T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Náboženství a společnost

SPOR O NÁBOŽENSTVÍ? ()

Současný konflikt jako výzva k myšlení

Zneklidňuje mne fašizující tón, jímž řada českých populistických politiků a žurnalistů začala okřikovat všechny, kdo nyní neskandují jen válečnická hesla na obranu "reálného kapitalismu"a spíše pokračují v tom, co je skutečnou podstatou Západu: schopnost stálé kritické reflexe vlastní civilizace, vidění věcí v širším dějinném a kulturním kontextu. Žádná kvalitní politická a státnická rozhodnutí se nemohou opírat jen o "jednoduché odpovědi"; snahy dávat na složité otázky jednoduché odpovědi obvykle vedou k tragickým koncům. Lidé schopní přemýšlení jsou povinni si klást otázky, jak bude vypadat soužití civilizací, jakmile skončí tato akutní fáze sporu, jaké jsou skutečné příčiny tohoto konfliktu a jakým způsobem zareaguje západní společnost na nové výzvy, kterými se právě představilo nové tisíciletí. Je to spor o náboženství? V jistém smyslu ano. Nejde samozřejmě o spor islámu s křesťanstvím, nýbrž ve hře je nová konfigurace idejí, sociálních zájmů a politických systémů, než na jakou jsme byli zvyklí v epoše moderny. Politologové a sociologové upozorňují politiky, uvažující mnohdy ještě v paradigmatech minulého století: světová náboženství začínají na globální scéně plnit jiné společenské role než v minulosti.

Když jsem slyšel náboženskou argumentaci v pečlivě připraveném videozáznamu proklamace ben Ladina - s dokonalou scenérií pouštní jeskyně, bodyguardů, kalašnikova v ruce a vojáků v pozadí - bleskla mi vzpomínka na jinou tvář islámu. Předloni jsem v Káhiře hovořil s muslimskými učenci z univerzity Al Azhar, s velkým muftim šejchem El Tantawim i s egyptským ministrem pro náboženství. Hovořili jsme o mnoha věcech, o politice, mystice i ekonomické etice v křesťanství a islámu, o náboženské svobodě a o představách dalšího vývoje ve světě. Al Azhar není jen "nejstarší univerzita světa", ale je pro sunnitský islám něčím jako Vatikán pro katolíky, sídlí tam oficiální vykladači islámského teologicko-právního systému.

Spor islámu se Západem

Populární západní představa, že si islám, o sedm staletí mladší bratr křesťanství, právě odbývá expanzivní pubertu svého třináctého století, připadá odsud poněkud absurdní. Ve třináctém století přejal jeden z největších duchů Západu, Tomáš Akvinský, právě od muslimských učenců Aristotelovu filozofii a tímto nástrojem nejen vybudoval systém racionální reflexe křesťanské víry, ale zásadně přispěl k racionalizaci evropské kultury vůbec. Osvícenská představa, že scholastika se zabývala především počtem andělů na špiččce jehly je jen vtipný bonmot, realita je jiná: tomášovsko-aristotelovská racionální logika patří k základním kamenům novověké (nikoliv současné!) vědy o nic méně než důraz britských empiriků na experimentální metodu. Ve středověkém Španělsku zakusila Evropa jednu ze svých hvězdných hodin, když tu po několik staletí velmi plodně diskutovali katoličtí, islámští a židovští učenci. Fridrich Heer ve svých dějinách evropské kultury vykládá dokonce osvícenskou zásadu tolerance jako reminiscenci na tento "svět tří prstenů".

Islám je však dnes "náboženstvím" v poněkud jiném smyslu, než jak jsme zvyklí toto slovo chápat: z mnoha různých podob této duchovní kultury se prosadila ta, která staví do centra Zákon, upravující jak individuální, tak společenský život, střežený učenci (ulamá), na němž je založeno nadnárodní společenství stejně smýšlejících (uma). Stabilitu tohoto řádu je třeba hájit před světem chaosu (džahálií). Islám byl schopen v řadě zemí integrovat vědecko-technickou civilizaci, aniž by tím otřesena jeho věroučná identita. Možná, že zde je zároveň velký handicap islámské teologie - ve svém hlavním proudu nezná hermeneutiku, metodu kritické a historické interpretace posvátných textů, která moderní křesťanské teologii umožnila ve dvacátém století navázat opět partnerský dialog se současnou filozofií a vědou. Její apologetická argumentace nám opravdu připomíná předkritické myšlení křesťanského středověku. Za první pokus o filozofickou reinterpretaci islámu v kontextu moderního myšlení se obvykle považuje až dílo západně vzdělaného Iqbala Lahuri z roku 1954 a za první pokus o aplikaci hermeneutické metody do islámské teologie dílo současného autora Abdolkarima Sorushe. Celý ten "antropologický obrat" evropského novověku, na něž se moderní křesťanství až na výjimky adaptovalo, muslimský svět nepřijímá. Ernst Gellner ho jednou geniálně vyjádřil slovy, že do Kanta bylo myšlení ve světě a po Kantovi svět v myšlení. Evropské uvědomění si toho, že vše co můžeme vědět o sobě, světě i Bohu, je zprostředkováno lidským subjektem, strukturami lidské mysli a musí být chápáno v určitém kontextu, u mých muslimských partnerů chybělo stejně jako u některých vědeckých či náboženských dogmatiků na Západě: věci prostě jsou tak, jak je vidím. Začít kriticky prověřovat své vlastní předpoklady znamená nutně skončit v naprostém relativismu, skepsi, duchovní prázdnotě a morálním chaosu.

Naše káhirské rozhovory - jako ostatně při jiných setkáních s muslimy - nabyly na dramatičnosti, kdykoliv jsem vyslovil pojem "globalizace". Naprostá většina muslimů v něm vidí pouhý ideologický nástroj americké politiky ke kulturnímu podrobení islámských zemí. I když větší polovina učenců z Al Azharu včetně jeho nejvyšších představitelů patří k "umírněným", naprostá většina muslimů vidí naši civilizaci podobně jako křesťanští fundamentalisté: je to duchovní dekadence, morální chaos, "džihálije". Jsme pro ně národy, které zradily a ztratily své vlastní náboženství a jsou duchovně prázdné. Respektovali by naše křesťanství, ale nehodlají respektovat materialismus a ateismus. Vaši vědu a techniku už máme, co nám ještě můžete nabídnout? Jakou duchovní a morální vizi má Západ pro další tisíciletí? Jak si poradíte s rozpadem rodiny, drogami, zneužíváním medicínských objevů - to vše, co sami nedokážete zvládnout, chcete vyvážet sem, kde civilizace stojí na zdravém řádu?

Demokracie na hraně mezi tradicionalismem a sekularitou

Nepodařilo se mi mé muslimské partnery přesvědčit, že tento obraz Západu je poněkud jednostranný. Nepomohlo poukazovat na statistiky, že v USA kolem 90 procent lidí se hlásí k víře v Boha a že i v té části Evropy, která je považována za tu jedinou část planety, jíž lze předhazovat rozšířený ateismus a sekulární kulturu, v posledních letech prudce poklesl počet rozhodných ateistů - ještě daleko víc než pokles pravidelných návštěvníků bohoslužeb; to, že na některých místech klesá vliv církví, vůbec neznamená pokles zájmu o náboženské otázky. Nepokoušel jsem se vykládat svou oblíbenou teorii, že i za údajným ateismem v mé vlasti je určitá "plachá zbožnost", že ne každý ateismus je duchovně prázdný, že má svůj kus pravdy v destrukci upadlých podob religiozity a že v některých vzácných podobách může být blízký tradici mystiky a "negativní teologie", "nahé víry" bez příměsí lidských představ a pojmů. Dominující proud islámu neklade hlavní důraz na teologicko-filozofické názory, nýbrž na Řád, který může být oporou společnosti.

Oproti tomu občanská společnost Západu, jak to opět přesně vyjádřil Ernest Gellner, "žije z určité nejednoznačnosti, kompromisu mezi vírou a její nepřítomností a povinností čestné pochybnosti"; západní společenský řád "není strážcem či agentem absolutního..Mezi svými příslušníky však stále potřebuje hodnoty a smysl pro povinnost a přesvědčení." Liberál a kritický racionalista Gellner velmi dobře vystihl paradox "polosekulárnosti" západní demokracie. Podle mého názoru jde nyní o to, uhájit tuto citlivou balanci: fundamentalistický krok před modernu by byl stejně neblahý jako pokusy o totální emancipaci od křesťanské tradice, které už dvakrát vedly k "náhradnímu náboženství" v podobě totalitárních režimů.

Teror vstupuje do světa nejen tehdy, když se starý řád brání modernizaci, nýbrž několikrát již úspěšně prošel vrátky "demokracie bez hodnot", která se nedokázala ubránit také proto, že ztratila svou přesvědčivost.

Potřeba nové sebereflexe Západu

Smršť událostí, které započaly teroristickými útoky 11.září, jen obnažily problémy, které bude muset svět řešit. Islámský svět a Západ ztratily pádem komunismu společného nepřítele. Pádem "druhého světa" se dřívější "třetí svět" začíná nově probouzet, uvědomovat a definovat. Islám aspiruje na roli "společného jazyka" velké části někdejšího "třetího světa". V zájmu přežití lidstva bude muset Západ s tímto světem vytvořit alespoň v zásadních věcech kompatibilní mezinárodní právní řád jako rámec politické i ekonomické spolupráce; k nejcitlivější oblasti tohoto řádu patří - jak se nyní znovu ukázalo na pražské konferenci Forum 2000 - agenda lidských práv, která úzce souvisí s filozoficko-náboženskými východisky jednotlivých kultur. Je velmi důležité, jaká varianta islámu se stane oním jazykem, v němž bude formováno myšlení ohromné části lidstva, včetně zemí s klíčovou strategickou polohou a poklady nejdůležitějších přírodních zdrojů. Bude to ona umírněná, nicméně k Západu stále nedůvěřivá forma, s níž jsem se setkal při dialogu s muslimskými učenci a zákonodárci, anebo radikální varianta od Chomejního "islámské revoluce" po Ben Ládínovu reminiscenci na šíitský kult mučedníků? Jaká varianta islámu nabude na síle a najde sluch u milionů muslimů záleží také do určité míry na typu západní odpovědi. Jakkoliv byla silová odpověď Ameriky v dané situaci pravděpodobně nevyhnutná, bombardování afgánského území nesmí zůstat hlavní reakcí Západu na radikalizaci určitých islámských kruhů.

Nejde však jen o islámsko-atlantický kulturní dialog a mnohá ujištění a symbolická gesta, naznačující, že Západ neklade rovnítko mezi ben-ládinovy zabijáky a islám a že nechce vyhrocovat napětí civilizací, nýbrž naopak posilovat vliv umírněných muslimů v mnoha zemích s islámskou kulturou nebo významnou islámskou minoritou. Pokud se někdejší třetí svět v kontextu nové geopolitické situace začíná nově kulturně, duchovně a politicky chápat, podobný úkol stojí i před Západem.

Odpověď na otázku muslimských učenců, jak je to s náboženstvím v současné západní společnosti, kterou jsem nebyl schopen dostatečně formulovat v egyptském horku, začínám pomalu nacházet nyní při psaní, studiu, diskusích s mými studenty a kolegy v podzimním Oxfordu. Oponuji názoru, že naše západní společnost je nekřesťanská a nenáboženská. Konstatuji však, že není "křesťansky náboženská" - naší současnou západní "religio" není křesťanství a naše křesťanství už není náboženstvím - v tom smyslu, jakým jím bylo ve středověku a jakým je islám v mnoha zemích dodnes.

"Religio" v původním latinském, tedy starořímském smyslu slova, které překládáme jako "náboženství" a pro něž se těžko nacházejí ekvivalenty v jiných kulturních okruzích, nemá mnoho společného s naší osvícenectvím a romantikou poznamenaným pojem "náboženství". Původní římský pojem religio se více blíží tomu, čemu dnes v sociologii říkáme "civil religion" (občanské náboženství - termín poprvé patrně užitý Rouseauem). "Religio" byla systémem rituálů a symbolů, které tvořily základní identifikační prvky společnosti, zde římského impéria. Byla povinností občana vůči státu, průkaz loajality, soudržnosti, konformity. Proto ignorovat a zanedbávat "bohy, které uznává stát" bylo v antice politickým zločinem, za nějž Sokrates v Athénách a zástupy křesťanů v Římě zaplatily životem. Religio je vnitřní symbolická struktura, která drží společnost pohromadě a ukazuje na její posvátný základ. Takto je také třeba chápat tvrzení, že v dějinách neexistovala společnost bez náboženství.

Ve zdejších přednáškách se snažím ukázat, jak křesťanství postupně přijalo roli, jíž se zpočátku bránilo, roli říšské "religio" , jak na tomto "manželství mezi křesťanstvím a náboženstvím" vznikla Evropa a jak probíhal proces "rozvodu" mezi religio a křesťanstvím, když roli religio Západu dočasně obsadila věda a odsunula křesťanské náboženství do role "superstitio", pověry, diktované nerozumným strachem. Ukazuji též, že křesťanství po pádu této své podoby se vyvíjelo a vyvíjí v naší společnosti dál, jak se "vstřebalo do kultury", takže i sebemilitantnější ateista je v Evropě "křesťanem" přinejmenším v kulturním a sociologickém smyslu - mnohdy si ani neuvědomuje, kolik hodnot, které samozřejmě přebírá a užívá, má křesťanský základ. Ano, církve leckde ztrácejí respekt a dřívější sociální roli, ale to ještě vůbec neznamená, že společnost není křesťanská či náboženská; dělící čára mezi náboženstvím a ateismem, křesťanstvím a "pohany" není úplně totožná s rozdělením na ty, kteří jdou v neděli do kostela a ty, kteří dají přednost výletu. Náboženství je mnohem vitálnější a mnohotvárnější jev, než měli za to ti, kdo ho už před sto lety příliš ukvapeně pohřbívali. Na Západě probíhá zajímavý proces kulturního zápasu o to, co bude hrát roli religio, když to už nebude ani křesťanská víra, ani novověká věda, ani ideologie pokroku. Budou to média? Neméně zajímavé je pozorovat přeměnu křesťanství ze "světového názoru" na spiritualitu a společenskou etiku: aspoň tak já odhaduji nejbližší vývoj. Může to znamenat nové setkání křesťanské víry a "polosekulární" demokratické společnosti Západu. Zároveň zde cítím výzvu pro křesťanství, aby se snažilo sehrát roli jakéhosi prostředníka a tlumočníka mezi islámskou kulturou (s níž má společné "abrahamovské" základy) a současným Západem, který vzešel z jeho kořenů. Tyto otázky po 11. září 2001 přestaly být pouze vnitřní akademickou záležitostí.

Články a eseje

ÚNOR 1948 A JEHO NEBLAHÉ DĚDICTVÍ (únor 2017)
.
ROK VÝZNAMNÝCH VÝROČÍ (leden 2017)
.
ZÁPAS O NADĚJI PO AMERICKÉ VOLBĚ (listopad 2016)
.
HLAS ZE SRDCE EVROPY - výzva k společné odpovědnosti (červen 2016)
.
A VOICE FROM THE HEART OF EUROPE – an appeal for joint responsibility
.
Udavačům a mystifikátorům neodpovídám (Otevřený dopis redakci Parlamentních listů)
.
NENÍ ATEISTA JAKO ATEISTA (listopad 2015)
.
O UPRCHLÍCÍCH I SEBEVRAŽEDNÉM DEMOKRATICKÉM SKOKU (říjen 2015)
.
ROZUM A VĚCNOST MÍSTO HYSTERIE A PANIKAŘENÍ (září 2015)
.
PŘÍPAD CHARLIE (únor 2015)
.
10 ODPOVĚDÍ NA OTÁZKY PETRA HONZEJKA (leden 2015)
.
EVROPA VS. MUSLIMOVÉ. MAŘÍME HISTORICKOU ŠANCI (leden 2015)
.
PROČ NEJSEM CHARLIE (leden 2015)
.
KAMBERSKÝ, PODEJTE MI INDEX! (srpen 2014)
.
DESET ZÁSAD – VIZE PRO BUDOUCNOST DEMOKRACIE V ČR
.
DIALOG O POVOLEBNÍ SITUACI (únor 2013)
.
KLAUS K OLTÁŘI NEPATŘÍ (říjen 2011)
.
PARÁDA RŮŽOVÉ HRDOSTI (srpen 2011)
.
MODLITBA ZA JIŘINU ŠVORCOVOU (srpen 2011)
.
OTÁZKA PILÁTOVA (duben 2011)
.
K VOLEBNÍM VÝSLEDKŮM 2010 (červen 2010)
.
TENTOKRÁT PODPORUJI KLAUSE (únor 2006)
.
VELKÝ BRATR A ZVÍŘECÍ FARMA (září 2005)
.
KLAUSOVA POLITICKÁ FILOZOFIE - A "NĚCO NAVÍC" (únor 2004)
.
VÁLKA MEZI METAFOROU A REALITOU (září 2002)
.
POCHODEŇ 2003? (únor 2002)
.
O (NE)PŘESADITELNOSTI DEMOKRACIE NEBO KULTURNÍ EKOLOGIE OTEVŘENÉ SPOLEČNOSTI (říjen 2001)
.
NEŽ SE NÁM SVĚT ZNOVU STANE DOMOVEM (září 2001)
.
PROČ NEJSEM CTITELEM VÁCLAVA KLAUSE (listopad 2000)
.
ZAMEŤME STŘEPY, NE VŠAK TÉMATA (září 2000)
.
STRAŠIDLO POPULISMU V GLOBALIZOVANÉM SVĚTĚ (červen 2017)
.
VELIKONOČNÍ KŘEST A NOVÝ ŽIVOT (duben 2017)
.
11. ZÁŘÍ – VAROVÁNÍ PŘED GLOBÁLNÍM TERORISMEM (září 2016)
.
VZPOMÍNKY NA PŮSOBENÍ V PODZEMNÍ CÍRKVI BĚHEM NORMALIZAČNÍHO REŽIMU (srpen 2016)
.
MÁME S MUSLIMY STEJNÉHO BOHA? (prosinec 2015)
.
The Afternoon of Christianity: Church and Theology for a Post-Secular Age
.
DLOUHÁ CESTA UZDRAVOVÁNÍ (říjen 2015)
.
KDO JE TADY UVĚDOMĚLÝ? (listopad 2014)
.
OTEVŘENÝ DOPIS MUSLIMSKÉ KOMUNITĚ V ČR (květen 2013)
.
PŘEKVAPENÍ NA PAPEŽSKÉM STOLCI (duben 2013)
.
POLEMIKA O VÍŘE A ATEISMU POKRAČUJE (říjen 2010)
.
PŘEDPOKLADEM DIALOGU JE OCHOTA POROZUMĚT (říjen 2010)
.
ZAČ KŘESŤANÉ VDĚČÍ ATEISTŮM (září 2010)
.
"KDO JE ODPOVĚDNÝ ZA PŘÍTOMNOST KŘESŤANSTVÍ" (září 2010)
.
STRUČNÉ PROHLÁŠENÍ PRO ČTK KE KAUZÁM ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ (březen 2010)
.
20 LET AKADEMICKÉ PASTORACE V KOSTELE NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (únor 2010)
.
CO ČEKÁ NOVÉHO PRAŽSKÉHO ARCIBISKUPA? (únor 2010)
.
KULATÝ STŮL: PŘIBLÍŽILA SE ZA POSLEDNÍ LÉTA (leden 2010)
.
PATNÁCT PURPUROVÝCH LET A CO BYLO PŘEDTÍM (listopad 2009)
.
HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO KLÍČE (říjen 2009)
.
PŘÍSPĚVEK PRO MEZINÁBOŽENSKÝ PANEL NA KONFERENCI FORUM 2000 (říjen 2009)
.
MÉDIA – NÁBOŽENSTVÍ NAŠÍ DOBY? (podzim 2009)
.
PAPEŽOVA LEKCE ČESKÉ CÍRKVI I SPOLEČNOSTI (říjen 2009)
.
SETKÁNÍ PAPEŽE BENEDIKTA S AKADEMICKOU OBCÍ (říjen 2009)
.
ROZPAKY Z JEDNÉ VELKORYSOSTI (únor 2009)
.
CO SE DĚJE V HLAVÁCH NÁBOŽENSKÝCH FANATIKŮ (prosinec 2008)
.
ROLE CÍRKVÍ V UDÁLOSTECH ROKU 1989 (říjen 2008)
.
PROMĚNY SVĚTOVÉ NÁBOŽENSKÉ SCÉNY (prosinec 2007)
.
OSLOVIT VZDÁLENÉ (říjen 2007)
.
PAPEŽSKÝ SKANDÁL (září 2006)
.
O TOM NAŠEM BEZBOŽECTVÍ (léto 2005)
.
MYSLITEL „NENÁBOŽENSKÉHO KŘESŤANSTVÍ“ (duben 2005)
.
O ATEISMU, POCHYBNOSTECH A VÍŘE (leden 2005)
.
CÍRKEV A "ČÁSTEČNĚ IDENTIFIKOVANÍ" (květen 2004)
.
JE POSTMODERNÍ KULTURA POSTSEKULÁRNÍ? (říjen 2003)
.
CÍRKVE V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI (únor 2002)
.
SPOR O NÁBOŽENSTVÍ? ()
.
STÁTEM VNUCENÝ ATEISMUS (srpen 2000)
.
KATOLICKÁ CÍRKEV V ČESKÉ REPUBLICE PO ROCE 1989 (2000)
.
NÁBOŽENSTVÍ - POLITIKA - VĚDA: PROMĚNY VE VZTAZÍCH (září 1998)
.
JAK PROMĚNIT TRAGÉDII CÍRKVE V BOŽSKOU KOMEDII? (duben 1998)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

Myšlenka na den

O tom, zda jsem skutečně, existenciálně věřící či nevěřící, otevřený pro Boha a jeho lásku či vůči ní uzavřený do zvrácené sebelásky, nerozhoduje to, co si myslím o Boží existenci, nýbrž to, zda bytostně chci či nechci, aby Bůh byl.