Milí přátelé,
dovolte, abych se s Vámi rozdělil o jednu nedávnou zkušenost. V neděli po prezidentských volbách jsem stál u oltáře před kostelem nabitým mladými lidmi, z nichž mnozí se obětavě zapojili do předvolebního dění s nadějí, že volba konečně přinese změnu politické kultury a mravní atmosféry v zemi. Tato naděje v nich probudila ohromný vzmach dobré vůle a vědomí odpovědnosti za zemi, v které chtějí žít. Prezidentské volby u nás mají něco odlišného od mnoha ostatních zemí, v našem národním povědomí je stále archetyp hlavy státu nikoliv jako pouhého politického funkcionáře, nýbrž jako morální a intelektuální autority. Je to vzpomínka na prezidenty, které nám záviděl svět, Masaryka a Havla. Kamkoliv jsem přijel, od Afriky po Indii, mi obyčejní lidé, šoféři taxíku i prodavači zeleniny, po odpovědi na zvědavou otázku, odkud jsem, okamžitě říkali: Měli jste velkého prezidenta, pana Havla – žije ještě? Jistě, Masaryk a Havel se nerodí v každé generaci, a pokud ano, ne vždy míří do politiky. Někdy jsou volby rozhodnutím pro někoho, jindy spíš celonárodním referendem o tom, jaká míra arogance, cynického lhaní, vulgarity a pohrdání právní kulturou je ještě pro společnost přijatelná, s čím jsou voliči ochotni se ztotožnit a nechat se před světem reprezentovat. Díval jsem se do očí několika set mladých lidí a v mnohých z nich viděl slzy, hořkost zklamání – angažovali se pro změnu a také se za ni mnoho modlili, a nebyli vyslyšeni. Doufali, že na mnohé, za co se styděli, se už nebudou muset dívat a už neuslyší řeči, kterých jsou přesyceni.
Čím jsem je mohl utěšit? Má generace už zažila mnoho: Narodil jsem se v roce, kdy se naše země – také rozhodnutím většiny, slavnou „vůlí lidu“ – obrátila zády k Západu, prožili jsme dětství za stalinismu, nadechli se nakrátko za Pražského jara a pak viděli ruské tanky na ulicích a s nimi přišlo dalších dvacet let lhaní a nesvobody, zvonili jsme klíči v listopadovém mrazu a měli velké sny, z nichž se splnily jen některé. Nemysleli jsme si tenkrát, že za dalších téměř třicet let tu bude stále vlivná komunistická strana a že většina, byť nepatrná, řekne ano kandidátovi, za nímž stály tři strany: komunistická a svorně s ní extrémně pravicová a pak strana muže, který chápe stát jako svou firmu. V zemích našich spojenců se píše o tom, že republika s kdysi vyspělou demokratickou kulturou se nyní – podobně jako v osudových časech kolem února 1948 – otáčí zády k Západu a tleská těm, kdo v naší zemi posilují vliv nedemokratických mocností, Ruska, ovládaného oligarchy, a Číny, flagrantně porušující lidská práva, zejména náboženskou svobodu.
Mám ty mladé těšit, že přece není vůbec tak zle jako kdysi, že stále žijeme v demokracii a uprostřed svobodné Evropy, a byť dnes šampaňské na ruské a čínské ambasádě teče proudem, může se vše zase brzy změnit? Těm, kterým jde o rozbití Evropy a izolaci národů, snad nedovolíme strhnout naši zemi do této politické, kulturní a hospodářské sebevraždy, i když se teď zas cítí pevněji v sedle a budou se o to vší silou pokoušet - odervat nás od sjednocené Evropy a atlantického spojenectví, hlavních záruk naší bezpečnosti.
Mluvíme-li a přemýšlíme o věcech veřejných i na posvátném místě, pak o nich musíme mluvit a přemýšlet hlouběji než politici, političtí komentátoři a straničtí agitátoři. Ani pečeť křtu ani svátosti svěcení nás nezbavuje naší občanské odpovědnosti – zavazuje nás k ní naše víra. Od světa a života odtržená zbožnost by byla opravdu „opiem lidu“, uklidňující drogou tam, kde nemůžeme být lhostejní a alibisticky apolitičtí. Dívejme se však na duchovní stránku veřejného dění.
Pak uvidíme, že nejde především o to, zda vyhrál či prohrál ten či onen politik. To, co nás tížilo, bylo všechno to kalné, co v těch dnech vyplavalo na povrch – jaké argumenty padaly, jakým stylem lidé spolu komunikovali, podle jakých zpráv se rozhodovali, jaká byla úroveň politické kultury, jak probíhala diskuse, o níž Masaryk tvrdil, že je základem demokracie. Je třeba ocenit korektní vzájemné chování kandidátů, kteří nezvítězili.
Domnívám se, že síla populismu souvisí s nedostatkem víry v naší společnosti. Vírou však myslím něco daleko hlubšího než jen souhlas s dogmaty či návštěvu bohoslužeb. Myslím víru jako životní orientaci. Živá víra je terapie strachu.
Kde je málo víry, tam je mnoho strachu, a kde je mnoho strachu, tam je mnoho duchovní zaslepenosti a agresivity, a kde je mnoho duchovní zaslepenosti a agresivity, tam vítězí demagogové, kteří tento strach potencují, zaslepenost zneužívají a hledají pro vybití „tekutého hněvu“ vhodné cíle – kdysi to byli Židé, pak sedláci a živnostníci, nyní migranti a muslimové – a když populista strach a pocit ohrožení náležitě rozdmýchá, nabídne se jako zachránce.
Pozor na šiřitele strachu a nenávisti a jejich líbivá hesla. Ne, naše země není jen naše, Hospodinova je země a vše, co je na ní, říká Písmo – a ukládá Božímu lidu solidaritu s trpícími a pronásledovanými a vstřícnost k cizincům a přistěhovalcům: Byl jsem na cestě a ujali jste se mě, říká Kristus. A velký prorok a svědek Kristův naší doby papež František to ustavičně opakuje. Proto ho tak nenávidí lidé, kteří víru v evangelium zaměnili za politickou ideologii, šíření strachu a nenávisti. Ta hořkost po volbách byl také smutek z některých lidí, kteří se v debatách těch vzrušených dní zaklínali křesťanstvím, ale kdyby je Ježíš slyšel či četl jejich nenávistné e-maily, řekl by duchu, který jimi cloumal: Mlč a vyjdi z něho!
Ano, v zápase s populismem, se strachem a předsudky a s arogancí amorální moci potřebujeme víru. Srdcem víry je to, čemu evangelium říká metanoia – obrat od povrchnosti, ztracenosti uprostřed hlučných megafonů propagandy na hloubku, do nitra, do svatyně svědomí.
Máme volit srdcem, nebo rozumem; emocemi, nebo pragmatickou kalkulací? Nikoliv: volme svědomím – a to nejen při prezidentských či parlamentních volbách, ale i našem každodenním rozhodování. Ano, až místo demagogů budeme slyšet hlas svědomí, nabudeme onoho klidu, který svět nemůže dát, klidu, který není lhostejností a leností myslet a jednat. A jen tento klid můžeme pak nabídnout také této nyní rozrušené a rozdělené zemi.
Psáno pro Radio Proglas jako Komentář týdne, vysíláno poprvé 10. 2. 2018
