHÁ CESTA UZDRAVOVÁNÍ (říjen 2015)
.
KDO JE TADY UVĚDOMĚLÝ? (listopad 2014)
.
OTEVŘENÝ DOPIS MUSLIMSKÉ KOMUNITĚ V ČR (květen 2013)
.
PŘEKVAPENÍ NA PAPEŽSKÉM STOLCI (duben 2013)
.
POLEMIKA O VÍŘE A ATEISMU POKRAČUJE (říjen 2010)
.
PŘEDPOKLADEM DIALOGU JE OCHOTA POROZUMĚT (říjen 2010)
.
ZAČ KŘESŤANÉ VDĚČÍ ATEISTŮM (září 2010)
.
"KDO JE ODPOVĚDNÝ ZA PŘÍTOMNOST KŘESŤANSTVÍ" (září 2010)
.
STRUČNÉ PROHLÁŠENÍ PRO ČTK KE KAUZÁM ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ (březen 2010)
.
CO ČEKÁ NOVÉHO PRAŽSKÉHO ARCIBISKUPA? (únor 2010)
.
20 LET AKADEMICKÉ PASTORACE V KOSTELE NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (únor 2010)
.
KULATÝ STŮL: PŘIBLÍŽILA SE ZA POSLEDNÍ LÉTA (leden 2010)
.
PATNÁCT PURPUROVÝCH LET A CO BYLO PŘEDTÍM (listopad 2009)
.
HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO KLÍČE (říjen 2009)
.
PAPEŽOVA LEKCE ČESKÉ CÍRKVI I SPOLEČNOSTI (říjen 2009)
.
SETKÁNÍ PAPEŽE BENEDIKTA S AKADEMICKOU OBCÍ (říjen 2009)
.
PŘÍSPĚVEK PRO MEZINÁBOŽENSKÝ PANEL NA KONFERENCI FORUM 2000 (říjen 2009)
.
MÉDIA – NÁBOŽENSTVÍ NAŠÍ DOBY? (podzim 2009)
.
ROZPAKY Z JEDNÉ VELKORYSOSTI (únor 2009)
.
CO SE DĚJE V HLAVÁCH NÁBOŽENSKÝCH FANATIKŮ (prosinec 2008)
.
ROLE CÍRKVÍ V UDÁLOSTECH ROKU 1989 (říjen 2008)
.
PROMĚNY SVĚTOVÉ NÁBOŽENSKÉ SCÉNY (prosinec 2007)
.
OSLOVIT VZDÁLENÉ (říjen 2007)
.
PAPEŽSKÝ SKANDÁL (září 2006)
.
O TOM NAŠEM BEZBOŽECTVÍ (léto 2005)
.
MYSLITEL „NENÁBOŽENSKÉHO KŘESŤANSTVÍ“ (duben 2005)
.
O ATEISMU, POCHYBNOSTECH A VÍŘE (leden 2005)
.
CÍRKEV A "ČÁSTEČNĚ IDENTIFIKOVANÍ" (květen 2004)
.
JE POSTMODERNÍ KULTURA POSTSEKULÁRNÍ? (říjen 2003)
.
CÍRKVE V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI (únor 2002)
.
SPOR O NÁBOŽENSTVÍ? ()
.
STÁTEM VNUCENÝ ATEISMUS (srpen 2000)
.
KATOLICKÁ CÍRKEV V ČESKÉ REPUBLICE PO ROCE 1989 (2000)
.
NÁBOŽENSTVÍ - POLITIKA - VĚDA: PROMĚNY VE VZTAZÍCH (září 1998)
.
JAK PROMĚNIT TRAGÉDII CÍRKVE V BOŽSKOU KOMEDII? (duben 1998)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

Myšlenka na den

Věřit v jednoho Boha znamená především být svobodný, být osvobozen od vlády „bůžků“. Znamená to zmocnění (a zároveň dlouhodobý úkol) odpírat nárokům relativních hodnot hrát v našem životě roli Absolutna.