T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Náboženství a společnost

PŘEDPOKLADEM DIALOGU JE OCHOTA POROZUMĚT (říjen 2010)

(Odpověď na článek T. Hříbka "Zač mají být ateisté vděčni?" z LN 9.10.2010)

Tomáš Hříbek ve svém článku připouští, že spojenectví sekulárních humanistů s věřícími, kteří jsou odpůrci náboženského fundamentalismu, je pro budoucnost světa nesmírně důležité a vítá mou angažovanost a vstřícnost v tomto dialogu; končí však konstatováním, že toto spojenectví bude těžké. Inu, to opravdu bude, pokud by na tuto vstřícnost ateisté odpovídali tak neseriózně jako on, demagogickým trikem zcela ve stylu Hříbkova guru Dawkinse: Nejdřív musí z náboženství udělat karikaturu, aby se do něj lépe střílelo. Křesťané jsou zabedněnci a věří nesmyslům – a pokud nějaký křesťan vybočuje z tohoto stereotypu, pokud očividně není zabedněnec a nevěří nesmyslům, pak je to vlastně ateista a nevěří v Boha! Tak jednoduše se však s vírou vyrovnat nelze.

Nikoliv, nejsem ateista: Chci však k plodnému dialogu věřících a nevěřících přispět tím, že ukazuji, že dnes nejde o nelítostný boj dvou táborů, nýbrž o spor, odehrávající se v srdci snad každého člověka, pokud není zcela mělký. Většina věřících dnes není „slepě věřících“, nýbrž věřících s otázkami, nechápou víru jako „ideologii“, nýbrž učí se umění žít s tajemstvím (podle výzkumů je dnes fundamentalistů mezi katolíky nanejvýš deset procent a zvláště u nás je v církvi skoro nikdo včetně hierarchie vážně nebere). A na druhé straně i mnozí z těch, kteří se označují za „ateisty“, nejsou přece už zastánci primitivního materialismu 19. století, nýbrž jsou spíše agnostiky a často jsou schopni spirituálního hledání; pouze k církvi mívají odstup, protože s ní nemají většinou žádné osobní zkušenosti a jen nekriticky přebírají mediální stereotypy.

Posláním mých prací je vymezit se vůči jednostrannostem a „fundamentalistům“ obou táborů; zdůrazňovat – jak to činil Jan Pavel II. a učí Benedikt XVI. – že náboženství bez přemýšlení, víra bez kritického rozumu, ale i racionalita bez duchovních a mravních impulsů, vycházejících z hloubky víry, jsou stejně nebezpečné ve své jednostrannosti. Není divu, že „fundamentalisté“ obou táborů takový postoj vidí a kritizují podobně; jednostranně zaměření a schématicky uvažující lidé na obou stranách, mezi věřícími i ateisty, jsou si totiž často podobní jako vejce vejci a vzájemně se upevňují ve svých strnulých pozicích. Když jsem četl Hříbkovo neuvěřitelné zkreslení mých názorů, připadalo mi chvilkami, jako bych četl útočné texty křesťanských fundamentalistů typu Michala Semína. Liberál Dawkins by si jistě porozuměl ve svém pojetí náboženství s americkým vulgárním teleevangelistou Jerry Fallwelem a Hříbek s českými katolickými „ultra“ Semínem či Petrem Hájkem; jejich pojetí náboženství – ať už je hájí či popírají – a styl jejich myšlení jsou prakticky stejné; já však (a většina současných teologů) stojíme zcela jinde. Nevěřit v toho boha, kterého hlásá Fallwel a popírá Dawkins, opravdu ještě neznamená být ateistou.

Hříbek vypočítává nebezpečí, která světu hrozí ze strany náboženského fundamentalismu a v tom s ním souhlasím; nevidí však stejné nebezpečí z druhé strany, od níž na rozdíl ode mne nemá kritický odstup: ze strany jednostranného, agresivního sekularismu, který ve jménu „multikulturality“ a „politické korektnosti“ provádí duchovní lobotomii západní kultury, ve jménu relativismu, který nedokáže zrelativizovat sám sebe, vykazuje křesťanství z naší kultury a povyšuje „laicitu“ na intolerantní pseudonáboženství.

Hříbek suverénně posuzuje mé myšlení na základě malého úryvku z jedné mé přednášky a vyčítá mně, jaké všechny argumenty na této ploše nenalezl; kdyby znal mé knihy, v nichž může najít širší myšlenkový kontext uvedeného textu, snad by si uvědomil, jak je směšné a absurdní dělat ze mne „ateistu“. Ostatně nemohl by tvrdit to, co tvrdí ani tehdy, kdyby seriózně a bez zaujatosti přečetl a korektně interpretoval alespoň ten můj krátký text, s nímž polemizuje.

Za nejhrubší a opravdu neetické zkreslení mého stanoviska považuji to, že mě Hříbek opakovaně přičítá názor, že „Bůh není“ (pouze může být), je „pouhá hypotéza“. (V mém textu ignoruje mou výslovnou distanci od názoru, že „Bůh není“). Hříbek jednak neustále zaměňuje výroky (ať Kearneyho či Benedikta XVI.), které cituji a nad nimiž přemýšlím, s mým vlastním stanoviskem – a to samo pak hrubě zkresluje. Tvrdím-li totiž (s Kearneym, ale i s Tomášem Akvinským a mnoha klasiky teologie), že Bůh není „věc“, o níž můžeme diskutovat, zda „je“ či „není“ ve smyslu předmětného výskytu, je to opravdu něco zásadně jiného, než výrok, že „Bůh není“ či že „Bůh ve skutečnosti neexistuje“!

Hříbek coby filozof snad musí vědět něco o tom, co filozofie od Aristotela přes Tomáše po Heideggera říká o různých druzích bytí a jsoucna. V řadě svých textů se hlásím k Rahnerově analogii mezi bytím Boha a bytím budoucnosti (a k jeho pojetí Boha jako „absolutní budoucnosti“): také budoucnost tady a nyní „není“, je „neviditelná“, je „v možnosti“ – to však neznamená, že je „pouhou fikcí“.

„Ontoteologii“, které se ateista Hříbek zastává proti filozofické teologii, si ovšem sám plete s naivním „realismem“ upadlé novoscholastiky 19. století a s vulgárními náboženskými antropomorfními představami o Bohu (i v tom se nápadně podobá křesťanským fundamentalistům). Kdyby četl slavnou větu svatého Augustina „o tom, co můžeš pochopit, si buď jist, že to není Bůh“ či tvrzení sv. Tomáš Akvinského „nevíme, co v případě Boha znamená být“ (nemáme s tím bezprostřední zkušenost a jsme odkázáni na analogie a metaforická vyjádření), asi by tyto učitele církve a klasiky teologie a křesťanské filozofie stejně jednoduše „prokádroval“ coby „stydlivé ateisty“, kteří (nevěří-li, že Bůh „existuje“ podobně jako houska na krámě), tedy nevěří, že Bůh „skutečně“ existuje. Copak Hříbek opravdu netuší, že základním kamenem teologie a křesťanské filozofie (a to nejen té postmoderní, ale i té „staré dobré“ tomistické) je právě poznání, že o Bohu nelze mluvit jako o „součásti světa“? Byla to jen primitivní materialistická redukce skutečnosti na předmětný výskyt, která vykázala „ontologické tajemství“ (řečeno slovy G. Marcela) do jakéhosi esoterického příšeří pohádek. A pokud Hříbek chápe a vykládá soudobou hermeneutiku náboženských textů (u autorů jako je Jacques Derrida, Paul Ricoeur nebo Jean-Luc Marion) jako návod, že si „máme být vědomi toho, že jde o pohádku“ , pak tím prokazuje, že o tom, o čem se tak suverénně vyjadřuje (a co trapně označuje za „skupinu výstředních francouzských autorů“), hovoří zcela nekompetentně.

Hříbkova „filozofická polemika“ pak končí celkem nelogickým skokem k (opět jednostrannému a tendenčnímu) žurnalistickému líčení vztahu Vatikánu s Třetí říší a ahistorickým srovnáváním nesrovnatelného; to mi už opravdu připomíná debaty na internetu, kde se dělají obvyklá salta od spirituálních a filozofických otázek víry k bulvárním zprávám o pedofilních skandálech a restitucích církevního majetku. (Ostatně oblíbený argument špatnými křesťany a kněžími – kterých je a bude v každé době jisté procento vedle malého procenta světců a velkého procenta průměrných – je přísně vzato legitimní námitkou vůči těmto špatným křesťanům, nikoliv však vůči náboženství, křesťanské víře či církvi jako takové; Ježíš nikde neinzeroval, že zakládá továrnu na svaté.)

Ano, čestný dialog přemýšlivých věřících křesťanů s poctivými zastánci sekulárního humanismu je pro Evropu a svět zítřka vskutku nesmírně důležitý – avšak člověk, který chce k němu opravdu přispět, by měl mít trochu dobré vůle a schopnosti či ochoty alespoň nezkresleně vnímat a snažit se pochopit to, co druhý opravdu říká.

(psáno pro LN, 16.10.2010 jako odpověď na článek T. Hříbka "Zač mají být ateisté vděčni?" z LN 9.10.2010)

Články a eseje

ÚNOR 1948 A JEHO NEBLAHÉ DĚDICTVÍ (únor 2017)
.
ROK VÝZNAMNÝCH VÝROČÍ (leden 2017)
.
ZÁPAS O NADĚJI PO AMERICKÉ VOLBĚ (listopad 2016)
.
HLAS ZE SRDCE EVROPY - výzva k společné odpovědnosti (červen 2016)
.
A VOICE FROM THE HEART OF EUROPE – an appeal for joint responsibility
.
Udavačům a mystifikátorům neodpovídám (Otevřený dopis redakci Parlamentních listů)
.
NENÍ ATEISTA JAKO ATEISTA (listopad 2015)
.
O UPRCHLÍCÍCH I SEBEVRAŽEDNÉM DEMOKRATICKÉM SKOKU (říjen 2015)
.
ROZUM A VĚCNOST MÍSTO HYSTERIE A PANIKAŘENÍ (září 2015)
.
PŘÍPAD CHARLIE (únor 2015)
.
10 ODPOVĚDÍ NA OTÁZKY PETRA HONZEJKA (leden 2015)
.
EVROPA VS. MUSLIMOVÉ. MAŘÍME HISTORICKOU ŠANCI (leden 2015)
.
PROČ NEJSEM CHARLIE (leden 2015)
.
KAMBERSKÝ, PODEJTE MI INDEX! (srpen 2014)
.
DESET ZÁSAD – VIZE PRO BUDOUCNOST DEMOKRACIE V ČR
.
DIALOG O POVOLEBNÍ SITUACI (únor 2013)
.
KLAUS K OLTÁŘI NEPATŘÍ (říjen 2011)
.
PARÁDA RŮŽOVÉ HRDOSTI (srpen 2011)
.
MODLITBA ZA JIŘINU ŠVORCOVOU (srpen 2011)
.
OTÁZKA PILÁTOVA (duben 2011)
.
K VOLEBNÍM VÝSLEDKŮM 2010 (červen 2010)
.
TENTOKRÁT PODPORUJI KLAUSE (únor 2006)
.
VELKÝ BRATR A ZVÍŘECÍ FARMA (září 2005)
.
KLAUSOVA POLITICKÁ FILOZOFIE - A "NĚCO NAVÍC" (únor 2004)
.
VÁLKA MEZI METAFOROU A REALITOU (září 2002)
.
POCHODEŇ 2003? (únor 2002)
.
O (NE)PŘESADITELNOSTI DEMOKRACIE NEBO KULTURNÍ EKOLOGIE OTEVŘENÉ SPOLEČNOSTI (říjen 2001)
.
NEŽ SE NÁM SVĚT ZNOVU STANE DOMOVEM (září 2001)
.
PROČ NEJSEM CTITELEM VÁCLAVA KLAUSE (listopad 2000)
.
ZAMEŤME STŘEPY, NE VŠAK TÉMATA (září 2000)
.
VELIKONOČNÍ KŘEST A NOVÝ ŽIVOT (duben 2017)
.
11. ZÁŘÍ – VAROVÁNÍ PŘED GLOBÁLNÍM TERORISMEM (září 2016)
.
VZPOMÍNKY NA PŮSOBENÍ V PODZEMNÍ CÍRKVI BĚHEM NORMALIZAČNÍHO REŽIMU (srpen 2016)
.
MÁME S MUSLIMY STEJNÉHO BOHA? (prosinec 2015)
.
The Afternoon of Christianity: Church and Theology for a Post-Secular Age
.
DLOUHÁ CESTA UZDRAVOVÁNÍ (říjen 2015)
.
KDO JE TADY UVĚDOMĚLÝ? (listopad 2014)
.
OTEVŘENÝ DOPIS MUSLIMSKÉ KOMUNITĚ V ČR (květen 2013)
.
PŘEKVAPENÍ NA PAPEŽSKÉM STOLCI (duben 2013)
.
POLEMIKA O VÍŘE A ATEISMU POKRAČUJE (říjen 2010)
.
PŘEDPOKLADEM DIALOGU JE OCHOTA POROZUMĚT (říjen 2010)
.
ZAČ KŘESŤANÉ VDĚČÍ ATEISTŮM (září 2010)
.
"KDO JE ODPOVĚDNÝ ZA PŘÍTOMNOST KŘESŤANSTVÍ" (září 2010)
.
STRUČNÉ PROHLÁŠENÍ PRO ČTK KE KAUZÁM ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ (březen 2010)
.
20 LET AKADEMICKÉ PASTORACE V KOSTELE NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (únor 2010)
.
CO ČEKÁ NOVÉHO PRAŽSKÉHO ARCIBISKUPA? (únor 2010)
.
KULATÝ STŮL: PŘIBLÍŽILA SE ZA POSLEDNÍ LÉTA (leden 2010)
.
PATNÁCT PURPUROVÝCH LET A CO BYLO PŘEDTÍM (listopad 2009)
.
HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO KLÍČE (říjen 2009)
.
PŘÍSPĚVEK PRO MEZINÁBOŽENSKÝ PANEL NA KONFERENCI FORUM 2000 (říjen 2009)
.
MÉDIA – NÁBOŽENSTVÍ NAŠÍ DOBY? (podzim 2009)
.
PAPEŽOVA LEKCE ČESKÉ CÍRKVI I SPOLEČNOSTI (říjen 2009)
.
SETKÁNÍ PAPEŽE BENEDIKTA S AKADEMICKOU OBCÍ (říjen 2009)
.
ROZPAKY Z JEDNÉ VELKORYSOSTI (únor 2009)
.
CO SE DĚJE V HLAVÁCH NÁBOŽENSKÝCH FANATIKŮ (prosinec 2008)
.
ROLE CÍRKVÍ V UDÁLOSTECH ROKU 1989 (říjen 2008)
.
PROMĚNY SVĚTOVÉ NÁBOŽENSKÉ SCÉNY (prosinec 2007)
.
OSLOVIT VZDÁLENÉ (říjen 2007)
.
PAPEŽSKÝ SKANDÁL (září 2006)
.
O TOM NAŠEM BEZBOŽECTVÍ (léto 2005)
.
MYSLITEL „NENÁBOŽENSKÉHO KŘESŤANSTVÍ“ (duben 2005)
.
O ATEISMU, POCHYBNOSTECH A VÍŘE (leden 2005)
.
CÍRKEV A "ČÁSTEČNĚ IDENTIFIKOVANÍ" (květen 2004)
.
JE POSTMODERNÍ KULTURA POSTSEKULÁRNÍ? (říjen 2003)
.
CÍRKVE V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI (únor 2002)
.
SPOR O NÁBOŽENSTVÍ? ()
.
STÁTEM VNUCENÝ ATEISMUS (srpen 2000)
.
KATOLICKÁ CÍRKEV V ČESKÉ REPUBLICE PO ROCE 1989 (2000)
.
NÁBOŽENSTVÍ - POLITIKA - VĚDA: PROMĚNY VE VZTAZÍCH (září 1998)
.
JAK PROMĚNIT TRAGÉDII CÍRKVE V BOŽSKOU KOMEDII? (duben 1998)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

Myšlenka na den

Ani láska a svoboda neobstojí bez pravdy; setkání vyznavačů různých náboženství musí mít hlubší kořen, než jsou emoce, byť by šlo o emoce upřímné a velmi pozitivní. Dobrácké vzájemné poklepávání na ramena, spojené s tichým laciným výprodejem vlastní identity, by bylo jen karikaturou dialogu – a ve skutečnosti zmařením jeho nejvlastnější šance.