T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

K věcem veřejným

KLAUS HÁJÍ NEOBHAJITELNÉ (říjen 2018)

V době infekčního populismu jsem zvyklý čelit záplavě zlobných reakcí, které se rády vydávají za většinový hlas lidu. Po mé reakci na Piťhovu svatováclavskou apokalypsu jsem byl však překvapen množstvím hlasů, které mi tentokrát děkovaly, že jsem jim vrátil důvěru v to, že ve společnosti i v církvi rozumné uvažování nebude snad kapitulovat před hysterickými emocemi.

Protože mám raději věcnou kritiku než pouhý souhlas, vyhlížel jsem, kdo se Piťhy zastane a předloží mi věcné a kritické argumenty k úvaze, zda jsem něco důležitého nepřehlédl. Bohužel, ubohá argumentační úroveň několika polemických článků mne hluboce zklamala. Většinou se úplně míjejí cílem, pokud mi zcela neprávem předhazují, že bych chtěl Piťhovi zazlívat názor, že manželství je svazek muže a ženy a že lidstvo stěží najde náhradu za takto chápanou rodinu – tento názor sdílím a vždy hájím. V tomhle sporu mi nejde tak o Istanbulskou smlouvu a genderové teorie, na obé jistě mohou být různé názory, nýbrž o styl a věrohodnost hlásání víry v kostele, tedy o věrohodnost křesťanství v Čechách.

Klausova kultura polemiky

Václav Klaus mne místo slušné a věcné polemiky zahrnul absurdními nálepkami, vystřílel do mne okamžitě celý zásobník svých „nepěkných slovíček“: dozvěděl jsem se, že jsem „ideologem militantního ekologismu, genderismu, feminismu a homosexualismu“, „podporuji radikálně feministický program likvidace světa normálních mužů a normálních žen a zničení přirozených vztahů mezi nimi“, že jde o „likvidaci křesťanství jako takového“, a tudíž jsem jakožto „levičácký progresivista vážným nebezpečím nejen pro celou naši společnost, ale i pro katolickou církev“. Ani se pak nedivím, že „my Klaus“ (Klaus se vyjadřuje v plurálu maiestaticu) mne v závěru prohlašuje za „odpadlíka“ a jako takového mne vylučuje z církve i z „normálního světa“. Tón i logika Klausovy filipiky skutečně připomíná myšlenkový svět Piťhova kázání: už jsem jen čekal, že mne zařadí mezi ty Piťhou očekávané zlosyny, kteří budou těm, kdo budou matku nazývat matkou a otce otcem, odebírat a prodávat děti a posílat je do vyhlazovacích táborů. Klaus mi dokonce připisuje názor, že pohlaví člověka je pouze sociální konstrukt – tedy přesně to tvrzení, od nějž se opakovaně distancuji, když varuji, abychom se přehnanými formami genderových teorií (které toto skutečně na rozdíl ode mne tvrdí) nenechali zatlačit do podobně extrémních opačných pozic.

Klaus vždy – podobně jako jeho nástupce na Hradě – potřebuje názorového protivníka zcela svévolně zařazovat do jím vytvořených „obrazů nepřítele“, aby se pak do takové karikatury mohl snadno strefovat. Asi by se divil, když mne opakovaně řadí mezi „levicové progresisty“, kdyby věděl, že biskupové nejen v Evropě, ale i v Latinské Americe, Africe a Austrálii, které opravdu nelze šmahem označit za „progresisty“, vřele doporučují mé knihy svým kněžím a zvou mne k přednáškám na teologické fakulty – právě proto, že v mém myšlení vidí „zdravý střed“ mezi progresisty a fundamentalisty. Váží si mne právě proto, že učím, že cesta z nynější krize církve nevede jen skrze „progresivistické“ reformy struktur, nýbrž skrze teologické a především spirituální prohloubení, že je třeba pěstovat čestný dialog s filozofickým myšlením a vědeckým poznáním naší doby a podporuji návrat k duchu evangelia, který vidíme u papeže Františka.

Tento postoj středu mezi extrémy také zaujímám ke studiu genderové problematiky. O ní i jako sociolog něco vím – na rozdíl od těch, kteří místo seriózního studia na základě bulvárních zpráv a některých opravdu potřeštěných vulgarizací dělají z „genderu“ strašáka. To, že se vyskytují extrémní ideologové i pod praporem feminismu a gender studies, ještě přece neznamená, že bychom všechny, kteří se touto problematikou zabývají, měli hodit do jednoho pytle a vytrženými citáty celou myšlenkovou školu zesměšňovat a démonizovat.

Učím, že je třeba rozlišovat vskutku mylné tvrzení, že identita muže a ženy není „nic než společenský konstrukt“ (dokonce libovolně zaměnitelný), od důležitého upozornění, že společenská role a chápání mužství a ženství se opravdu v různých fázích dějin a v různých kulturách liší a proměňují a tento vývoj nelze jednoduše zastavit či vrátit zpět.

Vždy jsem trpěl při kázáních na svátek Svaté rodiny, když kazatel promítal do představy o Marii, Josefovi a Ježíškovi v Nazaretu ideál patriarchální měšťanské rodiny 19. století – ten model rodiny, který před dvěma tisíci lety v Izraeli neexistoval, v němž nevyrůstal ani kazatel a už vůbec ne jeho posluchači; v takových kázáních nahrazovala sentimentalita a laciné moralizování potřebnou inspiraci k tomu, jak udržet stabilitu rodin v typu společnosti, v němž dnes žijeme, aniž bychom budovali ghetto. Piťhu s Klausem spojuje panika z toho, že jejich idealizovaný svět minulosti se už nevrátí – svět, v němž žijeme, je složitější a vyžaduje seriózní rozpravu o vážných problémech, místo démonizování ideových odpůrců tvrzením, že připravují koncentráky; takoví panikáři se pro vážnou debatu sami diskvalifikují a navíc diskreditují to, k čemu se hlásí, v jednom případě křesťanství, v druhém kulturní konzervativismus. Jen čekám, kdy se v druhém táboře objeví podobný Piťha, který bude společnost symetricky strašit, že po odmítnutí Istanbulské smlouvy budou katolíci hromadně upalovat feministky a kastrovat homosexuály a pro klidné rozumné úvahy už nebude prostor.

Jestliže Klausovi ideologové podle Mistrova slibu budou nyní Piťhovy postoje obhajovat, můžeme se asi těšit na intelektuální hostinu podobnou té, při níž Klausův šéfideolog Petr Hájek odborně rozdrtil evoluční teorii a dokazoval, že on se z opice nevyvinul. Také si vzpomeňme, jak titíž lidé, kteří troubí k útoku na Istanbulskou smlouvu, před lety strašili, že zákon o registrovaném partnerství rozvrátí tradiční rodinu – avšak ono se nic takového nestalo. V Putinově Rusku, které je dnes pro katolické „ultra“ a protiunijní klausovce „náš vzor“ v boji proti zkaženému Západu, počet rozvodů, potratů a alkoholismu znepokojivě roste a dubisko Východu se v tom tím „zkaženým Západem“ opravdu nedá zahanbit.

Václav Klaus senior popírá mé tvrzení o tom, že dnešní zneužívání náboženství k podpoře populismu a nacionalismu připomíná druhorepublikové útoky pravicových katolíků na demokracii a na údajné „levicové liberály“ z Masarykova okruhu, Čapka, Peroutku a demokraty a humanisty, které by dnešní Hrad označil za „pražskou lumpenkavárnu“. Asi by si Václav Klaus měl přečíst texty dnešního nadšeného obhájce Piťhova válečného katolicismu, antisemity Adama Bartoše, kterého on sám kdysi označil za „geniálního novináře“, či výplody svého apoštola Hájka na internetovém bulváru. Rád mu dám přečíst, co mi posílají lidé z tohoto koutu politického spektra, zaklínající se často křesťanstvím, aby to srovnal s jazykem, stylem a myšlením českých fašistů a klerofašistů, kteří uštvali k smrti Karla Čapka – je to jako „přes kopírák“, včetně těch vulgarit a hrubek.

Co vlastně vyčítám Piťhovi?

Myslím, že právě v době, kdy vyšly najevo otřesné skutečnosti o zvrácenostech a pokrytectví v nezanedbatelném procentu katolického kléru, by si měl každý kazatel, který moralisticky hřímá nad zkažeností dnešní a budoucí společnosti, uložit bobříka kající zdrženlivosti. A právě do této doby zazněl „hlas z katedrály“.

Obhájcům Piťhova vystoupení vůči mé kritice naprosto ušlo, že v ničem neberu Piťhovi jeho názory na genderové teorie či Istanbulskou smlouvu; kdyby své názory vyjádřil v článku pro bulvární proruské internetové servery, kam by se formou i obsahem zcela hodily, neškodně by rozmnožil fantasmagorické konspirační teorie, jimiž se to tam jen hemží. To, co bylo příčinou a smyslem mého protestu, byla skutečnost, že šlo o zneužití posvátného prostoru a liturgické slavnosti: místo kázání, které má být výkladem evangelia a povzbuzením víry, lásky a naděje. Kněz Piťha místo toho předložil hororovou science fiction, která blouzněním, zcela odtrženým jak od evangelia, tak od reality naší doby, vyvolávala paniku, strach a beznaděj.

Jaké východisko Piťha nabídl ze své svérázné apokalypsy? To už dřív nastínil v několikrát opakovaném jiném militaristickém proslovu: jsme prý ve válce, musíme se opevnit a střílet na každého, kdo se přiblíží k našim hranicím bez bílé vlajky kapitulujících, a to – jak důstojný pán doslovně doporučil – i na ženy a děti, protože i ty nám mohou být nebezpečné.

Z jaké planety mají po podpisu Istanbulské smlouvy přiletět ti zlí homosexuálové, kteří si nás podrobí, prodají naše děti na neznámá místa a za tradiční názory na rodinu nás budou posílat do vyhlazovacích názorů, Piťha neupřesnil. Obávám se, že samozvaný chmurný prorok zkázy tentokrát nenahlédl do současné ani budoucí reality, ale poskytl nechtěně velmi smutný pohled na to, co se děje v jeho mozku a srdci. Nevydal svědectví o světě, nýbrž o sobě. Každý člověk může někdy propadnout depresi a paranoidnímu pohledu na svět, může ho i nadlouho opustit víra a naděje. Ovšem ti, kteří mu chtějí z toho smutného kouta pomoci, mu nepomohou tím, že budou jeho evidentně absurdní výroky omlouvat, obhajovat a šířit, hledat v bulváru senzační zprávy o tom, „jak to prý už někde začalo“. Strach je infekční. V našem světě je mnoho skutečných problémů a od jejich řešení bychom neměli být odváděni panikou na základě zcela nepodložených poplašných fantasmagorií. Do kostela chtějí lidé chodit pro naději a laskavou moudrost, řinčení řetězy už bylo dost a nikdy nikomu nepomohlo.


Psáno pro Lidové noviny, publikováno tiskem 31.10., resp. elektronicky 1.11.2018

Články a eseje

VÝKŘIK DO SVĚDOMÍ (leden 2019)
.
ČAPEK JAKO VYCHOVATEL (prosinec 2018)
.
VSTUPUJEME DO 30. ROKU SVOBODY (listopad 2018)
.
KLAUS HÁJÍ NEOBHAJITELNÉ (říjen 2018)
.
PRODAVAČI STRACHU (říjen 2018)
.
CO JE PRAVDA? (březen 2018)
.
POVOLEBNÍ ÚVAHA (únor 2018)
.
NAROZENINY PAPEŽE FRANTIŠKA (prosinec 2017)
.
SLOUPOVNÍCI A JEJICH NEPŘÁTELÉ (září 2017)
.
STRAŠIDLO POPULISMU V GLOBALIZOVANÉM SVĚTĚ (červen 2017)
.
ÚNOR 1948 A JEHO NEBLAHÉ DĚDICTVÍ (únor 2017)
.
ROK VÝZNAMNÝCH VÝROČÍ (leden 2017)
.
ZÁPAS O NADĚJI PO AMERICKÉ VOLBĚ (listopad 2016)
.
HLAS ZE SRDCE EVROPY - výzva k společné odpovědnosti (červen 2016)
.
A VOICE FROM THE HEART OF EUROPE – an appeal for joint responsibility
.
Udavačům a mystifikátorům neodpovídám (Otevřený dopis redakci Parlamentních listů)
.
NENÍ ATEISTA JAKO ATEISTA (listopad 2015)
.
O UPRCHLÍCÍCH I SEBEVRAŽEDNÉM DEMOKRATICKÉM SKOKU (říjen 2015)
.
ROZUM A VĚCNOST MÍSTO HYSTERIE A PANIKAŘENÍ (září 2015)
.
PŘÍPAD CHARLIE (únor 2015)
.
10 ODPOVĚDÍ NA OTÁZKY PETRA HONZEJKA (leden 2015)
.
EVROPA VS. MUSLIMOVÉ. MAŘÍME HISTORICKOU ŠANCI (leden 2015)
.
PROČ NEJSEM CHARLIE (leden 2015)
.
KAMBERSKÝ, PODEJTE MI INDEX! (srpen 2014)
.
DESET ZÁSAD – VIZE PRO BUDOUCNOST DEMOKRACIE V ČR
.
DIALOG O POVOLEBNÍ SITUACI (únor 2013)
.
KLAUS K OLTÁŘI NEPATŘÍ (říjen 2011)
.
PARÁDA RŮŽOVÉ HRDOSTI (srpen 2011)
.
MODLITBA ZA JIŘINU ŠVORCOVOU (srpen 2011)
.
OTÁZKA PILÁTOVA (duben 2011)
.
K VOLEBNÍM VÝSLEDKŮM 2010 (červen 2010)
.
TENTOKRÁT PODPORUJI KLAUSE (únor 2006)
.
VELKÝ BRATR A ZVÍŘECÍ FARMA (září 2005)
.
KLAUSOVA POLITICKÁ FILOZOFIE - A "NĚCO NAVÍC" (únor 2004)
.
VÁLKA MEZI METAFOROU A REALITOU (září 2002)
.
POCHODEŇ 2003? (únor 2002)
.
O (NE)PŘESADITELNOSTI DEMOKRACIE NEBO KULTURNÍ EKOLOGIE OTEVŘENÉ SPOLEČNOSTI (říjen 2001)
.
NEŽ SE NÁM SVĚT ZNOVU STANE DOMOVEM (září 2001)
.
PROČ NEJSEM CTITELEM VÁCLAVA KLAUSE (listopad 2000)
.
ZAMEŤME STŘEPY, NE VŠAK TÉMATA (září 2000)
.
JE ČESKÁ KATOLICKÁ CÍRKEV „DŮM ZE SKLA“? (leden 2019)
.
OD NAPOMÍNÁNÍ K POROZUMĚNÍ (leden 2019)
.
K BOUŘI V NAŠÍ KATOLICKÉ SKLENICI (únor 2018)
.
VYJASNĚNÍ STANOVISEK S PETREM DVOŘÁKEM (říjen 2017)
.
POZVÁNÍ K DIALOGU (říjen 2017)
.
VZPOURA PROTI PAPEŽI? (říjen 2017)
.
TAJEMSTVÍ NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (září 2017)
.
NÁVRAT NÁBOŽENSTVÍ? (září 2017)
.
ANKETA MESAČNÍKA EVÝCHOD (září 2017)
.
VELIKONOČNÍ KŘEST A NOVÝ ŽIVOT (duben 2017)
.
11. ZÁŘÍ – VAROVÁNÍ PŘED GLOBÁLNÍM TERORISMEM (září 2016)
.
VZPOMÍNKY NA PŮSOBENÍ V PODZEMNÍ CÍRKVI BĚHEM NORMALIZAČNÍHO REŽIMU (srpen 2016)
.
MÁME S MUSLIMY STEJNÉHO BOHA? (prosinec 2015)
.
The Afternoon of Christianity: Church and Theology for a Post-Secular Age
.
DLOUHÁ CESTA UZDRAVOVÁNÍ (říjen 2015)
.
KDO JE TADY UVĚDOMĚLÝ? (listopad 2014)
.
OTEVŘENÝ DOPIS MUSLIMSKÉ KOMUNITĚ V ČR (květen 2013)
.
PŘEKVAPENÍ NA PAPEŽSKÉM STOLCI (duben 2013)
.
POLEMIKA O VÍŘE A ATEISMU POKRAČUJE (říjen 2010)
.
PŘEDPOKLADEM DIALOGU JE OCHOTA POROZUMĚT (říjen 2010)
.
ZAČ KŘESŤANÉ VDĚČÍ ATEISTŮM (září 2010)
.
"KDO JE ODPOVĚDNÝ ZA PŘÍTOMNOST KŘESŤANSTVÍ" (září 2010)
.
STRUČNÉ PROHLÁŠENÍ PRO ČTK KE KAUZÁM ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ (březen 2010)
.
20 LET AKADEMICKÉ PASTORACE V KOSTELE NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (únor 2010)
.
CO ČEKÁ NOVÉHO PRAŽSKÉHO ARCIBISKUPA? (únor 2010)
.
KULATÝ STŮL: PŘIBLÍŽILA SE ZA POSLEDNÍ LÉTA (leden 2010)
.
PATNÁCT PURPUROVÝCH LET A CO BYLO PŘEDTÍM (listopad 2009)
.
HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO KLÍČE (říjen 2009)
.
PAPEŽOVA LEKCE ČESKÉ CÍRKVI I SPOLEČNOSTI (říjen 2009)
.
PŘÍSPĚVEK PRO MEZINÁBOŽENSKÝ PANEL NA KONFERENCI FORUM 2000 (říjen 2009)
.
MÉDIA – NÁBOŽENSTVÍ NAŠÍ DOBY? (podzim 2009)
.
SETKÁNÍ PAPEŽE BENEDIKTA S AKADEMICKOU OBCÍ (říjen 2009)
.
ROZPAKY Z JEDNÉ VELKORYSOSTI (únor 2009)
.
CO SE DĚJE V HLAVÁCH NÁBOŽENSKÝCH FANATIKŮ (prosinec 2008)
.
ROLE CÍRKVÍ V UDÁLOSTECH ROKU 1989 (říjen 2008)
.
PROMĚNY SVĚTOVÉ NÁBOŽENSKÉ SCÉNY (prosinec 2007)
.
OSLOVIT VZDÁLENÉ (říjen 2007)
.
PAPEŽSKÝ SKANDÁL (září 2006)
.
O TOM NAŠEM BEZBOŽECTVÍ (léto 2005)
.
MYSLITEL „NENÁBOŽENSKÉHO KŘESŤANSTVÍ“ (duben 2005)
.
O ATEISMU, POCHYBNOSTECH A VÍŘE (leden 2005)
.
CÍRKEV A "ČÁSTEČNĚ IDENTIFIKOVANÍ" (květen 2004)
.
JE POSTMODERNÍ KULTURA POSTSEKULÁRNÍ? (říjen 2003)
.
CÍRKVE V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI (únor 2002)
.
SPOR O NÁBOŽENSTVÍ? ()
.
STÁTEM VNUCENÝ ATEISMUS (srpen 2000)
.
KATOLICKÁ CÍRKEV V ČESKÉ REPUBLICE PO ROCE 1989 (2000)
.
NÁBOŽENSTVÍ - POLITIKA - VĚDA: PROMĚNY VE VZTAZÍCH (září 1998)
.
JAK PROMĚNIT TRAGÉDII CÍRKVE V BOŽSKOU KOMEDII? (duben 1998)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

předseda správní rady
Nadačního fondu Tomáše Halíka

vicepresident
Council for Research in Values and Philosophy

Myšlenka na den

Na nepřítomnost Boha můžeme odpovědět dvěma způsoby. Buď ji můžeme chápat jako jeho smrt a vyrovnat se s ní jako s jinou ztrátou: najít si náhradu, anebo můžeme přijmout jeho nepřítomnost jako jiný, nový způsob jeho bytí pro nás.