T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Náboženství a společnost

KORONAVIRUS NEODMODLÍTE (duben 2020)

Jako senior držím uloženou kázeň, zůstávám prakticky pořád doma, nemohu tedy druhým nakupovat či venčit psy. Na začátku této nucené izolace jsem si bláhově myslel, že mi budou dány týdny blažené samoty, naprosté izolace, meditace, studia a psaní nové knihy; čas, na jaký jsem více než dvacet let zvyklý z pravidelného letního pobytu v jedné lesní poustevně v Německu, kde vznikly všechny mé knihy a narodily se mé nejnosnější myšlenky. Místo toho od rána do večera píšu a nahrávám kázání a přednášky, mluvím do médií a odpovídám žurnalistům na otázky, jimiž jsem nyní stále zahrnován. Ale asi to je součást „pastýřské služby“ v čase zavřených kostelů a učitelské práce v době zamčených poslucháren.

Kde se děje Bůh?

Ta nejčastější otázka zní: Někteří věřící tvrdí, že pandemie je boží trest; mýlí se? Jsem přesvědčen, že se nejen mýlí, nýbrž se rouhají. Nabízejí falešný, rouhavý obraz Boha, který si přímo říká o (v tomto případě zcela oprávněný) výsměch ateistů. Je to obraz Boha jako mocného, zlého a mstivého strýce za kulisami světa, přírody a dějin, sesílajícího pohromy a tresty. Je však příznačné, že trestá vždycky ty, které tito „zbožní“ nenávidějí, a trestá je vždy za to, co přesně těmto „zbožným“ není po chuti. Vymýšlejí si tak boha, který plní jejich přání, ve skutečnosti je to jen maska a „prodloužená ruka“ jejich vlastní touhy po pomstě jejich politickým, náboženským nebo názorovým odpůrcům. A tento jimi adorovaný bůh přitom jen jaksi by the way ještě potrestá spoustu nevinných – inu, když se kácí les, lítají třísky, říkal soudruh Stalin a podobně to vidí dnešní stalinisté „katolicismu bez křesťanství“.

Ne, Bůh křesťanské víry takový není. Není v zemětřeseních ani v koronaviru, nemůžeme ho vinit z odpovědnosti za zlo válek a koncentráků, které jsme si my lidé na sebe vymysleli. Bůh je v „tichém vánku“ (jak čteme v Bibli), je v oné tiché síle lásky a obětavosti těch, kteří v těžkých dobách slouží druhým. Kde je dobrota a láska, tam je Bůh, zpíváme na Zelený čtvrtek – tam se děje Bůh.

Chceme-li brát víru vážně, pak Bohem nesmíme strašit, manipulovat s ním a vynucovat si zázrak. Každý katolík s alespoň elementárním vzděláním ve víře snad ví, že zázraky je možné si přát, je třeba jim být otevřen, a pokud se stanou, za ně děkovat – ale není možné s nimi kalkulovat. Pokusy zmanipulovat Boha a vynutit si zázraky náboženskými rituály je hřích v několikerém slova smyslu. Za prvé je to magie, opak víry. Pak je to hřích „opovážlivého spoléhání“ a „braní jména božího nadarmo“: katolická teologie nám říká, že „gratia supponit naturam“, milost předpokládá přirozenost – nemůžeme tedy například při nakažlivé nemoci přeskočit „přirozené“ prostředky jako je karanténa, hygiena, léky – tohle opravdu nelze nahradit modlitbou. Rýmu, rakovinu, depresi ani koronavirus „neodmodlíte“. Modlitba je nesmírně důležitá a může být velmi mocná: dává sílu a pokoj přijmout realitu, ať je jakákoliv, jako boží výzvu a jako příležitost chovat se odpovědně, rozumně, statečně a s láskou k druhým.

Opakuji: používat modlitbu jako magický prostředek, kterým máme donutit Boha, aby plnil naši vůli, je hříšný opak křesťanské víry a křesťanské modlitby. Křesťanská modlitba v nás vytváří ticho, v němž můžeme porozumět Boží vůli, a dává nám sílu ji plnit.

Padla zeď mezi věřícími a nevěřícími

Na otázku, co v této době může církev udělat pro věřící a co pro nevěřící, odpovídám, že si napřed musí uvědomit, že v době globalizace, kdy padají všechny hranice a už nelze oddělující zdi znovu vybudovat (ač se o to teď mnozí budou usilovně snažit), padla už také hranice mezi „věřícími“ a „nevěřícími“.

Je jen jedna skutečná hranice: mezi lidmi otevřené mysli a srdce a lidmi uzamčenými a zabarikádovanými ve svém vlastním světě, neschopnými partnersky komunikovat a učit se něčemu novému. Oba typy se vyskytují jak mezi „věřícími“, tak i „nevěřícími“. Pokud toto církev nepochopí, nemůže nabídnout nic, bude jen „mlýnem, který ještě klape, ale už nemele“. Pokud to pochopí, může na všechny strany rozdávat poklad, který jí byl svěřen: světlo evangelia, víru, naději a lásku.

Ano, jsou křesťané, kteří se opravdu obětavě snaží pomáhat všem bez rozdílu. Jsou jiní, kteří nedokážou žít bez vnějšího nepřítele a ustavičně musí proti něčemu „venku“ bojovat: proti liberalismu, genderovým teoriím, sekularismu, homosexuálům, nevhodnému divadlu nebo Istanbulské smlouvě.

Tyhle dva různé postoje k světu a dvě různé podoby křesťanství (napříč církvemi) jsou hluboce zakořeněné v lidské psychologii, jak ukázal už před půlstoletím slavný výzkum religiozity harvardského psychologa Gordona Allporta. Jsou lidé vnějškové („extrinzivní“) náboženskosti, kteří používají náboženství jako nástroj k něčemu jinému, například k určitým politickým cílům, k udržení konzervativního pořádku ve společnosti, etnické identity apod. Allportův empirický výzkum prokázal, že tento typ náboženských lidí má sklon k autoritářství, intoleranci a rigidnímu myšlení.

Pak jsou druzí věřící, pro které má víra smysl jako taková, berou evangelium vážně jako cestu milosrdenství, odpouštění, výzvu k solidaritě a laskavé moudrosti. Tento druhý typ zbožných lidí vykazuje dokonce výrazně větší sklon k toleranci a k ochotě pomáhat druhým, než je průměr populace.

Pak je tu ještě třetí typ religiozity – jak ukázaly výzkumy asi deset let po Allportovi – „víra jako cesta“ (quest), nikoliv jako „dědictví otců“ či „monopol na pravdu“, nýbrž jako cesta neustálého hledání Boha, „hledání Boha ve všech věcech“. Tenhle třetí typ víry považuji za nejdůležitější pro budoucnost.

Církev jako polní nemocnice

Právě v této době se stává velmi aktuální vize papeže Františka: „církev jako polní nemocnice“. Papež František touto svou oblíbenou metaforou míní, že by církev neměla dlít v pohodlné „splendid isolation“ od světa, nýbrž vycházet ze svých hranic a pomáhat tam, kde jsou lidé fyzicky, psychicky, sociálně a duchovně zraňováni. Ano, může tím také konat pokání za to, že i její představitelé se dopouštěli ještě nedávno zraňování lidí, včetně těch nejbezbrannějších.

Já se snažím tuto metaforu dále promýšlet: Má-li být církev „nemocnicí“, má jistě nabízet zdravotní, sociální, charitativní službu, tak to dělala od úsvitu svých dějin. Avšak církev jako dobrá nemocnice má plnit ještě další úlohy: diagnostickou (rozpoznávat „znamení doby“), preventivní (vytvářet „imunitní systém“ ve společnosti, v níž se šíří zhoubné viry strachu, nenávisti, populismu a nacionalismu) a rekonvalescenční (rozpouštět odpuštěním traumata minulosti).

Bude zajímavé, co tato doba zavřených kostelů udělá se světem věřících. Asi to opět ukáže ono rozdělení, o kterém jsem mluvil. Věřící „uzavřené mysli“ asi ještě více propadnou panice z nebezpečného světa a budou se ještě více uzavírat do ghetta, vytvářet „paralelní společnost“, jak k tomu radí nešťastná, ale mezi jistými věřícími velmi populární Dreherova kniha „Benediktova volba“ (The Benedict Option). To je cesta směrem k marginální zahořklé sektě na okraji společnosti.

Druzí pochopí ono nucené vyjití z kostelů jako symbolické gesto a vzácnou inspirující zkušenost. Přesně o tom mluvil kardinál Bergoglio v předvečer dne, kdy byl zvolen papežem: připomněl biblický obraz Krista, klepajícího na dveře, a dodal: dnes Kristus klepe zevnitř církve, chce jít ven – a my ho musíme následovat. Musíme s naší vírou překročit dosavadní institucionální, ale především mentální hranice a vyjít do světa hledajících jako spoluhledající. Nikoliv proto, abychom se lacině „modernizovali“, přizpůsobili a rozpustili ve světě svou identitu, nýbrž proto, abychom se stali srozumitelnými a věrohodnými partnery v dialogu, obohacovali druhé a nechali se jimi obohacovat.

Tento mimořádný čas nás učí vděčnosti za techniku v oblasti komunikace: za telefon, internet, skype a všechny ostatní technické vynálezy v čase nucené izolace. I církev se z velké části přestěhovala do kyberprostoru, na sociální sítě.

Avšak tyto prostředky trvale nemohou nahradit skutečně lidský, bezprostřední kontakt. Vzpomínám na moudrou větu Martina Heideggera: Technika překonala všechny vzdálenosti, ale nevytvořila žádnou blízkost. Musíme budovat kulturu blízkosti. A my křesťané, kteří tolik mluvíme o „bližních“, bychom si to zvláště měli vzít za úkol. Ježíš na otázku jednoho farizeje, kdo je (a kdo už není) jeho bližní, odpověděl: neptej se, kdo je tvůj bližní, ale změň své chování a staň se bližním – ty buď blízko druhým, zvláště těm, kteří potřebují pomoc.


Psáno pro Seznam Zprávy, publikováno 10. 4. 2020

Články a eseje

NEVZDÁVEJME SE KRITICKÉHO "ALE" (březen 2024)
.
POLITIKA „ZUB ZA ZUB“ ODPORUJE EVANGELIU I ZDRAVÉMU ROZUMU (únor 2024)
.
CO NÁM ŘÍKÁ TENTO ČAS? (březen 2020)
.
KŘESŤANÉ A VZEDMUTÍ OBČANSKÉ NELHOSTEJNOSTI (červen 2019)
.
VÝKŘIK DO SVĚDOMÍ (leden 2019)
.
ČAPEK JAKO VYCHOVATEL (prosinec 2018)
.
VSTUPUJEME DO 30. ROKU SVOBODY (listopad 2018)
.
KLAUS HÁJÍ NEOBHAJITELNÉ (říjen 2018)
.
PRODAVAČI STRACHU (říjen 2018)
.
CO JE PRAVDA? (březen 2018)
.
POVOLEBNÍ ÚVAHA (únor 2018)
.
NAROZENINY PAPEŽE FRANTIŠKA (prosinec 2017)
.
SLOUPOVNÍCI A JEJICH NEPŘÁTELÉ (září 2017)
.
STRAŠIDLO POPULISMU V GLOBALIZOVANÉM SVĚTĚ (červen 2017)
.
ÚNOR 1948 A JEHO NEBLAHÉ DĚDICTVÍ (únor 2017)
.
ROK VÝZNAMNÝCH VÝROČÍ (leden 2017)
.
ZÁPAS O NADĚJI PO AMERICKÉ VOLBĚ (listopad 2016)
.
HLAS ZE SRDCE EVROPY - výzva k společné odpovědnosti (červen 2016)
.
15. června 2016
A VOICE FROM THE HEART OF EUROPE – an appeal for joint responsibility
.
Udavačům a mystifikátorům neodpovídám (Otevřený dopis redakci Parlamentních listů)
.
NENÍ ATEISTA JAKO ATEISTA (listopad 2015)
.
O UPRCHLÍCÍCH I SEBEVRAŽEDNÉM DEMOKRATICKÉM SKOKU (říjen 2015)
.
ROZUM A VĚCNOST MÍSTO HYSTERIE A PANIKAŘENÍ (září 2015)
.
PŘÍPAD CHARLIE (únor 2015)
.
10 ODPOVĚDÍ NA OTÁZKY PETRA HONZEJKA (leden 2015)
.
EVROPA VS. MUSLIMOVÉ. MAŘÍME HISTORICKOU ŠANCI (leden 2015)
.
PROČ NEJSEM CHARLIE (leden 2015)
.
KAMBERSKÝ, PODEJTE MI INDEX! (srpen 2014)
.
DESET ZÁSAD – VIZE PRO BUDOUCNOST DEMOKRACIE V ČR
.
DIALOG O POVOLEBNÍ SITUACI (únor 2013)
.
KLAUS K OLTÁŘI NEPATŘÍ (říjen 2011)
.
PARÁDA RŮŽOVÉ HRDOSTI (srpen 2011)
.
MODLITBA ZA JIŘINU ŠVORCOVOU (srpen 2011)
.
OTÁZKA PILÁTOVA (duben 2011)
.
K VOLEBNÍM VÝSLEDKŮM 2010 (červen 2010)
.
TENTOKRÁT PODPORUJI KLAUSE (únor 2006)
.
VELKÝ BRATR A ZVÍŘECÍ FARMA (září 2005)
.
KLAUSOVA POLITICKÁ FILOZOFIE - A "NĚCO NAVÍC" (únor 2004)
.
VÁLKA MEZI METAFOROU A REALITOU (září 2002)
.
POCHODEŇ 2003? (únor 2002)
.
O (NE)PŘESADITELNOSTI DEMOKRACIE NEBO KULTURNÍ EKOLOGIE OTEVŘENÉ SPOLEČNOSTI (říjen 2001)
.
NEŽ SE NÁM SVĚT ZNOVU STANE DOMOVEM (září 2001)
.
PROČ NEJSEM CTITELEM VÁCLAVA KLAUSE (listopad 2000)
.
ZAMEŤME STŘEPY, NE VŠAK TÉMATA (září 2000)
.
K SYNODÁLNÍ PROMĚNĚ CÍRKVE (leden 2022)
.
IN ANIMO CONTRITO: FENOMÉN ZNEUŽÍVÁNÍ V ŠIRŠÍM KONTEXTU (září 2021)
.
PSEUDONÁBOŽENSTVÍ F – PŘÍKLAD NÁBOŽENSKÉ PATOLOGIE (listopad 2020)
.
REVOLUCE MILOSRDENSTVÍ A NOVÁ EKUMÉNA (říjen 2020)
.
VYKROČENÍ Z AGRESIVNÍ NEVĚDOMOSTI V ČESKÉ SPOLEČNOSTI (A CÍRKVI)
.
VE STÍNU MARIÁNSKÉHO SLOUPU (srpen 2020)
.
PANDEMIE JAKO NÁBOŽENSKÁ ZKUŠENOST (červen 2020)
.
PŘEDMLUVA K POLSKÉMU VYDÁNÍ KNIHY „Z PODZEMNÍ CÍRKVE DO LABYRINTU SVOBODY“ (duben 2020)
.
KORONAVIRUS NEODMODLÍTE (duben 2020)
.
KŘESŤANSTVÍ V ČASE NEMOCI (duben 2020)
.
DOPIS ČLENŮM ČKA A FARNÍKŮM AKADEMICKÉ FARNOSTI (březen 2020)
.
ROZPOR V CÍRKVI NELZE SKRÝVAT (srpen 2019)
.
RÁNY KRISTOVY CÍRKVE (duben 2019)
.
JE ČESKÁ KATOLICKÁ CÍRKEV „DŮM ZE SKLA“? (leden 2019)
.
OD NAPOMÍNÁNÍ K POROZUMĚNÍ (leden 2019)
.
K BOUŘI V NAŠÍ KATOLICKÉ SKLENICI (únor 2018)
.
VYJASNĚNÍ STANOVISEK S PETREM DVOŘÁKEM (říjen 2017)
.
POZVÁNÍ K DIALOGU (říjen 2017)
.
VZPOURA PROTI PAPEŽI? (říjen 2017)
.
TAJEMSTVÍ NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (září 2017)
.
NÁVRAT NÁBOŽENSTVÍ? (září 2017)
.
ANKETA MESAČNÍKA EVÝCHOD (září 2017)
.
VELIKONOČNÍ KŘEST A NOVÝ ŽIVOT (duben 2017)
.
11. ZÁŘÍ – VAROVÁNÍ PŘED GLOBÁLNÍM TERORISMEM (září 2016)
.
VZPOMÍNKY NA PŮSOBENÍ V PODZEMNÍ CÍRKVI BĚHEM NORMALIZAČNÍHO REŽIMU (srpen 2016)
.
MÁME S MUSLIMY STEJNÉHO BOHA? (prosinec 2015)
.
The Afternoon of Christianity: Church and Theology for a Post-Secular Age
.
DLOUHÁ CESTA UZDRAVOVÁNÍ (říjen 2015)
.
KDO JE TADY UVĚDOMĚLÝ? (listopad 2014)
.
OTEVŘENÝ DOPIS MUSLIMSKÉ KOMUNITĚ V ČR (květen 2013)
.
PŘEKVAPENÍ NA PAPEŽSKÉM STOLCI (duben 2013)
.
POLEMIKA O VÍŘE A ATEISMU POKRAČUJE (říjen 2010)
.
PŘEDPOKLADEM DIALOGU JE OCHOTA POROZUMĚT (říjen 2010)
.
ZAČ KŘESŤANÉ VDĚČÍ ATEISTŮM (září 2010)
.
"KDO JE ODPOVĚDNÝ ZA PŘÍTOMNOST KŘESŤANSTVÍ" (září 2010)
.
STRUČNÉ PROHLÁŠENÍ PRO ČTK KE KAUZÁM ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ (březen 2010)
.
20 LET AKADEMICKÉ PASTORACE V KOSTELE NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (únor 2010)
.
CO ČEKÁ NOVÉHO PRAŽSKÉHO ARCIBISKUPA? (únor 2010)
.
KULATÝ STŮL: PŘIBLÍŽILA SE ZA POSLEDNÍ LÉTA (leden 2010)
.
PATNÁCT PURPUROVÝCH LET A CO BYLO PŘEDTÍM (listopad 2009)
.
HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO KLÍČE (říjen 2009)
.
SETKÁNÍ PAPEŽE BENEDIKTA S AKADEMICKOU OBCÍ (říjen 2009)
.
PAPEŽOVA LEKCE ČESKÉ CÍRKVI I SPOLEČNOSTI (říjen 2009)
.
MÉDIA – NÁBOŽENSTVÍ NAŠÍ DOBY? (podzim 2009)
.
PŘÍSPĚVEK PRO MEZINÁBOŽENSKÝ PANEL NA KONFERENCI FORUM 2000 (říjen 2009)
.
ROZPAKY Z JEDNÉ VELKORYSOSTI (únor 2009)
.
CO SE DĚJE V HLAVÁCH NÁBOŽENSKÝCH FANATIKŮ (prosinec 2008)
.
ROLE CÍRKVÍ V UDÁLOSTECH ROKU 1989 (říjen 2008)
.
PROMĚNY SVĚTOVÉ NÁBOŽENSKÉ SCÉNY (prosinec 2007)
.
OSLOVIT VZDÁLENÉ (říjen 2007)
.
PAPEŽSKÝ SKANDÁL (září 2006)
.
O TOM NAŠEM BEZBOŽECTVÍ (léto 2005)
.
MYSLITEL „NENÁBOŽENSKÉHO KŘESŤANSTVÍ“ (duben 2005)
.
O ATEISMU, POCHYBNOSTECH A VÍŘE (leden 2005)
.
CÍRKEV A "ČÁSTEČNĚ IDENTIFIKOVANÍ" (květen 2004)
.
JE POSTMODERNÍ KULTURA POSTSEKULÁRNÍ? (říjen 2003)
.
CÍRKVE V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI (únor 2002)
.
SPOR O NÁBOŽENSTVÍ? ()
.
STÁTEM VNUCENÝ ATEISMUS (srpen 2000)
.
KATOLICKÁ CÍRKEV V ČESKÉ REPUBLICE PO ROCE 1989 (2000)
.
NÁBOŽENSTVÍ - POLITIKA - VĚDA: PROMĚNY VE VZTAZÍCH (září 1998)
.
JAK PROMĚNIT TRAGÉDII CÍRKVE V BOŽSKOU KOMEDII? (duben 1998)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

ČKA: Project Templeton
e-mail: projekt.templeton@gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

předseda správní rady
Nadačního fondu Tomáše Halíka - NR

člen správní rady
Nadace The SEKYRA FOUNDATION

člen poradního výboru Evropské hodnoty

člen expertní rady Gymnázium Paměti národa

vicepresident
Council for Research ...

Myšlenka na den

To, co je velkým úkolem křesťanské teologie dnes, je stále hlouběji promýšlet důsledky pojetí Boha jako Trojice – Boha, který je spojením jednoty a různosti, spojením oné s ničím nesrovnatelné jedinečnosti Boha s vnitřní pluralitou společenství „osob“. Bůh, který je sám v sobě společenstvím, je totiž svatým pramenem plurality stvořeného světa, říká ano naší různosti, pestrosti a mnohovrstevnatosti.