T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

K věcem veřejným

O UPRCHLÍCÍCH I SEBEVRAŽEDNÉM DEMOKRATICKÉM SKOKU (říjen 2015)

Chtěl bych poděkovat příteli Alexandru Tomskému za kritickou reakci na můj článek „Rozumem a věcností proti panice a hysterii“, především za její slušný a věcný tón. Ve věci uprchlické krize se angažuji především proto, že mne skutečně znepokojuje míra poděšenosti v Čechách (největší strach z muslimů je v naší zemi, kde jich žije nejméně) a podlost politiků, kteří se na této vlně populisticky přiživují.

Byl jsem samozřejmě připraven na to, že se stanu okamžitě terčem nenávistných útoků – od výhružných e-mailů až po ukázkový text Benjamina Kurase, který si nedovede vysvětlit to, že mám na věc jiný názor než on, jinak, než že je to ode mne „ignorance, lež nebo psychická porucha“. Poté, co jsem jasně napsal, že mám sto důvodů pro to, že jsem katolík a ne muslim, ale že nepotřebuji pojišťovat svou identitu šířením pomlouvačných nesmyslů o jiných náboženstvích, se nakonec dočtu, že jsem propagátorem islámu proti křesťanské civilizaci. Naleznu-li ve stoce podobných reakcí jednu slušnou a věcnou polemiku, vrací se mi jiskra naděje, že snad v Čechách kultura gentlemanského dialogu úplně nevyhynula.

Proto: díky Tomskému, i když se mnou nesouhlasí. Navíc má jistě v lecčems pravdu. Opakuji: Mé texty je třeba číst jako pokus alespoň trochu vyvážit ty extrémní, zkratkovité a emocionální reakce, které u nás bohužel převládají – a přitom se samozřejmě člověk neubrání určité jednostrannosti. Kdybych polemizoval s někým, kdo nevidí v současné uprchlické krizi vůbec žádné nebezpečí a nevidí problémy, které jsou v islámu samotném, nejen v jeho extrémní formě (ale to jsem přece ve svém článku také zmiňoval), možná bych dokonce použil i některé argumenty, které uvádí Tomský. Hlavní problém islámu spočívá nikoliv v odpudivých výrocích o hubení nepřátel (takové najdeme ve Starém Zákoně též), nýbrž v tom, že hlavní proud islámu neprošel osvícenstvím, schopností kritické hermeneutiky posvátných textů – jak žalostně by dopadlo křesťanské náboženství, kdyby ustrnulo v časech předem prohraného „antimodernistického boje“, vidíme na militantně bigotní publicistice typu Semína a Hájka, trpící neschopností vnímat jiné barvy než černou a bílou. (Při nedávném setkání s Benediktem XVI. jsem si znovu uvědomil, jak velice se liší jím zastávaný a v dnešním světě potřebný „inteligentní konzervatismus“ od ideologie lidí, kteří si tradici – onen dynamický prvek v náboženstvích – pletou se ztrnulostí.)

Pokud se týká termínu „fašismus“, který se také zde v americké publicistice pro IS nyní občas používá, jde samozřejmě o přenesený význam, nejde o kopii původního italského fašismu, stejně jako při užití ještě rozšířenějšího termínu „islámský fundamentalismus“ je zřejmé, že nejde o původní význam tohoto termínu (označení protestantského antiliberálního proudu na prahu 20. století).

I když mne Alexander Tomský notoricky označuje za „kazatele“, protože mne zná jen v této roli v neděli večer, dovolím si připomenout, že jsem především profesor sociologie, který se systematicky – nyní i zde na amerických univerzitách – odborně zabývá jedním aspektem mezinárodních vztahů, aktuálním vztahem mezi náboženstvím, kulturou a politikou; mluvím-li o společenských procesech, nejsem v této oblasti nepoučený laik ani naivní „sluníčkář“.

To jediné, co mne u Tomského hodně a nepříjemně překvapilo, byla podpora (rozuměl-li jsem mu správně) myšlenky referenda. Posun od zastupitelské parlamentní demokracie k tzv. „přímé demokracii“ tímto nebezpečným populistickým nástrojem považuji za sebevražedný skok demokracie do propasti barbarství. Podle mého názoru referenda mají dobrý smysl pouze v lokálních záležitostech obcí, všude jinde mohou být nebezpečným ohrožením kultury politického rozhodování. Dnes je snad dostatečně patrné, jak ničivý dopad na morální klima v naší zemi, vážnost prezidentského úřadu a mezinárodní prestiž naší země měl výsledek první přímé prezidentské volby, tohoto neorganického prvku „přímé demokracie“ v naší ústavě, způsobený zkratkovitou, nedomyšlenou reakcí na igelitky s bankovkami při poslední parlamentní volbě. Je také příznačné, jaký typ lidí u nás po „přímé demokracii“ volá a kdo a proč by si nyní přál oslabovat naše vazby s EU využíváním populistických nálad pomocí referend ohledně evropsky solidárního řešení uprchlické krize. (Nepovažuji za náhodu, že nejvíc e-mailů, strašících imigranty – a notoricky zaměňujících ty, kteří utíkají, ta ty, před nimiž utíkají – mi přichází ze stejných adres, které mne oblažují pohádkami o zlé Americe a hodném strýčku Putinovi.)

Jeden bod, ve kterém se však s Alexandrem Tomským – jak oba víme – asi nikdy neshodneme, je Evropská unie. Mrzí mne na ní mnoho věcí, ale čím víc a blíže vnímám nebezpečné záměry ruského medvěda, nyní nebezpečně destabilizujícího situaci v Sýrii – a jeho „přátel“ u nás, kteří by nejraději současné obtíže zneužili k tomu, aby nás postrčili opět od Západu k divokému Východu a nahráli Putinovu plánu obnovit a rozšířit bývalé impérium – tím důležitější vidím proces evropské integrace a transatlantické spolupráce. Současný stav EU není ideální, ale řešení, které my můžeme ovlivnit, je ve volbě inteligentních zástupců naší země, kteří by ukázali, že jsme ochotni a schopni přispívat ke zkvalitnění evropské integrace, a nikoliv podpora lidí, kteří EU nenávidí a v jejích orgánech působí destruktivně – a už vůbec ne v následování lidí, kteří v zásadní kulturní a politické volbě mezi Západem a Východem riskují (nebo snad záměrně sledují) prohru všeho, co přinesl velký dar rozpadu sovětského impéria.

Bylo by vše jistě snazší, kdyby v Evropě uprchlíci nebyli, ale oni tu jsou, nelze je zahnat do moře, vystřelit na Mars nebo nahnat pod palbu jejich pronásledovatelů, nejde ani tak jednoduše je rozlišit na hodné, kteří si náš soucit zaslouží, a na ty druhé; oni jsou tady, v naší společné vlasti jménem Evropa – a skuhrat na Unii a říkat, ať se postarají jen ti druzí, je prostě čecháčkovsky zbabělé. Je třeba se dívat dopředu a vidět současné problémy v širší perspektivě: bohužel, jsou jen slabou předehrou toho, co naši část světa čeká v příštích desetiletích v důsledcích podceňované a ideologicky zakrývané ekologické krize, zejména globálního oteplování a vysychání zdrojů vody. Na tyto problémy je třeba se už dnes připravit a nepanikařit při jejich prvních příznacích: svět už nebude takový, jaký byl dříve.

To, co v souvislosti s uprchlíky předvádí naše hlava státu, je neomluvitelné. Já jsem před čtvrtstoletím nezvonil klíči proto, aby jednoho Miloše nahradil jiný, ale abychom byli integrální součástí Západu, abychom i politicky řekli svému evropanství ano se všemi důsledky a náklady. Východisko ze současné krize je pouze v solidárním celoevropském řešení, které nesmí být podrýváno nezodpovědným nacionálním sobectvím. Z Čech musí vycházet moudřejší a statečnější hlasy, než které jsou slyšet nyní.

publikováno 13.10.2015 na serveru Echo24.cz jako odpověď na 11.10. tamtéž zveřejněný text Alexandra Tomského: "Halíkovo uprchlické desatero? Kněz nemá věřící politicky rozdělovat"

Články a eseje

SLOUPOVNÍCI A JEJICH NEPŘÁTELÉ (září 2017)
.
STRAŠIDLO POPULISMU V GLOBALIZOVANÉM SVĚTĚ (červen 2017)
.
ÚNOR 1948 A JEHO NEBLAHÉ DĚDICTVÍ (únor 2017)
.
ROK VÝZNAMNÝCH VÝROČÍ (leden 2017)
.
ZÁPAS O NADĚJI PO AMERICKÉ VOLBĚ (listopad 2016)
.
A VOICE FROM THE HEART OF EUROPE – an appeal for joint responsibility
.
HLAS ZE SRDCE EVROPY - výzva k společné odpovědnosti (červen 2016)
.
Udavačům a mystifikátorům neodpovídám (Otevřený dopis redakci Parlamentních listů)
.
NENÍ ATEISTA JAKO ATEISTA (listopad 2015)
.
O UPRCHLÍCÍCH I SEBEVRAŽEDNÉM DEMOKRATICKÉM SKOKU (říjen 2015)
.
ROZUM A VĚCNOST MÍSTO HYSTERIE A PANIKAŘENÍ (září 2015)
.
PŘÍPAD CHARLIE (únor 2015)
.
10 ODPOVĚDÍ NA OTÁZKY PETRA HONZEJKA (leden 2015)
.
EVROPA VS. MUSLIMOVÉ. MAŘÍME HISTORICKOU ŠANCI (leden 2015)
.
PROČ NEJSEM CHARLIE (leden 2015)
.
KAMBERSKÝ, PODEJTE MI INDEX! (srpen 2014)
.
DESET ZÁSAD – VIZE PRO BUDOUCNOST DEMOKRACIE V ČR
.
DIALOG O POVOLEBNÍ SITUACI (únor 2013)
.
KLAUS K OLTÁŘI NEPATŘÍ (říjen 2011)
.
PARÁDA RŮŽOVÉ HRDOSTI (srpen 2011)
.
MODLITBA ZA JIŘINU ŠVORCOVOU (srpen 2011)
.
OTÁZKA PILÁTOVA (duben 2011)
.
K VOLEBNÍM VÝSLEDKŮM 2010 (červen 2010)
.
TENTOKRÁT PODPORUJI KLAUSE (únor 2006)
.
VELKÝ BRATR A ZVÍŘECÍ FARMA (září 2005)
.
KLAUSOVA POLITICKÁ FILOZOFIE - A "NĚCO NAVÍC" (únor 2004)
.
VÁLKA MEZI METAFOROU A REALITOU (září 2002)
.
POCHODEŇ 2003? (únor 2002)
.
O (NE)PŘESADITELNOSTI DEMOKRACIE NEBO KULTURNÍ EKOLOGIE OTEVŘENÉ SPOLEČNOSTI (říjen 2001)
.
NEŽ SE NÁM SVĚT ZNOVU STANE DOMOVEM (září 2001)
.
PROČ NEJSEM CTITELEM VÁCLAVA KLAUSE (listopad 2000)
.
ZAMEŤME STŘEPY, NE VŠAK TÉMATA (září 2000)
.
TAJEMSTVÍ NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (září 2017)
.
NÁVRAT NÁBOŽENSTVÍ? (září 2017)
.
ANKETA MESAČNÍKA EVÝCHOD (září 2017)
.
VELIKONOČNÍ KŘEST A NOVÝ ŽIVOT (duben 2017)
.
11. ZÁŘÍ – VAROVÁNÍ PŘED GLOBÁLNÍM TERORISMEM (září 2016)
.
VZPOMÍNKY NA PŮSOBENÍ V PODZEMNÍ CÍRKVI BĚHEM NORMALIZAČNÍHO REŽIMU (srpen 2016)
.
MÁME S MUSLIMY STEJNÉHO BOHA? (prosinec 2015)
.
The Afternoon of Christianity: Church and Theology for a Post-Secular Age
.
DLOUHÁ CESTA UZDRAVOVÁNÍ (říjen 2015)
.
KDO JE TADY UVĚDOMĚLÝ? (listopad 2014)
.
OTEVŘENÝ DOPIS MUSLIMSKÉ KOMUNITĚ V ČR (květen 2013)
.
PŘEKVAPENÍ NA PAPEŽSKÉM STOLCI (duben 2013)
.
POLEMIKA O VÍŘE A ATEISMU POKRAČUJE (říjen 2010)
.
PŘEDPOKLADEM DIALOGU JE OCHOTA POROZUMĚT (říjen 2010)
.
ZAČ KŘESŤANÉ VDĚČÍ ATEISTŮM (září 2010)
.
"KDO JE ODPOVĚDNÝ ZA PŘÍTOMNOST KŘESŤANSTVÍ" (září 2010)
.
STRUČNÉ PROHLÁŠENÍ PRO ČTK KE KAUZÁM ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ (březen 2010)
.
20 LET AKADEMICKÉ PASTORACE V KOSTELE NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (únor 2010)
.
CO ČEKÁ NOVÉHO PRAŽSKÉHO ARCIBISKUPA? (únor 2010)
.
KULATÝ STŮL: PŘIBLÍŽILA SE ZA POSLEDNÍ LÉTA (leden 2010)
.
PATNÁCT PURPUROVÝCH LET A CO BYLO PŘEDTÍM (listopad 2009)
.
HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO KLÍČE (říjen 2009)
.
PŘÍSPĚVEK PRO MEZINÁBOŽENSKÝ PANEL NA KONFERENCI FORUM 2000 (říjen 2009)
.
PAPEŽOVA LEKCE ČESKÉ CÍRKVI I SPOLEČNOSTI (říjen 2009)
.
SETKÁNÍ PAPEŽE BENEDIKTA S AKADEMICKOU OBCÍ (říjen 2009)
.
MÉDIA – NÁBOŽENSTVÍ NAŠÍ DOBY? (podzim 2009)
.
ROZPAKY Z JEDNÉ VELKORYSOSTI (únor 2009)
.
CO SE DĚJE V HLAVÁCH NÁBOŽENSKÝCH FANATIKŮ (prosinec 2008)
.
ROLE CÍRKVÍ V UDÁLOSTECH ROKU 1989 (říjen 2008)
.
PROMĚNY SVĚTOVÉ NÁBOŽENSKÉ SCÉNY (prosinec 2007)
.
OSLOVIT VZDÁLENÉ (říjen 2007)
.
PAPEŽSKÝ SKANDÁL (září 2006)
.
O TOM NAŠEM BEZBOŽECTVÍ (léto 2005)
.
MYSLITEL „NENÁBOŽENSKÉHO KŘESŤANSTVÍ“ (duben 2005)
.
O ATEISMU, POCHYBNOSTECH A VÍŘE (leden 2005)
.
CÍRKEV A "ČÁSTEČNĚ IDENTIFIKOVANÍ" (květen 2004)
.
JE POSTMODERNÍ KULTURA POSTSEKULÁRNÍ? (říjen 2003)
.
CÍRKVE V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI (únor 2002)
.
SPOR O NÁBOŽENSTVÍ? ()
.
STÁTEM VNUCENÝ ATEISMUS (srpen 2000)
.
KATOLICKÁ CÍRKEV V ČESKÉ REPUBLICE PO ROCE 1989 (2000)
.
NÁBOŽENSTVÍ - POLITIKA - VĚDA: PROMĚNY VE VZTAZÍCH (září 1998)
.
JAK PROMĚNIT TRAGÉDII CÍRKVE V BOŽSKOU KOMEDII? (duben 1998)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

Myšlenka na den

Pracuji-li s předpokladem, že jak víra, tak nevíra mají svůj kus pravdy, pak se nechci spokojit s lacině postmoderním heslem „každý má svou pravdu!“ Zajímá-li mne „pravda nevíry“, pak ne proto, abych ji blazeovaně „uznal“, nýbrž abych jejím promyšlením a protrpěním obohatil svou víru.