T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Náboženství a společnost

POLEMIKA O VÍŘE A ATEISMU POKRAČUJE (říjen 2010)

J. Polák: odpověď Tomáši Halíkovi v souvislosti s diskusí s Tomášem Hříbkem

V příloze Lidových novin Orientace esej Tomáše Halíka Zač křesťané vděčí ateistům (LN 25. 9. 2010) Na něj reagoval filosof Tomáš Hříbek polemickým příspěvkem Zač mají být ateisté vděčni? (LN 9. 10. 2010) Na tuto polemiku odpověděl opět Tomáš Halík Předpoklad dialogu – ochota porozumět (LN 16. 10. 2010). K diskusi dále vyjádřili Michael Hauser - Proč Češi nejsou ateisty (Deník referendum 15. 10. 2010) a na svém blogu na Aktuálně.cz Václav Hořejší – Halík ateistou?

Načež se do diskuse zapojuji svou troškou do mlýna já a píši svou odpověď Tomáši Halíkovi a posílám ji do LN. Zatím nemám zprávu, zda ji Lidové noviny zveřejní, nicméně ji – dokud je téma živé – zveřejňuji i zde.

Předpokladem dialogu je ochota vyjasnit si, o čem to vlastně mluvíme

(odpověď Tomáši Halíkovi v souvislosti s diskusí s Tomášem Hříbkem)

Vážený pane Halíku, cením si hloubavých lidí, jako jste Vy, protože každý přemýšlivý člověk je schopen obohatit životy lidských bytostí, i když pochopitelně jen některých. Věřím, že nějakým způsobem věříte v Boha a nepochybuji o tom, že Bůh, v něhož věříte, pro Vás existuje jiným způsobem než houska na krámě, konec konců si to uvědomil také Immanuel Kant – trošku mne zamrzelo, že jste jej nezmínil. Nezpochybňuji – a nečiní tak ani pan Hříbek, ani pan Dawkins a další soudní kritikové náboženství – že existuje teologie, která je, co se Boha týče, povznesena nad přízemní pojetí pojmu „existence“ ve smyslu „ano, ano, ne, ne“. Položím však otázku: K jakému Bohu se modlí běžný věřící, prosí-li o uzdravení svého dítěte? Opravdu je to Bůh, coby „ontologické tajemství“ a „absolutní budoucnost“, nebo spíše nějaká konkrétnější, přání plnící entita ve smyslu Ježíška či Santa Clause?

Mimochodem: Lze se k Bohu, jak jej chápete Vy a další teologové Vašeho ražení, ještě vůbec modlit? Tedy ve smyslu – něco konkrétního po něm chtít? Je takový Bůh z pragmatického hlediska smysluplný pro kohokoli jiného vyjma teologa, filosofa či mystika, pro které jsou kontemplace tohoto typu nějakým způsobem příjemné a obohacující?

A divíte se, že takový Bůh není příliš zajímavý ani pro průměrného věřícího (který nestudoval filosofii a teologii), ani pro ateistu, jehož zajímá především to, jak se v praktickém životě chovají běžní věřící – a nikoli tedy teologické špičky. Opravdu věříte, že většina Vašich katolických souvěrců přemýšlí o Bohu tak, jako Vy?

Autoři, jako jsou Tomáš Hříbek, Sam Harris, Christopher Hitchens a Richard Dawkins, si prostě myslí, že běžný věřící připisují Bohu existenci podstatně přímočařejším způsobem, vnímají jej jako entitu schopnou plnit jejich přání a také za entitu vydávající jednoznačné zákony týkající se například sexuality, postavení ženy ve společnosti či alimentárních tabu. V případě, že se Bůh stane příliš „filosofickým“ a vzdáleným („Deus otiosus“), nastupují do „výkonné funkce“, jak jistě víte, nižší božstva (v případě katolické církve konkrétně svatí). A nábožensky kritičtí ateisté se domnívají, že v případě oné masy běžných věřících, kteří věří v Boha víceméně jako v onu zmíněnou housku na krámě, existuje reálné riziko, že budou ve jménu tohoto „Boha“ zmanipulováni k tomu, aby ubližovali svým bližním, jak se v minulosti ostatně již mnohokrát stalo. Ta obava je založena na empirických datech, je tedy, při vší úctě k Vašemu filosofickému konceptu Boha, poněkud reálnější, než jsou subtility filosoficko-teologických disputací.

Když s lidmi diskutuji o náboženství, obvykle upřesňuji, že je možné toto téma pojmout buď esencialisticky nebo nominalisticky. Tedy: Můžeme se bavit o tom, jaká je pravá podstata náboženství, například křesťanství, a všechny zlořády chápat jako odchylku od této pravé podstaty. Problém spočívá v tom, jak tuto podstatu jednoznačně, synchronně i diachronně, definovat, a nemůžete nikomu zazlívat, že žádnou takovou podstatu nevidí, zato však velmi silně vnímá, co konkrétního se ve jménu toho kterého náboženství dělo a děje – tedy rekonstruuje onu podstatu post res. Pak se snadno dobere hypotézy, že Bůh v pojetí daného náboženství je určitý komplex memů (zůstanu věrný Dawkinsově koncepci), který může za určitých podmínek motivovat lidské bytosti k neuvěřitelným krutostem páchaným jak na těle, tak na duchu. V takovém případě jsou ovšem sofistikované teologicko-filosofické koncepce Boha irelevantní. Opravdu si myslíte, že někdo, například papež, ví, co si Bůh, o němž nevíme, co v jeho případě znamená být, myslí o používání kondomů v subsaharské Africe?

Je-li předpokladem dialogu ochota porozumět, pak je třeba vyjasnit si, o čem to vlastně mluvíme. Chceme-li filosofovat o Bohu v intencích té či oné filosofické školy a zabývat se tím, jaký je filosofický význam tajemství, budiž. To však lidé jako Harris (jehož knihu The End of Faith vřele doporučuji Vaší pozornosti!), Dawkins, Hitchens či Hříbek nechtějí. Kritiky náboženství zajímá především to, jak se může víra v nadpřirozeno zvrhnout. Co tato víra dělá s lidským myšlením. Proto také unikají disputací, jež z tohoto zorného úhlu vnímají jako neplodné, do oblasti konkrétních s náboženskou vírou spjatých problémů.

Osobně si myslím, že kritikové náboženství mají tendenci být jednostranní – ale upřímně řečeno: kdo z lidí, kteří se z nějakého konkrétního hlediska ponoří do studia určitého problému, takový sklon nemá? Vy zase máte sklon vidět v náboženství především to dobré – není i to projevem jednostrannosti?

Jsem přesvědčen, že náboženství, stejně jako každý jiný společenský fenomén, by nemělo být imunizováno proti kritice – kritika náboženství je stejně namístě, jako kritika zaměřená na politiku, kulturu atd. Je samozřejmě možné ze z jakékoli kritiky „esencialisticky“ vykroutit tak, že řeknete: „To, co je kritizováno, není pravý Bůh/pravé náboženství.“, ale není lepší snažit se porozumět, odpustit kritikům to, že nesdílejí Vaši vášeň pro teologické spekulace, a zamyslet se nad tím, jestli náhodou nepřivíráte oči tváří v tvář nějakému konkrétnímu, hmatatelnému zlu?


O autorovi| JAROSLAV A. POLÁK – spisovatel, amatérský filosof, pragmatický polyteista.


Vážený pane Poláku,

díky za příspěvek v dialogickém duchu. Zasloužil by si víc pozornosti, než mu nyní mohu věnovat – ale dovolím si odkázat na mé knihy, v nichž podrobně rozvádím řadu souvisejících témat a odpovídám důkladněji i na Vaše otázky a námitky. Z mých kniha a článků byste patrně vysoudil, že mi poněkud neprávem přičítáte v pohledu na náboženství jednostrannost – myslím, že málokdo u nás psal tolik o kořenech a nebezpečích nábožensky zdůvodňovaného násilí, o náboženském fanatismu a fundamentalismu atd. (Ostatně: zatímco dnešní kritici náboženství, zvláště u nás, o mocenském zneužívání náboženství vědí jen z novin či učebnic a zřejmě nikdy se s ním osobně nepotkali, já jsem si na rozdíl od nich zkusil od náboženských fundamentalistů, byť dnes naštěstí nevybavených politickou mocí, toho poměrně dost!)

Nicméně na Váš (a Dawkinsův a všeobecně opakovaný) důraz na ubližující náboženství bych řekl, že je to s náboženstvím asi tak jako s leteckou technikou: letadla byla zneužita 11. září a v nesčetných válkách 20. století (miliony lidí by asi nebylo zabito, kdyby letadla nebyla), ale ona také každodenně pokojně a užitečně dopravují miliony lidí a zboží a ulehčují život.

Náboženství sama o sobě nejsou ani dobrá ani špatná, záleží na historickém kontextu a na kvalitě lidí, kteří se vykládají a reprezentují. Náboženství byla a jsou politicky zneužívána, ale objektivní pohled do dějin (pokud to nejsou jen dějiny válek) ukáže, že především po celé dějiny lidstva každodenně učí miliardy lidí žít podle základních mravních pravidel, myslet nejen na sebe, ale na druhé a zvládat bez zoufalství mnoho životních obtíží. Dokonce celá sekulární kultura Západu svůj mravní kodex a potenciál nezískala z nějakého ateismu nebo ahistorické „lidské přirozenosti“, nýbrž ze svých kulturních kořenů, tedy především z judeo-křesťanství.

To, že kořen zla nespočívá „v náboženství samém“ (podobně jako nespočívá v letadlech), můžete vidět snad i z toho, že největší násilí v dějinách způsobily režimy, nenávidící právě tyto dvě náboženství – nacismus a komunismus, a že i např. sama Francouzská revoluce, zaklínající se hesly osvícenství, prolila za několik let více krve než církevní inkvizice za celé své dějiny (mluvím o církevní inkvizici, nikoliv třeba o státní španělské inkvizici (s níž se běžně zaměňuje), kterou zavedli kastilští králové, protože se jim právě církevní inkvizice zdála měkká, nebo o státních inkvizitorech typu Bobliga v Losinách, o kterém je román a film Kladivo na čarodějnice, jehož obětí naopak byli katoličtí kněží, kteří se ho pokoušeli zastavit).

Jsem rád, že mne nepovažujete za ateistu. Ano, možná se styl mé víry (a mého přemýšlení o Bohu a mé modlitby) liší od stylu zbožnosti osmdesátileté moravské venkovanky se základním vzděláním, protože jsem se naučil více uvažovat abstraktně a ona zas víc bezprostředně a obrazně; z toho vůbec nevyplývá, že moje zbožnost stojí jakkoliv výše nad její – je přece přirozené, že každý prožívá jak svět, tak náboženství způsobem, který odpovídá jeho kulturnímu a psychologickému typu. (Navíc jsem přesvědčen, že nesmírnost Boží přesahuje všechny lidské obrazy o něm, jak můj filozofický, tak ten lidový). Připadá mi nefér, že Dawkins a jemu podobní (a obávám se z Vašeho textu, že ani Vy k tomu nemáte daleko) „uznávají“ jako skutečné náboženství ono lidové, protože do něho se jim lépe strefuje (ne proto, že je „většinové“, protože prostě většina lidí nemá vysokoškolské vzdělání – ovšem u nás je dnes asi mezi vysokoškoláky výrazně vyšší procento věřících než např. mezi dělníky a tento trend sílí). Navíc si myslím, že univerzitní učitel Dawkins lidovému náboženství vlastně nerozumí (jako mu příliš nerozumím ani já, i když ho na rozdíl od něj respektuji) a konfrontaci s vírou vzdělaných lidí se vyhýbá, protože ta nezapadá do jeho zjednodušené představy „náboženských pověr“ (podobně jako mne Hříbek raději oznámkoval jako kryptoateistu, aby si zachoval svůj stereotyp hloupého náboženství).

U vašich poznámek o tom, jak papež ví, co si myslí Bůh o kondomech apod. jsem nevěděl, zda to byl Váš pouhý bonmot, nebo zda Vaše představa o učení církve a teologii je tak komicky prostinká. Ne, papež ani teologové nejsou hadači a kouzelníci, vydávající se za čtenáře Božích myšlenek; teologie je lidská intelektuální reflexe víry, snažící se racionálními metodami z axiomů, jimiž jsou např. biblické texty (každá věda, jak jistě víte, má své axiomy) vyvodit odpovědi na aktuální, např. bioetické otázky. Proto také stanoviska církve v podobných oblastech, vznikající v dialogu s výsledky ostatních věd, se přirozeně vyvíjejí v čase. Dnes je jistě možné nesouhlasit s některými rigorózními stanovisky ohledně forem antikoncepce, ale v mnoha dalších otázkách (klonování, eutanázie pod.) je i mnoho nevěřících vděčno církvi za to, že hájí důstojnost lidské osoby a nedotknutelnost života proti nezodpovědnosti a komerčním zájmům jistých farmaceutických firem apod. Ale to by byla samostatná kapitola. Navíc v době, kdy katolická církev přinejmenším od 2. vatikánského koncilu programově odmítá jakékoliv spojení s mocí a prosazování víry a křesťanské morálky jakoukoliv formou násilí, jsou její stanoviska prostě hlasem, jímž se bude či nebude řídit kdokoliv podle své svobodné volby (a primát svědomí při rozhodování je v katolické teologii zakotven přinejmenším od Tomáše Akv. – i když jistě trvalo staletí, než se plně prosadil do praxe církve a i nedobrovolné požehnané odstavení církve od moci v posledních staletích k tomu jistě šťastně přispělo). Nemyslím, že by tomuto hlasu měl být odpíráno právo být slyšen v dnešním názorovém koncertu – a po snad nevoláte a netoužíte ani Vy.

Co se týká modlitby – vím i od mnoha „ateistů“, že když se ve skutečně kritických chvílích modlí k Bohu třeba za záchranu života dítěte (a je to častější, než si myslíte, protože když je člověku opravdu zle, tak z něho často sklouzne jeho ateismus jako rýma), většinou mají onu prostinkou představu o Bohu, jakou připisujete většině věřících. Ale přesto si myslím, že většina křesťanů (alespoň dnes) mimo tyto chvíle rozlišuje magii (snahu přimět Boha, aby plnil mou vůli) od modlitby víry – otevřenosti k tomu, abychom ve svědomí slyšeli hlas Boží a snažili se pochopit a plnit Jeho vůli. (Ale jistě uznávám, že statistické důkazy k tomu tvrzení o „většině“nemám, pouze jsem za 32 let kněžství mluvil s několika tisíci lidmi ve zpovědnici o jejich duchovním životě – tak snad o tom něco málo vím…).

Ještě jednou Vám děkuji za příležitost k snad užitečné výměně pohledů na záležitost tak komplikovanou, jakou náboženství v dnešním světě.

Prof. PhDr. Tomáš Halík Th.D. filozof a sociolog náboženství


Vážený pane Halíku,

původně jsem chtěl odpovědět stručně, abychom nezabředli do vyčerpávající debaty, ale nakonec jste mne opět inspiroval k obšírnější odpovědi.

Vaše pojetí náboženství jako hodnotově neutrálního nástroje, který může být použit konstruktivně i destruktivně, má cosi do sebe a mně osobně se zamlouvá. Navíc z toho plyne, že by bylo (tedy principiálně) možné na základě empirických dat z minulosti i současnosti (a to jak pro náboženství obecně, tak i pro některou jeho konkrétní formu) vyhodnotit, co převažuje. Jistě by to nebylo snadné – museli bychom „obodovat“ hodnotu Sixtinské kaple či smyslem naplněného života na straně jedné a nábožensky motivovanou vraždu, psychické týrání vyvoláváním pocitů viny či snahu brzdit vědecké poznání na straně druhé, ale i tak ta myšlenka má cosi do sebe.

Co se „kořenu zla“ týče, pak například Sam Harris jej nevidí v náboženství, ale hlouběji – v tom, co odpovídá anglickému výrazu „faith“, tedy víra v nějaké dogma, v nejvyšší instanci stojící nad racionalitou. V tom případě i zmíněný komunismus a nacismus jsou projevy tohoto druhu víry a stojí po boku náboženství spíše než racionality. Navíc je prokázáno, že Hitler věřil v nadpřirozenou „Prozřetelnost“ a jeho myšlení rozhodně nebylo ateistické – stejně jako celý nacismus. Proto pokládám důraz na „nenáboženské“ strůjce zla v podobě nacistů a komunistů (neboli argumentaci „ad Hitlerum“ a „ad komančum“) za poněkud scestný. Tyto společensko-politické formy měly svá rozumu nadřazená dogmata, své rituály, své mučedníky a světce. Osobně nevidím žádný zásadní rozdíl mezi dozorcem v koncentračním táboře a třeba inkvizitorem

Ohledně kořenů naší civilizace: Smiřme se s tím, že jsou na mnoha místech nasáklé krví – a to jak kořen židokřesťanský, tak ten osvícensko-sekulární. Sekularismus je dle mého názoru stejně důležitý, jako starší kulturně-náboženské tradice. A je třeba jej hájit před jakýmkoli náboženským nárokem.

Samozřejmě, že je možné přijmout Bibli jako soubor axiomů (který je ale z mého pohledu hodně problematický, protože postrádá podstatnou vlastnost jakéhokoli souboru axiomů, jíž je bezrozpornost) a vyvozovat z těchto axiomů ty či ony závěry. Není mi ale příliš jasné, jak tento soubor starověkých textů souvisí s Bohem, o němž nevíme, co v jeho případě znamená být, tedy například jak Bůh pojímaný jako budoucnost může sdělovat své názory na sexualitu (například to, že homosexuálové mají být trestáni smrtí, což posléze teologové zmírnili) určitým jedincům na Blízkém východě. Tedy, jak víra v cosi tak neuchopitelného, jako je Bůh ve Vašem pojetí, může být spojena s vírou v relevantnost Bible. Nicméně tuším, že se tím zabýváte ve svých knihách a já si beru jako úkol se s nimi v dohledné době seznámit. Co však mohu říci již nyní, je, že samozřejmě v žádném případě netoužím po tom, aby bylo jakémukoli názoru odpíráno právo na možnost být slyšen (osobně jsem přesvědčen, že by neměly být kriminalizovány ani názory extremistů), nicméně to přece neznamená, že by měl být jakýkoli názor imunizován vůči kritice. Pokud si pan Hříbek (a ostatní kritikové náboženství) myslí, že závěry týkající se morálky a světa, jež teologové odvozují ze svých axiomů, jsou scestné a škodlivé, má právo to říci. A má právo tvrdit, že odvolávku na biblické či jakékoli jiné dogmatické „axiomy“ nepřijímá jako argument.

Prosba o záchranu života dítěte je magie. Od prosby o peníze či úspěšné složení zkoušky, se týká jen stupněm intenzity takového přání. A je to špatná magie, pokud se tato prosba týká Boha jak jej chápete Vy, protože takový Bůh prostě nemůže intervenovat. Z mého pohledu mají být jakékoli prosby směřovány na funkčně odpovídající nižší božstva, jako jsou například bohové polyteistických tradic či katoličtí svatí. Jak jsem o sobě uvedl, jsem „pragmatický polyteista“. Nevím, zda existuje Bůh v absolutním smyslu, ale pragmaticky věřím v ty bohy, kteří mne přesvědčili, že jsou schopni mi zcela reálně pomoci s konkrétními životními problémy. Moje víra je z pohledu materialistů a ateistů samozřejmě stejně iracionální, jako kterákoli jiná (včetně té Vaší), ale jsem s ní spokojený. V každém případě mám to štěstí, že mi nehrozí, že se budu v krizové životní situaci modlit k (co se mých zájmů týče) indiferentnímu Absolutnu, ale ke kompetenčně adekvátnímu božstvu. Magie je přirozený lidský instinkt a není na ní nic zavrženíhodného, alespoň z mého pohledu…

Tolik tedy k naší výměně názorů. Ještě jednou podotýkám, že si Vaší práce vážím a jsem přesvědčen, že kdyby lidé, jako jste Vy, v Katolické církvi převládali, mohli by „noví ateisté“ kritizovat nanejvýš to, že stát tu a tam financuje obory, na kterých se studují (z jejich pohledu) iracionální nesmysly. Ale mnoho dalších argumentů by jim nezůstalo. Pakliže Vaše činnost povede ke kultivaci víry Vašich souvěrců, ke schopnosti nahlížet různá hlediska a akceptovat i jiné pohledy, pak na ni budu shlížet s úctou a to bez ohledu na skutečnost, že se v mnoha věcech neshodneme.


O autorovi| JAROSLAV A. POLÁK – spisovatel, amatérský filosof, pragmatický polyteista.


Vážený pane Poláku,

díky za další příspěvek, rozvinula se opravdu zajímavá debata, jen mne mrzí, kolik lidí u nás má o víře opravdu naivní představy. Nemohu odpovídat na vše, čas mi nedovoluje než naznačit, kudy by asi vedla další polemika s vaším posledním příspěvkem:

  • víra ve smyslu faith rozhodně není "slepá víra" v dogmata apod., ani jen "přesvědčení" (to by spadalo spíš do kategorie belief) - faith je víra jakožto důvěra, jakožto odvaha důvěřovat ve smysl života, který si my nedáváme, zakoušíme ho jako dar a úkol, jen se ho snažíme s pokorou odkrývat (ne nadarmo v řadě jazyků věřit souvisí s důvěrou a věrností). V mé právě vyšlé knížce Divadlo pro anděly podrobně rozebírám koncept víry jako odpověď na oslovení, které dešifrujeme (viz Jaspersův koncept "šifer smyslu") a život z víry je pro mne život jako dialog (na rozdíl od monologu, který nepřipouští transcendentální Ty - viz např. Buber: Já a Ty).

V knize Vzdáleným nablízku opět mluvím o víře jako trpělivosti tváří v Tvář tajemství (ateista a náboženský fundamentalista tuto pokoru nemají, těm je vše hned "jasné").

  • Chápat Písmo jako oporu pro víru (možná mé vyjádření "axiom" způsobilo nedorozumění) neznamená biblický fundamentalismus, nýbrž úsilí o interpretaci tradice (i věda žije z tradice a autority, žádný vědec nezačíná na zelém palouku a neověřuje vše - a ve filozofii a teologii tradované intepretujeme a reinterpretujeme podle pravidel hermeneutiky, ve stálém rozhovoru tradice s životními a dějinnými zkušenostmi a poznáním - proto se i teologie vyvíjí, někdy dost bouřlivě..)

  • prosba o uzdravení dítěte není magie, magií by byla praktika, která neprosí, nýbrž manipuluje s božskými silami. Každá křestanská modlitba (jakkoliv naléhavá) vposledku poukazuje k Otčenáši: ne má, ale Tvá vůle se staň!

  • posílám Vám pokračování mé polemiky s Hříbkem, snad něco z toho otisknou LN, prosím Vás o vyvěšení toho na Vašem blogu spolu s touto mou odpovědí. (Hříbkův text vyjde určitě v sobotní Orientaci, neposílám ho, protože nemám k tomu od něj svolení - po publikování ho jistě můžete přidat.)

Dík za snahu o čestný dialog - zdravím Vás i slušné účastníky vašeho blogu.

Tomáš Halík


Předpoklad dialogu – jasná řeč

Tomáš Hříbek

Děkuji prof. Halíkovi a dalším, že jim má úvaha „Zač mají být ateisté vděčni?“ (Orientace, 9. 10., s. 27), připadla zajímavá natolik, aby na ni reagovali. Následující řádky jsou mírně rozšířenou verzí textu, který vyjde v Orientaci 6. 11.

Prof. Halík mi ve své odpovědi „Předpoklad diaglogu – ochota porozumět“ (Orientace 16. 10., s. 12) vyčítá, že si po vzoru svého „guru“ Dawkinse zjednodušuji práci karikováním náboženství – prý si myslím, že křesťané jsou „zabedněnci a věří nesmyslům“. Předně ani k Dawkinsovi nejsem nekritický: v Orientaci z 8. 8. 2009 jsem vyjádřil skepsi vůči jeho víře v morální pokrok. Ale hlavně, ve svém textu z 9. 10. jsem dal jasně najevo, že ústřední tezi křesťanství – tj., že svět stvořila a jaksi řídí nadlidsky mocná osoba – nepokládám za nesmysl, nýbrž za smysluplnou hypotézu. To, že považuji tuto hypotézu za velmi pochybnou, je obsahem mého ateismu. Prof. Halík rozlišuje mezi údajně dogmatickými ateisty, kteří tvrdí s jistotou, že Bůh neexistuje, a přijatelnějšími agnostiky, kteří si uvědomují, že nemůžeme Boží existenci ani dokázat, ani vyvrátit. Samozřejmě, že nejpřijatelnější mají být ve srovnání s oběma předešlými věřící Halíkova typu, kteří žijí s vědomím „tajemství“. Halíkův kontrast mezi dogmatickým ateismem a pokornějším agnosticismem je ve skutečnosti falešný. Například já jsem jak ateista, tak agnostik. Ačkoli to nebylo tématem mého článku z 9. 10., dokázal bych svůj ateismus podpořit argumenty. Žádný z těchto argumentů pochopitelně nemá podobu důkazu, jaké známe z logiky a matematiky. To znamená, že jsem ateista, protože mám dobré důvody k tomu, abych nevěřil, že Bůh existuje, ale jsem i agnostik, protože připouštím, že nevím – a ani nikdo jiný neví – najisto, zda Bůh je či není. Podobně jako prof. Halík jsem tedy ochoten připustit, že Boží existence je zahalena „tajemstvím“. Avšak na rozdíl od něj se domnívám, že právě proto bychom neměli o tomto tajemství činit konkrétní výpovědi, z nichž sestávají teologické systémy jednotlivých náboženství.

Halíka dále mrzí má údajná nekritičnost vůči „agresivnímu sekularismu“, který se prý projevuje „multikulturalismem“ a „relativismem“. Já jsem však ve svém článku vyslovil obavu z multikulturalismu, pokud by pod záminkou respektu k jiným kulturám oklešťoval naše svobody. Co se týče relativismu, rozumím jím názor, že různé věci závisejí na našich postojích. Někteří filozofové považují realitu jako celek za závislou na našich postojích. Ve svém článku jsem prof. Halíkovi nemohl zavdat příčinu, aby mi takový extrémní názor připisoval. Ještě zajímavější je, že o něco později mi vyčítá „naivní realismus“. Prof. Halík opět nedefinuje, co má na mysli, ale realismus bývá považován na opak relativismu. Halík mi tedy připisuje protichůdné názory, ale především to vypadá, že označuje-li realismus za „naivní“, tak je mu bližší relativismus. Čemuž se nedivím, vím-li, jaké autory má v oblibě, ale je to kuriózní u katolického teologa.

Hlavní výčitka prof. Halíka se týká mého „neetického zkreslení“ jeho teologie. S Bohem je to prý takto: není pravda ani to, že je, ani to, že není. Já jsem zlovolně zamlčel druhou půlku této teze. A měl jsem se prý k této věci vyjádřit až poté, co si prostuduji Halíkovy knihy. Četl jsem mimo jiné Co je bez chvění, není pevné (2010), obsahující i dialog o filozofické teologii. V první řadě je nesmysl, že nelze posoudit určitý názor nějakého autora, pokud jsme nečetli vše, co na to téma napsal. V případě knih prof. Halíka by to navíc bylo zbytečné, protože sice obsahují množství dobrých postřehů o stavu společnosti, ale citovaný dialog o filozofii není o nic hlubší než jeho články z Orientace: záplava jmen a sloganů, rétorika na úkor argumentace. Spolu s Heideggerem nám o Bohu říká, že na rozdíl od jiných věcí není k dispozici (souhlasím!), a spolu s Rahnerem, že je jako budoucnost (kdo tedy stvořil svět?). Atd., atp. Prof. Halík nám sugeruje představu, že v současné filozofii sexy postmodernisté porážejí tomistické fundamentalisty, a že ateisté si mohou podat ruce s fundamentalisty, neboť mají podobně dogmatické představy o Bohu. Profesionální filozofové vědí, že to je chybná dichotomie. Spíše máme na jedné straně mlžitele, kteří vyrukují s „tajemstvím“ kdykoli, kdy jim scházejí argumenty, na straně druhé myslitele, snažící se o maximální jasnost a přesnost. Moji katoličtí kolegové z Filozofického ústavu v létě pořádali konferenci o metafyzice za účasti hvězd oboru jako je prof. Peter van Inwagen. Ten ve své knize The Problem of Evil (2006) citoval pasáž jistého postmoderního teologa, která jako by vypadla z textu prof. Halíka: „Považovat Boha za nějaký druh popsatelného a poznatelného objektu, který je jaksi vůči nám (over against us), by byla jak degradace Boha, tak vážná kategoriální chyba.“ Van Inwagen komentuje: „Tato slova neznamenají skoro nic. Pokud něco znamenají, pak znamenají ‚Bůh neexistuje.‘“ Přesně.

Zmínka o van Inwagenovi má naznačit, že respektuji přísné křesťanské myslitele současnosti a sdílím jejich názor na ty mlžící. Prof. Halík mě považuje za neschopného dialogu, neboť prý zkresluji jeho teologii. Řekl bych, že skutečného zkreslování jeho názorů se dopouštějí spíše někteří z jeho stoupenců. Prof. Hořejší ve svém článku na Halíkovu obranu („Tomáš Halík ateistou?“, Orientace 16. 10., s. 27) píše, že Bůh může být „v první řadě ztotožněn s obdivuhodným, smysluplným řádem světa, s tím, co způsobilo, že náš svět se od svého vzniku řídí právě takovými zákony, které v něm vládnou“... a to by snad mělo stačit jako ukázka teologie, kterou prof. Halík výslovně odmítá. Hořejšího panteismus má koneckonců málo společného s jakoukoli verzí katolické doktríny (to, že něco podobného hlásal Hořejším zmíněný Teilhard de Chardin, bylo ostatně důvodem, proč dal Vatikán jeho knihy na index). Můj článek z 9. 10. je ale hlavně o politice, ne o teologii, která mě sama o sobě nezajímá. Halíkovu dikci jsem kritizoval proto, že odvádí pozornost od skutečných morálně-politických postojů současné církve. Píše-li prof. Halík o politice, obvykle s ním souhlasím, ale zajímalo by mne, jak by se lišil od nemilovaného pana Semína (jehož spolu se mnou řadí mezi fundamentalisty), kdyby měl říci svůj názor na plánované rodičovství, adopci dětí homosexuály, sexuální výchovu ve školách či eutanazii.

Že to s Halíkovým liberalismem nakonec není tak slavné, jak jsem původně doufal, vidím z jeho rozhořčení nad závěrem mého článku, kde jsem uvedl pár známých faktů o kolaboraci Vatikánu s nacismem a historii křesťanského antijudaismu. Bohemista Trávníček („Lekce ‚filozofického‘ hochštaplerství“, Orientace 16. 10., s. 27) dokonce při četbě těchto pasáží ztratil nervy, což mu zabránilo pochopit můj průzračně jasný text. Vysvětlím tedy logiku této části oběma svým kritikům znovu: Poté, co jsem uvedl námitky vůči nositeli smířlivého postoje současné katolické církve vůči ateismu, prof. Halíkovi, obrátil jsem se k nositeli postoje nepřátelského, Benediktu XVI. Ten vyjádřil své nepřátelství naposled v projevu v Anglii, v němž položil rovnítko mezi ateismus a nacismus. Pro vyvrácení papežovy teze, že nacisté byli ateisté, kdežto katolíci jejich oběťmi a zachránci Židů, stačí předložit nějaká fakta, která jsou s danou tezí v rozporu. Taková fakta jsem předložil. Halík ani Trávníček žádná z nich nepopřeli, ale buď mlží, či mne poučují, že katolíci udělali za nacismu i dobré věci. Samozřejmě, že ano, ale mým úkolem přece nebylo vykreslit celkový obraz poměru Vatikánu k nacismu. Nežádám ani, aby si katolíci stále sypali popel na hlavu za to, že si jejich církev zadala s Třetí říší. Benedikt XVI. o tom mohl mlčet, ale rozhodl se překroutit skutečnost. Souhlasí prof. Halík s tímto překrucováním? Jestiže ano, pak musím revidovat svou tezi z 9. 10., že v osobě prof. Halíka katolická církev nám ateistům nabízí přívětivou tvář: jeho vstřícnost vůči ateismu je totiž v případě, že souhlasí s papežovým projevem, zcela iluzorní. Pokud jde o Trávníčka, ten uzavírá svůj článek sebeztrapňujícím non sequitur, že o kolaboraci Vatikánu s nacismem slyšel i od komunistů, ergo to asi není pravda. No comment.


Tomáš Halík: Poznámka k vyjasnění

Jsem rád, že v polemice mezi Tomášem Hříbkem a mnou dochází alespoň k určitému odstranění několika vzájemných nedorozumění. Je snad možné říci, že oba sdílíme přesvědčení, že povaha a způsob bytí toho, co tradice nazývá „Bůh“, je zahaleno tajemstvím, přesahujícím kapacitu lidského poznání a pochopení. Od agnosticismu, který zůstává stát před zavřenými dveřmi Tajemství, se ateismus liší přesvědčením, že za těmito dveřmi je prázdno a víra odvahou důvěřovat, že je za nimi plnost smyslu, který zde nemáme zcela k dispozici. Tomáš Hříbek volí se skeptiky „hermeneutiku podezření“, já (s Riceourem a dalšími filozofy tohoto směru) „hermeneutiku důvěry“. (Katolickým tradicionalistům připomínám, že ovšem respektuji učení katolické církve – jimž se na 1. vatikánském koncilu vymezila proti biblickému fundamentalismu na jedné a idealistickému fideismu na druhé straně - že totiž je v kapacitě lidského rozumu dojít při úvaze o stvořených věcech k přesvědčení o existenci stvořitele; ovšem nezaměňoval bych tento úsudek s vírou, kterou teologie nepokládá za „přesvědčení“, nýbrž za ctnost, tedy setkání milosti s lidskou svobodou.)

Tomáš Hříbek se mýlí, tvrdí-li, že jsem mu připisoval relativismus; pouze jsem mu vytkl, že kritizuje-li právem náboženský fundamentalismus, nezmiňuje podobně nebezpečný druhý extrém, krajní relativismus militantního sekularismu. Jsem si naopak vědom toho, že ho s tomisty sbližuje „metafyzický realismus“, zatímco mne s postmoderními teology a filozofy sbližuje „perspektivismus“ (což není totéž co relativismus). Pokud citovaná (neotomisty i Hříbkem zřejmě obdivovaná) „hvězda metafyziků“ Peter van Inwagen si nedovede námitku teologa vůči předmětné představě Boha jako „objektu“ vyložit jinak, než že ten teolog je vlastně „mlžící ateista“, pak to svědčí spíš o neschopnosti pana profesora chápat smysl vět, vymykajících se úzkému horizontu jeho „jazykové hry“. Pokud by si ateističtí i neotomističtí zastánci tohoto stylu myšlení a poněkud ukvapeného známkování osobovali titul „profesionálních filozofů“ a ti, kteří inspirováni hermeneutikou a fenomenologií myslí jinak, by pro ně byli jen „mlžitelé“, pak by smysluplný dialog byl opravdu těžko možný.

A rozhodně bychom se měli varovat stylu jiného účastníka této debaty v LN, Michala Semína, který si zřejmě neodvede představit, že jsem ke svým stanoviskům dospěl prostě vlastním přemýšlením, studiem, meditací a životními i pastoračními zkušenostmi a podkládá mi neustále nečestný úmysl vlichotit se do přízně současného akademického a mediálního světa (i když přiznává, že jsem tato stanoviska hájil už v dobách disentu, kdy mi žádný mediální potlesk a akademická uznání opravdu nehrozily). Podobně si Semín nedokáže připustit, že jestliže – jak si neustále stýská – jeho (a podobné) názory nejsou dnešním akademickým světem brána vážně, nemusí za tím stát spiknutí všemocných liberálů, nýbrž prostě to, že jeho snahy o resuscitaci mentality restauračního katolicismu z doby „protimodernistických bojů“ akademickému světu nepřipadají příliš přínosné.

Závěrem však děkuji všem účastníkům této debaty – ať už zaujímají ta či ona stanoviska – že ukázali zajímavost a aktuálnost vážné rozpravy o víře a ateismu.

Tomáš Halík

Články a eseje

ÚNOR 1948 A JEHO NEBLAHÉ DĚDICTVÍ (únor 2017)
.
ROK VÝZNAMNÝCH VÝROČÍ (leden 2017)
.
ZÁPAS O NADĚJI PO AMERICKÉ VOLBĚ (listopad 2016)
.
HLAS ZE SRDCE EVROPY - výzva k společné odpovědnosti (červen 2016)
.
A VOICE FROM THE HEART OF EUROPE – an appeal for joint responsibility
.
Udavačům a mystifikátorům neodpovídám (Otevřený dopis redakci Parlamentních listů)
.
NENÍ ATEISTA JAKO ATEISTA (listopad 2015)
.
O UPRCHLÍCÍCH I SEBEVRAŽEDNÉM DEMOKRATICKÉM SKOKU (říjen 2015)
.
ROZUM A VĚCNOST MÍSTO HYSTERIE A PANIKAŘENÍ (září 2015)
.
PŘÍPAD CHARLIE (únor 2015)
.
10 ODPOVĚDÍ NA OTÁZKY PETRA HONZEJKA (leden 2015)
.
EVROPA VS. MUSLIMOVÉ. MAŘÍME HISTORICKOU ŠANCI (leden 2015)
.
PROČ NEJSEM CHARLIE (leden 2015)
.
KAMBERSKÝ, PODEJTE MI INDEX! (srpen 2014)
.
DESET ZÁSAD – VIZE PRO BUDOUCNOST DEMOKRACIE V ČR
.
DIALOG O POVOLEBNÍ SITUACI (únor 2013)
.
KLAUS K OLTÁŘI NEPATŘÍ (říjen 2011)
.
PARÁDA RŮŽOVÉ HRDOSTI (srpen 2011)
.
MODLITBA ZA JIŘINU ŠVORCOVOU (srpen 2011)
.
OTÁZKA PILÁTOVA (duben 2011)
.
K VOLEBNÍM VÝSLEDKŮM 2010 (červen 2010)
.
TENTOKRÁT PODPORUJI KLAUSE (únor 2006)
.
VELKÝ BRATR A ZVÍŘECÍ FARMA (září 2005)
.
KLAUSOVA POLITICKÁ FILOZOFIE - A "NĚCO NAVÍC" (únor 2004)
.
VÁLKA MEZI METAFOROU A REALITOU (září 2002)
.
POCHODEŇ 2003? (únor 2002)
.
O (NE)PŘESADITELNOSTI DEMOKRACIE NEBO KULTURNÍ EKOLOGIE OTEVŘENÉ SPOLEČNOSTI (říjen 2001)
.
NEŽ SE NÁM SVĚT ZNOVU STANE DOMOVEM (září 2001)
.
PROČ NEJSEM CTITELEM VÁCLAVA KLAUSE (listopad 2000)
.
ZAMEŤME STŘEPY, NE VŠAK TÉMATA (září 2000)
.
11. ZÁŘÍ – VAROVÁNÍ PŘED GLOBÁLNÍM TERORISMEM (září 2016)
.
VZPOMÍNKY NA PŮSOBENÍ V PODZEMNÍ CÍRKVI BĚHEM NORMALIZAČNÍHO REŽIMU (srpen 2016)
.
MÁME S MUSLIMY STEJNÉHO BOHA? (prosinec 2015)
.
The Afternoon of Christianity: Church and Theology for a Post-Secular Age
.
DLOUHÁ CESTA UZDRAVOVÁNÍ (říjen 2015)
.
KDO JE TADY UVĚDOMĚLÝ? (listopad 2014)
.
OTEVŘENÝ DOPIS MUSLIMSKÉ KOMUNITĚ V ČR (květen 2013)
.
PŘEKVAPENÍ NA PAPEŽSKÉM STOLCI (duben 2013)
.
POLEMIKA O VÍŘE A ATEISMU POKRAČUJE (říjen 2010)
.
PŘEDPOKLADEM DIALOGU JE OCHOTA POROZUMĚT (říjen 2010)
.
ZAČ KŘESŤANÉ VDĚČÍ ATEISTŮM (září 2010)
.
"KDO JE ODPOVĚDNÝ ZA PŘÍTOMNOST KŘESŤANSTVÍ" (září 2010)
.
STRUČNÉ PROHLÁŠENÍ PRO ČTK KE KAUZÁM ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ (březen 2010)
.
CO ČEKÁ NOVÉHO PRAŽSKÉHO ARCIBISKUPA? (únor 2010)
.
20 LET AKADEMICKÉ PASTORACE V KOSTELE NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (únor 2010)
.
KULATÝ STŮL: PŘIBLÍŽILA SE ZA POSLEDNÍ LÉTA (leden 2010)
.
PATNÁCT PURPUROVÝCH LET A CO BYLO PŘEDTÍM (listopad 2009)
.
HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO KLÍČE (říjen 2009)
.
PAPEŽOVA LEKCE ČESKÉ CÍRKVI I SPOLEČNOSTI (říjen 2009)
.
SETKÁNÍ PAPEŽE BENEDIKTA S AKADEMICKOU OBCÍ (říjen 2009)
.
PŘÍSPĚVEK PRO MEZINÁBOŽENSKÝ PANEL NA KONFERENCI FORUM 2000 (říjen 2009)
.
MÉDIA – NÁBOŽENSTVÍ NAŠÍ DOBY? (podzim 2009)
.
ROZPAKY Z JEDNÉ VELKORYSOSTI (únor 2009)
.
CO SE DĚJE V HLAVÁCH NÁBOŽENSKÝCH FANATIKŮ (prosinec 2008)
.
ROLE CÍRKVÍ V UDÁLOSTECH ROKU 1989 (říjen 2008)
.
PROMĚNY SVĚTOVÉ NÁBOŽENSKÉ SCÉNY (prosinec 2007)
.
OSLOVIT VZDÁLENÉ (říjen 2007)
.
PAPEŽSKÝ SKANDÁL (září 2006)
.
O TOM NAŠEM BEZBOŽECTVÍ (léto 2005)
.
MYSLITEL „NENÁBOŽENSKÉHO KŘESŤANSTVÍ“ (duben 2005)
.
O ATEISMU, POCHYBNOSTECH A VÍŘE (leden 2005)
.
CÍRKEV A "ČÁSTEČNĚ IDENTIFIKOVANÍ" (květen 2004)
.
JE POSTMODERNÍ KULTURA POSTSEKULÁRNÍ? (říjen 2003)
.
CÍRKVE V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI (únor 2002)
.
SPOR O NÁBOŽENSTVÍ? ()
.
STÁTEM VNUCENÝ ATEISMUS (srpen 2000)
.
KATOLICKÁ CÍRKEV V ČESKÉ REPUBLICE PO ROCE 1989 (2000)
.
NÁBOŽENSTVÍ - POLITIKA - VĚDA: PROMĚNY VE VZTAZÍCH (září 1998)
.
JAK PROMĚNIT TRAGÉDII CÍRKVE V BOŽSKOU KOMEDII? (duben 1998)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

Myšlenka na den

Věřit v jednoho Boha znamená především být svobodný, být osvobozen od vlády „bůžků“. Znamená to zmocnění (a zároveň dlouhodobý úkol) odpírat nárokům relativních hodnot hrát v našem životě roli Absolutna.