T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Náboženství a společnost

ROLE CÍRKVÍ V UDÁLOSTECH ROKU 1989 (říjen 2008)

(Referát na mezinárodní konferenci ve Výmaru)

Církve hrály a hrají v české společnosti – např. ve srovnání s Polskem – relativně malou roli.

Snad nikde jinde v celém sovětském bloku - s výjimkou Albánie - nebylo náboženství tak drasticky vytěsněno z veřejného prostoru. Sovětský komunismus si zřejmě vybral Československo za terén experimentu totální ateizace společnosti – a to proto, že k tomu byly vhodné dějinně-společenské předpoklady. Už za první republiky (1918-38) byl v Čechách silný antiklerikalismus a antikatolictví. Byl to pozůstatek protihabsburské nacionální ideologie, která se zrodila v českých elitách ve druhé polovině 19. století a vyvrcholila na přelomu 19. a 20. století. Souvisela s formováním a emancipací moderního českého národa, významně k tomu byl využíván jednostranný výklad – jistě složitých a tragických – českých náboženských dějin. Česká společnost byla pod hávem navenek dominantního standardního katolictví vnitřně značně sekularizovaná (v důsledku industrializace a pozvolném mizení tradiční venkovské kultury a její lidové zbožnosti. K protestantismu – byť měl v Čechách vždy určitý respekt - se vždy však hlásilo poměrně velmi malé procento obyvatel (i dnes tvoří z oné menšiny věřících cca 90 procent katolíci a zbytek je rozdroben mezi malé protestantské církve, z nichž největší je Českobratrská církev evangelická, vytvořená v prosinci 1918 sloučením luteránů a kalvinistů).

Komunistický režim tyto dlouhodobé procesy antipatií vůči katolické církvi plně využil a posílil tvrdou perzekucí v 50. letech. Během komunistické perzekuce však pomalu narůstala morální autorita křesťanů, zejména katolické církve. Od 60. let přibývalo zvláště mezi studenty, intelektuály a umělci ve velkých městech konvertitů a sympatizantů. Vznikla pestrá síť „podzemní církve“ s tajně svěcenými biskupy a kněžími, rozsáhlý náboženský samizdat (desítky časopisů a stovky knížek, tištěné tajně doma nebo pašované ze zahraničí) a část křesťanů se aktivně zapojila do politického disentu.

Zejména na půdě iniciativy Charta 77 se stalo pravidlem, že jeden ze tří mluvčích (kteří se od r. 1977 až do revoluce 1989 střídali cca 1x ročně) byl aktivní křesťan (další reprezentovali liberály a euro-marxisty, resp. levici). Mezi mluvčími Charty tak byli např. katolický kněz (zbavený „státního souhlasu“ ke kněžské službě) Václav Malý (dnes světící biskup pražský ), protestantský filozof Ladislav Hejdánek, protestantský farář Miloš Rejchrt, katolický laický aktivista Václav Benda (po r. 89 zakladatel Křesťansko-demokratické strany a senátor) aj.

Od počátku 80.let se symbolem duchovního odporu proti komunistické totalitě, uznávaným nejen křesťany a nejenom ve své vlasti, stával do té doby velmi opatrný pražský arcibiskup kardinál Tomášek; na změnu jeho postojů měl vliv jak pontifikát Jana Pavla II. (a ústup Vatikánu od dřívější „Ostpolitik“), tak někteří kněží podzemní církve, zejména významní teologové Josef Zvěřina (vězeň za nacistického i komunistického režimu, signatář Charty 77 a v listopadu 89 zakládající člen Občanského fora) a Oto Mádr.

Od poloviny 80. let se aktivity křesťanů, které měly dopad na celkové morální klima společnosti, odvíjely především v těchto oblastech: obrana nespravedlivě stíhaných disidentů (vznikl Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, jehož aktivisté byli pak sami uvězněni), petice za náboženskou svobodu (petice z iniciativy Augustina Navrátila z r. 1987 se stala nejrozsáhlejší petiční akcí v komunistickém světě), velké poutě, které se stávaly manifestacemi za náboženskou svobodu (anebo přímo manifestace, jako na Velký pátek 88 v Bratislavě, brutálně rozehnaná policií) a pak iniciativa Desetiletí duchovní obnovy národa před miléniem sv. Vojtěcha, vyhlášená 1987 kardinálem Tomáškem (a připravovaná léta 2 kněžími podzemní církve, Tomášem Halíkem a Petrem Piťhou - jako výraz toho, že církev nechce hájit jen své vlastní zájmy, ale cítí odpovědnost za celek společnosti a její morální zdraví).

V listopadových událostech samých sehráli křesťané a křesťanství nikoliv zcela okrajovou roli. Těsně před těmito událostmi proběhla v Římě v listopadu 1989 kanonizace Anežky České, vnímaná většinou společnosti (např. tehdy poprvé byla bohoslužba z Říma, jíž se účastnilo 11 000 Čechoslováků, přenášena Československou televizí, podobně jako o týden později – už uprostřed revolučních událostí – děkovná mše kardinála Tomáška z pražské katedrály). Někteří tenkrát nazývali „sametovou revoluci“ revolucí sv. Anežky. (Připomínalo se prastaré proroctví, že až bude Anežka svatořečena, nastanou v Čechách dobré časy.) Při oné mši přečetl kardinál Tomášek jeden ze svých listů, určených celé společnosti, v němž stálo: V této rozhodující chvíli našich dějin stojím já i celá katolická církev na straně národa!

Nejviditelnější osobností z křesťanských řad se v klíčových listopadových událostech – demonstrace na Václavském náměstí a na Letenské pláni v Praze, přenášené záhy televizí – stal moderátor těchto akcí s desetitisícovou účastí, katolický kněz Václav Malý.

Církev dosáhla v době kolem převratu sympatie společnosti v celých moderních českých dějinách nebývalé. Ovšem také tato popularita, resp. nerealisticky velké očekávání, že církev sehraje významnou roli v procesu dekomunizace společnosti, vedla pak k rozčarování v následujících letech a k prudkému poklesu sympatií, když se ukázalo, že církev je příliš zdecimovaná a málo připravená na působení v pluralitní svobodné společnosti. K poklesu společenské prestiže církve ovšem záměrně přispěly také určité politické síly a média, v nichž tato popularita církve vzbudila obavu z možného politického vlivu katolicismu, z možné politické konkurence.

Většina národa v okamžiku převratu zřejmě očekávala vývoj, který v duchu „perestrojky“ nějak naváže na ideály „demokratického socialismu“ Pražského jara 68 (znovu se také objevil Dubček a lidé kolem něho); komunistická tajná bezpečnost zřejmě připravovala svou variantu pro případ pádu staré komunistické nomenklatury – v této souvislosti se někdy poukazuje na Prognostický ústav Akademie věd, v němž působili mnozí, kteří pak skutečně zaujali důležitá místa v novém režimu – Miloš Zeman, Václav Klaus, Miroslav Ransdorf, Vladimír Dlouhý a další.

Ovšem osobnost Václava Havla – do té doby známá především intelektuálům a lidem spojeným s disentem, což byla menšina společnosti - na sebe strhla během listopadových dní většinu pozornosti a sympatií a ukázala jinou cestu – k svobodné demokratické společnosti západního typu (včetně radikálních ekonomických reforem, které tenkrát ještě prakticky nikdo neočekával). Komunistický režim překvapivě rychle kapituloval. Mnozí jeho protagonisté, zejména aktivní spolupracovníci tajných služeb, kteří v důsledku převratu a později přijatého „lustračního zákona“ ztratili šance v politickém životě, však rychle vyžili svůj kapitál – finanční zdroje, informace, kontakty - a získali důležité pozice především v ekonomické oblasti.

Církve – zejména majoritní katolická církev – udělaly v době brzy po listopadu 1989 řadu chyb. Převládla v nich tendence restaurovat církevní struktury a strategie z minulosti, které neodpovídaly situaci a potřebám společnosti na prahu třetího milénia. Nedokázaly čelit vlivu médií, která se zaměřila především na problémy restitucí církevního majetku a upevnila ve veřejném mínění představu, že znovuzískání majetku je hlavním zájmem církve. Církve nedokázaly sehrát terapeutickou roli při „vyrovnání s minulostí“ – je jistě dobře, že se politické změny odehrály bez násilí a „ducha pomsty“, avšak namísto procesu odpuštění a smíření nastoupila spíše „bagatelizace“ a zamlčování vin. To platí o situaci v celé společnosti, ale i uvnitř církví samých. Mnohé rány minulosti tak zůstaly nezhojené. Mnohé věci vycházejí najevo až dnes. Na druhé straně však církve vykonaly také mnoho dobrého – např. v procesu česko-německého usmíření.

Články a eseje

ROK VÝZNAMNÝCH VÝROČÍ (leden 2017)
.
ZÁPAS O NADĚJI PO AMERICKÉ VOLBĚ (listopad 2016)
.
HLAS ZE SRDCE EVROPY - výzva k společné odpovědnosti (červen 2016)
.
A VOICE FROM THE HEART OF EUROPE – an appeal for joint responsibility
.
Udavačům a mystifikátorům neodpovídám (Otevřený dopis redakci Parlamentních listů)
.
NENÍ ATEISTA JAKO ATEISTA (listopad 2015)
.
O UPRCHLÍCÍCH I SEBEVRAŽEDNÉM DEMOKRATICKÉM SKOKU (říjen 2015)
.
ROZUM A VĚCNOST MÍSTO HYSTERIE A PANIKAŘENÍ (září 2015)
.
PŘÍPAD CHARLIE (únor 2015)
.
10 ODPOVĚDÍ NA OTÁZKY PETRA HONZEJKA (leden 2015)
.
EVROPA VS. MUSLIMOVÉ. MAŘÍME HISTORICKOU ŠANCI (leden 2015)
.
PROČ NEJSEM CHARLIE (leden 2015)
.
KAMBERSKÝ, PODEJTE MI INDEX! (srpen 2014)
.
DESET ZÁSAD – VIZE PRO BUDOUCNOST DEMOKRACIE V ČR
.
DIALOG O POVOLEBNÍ SITUACI (únor 2013)
.
KLAUS K OLTÁŘI NEPATŘÍ (říjen 2011)
.
PARÁDA RŮŽOVÉ HRDOSTI (srpen 2011)
.
MODLITBA ZA JIŘINU ŠVORCOVOU (srpen 2011)
.
OTÁZKA PILÁTOVA (duben 2011)
.
K VOLEBNÍM VÝSLEDKŮM 2010 (červen 2010)
.
TENTOKRÁT PODPORUJI KLAUSE (únor 2006)
.
VELKÝ BRATR A ZVÍŘECÍ FARMA (září 2005)
.
KLAUSOVA POLITICKÁ FILOZOFIE - A "NĚCO NAVÍC" (únor 2004)
.
VÁLKA MEZI METAFOROU A REALITOU (září 2002)
.
POCHODEŇ 2003? (únor 2002)
.
O (NE)PŘESADITELNOSTI DEMOKRACIE NEBO KULTURNÍ EKOLOGIE OTEVŘENÉ SPOLEČNOSTI (říjen 2001)
.
NEŽ SE NÁM SVĚT ZNOVU STANE DOMOVEM (září 2001)
.
PROČ NEJSEM CTITELEM VÁCLAVA KLAUSE (listopad 2000)
.
ZAMEŤME STŘEPY, NE VŠAK TÉMATA (září 2000)
.
11. ZÁŘÍ – VAROVÁNÍ PŘED GLOBÁLNÍM TERORISMEM (září 2016)
.
VZPOMÍNKY NA PŮSOBENÍ V PODZEMNÍ CÍRKVI BĚHEM NORMALIZAČNÍHO REŽIMU (srpen 2016)
.
MÁME S MUSLIMY STEJNÉHO BOHA? (prosinec 2015)
.
The Afternoon of Christianity: Church and Theology for a Post-Secular Age
.
DLOUHÁ CESTA UZDRAVOVÁNÍ (říjen 2015)
.
KDO JE TADY UVĚDOMĚLÝ? (listopad 2014)
.
OTEVŘENÝ DOPIS MUSLIMSKÉ KOMUNITĚ V ČR (květen 2013)
.
PŘEKVAPENÍ NA PAPEŽSKÉM STOLCI (duben 2013)
.
POLEMIKA O VÍŘE A ATEISMU POKRAČUJE (říjen 2010)
.
PŘEDPOKLADEM DIALOGU JE OCHOTA POROZUMĚT (říjen 2010)
.
ZAČ KŘESŤANÉ VDĚČÍ ATEISTŮM (září 2010)
.
"KDO JE ODPOVĚDNÝ ZA PŘÍTOMNOST KŘESŤANSTVÍ" (září 2010)
.
STRUČNÉ PROHLÁŠENÍ PRO ČTK KE KAUZÁM ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ (březen 2010)
.
CO ČEKÁ NOVÉHO PRAŽSKÉHO ARCIBISKUPA? (únor 2010)
.
20 LET AKADEMICKÉ PASTORACE V KOSTELE NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (únor 2010)
.
KULATÝ STŮL: PŘIBLÍŽILA SE ZA POSLEDNÍ LÉTA (leden 2010)
.
PATNÁCT PURPUROVÝCH LET A CO BYLO PŘEDTÍM (listopad 2009)
.
HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO KLÍČE (říjen 2009)
.
PAPEŽOVA LEKCE ČESKÉ CÍRKVI I SPOLEČNOSTI (říjen 2009)
.
SETKÁNÍ PAPEŽE BENEDIKTA S AKADEMICKOU OBCÍ (říjen 2009)
.
PŘÍSPĚVEK PRO MEZINÁBOŽENSKÝ PANEL NA KONFERENCI FORUM 2000 (říjen 2009)
.
MÉDIA – NÁBOŽENSTVÍ NAŠÍ DOBY? (podzim 2009)
.
ROZPAKY Z JEDNÉ VELKORYSOSTI (únor 2009)
.
CO SE DĚJE V HLAVÁCH NÁBOŽENSKÝCH FANATIKŮ (prosinec 2008)
.
ROLE CÍRKVÍ V UDÁLOSTECH ROKU 1989 (říjen 2008)
.
PROMĚNY SVĚTOVÉ NÁBOŽENSKÉ SCÉNY (prosinec 2007)
.
OSLOVIT VZDÁLENÉ (říjen 2007)
.
PAPEŽSKÝ SKANDÁL (září 2006)
.
O TOM NAŠEM BEZBOŽECTVÍ (léto 2005)
.
MYSLITEL „NENÁBOŽENSKÉHO KŘESŤANSTVÍ“ (duben 2005)
.
O ATEISMU, POCHYBNOSTECH A VÍŘE (leden 2005)
.
CÍRKEV A "ČÁSTEČNĚ IDENTIFIKOVANÍ" (květen 2004)
.
JE POSTMODERNÍ KULTURA POSTSEKULÁRNÍ? (říjen 2003)
.
CÍRKVE V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI (únor 2002)
.
SPOR O NÁBOŽENSTVÍ? ()
.
STÁTEM VNUCENÝ ATEISMUS (srpen 2000)
.
KATOLICKÁ CÍRKEV V ČESKÉ REPUBLICE PO ROCE 1989 (2000)
.
NÁBOŽENSTVÍ - POLITIKA - VĚDA: PROMĚNY VE VZTAZÍCH (září 1998)
.
JAK PROMĚNIT TRAGÉDII CÍRKVE V BOŽSKOU KOMEDII? (duben 1998)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

Myšlenka na den

Neříkám ateistům, že nemají pravdu, nýbrž že nemají trpělivost; říkám jim, že jejich pravda je nedopovězená pravda. Avšak hned je třeba důrazně dodat, že i „naše pravda“, pravda víry zde na zemi je v jistém smyslu „nedopovězená“, protože je svou nejvlastnější povahou otevřená vůči Tajemství, které se má v plnosti zjevit až na konci věků. Proto musíme odolat pokušení pyšného triumfalismu, proto si máme s „nevěřícími“ a jinak věřícími co říci, proto i my máme naslouchat a učit se.