T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

K věcem veřejným

ÚNOR 1948 A JEHO NEBLAHÉ DĚDICTVÍ (únor 2017)

Dnes je 25. února. Mladší generaci to datum už nic neříká, nám ovšem ano. Je to smutné výročí dne, kdy poválečné naděje na obnovu demokracie v naší zemi byly na víc než čtyřicet let rozdrceny komunistickým převratem. K tragickému odvratu od Západu, k němuž patříme kořeny naší kultury, k nedemokratickému Východu přispěla i naivita některých demokratů včetně nešťastného prezidenta Beneše, že Rusko a komunisté se někdy změní a stanou se demokraty.

Pamatuji toho už hodně z víc než půlstoletí historie naší země, avšak 25. února 1948 jsem ještě nebyl na světě, to jsem se teprve na svět chytal v mateřském lůně. Rodiče mi pak vyprávěli, že právě v den, kdy si mě potom na počátku června vezli domů z porodnice, zvonily v Praze všechny zvony a z Hradčan zněla slavnostní palba z děl: Ty zvony byly však umíráčkem svobody a demokracie v Československu. Ohlašovaly, že právě ten den nastoupil na prezidentský stolec na Pražském hradě po Masarykovi a Benešovi vůdce komunistické strany. Puč, který se odehrál v únoru toho roku, byl dokonán.

Nový prezident Gottwald si u arcibiskupa Berana pro ten den objednal slavnostní Te Deum. Rok poté nechal téhož arcibiskupa, někdejšího vězně nacistického koncentračního tábora v Dachau, zavřít na mnoho let do domácího vězení. V následujícím roce nechal popravit první politické odpůrce režimu a potom i řadu svých soudruhů, kteří mu dopomohli k moci. Sliby „demokratické cesty k socialismu“ a obhajoby národních zájmů, s nimiž komunisté v poválečné euforii vyhráli volby, byly zcela zapomenuty.

Z okruhu přátel mých rodičů začali postupně mnozí mizet – někteří do exilu, jiní do vězení. Kdyby moji rodiče neměli tak malé dítě, možná i oni by se rozhodli pro dobrodružný útěk přes šumavské močály za hranice země, v níž se setmělo a nastal mrazivý čas stalinského teroru. Naštěstí se naší rodině, která si nikdy s komunisty nezadala, nejhorší vlna stalinismu vyhnula a žila stále v kulturní atmosféře humanismu první republiky. Můj otec, který se na návrh Ferdinanda Peroutky ujal zpracování literární zůstalosti Karla Čapka bezprostředně po spisovatelově smrti v roce 1938, přečkal větší část padesátých let jako knihovník v pražském Klementinu, kam se před režimem uklidili lidé bez rudých knížek, včetně např. vdovy po popraveném Vladimíru Clementisovi.

Několikrát se mi v dětství stalo, že když někdo na ulici slyšel, jak na mne rodiče volají „Tomáši“, přišel ke mně, pohladil mě po hlavě a s významným úsměvem směrem k mým rodičům řekl: „Máš pěkné jméno!“ Pochopil jsem to až později: Křestní jméno, které mi rodiče dali, bylo „znamení odporu“. Když se někdo narozený v letech po komunistickém puči v roce 1948 jmenoval Tomáš, byla to zřetelná známka toho, že jeho rodiče jsou „reakcionáři“ – tím jménem chtěli vyznat svou věrnost ideálům první republiky a jejího zakladatele Tomáše Masaryka.

Když jsem si po matčině smrti prohlížel její zápisky, narazil jsem na záznam, že jsem jí – jako sotva čtyřletý – opáčil na sdělení, že půjdeme k zubaři: „A půjdeme tam legálně, nebo ilegálně?“ A maminka k tomu připsala: rádio!! Ten záznam není tak úsměvný, jak se na první pohled zdá: Tenkrát po celé hodiny rádio přenášelo přímým přenosem monstrprocesy se členy „ilegálních skupin“, kde se zmučení lidé přiznávali k nejstrašnějším zločinům a žádali pro sebe nejpřísnější tresty. V novinách byl otištěn dopis, jímž sedmnáctiletý syn jednoho z obžalovaných žádá pro svého otce trest smrti, protože ten, kdo zradil komunistickou stranu, není hoden života, není hoden být nazýván lidskou bytostí. V letech mého raného dětství poslali komunisté stovky nevinných lidí na popraviště a statisíce do věznic a koncentračních táborů; mezi prvními popravenými byla i dobrá známá mého otce a mé tety, dr. Milada Horáková, hrdinka protinacistického – a záhy protikomunistického – odboje.

Kdykoliv vidím na kalendáři datum 25. února, vzpomenu na jeden zimní večer, kdy jsem – bylo to asi ve čtvrté třídě základní školy – dostal za úkol připravit školní nástěnku ke Dni vítězství pracujícího lidu. Seděl jsem doma poněkud bezradný nad kupou plakátů a novinových obrázků, na nichž se z nebe spouštěla svalnatá pěst dělnické třídy nad dýmajícími fabrikami a dole se před ní ve strachu krčily bachraté postavičky se žlutozelenými tvářemi, typicky zahnutými nosy, jidášskými váčky s dolarovými bankovkami v rukou a s krysími ocásky. Otec, na kterého jsem se obrátil o pomoc, tenkrát dělal, že mě neslyší, chvíli nervózně přecházel kolem stolu a pak mě, následován úzkostnými pohledy maminky, pozval do své pracovny, posadil do křesla a tam mi – jako muž muži – stručně a jasně vysvětlil, co byl 25. únor 1948 a proč v naší rodině svátek Vítězství pracujícího lidu neslavíme a slavit nikdy nebudeme.

A jestli mi to snad předtím nebylo jasné, tak od té chvíle jsem už nemohl být na pochybách, že ti „reakcionáři“, o kterých se mluví v rozhlase a ve škole, to je také naše rodina a naši přátelé, byť nemáme zahnuté nosy, dolarové váčky a krysí ocásky. Časem jsem se naučil jemně rozlišovat, s kterým kamarádem, ba i s kterým učitelem občas mohu mezi čtyřma očima mluvit tak, jako mluvil otec se mnou tehdy v pracovně, zatímco před všemi ostatními musím mlčet a myslit si své.

Třídní rozdělení světa se týkalo i naší třídy ve škole na Pankráci a železná opona nezačínala až pár kilometrů za Chebem, ale procházel jsem jí denně na cestě z třetího patra kolem dveří souseda, domovního důvěrníka, roznášejícího před 25. únorem po bytech nájemníků vlaječky a donášejícího kamsi zprávy o tom, za kterými dveřmi se večer ozývá znělka z Beethovenovy Osudové, koho tedy „volá Londýn“, kdo nesrovnává krok, když z pražského rádia hraje Kupředu levá.

Začal jsem konečně rozumět tomu, co mínili přátelé mých rodičů, když se už tolik let loučili tajemným pozdravem „Do vánoc to praskne!“. Začal jsem se také poznenáhlu vciťovat i do jejich únavy a smutku z toho, jak s každými vánocemi tato naděje znovu vyvanula.

Když jsem v listopadovém chladu roku 1989 na Václavském náměstí zvonil klíči, spolu s opojnou radostí mě naplňoval i palčivý smutek z toho, že se těch nadcházejících prvních svobodných vánoc moji rodiče a tolik lidí, kteří nesli na svých zádech všechny kříže dvacátého století, už nedožili.

Pětadvacátý únor už mnoho let v našich kalendářích není značen červenou barvou, ztrácí se mezi všedními dny. A přece by si zasloužil, aby zůstal dnem zamyšlení. Když jsme na Václavském náměstí zvonili klíči, asi jsme nečekali, že ještě za víc než čtvrtstoletí bude komunistická strana, která se u nás nestydí ponechat si své krví potřísněné jméno a velkou část své rudé ideologie včetně proticírkevní nenávisti, jednou z nejsilnějších stran v parlamentu. Netušili jsme, že z mnoha posledních komunistů se stanou první čeští kapitalisté (neboť to byli jediní, kdo po roce 1989 měli kapitál peněz, styků a informací) a že agenti StB, kterým lustrační zákon znemožní vstoupit do politických funkcí, vymění rudé legitimace za modré, vrhnou se do podnikatelského světa a odtud budou znovu silně ovlivňovat politiku, budou si politiky kupovat a pronajímat jako pěšáky na své šachovnici.

Jsem opravdu rád, že ony první vánoce svobodného vydechnutí nebyly zatíženy duchem pomsty a odplaty, že se ten dlouho marně očekávaný obrat obešel bez násilí, honů na čarodějnice a drastických trestů podle principů kolektivní viny.

Ale nejsem rád, že dějinná paměť vyhasíná tak brzy, že namísto smíření a uzdravení nastoupilo krátkozraké zapomínání. 25. únor by měl být dnem vzpomínky a střízlivých úvah. Připouštím, že někteří z bývalých komunistů šli do sebe a změnili se a dokazují to skutky. Ale u mnohých nenastala změna smýšlení, metanoia, spojená s přiznáním vin, omluvou a pokáním, dobrými skutky; bylo to spíše to, co nazývá krásné slovenské slovo „prekabátenie“.

Avšak na jednu věc nesmíme zapomenout: Totalita tenkrát prošla dveřmi demokracie. Mechanismy demokracie, která se nedovedla bránit, demokracie, která nedokázala být tak věrohodná a přesvědčivá, aby se dostatečné procento lidí nedalo zlákat populistickými hesly jejích protivníků. I dnešní populisté útočí na emoce a snadno získávají většinové veřejné mínění. Chraňme se lživé představy, že většina má přece vždycky pravdu. Bohužel tomu tak není. Svoboda a demokracie nestojí na vůli většiny, „vůli lidu“, nýbrž na kultuře práva a svobodné věcné diskusi ve veřejném prostoru.

I dnešní populisté okřikují varovné hlasy a štvou proti kriticky smýšlející inteligenci, nazývají ji „nikým nevolenou elitou“ a „kavárenskými povaleči“. I dnešní populisté se vydávají za obhájce zájmů „prostého lidu“, dolních milionů. I dnešní populisté mluví o zkaženém Západu a chtějí obrátit kormidlo naší země k Rusku, vedenému šéfem bývalé KGB, a ke komunistické Číně, k nedemokratickým mocnostem, potlačujícím opozici a demokratické svobody. I dnešní populisté by u nás rádi zas postátnili sdělovací prostředky a nasadili ideologický náhubek rozhlasu a televizi. Někteří lidé se zas začínají bát kriticky a otevřeně mluvit, protože pak musí čelit mnoha útokům. Ve jménu tisíců obětí 25. února vás prosím: Nevěřte demagogům, neustupujte jim.

Je-li nějaké poučení z 25. února 1948, které stojí za to stále si připomínat, pak je to, myslím, zejména toto: Snažme se, aby naše demokracie byla natolik kvalitní, že bude svým občanům stát za to, aby si ji stále znovu svobodně volili a aby ji v čas potřeby ubránili. V době záplavy vulgarit, populismu, rozčílení a paniky braňme slušnost a umění klidně a střízlivě uvažovat a věcně argumentovat.


(Psáno pro Radio Proglas jako Komentář týdne, vysíláno poprvé 25. 2. 2017)

Články a eseje

VSTUPUJEME DO 30. ROKU SVOBODY (listopad 2018)
.
KLAUS HÁJÍ NEOBHAJITELNÉ (říjen 2018)
.
PRODAVAČI STRACHU (říjen 2018)
.
CO JE PRAVDA? (březen 2018)
.
POVOLEBNÍ ÚVAHA (únor 2018)
.
NAROZENINY PAPEŽE FRANTIŠKA (prosinec 2017)
.
SLOUPOVNÍCI A JEJICH NEPŘÁTELÉ (září 2017)
.
STRAŠIDLO POPULISMU V GLOBALIZOVANÉM SVĚTĚ (červen 2017)
.
ÚNOR 1948 A JEHO NEBLAHÉ DĚDICTVÍ (únor 2017)
.
ROK VÝZNAMNÝCH VÝROČÍ (leden 2017)
.
ZÁPAS O NADĚJI PO AMERICKÉ VOLBĚ (listopad 2016)
.
A VOICE FROM THE HEART OF EUROPE – an appeal for joint responsibility
.
HLAS ZE SRDCE EVROPY - výzva k společné odpovědnosti (červen 2016)
.
Udavačům a mystifikátorům neodpovídám (Otevřený dopis redakci Parlamentních listů)
.
NENÍ ATEISTA JAKO ATEISTA (listopad 2015)
.
O UPRCHLÍCÍCH I SEBEVRAŽEDNÉM DEMOKRATICKÉM SKOKU (říjen 2015)
.
ROZUM A VĚCNOST MÍSTO HYSTERIE A PANIKAŘENÍ (září 2015)
.
PŘÍPAD CHARLIE (únor 2015)
.
10 ODPOVĚDÍ NA OTÁZKY PETRA HONZEJKA (leden 2015)
.
EVROPA VS. MUSLIMOVÉ. MAŘÍME HISTORICKOU ŠANCI (leden 2015)
.
PROČ NEJSEM CHARLIE (leden 2015)
.
KAMBERSKÝ, PODEJTE MI INDEX! (srpen 2014)
.
DESET ZÁSAD – VIZE PRO BUDOUCNOST DEMOKRACIE V ČR
.
DIALOG O POVOLEBNÍ SITUACI (únor 2013)
.
KLAUS K OLTÁŘI NEPATŘÍ (říjen 2011)
.
PARÁDA RŮŽOVÉ HRDOSTI (srpen 2011)
.
MODLITBA ZA JIŘINU ŠVORCOVOU (srpen 2011)
.
OTÁZKA PILÁTOVA (duben 2011)
.
K VOLEBNÍM VÝSLEDKŮM 2010 (červen 2010)
.
TENTOKRÁT PODPORUJI KLAUSE (únor 2006)
.
VELKÝ BRATR A ZVÍŘECÍ FARMA (září 2005)
.
KLAUSOVA POLITICKÁ FILOZOFIE - A "NĚCO NAVÍC" (únor 2004)
.
VÁLKA MEZI METAFOROU A REALITOU (září 2002)
.
POCHODEŇ 2003? (únor 2002)
.
O (NE)PŘESADITELNOSTI DEMOKRACIE NEBO KULTURNÍ EKOLOGIE OTEVŘENÉ SPOLEČNOSTI (říjen 2001)
.
NEŽ SE NÁM SVĚT ZNOVU STANE DOMOVEM (září 2001)
.
PROČ NEJSEM CTITELEM VÁCLAVA KLAUSE (listopad 2000)
.
ZAMEŤME STŘEPY, NE VŠAK TÉMATA (září 2000)
.
K BOUŘI V NAŠÍ KATOLICKÉ SKLENICI (únor 2018)
.
VYJASNĚNÍ STANOVISEK S PETREM DVOŘÁKEM (říjen 2017)
.
POZVÁNÍ K DIALOGU (říjen 2017)
.
VZPOURA PROTI PAPEŽI? (říjen 2017)
.
TAJEMSTVÍ NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (září 2017)
.
NÁVRAT NÁBOŽENSTVÍ? (září 2017)
.
ANKETA MESAČNÍKA EVÝCHOD (září 2017)
.
VELIKONOČNÍ KŘEST A NOVÝ ŽIVOT (duben 2017)
.
11. ZÁŘÍ – VAROVÁNÍ PŘED GLOBÁLNÍM TERORISMEM (září 2016)
.
VZPOMÍNKY NA PŮSOBENÍ V PODZEMNÍ CÍRKVI BĚHEM NORMALIZAČNÍHO REŽIMU (srpen 2016)
.
MÁME S MUSLIMY STEJNÉHO BOHA? (prosinec 2015)
.
The Afternoon of Christianity: Church and Theology for a Post-Secular Age
.
DLOUHÁ CESTA UZDRAVOVÁNÍ (říjen 2015)
.
KDO JE TADY UVĚDOMĚLÝ? (listopad 2014)
.
OTEVŘENÝ DOPIS MUSLIMSKÉ KOMUNITĚ V ČR (květen 2013)
.
PŘEKVAPENÍ NA PAPEŽSKÉM STOLCI (duben 2013)
.
POLEMIKA O VÍŘE A ATEISMU POKRAČUJE (říjen 2010)
.
PŘEDPOKLADEM DIALOGU JE OCHOTA POROZUMĚT (říjen 2010)
.
ZAČ KŘESŤANÉ VDĚČÍ ATEISTŮM (září 2010)
.
"KDO JE ODPOVĚDNÝ ZA PŘÍTOMNOST KŘESŤANSTVÍ" (září 2010)
.
STRUČNÉ PROHLÁŠENÍ PRO ČTK KE KAUZÁM ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ (březen 2010)
.
20 LET AKADEMICKÉ PASTORACE V KOSTELE NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (únor 2010)
.
CO ČEKÁ NOVÉHO PRAŽSKÉHO ARCIBISKUPA? (únor 2010)
.
KULATÝ STŮL: PŘIBLÍŽILA SE ZA POSLEDNÍ LÉTA (leden 2010)
.
PATNÁCT PURPUROVÝCH LET A CO BYLO PŘEDTÍM (listopad 2009)
.
HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO KLÍČE (říjen 2009)
.
SETKÁNÍ PAPEŽE BENEDIKTA S AKADEMICKOU OBCÍ (říjen 2009)
.
PŘÍSPĚVEK PRO MEZINÁBOŽENSKÝ PANEL NA KONFERENCI FORUM 2000 (říjen 2009)
.
PAPEŽOVA LEKCE ČESKÉ CÍRKVI I SPOLEČNOSTI (říjen 2009)
.
MÉDIA – NÁBOŽENSTVÍ NAŠÍ DOBY? (podzim 2009)
.
ROZPAKY Z JEDNÉ VELKORYSOSTI (únor 2009)
.
CO SE DĚJE V HLAVÁCH NÁBOŽENSKÝCH FANATIKŮ (prosinec 2008)
.
ROLE CÍRKVÍ V UDÁLOSTECH ROKU 1989 (říjen 2008)
.
PROMĚNY SVĚTOVÉ NÁBOŽENSKÉ SCÉNY (prosinec 2007)
.
OSLOVIT VZDÁLENÉ (říjen 2007)
.
PAPEŽSKÝ SKANDÁL (září 2006)
.
O TOM NAŠEM BEZBOŽECTVÍ (léto 2005)
.
MYSLITEL „NENÁBOŽENSKÉHO KŘESŤANSTVÍ“ (duben 2005)
.
O ATEISMU, POCHYBNOSTECH A VÍŘE (leden 2005)
.
CÍRKEV A "ČÁSTEČNĚ IDENTIFIKOVANÍ" (květen 2004)
.
JE POSTMODERNÍ KULTURA POSTSEKULÁRNÍ? (říjen 2003)
.
CÍRKVE V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI (únor 2002)
.
SPOR O NÁBOŽENSTVÍ? ()
.
STÁTEM VNUCENÝ ATEISMUS (srpen 2000)
.
KATOLICKÁ CÍRKEV V ČESKÉ REPUBLICE PO ROCE 1989 (2000)
.
NÁBOŽENSTVÍ - POLITIKA - VĚDA: PROMĚNY VE VZTAZÍCH (září 1998)
.
JAK PROMĚNIT TRAGÉDII CÍRKVE V BOŽSKOU KOMEDII? (duben 1998)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

předseda správní rady
Nadačního fondu Tomáše Halíka

vicepresident
Council for Research in Values and Philosophy

Myšlenka na den

nevěřím proto, že je víra k něčemu dobrá, nýbrž prostě proto, že jsem přesvědčen, že to, čemu věřím, je pravda. Odmítám mluvit o víře jako obchodník, vychvalující výhody koupě zboží, které nabízí. Nezačal jsem věřit proto, že mi to „něco dává“ a „aby mi to něco dávalo“, nýbrž proto, že jsem pochopil určité věci a přijal je i s důsledky, které z toho plynou pro vedení mého života.