T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

K věcem veřejným

NEŽ SE NÁM SVĚT ZNOVU STANE DOMOVEM (září 2001)

Když byl někdo vyloupen, nebo zakusil za minulého režimu domovní prohlídku, zná ten pocit: víc než ztráta věcí ho zranil bezohledný zásah do intimity domova, vědomí, že někdo pošpinil prostředí, obetkané jeho vzpomínkami a emocemi; bude to chvíli trvat, než se jeho byt znovu stane domovem. Něco podobného zakouší svět po útoku na Ameriku. Soustrast s oběťmi a technická opatření k zajištění národní bezpečnosti jsou první reakce, musíme však myslet dál: co učinit s tímto světem, aby opět mohl být naším domovem?

Sleduji reakce zraněného světa nyní z přemýšlivého ticha Oxfordu a uvědomuji si, že tím, co se stalo, se uzavírá velká kapitola dějin západní civilizace, která se také právě na tomto místě začínala před staletími psát. Toto je třetí z událostí, které otřásly jistotami civilizace, postavené na osvícenecké důvěře v moc rozumu. Tou první byla zpráva o tom, co se dělo v Osvětimi: z národa, který je právem počítán k nejkulturnějším zemím světa, vyšlehl plamen nenávisti, který bez ohledu na všechno právní a humanitní cítění téměř sežehl celou jednu lidskou rasu. Tou druhou byla ropná krize sedmdesátých let: ta smetla iluzi, že přírodní zdroje planety jsou prakticky nevyčerpatelné, že lidstvo po silnici vědecko-technického poroku se bezchybně a nezadržitelně blíží k blažené budoucnosti. Nyní nebude možné udržet další iluzi: že ideály otevřené demokratické společnosti jsou tak přitažlivé, že si je dříve nebo později ochotně osvojí celý svět, podobně jako si osvojil výdobytky západní vědy a techniky.

Nemylme se: teroristý útok na Ameriku tentokrát nebyl dílem skupinky šílenců, byl jen dosud největší bitvou v probíhající válce mezi uizavřenými a otevřenými společnostmi, která se dostala do další fáze, když mocné síly uvnitř někdejšího "třetího světa" se rozhodly přejít z obrany do útoku. Dosud se bránily kulturním vlivům západního světa; nyní se cítí dost silné na to, aby ho začaly ničit.Tyto síly jsou mocné nejenom svou ideovou semknutostí a svým odhodláním, nýbrž i tím, že zručně využívají slabá místa současného Západu, jako jsou drogy (patrně zdroj největších příjmů teroristických skupin), "morální únava" a fascinace násilím, všudypřítomná v průmyslu populární zábavy.

Nechci prvoplánově označit zářijové události za boží trest za konzumní civilizaci Západu, bráním západní kulturu před lacinými negativními nálepkami, fundamentalistické výzvy po "ideologickém znovuvyzbrojení Západu" mi připadají pro svobodu - základní západní hodnotu - právě tak riskantní jako populistické volání po vládě tvrdé ruky, mocné policejní kontrole všech disidentských směrů a tvrdé vojenské odvetě. Počítám realisticky s tím, že mnohé pokusy o upevnění "jistot" a omezení svobody asi nevyhnutelně zažijeme, hlasatelé pevného řádu v oblasti politiky i idejí budou mít zase navrch.

Ale přesto se velmi výrazně přimlouvám za to, abychom nezůstali jen u "obrany jistot", ale důkladně ony "jistoty" či hodnoty naší civilizace a kultury znovu promysleli, abychom xenofobně nehledali zdroje toho, co nás nyní ohrožuje, jen v prostorově a ideově vzdálených silách ("zlí muslimové"), ale zpytovali i vlastní svědomí a nespoléhali na "ducha odplaty", který znemožňuje vystoupit ze spirály strachu a násilí. Chvíle, než se vychýlený svět zase vrátí ke každodennímu fungování (opadne bolest a zděšení a bohužel opadne i silné vědomí solidarity), je vhodná k zamyšlení nad stavem světa a způsobem jeho fungování.

Použití násilí v mezinárodních vztazích je krajní prostředek, který snad může zastavit genocidy balkánských diktátorů, ale rozhodně nemůže vyřešit kulturně-civilizační konflikt tradičních a moderních společností. Výkřiky typu "Jediná odpověď teroristům - zabte je!" možná získají politické body, jsou však pošetilé: arabští teroristé prokázali, že smrt pro ně není žádnou hrozbou, spíše vítaným cílem, a síly, které tyto skupiny živí a vysílají, ani už z technických důvodů fyzicky zlikvidovat nelze, nechceme-li anihilovat celou planetu. Dlouhodobé řešení vzniklé světové situace se nemůže omezit na odvetná či bezpečnostní opatření.

Zkušenost s nacistickými zločiny, existence nukleárních zbraní a obava z komunistické totality vedla k přijetí Charty lidských práv, ropná krize posílila vědomí ekologické odpovědnosti; alespoň část lidstva si pokaždé uvědomila, že nelze spoléhat na samospád pokroku a evidenci rozumných řešení, nýbrž že je třeba se aktivně zasazovat o hodnoty, které jsou v ohrožení. Nynější třetí vstup zla nové kvality na světovou scénu nutí k podobnému obratu v myšlení - alespoň u těch, kteří jsou schopni a tudíž zavázáni přemýšlet, hledat skutečná východiska.

Zdá se mi, že je načase formulovat a učinit předmětem usilovné péče "morální ekologii", starost o prostředí hodnot, v němž může otevřená společnost nejen přežít, ale získat takovou věrohodnost, že jejím občanům bude stát za to, aby ji bránili, a pro mnohé z těch, kteří v ni nežijí, bude spíše inspirací než hrozbou.

Bitva na Manhatanu je natolik vítězstvím teroristů, nakolik svět ovládl strach. Viděli jsme ne bojující armády, ale lidi jako jsme my, padat po stovkách jako hmyz do plamenů. Zacházení se strachem a vztah k životu by měly být prvním bodem naší sebereflexe. Byla otřesná podobnost událostí v USA se scénami z tisícerých filmů, jimiž nejen komerční televize každou noc sytily lačné diváky, čistě náhodná? Někteří svědkové newyorské tragedie popisují, že se jakoby propadli do světa akčních a hororových filmů. Anebo tento svět jen vyvřel z lidského podvědomí, přesyceného agresivními popudy, na nejsledovanější ulice světa? Vzbuzování strachu a adorace násilí, ony všudypřítomné mozky-vymývající prvky zábavního průmyslu byly zřejmě nejoblíbenější psychologickou drogou na potlačení hlubších civilizačních úzkostí. Nedostatek úcty k životu, zejména v jeho nejkřehčích formách, ochota z komerčních důvodů zneužívat medicinské objevy k manipulaci lidskými bytostmi a samou podstatou lidského života, to vše činilo náš dosavadní zápas proti násilí a smrti nevěrohodným. Neučiníme-li úctu k životu, ke každé lidské osobě, úhelným kamenem naší kultury a nezačneme-li řešit velké problémy naší civilizace, aniž bychom před nimi unikali do plytké zábavy, drogového opojení a pohrávání si s emocemi strachu a agresivity, pak všechny pokusy tím či oním druhem násilí bránit naší civilizaci by svědčily pouze o tom, že už umíme hrát jen s těmi kartami, které rozdávají ti druzí. Oni ovšem tuto hru ovládají lépe než my. Je těžké posoudit, nakolik se zářijoví atentátníci inspirovali v temných stránkách islámské tradice a nakolik v amerických populárních filmech a televizních seriálech.

Nemá-li se náš svět změnit brzy v prostor hvězdných válek, bude Západ muset dříve nebo později nově komunikovat s představiteli islámského světa. Mezi islámským a západním světem dnes zeje propast vzájemné naprosté nedůvěry a zářijové události pochopitelně tuto propast ještě dramaticky prohloubily. Přestože se naprostá většina islámských zemí a organizací od teroristů distancovala, nelze popřít, že zářijový úder je možný právě jen v kontextu tohoto civilizačního sporu. S teroristy samozřejmě vyjednávat nelze, avšak je nutné hlouběji poznávat islámský svět, jehož jsou radikální a deviantní odnoží.

Možná, že v oblaku pochopitelných emocí, zvířených newyorskou katastrofou, je nyní hlubší komunikace Západu s arabským světem těžko představitelná. Je však nevyhnutná pro přežití světa. Možná, že politickou a diplomatickou akci mohou postupně připravit intelektuálové a duchovní, budou-li si vědomi mravní i politické závažnosti tohoto kroku. Opírám se tu o vlastní zkušenost: před dvěma lety jsem seděl za stolem s islámskými duchovními v centru islámského myšlení na univerzitě Al Azhar. Nejsem odborníkem na islám, avšak i to, co o něm vím, mne zavazuje odporovat těm, kdo islám jako celek démonizují či redukují tuto velkou živoucí kulturu na aktivity extrémistů. Myslím, že v této dějinné chvíli mohou otevření křesťanští myslitelé splnit nesmírně důležitou úlohu: vždyť právě oni mohou porozumět jak přísnému světu islámského práva, s nímž je spojuje monoteistická víra Starého Zákona, tak sekulárnímu světu Západu, který nikoliv náhodou vznikl na půdě, kultivované po staletí křesťanskou vírou. Považuji za správné, jsou-li západní křesťané v tuto chvíli solidární se zraněným Západem a při vší kritice slabin a selhání západní civilizace se nedají zahnat mezi fundamentalistické odpůrce otevřené společnosti; musejí si však zachovat jak kritickou svobodu vůči vlastní kultuře, tak schopnost porozumění pro "jiné", v tomto případě pro islámské vidění světa.

Zářijový útok na Ameriku byl dalším hřebem do rakve "moderního světa", který měl své těžiště v atlantické civilizaci. I v těchto bolestech se rodí - ať se nám to líbí či ne - jinak strukturovaný globální svět, který nepřijímá apriori naše hodnoty. Chceme-li je obhájit - včetně zásady, že spory se musejí nakonec řešit rozumnou rozpravou - musíme je sami napřed učinit znovu věrohodnými. Uvědomme si se vší naléhavostí, že nejtragičtější prohrou Západu by bylo, kdyby se otevřené společnosti ve sporu se svými odpůrci samy staly uzavřenými.

Oxford, září 2001 - publikováno v Lidových novinách

Články a eseje

ROK VÝZNAMNÝCH VÝROČÍ (leden 2017)
.
ZÁPAS O NADĚJI PO AMERICKÉ VOLBĚ (listopad 2016)
.
HLAS ZE SRDCE EVROPY - výzva k společné odpovědnosti (červen 2016)
.
A VOICE FROM THE HEART OF EUROPE – an appeal for joint responsibility
.
Udavačům a mystifikátorům neodpovídám (Otevřený dopis redakci Parlamentních listů)
.
NENÍ ATEISTA JAKO ATEISTA (listopad 2015)
.
O UPRCHLÍCÍCH I SEBEVRAŽEDNÉM DEMOKRATICKÉM SKOKU (říjen 2015)
.
ROZUM A VĚCNOST MÍSTO HYSTERIE A PANIKAŘENÍ (září 2015)
.
PŘÍPAD CHARLIE (únor 2015)
.
10 ODPOVĚDÍ NA OTÁZKY PETRA HONZEJKA (leden 2015)
.
EVROPA VS. MUSLIMOVÉ. MAŘÍME HISTORICKOU ŠANCI (leden 2015)
.
PROČ NEJSEM CHARLIE (leden 2015)
.
KAMBERSKÝ, PODEJTE MI INDEX! (srpen 2014)
.
DESET ZÁSAD – VIZE PRO BUDOUCNOST DEMOKRACIE V ČR
.
DIALOG O POVOLEBNÍ SITUACI (únor 2013)
.
KLAUS K OLTÁŘI NEPATŘÍ (říjen 2011)
.
PARÁDA RŮŽOVÉ HRDOSTI (srpen 2011)
.
MODLITBA ZA JIŘINU ŠVORCOVOU (srpen 2011)
.
OTÁZKA PILÁTOVA (duben 2011)
.
K VOLEBNÍM VÝSLEDKŮM 2010 (červen 2010)
.
TENTOKRÁT PODPORUJI KLAUSE (únor 2006)
.
VELKÝ BRATR A ZVÍŘECÍ FARMA (září 2005)
.
KLAUSOVA POLITICKÁ FILOZOFIE - A "NĚCO NAVÍC" (únor 2004)
.
VÁLKA MEZI METAFOROU A REALITOU (září 2002)
.
POCHODEŇ 2003? (únor 2002)
.
O (NE)PŘESADITELNOSTI DEMOKRACIE NEBO KULTURNÍ EKOLOGIE OTEVŘENÉ SPOLEČNOSTI (říjen 2001)
.
NEŽ SE NÁM SVĚT ZNOVU STANE DOMOVEM (září 2001)
.
PROČ NEJSEM CTITELEM VÁCLAVA KLAUSE (listopad 2000)
.
ZAMEŤME STŘEPY, NE VŠAK TÉMATA (září 2000)
.
11. ZÁŘÍ – VAROVÁNÍ PŘED GLOBÁLNÍM TERORISMEM (září 2016)
.
VZPOMÍNKY NA PŮSOBENÍ V PODZEMNÍ CÍRKVI BĚHEM NORMALIZAČNÍHO REŽIMU (srpen 2016)
.
MÁME S MUSLIMY STEJNÉHO BOHA? (prosinec 2015)
.
The Afternoon of Christianity: Church and Theology for a Post-Secular Age
.
DLOUHÁ CESTA UZDRAVOVÁNÍ (říjen 2015)
.
KDO JE TADY UVĚDOMĚLÝ? (listopad 2014)
.
OTEVŘENÝ DOPIS MUSLIMSKÉ KOMUNITĚ V ČR (květen 2013)
.
PŘEKVAPENÍ NA PAPEŽSKÉM STOLCI (duben 2013)
.
POLEMIKA O VÍŘE A ATEISMU POKRAČUJE (říjen 2010)
.
PŘEDPOKLADEM DIALOGU JE OCHOTA POROZUMĚT (říjen 2010)
.
ZAČ KŘESŤANÉ VDĚČÍ ATEISTŮM (září 2010)
.
"KDO JE ODPOVĚDNÝ ZA PŘÍTOMNOST KŘESŤANSTVÍ" (září 2010)
.
STRUČNÉ PROHLÁŠENÍ PRO ČTK KE KAUZÁM ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ (březen 2010)
.
CO ČEKÁ NOVÉHO PRAŽSKÉHO ARCIBISKUPA? (únor 2010)
.
20 LET AKADEMICKÉ PASTORACE V KOSTELE NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (únor 2010)
.
KULATÝ STŮL: PŘIBLÍŽILA SE ZA POSLEDNÍ LÉTA (leden 2010)
.
PATNÁCT PURPUROVÝCH LET A CO BYLO PŘEDTÍM (listopad 2009)
.
HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO KLÍČE (říjen 2009)
.
PAPEŽOVA LEKCE ČESKÉ CÍRKVI I SPOLEČNOSTI (říjen 2009)
.
SETKÁNÍ PAPEŽE BENEDIKTA S AKADEMICKOU OBCÍ (říjen 2009)
.
PŘÍSPĚVEK PRO MEZINÁBOŽENSKÝ PANEL NA KONFERENCI FORUM 2000 (říjen 2009)
.
MÉDIA – NÁBOŽENSTVÍ NAŠÍ DOBY? (podzim 2009)
.
ROZPAKY Z JEDNÉ VELKORYSOSTI (únor 2009)
.
CO SE DĚJE V HLAVÁCH NÁBOŽENSKÝCH FANATIKŮ (prosinec 2008)
.
ROLE CÍRKVÍ V UDÁLOSTECH ROKU 1989 (říjen 2008)
.
PROMĚNY SVĚTOVÉ NÁBOŽENSKÉ SCÉNY (prosinec 2007)
.
OSLOVIT VZDÁLENÉ (říjen 2007)
.
PAPEŽSKÝ SKANDÁL (září 2006)
.
O TOM NAŠEM BEZBOŽECTVÍ (léto 2005)
.
MYSLITEL „NENÁBOŽENSKÉHO KŘESŤANSTVÍ“ (duben 2005)
.
O ATEISMU, POCHYBNOSTECH A VÍŘE (leden 2005)
.
CÍRKEV A "ČÁSTEČNĚ IDENTIFIKOVANÍ" (květen 2004)
.
JE POSTMODERNÍ KULTURA POSTSEKULÁRNÍ? (říjen 2003)
.
CÍRKVE V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI (únor 2002)
.
SPOR O NÁBOŽENSTVÍ? ()
.
STÁTEM VNUCENÝ ATEISMUS (srpen 2000)
.
KATOLICKÁ CÍRKEV V ČESKÉ REPUBLICE PO ROCE 1989 (2000)
.
NÁBOŽENSTVÍ - POLITIKA - VĚDA: PROMĚNY VE VZTAZÍCH (září 1998)
.
JAK PROMĚNIT TRAGÉDII CÍRKVE V BOŽSKOU KOMEDII? (duben 1998)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

Myšlenka na den

Chci, abys byl. V onom chci není „pouhé přání“, nýbrž existenciální přisvědčení. Proto otázka, zda člověk bytostně a z hloubi srdce chce, aby Bůh byl, může být položena jak těm, kteří si myslí, že Bůh není, tak těm, kteří si myslí, že je; a ovšem i těm, kteří vědí, že nevědí, co vůbec znamená „být“ v případě Boha.