Kdo je tady uvědomělý?
(k článku Z. Holého Kdo je tady netolerantní? LN 25.10. 2014)
Po článku, v němž se autor hned v první větě představuje plurálem „my uvědomělí ateisté“, jsem samozřejmě sáhl s velkou dychtivostí. Sdílím názor, k němuž dospěli kardinál Ratzinger a filozof Jürgen Habermas v roce 1984, že „sebekritické křesťanství a sebekritický sekulární humanismus se potřebují navzájem, aby kompenzovaly své jednostrannosti“ a proto toužebně vyhlížím českého Habermase. V řadě svých knih jsem pozitivně ocenil přínos ateistické kritiky náboženství pro moderní teologii. Podobně jako Paul Ricoeur uznávám – přes všechny velké kritické výhrady k těmto autorům a jejich pojetí náboženství – že myslitelé jako Nietzsche, Marx a Freud pomohli soudobému křesťanství očistit pojetí Boha od nánosů příliš lidských představ a projekcí a (byť nechtěně) tím přispěli k prohloubení křesťanské teologie, filozofie a spirituality. Jaký intelektuální přínos můžeme očekávat od soudobého českého ateismu, který si nárokuje hrdý přívlastek „uvědomělý“?
Na Západě se dnes většinou rozlišuje mezi „nevěřícím“ (který prostě nemá náboženskou víru, jako jiný nemá smysl pro humor nebo vážnou hudbu) a „ateistou“ (tím, který má potřebu manifestovat svou víru, že Bůh, jak si představuje, že si ho představují věřící, neexistuje). V Čechách, ve východním Německu a Estonsku dlouho po pádu režimu státem předepsaného ateismu znamenalo vyznání „jsem ateista“ cosi jako „jsem normální“ (tj. konformní s většinovým míněním).
Není ateista jako ateista
Duchovní krajina se však zpestřuje. Tak jako v množině „věřících“ najdeme u nás i ve světě přebohatou škálu lidí – od lidí vzdělaných, moudrých a laskavých až po potřeštěné fanatiky, tak také pod nálepkou „ateista“ se skrývá řada různých postojů. Někteří se za ateisty označují neprávem - agnostici (pro něž je otázka Boží existence rozumově nerozhodnutelná) a „apateisté“ – ty, kteří jsou k otázkám spirituality a metafyziky apatičtí, a také ti, kteří jsou alergičtí na církve, avšak proti víře samé nic nemají. Někdy kritici Božího pozemského personálu (který si často kritiku zaslouží) svým vášnivým antiklerikalismem vlastně dokazují, že víru a její nároky berou velmi vážně!
Pak tu jsou militantní antiteisté, o nichž ještě bude řeč. U nás však převažuje něco jiného, totiž „náboženský analfabetismus“ – postoj lidí, kteří sice mají na náboženství razantní názory, ty však nebývají kryté ani solidními vědomostmi, ani osobními zkušenostmi. Mnozí se počítají mezi ateisty proto, že odmítají (většinou velmi komické) představy o Bohu, náboženství a církvi, které si sami vytvořili nebo nekriticky převzali. (Takovým lidem často říkám: zaplať Bůh, že v takového boha nevěříš!) Tato skupina se částečně prolíná s těmi, u nichž se „vědeckému světovému názoru“ (v duchu školení za minulého režimu) sice podařilo „vyrovnat se s náboženstvím“ (to znamená, že odmítli tradiční křesťanství), avšak do uprázdněného prostoru nevstoupila žádná vědecká racionalita, nýbrž spíše koláž pověr, esoteriky, horoskopů, návštěv kartářek a hádání z dlaně. Kdosi sarkasticky poznamenal, že Čechy jsou země, v níž více lidí věří v UFO než v Boha. Když tak často a lehce mluvíme o tom, že tradiční církevní křesťanství u nás dramaticky zesláblo, klademe si vážnou otázku, co vstoupilo do toho uprázdněného prostoru?
Pak tu jsou „něcisté“, příslušníci toho nejrozšířenějšího vyznání v dnešních Čechách: „V Boha sice nevěřím, ale něco nad námi musí být“. Někteří z nich se hlásí k orientálním náboženstvím a spiritualitám, jichž si, jak známo, vážím; nemohu však nevzpomenout slova mého přítele, japonského buddhistického učence: „Většina z těch, kteří se na Západě hlásí k buddhismu, vyznávají ve skutečnosti křesťanství, pouze zbavené toho, co je jim nesympatické, institucionální církve a náročné morálky – a toto redukované křesťanství omylem považují za buddhismus.“
Ubývá zabydlených, přibývá hledajících
Zdeněk Holý chce obhájit ateisty proti údajnému nařčení, že jsou „netolerantní, militantní a evangelizační“; nálepku netolerance hodlá dát naopak věřícím, kteří se podle něj nějak příliš roztahují v „jedné nejateističtějších zemí světa“.
Označení „nejateističtější země“ je oblíbené klišé, založené na problematickém vymezení a neoprávněném zevšeobecnění jak „ateistů“, tak „věřících“. Naznačili jsme pestrou škálu ateismu. Snad ještě pestřejší je množina věřících“, a to napříč denominacemi - muslimští učenci z univerzity Al Azhar si jistě rozumějí lépe se mnou než s hrdlořezy Islámského státu a já zas s nimi než s Hájkovým Protiproudem či s divousy z D.O.S.T.
Současná sociologie (zejména Robert Wuttnow a Charles Taylor) ukazuje, že významnější než dělení na „věřící“ a „nevěřící“ je dělení na zabydlené (dwellers) a hledající (seekers). Věta „věřících ubývá“ platí jen tehdy, pokud za věřící označujeme pouze „zabydlené“ (zcela identifikované se současnou podobou náboženských institucí). Těch skutečně ubývá, stejně jako ubývá lidí zcela zabydlených v dogmatech ateismu. Masivně přibývá „hledajících“ – tj. jak věřících s výhradami vůči stávající podobě náboženství, tak také „nevěřících“, kteří však zdaleka nejsou duchovně amuzikální. Po léta se snažím přesvědčovat křesťanské církve, že jejich budoucnost závisí především na tom, nakolik přestanou být pouze servisem pro „uspokojování náboženských potřeb tradičně věřících“ (jak jim to předpisoval minulý režim) a stanou se přirozenou součástí občanské společnosti a věrohodnými partnery pro „hledající“.
Kam vlastně náleží náš „uvědomělý ateista“? Hned na počátku hlásí, že se k dogmatickým ateistům nepočítá. Je si tedy zřejmě vědom, že dogmatičtí ateisté – sektářští, militantní, netolerantní, jako z oka vypadlí náboženským fanatikům – mezi ateisty opravdu existují. Snažil jsem se tento druh ateistů dlouho omlouvat tím, že jen reagují na ztřeštěné americké teleevangelisty. Když vidím filmový záznam Richarda Dawkinse, jak v nenávistné pouliční agitaci proti návštěvě papeže v Británii používá nehoráznou demagogii, stydím se, že profesor prestižní univerzity přebírá styl bigotních fundamentalistů.
V poslední době však někteří z militantních „nových ateistů“ konají misie i k nám – vzpomeňme na před několika měsíci v LN otištěný rozhovor s Lawrencem M. Kraussem, který je významný fyzik, ale když začne mluvit o náboženství nebo o filozofii, projevuje se jako arogantní a vulgární omezenec. Netolerantní fanatici jsou jak mezi věřícími, tak mezi ateisty. Uzná-li pan Holý, že zdaleka ne všichni ateisté jsou velkorysí liberálové, pak má právo od nás slyšet, že zdaleka ne všechny nevěřící považujeme za stejně zavilé jako je malá, leč halasná parta kolem Richarda Dawkinse. Pečlivé rozlišování je vždy moudřejší než hrubé zevšeobecňování.
Má přírodověda monopol na poznání reality?
Zdeněk Holý je však Dawkinsem zřejmě do určité míry inspirován: jako on tvrdí, že existence Boha sice není úplně vědou vyvratitelná, že je však krajně nepravděpodobná. Své krédo pak vyjadřuje slovy: „Bohové ani jiné nadpřirozené bytosti nejsou předmětem hypotéz, jimiž se zabývá věda“. Inu, je-li toto hlavní argument uvědomělého ateisty, pak bude překvapen, že tuto větu mu rád podepíšu coby habilitovaný doktor teologie a prelát Jeho Svatosti. Bůh, v něhož křesťané věří, opravdu není vědecká hypotéza a pokusy jej metodami přírodních věd testovat jsou pošetilé nesmysly. (Dawkinsova intelektuální nepoctivost spočívá také v tom, že ztotožňuje fundamentalistický kreacionismus s náboženskou vírou jako takovou.)
Zdeněk Holý se příliš rychle a jednoduše vyrovnává s očekávanou námitkou, že existují i jiné zdroje poznání než věda: „Ty jsou příliš nespolehlivé a lidé o ně opírají naprosto protichůdné závěry, než abychom je mohli brát vážně“ a dodává rezolutně: „věda je jediný spolehlivý zdroj informací o realitě, který máme k dispozici.“
Od člověka, který je filmový scénárista, bych čekal, že z mnoha jiných „nevědeckých“ přístupů k realitě vezme na milost alespoň jeden: umění. Kdo neustrnul v pozitivismu 19. století či v marx-leninském „vědeckém světovém názoru“, ten asi uzná, že stejnou závažnost jako přírodovědecký přístup k světu mají například přístupy umělecký a filozofický - a nebude-li dogmatickým ateistou, nebude apriori diskvalifikovat ani celou škálu náboženských interpretací světa, ať je to přístup mýto-poetický nebo teologicko-filozofický. Kdyby o té současné vědě, kterou se stereotypně zaklíná, věděl více, asi by rozlišil sběr dat a různé úrovně jejich interpretace. Tam už se ovšem ocitáme v oblasti filozofie vědy, kde je třeba uznat legitimní pluralitu.
Marná věc, svět „velkých vyprávění“ a „jedině správných výkladů světa“ skončil, pluralita a dialog vládne ve vědě, filozofii i náboženství . Neurovědy nám jistě pomáhají pochopit, jakými cestami se konstituuje v mozku náš obraz světa a mohou pro filozofickou a teologickou interpretace přinést zajímavé podněty, nic však nemění na tom, že ve světonázorových otázkách přírodní vědy nemají monopol na pravdu. Zde nejsou kompetentní, stejně jako teologie a filozofie nemá kompetenci se vyslovovat k ryze přírodovědným problémům. Přírodovědná bádání nám neulehčí riziko rozhodnutí pro přijetí té či oné víry (v celé škále teistických i neteistických věr); sami musíme svobodně přijmout odpovědnost za svou světonázorovou volbu (včetně odpovědnosti za to, k jakým axiomům, tradici a autoritě se eventuelně přikloníme).
To nejcennější, čím mne jako filozofa a teologa inspiruje současný vědecký výzkum, je zjištění, že na cestě poznání se stále více setkáváme s ambivalencí a paradoxy reality. (Sociolog poznání a jeden z klasiků systémové teorie Niklas Luhmann dokonce tvrdí, že v zacházení s paradoxy má jistá tradice teologie – vzpomeňme na teologa, mystika a přírodovědce Mikuláše Kusánského – dokonce před přírodními vědami velký náskok.)
Uznávám právo každého člověka na přihlášení se k ateismu či náboženské víře, ale připadá mi intelektuálně nepoctivé, když se světonázorová volba ateisty chce legitimovat autoritou vědy. Ateismus je jednou z možných filozofických interpretací vědy a jeden v hlas v demokratické debatě, avšak nemá právo se vydávat za monopolní reprezentaci vědy. Po pádu státem vnuceného „vědeckého ateismu“ (v jehož jméně byla znásilněna svoboda náboženství a kultury vůbec, včetně svobody vědeckého bádání) by sebekritický ateismus měl přijmout v demokratickém prostředí statut pouze jednoho z možných přesvědčení a uznat, že nemá právo na nějaké nadřazené postavení.
Velmi komplikovaná otázka, kde končí kompetence přírodních věd a kde začíná rovina filozofické a světonázorové interpretace vědeckých poznatků přesahuje možnosti tohoto článku. Uvedu pouze jediný příklad. Osobně se domnívám, že v případě evoluční teorie je evoluci třeba považovat za vědecký fakt a primitivní kreacionismus, založený na doslovném výkladu biblických textů za neoprávněný pokus o zásah teologie do kompetence přírodních věd. Ovšem pokus vyvozovat z faktu evoluce teologicko-filozofické závěry a tvrdit, že „evoluce vyvrací Boha“ je podobnou intelektuální nepoctivostí; uznání evoluce je v rozporu pouze s jedním z mnoha možných pojetí Boha a jeho působení, samo o sobě nemá žádné nutné ateistické implikace.
Katolická církev, kterou si náš autor bere na mušku, se nejpozději na Druhém vatikánském koncilu (poučena zkušeností amerického katolicismu) naučila žít v pluralitním světě a hájit svobodu svědomí a přesvědčení. Právě tyto dokumenty posledního koncilu znamenaly rozchod katolické církve se zastánci starého katolického triumfalismu. Nyní totéž zdvořile žádáme od ateismu: Má-li být ateismus poctivý, měl by v demokratickém postmoderním světě přijmout statut jednoho z možných filozofických výkladů světa a neschovávat se za vědu.
Křesťanství má morálně-politické dopady
Je hezké, tvrdí-li náš autor, že uvědomělý ateista by toleroval náboženství, „kdyby šlo jen o jakousi soukromou teorii, jež nemá žádné praktické, morálně-politické dopady.“ Nuže, má křesťanská víra má praktické morálně-politické dopady. Věřím-li v jednoho Boha, zavazuji se tím nepřipisovat žádnému Vůdci, straně, národu a jiným uchazečům o trůn Absolutna božskou autoritu. Věřím-li v Boha – Otce všech lidí, zavazuji se tím chápat všechny lidi, bez rozdílu rasy, pohlaví, kultury či náboženství za své bratry a sestry. Věřím-li v Boha - Stvořitele, zavazuji se tím přistupovat k přírodě a všemu stvoření s úctou a odpovědností. Věřím-li v člověka, stvořeného k obrazu Božímu, vyznávám, že jeho důstojnost a lidská práva jsou mu dána Bohem, nikoliv státem a tudíž stát je nesmí odejmout a porušovat, nýbrž musí je respektovat; věřím, že lidská osoba – jakožto Boží obraz - je víc než společenské instituce. Ano, toto jsou morálně-politické dopady křesťanství, z něhož vyrostla naše civilizace včetně osvícenství (i když některé tyto křesťanské hodnoty byly zároveň jistými verzemi křesťanství a církevními institucemi nezřídka popírány a potlačovány). Největší represe těchto hodnot ovšem přinesly programově ateistické či novopohanské režimy 20. století, které se už nemohly vymlouvat na celkovou zaostalost lidstva v „temném středověku“. Vzpomeňme na slavnou větu právního filozofa Böckenferdeho, že demokracie stojí na základech, které sama nevytvořila a které ani demokratickými mechanismy nemůže zajistit – stojí právě na této zděděné víře.
Ano, my „neuvědomělí křesťané“ jsme přesvědčeni, že křesťanství má v naší civilizaci právo na úctu a respekt i od těch, kteří se k žádné církvi nehlásí a že sekulární společnost má mít zájem na tom, aby zde dobře fungovaly instituce, které o tuto tradici pečují. Čím více muslimů bude do Evropy i do naší země přicházet, tím více lidí by si tuto pravdu mělo uvědomovat. Křesťanské církve navíc mohou za určitých okolností sehrát brzy naprosto zásadní dějinotvornou roli (podobné té, když „barbarským kmenům“, přicházejícím na půdu římské říše, církev předala nejen křesťanskou víru, ale i antickou vzdělanost): mohou být jedinou silou, schopnou dorozumění s oběma dnes znepřátelenými tábory. Křesťanství a zejména katolická církev má totiž mnoho společných hodnot jak s muslimským monoteismem, tak se sekulární společností, která vzešla z jejího lůna a nese víc křesťanských rysů, než je ochotna si přiznat. Sekulární, liberální demokratický stát musí být světonázorově (nikoliv hodnotově) neutrální a zaručovat stejná práva lidem různého přesvědčení - není to však stát ateistický.
Církev nemá jinou moc než argumenty
Poukazem na to, že křesťanství má neodmyslitelné místo v kultuře, z níž se zrodila evropská moderna, nechceme nárokovat pro křesťanské církve jakákoliv privilegia ve společnosti. Ano, zde vidím největší slabinu článku Zdenka Holého: jeho téměř paranoidní obavu, že katolíci vnutí společnosti a její legislativě nějaká svá morální pravidla. Jak by to, prosím, mohli udělat? Žijeme naštěstí v demokracii. Katolická církev a věřící křesťané nemají v této společnosti žádnou jinou moc než je moc slova a argumentů. Katolická církev na rozdíl od státu nevládne žádnou represivní mocí, nemůže nikoho donutit, aby proti své vůli přijímal její stanoviska. Křesťanská víra – stejně jako ateismus – je dnes pro každého člověka věcí jeho svobodné volby. Pokud se některé mravní zásady, které křesťanství uznává, dostanou do legislativy, může se to stát jen demokratickým mechanismem, jen tím, že zastánci těchto zásad o tom v demokratické diskusi přesvědčí dostatečný počet občanů - voličů a zákonodárců. Čeho se pan Holý obává?
To, že stát respektuje výhradu svědomí, že nenutí kněze, aby porušoval zpovědní tajemství, je v naší civilizaci samozřejmostí. To, že církve dlouho nemohly hradit všechny své výdaje ze svého majetku, nýbrž že je z neprávem drženého majetku katolické církve vyplácel stát a ještě si část tohoto majetku ponechával, opravdu není vina církví. Jestli má pan Holý pocit, že se ve veřejném prostoru v České republice nadržuje církvím a křivdí ateistům, pak asi pan Holý zcela prospal dlouhodobou nenávistnou proticírkevní kampaň v souvislosti s nápravou majetkových křivd. Mnohé z toho, co se v posledních letech objevovalo v našich médiích, různých demonstracích a plakátech na adresu katolické církve, si vůbec nezadalo s antisemitským štvaním v Německu v době nástupu nacismu.
Ano, naštěstí žijeme v demokracii, nehrozí nám nyní ani klerikální ani komunistická ani islámská diktatura a máme snad dost zdravého rozumu, abychom si ve jménu ideologie „politické korektnosti“ nenechali provést kulturní lobotomii a kastraci našich tradic, jak se to děje v řadě zemí. Asi bychom si jisté pocity hořkosti (které jsou zřejmě jak na straně věřících, tak ateistů) měli klidně vyříkat a snažit se pochopit jedni druhé. I o oněch kontroverzních otázkách ochrany života v jeho nejzranitelnějších fázích a ochrany před možným hrozivým zneužitím vědeckých poznatků (zejména v oblasti genové manipulace v zárodečných buňkách) bychom měli hovořit klidně, důkladně a věcně. Zastánci autority vědy by měli vědět, že katolická církev zde nenabízí jen jakési středověkem zavánějící zákazy, nýbrž se opírá o akademická pracoviště zaměřená na bioetiku a o instituce, jako je Papežská akademie věd, jejímiž členy je řada nositelů Nobelových cen v různých vědeckých oborech a Templetonovy ceny za dialog vědy a náboženství.
Ozval jsem se jako člověk, který se léta snaží přispívat ke kultivaci světa věřících v naší zemi a k dialogu mezi věřícími a nevěřícími, přičemž nešetří kritikou do vlastních řad. Rád bych však i v řadách našich ateistických přátel našel více sebekritického uvědomění, než které přinesl článek Zdeňka Holého.
(publikováno v LN 1. 11. 2014)
