T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Náboženství a společnost

VZPOURA PROTI PAPEŽI? (říjen 2017)

Rozruch kolem otevřeného dopisu konzervativních katolíků papeži Františkovi se týká dokumentu, který je sám o sobě bezvýznamný, je však přesto symptomem zajímavého vývoje v současném (nejen katolickém) křesťanství a náboženské scéně vůbec.

Otevřený dopis papeži nepodepsal nikdo z episkopátu (ani ze známých kritiků papeže mezi kardinály), ani z významných teologů, jedná se většinou o starší generaci penzionovaných profesorů „předkoncilní“ orientace plus schismatickou skupinu příznivců exkomunikovaného arcibiskupa Lefebvra („Bratrstvo Pia X.“). V Čechách se k nim připojili dva mladší filozofové ze školy úctyhodného novotomistického filozofa profesora Sousedíka – oba, jak upozornil doc. Štampach, jsou tam podepsáni (předpokládám, že ne vlastní vinou) neexistujícími akademickými tituly a funkcemi, což ovšem také vypovídá o věrohodnosti celého dokumentu.

Přesto je užitečné zařadit ten dokument do širšího historického rámce. Už od vzniku „víry“ jako nové duchovní orientace, spojené s hebrejskými proroky v tzv. „osové době“ dějin, trvá v dějinách kultury napětí mezi „náboženstvím“ (kněžským, rituálním) a „vírou“ prorockého typu. V judaismu toto napětí vrcholí střetem mezi Ježíšem a částí tehdejší náboženské elity, kněžími a „farizeji a zákoníky“. Pak přičiněním Pavla z Tarsu se ježíšovské hnutí, zpočátku tvořící jednu z řady radikálních židovských sekt, emancipuje od židovství a postupně vytvoří „třetí náboženství“ vedle judaismu a římsko-helénského pohanství. Uvnitř celých dějin tohoto nového náboženství, křesťanství, trvá však podobné napětí mezi vnějškovou náboženskostí (typicky reprezentovanou teologií císařského ideologa Eusebia) a vírou, nesenou prorocko-reformními postavami. Výmluvně toto napětí zobrazil Dostojevský v „Legendě o Velkém inkvizitorovi“.

Prorocko-reformní postavy se objevovaly zejména na prahu nových dějinných epoch. Není náhodou, že papež František spojuje spirituality dvou takových reformních osobností v přelomových dobách – Františka z Assisi a Ignáce z Loyoly; obě hnutí kolem těchto reformátorů dostala časem (v jistém napětí s ideály zakladatelů) podobu řeholních řádů, františkánů a jezuitů.

Dva velcí papežové dvacátého století, Jan Pavel II. a Benedikt XVI., s velkou důstojností uzavřeli dlouhou kapitolu církevních dějin, jejichž hlavním tématem bylo vyrovnání s evropskou modernitou. Klíčovým okamžikem této epochy byl postoj, který k moderně, vzniklé z osvícenství, zaujal Druhý vatikánský koncil, který mezi extrémy nekritického odmítání moderny papeži „piánského období“ a nekritickým přijetím novověkých ideálů radikální větví „modernistů“ zvolil střední pozici „dialogu“. Tuto „střední pozici“ (s jistým „vychýlením doprava“) pak hájili oba zmínění papežové, Jan Pavel a Benedikt.

Papež František pak zahajuje novou kapitolu církevních dějin v novém dějinně-kulturním kontextu světa, hluboce proměněného globalizací – ve světě „postmoderním a postsekulárním“, nábožensky a kulturně radikálně pluralitním, v němž se těžiště katolicismu vychýlilo z Evropy a „severní polokoule“ na Jih; ve světě, kde unavené západní křesťanství a údajně vítězná sekularita jsou převažovány pozoruhodnou vitalitou křesťanství v Jižní Americe, Africe a Asii včetně dosud značně skrytého křesťanství současné Číny. Odpůrci papeže Františka, utěšující se tím (jak mi řekl jeden český prelát), že papež je starý a po něm se vše zas vrátí do bývalých kolejí, staví svá přání na iluzi: nelze se vrátit do světa, který už není.

Je pochopitelné, že se reformní pontifikát papeže Františka – jako mnohé podobné reformy v dějinách církve, včetně reformy Františkovy a Ignácovy – setkává s odporem. Svatý František byl dokonce svými spolubratry v jednu chvíli vyloučen z řádu a Ignác byl vyšetřován inkvizicí. Dnešní papež čelí odporu hlavně těch skupin v církvi, které myšlenkově strnuly v době piánského zápasu s evropským novověkem, anebo těch, kteří reprezentují „extrinsivní“ (vnějškové) náboženství příkazů a zákazů či servilní opory světské moci, jako tomu bylo u odpůrců Ježíšovy reformy.

V „dopise čtyř kardinálů“, který předcházel poslednímu manifestu, jsme mohli jasně rozpoznat pozici, kterou hájili farizeové, když se snažili Ježíše chytit do pasti: Mojžíš nám přikázal cizoložnice kamenovat – a ty rušíš odvěký svatý Zákon, hlásáš milosrdenství a odpuštění? Ježíš jim neodpověděl (podobně jako papež František jejich následovníkům), psal tiše prstem do písku. A pak řekl: Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem!

Rozkacení farizeové se tehdy zastyděli, pustili kameny z rukou a rozešli se. Co se musí stát, aby se jejich dnešní nástupci, vytýkající papeži Františkovi, že podle Ježíšova vzoru staví milosrdenství a solidární lásku nad spravedlnost v pojetí zákoníků a farizejů, zachovali podobně?


publikováno v Lidových novinách 5. října 2017

Články a eseje

NAROZENINY PAPEŽE FRANTIŠKA (prosinec 2017)
.
SLOUPOVNÍCI A JEJICH NEPŘÁTELÉ (září 2017)
.
STRAŠIDLO POPULISMU V GLOBALIZOVANÉM SVĚTĚ (červen 2017)
.
ÚNOR 1948 A JEHO NEBLAHÉ DĚDICTVÍ (únor 2017)
.
ROK VÝZNAMNÝCH VÝROČÍ (leden 2017)
.
ZÁPAS O NADĚJI PO AMERICKÉ VOLBĚ (listopad 2016)
.
A VOICE FROM THE HEART OF EUROPE – an appeal for joint responsibility
.
HLAS ZE SRDCE EVROPY - výzva k společné odpovědnosti (červen 2016)
.
Udavačům a mystifikátorům neodpovídám (Otevřený dopis redakci Parlamentních listů)
.
NENÍ ATEISTA JAKO ATEISTA (listopad 2015)
.
O UPRCHLÍCÍCH I SEBEVRAŽEDNÉM DEMOKRATICKÉM SKOKU (říjen 2015)
.
ROZUM A VĚCNOST MÍSTO HYSTERIE A PANIKAŘENÍ (září 2015)
.
PŘÍPAD CHARLIE (únor 2015)
.
10 ODPOVĚDÍ NA OTÁZKY PETRA HONZEJKA (leden 2015)
.
EVROPA VS. MUSLIMOVÉ. MAŘÍME HISTORICKOU ŠANCI (leden 2015)
.
PROČ NEJSEM CHARLIE (leden 2015)
.
KAMBERSKÝ, PODEJTE MI INDEX! (srpen 2014)
.
DESET ZÁSAD – VIZE PRO BUDOUCNOST DEMOKRACIE V ČR
.
DIALOG O POVOLEBNÍ SITUACI (únor 2013)
.
KLAUS K OLTÁŘI NEPATŘÍ (říjen 2011)
.
PARÁDA RŮŽOVÉ HRDOSTI (srpen 2011)
.
MODLITBA ZA JIŘINU ŠVORCOVOU (srpen 2011)
.
OTÁZKA PILÁTOVA (duben 2011)
.
K VOLEBNÍM VÝSLEDKŮM 2010 (červen 2010)
.
TENTOKRÁT PODPORUJI KLAUSE (únor 2006)
.
VELKÝ BRATR A ZVÍŘECÍ FARMA (září 2005)
.
KLAUSOVA POLITICKÁ FILOZOFIE - A "NĚCO NAVÍC" (únor 2004)
.
VÁLKA MEZI METAFOROU A REALITOU (září 2002)
.
POCHODEŇ 2003? (únor 2002)
.
O (NE)PŘESADITELNOSTI DEMOKRACIE NEBO KULTURNÍ EKOLOGIE OTEVŘENÉ SPOLEČNOSTI (říjen 2001)
.
NEŽ SE NÁM SVĚT ZNOVU STANE DOMOVEM (září 2001)
.
PROČ NEJSEM CTITELEM VÁCLAVA KLAUSE (listopad 2000)
.
ZAMEŤME STŘEPY, NE VŠAK TÉMATA (září 2000)
.
VYJASNĚNÍ STANOVISEK S PETREM DVOŘÁKEM (říjen 2017)
.
POZVÁNÍ K DIALOGU (říjen 2017)
.
VZPOURA PROTI PAPEŽI? (říjen 2017)
.
TAJEMSTVÍ NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (září 2017)
.
NÁVRAT NÁBOŽENSTVÍ? (září 2017)
.
ANKETA MESAČNÍKA EVÝCHOD (září 2017)
.
VELIKONOČNÍ KŘEST A NOVÝ ŽIVOT (duben 2017)
.
11. ZÁŘÍ – VAROVÁNÍ PŘED GLOBÁLNÍM TERORISMEM (září 2016)
.
VZPOMÍNKY NA PŮSOBENÍ V PODZEMNÍ CÍRKVI BĚHEM NORMALIZAČNÍHO REŽIMU (srpen 2016)
.
MÁME S MUSLIMY STEJNÉHO BOHA? (prosinec 2015)
.
The Afternoon of Christianity: Church and Theology for a Post-Secular Age
.
DLOUHÁ CESTA UZDRAVOVÁNÍ (říjen 2015)
.
KDO JE TADY UVĚDOMĚLÝ? (listopad 2014)
.
OTEVŘENÝ DOPIS MUSLIMSKÉ KOMUNITĚ V ČR (květen 2013)
.
PŘEKVAPENÍ NA PAPEŽSKÉM STOLCI (duben 2013)
.
POLEMIKA O VÍŘE A ATEISMU POKRAČUJE (říjen 2010)
.
PŘEDPOKLADEM DIALOGU JE OCHOTA POROZUMĚT (říjen 2010)
.
ZAČ KŘESŤANÉ VDĚČÍ ATEISTŮM (září 2010)
.
"KDO JE ODPOVĚDNÝ ZA PŘÍTOMNOST KŘESŤANSTVÍ" (září 2010)
.
STRUČNÉ PROHLÁŠENÍ PRO ČTK KE KAUZÁM ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ (březen 2010)
.
20 LET AKADEMICKÉ PASTORACE V KOSTELE NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (únor 2010)
.
CO ČEKÁ NOVÉHO PRAŽSKÉHO ARCIBISKUPA? (únor 2010)
.
KULATÝ STŮL: PŘIBLÍŽILA SE ZA POSLEDNÍ LÉTA (leden 2010)
.
PATNÁCT PURPUROVÝCH LET A CO BYLO PŘEDTÍM (listopad 2009)
.
HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO KLÍČE (říjen 2009)
.
SETKÁNÍ PAPEŽE BENEDIKTA S AKADEMICKOU OBCÍ (říjen 2009)
.
PAPEŽOVA LEKCE ČESKÉ CÍRKVI I SPOLEČNOSTI (říjen 2009)
.
MÉDIA – NÁBOŽENSTVÍ NAŠÍ DOBY? (podzim 2009)
.
PŘÍSPĚVEK PRO MEZINÁBOŽENSKÝ PANEL NA KONFERENCI FORUM 2000 (říjen 2009)
.
ROZPAKY Z JEDNÉ VELKORYSOSTI (únor 2009)
.
CO SE DĚJE V HLAVÁCH NÁBOŽENSKÝCH FANATIKŮ (prosinec 2008)
.
ROLE CÍRKVÍ V UDÁLOSTECH ROKU 1989 (říjen 2008)
.
PROMĚNY SVĚTOVÉ NÁBOŽENSKÉ SCÉNY (prosinec 2007)
.
OSLOVIT VZDÁLENÉ (říjen 2007)
.
PAPEŽSKÝ SKANDÁL (září 2006)
.
O TOM NAŠEM BEZBOŽECTVÍ (léto 2005)
.
MYSLITEL „NENÁBOŽENSKÉHO KŘESŤANSTVÍ“ (duben 2005)
.
O ATEISMU, POCHYBNOSTECH A VÍŘE (leden 2005)
.
CÍRKEV A "ČÁSTEČNĚ IDENTIFIKOVANÍ" (květen 2004)
.
JE POSTMODERNÍ KULTURA POSTSEKULÁRNÍ? (říjen 2003)
.
CÍRKVE V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI (únor 2002)
.
SPOR O NÁBOŽENSTVÍ? ()
.
STÁTEM VNUCENÝ ATEISMUS (srpen 2000)
.
KATOLICKÁ CÍRKEV V ČESKÉ REPUBLICE PO ROCE 1989 (2000)
.
NÁBOŽENSTVÍ - POLITIKA - VĚDA: PROMĚNY VE VZTAZÍCH (září 1998)
.
JAK PROMĚNIT TRAGÉDII CÍRKVE V BOŽSKOU KOMEDII? (duben 1998)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

předseda správní rady
Nadačního fondu Tomáše Halíka

vicepresident
Council for Research in Values and Philosophy

Myšlenka na den

Víře, jak jí rozumím, se život jeví jako dar a výzva. Můžeme vůči této výzvě být bdělí anebo spící, otevření nebo uzavření. Člověk, který přijímá oslovení, je jím zavázán.